PALBA.CZ

Mapa Zimní válka 1939-40






SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka II. Č1.

Díl II.

Část 1.

Podepsáním německo – sovětského paktu si Hitler mnul ruce, že je má volné k likvidaci Polska. Sověti v paktu hlavně zdůrazňovali svůj zájem v jihovýchodní Evropě – v Besarábii.
Finové, vzhledem k tomu, že je k Německu vázalo tradiční přátelství – vždy jim Němci pomohli – se zklidnili! Netušili, že je Němci, při dělení Evropy hodili do chřtánu SSSR.
Dne 1. září 1939 Němci fingováním, že Poláci zaútočili první (vysílač Glivice), napadli Polsko a začala 2.světová válka.
O 16 dní později se přes polské hranice valí sovětské tanky, pěchota a jezdectvo, za podpory bombardérů a stíhaček.
Ve Finsku to vyvolá mrazení, že nejen Němci, ale i SSSR si vezme násilím co chce.
To již Sověti začínají koukat na neutrální Pobaltské státy Lotyšsko, Estonsko a Litvu.
Když se 15. září 1939 polská ponorka Orzel (Orel) zastaví v estonském přístavu, a má být dle mezinárodní konvence v neutrálním Estonsku internovaná a odzbrojená, a Estonci si počínají liknavě, polská ponorka 18. září 1939 unikne na širé moře.
SSSR obviní Estonsko z porušení neutrality – umožnila polské ponorce útěk – umožňuje ponorkám válčících stran používat estonské přístavy jako základnu. Sovětský svaz okamžitě pošle své válečné lodě až do rižské zátoky. Koncem září začínají letadla SSSR pravidelně přelétávat podél estonských hranic a u estonských hranic se soustřeďuje několik sovětských divizí. To vše v době, kdy od 22. září 1939 je v Moskvě projednávána estonsko – sovětská obchodní smlouva. Ministr zahraničí Estonska se vrátí domů, že SSSR žádá víc.
Dne 27. září 1939 je estonský ministr zahraničí zavolán do Moskvy a pod nátlakem je nucen podepsat estonsko – sovětskou smlouvu o vzájemné pomoci s platností na 10 let.
Ve smlouvě je řečeno, že SSSR vybuduje a bude používat námořní válečné základny na ostrově Ösel, Dago a v Baltském přístavu Paldiski, a na ostrovech si zřídí letiště. SSSR se zavazuje, že dodá Estonsku válečný materiál. Sověti stupňují požadavky dál a dál, Estonsko špatně vyzbrojené se nemůže vzpírat, a to ani přes spojenectví s Lotyšskem.
Ve dnech 18. a 19. října 1939 vstoupí do Estonska sovětská pěší divize, tanková brigáda a rozmisťuje se i letectvo.
V této době pozve také sovětská vláda do Moskvy lotyšského ministra zahraničí Munterse. Od 2. do 5. října 1939 je projednána, zpracována a podepsána lotyšsko – sovětská smlouva o vzájemné pomoci.
O 6 dní později 11. října 1939 se dostane i na Litvu. I vláda Litvy se podrobí.
SSSR získal tak pod kontrolu oblast Baltu.

Až do 5. října 1939 SSSR nechává Finy v klidu, ví, že to nebude tak jednoduché jako s Pobaltím. Ten den zvou Sověti Finy k jednání do Moskvy a vyjádří naději, že přijede ministr zahraničí Finska, a že doufají, že dostanou brzkou odpověď. Finové NIC!
Za 3 dny sovětský velvyslanec v Helsinkách urguje odpověď a odkládání vyvolá v Moskvě rozladění. Finům nezbývá nic jiného, než do Moskvy delegaci poslat.
Finskou delegaci vede finský vyslanec ve Stockholmu Juho Kusti Paasikivi. Diplomat, který studoval v St. Petěrburgu a dokonale ovládal ruštinu. Ten s Rusy již úspěšně jednal v roce 1920 na mírových jednáních v Dorpatu.
Maršál Mannerheim delegaci doplní o plukovníka Aladara Paasonena, vynikajícího vojenského odborníka. Jako člen delegace je ještě Johan Nykopp.
Instrukce od vlády jsou – ústupky u tří ostrůvků za pruh území v Karelii. Neustupovat u opevnění Aland a odmítnout požadavek pronájmu Suursari.
Dne 12. října 1939 jsou Finové v Moskvě.
V delegaci SSSR zasednou Stalin, Molotov a sovětský velvyslanec ve Finsku Děrevjanskij.
Molotov nabídne smlouvu o vzájemné pomoci jako Pobaltským státům. Paasikivi řekne, že nehodlá podepisovat žádnou smlouvu o vojenské pomoci s žádnou zemí, tedy ani SSSR. Jinak, že se musí poradit s vládou Finska. Atmosféra zhoustne. Sověti nepatrně obmění. Nabídnou něco jako Estonsko – Sovětský pakt, který hodlají obměnit lokální úpravou, která umožní uzavřít vnitřní část Finského zálivu.
Paasikivi opět odpoví, že musí jednat s finskou vládou, že o tomto není jeho delegace oprávněna vyjednávat.
Stalin se rozzuří a již nejedná, ale diktuje podmínky SSSR Finsku k zajištění obrany Leningradu. Cituji:
a) pronajmout SSSR na 30 let přístav Hanko a přilehlé území k vybudování námořní základny vybavené pobřežním dělostřelectvem, která spolu s dělostřelectvem na protějším břehu bude uzavírat vstup do Finského zálivu. V tomto opěrném bodě si SSSR přeje umístit jeden pěší pluk, dva oddíly protivzdušné obrany, dva letecké pluky a jeden tankový prapor, celkem 3 000 mužů.
b) Válečné loďstvo SSSR bude moci používat přístav Lappvik jako kotviště.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka II. Č2.

