PALBA.CZ

Krátce po vypuknutí Velké války došlo v mělkých vodách Finského zálivu k události která měla obrovský (dá se říci zásadní) vliv na operace celé německé Reichsmarine až do kapitulace v roce 1918. A zasloužil se o to malý lehký křižník Magdeburg.

První dny války v Baltském moři se vyznačovaly značnou pasivitou obou stran.
Němci se omezili na ostřelování nepřátelských přístavů a pokládání malých minových polí. To se však setkalo s kritikou velení námořnictva a proto velitel Baltské flotily, princ Heinrich Pruský (bratr německého císaře) reorganizoval své poměrně malé síly a naplánoval několik výpadů do severní části Baltu a do vod Finského zálivu. Pro tyto akce byly vyčleněny dva rychlé lehké křižníky Augsburg a Magdeburg doprovázené několika torpédoborci. Podle potřeby mělo být toto uskupení doplňováno dalšími lehkými jednotkami Jejich úkolem bylo podráždit Rusy a nasypat do plavebních koridorů v oblasti vždy pár desítek min.
Ruskému námořnictvu se podařilo v posledních hodinách míru uzavřít Finský záliv obrovskou minově-dělostřeleckou přehradou. Rozsáhlé minové pole tvořilo téměř 2200 min položených během pouhých čtyř hodin. Později bylo rozšiřováno a zahušťováno a samotné přístupy k němu kryla další minová pole. Ofenzivní akce však měla Baltská flotila zakázané. Operačně totiž podléhala 6. ruské armádě a její velitel povolil pouze operace ve východní, bezpečné oblasti Finského zálivu za minovou uzávěrou.

Jeden z německých výpadů byl naplánován i na noc z 25. na 26. srpna 1914. Operační skupinu tvořily oba křižníky a torpédoborce V-26 a V-186. Vzdálené krytí tvořil lehký křižník Amazone, dělový člun Panther a ponorka U-3.
Velící důstojník, kontraadmirál Behring shromáždil tedy ráno 25.8. celou skupinu na dohled severozápadního pobřeží ostrova Gotland. Operační plán předpokládal útok na ruské lodě v oblasti jejich minového pole a případné vylákání nepřítele před torpédomety číhající ponorky.

SMS Magdeburg

Odpoledne však vody zálivu zahalila hustá mlha a viditelnost se postupně snížila na minimum. Na jednu stranu to skrylo německé lodě, ale plavba v mlze v této navigačně složité oblasti byla velmi nebezpečná. Největším problémem pro oba křižníky bylo obeplutí minového pole Deutschland, vlastní uzávěry Finského zálivu. Behrin však plně důvěřoval hlavnímu navigačnímu důstojníkovi na palubě Augsburgu. A to i přesto, že pozice byla určována pouze podle kompasu a odhadu rychlosti. Zbytek svazu se měl řídit pokyny z vlajkové lodě.
Kolem 21.00 však došlo v důsledku mlhy a soumraku ke ztrátě optického kontaktu mezi jednotlivými loděmi skupiny. Proto přešli velitelé na radiový kontakt a depeše týkající se změn kurzu a rychlosti byly kvůli utajení zašifrovány. Přibližně ve 23.00 minuly německé lodě minové pole Deutschland a nabraly jihovýchodní kurz. Po asi hodině plavby, tedy těsně po půlnoci se tak ocitly v blízkosti severozápadního výběžku ostrova Odensholm v blízkosti útesů a pobřežních mělčin.

