PALBA.CZ

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 III. Č 1-3.

III. Díl.

Část 1.

9.ledna 1942 byla z prostoru po zamrzlém Seligerském jezeře a jižně od jezera spuštěna ofenzíva, která, pokud by vyšla mohla mít pro skupinu armád Střed nedozírné následky a mohla znamenat její zničení. Tři sovětské armády, 3.a 4. úderná a 22.armáda sovětů, zde na rozhraní mezi skupinou armád Sever a Střed převálcovaly boji oslabenou německou 123. pd a jezdeckou brigádu SS a zaůtočily směrem na jih.
Úkolem těchto armád bylo oddělit těžkými údery skupinu armád Sever a Střed a zasadit rozhodující úder kolísající německé frontě skupiny armád Střed.
Operačním cílem, byl 280km ( od Seligerského jezera, místa odkud ofenzíva vycházela) vzdálený Vitebsk v hlubokém týlu 9. armády.




Stalin byl přesvědčen, že předcházející zimní bitvy jižně a severně od Moskvy, oslabily Německou armádu natolik, že stačí ještě jeden úder a zničí celou skupinu armád Střed
Tím kdo měl provést tento úder byl generálplukovník A.I. Jeremenko pozdější maršál SSSR.
Jeremenko, jak víme z předchozích pojednání, byl těžce zraněn v kotli u Brjanska v polovině října 1941 a na Stalinův rozkaz byl letecky evakuován z kotle. Do poloviny prosince 1941 se léčil v kujbyševském lazaretu. 24. prosince, po vyléčení si ho povolal Stalin, udělil mu veškeré pravomoci a ustanovil ho velitelem 4. úderné armády. Generálplukovník Jeremenko se dozvěděl co čeká 4. údernou armádu a zároveň dostal povolení, aby si ji sám sestavil a vycvičil z nejlepších kádrů, které byly k dispozici. Jeho důstojníci dostávali jeden a půlkrát větší plat a vojáci dvakrát větší služné, a také lepší stravu než normální armády.
Jeremenko při výcviku své důstojníky a vojáky nešetřil. Vymyslel si krutou, ale účinnou metodu. Poslal své divize tak jak zrovna byly, včetně jejich velitelů, na čtyři dny do hlubokých lesů, bez přístřešků, bez polních kuchyní a potravin. To vše při 30 až 40 stupních mrazu. Nesměli rozdělávat ohně. Během dne výcvik, v noci školení. Voda ze sněhu a dvě plné dlaně suchých jáhel z chlebníku, to byla celá denní dávka potravin
Žádná jiná armáda na světě by to nevydržela. Odedávna je ruským tajemstvím, že jejich armáda umí překonávat obtíže. Zima a extrémní mrazy nešetřily ani Rusy ani Němce. Rusové však byli mnohem více schopni improvizovat.
A.I. Jeremenko toto vše velice střízlivě popisuje ve své knize:“ Západním směrem“. Žukov a někteří západní historici píší stejně.
Ještě trochu musím odbočit a pohovořit o jednom fenoménu, který je zde nutný vysvětlit. Dává to lepší obraz celé operaci, o které budeme potom psát.
To, že vítězná vojska berou kořist je staré historické právo armád. Rommel, svou pohyblivost v Africe zakládal na britské PHM. Afrikacorps papal corned beef, kouřil cigára Britů, ale i opačně.
Jenomže Jeremenko obohatil historickou literaturu o nový fenomén, když ve své zprávě o operaci 4. úderné armády říká: „ Týlové služby by při odborně správné přípravě ofenzívy měly uložit do skladů v bezprostřední blízkosti operačního prostoru velké množství potravin. Na místo toho nás ale štáb Severozápadního frontu – osvobodil – od našich, s velkou námahou přivezených zásob. Museli jsme našeho pravého souseda, 3. údernou armádu, která neměla prakticky žádné potraviny, spoluzásobovat.“
Dále se rozepisuje o situaci a denních hlášení jednotlivých divizí s tím, že jednotlivé divize vlastně šli ráno 9. ledna 1942 do útoku s prázdnými žaludky.
No a řešení také Jeremenko našel, svým divizím nařídil: „ Vezměte si potraviny u Němců!“
Dobytí německých polních kuchyní, zásobovacích vozidel, kolon trénu a skladů potravin se stalo nejdůležitějším bojovým úkolem .
Válka se zde vrátila ke své archaické podobě.
Jeremenko dále objasňuje:“ Z výpovědi zajatců a z hlášení zvědů za německou frontou jsme věděli, že se v Toropecu nacházely sklady s obrovským množstvím potravin, protože Toropec byl zásobovacím opěrným bodem skupiny armád Střed. Zde se nabízela možnost získat potraviny pro mou i pro sousední armády. Proto dostal velitel 249. střelecké divize generálmajor Tarasov za úkol dobýt Toropec, překvapivým obkličovacím útokem a získat neporušené sklady“.