Díl II.

Část 2.

c) přenechat SSSR ostrovy ve Finském zálivu, jakož i Björka a území na Karelské šíji, takže nová hraniční čára by probíhala od vesnice Lipola a k jižní hranici městečka Björko. Kromě toho se musí Finsko vzdát západní části Rybářského poloostrova u Petsama. Jako náhradu za tato území je SSSR připraven přenechat mu 2x tak velké území o rozloze 5 529 km čtverečních v okrese Repola a Porajärvi.
d) opevnění na Karelské šíji podél nové hranice musí být na obou stranách zbořeno.
e) pakt o neútočení musí být opatřen dodatkovou klauzulí, že se partneři nesmějí připojit k žádné skupině států ani alianci, které by byly přímo nebo nepřímo namířeny proti jednomu z nich.“
Stalin na závěr hovořil o tom, že za těchto podmínek SSSR přistoupí na to, aby Finsko opevňovalo Alandy, pokud do toho nevstoupí žádná velmoc včetně Švédska.
Paasikivi konsternován tolika požadavky řekl, že jsou neslučitelné s neutrální politikou.
Na to Stalin hovořil o tom, že je to jen minimum. Prý jeho vojenské velení usoudilo, že jedině hranice stanovená Petrem Velikým po uzavření míru v Nystadu v roce 1721 mohou zabezpečit Leningrad. Počítalo se s přičleněním celého území Hanko, námořní základny Porkala západně od Helsinek a Nargö u Revalu. To by teprve poskytlo uzavření Finského zálivu. Leží však moc blízko u hlavních měst Finska a Estonska a tak dbáme na národnostní cítění těchto států a tak je nepožadujeme. Dále cituji Stalina: „Žádáme 2 000 čtverečních km a za ně nabízíme 5 500. Učinila by něco podobného jiná velmoc? Ne, jedině my jsme takový hlupáci.“
Po různých tahanicích Paasikivi řekl, cituji: „My si přejeme žít v míru, stranou všech konfliktů.“ Na to Stalin, cituji: „Já to chápu, ale ujišťuji vás, že je to nemožné. Velmoci vám to nedovolí.“ Na Sověty již žádné finské argumenty neplatily. Rozhodlo velikášství velmoci – pravdu mám já SSSR.
Neuspěl ani plukovník Paasonen, ten argumentoval, že finská armáda zabrání komukoliv se vylodit na finském území. Dozvěděl se, že finská armáda je slabá. Rozhovor nikam nevedl.
Obě delegace se ještě jednou sešly ve 21 hodin 30 minut, to aby Finové převzali memorandum s písemnými požadavky Sovětů.
Za 2 dny 14. října 1939 se obě delegace opět sešly v Moskvě. Finové přivezli protinávrhy, ty však Stalina vůbec nezajímali. Trval dál na tom, že Leningrad je blízko hranic a posun musí být o 60 km nikoliv o 25 km.
Paasakivi a delegace se vrátily do Finska, rozhodnutí byla odložena, finský prezident Kallio byl s mnoha hlavami států světa ve Stockholmu na pozvání švédského krále. Prezident Kallio tam jednal s hlavami severských států, aby se dozvěděl, že jsou v problému se SSSR Finové sami. Švédsko jen poskytlo Finsku půjčku 40 miliónů švédských korun na obranu. S tím, že tato půjčka zůstane tajná.
Maršál Mannerheim ve svých pamětech znovu tvrdí, že navrhoval vládě, aby Finové Sovětům částečně ustoupili. Sověti budou chtít za každou cenu uzavřít Finský záliv dělostřelectvem – dáme jim některé ostrovy. Sověti budou chtít posunout hranici od Leningradu – dovolme jim hranici posunout. Vláda ho nevyslyšela.
Mezitím začaly chodit zneklidňující zprávy. Od 9. října 1939 denně přelétávala sovětská letadla přes Karelskou úžinu, severní břeh Ladožského jezera a nad Petsamem. Zpravodajci dále hlásili – murmanská železnice – jezdí zde výhradně vojenské transporty k finské hranici. Letectvo SSSR se koncentruje u severních hranic Finska.
Maršál Mannerheim nařídil finské armádě vystříhat se jakékoliv akce, která by byla Sověty označena za provokaci. Dělostřelecké baterie dal stáhnout do vzdálenosti mimo dostřel na finsko – sovětskou hranici.
Jinak, ale finská armáda v nečinnosti nebyla. Krycí jednotky byly doplněny na plné početní stavy a zaujaly bojová postavení. Pod rouškou výcviku záloh, byla provedena částečná mobilizace. Probíhala i evakuace civilního obyvatelstva z příhraničních oblastí.
Finská armáda a celý finský národ se připravoval na válku.
Mezitím Finové sestavili delegaci, která měla dál jednat se Sověty. Původní doplnili o předsedu sociálnědemokratické strany a ministra financí Väino Tannera – s tím se počítalo jako s budoucím ministrem zahraničí.
Delegace se 23. října 1939 vypravila do Moskvy, kde měla možnost provést i ústupky.
SSSR řekla, že může jednat o otázce Hoglandu, nabízela úpravu hraniční linie na Karelské šíji v tzv. Oblouku Kuokkala. Byl to posun hranic o dalších 13 km na hraniční linii Inno, Vammeljoki, Lintualanjoki. Leningrad měl tak být mimo dostřel finského dělostřelectva. Jen pronájem Hanko byl odmítnut.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka II. Č 3.

