PALBA.CZ

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 II. Č 1 – 4.

II. Díl.

Část 1.

A jak to vypadalo u 4. TA? 7. a 9. armádní sbor se zastavil u kanálu Volha – Moskva. Hoepnerova 4. TA se ještě od 2. do 5. prosince 1941 pokoušela svou 267. pd prorazit od Kubinky přes zamrzlou řeku Moskvu a vylepšit si tak svá postavení. V 34 stupních mrazu trvalo vždy několik hodin než naskočily motory transportních vozidel. Dál to však nešlo, neboť proti stály čerstvé sibiřské pluky.
267. pd se potom posunula na sever do zimních postavení na západním břehu řeky Moskvy, nyní se stala divizí levého křídla 7. sboru.
Na severu od ní navazoval 9. sbor se svou 78., 87. a 259. pd. Tím byla fronta až k Istře obsazena docela dobře. Avšak 267.pd se zbytky svého slabého útoky vyčerpaného 497. pěšího pluku obsadila úsek široký 6 km jen jako opěrné body, dá se říct, že to byly jen zesílené polní stráže.
Od 6. prosince 1941 sem proti 267. pd podnikají Sověti neustále útoky. Byla to spojnice mezi Hoepnerovou 4. TA a 4. armádou. Několik dní sem Sověti útočí, jednou slabšími silami, podruhé silnějšími. Stále hledají slabé místo. 267. pd informuje své nadřízené, ti však nereagují.




Dne 11. prosince 1941 přijde to, co přijít muselo. Ruské kozácké prapory a bojové skupiny na lyžích pobíjí německé polní hlídky a valí se mimo dobře opevněné opěrné body 467. a 487. pěšího pluku do týlu.
Velitel 267. pd generál Martinek se pokusí, ale bez úspěchu ucpat otvor svým vykrváceným 497. pěším plukem. Divizní spojení je přerušeno. Tato situace ohrožuje bok 78. pd a ta nyní začíná budovat novou obranu.
Kozácké pluky se po průlomu shromažďují na různých důležitých bodech, vytváří zde bojové skupiny a nečekaně napadají německé štáby a zásobovací sklady v zázemí. Blokují silnice, ničí komunikační spoje, mosty a viadukty vyhazují do povětří.
13. prosince 1941 rozdrtí švadrona 22. kozáckého pluku, 20 km za hlavní bojovou linii jednu skupinu dělostřelectva 78. pd. Jiná švadrona postupuje v týlu 78. a 87. pd na sever, ohrožují zásobovací základnu a silniční dopravní uzel Lokotňa.
Fronta 9. sboru visí ve vzduchu. Divize je sice neporušená, je však přerušeno spojení do týlu a nefunguje zásobování municí a potravinami.
14. prosince 1941 napadne jedna kozácká švadrona 10. baterii 78. pd a tasenými šavlemi pobije všechny dělostřelce i jejich koně.
Také u 197. pd proniknou švadrony, ale tentokrát s tanky až do postavení divize. 197. pd je však připravena, tanky ničí dělostřelectvo a jezdectvo je se zbytky tanků zahnáno zpět. Teploměr ukazuje minus 36 stupňů. Zákluzová zařízení na dělech byla částečně zamrzlá a optika zaměřovačů slepá. Dělostřelci stříleli odhadem a přesto zasahovali, kozáckou kolonu skoro zničili, zbytek utekl.
Přes houževnatý odpor 197. pd, úspěšný obranný boj 7. pd (zde bojovala francouzská dobrovolnická legie) se katastrofální situace 7. a 9. sboru po vlomu kozáckého sboru severně od dálnice Smolensk - Moskva stále zhoršuje.
Dá se dělat jediné, stáhnout celé pravé křídlo 4. TA. Novou hlavní obrannou linií je postavení na Ruze, 40 km za dosavadní hlavní bojovou linií (HBL).
197. pd a přisunuté části 3. pěší (mot.) divize udržují za těžkých bojů smutně proslulou křižovatku silnic Šelovka – Dorochovo průchodnou pro ústup 4. TA a pro přesun těžkého materiálu.
Rozkaz 78. pd pro ústup objasňuje situaci: „Je třeba prorazit nepřátelské příčné postavení za frontou. V případě nouze je nutné opustit vozidla a zachránit alespoň lidi“.
Zpět se probojovaly 87., 252. 197., 255. a 7. pd.
Kdo byl ten muž, který se stal vítězem mezi Zvenigorodem a Istrou. Kdo to byl, kdo prorazil obranu na křídle 7. sboru, vyvrátil postavení 9. sboru a přinutil jeho divize k ústupu?


