PALBA.CZ

Bitva u Kurska VI. Č 1-4.


Díl VI.

Část 1.

11. července 1943 večer, probíhala na velitelském stanovišti Voroněžského frontu důležitá porada. Střetl se zde názor sovětské Stavky a Voroněžského frontu. Generál Vatutin a Chruščov chtějí udeřit 12. července 1943 s 5. gardovou TA proti Hausserovým tankům bez ohledu na situaci u ostatních sovětských armád. Názor Stavky zní: „Počkat, až se 1. tanková a 5. gardová armáda po těžkých ztrátách z posledních dnů reorganizuje a teprve potom společně s 5. gardovou TA zahájit útok proti mohutným tankovým silám Němců.“
Argument Vatutina, Chruščova a štábu Voroněžského frontu zní: Když budeme čekat dorazí na frontu operační skupina „KEMPF“. Potom budeme bojovat proti Hausserovi a Kempfovi, tj. dopředu a dozadu, a to je velmi nebezpečné.
Zvítězí nakonec názor Voroněžského frontu.




12. července 1943 ráno vyráží do útoku 5. gardová TA generála P. A. Rotmistrova po zemském mostě u Prochorovky. Proti nim se ženou tankové pluky Hausserových jednotek SS. Rotmistrovy tanky jsou rozčleněny do hloubky. Proti sobě se ženou dvě gigantické tankové skupiny. Tak začíná střetná tanková bitva, kterou ještě dějiny válek nepoznaly a jaká se už nikdy potom do dnešních dnů nekonala.
Proti sobě se valí 1 500 tanků a SHD. Střílejí, explodují a hoří, to vše na malém prostoru v okolí Prochorovky.
K popisu toho jak situace vypadala během oněch osmi hodin bojů jsem si vybral líčení generálporučíka P. A. Rotmistrova. Jeho líčení používají většinou všichni historici východu i západu, neboť se jim jeví jako nejlepší vykreslení bitvy.
Rotmistrov sledoval bitvu z jedné výšiny u Prochorovky:
„Tanky se po stepi pohybují ve skupinách pod ochranou lesíků a křovin. Výstřely kanonů splývají do mohutného permanentního dunění. Sovětské tanky narážejí v plné jízdě do německých čelních odřadů a prorážejí německou tenkou tankovou frontu. T 34 ničí tanky Tiger palbou z co nejmenší vzdálenosti. Tím eliminují převahu německých protivníků v silnější výzbroji a pancéřování. Vzdálenost mezi tanky obou stran je velmi malá. Není ani prostor, ani čas k odpoutání od nepřítele, opětnému zaujetí bojové sestavy a k pokračování v operaci. Granáty vypalované z krátkých vzdáleností prorážejí jak boční, tak i čelní pancéřování. Na takovou vzdálenost není pancéřování ani délka hlavní rozhodující. Přitom často prudce vybuchuje munice a pohonné hmoty a odtržené tankové věže létají několik desítek metrů daleko. Nad bitevním polem současně propuknou rozhořčené letecké souboje. Sovětští i němečtí letci chtějí pomoci svým pozemním silám vyhrát bitvu. Zdá se, že bombardéry, bitevní a stíhací letouny zůstávají nad úsekem fronty Prochorovka viset. Jeden letecký souboj následuje za druhým. Obloha je brzy plná kouře z mnoha požárů. Na černé a spálené zemi hoří zasažené tanky jako pochodně. Je těžké zjistit, která strana útočí a která se brání. 