Díl II.

Část 3.

Finové připouštěli možnost odstoupení čtyř ostrovů mimo Suursaari za podmínky územní kompenzace. Sověti slevit nechtěli, již připravovali vojenské řešení.
V Pobaltských státech Lotyšsku, Litevsku a Estonsku, již podle smlouvy byly rozmístěny sovětské posádky. Z toho se 6 divizí přesouvalo do prostoru severně od Leningradu a do východní Karelie. Pracovalo se na plánech vojenské operace proti Finsku.
Baltské loďstvo na příkaz jejich velitele V. F. Tribuce mělo svými ponorkami zaujmout bojové postavení. V rozkaze se říkalo, až ponorkové loďstvo zaujme bojové postavení, bude to počátek zahájení operací proti Finsku.
V říjnu 1939 však ještě rozhodnutí o začátku války nepadlo. Ještě se jednalo. Sověti však při jednáních byli neoblomní.
Stalin ještě připustil posunutí hranice o 10 km, proti původnímu návrhu, u Koivista (z 80 na 70 km) k Leningradu. Stále říkal Finům, že jim nic nebere, ale Leningrad přemístit nejde, a tak jsme nuceni mít hranici 70 km od Leningradu.
Finové podali formální protest na přelety sovětských letadel nad finským územím. Molotov se Stalinem to ignorovali.
Stanoviska obou stran se míjela jako vlaky v krajině.
Finové se nemínili podrobit a tak se Molotov osopil na Paasikiviho. Cituji: „Chcete snad vyvolat konflikt!“
Paasikivi řekl, cituji: „My ne, ale vy k němu spějete.“
Podle svědectví Tannera se prý Stalin zasmál, ale jen ústy, oči zůstaly chladné.
Jednání skončila bezvýsledně. Jednalo se ještě večer ve 22 hodin 30 minut kde Sověti jen řekli, že by snížili posádku na Hanko na 4 000 mužů (předtím ji zvýšili na 5 000). Finové nesouhlasili, a že všechno přednesou finské vládě. Jednání skončila ve 2 hodiny v noci z 23. na 24. 10. 1939.
Paasikivi na závěr svým kolegům řekl, cituji: „Co je nám platná neutralita a skandinávská spojenectví? Zeměpisná poloha nás připoutává k Rusku. Nyní stojíme před volbou mezi válkou, která možná skončí přeměnou Finska v bolševický stát, nebo vnuceným přijetím života ve sféře sovětského vlivu. V druhém případě lze doufat v zachování vnitřní nezávislosti v podobě známé z 19. století.“
Když koncem října odjeli Finové na jednání se svou vládou, probíhá v SSSR zasedání Nejvyššího sovětu SSSR. Na něm obviní Molotov dne 31. října 1939 finskou vládu, že odmítla finsko – sovětskou smlouvu o vzájemné pomoci. Že nechápe válečnou situaci, a že jsou nejasné cíle opevnění Aland. Není jasné proti komu Finové využijí svá opevnění. V říjnu prý vyzval Sovětský svaz Finsko k přátelským jednáním a finská vláda prý vyvolala ve Finsku nedůvěru k SSSR.