Protiofenzíva - Moskva

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 II. Č 2.

II. Díl.

Část 2.

Tento vítěz mezi Zvenigorodem a Istrou se jmenoval generálmajor L. M. Dovator.
Sovětská válečná literatura 2. světové války ho opěvuje jako legendárního hrdinu v mnoha knihách a článcích. Ale i sovětská a ruská historická literatura na něho nezapomíná.
Kozácký generál se svým sborem v rámci 5. sovětské armády bojoval mimořádně obratně, směle a agresivně.
Jeho heslem vždy bylo: „Velí se vepředu“. V oficielním sovětském válečném zpravodajství byla mnohokrát vyzvedávána jeho osobní statečnost.
Sovětská válečná historie se o jeho původu moc nezmiňuje, lze se tedy domnívat, že byl buržoazního původu a vyšel z důstojnického sboru carské armády.
Západní i východní historie líčí jeho konce asi takto:
17. prosince 1941 útočí 461. pěší pluk z 252.pd proti čelním odřadům Dovatorova sboru, který se jim u Troskenského jezera pokouší odříznout cestu.
19. prosince 1941 přejdou vojáci 252. divize severně od města Ruza stejnojmennou řeku.
U Djakova a Polaškina, dvou malých osad, dojde k boji. 2. prapor 472. pp s 9. baterií z 252. divize zaujme s dělostřelectvem pozice před Djakovem na vyvýšeném západním břehu.
U silnice z Ruzy do Volokolamska stojí čelo Dovatorovy divize s 14. jízdním oddílem dělostřelectva.
Z Polaškina na západ se přesunuje trén 252. pd. Generál Dovator vydá příkaz 103. pluku 20. divize, aby se rozvinul a na trén zaútočil. Kavalerie se po vyjetí z lesa rozvine a zaútočí. Německou palbou děl a kulometů je přinucena sesednout z koní a útočit v rojnicích. Palbou Němců jsou Sověti přinuceni zalehnout. Generál Dovator jde spolu se svým štábem, adjutantem, politrukem štábní švadrony, velitelem pluku, pobočníkem a štábní stráží zvednout střelecké rojnice. Rojnice leží uprostřed zmrzlé řeky. 20 metrů od rojnic je generál Dovator a všichni kdo jdou s ním zabiti palbou německého kulometu. Pobiti jsou i všichni, kteří chtějí jeho mrtvolu odtáhnout. Teprve až poručíku Kulikovovi s podporučíkem Sokirkovem se podaří připlazit se ke generálovi. V palbě kulometů jej odtáhnou za kůlnu.
V době, kdy na řece Ruze padne generál Dovator, tedy 19. prosince 1941 začíná Hitler řádit. Propustí vrchního velitele pozemního vojska generála polního maršála von Brauchitsche. Sám osobně převezme velení nad pozemním vojskem (z kaprála je maršál).
Polní maršál von Bock, vrchní velitel těžce zkoušené skupiny armád Střed, dostane „zdravotní dovolenou“.
Na jeho místo nastoupí polní maršál von Kluge.
Velitelem 4. armády se místo něho stává generál Heinrici.
20. prosince 1941 letí generálplukovník Guderian do vůdcova hlavního stanu. Chce Hitlera přesvědčit, že nyní je správné přeložit fontu zpět na výhodnější úseky, i když to bude muset být velmi daleko.
Pětihodinový rozhovor, který se mezi nimi udál je z hlediska historie války důležitý. Tento rozhovor ukazuje podrážděného, strachem trpícího, ale k fanatickému boji odhodlaného vůdce. Ukazuje i moci zbavené vrchní velení, které se podobá spíše vojenské dvorní společnosti, a osamoceného, kurážného a vášnivého Guderiana. Ten se nebojí Hitlerovi říci mínění generálů na frontě.
Když prvně padne slovo „ústup“, Hitlera zachvátí vztek. První slovo je: „Jen žádný ústup!“
Po chvilkové pauze se snaží Hitler Guderiana přesvědčit: „Jakmile povolím ústup, vojsko už nikdo nezastaví. Bude utíkat. A v tomto mrazu, vysokém sněhu a na zledovatělých silnicích zůstanou zpět nejprve těžké, a pak i lehké zbraně. Vojáci budou nakonec zahazovat i pušky. Ne! Obranné linie je třeba udržet. Dopravní uzly a zásobovací střediska se musí bránit jako pevnosti. Vojáci musí k zemi, zakopat se a nesmí ustoupit ani o krok.“
Guderian Hitlera upozorňuje: „Můj vůdče, země je teď v Rusku zamrzlá do hloubky jednoho a půl metru, nikdo se tam nemůže zakopat.“
Hitler kontruje: „Potom musíte nechat vystřílet do země postavení moždíři, to jsme za 1. světové války ve Flandrech také dělali.“
Guderian Hitlera poučuje: „Ve Flandrech byla země měkká. Ale v Rusku nyní granáty vytvoří v zemi, která je tvrdá jako železo, nejvýš 10 cm velké díry velikosti umyvadla. Kromě toho divize nemají dostatek moždířů, a především žádné granáty pro takové experimenty. Já mám na jednu divizi ještě čtyři těžké houfnice a žádná nemá víc než 50 nábojů. A to na frontu širokou 20 km. Poziční válka v tomto terénu přinese materiální bitvy jako v 1. světové válce. Ztratíme výkvět našeho důstojnického a poddůstojnického sboru a budeme mít obrovské ztráty, aniž by nám to přineslo prospěch, a tyto ztráty budou nenahraditelné.“