2. prapor 181. tankové brigády z 18. ts, který útočí po levém břehu řeky Psjol, narazí na skupinu tanků Tiger. Ta okamžitě prapor napadla palbou ze zastávky. Silné a dalekonosné kanony německých tanků jsou velmi nebezpečné. Sovětské tanky proto musejí co nejrychleji zkrátit vzdálenost, aby tuto německou výhodu eliminovaly. Velitel praporu kapitán P. A. Skripkin vydá povel: ‚Vpřed za mnou!‘ První granát velitelského tanku prorazí bok jednoho tanku Tiger. Současně zahájí palbu na Skripkinovu T 34 jiný německý obrněnec. První granát prorazí boční pancíř a druhý zraní velitele praporu. Řidič a radista ho vytáhnou z tanku a uloží do kráteru po granátu. Když se přímo proti nim rozjede jeden německý tank, skočí tankista Alexandr Nikolajev do svého poškozeného a kouřícího tanku, nahodí motor a rozjede se proti nepříteli. T 34 se valí jako hořící koule po bitevním poli. Tiger se zastaví. Hořící tank do něj v plné jízdě narazí. Ozve se detonace, která otřese zemí.“
Takto Rotmistrov.
12. července 1943 odpoledne je na bitevním poli i Rotmistrův protihráč generálplukovník Hoth. Ten sleduje průběh boje z velitelského stanoviště pluku „Der Führer“. V periskopickém dalekohledu prohlíží bitevní prostor pokrytý vraky hořících a kouřících tanků.
Německé pluky jsou sice zatlačovány do obrany, ale stále brání bitevní pole. Sovětské tankové brigády neustále pronikají do německé HBL. Vždy se je však podaří vytlačit. Němečtí granátníci si již zoufají. Nejprudší boje jsou zejména na pravém boku divize „Das Reich“. Sovětské tankové brigády tam neustále útočí z mezery mezi Hausserovým sborem a místem kam měla dorazit operační skupina „KEMPF“. Tyto útoky Sovětů zde, vážou polovinu německých sil a berou jim sílu při protiútocích . K Hothovi stále přichází dotazy, kde je „KEMPF“ a jeho 3. ts.
Hoth se dozví dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Ta špatná je, že Model na severním úseku kurské fronty nezahájil plánovaný útok. Útok, který měl prolomit ruskou obranu. Důvodem byl útok Rusů proti týlu 9. armády, v oblouku u města Orel. Ten útok směřoval proti 2. armádě a Sovětům se podařil hluboký vlom. Město Orel byla zásobovací základna skupiny armád Střed. Útok zároveň ohrožoval celý týl 9. armády. Model musel stáhnout z fronty u Kurska na severu značné tankové síly a vrhnout je proti Rusům.
Ta lepší, nebo dobrá zpráva je, že čelní jednotky 3. ts operační skupiny „KEMPF“ stojí u obce Ržavec na řece Severnyj Donec.
Tyto zprávy vyvolaly u Hotha a Mansteina rozhodnutí, že si musí vybojovat vítězství zde v jižním oblouku jen jedním ramenem kleští. To prostě vyjít musí. Manstein spoléhá na to, že Kempf přijede a mimo toho má ještě v záloze 24. ts generála Nehringa se dvěma skvělými divizemi – osvědčenou 17. td a 5. mechanizovanou divizi SS „Wiking“.