Toropets Kholm 42.

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 III. Č 2.

III. Díl.

Část 2.

Jeremenko připravil svou 4. gardovou armádu na nadcházející ofenzívu dobře. Nevěřil hlášení štábu frontu a provedl si hloubkový průzkum za německou frontou přes průzkumníky své 249. divize( Stalinem byla tato divize za následující boje přejmenována na 16.gardovou divizi a vyznamenána Leninovým řádem). Průzkum mu hlásil, že za 123.pd Němců již do hloubky 15-20 km není žádné druhá obranná linie. Štáb frontu totiž nesprávně hlásil, že za prvním obranným pásmem Němců, je ještě jeden do hloubky členěný obranný systém bunkrů a polních opevnění.
9.ledna 1942 po 2 hod. trvající dělostřelecké přípravě zaútočily 3.a 4. úderná armáda spolu s 22. armádou takto. 3.úderná na pravém boku přes jižní část Seligerského jezera. Pravou částí severozápadně kryla bok ofenzívy směrem na Cholm a Molovticy a dál postupovala na Velikije Luki.
Jeremenkova 4. úderná armáda ve středu jižněji ve všeobecném směru na Vitebsk.
Na levém křídle 22. armáda jižně ve směru na Belyj.
Nejsmělejší a nejdůležitější a pro Němce nejnebezpečnější, byl útok 4. úderné armády. Po těžkých bojích bylo 10.ledna 1941 dobyto město Peno, sověti se převalili přes průzkumný odřad jezdecké brigády SS Fegelein a 123.pd, které doslova zničili a jen jednotlivcům několika četám se podařilo se stáhnout. Předpoklad útoku 4. úderné armády byl vytvořen.
U křídel sovětů to šlo pomaleji přes převahu se 360. střelecká divize zarazila o německý 416.pp. 334. střelecká divize na levém křídle, u jezera Volgo- u Boru – a Seliče, byla dokonce útokem německé 253. pd, zatlačena zpět.
Jeremenkova 249. střelecká divize z jeho 4. úderné armády však uháněla dál. Generál Tarasov, velitel 249. střelecké divize, měl nyní úkol, dobýt Toropec ( ten koš s chlebem), zásobovací dopravní uzel skupiny armád Střed.
Do cesty se mu u Andreapole postaví ve velkém spěchu přisunutý 189. pěší pluk z 81. pd. Němců posílený 2. oddílem 181.dělostřeleckého pluku, ženijní rotou několika zásobovacími jednotkami. Ti vzdorují doslova do posledního muže a způsobí čelním jednotkám sovětské 4. úderné armády těžké ztráty. I sám Jeremenko rozezlen píše, že se doslova obětovaly, když vzdorovaly jeho dvěma divizím.
Tragedie této bojové skupiny a celého 189.pěšího pluku Němců dobře vystihuje tuto dobu a tak něco od těch, kteří měli to štěstí a přežili.
81. pd se svým 189. pěším plukem prošla francouzským tažením a v prosinci 1941 ležela u Atlantiku. 22.prosince přišel rozkaz:“ Pohotovost“ 23. prosince vagony, odjezd neznámo kam. Žádná zimní výstroj, ani nové zbraně. Jedou Francií, jen v lehkých pláštích, jedou Německem, štábáci říkají je to východní fronta. Ve Varšavě se vydává strava, příští jídlo je v Bělorusku. Teploměr ukazuje 25 stupňů pod nulou.
Po 13 dnech stáli v Andreapolu to bylo 5.ledna 1941. 3 000 mužů bez zimního oblečení, dostane rozkaz a jsou nasazeni za několik dní proti Tarasovově 249.střelecké divizi.
Ta pronikla u Pena mezerou a míří na Andreapol. Tragedie se odehraje mezi železniční stanicí Ochvat a vesnicemi Lugi, Velíškovo a Lauga.
Od 13. ledna 1942 do 16. ledna se tento posílený 189. pěší pluk brání vším co má útokům dvou ruských střeleckých divizí.
Jeremenka velice mrzí, že je u Andreapole 249. střelecká divize zastavena a tak útok posiluje 332. střeleckou divizí. Ta má zaútočit do týlu 189. pp. 14 a15. ledna 1942 je za 189. pěším plukem uzavřena past.
16. ledna je situace neudržitelná a tak velitel 189. pěšího pluku plukovník Hohmeyer dá praporům (jejich zbytkům) volnou ruku, aby se probojovaly do Toropecu, který je vzdálen 50 km. Byla to cesta nikam. V lesích a polích směrem na Toropec se odehraje tragedie. Zahyne většina zbývajících lidí včetně plukovníka Hohmayera (posmrtně povýšen na generálmajora),v tom mraze a půlmetrovém sněhu. Jednomu oddílu se poštěstí dorazit do Toropecu. Když vyrazili bylo jich 160, do Toropecu jich dorazilo 40.
Jeremenko hlásí:“ 189. německý pěší pluk nechal na bojišti 1 100 mrtvých.