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 II. Č 3.

II.Díl.

Část 3.

Ve „Vlčím doupěti“ bylo mrtvé ticho, mlčel i Hitler. Potom zapřísahajícím hlasem řekl: „ Myslíte si, že granátníci Bedřicha Velikého umírali rádi? A přesto byl král oprávněn žádat jejich život. Stejně tak se já považuji za oprávněného žádat od každého německého vojáka jeho život“.
Bylo to mimo mísu ( logiku věci), to se zdálo Guderianovi, tato patetická slova, nešlo o oběť, ale o zbytečnou oběť. A tak Guderian s klidem řekl:“ Naši vojáci dokázali, že jsou připraveni obětovat svůj život. Tuto oběť ale můžeme žádat jen tehdy, když ji ospravedlňuje cíl. Toto ospravedlnění nevidím, můj vůdče!“
Přítomní důstojníci dostali strach, že Hitler exploduje, ten však téměř tiše řekl: „ Vím o tom, že postupujete v čele svých vojsk. Ale právě to Vás vystavuje nebezpečí, že pozorujete věci příliš zblízka. Pociťujete ke svým vojákům příliš velký soucit. Z většího odstupu jsou věci jasnější. Žádná oběť nemůže být dost velká, když jde o ubránění fronty, protože pokud jí neubráníme, jsou armády skupiny armád Střed ztracené“. Přeli se takto a glosovali 5 hodin.
Když Guderian odcházel zaslechl jak Hitler říká Keitelovi: „ Toho muže jsem nepřesvědčil“.
Bylo to tak , muž, který pomáhal stvořit tankovou zbraň a 100 let staré tradice a myšlení pruského generálního štábu veleli, ustoupit!
Ovšem Hitlerův argument, neustoupit a bránit posice také nejde přejít jen tak. Panika vzniklá ústupem mohla mít nedozírné následky.
Drakonický Hitlerův rozkaz k udržení posic, dával jedinou reálnou šanci čelit strašnému nebezpečí zhroucení fronty. Průběh událostí dal Hitlerovi za pravdu.
Rozkaz vyvolal u vojskových velitelů konflikty svědomí, ale z části zamezil panice.