Na adresu amerického prezidenta Roosevelta, který se přimlouval za respektování suverenity Finska, Molotov řekl, že by se měl americký prezident více všímat suverenity Filipín a ne se vměšovat do sovětsko – finských vztahů.
Tak asi vypadala atmosféra, když 3. listopadu 1939 přijela finská delegace do Moskvy, vybavena možnostmi dalších ústupků. Finové přednesli posunutí hranic o 30 km na západ, s Hanko odmítali souhlasit. Jednání bezvýsledně trvala několik dní. Když končili prohlásil Molotov, cituji: „My civilisté již zřejmě nedokážeme více. Zdá se, že nyní je řada na vojácích. Nechť promluví oni!“
Dne 5. listopadu 1939 v 18 hodin přišli ještě jednou Finové do Kremlu. Stalin jim řekl, cituji: „Sovětská vláda je jedinou vládou, která je schopna tolerovat nezávislé Finsko. Carská vláda to nedokázala, Kerenského vláda také ne. Sovětská vláda ovšem potřebuje dobře střežené hranice. Z toho důvodu je problém Finského zálivu prvořadou záležitostí. Sovětská vláda proto nemění názor na Hanko.“
Molotov doplnil, cituji: „Finsko může legálně nazývat Hanko ústupkem, půjčkou, výměnou, obchodem, jak si přeje.“
Finové odvětili, že Hanko nemohou vydat za žádných okolností. Jsou ochotni SSSR přenechat opevněný prostor Inno, když Sověti upustí od Hanko a Björkö a bude se diskutovat o vyklizení jižní části Hoglandu.
Sověti opět oponovali, že se spokojí se základnou Hanko, včetně skupiny ostrovů Häsö – Büso – Hermasö – Koö východně od pobřežní šije u Hanko a s kotvištěm v Lappviku (ještě větší požadavky).
Navíc Stalin přistoupil k mapě a ukázal na další ostrovy a řekl, cituji: „Potřebujete je?“ Další stupňování požadavků. Tento slovní souboj skončil rozhodně Paasikivi, když řekl, cituji: „My jsme ve svých návrzích došli na nejzazší možnou mez. Tam kde jde o principiální otázky končí diskuze.“
Tato neoblomnost Finů byla tedy konec sovětsko – finských rozhovorů.
Rozloučili se dle výpovědi účastníků přátelsky.
Stalin prý dokonce bodře poznamenal, cituji: „Všechno nejlepší!“ Molotov prý světácky řekl, cituji: „Au revoir!“
Dne 13. listopadu 1939 opouští finská delegace Moskvu. Z Helsinek se ještě Tanner zeptá švédského premiéra (sociálnědemokratického jako on), zda švédské království pomůže. Hanssonova odpověď ho zdrtí, cituji: „Při svých kalkulacích, nesmíte počítal se švédskou intervencí. To by vedlo k roztržce ve vládě. Osobně bych učinil více, ale jednám ve jménu národa, který si cení míru nadevše.“
Finové, tento nepoddajný národ, však nechtěl mír za každou cenu.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka II. Č 4.

Díl II.

Část 4.