Prochorovka 12.,13.7.43.


Prokhorovka 12.,13.7.43.


P.A. Rotmistrov.

Bitva u Kurska VI. Č 2.

Díl VI.

Část 2.

Operační skupina „KEMPF“ už tedy k Prochorovce mířila. Proč však nedorazila do 12. července 1943, kdy jí bylo nejvíc třeba? Co jí zdrželo? Co bylo jednou z příčin německé porážky u Kurska?
Některé důvody, jako silná obrana, dlouhá cesta jsme si říkali již v předchozích dílech, průběžně při každém dni od 5. do 10. července 1943.
11. července 1943 11. tp z 6. td, 3. ts, operační skupiny „KEMPF“ dosáhl cíle dne, kterým byla obec Kazčje, ležící 12 km před řekou Donec. Divize vydává rozkaz: „Vynutit si přechod příští den po dělostřelecké přípravě.“
11. pluk vedený plukovníkem von Oppeln – Bronikovskim zvažuje, že ranní útok proti tak silnému soupeři nemusí dopadnout dobře. Vytvoří skupinu složenou z 2. praporu 11. tp a z 1. praporu 114. mech. pluku. Do čela této skupiny je poslán ukořistěný tank T 34 s malinkým namalovaným německým křížem. Tato skupina v noci z 11. na 12. července 1943 vyrazí do ruských pozic. Po silnici jede četa tanků a několik obrněných transportérů s granátníky a ženisty. Projíždí ruskými pozicemi. Sověty mate silueta T 34 a tak nereagují. Po 10 km T 34 vypoví službu a musí být shozen z cesty.
Kolona míjí 22 tanků T 34, které jedou k frontě. Sedm tanků se po chvíli začne vracet za touto skupinou. Německý velitelský tank s atrapou dřevěného kanonu Panzer III se postaví napříč silnice. Sověti dojedou a neví co dál. Mate je noc. Němci seskočí a ukládají na tanky magnetické kumulativní nálože. Jedna nálož nevybuchne a ruský tank otáčí hlaveň. Naštěstí jej německý tank jednou ranou zničí. Potom kolona ujíždí již za bojů do vesnice Ržavec, do které zbývají 2 km. Rusové jsou již vzbuzeni a stačí vyhodit most přes řeku Donec do vzduchu.
Když se 12. července 1943 začne rozednívat, drží se již čelní odřad 6. td pevně na severním břehu řeky Donec. Pozdě odpoledne dorazí i bojová skupina Horst z 19. td. Po narychlo opraveném mostu překoná řeku a rozšíří úzké předmostí. Sověti jsou zmateni a část převálcovaných jednotek, které chtějí ustoupit na sever je zajata.
6. td stihne pohroma od vlastního letectva. V době kdy generál von Hünersdorff má u svého velitelského tanku poradu, jedna letka He 111, která nevěděla, že tam již 6. td je, začala bombardovat Ržavec a zabije při tom několik důstojníků štábu a velitele zraní.
3. ts svůj úspěch 12. července 1943 nemůže využít. Zatímco útočila na Ržavec hlavní síly 6. td o 10 km východněji napadly důležité výšiny u Alexandrovky. Sověti tento bod energicky hájili. Německé pluky tak před Alexandrovou uvázly v těžké palbě Sovětů.
6. td tak musí s šesti tanky Panther zpět na jižní břeh řeky Donec. Objede Alexandrovku a dobije okolní dominující výšiny. Teprve to otevře cestu do Alexandrovky.
Takže teprve 13. července 1943 se podaří vytvořit mezeru v sovětském obranném pásmu mezi řekou Donec a městem Koroča. Teprve nyní má 6. td a tanky 7. a 19. td vytvořenou mezeru, kterou začíná útočit k Prochorovce.
6. td, ale útočí směrem na Prochorovku již bez svého velitele. Generál Walter von Hünersdorff byl při cestě na své stanoviště divize zasažen kulkou odstřelovače do hlavy. Okamžitě je odvezen letecky do lazaretu, ale za 3 dny po operaci umírá. Tento 45 letý generál, velitel 6. td, kdysi na čele Hothovy armády dojel až na vzdálenost 50 km ke Stalingradu, při pokusu o proražení obklíčení.

13. července 1943 když u Prochorovky ještě probíhají útočné a obranné boje, i když tento den již s menší intenzitou než náraz 12. července v 8 hodinové bitvě a kdy se již operační skupina „KEMPF“ přibližuje směrem na Prochorovku, stane se něco zásadního.

Na 13. července 1943 svolal Hitler poradu do „Vlčího doupěte“. Bleskovým telefonem tam byli povoláni nejdůležitější mužové východního vojska, maršál von Manstein a von Kluge.
Hitler okamžitě oznamuje téma, které ho nyní straší. Itálie!
10. července 1943 se totiž ze severní Afriky vylodila na Sicílii americká, anglická a kanadská vojska. Obrana Sicílie se díky italské armádě zhroutila. 300 000 Italů jednoduše ze svých pozic uteklo a spojenci se valili po pobřežních silnicích. Proti spojencům bojovali jen němečtí padákoví myslivci, mechanizovaná pěchota tankových svazků a bojové skupiny flaku.
Hitler hovoří rozhněvaně a má velké obavy o vývoj situace v jižní Evropě. Mluví o tom, že z důvodů špatného boje Italů je ztráta Sicílie úplně jasná. Přímo dále říká: „Možná, že Eisenhower už zítra přistane na italské pevnině, nebo na Balkáně. Tím by bezprostředně ohrozil celý náš jihoevropský bok. Tomu musíme zabránit. Proto potřebuji divize pro Itálii a Balkán. Poněvadž je po přeložení 1. td z Francie na Peloponés nemám kde vzít, musím je stáhnou z kurského oblouku.“


SU 122.


Prokhorovka 13.14.15.7.43

Bitva u Kurska VI. Č 3.


Díl VI.

Část 3.