Nyní se přesuneme severněji k 9. armádě generálplukovníka Strausse. Její tři armádní sbory na severním křídle skupiny armád Střed leželi v úseku mezi „Moskevským mořem“ a Seligerským jezerem. Fronta sahala od Kalininu až poVolžské jezero – místo zrození Volhy – a přetínala jako velká závora oblouk Volhy, na jehož jižním ohybu leží město Ržev.
Od poloviny prosince 1941 9. armáda postupně ustupovala z Kalininu na jihozápad.
Při 30 stupních mrazu útočily proti 27. sboru generála Wägera sovětská 31. a 29.armáda. Průlom se sovětům podařil na spojnici mezi 27. a 6. armádním sborem v úseku 110.pd ze 27. armádního sboru. Protiútoky 110.pd, která byla oslabena předchozími boji jenom sověty pozastavily, ale za řeku se je zahnat nepodařilo. Akutním se stalo obklíčení Kalininu. Protiútoky získal sbor čas, aby stáhl zpět jednotky bojující v Kalininu a okolí.
15.prosince Němci Kalinin vyklidili a16.prosince 1941 do něho vstoupila Rudá armáda.
Průlom německé obrany na Volze a ztráta Kalininu, znamenal pro 9.armádu, že východní křídlo celé 9.armády musí být staženo zpět. Hrozil útok sovětů do boku 9.armády.
Němci se chtěli stáhnout plánovitě na nové obranné linie, jehož jádro měl tvořit Ržev.
Krycí jméno této linie bylo „ Königsberg“, jednotlivá jména mezipostavení dostala také krycí jména – Ausburg, Bremen, Coburg, Dresden, Essen, Frankfurt, Giezen, Hanau, Ilmenau a Könisberg ( Ržev). Do Giezenu se ještě díky zadním vojům dostala německá vojska neporušená.
Zadní voje bojovaly za hrozných podmínek. Vozidla se uváděla v mraze 12 až 15 hodin do provozu, když pod nimi vojáci rozdělali ohně. Kulometčíci si museli v palebných postaveních k hadrům na rukou přivazovat větvičky nebo tyčky, aby v tom mraze mohli střílet.
Hitlerův rozkaz k udržení posic ukončil plánovanou cestu daleko před „ Könisbergem“ právě Geizenu.
3.a 4. TA zastavily ústup v postavení na Ruze.
9.armáda dostala z těchto důvodů rozkaz bránit svá postavení v navazujících pokračování této linie až k Volze.
Vrchní velitel skupiny armád Střed polní maršál von Kluge nařídil: „ Každý se musí zastavit tam, kde stojí. Kdo to neudělá, vyrve ve frontě díru, kterou nebude možné ucpat. Odpoutání se od nepřítele má smysl jen tehdy, povede-li k příznivějším bojovým podmínkám, a pokud možno k vytvoření rezerv. Pro každé odpoutání v síle od divize výše je nutné moje osobní svolení“.
19.prosince 1941 vydá tento rozkaz generálplukovník Strauss i generálu Schubertovi veliteli 27. armádního sboru s jeho 251.,256.,206.,102. a 253.pd.
Tyto divize své pozice drží přes všechny obtíže do 31.prosince 1941. Na Silvestra je obrana u 256.pd, přes veškerou podporu 8. leteckého sboru západně od Starice prolomena.
Koněv chce přes Ržev na dálnici Moskva –Smolensk a tak tři sovětské armády Kalininského frontu buší do německé fronty před obloukem na Volze.

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 II. Č 4.


II. Díl.

Část 4.

Dne 31. prosince 1941 je u 9. sboru fronta prolomena i severozápadně od Staricy v pásmu 206. pd. V hořícím nádraží Staro- Novoje shoří vánoční balíčky, speciální potravinové zásoby a i zimní výstroj divize, která konečně dorazila.
1. ledna 1942 se musí pluky divize přesunout o 10 km na jihozápad, ke Klimovu, a tam zaujmout příčné postavení proti průlomu Sovětů.




