PALBA.CZ

Bitva u Kurska IV. Č 1-4.

Díl IV.

Část 1.

Na jižním směru u jednotek polního maršála Mansteina se ještě před začátkem dělostřelecké přípravy – před rozedněním 5. července 1943 – odehrála letecká bitva. Historici konstatují, že její výsledek – vítězství Němců, vážně ovlivnilo celý průběh bojů.
V centrálním Rusku se v červenci rozednívá již po 2 hodině ranní a tak tomu bylo i 5. července 1943.
Když tedy velitel 8. leteckého sboru generálmajor Seidemann po rozednění přicházel na předsunuté, dobře maskované velitelství sboru v obci Mikojanovka slyšel a bylo mu sděleno, že: „Silné nepřátelské letecké svazy letí ve směru Charkov.“
Německým leteckým stanovištím okolo Charkova a operaci „Citadela“ hrozila katastrofa.
Na šestnácti hustě obsazených letištích v okolí Charkova se na start připravovaly německé Stuky, bombardéry, bitevní letadla a letky stihačů tanků – kolem 800 letadel – ti měly totiž zahájit ofenzívu na jižní frontě údery ze vzduchu. Postupně potom provádět nepřetržitou podporu Hothově 4. TA, která bude probíjet silnou a hluboce členěnou sovětskou obranu.
Jak vypadal plán: Německá bombardovací, bojová a bitevní letadla vzlétnou první, shromáždí se nad letišti. Teprve po nich vzlétnou stíhací svazky a převezmou ochranu a doprovod.
Toto bylo slabé místo 5. července 1943 i 8. leteckého sboru.
Startovací dráhy letišť byly po rozednění plné bombardovacích letounů, které ještě nestačily vzlétnout, a stihači, ty ještě ani nebyly připraveni. Hrozilo, že jestliže Sověti doletí včas rozbijí letadla ještě na zemi.
Sovětské stíhací eskadry spolu s bombardéry se blížily ve výšce 3 000 metrů. Mezi sovětskými stíhačkami byly MiG a Jak a americké letouny typu Airacobra.
Sověti startovali ještě za úplné tmy z letišť 2. a 17. letecké armády z prostoru Kursk a Obojan, některé dokonce z letišť jižně od Moskvy.
Všechny propočty Sovětů byli správné, Němce měli plně překvapit a Mansteinova vojska tak připravit o leteckou podporu. Znalost německé taktiky, přesné zpravodajské zprávy, to vše mělo zajistit úspěch.
Němci to nedovedli pochopit, neboť pro utajení udělali vše co bylo možné a nebylo to jednoduché.
Na severu v prostoru Orel museli rozmístit 730 letadel a 1 protiletadlovou divizi. Na jihu v prostoru Charkov, 8. letecký sbor s 1 185 letadly a 1. protiletadlovým sborem posíleným o jednu brigádu protiletadlového dělostřelectva.
Zhruba 1 200 letounů v Mansteinově prostoru na 16 letištích byla skutečně nebezpečná koncentrace. Letadla stála v boxech co nejdál od sebe obklopená pomocnou ochranou před střepinami. Bomby a PHM bylo v jamách a maskováno. Dokonce hlavní letecké síly přiletěly na letiště teprve v noci před útokem. Vše se však proti místnímu průzkumu, ale i - a to především - před zrádci v hlavním stanu utajit nedalo.
Přesto však tato kalkulace Sovětům nevyšla. Němci totiž měli Radar „Freya“, který podal signály na vzdálenost více jak 100 km o směru a výšce blížících se letadel. To Němce zachránilo. Hlášení od Radaru „Freya“ šlo ihned k protiletadlovému dělostřelectvu a na velitelská stanoviště stíhacích eskader a skupin (PVO).
Dotazy rádiem byly vyloučené, neboť den před a 5. července 1943 po ránu platil zákaz radiového vysílání. Takže jen telefonicky krátký povel: „Poplach!“
Piloti se okamžitě rozběhli k letounům, a následoval jeden start za druhým. Němečtí stihači se za ranního rozbřesku vyšplhali do výšky 3 000 metrů a okamžitě útočili na sovětské bojové eskadry. Rozhořela se mohutná letecká bitva. Výška 2 000 až 3 000 metrů byla pro Sověty nepříznivá. Messerschmitty měly v této výšce absolutní převahu. Jeden ruský stroj za druhým se řítil k zemi. Jen málo sovětských bombardérů se dostalo nad letiště. Ti, kteří se přes veškerou svou odvahu nad letiště dostali, většinou svrhli bomby necíleně a škody způsobily minimální.
Při prvních minutách letecké bitvy ztratili Rusové 120 letadel. Ke konci dne 5. července 1943 to bylo 432 letadel a 6. července 1943 to bylo dalších 205 letadel.
8. letecký sbor generálmajora Seidemanna tak odrazil nejen ofenzívu, ale jak historici uvádějí dokonce na jižním úseku vybojoval absolutní nadvládu ve vzduchu. Německé stíhačky a bombardéry, potom startovaly nerušeně k úderům proti sovětské obraně.
Vlna za vlnou tak mohly po celou dobu bitvy u Kurska prorážet cestu německému útoku.
Bude to však stačit?


