Bitva o Guadalcanal - 4. část, evakuace
Napsal: 18/7/2006, 21:39
V námořních bitvách u Guadalcanalu 12.-15.11. byla zastavena rozsáhlá japonská ofenzíva mající velkou šanci na úspěch. Japonci nyní se zaměřili na vyřešení problému jímž bylo zásobování jednotek na ostrově. Rozhodli se použít skupiny torpédoborců. Takzvaný Tokijský expres byl tak rychlý, že mohl bez problémů dorazit k ostrovu, vyložit vojáky nebo zásoby a ještě před úsvitem se stáhnout mimo dosah amerických letounů. Navíc byl zkoušen nový způsob vykládky materiálu. Vše bylo uzavřeno do kovových sudů jež byly svázány lany do skupin. Sudy byly rozmístěny po celé palubě torpédoborce a po přiblížení k pobřeží je prostě posádka naházela do vody. Vojáci na ostrově si potom sudy přivlekly motorovými čluny.
Poprvé byl tento způsob vyzkoušen v noci 30. listopadu. Na šesti Tanakových torpédoborcích bylo přes 1100 sudů se zásobami, zbylá dvě plavidla celou operaci kryla. Do vody se však podařilo dostat jen část dopravovaného materálu, Japonci byli překvapeni silným americkým svazem. Došlo k bitvě u mysu Tassafaronga a americká skupina utrpěla těžké ztráty. A opět na americké straně padaly otázky, co vlastně Japonci chystají.
Před japonskou stranou vyvstal další problém. Bylo nutno vyřešit co dál s ostrovem. O několik měsíců dříve prosadil premiér generál Tódžó prioritu Guadalcanalu na úkor kampaně na Nové Guineyi a teď začínalo být jasné, že námořnictvo samo ostrov obsadit nedokáže. Ministerský předseda však nebyl ochoten přiznat chybu a dál trval na stanovených cílech. Úspěchy na moři, jako například ten poslední u Tassafarongy jako by mu dávaly za pravdu.
Na začátek roku 1943 proto byla naplánován další rozsáhlý úder a do jeho příprav se zapojil přímo velitel 8. armádní oblasti generálporučík Imamura. V Rabaulu se začaly soustřeďovat čerstvé jednotky a velitelé na Guadalcanalu byli ujišťováni, že se schyluje k obratu v kampani a že se blíží slavné vítězství.
I na americké straně se připravovala rozsáhlá operace. Byly naplánovány další kroky severním směrem, do nitra Šalamounova souostroví. Na ostrov samotný přibývaly nové jednotky, letiště bylo rozšiřováno, na Tulagi vznikla velká základna torpédových člunů a začínalo se budovat kotviště lehkých plavidel. Japonský systém zásobování byl narušen protože ve dne hlídaly okolní vody letouny, zatímco v noci je zastoupily desítky rychlých člunů. Japonci, ať připluli kdykoliv, vždy narazili na odpor.
K prvnímu takovému střetnutí došlo už 3.12. Opět připlul Tokijský expres a jeho úkolem bylo doručit zásoby jejichž vykládku přerušila bitva u Tassafarongy. Do oblasti ostrova se dostal příliš brzy a ještě před setměním ho napadla skupina Dauntlessů a Avengerů. Japonské stíhačky však konvoj ubránily, jen jeden torpédoborec byl poškozen pumou. U pobřeží posádky naházely do vody sudy s potravinami a otočily zpět.
Další konvoj se objevil o čtyři dny později a opět ho napadly letouny. Dva torpédoborce byly poškozeny. Po setmění se objevily PT čluny a čtyři napadly japonský svaz torpédy a těžkými kulomety. Tanaka okamžitě otočil a vrátil se do Rabaulu. Další zásoby vezla ponorka I-3. Na ni narazily čluny 9.12. a dvě torpéda ji roztrhala na malé kusy. Další úspěch zaznamenaly posádky těchto malých plavidel 12.12. Dvě torpéda utrhla příď torpédoborce Teruzuki který se později po výbuchu munice potopil. Američané přišli o jeden PT člun.