Oba polní maršálové jsou zaraženi, opět vidí Hitlera příliš citlivě reagujícího, panikařícího a náchylného k ukvapeným rozhodnutím. Jindy spojence podceňoval, nyní myslí, že jsou schopni odvážných operací.
Následující týdny ukáží, že Eisenhower potřeboval skoro 2 měsíce na to, aby se vylodil na italské pevnině. Ale všichni dobře tuší, že i kdyby se chtěl vylodit dříve, tak by německé divize v 3 000 km vzdáleném kurském oblouku do Itálie nepřijeli včas. Přeprava takového množství vojsk by trvala celé týdny.
Tady u Kurska je však ještě tento den vítězství skoro na dosah.
Hitler je však sicilským vyloděním strašlivě zasažen. Přitom je to jeho vina.
Štáb Wehrmachtu, který řídí operace mimo východní fronty (tu si řídil Hitler sám), už od května 1943 upozorňuje Hitlera na hrozivý vývoj ve Středozemí.
I polní maršál von Manstein a generál Zeitzler naléhají, aby urychlil operaci „Citadela“. Gederian ten dokonce Hitlera odrazuje od „ Citadeli.“ Model vznáší neustálé námitky. Kluge pochybuje o šancích na vítězství. A Hitler? Ten jenom váhá, otálí, jednou se přiklání sem, jednou tam – má stáhnout síly z východní fronty a „Citadelu“ založit ad acta? Má vzít motorizované svazky z Francie a přeložit je do Itálie? Nakonec chce všechno. „Citadelu“ a po ní, po vítězné bitvě, přeložit uvolněné síly do zemí ohrožených invazí – Francie, Itálie a na Balkán. Začarovaný kruh, hra o čas – a Rusové jsou stále silnější a silnější.
A tak tedy nyní 13. července 1943 je zde opět spor – opět Hitler stojí proti svým maršálům. Tentokrát však dějiny Hitlerovi za pravdu nedaly – daly ji maršálům. Hitler však přesto opět prosazuje nesprávné rozhodnutí a proviňuje se proti základní zásadě válečného umění – Clausewitzovi, který řekl: „Nenechat se od jednou přijatého rozhodnutí odvrátit žádným nebezpečím ani lákadlem a zůstat věrný zásadě operačního plánu.“
Nejvíce je zděšen polní maršál Manstein, neboť ten je 13. července 1943 přesvědčen, přes veškerý vývoj na frontě, že se rýsuje v operaci „Citadela“ vítězství.
Ale je jeho přesvědčení správné? Dá se ještě skutečně při ztrátách 12. a 13. července 1943 na německé straně dosáhnout v operaci „Citadela“ vítězství?
Polní maršál Kluge však svým prohlášením vůbec dalšímu vývoji nepomáhá. Líčí situaci u Modela a na kurské severní frontě: „Místo, aby 12. července 1943 nastoupil k průlomu u obce Těploje, musel generálplukovník Model zastavit útoky a svoje tankové svazky stáhnout z fronty. To proto, že se v jeho týlu na severní frontě orelského oblouku, u 2. TA Rusům podařil hluboký vlom a začínají ohrožovat Orel. Kluge z toho vyvodil, že Modelova 9. armáda už nemůže obnovit útok a to ani později. Ztráta 20 000 mužů a stažení motorizovaných vojsk k přehrazení postupu sovětských vojsk severně od Orla vyžaduje přerušení „Citadely“.
Manstein odporuje: „Vítězství na jižní frontě kurského oblouku je nadosah. Nepřítel už zasadil do boje téměř všechny operační zálohy a jeho bojová síla značně poklesla. Přerušit nyní bitvu znamená odevzdat vítězství!“
Toto hodnocení Mansteinem potvrzuje i dnešní maršál tankových vojsk, tehdejší velitel sovětské 5. gardové TA generálporučík P. A. Rotmistrov, když říká: „Když se blížila operační skupina „KEMPF“ byla naše situace mimořádně obtížná.“
Zapátral jsem i u Žukova v jeho knize – Vzpomínky a úvahy – i ten říká, že byl 12. července 1943 převelen Stalinem od severní skupiny k jižní. Tu do té doby od Stavky koordinoval Vasiljevskij. Ten byl nyní převelen k přípravě útoku jižně od Bělgorodu a na jih. Žukov sám potvrzuje(a on je velmi opatrný na tato vyjádření), že zastihl po svém příjezdu a seznámení se se situací svazky 5. gardové TA a Voroněžského frontu ve velmi těžké situaci. Ta se ještě zhoršila po příjezdu operační skupiny „KEMPF“ k Prochorovce. Měli jsme unavené vojáky, těžké ztráty techniky i lidí. Okamžitě jsem Stalina žádal o zálohy.