Podle stanoveného plánu nařídil kontraadmirál Behring změnu kurzu na východ. Vlajková loď změnila kurz okamžitě, než však přijali a rozšifrovali depeši na Magdeburgu uplynulo 18 minut!! V 00.34 nařídil jeho velitel korvetní kapitán Habenicht úpravu kurzu podle pokynů, bylo však už pozdě. Těch 18 minut plavby zaneslo křižník příliš blízko pobřeží a ani změna směru už nic neřešila. Po třech minutách narazil křižník na dno a než stačil kdokoliv zareagovat dosedl celý trup na mělčinu. Posádka začala okamžitě podnikat opatření k jeho uvolnění a postupně vyházela část vybavení přes palubu ve snaze loď odlehčit. Ta však byla pevně zaklíněná mezi skalisky na dně.
Velitel německé skupiny byl o nehodě informován až v 01.03. Na pomoc Magdeburgu odeslal torpédoborec V-26 a vlajková loď společně s V-186 pokračovala v plnění plánu. Na nepřítele však nenarazil a proto před druhou hodinou přešel na západní kurz a stáhl se z oblasti.

Těsně po 04.00 byl informován i velitel oblasti princ Heinrich. Od velitele Hochseeflotte admirála von Ingenohla si vyžádal eskadru bitevních lodí a na pomoc poslal i vlastní pancéřové křižníky. Nebylo však v jejich silách jakkoliv vzniklou situaci ovlivnit, 600 mil byla vzdálenost na minimálně dva dny plavby. Proto byla celá „záchranná“ operace pojata jen jako demonstrace síly.

Ruské velení se o havárii dozvědělo kolem 02.00. první hlášení hovořila o tom, že z moře u pobřeží Odensholmu je slyšet hluk, rozkazy a křik v němčině. Podle hlídek najela nějaká německá loď na mělčinu ve vzdálenosti asi 100 metrů od ostrova. V noci a husté mlze nebylo možné zjistit podrobnosti.
Velitel Baltské flotily viceadmirál Essen však okamžitě zareagoval. Z Rewlu vyrazily dva torpédoborce a z Portu Baltského (dnešní Paldiski) obrněný křižník Pallada a lehký křižník Bogatyr. Obě skupiny vypluly v takovém spěchu, že jejich velitelé nebyli informováni o tom že do oblasti míří jiné vlastní lodě. Ze základny Hanko vyplula i 1. divize torpédoborců, k vyřešení situace však došlo před jejím přibytím do oblasti boje.

Ruský obrněný křižník Pallada

První lodí která se dostala k Magdeburgu byl torpédoborec V-26. Za úsvitu s obtížemi našel havarovanou loď a připojil se k marným pokusům posádky dostat ho z mělčiny. Je ale otázkou, zda by to něco vyřešilo, křižník měl na mnoha místech strženou obšívku dna a po stažení na hlubší vodu by se potopil. Habenicht proto rezignoval na snahu svou loď zachránit. Většinu posádky přemístil na torpédoborec a aby rehabilitoval pověst svoji i křižníku rozhodl se ostřelovat Odensholm. Střelba byla „velmi úspěšná“ střepiny otloukly omítku z majáku a shořela kůlna na břehu. Palba však spolehlivě navedla obě ruské skupiny. Ty předtím bojovaly mezi sebou a teprve po několika salvách si navzájem vyměnily identifikační signály.
Bogatur a Pallada přenesly palbu na Magdeburg a V-26. Torpédoborec se po několika blízkých zásazích stáhl a nechal dělostřelce křižníku jejich osudu. Německá loď se ocitla v beznadějné situaci, bez možnosti vlastního pohybu bojovala proti čtyřem ruským jednotkám. Kapitán Habenicht se proto rozhodl loď zničit aby ji Rusové nemohli opravit. Nechal proto vyhodit do vzduchu přední muniční sklad plavidla, stáhl válečnou vlajku a se zbytkem posádky (ruské ostřelování přežilo kromě kapitána 54 námořníků) se přepravil na břeh Odensholmu. Německé ztráty činily 17 mrtvých a 75 nezvěstných. Zbytek se na palubě V-26 vrátil do Německa.