Tři týdny trvalo, než vyplul další expres, torpédoborce byly příliš cenné než aby si je Japonci mohli dovolit ztrácet v roli nákladních lodí. Na zásobování ostrovní posádky se začaly podílet i ponorky které měly větší šanci vyhnout se střetnutí s nepřítelem. I zde utrpěli Japonci ztráty. Například I-1 byla 29. ledna 1943 potopena u Guadalcanalu dvěma novozélandskými korvetami.
Protože většina nových amerických jednotek patřila k USArmy bylo rozhodnuto o změně velení. Na Vandegriftovo místo nastoupil 9.12. velitel divize Americal generálmajor Patch a téhož dne se nejvíc zdecimované jednotky 1. divize námořní pěchoty nalodily na plavidla která právě vyložila další posily. V následujících týdnech na ostrov přibyla 25. pěší divize a 2.divize Marines. Z těchto dvou uskupení a divize Americal byl vytvořen XIV. armádní sbor a generálmajor Patch byl ustanoven jeho velitelem. Velení divize Americal bylo svěřeno generálmajoru Sebreemu.
Mezitím se Patch rozhodl pro ofenzívu omezeného rozsahu. Dráždila jej hlavně soustava pahorků a hřebenů několik kilometrů od pobřeží kolem řeky Matanikau. I když to byl jeden z prvních cílů vylodění hned v srpnu, pro obtížný terén a omezené síly zatím nebylo možno na japonská postavení na výšinách zaútočit. Přitom japonští pozorovatelé z něj měli výhled na celý nepřítelem obsazený prostor.
K akci byly určeny dva pěší prapory, Američané neočekávali větší odpor. A opět se opakovala stará chyba tentokrát pro změnu v americkém podání, podcenění nepřítele a přírody. Nebyl proveden dostatečný průzkum, přitom jen Austenův pahorek bránily dva japonské prapory s baterií horských děl. Na vedlejším hřebenu pojmenovaném Gifu bylo zakopáno dalších asi 500 Japonců. Původně plánované síly pro obsazení Austenova pahorku měla dokonce tvořit jediná rota. Celý útok začal 17.12 ráno, ještě dopoledne se do něj zapojily oba americké prapory . Celé tři dny byly útočící jednotky přibity k zemi palbou minometů a horských děl. Nebyly schopny postoupit i přesto, že na japonská postavení neustále útočily letouny z Hendersonu a pumami přeorávaly celý pahorek. Byla vyžádána podpora dělostřlectva a 22.12. spustily baterie generála del Valleho palbu jaká neměla obdoby. Pěší jednotky, které se o kilometr stáhly aby se náhodou nestaly cílem granátů po skončení ostřelování opět vyrazily kupředu. Po několika hodinách úmorného pochodu se zase ocitly před bráněnými japonskými zákopy. Vše začalo nanovo a dobýt Austenův pahorek trvalo celé následující dva dny.
Další postup byl zahájen po doplnění jednotek 31.12. a až do 16.1. se protivníci přetahovali o území o rozloze asi 1 km2. Tyto omezené šarvátky byly akcemi hlavně poddůstojníků. Velitel praporu, nebo pluku měl jen malou možnost ovlivnit i boje které se odehrávaly v blízkosti jeho stanoviště, mohl jenom předávat požadavky svých podřízených na leteckou nebo dělostřeleckou podporu na příslušná místa. Boje s nepřítelem, taktický postup, směry útoku nebo prioritu cílů často určovali i obyčejní seržanti.
Po dobytí a zajištění oblasti se americká ofenzíva stočila směrem na západ podél pobřeží k japonské základně ve vesnici Kokumbona.
Na konci prosince bylo v Tokiu konečně rozhodnuto o vyklizení ostrova. Velkou měrou k tomu přispělo i prohlášení námořnictva, že za současných ztrát není schopno udržet zásobovací linie a bez pravidelných dodávek hrozila jednotkám na ostrově smrt hladem. 31. prosince schválil ústup i císař a evakuace se mohla rozjet naplno.