Manstein měl tedy návrh – Modelova armáda ponechá na severní frontě značné síly, bude poutat nepřítele, Hoth a Kempf budou pokračovat v boji a zničí nepřátelské síly jižně od Kurska – bude to tedy v jistém smyslu poloviční „Citadela“.
Kluge však nepovažuje za možné nechat 9. armádu v jejím bojovém prostoru, naléhavě žádá přerušit bitvu a stáhnout svazky do výchozích pozic před začátkem operace „Citadela“.
Hitler to Modelovi dovoluje.
Zároveň dovolí i Mansteinovi pokračovat na jižní frontě v útocích s těmi silami, které má k dispozici. Zase polovičaté řešení.

Bitva u Kurska VI. Č 4.


Díl VI.


Část 4.

A tak může Hoth svůj útok obnovit. Do prostoru jižně od Prochorovky dorazí i operační skupina „KEMPF“. Spolu s ní zasazuje Hoth úspěšný úder sovětské 69. armádě, která se tak se dvěma tankovými sbory ocitne v kotli Ržavec – Belenichino – Gostičevo.
Při této operaci se podaří Mansteinovo vojskům zajmout 34 000 sovětských vojáků. Sověti tak vlastně ztratí na jižní frontě kurského oblouku 85 000 mužů. To je skoro tolik jako německá armáda u Stalingradu.
Teď však přichází i konec ofenzívy na jižní frontě – Hitler totiž 17. července 1943 nařizuje tankový sbor SS okamžitě vyvést z boje. Chce jej vrhnout do Itálie. Přitom již dneska víme, že jeho hlavní síly stejně potom ponechá na východní frontě. Dále nařizuje, kvůli těžké situaci u Orla, předat dvě tankové divize skupině armád Střed.
Hitlerův rozkaz znamená pro Mansteina konec všech operací u Kurska. Zbývající síly totiž neudrží dosaženou linii. Manstein se do začátku srpna 1943 musí stahovat do výchozích pozic u Bělgorodu.
Tento ústup je poznamenán těžkými ztrátami, především zbraní a techniky. Do této doby stlačené sovětské divize získají prostor a prudce pronásledují Němce. A tak se z hrozící porážky Rudé armády u Kurska stává vítězství.
Poslední velká německá ofenzíva v Rusku je u konce. Ztráty techniky jsou nevratné, neboť pole opanují Sověti. Nejhorší však je, že zálohy pozemního vojska Němců, které se tak pracně vytvářely jsou ztraceny. Hlavní síly motorizovaných divizí se ztenčily a nebyl dosažen vytčený cíl.
Pátral jsem po ztrátách obou stran u Kurska. Odpověď jsem nedostal ani na 20 stranách web a ani v desítkách knih a publikací. Čísla si odporují, jak u východních pramenů, tak u západních pramenů. Při pátrání jsem narazil např. Žukov uvádí 200 tanků německých zničených do 10. července 1943 u jižní skupiny. Západní prameny říkají, že druhý den z těchto 200 zničených Němci 86 opravili a ty zase vyrazily do útoku. U Prochorovky Žukov a Rotmistrov hovoří zase o 200 zničených německých tanků, ale 14.7. jich zase z těchto 200 tanků 74 bojuje dál.
U Sovětů Rotmistrov přiznává ztrátu nevratnou asi 50 % nasazených tanků tj. po Prochorovce 425 zničených tanků. Nebudu zde tudíž uvádět čísla, která jsem nikde nesehnal.
Jedno však zajímavé je, že Němci v bitvě u Kurska ztratili za celou bitvu více nežli měsíční produkci tanků a SHD, které Německé válečné hospodářství i s celou Evropou vyprodukovalo –a to během několika dnů. Bylo to takové množství, že jim v dalších bojích chybělo a na dlouhou dobu jim zabránilo provádět útočné operace.
Sovětské vítězství u Kurska zahájilo obrat v celé ww 2.
Východní i západní prameny považují operaci „Citadela“ za rozhodující bitvu 2. světové války.
Oficielní sovětská historie války ji tedy právem nazývá: „Bitva, která měla význam pro historii světa.“
Záhadou zůstává proč generace po válce znají především Stalingrad a o Kursku ví jen povšechně. Bitva u Stalingradu byla skutečně důležitá. Ale obrat války na východě se udál zde u Kurska.
Sověti přečkali katastrofy 1941 – 42, zvládli krize, získali iniciativu, a nyní rozhodovali oni. Je tedy pravdivé i jejich zjištění v oficiální historii: „Velká vlastenecká válka“. Tam říkají: „Sovětská vojska převyšovala v bojích u Kurska protivníka, pokud jde o lidi a materiál, dvojnásobně až trojnásobně.“
Rudá armáda se v Kursku a po Kursku zásadně změnila. Tanková vojska jsou nově rozčleněna.
Je vytvořena mohutná výrobní základna, ta je již větší než německé válečné hospodářství i s celou Evropou.
Kurská bitva znamenala zásadní zrod sovětských SHD ( SU 122, SU 152 ), těžkého dělostřelectva na samojízdných lafetách.
Velikým způsobem, až zásadním se zlepšilo sovětské operační a taktické velení, zvláště u motorizovaných svazků. Nejvíce se to projevilo v pohyblivém vedení boje a v rychlosti, s jakou Sověti zasazovali své motorizované svazky do kritických míst.
Nutno zde však také říci, že zde velmi pomohly nákladní automobily dodané USA do SSSR.
USA jich do SSSR dodalo od léta 1942 434 000 kusů.
Několik dní do první ofenzívy Sovětů se u Kurska nic nedělo. Obě strany byly těžce unaveny a vyčerpány. Všichni si potřebovali odpočinout a doplnit zásoby všeho druhu.
Pokračování bude: Ofenzívy po Kursku.