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 III. Č 3.

III. Díl.

Část 3.

Jeden nešvar, který je i zde na „Palbě“ popisován a ti kdo zde píší ho znají je, že si člověk musí velice kontrolovat zdroje, a vždy se dívat kolik se jich shoduje a potom vlastně tvořit průměr. I když tuto histori východního tažení znám, stále a stále narážím na rozpory.
Jeden z nich: Jeremenko píše:“ Boje o Toropec se účastnila 249. střelecká divize“, Samsonov: „bojů o Toropec se účastnili svazky dvou divizí „. Tolik sovětští autoři. Němečtí z hlášení divizí a angličtí historici říkají:“ Na město Toropec útočila 249.střelecká divize, dvě brigády 48. a 39. a část 360. střelecké divize. Celkem mě vyšlo stejně buď 2 divize, neb 5 pluků.
Budeme říkat dvě divize.
Po rozbití obrany u Adreapolu, zničení 189.pěšího pluku , měl Jeremenko volnou cestu k městu Toropec. Toropec bránilo 1 200 polních četníků a policistů, 1 pluk 403. zajišťovací divize, jedna četa cyklistů a jedna protitanková četa 207. zajišťovací divize. Během bojů se ještě zapojily zbytky 416.a 189. pěšího pluku a několik desítek mužů z Fegeleinovy převálcované jezdecké brigády SS.
To samozřejmě nemohlo zastavit útok rozjetých dvou divizí sovětské armády. Němcům nezbyl ani čas na zničení skladů.
Pět sovětských elitních pluků zahájilo obkličovací manévr 20. ledna 1941 a 21.ledna 1941 sověti neporušený Toropec se všemi neporušenými sklady skupiny armád Střed obsadili.
Do rukou Sovětů padly velké zásoby potravin.
Jeremenko píše:“ Ukořistili jsme přibližně 40 skladů s máslem a jinými tuky, masem, rybími konzervami, různými koncentráty, moukou, kroupami , cukrem, sušeným ovocem, čokoládou a s mnohými dalšími potravinami. Z německých skladů se staly naše armádní zásobní sklady, vyměnil se jen personál. Armáda se z těchto zásob stravovala celý jeden měsíc. Tento úspěch v Toropecu měl pro operace obrovský význam. S pýchou jsem jej proto hlásil hlavnímu stanu“.
Tyto údaje skutečně potvrzují i ostatní, kteří o této operaci píší.
Po průlomu u Toropecu neexistovala v šířce 125 kilometrů, mezi městy Velikije Luki a Ržev, souvislá německá fronta.
Od 6. prosince 1941 to byla nejtěžší hodina skupiny armád Střed.
Tři sovětské armády, daleko vpředu Jeremenkova 4. úderná se 4 střeleckými divizemi, 2 střeleckými brigádami a 3 lyžařskými prapory se natahovaly po velkém vítězství, od kterého si Stalin sliboval zničení skupiny armád Střed, a tím i obrat ve válce.
Za této situace dostal generál von der Chevallerie, velitel 59. sboru rozkaz, aby se t ř e m i divizemi ucpal díru ve frontě před Vitebskem. Mělo to jeden háček, ani jedna, ani 83.,330. a 205. pd ještě nebyly v Rusku. Hlavní síly těchto divizí se přesouvaly z Francie na východní frontu.
Zatím disponoval zbytky 416. pěšího pluku z 123.pd, která prošla peklem u Seligerského jezera.
Generálporučík Kurt von der Chevallerie se svým štábem z Vitebska dokázal nemožné.
Jeremenko ještě pronikl s 249.a částmi 358. střelecké divize z Toropecu k městům Ostrovskije a Veliž, to byly důležité silniční křižovatky na Dvině a poslední závory před Vitebskem. Vitebsk , toto nervové centrum přísunu, zásobování a týlu skupiny armád Střed již nedosáhl.
Generálporučík von der Chevalerie, nasazoval“ po kapkách“ tak jak vystupovaly z vagónů vojska na ohrožené úseky. Oni dokazovaly tlumit a vyčerpávat Jeremenkovi jednotky. Přijížděly z mírné francouzské zimy do 40 až 50 stupňů pod nulou a bojovali statečně. Těžké boje probíhaly u měst – Demidov - Veliž – Kresty – Suraš – Rudňa. Nejtěžší pak o Veliž a Kresty.
Němci vytvořily opěrné body ( vlnolamy) , na kterých se útoky Jeremenka zastavovaly, až se zastavily úplně.
Koncem ledna 1942 převzala zodpovědnost za mezeru mezi 16 a 9. armádu 3 TA.
Postupně byl zastaven útok i ostatních dvou armád.
3. úderná armáda generála Purkajeva, vpravo od 4. úderné armádě, skončila na odporu před Cholmem, kde se v kruhové obraně bránila německá bojová skupina Scherer.
Vlevo od 4. úderné armády se zastavila útočná snaha 22. armády sovětů, generála Vostruchova před městem Belyj na obraně 246.pěší divize.
Jeremenko píše, že koncem ledna 1942 měla 249. střelecká divize již jen 1400 mužů, 9.ledna 1942 zahajovala boj s 8 000 muži.
Tím ztroskotal nejnebezpečnější ruský úder v této zimní ofenzívě proti skupině armád Střed v týlu 9. armády. Vnější čelist ruských kleští, které se měly sevřít v hlubokém týlu za německou frontou bylo zlomeno.
Nebylo to však ještě vše co skupině armád Střed hrozilo. O tom si řekneme: Protiofenzíva Moskva 41 a 42 IV.