Radar Freya 1939-45.


Jih a Prokhorovka 5-15. Jul 43.

Bitva u Kurska IV. Č 2.

Díl IV.

Část 2.

Na jižním směru u Mansteina byly sbory a jejich divize proti Vatutinovu Voroněžskému frontu na úseku dlouhém 80 km od leva doprava připraveny k útoku takto.



Úplně vlevo 52. armádní sbor, vedle vpravo 48.ts, vedle vpravo tankový sbor SS ze 4.TA. Jihovýchodně od Bělgorodu operační skupina „KEMPF“ s 3.ts a 11.armádním sborem. Divize od leva 255.pd, 332.pd, 3.td, Divize „ Grozdeutschland“ („GD“), 11.td, 167.pd, 1.td SS „LAH“, 2.td SS „REICH“, 3.td SS „ TOTENKOPF“ ze 4.TA . Od Bělgorodu jihovýchodně, 168.pd,6.td,19.td, 7.td, 106.pd a 320.pd z operační skupiny „KEMPF“. Celkem tedy 15 divizí na úseku dlouhém 80 km bylo 5.července 1943 připraveno vyrazit do útoku.
Sověti věděli, kdy Manstein začne, znali i soustředění a rozmístění německých jednotek. Mysleli si, že rozluštili i hlavní směr úderu Němců. Skvěle vyzbrojený 3. mechanizovaný sbor generála Krivošejna z 1. TA, umístili do prostoru Alexejevka – Jakovlevo hned za 6. gardovou armádu. Sovětský 3. mech. sbor měl krýt silnici Charkov – Obojan – Kursk a napojující silnici z Butova. Byli přesvědčeni, že Hoth bude útočit na Obojany, překoná řeku Psjol a požene se dál na sever, aby se spojil s Modelem.
Manstein si však s dvěma armádami, s 15 divizemi na úseku dlouhém 80 km, mohl vybrat několik míst pro průlom.
Stavka byla přesvědčena, že Hoth bude útočit na sever a operační skupina „ KEMPF“ mu bude krýt pravý bok. Vše však Manstein udělal jinak. K tomu se ještě vrátíme.
U Modela na severu jsme řekli, že průlom první den prováděli pěší jednotky s jedinou 20.td. Polní maršál Manstein zde na jihu kurského oblouku volil jinou útočnou taktiku. Na tak rozlehlé frontě – 80 km – do hluboce členěné sovětské obrany, mu nedostatek pěších jednotek velel něco jiného. Věděl i, že by měl vysoké ztráty.
V prvém sledu tedy Hoth zaútočí 600 až 700 tanky na dvou místech. Ty rychle zlomí odpor protivníka a k boji se sovětskými tankovými zálohami dojde mimo opevněný obranný prostor. Takže v prvém sledu, do prvního úderu půjdou tanky. Stejně tak to bude i operační skupiny „ KEMPF“. Toto je Mansteinova škola, tak si vyložil operační rozkaz OKH –místní drtivá převaha útočných sil prorazí obranu až do místa spojení obou útočných ramen a pak uzavřít kotel.
Proti ruské obraně se rozjede více než 1 000 tanků a 350 samohybných děl. Po průlomu do volného operačního prostoru pak pokračovat až ke spojení s Modelem.
Tento úmysl Sověti rozpoznali a tak rozmisťovali za svou 6. gardovou armádou generálporučíka Čisťjakova rezervy.
Hoth měl skvělé informace o rozmisťování a soustřeďování sovětských záloh od vzdušného průzkumu. Věděl kde sověti umístili především tankové jednotky. Kdyby se řídil rozkazem OKH – ten říkal přímo na Obojany a navázat spojení s Modelem – objevily by se mu sovětské tankové sbory v boku, když by u Obojan překonával řeku Psjol. Ruské tanky by musely útočit přes zemský most u Prochorovky, a odtud by v příznivém okamžiku vpadly Hothovi do boku.
Generálplukovník Hoth proto provedl změnu, která vyjádřena jeho slovy zní: „ Bude lepší se nejprve vypořádat s nepřítelem, kterého očekávám od Prochorovky, a až potom pokračovat v útoku na sever, tedy na Kursk“.
Tedy po průlomu se všechny Hothovy útočné divize nejprve stočí na severovýchod, a nebudou, jak předpokládali Sověti, útočit přímo na Obojany.
Plán Hothovi vyšel, vše se odehrávalo jak předpokládal. Koncepce sovětské obrany na jižní frontě u Kurska byla vážně narušena. To vše mohlo přivodit obrat v bitvě kdyby……
Ale to vše nám řeknou události.