kursk bojiště.


prokhorovka 14.15.16.7.43.


Region Prokhorovka.


Východní fronta použitá literatura:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Mé poznámky a mapy.

Foto:


Prokh. jak asi.


Nebelwerfer 30cm.

Přidám Waltra...


Generál Walther von Hünersdorff, velitel 6. tankové divize

Díky, když jsem pátral okolo generála Waltera von Hünersdorff v souvislosti již se Stalingradem, narazil jsem na to, že byl sympaťák. Oblíbený u svých podřízených, o které se velmi dobře staral. Výzbroj, výstroj, strava a povyšování. U nadřízených byl uznáván jako velký tankový odborník.

Zajímavé je, že málo lidí má v podvědomí ve svém myšlení únavu jednotek. Ani já jsem na to při popisu nedbal. Při útocích nikdo nespal, ale jen útok skončil, vojáci a velitelé usínali. Po Prochorovce, 8 hodinách pozornosti, někteří vojáci usnuli na 24 hod. Nutno podotknout, že i předtím 1-2 dny (24-48 hod.) nespali, únava vojáků byla strašná.

unava je strašna..a ked ešte ste na straži a je -20C pod nulou...zažil som.
nikomu neželam. pre mna je kriticka 2 a 4 hodina ráno...

Na ruských webech jsem našel pár detailů o Kurské bitvě:
Na 1km2 fronty bylo položeno 1500 PT a 1700 PP min.Tisíce dalších pak byly doplňovány i během bitvy.


Našel jsem údaje o poměru sil, zasahujících do Kurské bitvy -ZDE:
http://krieg.wallst.ru/frames-k/kursk.html
Poměr sil v počátku bitvy byl SSSR - 1.336mil + 500.tis a Německo - 900tis tj poměr 2,1:1
Tanky SSSR - 3444 + 1550, Německo - 2733 - 1,8:1
Děla a minomety: SSSR - 19.000+7000, Německo - 10.000 - 2,7:1
(v údajích za SSSR jsou započteny i + stavy Stepního frontu)

A pak ztráty:
http://krieg.wallst.ru/frames-k/kursk1.html
Jsou to dílem zavádějící čísla,ale alespoň něco. Minimálně ten poměr ztrát tanků 3:1

A zde udávají Ruské ztráty ještě tvrdší: http://battle-war.by.ru/kursk4.htm
860.000 lidí, 6000 tanků a SHD, 1600 letadel

Nebral bych to jako bernou minci,ale minimálně to zvyšuje představu, jakou cenou sověti platili za toto vítězství.