Ruští specialisté označili vrak Magdeburgu jako neopravitelný a tedy bezcenný. Jen část lodního dělostřelectva byla určena k dalšímu použití. Kořistí nepředstavitelné ceny však byla bedna dokumentů na dně vedle lodi. Habenicht sice tajné materiály vyhodil přesně podle předpisů v zatížené bedně, neuvědomil si však, že kolem lodi jsou necelé čtyři metry vody. Ruské námořnictvo tak získalo velké množství přísně tajných dokumentů včetně detailních map německých minových polí, signální a kódové knihy a šifrovací tabulky.

SMS Magdeburg po bitvě


Od tohoto okamžiku Rusové četli úplně bez problémů německé šifrované depeše. Navíc si to nenechali jen pro sebe, o svůj úlovek podělili i s francouzskou a britskou admiralitou. Tento dar byl jednou z hlavních příčin britských námořních úspěchů ve válce. Nejpodivnější je však to, že Němci si po celou válku vážnost situace neuvědomili a kompromitované šifry používali po celé období až do kapitulace. Později po válce, když zjistili co se v srpnu 1914 u Odensholmu stalo se snažili celou situaci zlehčovat tvrzením že Rusové získali jen seznam námořních signálů. Hlavně britské prameny však uvádějí, že šlo o kompletní šifrový materiál a klíče k tajným kódům. O tom svědčí i průběh mnoha operací ruského i britského námořnictva.

Je až s podivem, jak trestuhodně si Němci počínali, že během celé války ponechali pořád stejný systém šifrování a nesnažili se jej za ty 4 roky změnit. Přitom mnohé akce jim mohli naznačit, že není vše v pořádku. na druhou stranu spojenci nedokázali těchto informací náležitě využít a tak se mnohdy stávalo, e i při čtění Německých tajných zpráv pak proti sobě stáli hlavní síly a Britové z toho byly stejně překvapení jako Němci.

Zajímavé. Četl jsem to jinak, tj. existuje několik verzí.
Vycházejme z toho, že na lodi byly tři exempláře Signalbuch.
Varianta s uložením do bedny a hozením přes palubu je nejméně pravděpodobná, za tak hloupého bych kapitána vážně nepovažoval.
Další varianta hovoří o tom, že spálili pouze jednu kopii, druhé dvě zanechali na palubě. Také nepravděpodobné.
Všimněte si, že se hovoří o rozdílném způsobu likvidace.
Poslední varianta je nejzajímavější.
Rusové vylovili utonulého poddůstojníka, který na svých prsou svíral ve smrtelné křeči šifrovací a signální knihy a kromě nich ještě mapy Severního moře a především Helgolandského zálivu. V mapách byly vyznačeny pouze čtvercové souřadnice, rozmístění minových polí zde asi přímo nebylo.
Tuto informaci zveřejnil Winston Churchill ve své knize již v roce 1923 a porušil tak zásadní zásady ohledně špionáže a kontrašpionáže, pokud to nebyl strategický cíl posílení Německa (asi víte, jak to myslím).

Ohledně šifrování během I. Světové války:
Německo:
Na začátku války se používala německá polní šifra ÜBCHI (UBCHI), která se skládá ze sloupcové (neúplné dvojité) transpozice. Tj. nezaměňuje znaky, pouze je prohazuje. Aby luštění nebylo tak snadné, tak se ještě přidávají často používaná písmena odpovídající počtu slov ve zprávě.
Díky stereotypnosti německých hlášení (každodenní hlášení začínající slovy Im Westen nichts Neues) nebyl problém šifrování prolomit, což Francii umožnilo velmi brzy číst německé depeše z fronty.
To byl i problém velmi dobré šifry ADFGX (a silnější ADFGVX), jejíž zavedení v březnu 1918 bylo částečně prolomeno (úplně teoreticky bylo prolomeno až v roce 1933 Friedmanem, takže jak vidíte, kdyby se lépe používala, Němci by měli slušnou šanci) Francouzem Painvinem 3. 6. 1918 znamenalo konec pro plánovanou německou ofenzivu, která mohla vyhrát válku - jednalo se o zprávu německého velení generálovi Ludendurffovi (ano ten, který vyhrál díky špionáži u Tannenebergu v Rusku) že má zaútočit blízko Compiegne. Tak operace Friedenstrum byla v troskách dříve, než začala.
Německo používalo také Fleissnerovu mřížku (5x5, později 10x10), Vigenerovu šifru jako Rakousko v úpravě s jednoduchým heslem ABC, které změní vzor abecedy mezi všemi řádky (tj. ve čtverci).