5.července 1943 ráno se nad kopci a pahorky Centrální ruské pahorkatiny rozpoutalo peklo. To začala Německá dělostřelecká příprava, jako předehra největší bitvy všech dob.
Za padesát minut, jak říkají historici, se vystřílelo mezi Gercovkou a Bělgorodem víc granátů, než jich bylo vystříleno, za celé polské a francouzské tažení dohromady.
Takovou koncentraci dělostřelectva a těžkých zbraní na tak malém prostoru ještě ww2 do té doby neviděla.
Postupně je palba překládána do týlu Rusů.
Vojska jednotlivých divizí vyrážejí do útoku.
Grandiozní bitva u Kurska zde u jižní skupiny začala.
Začala, ale i na některých místech se zpožděním. Brigáda s tanky Panther a 1. prapor tankového pluku „GD“ v těžišti útoku, východně od Butova nevyrazil do útoku.
200 nových tanků Panther se 75 mm kanony s dlouhou hlavní, prvně zasazené na frontě, to byla největší naděje nejvyššího německého velení.
Kde jsou? Proč nevyrazily?


Panther Picture.


PantherTankColor.

Bitva u Kurska IV. Č 3.


Díl IV.

Část 3.

Tank Panther – elegantní konstrukce – to bylo to na co německá armáda na východní frontě čekala. Odborníci říkali, že je to ten tank, který zde konečně nastolí německou tankovou převahu.
Byl však zralý na nasazení v kurské bitvě? Technici a inspektoři tankových vojsk říkali, že ne.
Jeho příliš krátké zkoušky odhalily povážlivé potíže. Místo aby probíhal výcvik, mužstvo a důstojníci se zabývali technickými problémy. Kvůli technickým problémům neproběhl výcvik osádek a výcvik ve formacích už vůbec ne. Panthery nebyly připraveny na nasazení na frontě. Ještě na vagonech se odstraňovaly technické problémy. Když se tanky přesouvaly do prostoru nasazení šlehaly jim z výfuků metrové plameny a některé tanky dokonce začaly hořet.
Ještě jeden problém jejich nasazení mělo. Prapory měly 96 tanků Panther a tak pro jejich velitele bylo velmi těžké jim v boji velet.
Nejvyšší velení však rozhodlo a tak nasazeny být musely!
Tyto všechny problémy však nezavinily, že tanky nevyrazily do útoku. Stalo se něco úplně jiného.
Když protitankovci a granátníci divize „GD“ vyrazily s brigádou 200 novými tanky Panther 5. července 1943 ráno do útoku, najely Panthery do neznámého minového pole. Nebyly to dřevěné miny, ty by Pantherům neublížily. Bylo to minové pole kombinované s dělostřeleckými granáty (sovětští ženisté se učili od Němců – „Čertovy zahrádky“). Tanky, které najely na miny zůstaly stát a staly se terči ruského dělostřelectva. Lehký střelecký pluk divize „GD“, který chtěl postupovat samostatně skončil s těžkými ztrátami.