O čtyři dny později předal zvláštní kurýr příkaz k evakuaci generálu Imamurovi v Rabaulu. Ten měl k dispozici už 50000 vojáků a plánoval jejich rychlý přesun na Guadalcanal. Teď měl celou operaci zrušit a naopak stáhnout všechny Japonce z ostrova. Stejný rozkaz byl doručen i Jamamotovi který začal okamžitě vytvářet skupinu torpédoborců pro evakuaci jednotek. Těmto "malým" plavidlům byla dána přednost před transportními loděmi kvůli jejich rychlosti a obratnosti. To však zároveň znamenalo, že na ostrově bude zanechána veškerá těžší výzbroj.
Poprvé se tato evakuační flotila přiblížila ke Guadalcanalu 14.1. Na jejich palubách bylo 600 výsadkářů pověřených krytím ústupu hlavních japonských sil a skupina vysokých armádních důstojníků majících za úkol dohlédnout na to aby byl rozkaz k evakuaci splněn. Téměř 18 hodin trvalo než se tito důstojníci dostali na velitelství 17. armády ke generálu Hjakutakemu. Ten byl rozkazem šokován protože celou dobu byl ujišťován že jsou na cestě početné posily a jen poukazování na souhlas samotného božského císaře zlomilo jeho odpor. Vojákům bylo sděleno, že jde jen o pouhé přeskupení sil v rámci nadcházejícího úderu. Zároveň začaly být ničeny zásoby a vybavení jež nebude možno odvézt.
Koncem ledna zjistil spojenecký průzkum soustřeďování velkého počtu torpédoborců a transportních lodí v Rabaulu. Jamamoto plánoval i vyslání těžkých hladinových lodí ke krytí odsunu, bylo mu však sdělěno, že není možno zajistit potřebné množství mazutu.
V téže době naplánovali i Američani dopravu dalších vojáků a zásob a zároveň evakuaci některých zdecimovaných jednotek. V souvislosti s tím do vod kolem jižních Šalamounů zamířil i křižníkový svaz kontraadmirála Giffena. Byl však napaden japonským letectvem a utrpěl ztráty v tzv. bitvě u Renellova ostrova.
Mezitím stále pokračovala americká ofenzíva na ostrově. 23.11. jednotky obsadily vesnici Kokumbona a 1.2. dosáhly řeky Bonegi poblíž osady Tassafaronga. U mysu Esperance se mezitím naloďovali Japonci na torpédoborce. 1. až 7. 2. bylo ve třech vlnách odvezeno téměř 12000 vojáků aniž to Američané zaregistrovali. Japonské krycí oddíly byly téměř úplně zničeny, splnily však svou úlohu dokonale. Ústupové boje byly vedeny s neobyčejnou tvrdostí, Američané si celou dobu mysleli, že před sebou tlačí celou japonskou posádku která byla v té době na cestě domů. Dokonce byly vysazeny jednoky na západ od mysu Esperance aby bylo možno sevřít Japonce ze dvou stran a zničit je.
Devátého února se tato dvě ramena kleští setkala u řeky Tenamby a krátce na to zaslal generálmajor Patch Halseymu zprávu, že organizovaný nepřátelský odpor na Guadalcanalu skončil.
Šest měsíců se válčilo na ostrově který si žádná strana nemohla dovolit přenechat nepříteli. Jeho strategický význam byl v tomto období obrovský.
Z 36000 Japonců kteří na něj vstoupili padlo v bojích více než 8500 a dalších přibližně 12500 zemřelo vyčerpáním a na následky nemocí nebo zranění, ještě dnes jsou občas ve vnitrozemí nacházeny ostatky japonských vojáků. Co je ale překvapivé, téměř 1000 Japonců padlo do zajetí. Zbytek, asi 2000 mužů, je dodnes veden jako nezvěstní. Tisícovky dalších zmizely v moři v útrobách potopených lodí a v kabinách letadel.
Americké ztráty byly mnohem menší, za celé období padlo na pevnině „jen“ 1600 příslušníků amerických ozbrojených sil. Obrovské materální a hlavně lidské ztráty ale vykázalo americké námořnictvo.
Bitva o Guadalcanal byla zlomem na Tichomořském válčišti. Po obsazení ostrova na něm vznikla velká americká základna, výchozí bod dalších ofenzivních kroků.