Novým ministrem zahraničí Finska se stal Erkko, ten v parlamentě prohlásil, cituji: „Nepřistoupíme na žádné ústupky SSSR a budeme se bít děj se co děj…“ Ve Finsku zavládla vlna vlasteneckého nadšení. Finská vláda uvedla vojska do bojové pohotovosti a vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Jednotky finské armády se začaly rozmisťovat podle strategického plánu obrany.
Finská armáda měla koncem listopadu 1939 9 pěších divizí, 5 pěších brigád, 5 samostatných pěších pluků, 22 praporů horských myslivců a 1 jezdeckou brigádu. Tyto síly odpovídaly 15 divizím a ještě zde byla zvláštní záložní skupina hlavního velení tzv. Alandská skupina. To byl útvar pobřežní obrany rozmístěný na jihozápadním a jižním pobřeží Finska.
Záložní jednotky měly asi 400 000 mužů. Válečné námořnictvo mělo 29 lodí různého typu a letectvo 270 letadel, většinou stíhacích a průzkumných.
Plán obrany Finska počítal s tím, že finská armáda zadrží hlavní síly Sovětů na Mannerheimově linii. Zde s ním povede boj do příchodu spojenců, se kterými se v plánu počítalo. S nimi pak finská armáda přejde do protiútoku a přenese bojové operace na sovětské území.
Největší a hlavní síly pod velením generála Östermana byly soustředěny na Karelské šíji.
Obrana na petrozavodském směru pod velením generála Hägllunda měla armádní sbor a skupinu generála Talvela.
V uchatském směru stála skupina generála Tuompa, a na kandalašském a murmanském směru stála laponská skupina, pod velením generála Walleriuse.
Největší, nejjižnější byla tedy Östermanova armáda, která se členila do tří sledů.
První obranné pásmo zátarasů Mannerheimovy linie obsadilo 24 samostatných praporů a 1 jezdecká brigáda (složená ze 2 krycích skupin).
Druhé obranné pásmo (sled) se skládalo ze 4 pěších divizí (4., 5., 10. a 11.).
Ve třetím obranném pásmu byla 6. a 8. pěší divize, na tzv. týlovém pásmu Mannerheimovy linie.
V pohraničních městech Viipuri (Vyborg), Käkisalmi (Kexholm) a Sortavala, byly prapory horských myslivců a zvláštní oddíly Ochranného sboru.
Protože se chvíli nic nedělo, mysleli si Finové, přestože byli naladěni bojově a vlastenecky, že Sověti nezaútočí.
Mysleli si, že se toho Sověti neodváží a dokonce se někteří civilisté a zmobilizovaní záložníci vrátili zpět do příhraničních pásem a civilu.
Štvavá kampaň se však v SSSR stupňovala. Finská vláda byla obviňována z provokací a úkladů. Začaly se množit přímé přelety sovětského letectva nad finským územím (Finové nesměli zasahovat).
Zpravodajci varovali před soustřeďováním sovětských jednotek u finských hranic, a že v Karelii Sověti budují železniční trať z Petrovskoje do Suojärvi, nesporně ze strategických důvodů ( přísun vojsk a zásob).
Zpravodajci upozorňovali, ale ministerstvo zahraničí Finska, v rozporu s těmito znaky, pořád tvrdilo, že otevřený konflikt nehrozí.
Maršál Mannerheim dával neustále vládě návrhy na nezbytná obranná opatření, ale vláda reagovala pomalu, nebo vůbec. Mannerheim se naštval a rozhodl se definitivně odstoupit z funkce předsedy Rady obrany, neboť nechtěl nést spoluzodpovědnost za nedostatečnou obranu. Dne 27. listopadu 1939 své námitky a rezignaci shrnul do odůvodnění, které v dopise zaslal prezidentu Kalliovi. Z dopisu vybírám důležité informace a cituji: „Od Osvobozenecké války by mělo být jasné, že obrana samostatnosti národa proti nepřátelsky smýšlejícímu sovětskému obru vyžaduje především moderně vyzbrojenou a vycvičenou armádu…“
Dál vypočítává slabiny, cituji: „Téměř neexistující protiletadlová a protitanková obrana. Letectvo má jen polovinu plánovaného počtu letadel, beztak nedostatečného vzhledem k rozloze Finska. Naprosto nedostatečné tankové vojsko s jeho 30ti tanky zakoupenými před 20ti lety jako ve válce použité stroje, s 30ti lehkými moderními, ale dosud nevyzbrojenými bojovými vozidly typu Vickers. Loďstvo je neschopné účinné obrany moře. Početně slabé dělostřelectvo. Dosud nebyly splněny plány zásobování střelivem…“
Pak pokračuje valutovými a finančními potížemi Finska, které se řeší zahraničními půjčkami a poukazuje na byrokratickou těžkopádnost vlády při nápravách stavu.
A dál pokračuje, cituji: „Duch armády je vynikající a také nálada národa je dobrá; finský národ se však spoléhá na to, že jeho vláda se stará o obrannou připravenost a armáda nepochybuje o tom, že v hodině, kdy bude povolána k boji na život a na smrt s dědičným nepřítelem státu, bude vyzbrojena potřebnými zbraněmi.“ Píše o tom, že toto připraveno není a proto rezignuje.
Bohužel prezident Kallio v té době považoval maršálovy nároky na obranu za přehnané a tak mu rozhodnutí na abdikaci nevymlouval a přijal ji!
Následující události a kolo dějin však daly za pravdu maršálu Mannerheimovi.
Další část bude v Zimní válka III.

Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.