Plukovník Merkin v knize o bitvě u Kurska říká: „Jen v předpolí u obce Čerskasskoje zůstalo v minovém poli 36 tanků. Tanky, které vjely do minového pole, se nespořádaně stahovaly zpět za dobře mířené palby sovětského dělostřelectva a střelců z protitankových pušek. První, obzvláště nebezpečný útok nepřítele, byl odražen. Jeho úmysl udeřit současně na celém úseku průlomu, byl zmařen.“
Ženisté několik hodin dělali průchody v minových polích. Ztracené hodiny Sověti dovedli využít.
Generál Hoernlein, velitel divize „GD“ zjistil, že úder jeho levého křídla ztroskotal. Vyšlo to však na pravém křídle. Mechanizované prapory divize „GD“ s SHD a rotou tanků Tiger útočily od 5 hodin na obec Čerkasskoje. Po 9 hodině stály na výšině před vesnicí, hluboko v prvním pásmu sovětské obrany.
Generál Hoernlein po hlášeních přenesl těžiště úderu z levého křídla na pravé. Pluk lehkých tankových střelců a brigáda s tanky Panther se přemisťují vpravo. Další komplikace. Deště předchozích dnů rozmáčí údolí Berezového. Jeden tank za druhým se zahrabe až nad pásy do bahna. Opět zpoždění o celé hodiny. To vše v době rozhodujícího úderu obrněnců divize „GD“, která má první den prolomit obranu v pásmu divize.
Přes všechny tyto pohromy je večer Čerkasskoje dobyto, tento pilíř první sovětské linie před divizí „GD“. Divize „GD“ však měla dosti velké ztráty.
Na dobytí vesnice Čerkasskoje se rozhodujícím způsobem podílela i 11. td. Bojová skupina hraběte Schimmelmanna s tanky, granátníky na OT, s dělostřelectvem, ženisty a SHD pronikla do obranného postavení Sovětů. Potom se stočila na Čerkaskoje a plamenometnými tanky ničila opěrné body v sovětských bunkrech. Divize „GD“ a 11. td stály 8 km v hloubce nepřátelské obrany. 8 km ještě neznamenalo proražení hluboce členěné sovětské obrany.
Večer 5. července 1943 přijel Hoth k generálmajorovi Micklovi a určil mu na 6. červenec bojový cíl – most u Obojan.
Tento rozkaz předpokládal, že se Panthery divize „GD“ a tanky Tiger s SHD přeženou přes hlavní sovětská postavení jako tornádo. Vždyť u GD bylo nasazeno 300 středních a těžkých tanků. Takové nasazení v úseku jedné divize ještě v ruské válce nebylo.
Hlášení, která ke generálporučíkovi Hothovi v poledni a po poledni 5. července 1943 docházela od armádních spojovacích důstojníků, konstatovala zvláštní skutečnost. Dříve se vždy při německých ofenzívách u sovětských štábů ozývalo: „Jsem napadený, co mám dělat?“ Avšak zde u Kurska 5. července 1943 nic takového nebylo.
Sovětská vojska překvapená nebyla. Naopak, byla dobře připravená, vycvičená a reagovala správně na každou novou situaci.
Jediné co se Němcům zdařilo, byl směr úderu a taktické překvapení.