Zde skončila japonská ofenzíva, která během půl roku pohltila Indočínu, Malajsko, Filipíny, Hongkong a stovky ostrovů a ostrůvků Tichého oceánu. Poprvé zde byly zastaveny a odraženy elitní jednotky císařských ozbrojených sil a donuceny k ústupu z obsazených území. Poprvé zde američtí vojáci, námořníci a piloti dokázali, že jsou schopni vyrovnat se do té doby neporazitelným císařským orlům a tygrům. Začal být ohrožován vnější obranný perimetr území obsazeného Japonci.
Poprvé byl tento způsob vyzkoušen v noci 30. listopadu. Na šesti Tanakových torpédoborcích bylo přes 1100 sudů se zásobami, zbylá dvě plavidla celou operaci kryla. Do vody se však podařilo dostat jen část dopravovaného materálu, Japonci byli překvapeni silným americkým svazem. Došlo k bitvě u mysu Tassafaronga a americká skupina utrpěla těžké ztráty. A opět na americké straně padaly otázky, co vlastně Japonci chystají.
Před japonskou stranou vyvstal další problém. Bylo nutno vyřešit co dál s ostrovem. O několik měsíců dříve prosadil premiér generál Tódžó prioritu Guadalcanalu na úkor kampaně na Nové Guineyi a teď začínalo být jasné, že námořnictvo samo ostrov obsadit nedokáže. Ministerský předseda však nebyl ochoten přiznat chybu a dál trval na stanovených cílech. Úspěchy na moři, jako například ten poslední u Tassafarongy jako by mu dávaly za pravdu.
Na začátek roku 1943 proto byla naplánován další rozsáhlý úder a do jeho příprav se zapojil přímo velitel 8. armádní oblasti generálporučík Imamura. V Rabaulu se začaly soustřeďovat čerstvé jednotky a velitelé na Guadalcanalu byli ujišťováni, že se schyluje k obratu v kampani a že se blíží slavné vítězství.
I na americké straně se připravovala rozsáhlá operace. Byly naplánovány další kroky severním směrem, do nitra Šalamounova souostroví. Na ostrov samotný přibývaly nové jednotky, letiště bylo rozšiřováno, na Tulagi vznikla velká základna torpédových člunů a začínalo se budovat kotviště lehkých plavidel. Japonský systém zásobování byl narušen protože ve dne hlídaly okolní vody letouny, zatímco v noci je zastoupily desítky rychlých člunů. Japonci, ať připluli kdykoliv, vždy narazili na odpor.
K prvnímu takovému střetnutí došlo už 3.12. Opět připlul Tokijský expres a jeho úkolem bylo doručit zásoby jejichž vykládku přerušila bitva u Tassafarongy. Do oblasti ostrova se dostal příliš brzy a ještě před setměním ho napadla skupina Dauntlessů a Avengerů. Japonské stíhačky však konvoj ubránily, jen jeden torpédoborec byl poškozen pumou. U pobřeží posádky naházely do vody sudy s potravinami a otočily zpět.
Další konvoj se objevil o čtyři dny později a opět ho napadly letouny. Dva torpédoborce byly poškozeny. Po setmění se objevily PT čluny a čtyři napadly japonský svaz torpédy a těžkými kulomety. Tanaka okamžitě otočil a vrátil se do Rabaulu. Další zásoby vezla ponorka I-3. Na ni narazily čluny 9.12. a dvě torpéda ji roztrhala na malé kusy. Další úspěch zaznamenaly posádky těchto malých plavidel 12.12. Dvě torpéda utrhla příď torpédoborce Teruzuki který se později po výbuchu munice potopil. Američané přišli o jeden PT člun.
Tři týdny trvalo, než vyplul další expres, torpédoborce byly příliš cenné než aby si je Japonci mohli dovolit ztrácet v roli nákladních lodí. Na zásobování ostrovní posádky se začaly podílet i ponorky které měly větší šanci vyhnout se střetnutí s nepřítelem. I zde utrpěli Japonci ztráty. Například I-1 byla 29. ledna 1943 potopena u Guadalcanalu dvěma novozélandskými korvetami.
