SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.
Napsal: 11/12/2006, 09:27
Mapa Zimní války
SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.
Díl III.
Část 1.
Nyní si řekněme jak historici popisují plánování „Zimní války“ mezi SSSR a Finskem. Je tam mnoho zajímavých skutečností a tak si je popišme. Nejprve se podíváme na plánování SSSR, na obsazení Finska a potom si řekneme, jak maršál Mannerheim se svou „Radou obrany“ plánoval a viděl obranu Finska.
První tedy SSSR.
Jak jsme si již v předchozích dílech (Díl I. a II.) řekli, Stalin a Molotov si již od října 1939, čím dál tím víc mysleli, že stejně jednáním s Finy nic nepořídí. Došli k přesvědčení, že Finy přinutí k zajištění svých požadavků jedině silou zbraní. Tak již čím dál tím víc nešlo o požadované základny a úpravy hranic, ale o samou existenci samostatného Finska jako státu.
Leningradský vojenský okruh a Severní i Baltské loďstvo dostaly již v říjnu 1939 rozkaz k přechodu do stavu bojové pohotovosti.
Již 29. října 1939 předkládá vojenská rada Leningradského vojenského okruhu lidovému komisaři obrany SSSR K. J. Vorošilovi „Plán operací k rozdrcení pozemních i námořních sil finské armády“.
Plán počítá s útokem sovětských vojsk na 5ti operačních směrech, se zasazením velkých svazků, s využitím tankových útvarů a těžkého dělostřelectva. Slabinou plánu zasazení vojsk je rozptyl na frontě 1 600 km dlouhé a závislost na špatných komunikacích a průchodnosti terénu (komunikační síť a průchodnost terénu se ukáží jako vůbec největší slabina).
Plán projde schvalovacím řízením generálního štábu Rudé armády a podpisem jej stvrdí lidový komisař obrany Vorošilov.
Protože Leningradský front nemá dostatek vojsk a techniky na tak širokou frontu, v souladu se schváleným plánem, se urychleně k finsko – sovětské hranici přisunou divize spolu s technikou z různých končin SSSR.
Od 3. listopadu 1939 do 22. listopadu 1939 se na plánu pracuje i u Baltského loďstva. Lidový komisař loďstva jej schvaluje a podepisuje 22. listopadu 1939. Plán loďstva obsahuje blokádu finského pobřeží, zničení „velkých finských válečných lodí“ a obsazení ostrovů ve Finském zálivu.
Přesuny divizí znamenají ohromný počet vlaků a nákladních automobilů. Vždyť některé divize se přesouvají ze vzdálenosti větší než je 1 500 km.
Nad Leningradem – proti Karelské šíji – se tak shromažďuje 7. Armáda, která je složena z 19. a 50. sboru. V západní části Karelie se rozmisťuje 8. A a 9. A. V Murmanské skupině se organizuje 14. A.
Také sovětské letectvo Leningradského vojenského okruhu, Baltského a Severního loďstva, dostane v polovině listopadu 1939 svou směrnici bojové činnosti. Letectvo bude v 1. fázi útočné operace ničit finské železniční spoje a provádět průzkum. Důraz se klade na bombardovací letectvo. Bombardovací letectvo bude hromadnými nálety ničit silnice, železnice a místa soustřeďování finských vojsk. Dále pak bude útočit na vojensko – průmyslové objekty a vojenské sklady.
Jak později uvidíme, právě třeba průzkumná činnost letectva byla špatná. Průzkum sice zjistil členění Mannrheimovy obrany do tří obranných pásem, vybavených železobetonovými bunkry a kulometnými hnízdy, ale to, že právě v roce 1939 se tato linie modernizovala, tak to sovětský průzkum nezjistil ( Sověti měli za to zaplatit krutou daň).
Sověti věřili ve svou obrovskou masu a moderní techniku, a že jako parní válec vše prorazí a budou rychle postupovat vpřed.
Na samotném plánování operace je zajímavý i původ plánů a průběh samotného plánování a my si to popíšeme.
