30,5 cm moždíře Škoda M11, M11/16, M16
Napsal: 29/4/2006, 22:40
30,5 cm moždíře Škoda M11, M11/16, M16
Moždíře byly velkorážové dělostřelecké zbraně střílející horní skupinou úhlů (45–85 stupňů). Jejich význam byl zřejmý především po rusko-japonské válce v roce 1905, kdy je japonská armáda s úspěchem použila pro boření opevnění v Port Arturu. Rakousko-Uhersko si to uvědomovalo zvláště v souvislosti se zvýšenou aktivitou Itálie, která budovala řadu silných opevnění na tyrolské hranici. Především náčelník generálního štábu c.k. armády generál Franz Conrad z Hotzendorfu byl vůči Itálii krajně nedůvěřivý a požadoval prostředek k překonání těchto opevnění. Moždíře Škoda M98 ráže 28 cm, které byly ve výzbroji c.k. armády, k tomu nestačily.
V roce 1905 bylo rozhodnutí o zavedení silnější zbraně a v roce 1906 dostal objednávku osvědčený dodavatel Škodovy závody v Plzni. Vývoj moždíře byl dokončen v roce 1908 a asi rok poté byl dokončen prototyp. Pod označením M11 byl odeslán ke střeleckým zkouškám. Během nich se ukázalo, že přes některé závady je moždíř vynikající zbraň. Po opravách a úpravách byl moždíř v roce 1911 podroben dalším zkouškám na střelnici Felixdorf u Vídně. Kromě střelby byl zkoušen i přesun pomocí nového motorového tahače Austro-Daimler. Prokázalo se, že zvolená koncepce dopravy moždíře rozloženého na tři části byla velmi šťastným řešením a že umožňuje mimořádnou pohyblivost zbraně. Objevené závady byly rychle odstraněny a moždíř byl připraven k zavedení do výzbroje. Protože rostla naléhavost potřeby těžkého dělostřelectva, objednal tehdejší rakousko-uherský ministr války Moriz v. Auffenberg na svou vlastní odpovědnost a za přísného utajení dne 15. prosince 1911 u Škodových závodů 24 kusů s potřebným technickým zabezpečením a municí. A to přesto, že nebylo ukončeno schvalovací řízení. Jen vypuknutí balkánské války zachránilo Auffenberga před sankcemi za tuto svévolnou objednávku. V červnu 1912 proběhly úspěšné baterijní a vytrvalostní zkoušky na střelnici v uherském Hajmaskéru. Zkoušky byly zakončeny jízdou baterie v horském terénu v Tyrolích.
První dodávka 8 moždířů ze sériové výroby byly uskutečněna v září 1912. V listopadu 1913 byla zbraň předvedena německé dělostřelecké komisi. Němci byli velmi překvapeni, protože Kruppova obdoba těžkého moždíře se se škodováckým řešením nedala srovnávat.
Bojová premiéra se odehrála právě ve prospěch Německa, protože ti na jeho výkony nezapomněli a požádali svého spojence o pomoc při bojových akcích v Belgii. Rakousko-Uhersko zapůjčilo 4 baterie, které byly přímo podřízeny německému generálnímu štábu. Bojově nasazeny byly při dobývání opevnění Namuru, Fort Givetu a měst Mauberge a Lutichu. Vrcholem nasazení bylo dobývání pevnosti Antverpy, kde jejich účinnost jednoznačně převýšila ostatní německé obléhací dělostřelectvo. Např. dvě baterie moždířů M11 byly ve dnech 4. - 6. října 1914 nasazeny proti pevnostem Fort Kessel a Fort Broechem. K jejich rozboření potřebovaly pouze 136 ran při střelbě na vzdálenost 8 – 9 km. Na východní frontě byly použity taky nejprve Němci (rozbití ruské pevnosti Osowiec), ale poté je používala pouze c.k. armáda. Použity byly v bojích o Přemyšl, Krakov a u Limanové–Lapanova. V květnu 1915 se účastnili průlomu ruské fronty u Gorlic, Tarnova a Stryjí. Na srbské frontě zase byly použity při dobývání Bělehradu a při obsazování Černé Hory.