Před Mologinem 30 km od Rževa u 256. pd vznikne 31. prosince 1941 také těžká situace. Ten den přijede generálplukovník Strauss, velitel 9. armády, na velitelské stanoviště 27. sboru a oznámí jeho veliteli, generálu Schubertovi rozkaz: „Mologino musí být bráněno do posledního muže“. Po příjezdu vejde do dveří generálporučík Kauffmann, velitel 256. pd a oznamuje situaci divize. Divize má bojovou sílu pluku a je obklíčena sovětskými jednotkami, které postupují na lyžích. Muži jsou vyčerpáni. Padají k zemi. Zůstávají ležet ve sněhu a umírají vyčerpáním. Mladí vojáci křičí svým důstojníkům do tváře: „Zabijte mě, je přece jedno kdo mě zabije. Mologino už je ztracené“.
Generálplukovník Strauss stojí jako zkamenělý a pak pomalu řekne: „Výslovný rozkaz vůdce je, že se fronta musí udržet. Není jiná cesta než se udržet, nebo zemřít. Odjeďte ke svým jednotkám pane generále, tam je teď Vaše místo“. Generál pozdraví a opustí místnost.
Odpoledne 31. prosince 1941 je pozice u Mologina posílena. Od 1. ledna 1942 se zde pluky brání náporům Sovětů. 2. ledna 1942 je přerušeno radiové spojení mezi Mologinem a sborem. Na velitelství 27. sboru si myslí, že Mologino padlo. 3. ledna 1942 radiotelegrafní jednotka z Mologina naváže spojení se sborem. Překvapené velitelství jim oznámí, aby opustili Mologino a probili se k sousedovi vlevo. Pluk to provede za cenu ztráty těžkých zbraní.
206. pd se ještě jednou 3. ledna 1942 podaří uzavřít frontu 9. armády. Avšak 4. ledna 1942 je obranná linie definitivně protržena. Mezi 27. a 6. sborem vznikne 15 až 20 km široká mezera.
Do této mezery zaútočí sovětská 29. armáda a pokouší se dobýt Ržev z jihozápadu.
Tento úder zachytí hotovostní jednotky vedené náčelníkem zásobování divize majorem Disselkampem. Hotovostní jednotku tvoří řidiči zásobovacích kolon, zásobovací jednotky, několik samohybných a protitankových děl, části jedné opravárenské roty, zdravotníci a zvěrolékaři veterinární roty z 6. pd. Ti zachytí úder do doby, než se podaří 6. sboru se svou 26. a 6. pd vytvořit novou obrannou linii.
Fronta však hoří na všech stranách.
39. armáda Sovětů a jezdecký sbor generála Gorina zaútočí západně od Rževa, směrem na jih přes Syčevku na Vjazmu.
Jasně se rýsují operační cíle Rusů.
Generálplukovník Koněv chce po rozdělení 27. sboru na severním křídle skupiny armád Střed obklíčit a zničit 9. armádu.
Žukov na jižním křídle útočí mezerou mezi 4. a 2. armádou. Jedním ramenem míří na Vjazmu a druhým chce do boku 2.TA. Generál Golikov obklíčí se svou 10. armádou město Suchiniči. Avšak silná bojová skupina generála Gilsy ve městě vytvoří se svými 4 000 muži vlnolam. Město se brání čtyři týdny.
26. prosince 1941 využije Hitler stížnosti polního maršála von Klugeho na Guderiana a Guderiana odvolá. Von Kluge si od začátku prosince stěžoval na neposlušnost Guderiana a toho Hitler využil a Guderiana odvolal jako nepohodlného kritika.
Když generálplukovník Hoepner začátkem ledna stáhnul svou 4. TA zpět, Hitler využil tuto neposlušnost k tomu, aby vytvořil odstrašující příklad.
Generálplukovník Hoepner byl sesazen, degradován a vyloučen z Wehrmachtu. Na tomto se též podílel pan polní maršál von Kluge.
Generálplukovník Hoepner s maršálem von Klugem projednávali situaci pravého křídla 4. TA a 4. armády. Na závěr se dohodli, že stáhnou pravé křídlo 4. TA a navazující křídlo 4. armády, aby zde nevznikla mezera. Na konci rozhovoru Hoepner opakoval: „Tak tedy pane maršále, stáhneme nejprve jen těžké dělostřelectvo a trén, abychom o ně nepřišli. Vy přednesete dnes večer vůdci nezbytnost tohoto opatření a vyžádáte si jeho svolení“.
O půlnoci byl Hoepner odvolán.
Kluge celou záležitost Hitlerovi neřekl ve smyslu domluvy s generálplukovníkem Hoepnerem, nýbrž ho informoval o přeložení fronty zpět jako o hotové věci. Hitler ihned explodoval a přikázal odvolání velitele 4. TA generálplukovníka Hoepnera.
Maršál von Kluge zde hrál pozoruhodně rozpornou roli při propuštění Hoepnera i Guderiana.
V první dekádě ledna 1942 pronikly rudé jezdecké svazky slabým zajištěním německé obrany severně od Juchnova a ohrožovaly životně důležitou dálnici do Smolenska. Sovětské vzdušné výsadkové jednotky byly vysazeny za německými liniemi. V týlu Němců se stali partyzáni velmocí.
O tom všem a dalším v Protiofenzíva Moskva 41 a 42 III. Díl.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

Pár ilustračních fotek


Sovětská jízdní hlídka - leden 1942


Novinář Ilja Erenburg při projevu ve Volokolamsku, v pozadí 8 popravených partyzánů - 20. prosinec 1941


Přehlídka Rudé armády v Moskvě na počest VŘSR - 7. listopad 1941

Ještě tohle


Barážové balony před vypuštěním - Moskva 1941


Sovětské tanky v Moskvě - listopad 1941


Sovětští vojáci v Kalininu - 1941

Díky za foto, jsi skvělý.