Fotky

generál A. I. Jeremenko generál M. A. Purkajev

Mapka oblasti Seligerského jezera

Díky za foto a mapku.

Popravdě...o zásadnosti toho skladu pro tyto boje jsem vůbec netušil!

Podívej se na tu ruskou mapu, je to další ruská mapa z války kde rusové Toropec vůbec neukazují. Takto jsem již narazil i na to, že například neukazovali Demjansk. A to i přesto, že jejich historici o tom píší. Je několik věcí, které rusové nemají rádi.

Na žádost michana, ještě 2 mapy:


Toropets Kholm 1942 (2x)

No tak jsme u těch sovětů ten Toropec přeci sehnali. Díky Pegeucko.

Co se týká sovětských jednotek, co útočily na Toropec, německé hlášení bylo nejpřesnější:
19.1. 42 k městu dorazila 249 střelecká divize a 48. střelecká brigády. Ty zahájili ráno 20. ledna útok. 20.1. 42 odpoledne dorazila 39. střelecká brigáda a část 360. střelecké divize.
Celkem se tedy do bojů zapojily 2 střelecké divize a 2 brigády.

Jinak, kromě těch 40 sudů potravin Sověti získali 6 tanků, 723 automobilů, 450 tisíc granátů všech ráží, několik milionů patron všech ráží a 1000 sudů s palivem.

Je zajímavé sledovat tu pesimistickou náladu v německé generalitě v době "zamrznutí" útoku na Moskvu a následných Ruských protioperací. Německá armáda stála na pokraji zkázy, která byla srovnatelná s tou Napoleonovou z roku 1812. Začaly se objevovat první případy zběhnutí. Také OKH se nacházelo ve stavu, který byl někdy charakterizován jako panický. Aby tomu nebylo málo, tak Brauchitsch se od listopadu necházel v posteli poté, co jej postihl infarkt a tak nemohl být velení nápomocen. Dokonce Hitlerovi nabídnul svou demisi, kterou ale vůdce odmítl. Ve skupině armád Střed se nacházel rovněž další marod. Von Bock vstával z postele tak na tři čtyři hodiny denně, aby alespoň udělal to nejdůležitější, co ve svém zdravotním stavu mohl. Když pak začal Ruský útok, tak se část generality rozhodla navrhnout ztažení sil do pozic z 2.října. Byli tu ale i tací, kteří prý navrhovali se stáhnout až k polskýcm hranicím (nevím o koho se konkrétně jednalo). Dokonce i Guderian měl dosti pesimistickou náladu. Vedle toho tu pak byl Hitler, který kupodivu hýřil optimismem a energií. Obešel Brauchitsche, Haldera a všechny velitelé skupin armád a dne 16.12.1941 vydal svůj "Halbefel".

"Uvědomíme-li se, že teď, uprostřed zimy, je omezeno manévrování, vojákům chybí zimní vybavení a neexistujeí organizované pozice v zázemí, měl by sebemenší ústup mnohem vážnější následky".

Následovala další instrukce: "Veškerý rozsáhlejší ústup je vyloučen. Může vést jen ke ztrátě těžkých zbraní a vybevení. Pod osobní autoritou generálů a všech důstojníků, musí mužstvo fanaticky hájit své pozice, přesto, že by jim protivník pronikl do boku nebo do týla. Pouze tento prostředek umožní získat nezbytný čas a počkat na příchod posil z Německa a ze západní fronty".
(Zdroj: Historie německé armády 1939-1945 - Philippe Masson - Naše vojsko 2006)