Již totiž v 30tých letech maršál Tuchačevskij (v roce 1936 popraven) připravil válečné plány pro SSSR. V nich jako hlavního protivníka označil Německo a Polsko a na Dálném východě Japonsko. K účinné obraně je dle jeho plánu nutné ovládnout především Lotyšsko, Litvu a Estonsko. Přihlížel i k alternativě, že proti SSSR vystoupí i Rumunsko, Bulharsko, Turecko a též Finsko. Za nezbytné v plánech rozvažoval zřízení námořních základen pro sovětské válečné lodě v Tallinu, Rize, Vindavě a Libavě.
Stalin Tuchačevského plány bral v úvahu již v červnu 1939 a v září, když Hitler spolu se Stalinem obsadil Polsko tyto plány korigoval.
Finsko ale podceňoval. Finsko mělo o něco víc obyvatel, než samotné město Leningrad a kolos jako SSSR s více než 100 miliony obyvatel, tak to Finsko, tak to nemohlo SSSR přece vojensky ohrozit.
V červnu 1939 prý Stalin uvažoval: Německo může udeřit na kteréhokoliv souseda, včetně Polska a SSSR. Finsko se pak může stát základnou pro Německo, nebo třeba Anglii (VB) a Francii. Dále prý uvažoval o tom, že Finsko může i čekat na slabost SSSR, kdyby na něj třeba udeřilo Japonsko. Podezříval Finsko, že může v této době nejméně chtít zmocnit se Leningradu. I proto při jednáních s Finy Stalin a Molotov několikrát zdůrazňovali, cituji: „Sovětská vojska nebudou nečinně čekat u finských hranic na příchod intervenčních armád.“ Již v plánech z 30tých let Sověti počítali s tím, že vojska Leningradského vojenského okruhu budou za 3 týdny v Helsinkách.
Hlavní úder se i tehdy plánoval na Karelské šíji, přes Viipuri (Vyborg) na Hämeenlinu a Helsinky. Pomocný úder pak ze severního pobřeží Ladožského jezera přes Sortavalu a Mikkeli k Raumě. Pro zdárnost celé útočné operace se v 30tých letech ještě uvažovalo i s postupem menších sil na Pieksämaki a Oulu. Tehdy se ještě neuvažovalo o obsazení Aland, které uzavírají vstup do Botnického zálivu. V plánu se ale nevylučovalo, že by Alandy Němci nemohli využít, stejně jako celého finského území jižního pobřeží ke svým zájmům.
SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka III. Č 1.
Díl III.
Část 1.
Nyní si řekněme jak historici popisují plánování „Zimní války“ mezi SSSR a Finskem. Je tam mnoho zajímavých skutečností a tak si je popišme. Nejprve se podíváme na plánování SSSR, na obsazení Finska a potom si řekneme, jak maršál Mannerheim se svou „Radou obrany“ plánoval a viděl obranu Finska.
První tedy SSSR.
Jak jsme si již v předchozích dílech (Díl I. a II.) řekli, Stalin a Molotov si již od října 1939, čím dál tím víc mysleli, že stejně jednáním s Finy nic nepořídí. Došli k přesvědčení, že Finy přinutí k zajištění svých požadavků jedině silou zbraní. Tak již čím dál tím víc nešlo o požadované základny a úpravy hranic, ale o samou existenci samostatného Finska jako státu.
Leningradský vojenský okruh a Severní i Baltské loďstvo dostaly již v říjnu 1939 rozkaz k přechodu do stavu bojové pohotovosti.
Již 29. října 1939 předkládá vojenská rada Leningradského vojenského okruhu lidovému komisaři obrany SSSR K. J. Vorošilovi „Plán operací k rozdrcení pozemních i námořních sil finské armády“.
Plán počítá s útokem sovětských vojsk na 5ti operačních směrech, se zasazením velkých svazků, s využitím tankových útvarů a těžkého dělostřelectva. Slabinou plánu zasazení vojsk je rozptyl na frontě 1 600 km dlouhé a závislost na špatných komunikacích a průchodnosti terénu (komunikační síť a průchodnost terénu se ukáží jako vůbec největší slabina).
Plán projde schvalovacím řízením generálního štábu Rudé armády a podpisem jej stvrdí lidový komisař obrany Vorošilov.
Protože Leningradský front nemá dostatek vojsk a techniky na tak širokou frontu, v souladu se schváleným plánem, se urychleně k finsko – sovětské hranici přisunou divize spolu s technikou z různých končin SSSR.