Protože většina nových amerických jednotek patřila k USArmy bylo rozhodnuto o změně velení. Na Vandegriftovo místo nastoupil 9.12. velitel divize Americal generálmajor Patch a téhož dne se nejvíc zdecimované jednotky 1. divize námořní pěchoty nalodily na plavidla která právě vyložila další posily. V následujících týdnech na ostrov přibyla 25. pěší divize a 2.divize Marines. Z těchto dvou uskupení a divize Americal byl vytvořen XIV. armádní sbor a generálmajor Patch byl ustanoven jeho velitelem. Velení divize Americal bylo svěřeno generálmajoru Sebreemu.
Mezitím se Patch rozhodl pro ofenzívu omezeného rozsahu. Dráždila jej hlavně soustava pahorků a hřebenů několik kilometrů od pobřeží kolem řeky Matanikau. I když to byl jeden z prvních cílů vylodění hned v srpnu, pro obtížný terén a omezené síly zatím nebylo možno na japonská postavení na výšinách zaútočit. Přitom japonští pozorovatelé z něj měli výhled na celý nepřítelem obsazený prostor.
K akci byly určeny dva pěší prapory, Američané neočekávali větší odpor. A opět se opakovala stará chyba tentokrát pro změnu v americkém podání, podcenění nepřítele a přírody. Nebyl proveden dostatečný průzkum, přitom jen Austenův pahorek bránily dva japonské prapory s baterií horských děl. Na vedlejším hřebenu pojmenovaném Gifu bylo zakopáno dalších asi 500 Japonců. Původně plánované síly pro obsazení Austenova pahorku měla dokonce tvořit jediná rota. Celý útok začal 17.12 ráno, ještě dopoledne se do něj zapojily oba americké prapory . Celé tři dny byly útočící jednotky přibity k zemi palbou minometů a horských děl. Nebyly schopny postoupit i přesto, že na japonská postavení neustále útočily letouny z Hendersonu a pumami přeorávaly celý pahorek. Byla vyžádána podpora dělostřlectva a 22.12. spustily baterie generála del Valleho palbu jaká neměla obdoby. Pěší jednotky, které se o kilometr stáhly aby se náhodou nestaly cílem granátů po skončení ostřelování opět vyrazily kupředu. Po několika hodinách úmorného pochodu se zase ocitly před bráněnými japonskými zákopy. Vše začalo nanovo a dobýt Austenův pahorek trvalo celé následující dva dny.
Další postup byl zahájen po doplnění jednotek 31.12. a až do 16.1. se protivníci přetahovali o území o rozloze asi 1 km2. Tyto omezené šarvátky byly akcemi hlavně poddůstojníků. Velitel praporu, nebo pluku měl jen malou možnost ovlivnit i boje které se odehrávaly v blízkosti jeho stanoviště, mohl jenom předávat požadavky svých podřízených na leteckou nebo dělostřeleckou podporu na příslušná místa. Boje s nepřítelem, taktický postup, směry útoku nebo prioritu cílů často určovali i obyčejní seržanti.
Po dobytí a zajištění oblasti se americká ofenzíva stočila směrem na západ podél pobřeží k japonské základně ve vesnici Kokumbona.
Na konci prosince bylo v Tokiu konečně rozhodnuto o vyklizení ostrova. Velkou měrou k tomu přispělo i prohlášení námořnictva, že za současných ztrát není schopno udržet zásobovací linie a bez pravidelných dodávek hrozila jednotkám na ostrově smrt hladem. 31. prosince schválil ústup i císař a evakuace se mohla rozjet naplno.
O čtyři dny později předal zvláštní kurýr příkaz k evakuaci generálu Imamurovi v Rabaulu. Ten měl k dispozici už 50000 vojáků a plánoval jejich rychlý přesun na Guadalcanal. Teď měl celou operaci zrušit a naopak stáhnout všechny Japonce z ostrova. Stejný rozkaz byl doručen i Jamamotovi který začal okamžitě vytvářet skupinu torpédoborců pro evakuaci jednotek. Těmto "malým" plavidlům byla dána přednost před transportními loděmi kvůli jejich rychlosti a obratnosti. To však zároveň znamenalo, že na ostrově bude zanechána veškerá těžší výzbroj.