Bitva u Kurska IV. Č. 4.


Díl IV.

Část 4.

Vlevo od divize „GD“ vyrazila 3. td a 332. pd do útoku 5. července 1943. Útoku předcházela dělostřelecká příprava a bombardování 8. leteckého sboru proti postavení sovětské 7. gardové střelecké divize. Levý bok 3. td kryje 332. pd. Německý postup zpomalují rafinovaně ukryté a zakopané tanky. Roty bojují o každý metr země. Jižně od obce Korovino se těžce bojuje o výšinu, kterou je kóta 220.
Až k večeru se podaří ve světle hořícího větrného mlýnu 3. td dostat se k vesnici Krásnyj Počinok. 3. td tak splní úkol dne, prorazí první pásmo sovětské obrany a první den je 10 km v hloubce kurského oblouku. V noci je ještě zasazena 255. pd, která má s 332. pd rozšířit a zabezpečit místo průlomu a tak chránit 48. ts na levém křídle.
A jak si vede 5. července 1943 tankový sbor SS?
Generálporučík Čisťjakov, velitel 6. gardové armády ještě večer 4. července 1943 říká velitelům sovětských divizí: „Před vámi leží Hitlerova garda.“ Sovětským velitelům nemusí Hausserovy jednotky představovat, před 4 měsíci jim vyrval Charkov.
Tankový sbor SS generála Haussera s třemi tankovými divizemi SS má obrovskou sílu – 300 tanků, mezi nimi mnoho tanků Tiger, a zhruba 120 SHD. Je k tomu třeba připočítat brigádu zadýmovacích minometů – je to palebná síla, která v takovém soustředění byla použita poprvé.
Před Hausserovými divizemi, zákopy a bunkry obsadila 52. gardová střelecká a 375. střelecká divize, elitní svazky posílené protitankovým dělostřelectvem, prapory protitankových pušek, tankovými rotami, minometnými pluky a raketometnými oddíly. Za divizemi ještě v obraně čeká 1. tanková armáda generála Katukova.
5. července 1943 vyráží jednotky SS do útoku. 3. prapor pluku Deutschland tvoří ostří úderu. Ten prorazí mezeru a do ní pronikne mechanizovaný pluk „Der Führer“. Vpravo a vlevo útočí parpory divizí „Totenkopf“, „Leibstandarte Adolf Hitler“ a 167. pěší divize.
Sověti se úporně brání, zvláště v úseku „Leibstandarte“. Zvrat přinese vyřazení několika bunkrů kumulovanými náložemi. Hotovo. Tanky Tiger se valí vpřed. Granátníci čistí zákopy a kryty. Za prvním pásmem však Hausserovy divize narazí na dobře připravenou a fungující obranu. Je nutné přemýšlet jak rychle a účinně tuto obranu rozbít.

Armádní operační skupina „KEMPF“ vpravo od tankového sboru SS jihovýchodně od Bělgorodu překročila již ráno řeku Donec a vytvořila si malé předmostí. Tři pěší a tři tankové divize zahajují útok. Přebírají zajištění boku celé operace, pronikají podél řeky Donec k městu Koroča. Zde mají zachytit mechanizované jednotky Sovětů, aby je nemohly z boku zasadit proti prolomeným německým jednotkám sboru SS.
Před Kempfovými divizemi je velice obtížný terén a stále sílí odpor Sovětů. Divize operační skupiny „KEMPF“ postupují vpřed jen velmi pomalu. Mansteinův plán je ohrožen.