Od 3. listopadu 1939 do 22. listopadu 1939 se na plánu pracuje i u Baltského loďstva. Lidový komisař loďstva jej schvaluje a podepisuje 22. listopadu 1939. Plán loďstva obsahuje blokádu finského pobřeží, zničení „velkých finských válečných lodí“ a obsazení ostrovů ve Finském zálivu.
Přesuny divizí znamenají ohromný počet vlaků a nákladních automobilů. Vždyť některé divize se přesouvají ze vzdálenosti větší než je 1 500 km.
Nad Leningradem – proti Karelské šíji – se tak shromažďuje 7. Armáda, která je složena z 19. a 50. sboru. V západní části Karelie se rozmisťuje 8. A a 9. A. V Murmanské skupině se organizuje 14. A.
Také sovětské letectvo Leningradského vojenského okruhu, Baltského a Severního loďstva, dostane v polovině listopadu 1939 svou směrnici bojové činnosti. Letectvo bude v 1. fázi útočné operace ničit finské železniční spoje a provádět průzkum. Důraz se klade na bombardovací letectvo. Bombardovací letectvo bude hromadnými nálety ničit silnice, železnice a místa soustřeďování finských vojsk. Dále pak bude útočit na vojensko – průmyslové objekty a vojenské sklady.
Jak později uvidíme, právě třeba průzkumná činnost letectva byla špatná. Průzkum sice zjistil členění Mannrheimovy obrany do tří obranných pásem, vybavených železobetonovými bunkry a kulometnými hnízdy, ale to, že právě v roce 1939 se tato linie modernizovala, tak to sovětský průzkum nezjistil ( Sověti měli za to zaplatit krutou daň).
Sověti věřili ve svou obrovskou masu a moderní techniku, a že jako parní válec vše prorazí a budou rychle postupovat vpřed.
Na samotném plánování operace je zajímavý i původ plánů a průběh samotného plánování a my si to popíšeme.
Již totiž v 30tých letech maršál Tuchačevskij (v roce 1936 popraven) připravil válečné plány pro SSSR. V nich jako hlavního protivníka označil Německo a Polsko a na Dálném východě Japonsko. K účinné obraně je dle jeho plánu nutné ovládnout především Lotyšsko, Litvu a Estonsko. Přihlížel i k alternativě, že proti SSSR vystoupí i Rumunsko, Bulharsko, Turecko a též Finsko. Za nezbytné v plánech rozvažoval zřízení námořních základen pro sovětské válečné lodě v Tallinu, Rize, Vindavě a Libavě.
Stalin Tuchačevského plány bral v úvahu již v červnu 1939 a v září, když Hitler spolu se Stalinem obsadil Polsko tyto plány korigoval.
Finsko ale podceňoval. Finsko mělo o něco víc obyvatel, než samotné město Leningrad a kolos jako SSSR s více než 100 miliony obyvatel, tak to Finsko, tak to nemohlo SSSR přece vojensky ohrozit.
V červnu 1939 prý Stalin uvažoval: Německo může udeřit na kteréhokoliv souseda, včetně Polska a SSSR. Finsko se pak může stát základnou pro Německo, nebo třeba Anglii (VB) a Francii. Dále prý uvažoval o tom, že Finsko může i čekat na slabost SSSR, kdyby na něj třeba udeřilo Japonsko. Podezříval Finsko, že může v této době nejméně chtít zmocnit se Leningradu. I proto při jednáních s Finy Stalin a Molotov několikrát zdůrazňovali, cituji: „Sovětská vojska nebudou nečinně čekat u finských hranic na příchod intervenčních armád.“ Již v plánech z 30tých let Sověti počítali s tím, že vojska Leningradského vojenského okruhu budou za 3 týdny v Helsinkách.
Hlavní úder se i tehdy plánoval na Karelské šíji, přes Viipuri (Vyborg) na Hämeenlinu a Helsinky. Pomocný úder pak ze severního pobřeží Ladožského jezera přes Sortavalu a Mikkeli k Raumě. Pro zdárnost celé útočné operace se v 30tých letech ještě uvažovalo i s postupem menších sil na Pieksämaki a Oulu. Tehdy se ještě neuvažovalo o obsazení Aland, které uzavírají vstup do Botnického zálivu. V plánu se ale nevylučovalo, že by Alandy Němci nemohli využít, stejně jako celého finského území jižního pobřeží ke svým zájmům.