Dne 19.srpna 1941 se Hitler uráčil přijmout Brauchitschovu demisi, který od listopadu byl v důsledku těžkého infarktu upoután na lůžko. Následně se sám sebe dosadil do role řízení armády, přičemž si Haldera ponechal jako náčelníka generálního štábu a Keitela jako šéfa vrchního velitelství branné moci (OKW). A jak se sluší a patří, nový velitel se musel uvést denním rozkazem ke všem jednotkám Wehrmachtu a zbraní SS:

"Vojáci, bitva, kterou vedeme za svobodu našeho lidu a za jeho budoucí bezpečí...se nyní blíží ke kritickému bodu, který rozhodne o všem... Znám válku, prožil jsem grandiózní konflikt na západě v letech 1914-1918. Podílel jsem se skoro na všech bitvách jako prostý voják a mám osobní zkušenosti s hrůzami války. Byl jsem dvakrát zraněn a málem jsem přišel o zrak.
Hlavní tíhu konfliktu nese pozemní armáda. Za těchto podmínek jsem se rozhodl, jako vrchní velitel ozbrojených sil Německa, osobně převzít velení pozemní armády.
A tak nic, co vás trápí, co vás tíží a co vás skličuje mi není cizí. Já sám jsem po čtyřech letech války ani sekundu nepochyboval o vzkříšení mého lidu. Vyzbrojen pouze svou fanatickou vůlí, se mně, prostému německému vojákovi, podařilo po patnáctiletém úsilí znovu sjednotit německý národ a překonat rozsudek smrti, který byl nad ním vynesen ve Versailles.
Mí vojáci, veřte mi, že od této chvíle patří mé srdce jen vám, že moje vůle a má práce jsou dány do služeb mého lidu, že můj důch a mé rozhodování sledují jen jediný cíl? zničit nepřítele. Jinak řečeno: dosáhnout konečného vítězství.
Vše, co pro vás mohu udělat, mí vojáci...ted, kdy jsem převzal starost o vás a budu vás řídit v boji, udělám. Vy pro mě také můžete něco udělat a v to uděláte, já věřím, že to uděláte, že budete bojovat loajálně a poslušně, dokud říše a náš lid nebudou definitivně zachráněny."
(zdroj: Historie německé armády 1939-1945 - Philippe Masson - Naše vojsko 2006; str.163-164)

K tomu můžu jen dodat, že se německá armáda dobrovolně vydala do rukou toho šílence. Zůstali už víceméně jenom přikyvovači. Úloha Haldera je rozporuplná. V době tzv. Československé krize uvažoval o puči, ale Mnichovská dohoda mu vzala vítr z plachet. Později už neměl na to koule. Nakonec byl 24. září 1942 propuštěn z funkce. Nicméně jeho smýšlení bylo silně antibolševické.

Prohlášení bývalého kaprála k vojsku, pak svědčí o jeho zkušenostech z první světové války, které částečně přenášel do války na východě, hlavně co se týče utrpení prostého vojáka a vůle vytrvat.

Dobrý odkaz:
http://www.nexusboard.net/sitemap/6365/ ... n-t231065/

Uvahy o puči jsou jen honosně nazvané poválečné konstrukce nacistických generálů, kteří si vymýšleli jak jen mohli, aby se ukázali v lepším světle... Stejně tak i to vydání se do rukou šílence. Oni velmi ochotně spolupracovali a poslouchali...

Dzine, je to možné. Opravdu takové konstrukce povětšinou pocházejí z jejich pamětí. Ale skutečností je, že kdyby nechtěli nemuseli by spolupracovat. Armáda měla právo mít své zastoupení. Sám von Brauchitsch prý byl nucen odstoupit?



Nebo byl jen přetíženej, dostal z toho infarkt a ještě navíc na své místo doporučil Hitlera? Při těchto vysvětleních se nám vytrácí celospolečenské klima. Západní histografie se zaměřuje na jednotlivé osobnosti, ale už tak trochu zapomíná na podhoubí. Režim něco sledoval, někým byl podporován …

Dobrý odkaz:
Rumuni, Italové, Besarábie, Oděsa, Černé moře, Dněpr
Náhodou jsem narazil, dobové fotky, obličeje „podlidí“, směska tataři, kalmyci, zajatci nevypadají nikdy moc dobře, dále von Brauchitsch.

Sevastopol, Manstein, ambasador Oshima, pevnost Maxim Gorky
Zřejmě tehdejší propaganda … líčí to jako zájezd do zajímavých krajin.
To mi připomíná toto. Název Wehrmacht mezi lety 1935 a 1945 označoval největší cestovní kancelář Německa.
http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Wehrmacht