Náhle dojde u tankového sboru SS k prudkému obratu. Německé tanky se objeví až před velitelským stanovištěm 1. tankové armády. Co se stalo, že jednotky SS tak rychle přešly přes postavení 6. gardové armády? Ten zázrak se jmenoval 8. letecký sbor.
Hausser požádal o leteckou podporu, a ta přišla. Německé Stuky a bombardéry drtily ve vlnách svými bombami sovětské obranné objekty. Použily i nově vyvinuté malé střepinové bomby, ty měly přímo katastrofální účinek na dělostřelecká postavení. Tím zbavily obránce nejdůležitější podpory. Nejhorší účinek však měly bitevní letouny se zabudovanými protitankovými kanony pod trupem. Všechny sovětské tankové protiútoky byly rozbity. Bitevní letouny vytvářely průseky pro útočící tankové jednotky. Naprostá letecká převaha znamenala, že tankový sbor SS se v obranném pásmu převalil přes 52. gardovou střeleckou divizi a ohrožoval velitelské stanoviště 6. gardové armády.
Jak to vypadalo líčí jeden sovětský dělostřelecký velitel u generála Čisťjakova: „Můj pluk se již hodinu účastní boje soudruhu generále, ale víc jak třetina děl je vyřazená. Němečtí letci shazují velké množství malých pum, které mají enormní střepinový účinek. Němci ovládli vzdušný prostor. Létají si jako na manévrech. Jsme bezmocní.“
Německé tanky sboru SS se 5. července 1943 v uspořádaných liniích valí na severovýchod. Do večera 5. července 1943 se převalí přes velitelské stanoviště sovětské 6. gardové armády. To musí ustoupit.
Jak se bude situace vyvíjet dál si řekneme v Díl V

Východní fronta použitá literatura:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Mé poznámky a mapy.

Fotky


Divize SS Grossdeutschland během postupu na Kursk


Sovětští průzkumníci na cestě k nepřátelským pozicím


Sovětský protiútok

Při prvních minutách letecké bitvy ztratili Rusové 120 letadel. Ke konci dne 5. července 1943 to bylo 432 letadel a 6. července 1943 to bylo dalších 205 letadel.

Aj u tohoto by ma zaujimal zdroj a o ake typy lietadiel išlo

michan píše:Přesto však tato kalkulace Sovětům nevyšla. Němci totiž měli Radar „Freya“, který podal signály na vzdálenost více jak 100 km o směru a výšce blížících se letadel. To Němce zachránilo. Hlášení od Radaru „Freya“ šlo ihned k protiletadlovému dělostřelectvu a na velitelská stanoviště stíhacích eskader a skupin (PVO).

To znamená že pri rýchlosti 400 km/h preleteli lietadla vzdialenosť 100 km za 15 minút za ten čas mali nemci vyhodnotiť informáciu informovať jednotlivé jednotky a previesť protiopatrenia naozaj tomu veríš??

rychlsot 400kmh určitě sovětský svaz neletěl. Pravděpodobně to mohlo být spíš 300 a tudíž spíš 20 minut a víc. A za tu dobu není problém zavoalt dělostřelcům, kteří měli stejně službu a stíhačům, kteří měli stejně hotovost. Nastoupat do třech kilometrů i se startem zabralo cca pět minut.

No to je tvoja teoria ale k realite to ma asi daleko. Myslim že skutočný poplach v tej dobe nezvladla ani luftwafe skor ako za 30 minut a to už nepočitam vzlet nastupanie do výšky a zaujatie vychodiskovej pozície

Tempik píše:rychlsot 400kmh určitě sovětský svaz neletěl. Pravděpodobně to mohlo být spíš 300 a tudíž spíš 20 minut a víc. A za tu dobu není problém zavoalt dělostřelcům, kteří měli stejně službu a stíhačům, kteří měli stejně hotovost. Nastoupat do třech kilometrů i se startem zabralo cca pět minut.