Rusko: Sice na začátku války vyměnilo preventivně vyměnilo šifrové knihy, ale ty se nedostaly včas ke všem jednotkám, což vedlo ke katastrofě u Tannenbergu (rozkazy a depeše předávané nezakódovaně) a rychlému postupu německých jednotek.

Rakousko: Velmi slabý šifrovací systém založený na Vigenerově šifře (příklad Marie Stuartovny nestačil) a kódových knihách neodolal proti frekvenční analýze a nekázni při šifrování.

Rumunsko, Itálie: V podstatě to stejné co o Rakousku.

Francie: různé varianty transpoziční šifry upravená nejdříve záznamem v uhlopříčkách, následně dopsaná do sloupců.
Velení mezi sebou používalo systém přešifrování, kdy pomocí kódové knihy bylo používáno přes 2.000 různých slovních spojení převedených do čtyřčíselného kódu. Dodatkovou tabulkou se čísla kódovaly do dvojic písmem. Na začátek zprávy se vepsala nula, pak se čtyřčíselný kód převáděl pomocí dodatkové tabulky do zprávy.

Velká Británie: Používala šifru PlayFair (a asi i jiné) - bigramová šifra, písmena jsou šifrována dvojicemi (+vychytávky), šifrována čtvercovým klíčem 5x5. Velmi dobrá odolná šifra, nesnadná pro vyluštění, ještě v WW2 používaná pro svoji rychlost a jednoduchost některými Australskými jednotkami.

USA: první použití Vernamovy šifry, také použití indiánů z kmene Choctaw (tj. Navajo nebylo první) pro přenos nezabezpečeným kanálem. Také v roce 1923 vyšla kniha Friedmana "Základy kryptoanalýzy, kterou USA ztratily náskok v dešifrování a plně odhalily nedostatky systémů v WWI, takže např. Německo se mohlo poučit, což se mu podařilo, ovšem jak víme, pouze částečně. Např. používání stále stejných slovních spojení a slov bylo i u Enigmy počátkem jejich konce.

Jak je z tohoto krátkého výčtu vidět, kdo používal slabé šifrování nebo nedostatečné zabezpečení šifrovacích kanálů neměl šanci vyhrát válku.
Dnes to platí nejen při armádních, ale i civilních zprávách (tj. nemáte šanci vyhrát megakšeft, když o vás konkurence ví jakou cenu upečete).

Pokud by někdo hledal pdrobnosti ohledně potopení křižníku Magdeburg a dešifrovací místnosti 40, tak si najděte knihu "Das Geheimnis der MAGDEBURG" od Matti E Makela, publikovanou v roce 1984 (Bernard and Graefe Verlag, Koblenz).

Varianta s uložením do bedny a hozením přes palubu je nejméně pravděpodobná, za tak hloupého bych kapitána vážně nepovažoval.

Netvrdím, že byl K.z.S. Habenicht hloupý. Ale při této akci se vážně moc nevyznamenal. Nejdřív najel s lodí na skály, pak na sebe křikem a randálem při marných záchranných pracích (to si neuměl ověřit, kolik natéká do podpalubí vody?) upozornil hlídky na břehu, zbytečnou a neúčinnou dělostřelbou přivolal ruské křižníky, a nakonec víceméně zpackal i demolici vraku. A jako třešinka na dortu ta věc s kódovací knihou...

Ten člověk byl buď děsný smolař, nebo podělal na co sáhl.