Proč by nemohli mít Rusové trojnásobné ztráty, jak tomu klidně věřím, podívejte se jakou měli produkci tanků, a také je ztráceli, kdyby tomu tak nebylo, vyhráli by už někdy v polovině roku 1944. Kolikrát museli nasadit až pětinásobné množství tanků a pěchoty, aby prolomili německou obranu.

Pravda, u Kurska útočili především Němci, a útočit je vždy horší, ale zas tu máme, útočící vojska musí mít, alespoň trojnásobnou převahu na protivníkem a to Němci neměli, přesto se jim dařilo zpočátku útok dobře rozvíjet.

Například Tiger vydržel na bojišti 5 x delší čas než tank T-34, samozřejmě je to statistika a zákon velkých čísel, individuálně byly osudy různé, ale v souhrnu to tak vychází.

Stačí normálně zjistit produkci tanků Němců a Rusů, v tom daném období ... pak jejich počet při nasazení v nějaké bitvě, pak počty za nějaké další období ... můžete jednoduše hrubě vypočítat počty.

Navíc Rusové druhé polovině války měli tu výhodu ... že postupovali a tanky mohli opravit, zatímco u Němců zůstávaly tanky za frontou.

Souhlasím , tak to i stojí psáno skoro u všech. Kdo obsadil bojiště ,ten si vybral co lze opravit a co půjde do šrotu. Protivník měl nevratnou ztrátu. Ty ztráty rusů byly při ofenzívách hrozné! Fakt je, že produkce jejich již v roce 1943 byla vysoká. Rychle nahrazovali ztráty.

Asi docela krutá bitva.

výborné počtení

Michane, vyborne citanie. Este by som sa rad opytal jednu vec. Ked pozeram na mapy, tak pre velkost bojiska pri Prochorovke 12.7.1943 mi vychadza, ze siroke bolo cca 4 km (smer Psel-zeleznicna trat) a dlhe cca 5km na strane Prochorovka-Komsomolec, resp. cca 7km pozdlz rieky Psel.
A na tomto kusku zeme sa stretlo, ako pises, 1500 tankov a SHD (cca 800 ruskych a 700 nemeckych ?).
Vies nejako popisat, ako vlastne obe strany postupovali ("frontalny" utok po celej sirke alebo niekolko oddelenych prudov alebo nezavisle skupiny tankov?
Podla obrazkov na http://www.isidore-of-seville.com/kursk/7.html to tam vyzeralo ako huste srotovisko. Niekde som cital, ze Rotmistrov posielal svoje tanky/SHD vo vlnach s 1 hodinovym odstupom. Ak boli vlny 4, potom to vychadza na 200 tankov vo vlne. Ak isli vo frontalnej linii, tak to vychadza 1 tank/SHD na 20 metrov. A do toho este nemecke tanky a SHD... Naopak, ak zoberiem udavane straty cca 80 nemeckych a 420 ruskych tankov/SHD, tak to vychadza cca 500 vrakov na cca 20km2, tj. 1 vrak na ploche 200x200m (ak som sa niekde nesekol).

Tanky obou stran byly rozčleněny do šířky a hloubky. Rozčlenění a vlny. Jak byly rozčleněny a do jaké hloubky vědí asi jen účastníci. Rekonstrukce se nikdy nekonala. Je jen známo, že spoustu vraků svých tanků sověti velmi brzy odtahli na přímý rozkaz Stalina. To bylo proto, že Prochorovku a bojiště ukazovali západním novinářům a politikům. Takže měření bojiště a přesný popis kdo kde stál asi nelze. Vím, že v Prochorovce existuje klub a koníčkáři, kteří se o rekonstrukci snaží. Výsledky neznám.
Ještě snad tvé matematice chybí z ruské strany pravý bok a z Německé levý. Odtud útočily svými tanky do levého boku Němců Sověti. Tím je ta šířka bojiště větší. Je to to místo, kam dorazila později operační skupina " KEMPF" a kde později s ní prováděli obkličovací operaci, o které také pojednávám.

to Misos: hezky zpočítané. Ani by mě to nenapadlo až tak zpočítat. 1 vrak na prostor 200x200. Super.