Ako ktore typi llietadiel ja si myslim ze k nej mali hodne blizko.

píše:
Němečtí letci shazují velké množství malých pum, které mají enormní střepinový účinek. Němci ovládli vzdušný prostor. Létají si jako na manévrech. Jsme bezmocní.“
Německé tanky sboru SS se 5. července 1943 v uspořádaných liniích valí na severovýchod. Do večera 5. července 1943 se převalí přes velitelské stanoviště sovětské 6. gardové armády. To musí ustoupit.
Jak se bude situace vyvíjet dál si řekneme v Díl V

V SSSR v roku 1943 bolo kazde tretie vyrobene lietadlo IL-2 prave v kurskom obluku ich bol nasadeny velky pocet najviac zo vsetkych zucastnenych typov lietadiel a prvykrat vo velkej miere okrem rakiet a kanonov pouzili protitankove bomby PTAB plnene kumulativnou nalozou o vahe 2,5 kg rozmetavané z puzdier DAG-10 po 200 kusoch. 3.TD utrpela činosťou prave IL-2 vyzbrojených touto zbraňou fatalne straty. Podľa tvojho beletristického opisu nad kurskom lietala iba luftwafe

adnar píše:No to je tvoja teoria ale k realite to ma asi daleko. Myslim že skutočný poplach v tej dobe nezvladla ani luftwafe skor ako za 30 minut a to už nepočitam vzlet nastupanie do výšky a zaujatie vychodiskovej pozície

Nechápu, proč by to Němcům mělo trvat tak dlouho, ta letadla se stejně připravovala k bojovému letu, takže od povelu ke startu mohlo uběhnout jen pár minut.

Mohl by to být problém, pokud by pojížděcí dráhy byly zacpané bombardéry rolujícími na start, ale to se jak vidno nenastalo.
Jediný důvod, proč bombardéry měly startovat dřív, byla větší zásoba paliva, takhle se zvyšoval dosah stíhačkám a jen nepatrně snížil bombardérům.

Ještě bych dodal, že tehdejším stíhačkám ( pokud nenesly pumy či přídavné nádrže ) stačilo na start pár set metrů ( 200 - 300 ) zpevněné plochy a běžně se startovalo i z pojížděcích drah. Pokud ovšem nebylo letiště travnaté, na těch lepších se takové " drobnosti neřešily a lehčí stroje šly na start přímo ze směru ( pokud možno proti větru a do volného prostoru... ).

EDIT: jen bych tě chtěl upozornit, u každého ( tvého ) příspěvku je tlačítko UPRAVIT, takže pokud chceš chvilku po odeslání něco dodat, tak ho používej.
Admini a moderátoři na řadu příspěvků po chvilce za sebou reagují mírně řečeno podrážděně...

Inač Petljakov Pe-2FT max rychlost 581 km/h
Tupolev Tu-2S 547 km/h
La-5 FN 640 km/h
MIG-3 635 km/h
Jak-9 590 km/h
Jak-7 610 km/h

Válečna letadla 3 diel - Václav Nemeček

adnar: Jednak udávané údaje Němečkem jsou spíše optimální, než zaručené (ovšem nijak je nebagatelizuji!) a hlavně nemůžeš brát maximální rychlost tam, kde by se měla brát spíše rychlost přeletová. Nebo myslíš, že letoun letí celou dobu, co je ve vzduchu maximální možnou rychlostí?

adnar: Móc hezké, jenže to sou rychlosti v typové výšce, po odhození pum a vyčerpání podstatné části paliva a ještě u strojů ve výborné kondici...