Poprvé se tato evakuační flotila přiblížila ke Guadalcanalu 14.1. Na jejich palubách bylo 600 výsadkářů pověřených krytím ústupu hlavních japonských sil a skupina vysokých armádních důstojníků majících za úkol dohlédnout na to aby byl rozkaz k evakuaci splněn. Téměř 18 hodin trvalo než se tito důstojníci dostali na velitelství 17. armády ke generálu Hjakutakemu. Ten byl rozkazem šokován protože celou dobu byl ujišťován že jsou na cestě početné posily a jen poukazování na souhlas samotného božského císaře zlomilo jeho odpor. Vojákům bylo sděleno, že jde jen o pouhé přeskupení sil v rámci nadcházejícího úderu. Zároveň začaly být ničeny zásoby a vybavení jež nebude možno odvézt.
Koncem ledna zjistil spojenecký průzkum soustřeďování velkého počtu torpédoborců a transportních lodí v Rabaulu. Jamamoto plánoval i vyslání těžkých hladinových lodí ke krytí odsunu, bylo mu však sdělěno, že není možno zajistit potřebné množství mazutu.
V téže době naplánovali i Američani dopravu dalších vojáků a zásob a zároveň evakuaci některých zdecimovaných jednotek. V souvislosti s tím do vod kolem jižních Šalamounů zamířil i křižníkový svaz kontraadmirála Giffena. Byl však napaden japonským letectvem a utrpěl ztráty v tzv. bitvě u Renellova ostrova.
Mezitím stále pokračovala americká ofenzíva na ostrově. 23.11. jednotky obsadily vesnici Kokumbona a 1.2. dosáhly řeky Bonegi poblíž osady Tassafaronga. U mysu Esperance se mezitím naloďovali Japonci na torpédoborce. 1. až 7. 2. bylo ve třech vlnách odvezeno téměř 12000 vojáků aniž to Američané zaregistrovali. Japonské krycí oddíly byly téměř úplně zničeny, splnily však svou úlohu dokonale. Ústupové boje byly vedeny s neobyčejnou tvrdostí, Američané si celou dobu mysleli, že před sebou tlačí celou japonskou posádku která byla v té době na cestě domů. Dokonce byly vysazeny jednoky na západ od mysu Esperance aby bylo možno sevřít Japonce ze dvou stran a zničit je.
Devátého února se tato dvě ramena kleští setkala u řeky Tenamby a krátce na to zaslal generálmajor Patch Halseymu zprávu, že organizovaný nepřátelský odpor na Guadalcanalu skončil.
Šest měsíců se válčilo na ostrově který si žádná strana nemohla dovolit přenechat nepříteli. Jeho strategický význam byl v tomto období obrovský.
Z 36000 Japonců kteří na něj vstoupili padlo v bojích více než 8500 a dalších přibližně 12500 zemřelo vyčerpáním a na následky nemocí nebo zranění, ještě dnes jsou občas ve vnitrozemí nacházeny ostatky japonských vojáků. Co je ale překvapivé, téměř 1000 Japonců padlo do zajetí. Zbytek, asi 2000 mužů, je dodnes veden jako nezvěstní. Tisícovky dalších zmizely v moři v útrobách potopených lodí a v kabinách letadel.
Americké ztráty byly mnohem menší, za celé období padlo na pevnině „jen“ 1600 příslušníků amerických ozbrojených sil. Obrovské materální a hlavně lidské ztráty ale vykázalo americké námořnictvo.
Bitva o Guadalcanal byla zlomem na Tichomořském válčišti. Po obsazení ostrova na něm vznikla velká americká základna, výchozí bod dalších ofenzivních kroků.
Zde skončila japonská ofenzíva, která během půl roku pohltila Indočínu, Malajsko, Filipíny, Hongkong a stovky ostrovů a ostrůvků Tichého oceánu. Poprvé zde byly zastaveny a odraženy elitní jednotky císařských ozbrojených sil a donuceny k ústupu z obsazených území. Poprvé zde američtí vojáci, námořníci a piloti dokázali, že jsou schopni vyrovnat se do té doby neporazitelným císařským orlům a tygrům. Začal být ohrožován vnější obranný perimetr území obsazeného Japonci.