Ono to nebylo dle propočtů zde uvedených. Tanky na sebe najížděly taranovaly se, střílely ze vzdálenosti 5,10,20 a více metrů. Do toho střílelo dělostřelectvo a nalétávaly bitevníky. To znamená, že byla hnízda, kde bylo 2, 5,10 tanků na 100 metrech a potom mezery. Bojiště se nedá vypočítávat tímto způsobem. Platí zde jiná pravidla. Kolik musím mít děl, pěchoty a tanků pro určité území a vzdálenosti, jaké budu mít pokrytí prostoru palbou, tanky a pěchotou. Vše toto mě změní bombardování, dělostřelba a různé další faktory, jako počasí a terén. Je to více či méně organizovaný chaos.

Caute pani,
vdaka za Vase komentare. Na 100% suhlasim, ze skutocnost je vzdy komplikovanejsia ako nejaka spriemerovana statistika. To len niekedy, ked vidim kus pola podobnych rozmerov, tak si to skusam predstavit
Stale mi to nedalo, tak som doma opat pozrel vsetky knizky o Kursku a nieco na webe. Suhlasim, mojim poctom chyba z nemeckeho smeru lave a prave kridlo.

Podla http://rkkaww2.armchairgeneral.com/maps ... ikov_9.jpg som zmixoval 2 veci a to priestor posobenia iba LSAH, bez priestoru posobenia Totenkopf (z nemeckeho smeru od rieky Psel vlavo) a Das Reich (z nemeckeho smeru za zeleznicou vpravo), ale pocty platne pre celu oblast Prochorovky.
Potom by to statisticky vychadzalo, ze v priestore posobenia LSAH to bolo "iba" 305 tankov/SHD (vratane 14 Tigrov) na nemeckej strane, resp. 400 tankov/SHD na ruskej strane, spolu cca 700 vozidiel, tj. asi polovica zo vsetkych tankov/SHD nasadenych v oblasti Prochorovky v dany den.

Podla http://rkkaww2.armchairgeneral.com/maps ... ans_43.jpg to Rusi smerovali v dvoch hlavnych smeroch, jeden pozdlz zeleznice a druhy pozdlz rieky. A tiez som sa docital, ze Rotmistrov to "davkoval" po brigadach. Takze niekde sa valila skupina 40 tankov, o chvilu sa inde valila skupina dalsich 50 tankov atd.
Z toho vi vychadza, ze to zrejme nebola suvisla lavina plneho poctu tankov na jednej a na druhej strane, ktore sa v danom okamihu celne zrazili, ale ze sa to skor podobalo na "lokalne" stretnutia skupin tankov, rozptylenych v priestore a v case (cca 8 hod.).

Mimochodom, v knizke (presny nazov teraz neviem, nieco ako Waffen SS - ocelova lavina) som sa docital, ze skupina Tigrov s Wittmanom sa v udoli rieky Psel stretla so 181. tankovou brigadou. V tomto stretnuti jeden rusky tank narazil do Wittmanovho tanku. Wittmanov Tiger vsak po naraze vycuval skor, ako zdemolovany rusky tank explodoval. To islo o prihodu so Skripkinom, alebo to tam Rusi tak husto taranovali Tigre?

Ruské hrdinství nebylo nic neobvyklého. Sověti byli schopni sebeobětování i ve velkém. Někdy to pramenilo i ze zoufalství. Někdy ze ztráty blízkých a příbuzných. I sám Rotmistrov viděl, popsal a já cituji jedno taranování německého tanku Tiger. Kolik jich však na bojišti u Prochorovky a Kurska bylo, to ti nikdo nezodpoví. Oni měli ti účastníci jiné starosti a nenašel se nikdo, kdo by popisoval, sčítal a kontroloval, jak byl který tank zničen poškozen a pod. Je možné, že to prováděli technici z tankových továren pro své potřeby, ti však oficiélní ani neoficiélní memoáry nepíší. Spokojme se s tím, ano sovětští tankisté byli schopni taranovat německé tanky. Stejně tak letci byli schopni "Taranu". Stejně se byli schopni obětovat i pěšáci. Kolik, kterých od kterého vojska, tak tuto statistiku jsem nikde neviděl.