Nejvýznamnějšího nasazení se moždíře dočkaly na italské frontě. Italské dělostřelectvo mělo mnohonásobnou převahu, kterou se pomocí moždířů M11 podařilo na některých úsecích vyrovnat. Např. v jedenácti bitvách na řece Isonzu (Soče) se významným podílem zasloužily o to, že se Italům nepodařilo dosáhnout průlomu ani při nasazení enormních sil, a zároveň vytvořily výhodné podmínky k r.u. protiofenzivě na podzim roku 1917. Svými výkony moždíře chránily i české vojáky, kteří byli na italské frontě nasazeni. Některé epizody z jejich nasazení:
Dne 29.5.1915 jediný moždíř v palebném postavení u města Gorice (Gorz) rozbil připravovaný útok italského II. armádního sboru a donutil opustit palebná postavení i jeho podpůrné baterie.
Dne 5.7.1915, opět u Gorice, byl jeden moždíř vysunut do předpolí u Lucinica. Po přípravě k palbě uskutečnil palebný přepad do prostoru Comorns na italskou 3. armádu. Téměř 400 kilogramové granáty srovnaly se zemí nádraží, rozbily muniční vlaky a rozehnaly pěchotu. Poté se moždíř beze ztrát vrátil zpět do obranných postavení.
V roce 1917 boje na Isonzu vrcholily. Desátá sočská bitva byly pro r.u. armádu kritická a byly nasazovány poslední zálohy. 24.5.1917 se italským pěším brigádám Bergamo a Arezzo podařilo prolomit obranu v úseku Iamiano-Flondar (severně Monfalcone) a proniknout 1,5 km do obranných postavení. Poté útočící jednotky vběhly do přehradné palby 5 baterií (10 děl) moždířů M11. Během jedné hodiny bylo vypáleno asi 2000 ran. Krasem se rozléhaly ohlušující salvy a na italské vojáky shora dopadaly granáty a granátové šrapnely. Po tomto palebném přepadu přestaly obě italské brigády existovat. R.u. jednotky, které do prostoru přepadu pronikly při protizteči, nenarazily na žádný odpor. Přeživší Italové byli tak otřeseni, že nebyli schopni se bránit a dali se bez odporu zajmout. Do protizteče nastoupili i čeští vojáci z pražského 28. a píseckého 11. pěšího pluku a moždíře M11 tak vlastně ušetřily mnoho krve svých krajanů. Veliteli 3. praporu píseckého pluku Stanislavu Wieroňskému dopomohly k vyznamenání řádem Marie Terezie za získání 1200 zajatců a 16 kulometů.
Ve vysokohorském terénu Dolomit prokázaly moždíře M11 stejnou účinnost. Z hlubokých údolí byly schopny přestřelovat horské vrcholky a ničit italské jednotky na odvrácených svazích. Likvidovaly i opevnění body na horských štítech a kaverny ve skalních masívech. I když byly původně určeny k boření opevnění, jejich šrapnelové granáty s časovacími zapalovači měly na pěchotu zdrcující účinek. Dopadaly shora zcela nehlučně a nedávaly tak pěchotě šanci se ukrýt. Velitel 5. r.u. armády Boroevič je označil za nejlepší horské dělo. Italové se snažily ze všech sil o jejich vypátrání a zničení. Vzhledem k velké mobilitě a časté změně palebného postavení však jejich snaha zůstala prakticky bez úspěchu.
Škodovy závody mezím pracovaly na zlepšení jejich vlastností. Po zkušenostech z nasazení se pracovalo na dalším zvýšení pohyblivosti a na snížení hmotnosti. Vznikla tak varianta M11/16. Hlavní úsilí však bylo věnováno vývoji nového moždíře. Nová zbraň měla s původní společnou pouze ráži. Byly sice těžší, ale zato její odměr byl 360 stupňů a dostřel se zvýšil na 12300 m. Přeprava a příprava ke střelbě byly jednodušší. K přepravě byl určen nový tahač Austro-Daimler M17 s pohonem všech kol. Do konce války bylo vyrobeno 14 modernizovaných moždířů M16.
Celkem bylo na všech frontách nasazeno 72 moždířů Škoda 30,5 cm všech tří vzorů. Po válce přešly do výzbroje Itálie, Rumunska a samozřejmě i Československa. Po vypuknutí 2.sv. války přišli ještě jednou ke slovu. Němci je připravovaly k obléhání Sevastopolu. Byl dokonce vyzvednut moždíř z vídeňského vojenského muzea a poslán na repasi do Plzně. Poté putoval do Ruska, kde také někde zůstal. Dnes jsou tyto skvělé zbraně k vidění ve vojenských muzeích v Bukurešti nebo italském Roveretu.
Zdroj: ATM 11/1995 (ISSN 1210-2849)