Cestovní rychlost naložených bombardérů je poněkud jinde a to ani nepřipomínám, že Rusové i s bombardéry startovali poměrně blízko fronty, takže je Německý radar mohl vidět už při stoupání. To bys nevěřil jak stoupající letadlo letí " pomalu "...

EDIT: Dzin: ty seš dneska nějakej rychlej

Tak tady to nekomentuji – kolegové, kterým tímto děkuji, se ti to marně snaží vysvětlit.
Já jenom dodám prostuduj si zdroje uvedené pod Č 4 a některé další i sovětské o letecké válce na Východě.
Tady jen řeknu, že nejen Carell a jeho Spálená země, ale i Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945 na straně 284 – v druhém odstavci uvádí podobná čísla ( 120 letadel 5. července a v dalším čísle 6. července má rozdíl 18 letadel a další den má číslo stejné jako Carell – ani Piekalkiewicz, ani Carell neuvádí typy sovětských letadel…).

Ale úplně podobně je líčeno Carellem – a nejen jím – i zničení sovětské tankové brigády „ – téměř beze zbytku“ - jak říká Piekalkiewicz ( o 3 odstavce níž pod rozbitím letadel 5. 6. a 7. července 1943) úplně novými Hs 129 IV – protitankového stíhacího pluku 9. bombardovací eskadry – velitel Hpt. B. Meyer.

jeden tu píše o šturmovikích, které u Kurska létali nejvíce a druhý mi tu háže maximální rychlost pe-2 a tím se mi snaží dokázat, že to němci nemohli stihnout..... trochu protiřečící si okolnosti, což?
Jaká byla cestovní rychlost naloženého Il-2? Podle toho je potřeba brát rychlost přibližování útočných letadel. Ne podle maximální rychlosti letadla, které bylo u sovětů v té době nejrychlejší (navíc se podobných útoků ani neúčastnilo.
(mimochodem maximální rychlosti jsou rychlosti bez pumové výzbroje a na velmi krátké časové úseky v řádu několika minut bez ohledu na spotřebu a v ideálních podmínkác).

A Němečkovi "Vojenská letadla" byla své doby jedinečná knížka plná informací, ale dnes už hodně překonaná a v hodně přápadech velmi nepřesná.

Tempik píše:jeden tu píše o šturmovikích, které u Kurska létali nejvíce a druhý mi tu háže maximální rychlost pe-2 a tím se mi snaží dokázat, že to němci nemohli stihnout..... trochu protiřečící si okolnosti, což?
Jaká byla cestovní rychlost naloženého Il-2? Podle toho je potřeba brát rychlost přibližování útočných letadel. Ne podle maximální rychlosti letadla, které bylo u sovětů v té době nejrychlejší (navíc se podobných útoků ani neúčastnilo.
(mimochodem maximální rychlosti jsou rychlosti bez pumové výzbroje a na velmi krátké časové úseky v řádu několika minut bez ohledu na spotřebu a v ideálních podmínkác).

A Němečkovi "Vojenská letadla" byla své doby jedinečná knížka plná informací, ale dnes už hodně překonaná a v hodně přápadech velmi nepřesná.

Il-2 dva boli dislokované zvyčajne na bližších letiskách podľa mňa maximálne par desiatok km od fronty ale to nechceš počuť ani vedieť.

adnar píše:Il-2 dva boli dislokované zvyčajne na bližších letiskách podľa mňa maximálne par desiatok km od fronty ale to nechceš počuť ani vedieť.

Jo, to máš pravdu, jenže problém je v tom, že šlo o poměrně velký útok.
Takže i když se určitě startovalo na více místech, museli se po startu alespoň trochu sformovat a to samozřejmě zabere čas.

Navíc si to spočítej, pár desítek na jedné straně fronty, pár desítek na druhé a ještě uvažuj, že útok byl určitě soustředěn do co nejkratšího okamžiku, takže nejdřív startovaly letadla s těch vzdálenějších letišť a toho si už Němčouři mohli všimnout...