Korea 1950 - 1953- Operace Chromite

Události na Korejském poloostrově po roce 1945
Odpovědět
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 857
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Korea 1950 - 1953- Operace Chromite

Příspěvek od Nelson »

V tomto článku bych chtěl doplnit Michanovu výborně (jak jinak) napsanou sérii zabývající se Korejskou válkou, jejími příčinami, průběhem a důsledky. Při jejím čtení jsem si ale postupně uvědomil, že některé zde uváděné události bych mohl rozvést a popsat detailněji. Ve zmíněné sérii totiž není možno vzhledem k záběru poměrně dlouhého a boji nabitého období popsat jednotlivé epizody více do hloubky. V tom okamžiku by se z ní totiž stala rozsáhlá mnohastránková studie na úrovni někde mezi diplomovou prací a odbornou vědeckou publikací. Je však možné ji doplnit samostatnými články.
Proto bych chtěl trochy podrobněji popsat některé zajímavé námořní operace které se v průběhu tohoto období v oblasti odehrály.
Jako první událost jsem si proto vybral zároveň tu pravděpodobně nejznámější, Op-Plan – 100 B operaci Chromite. Je to oficiální označení akce běžně nazývané Inčchonská výsadková operace.
Tato operace je v mnohém zvláštní a vyjímečná. Ať už je to fakt jejího stoprocentního úspěchu s přihlédnutím k nedostatku času při jejím plánování, nebo skutečnost, že při jejím průběhu bylo popřeno základní a nejdůležitější pravidlo všech obojživelných operací – dostat na břeh maximum jednotek v minimálním možném čase.

Práce na plánu této výsadkové operace byly v MacArthurově štábu zahájeny 4. července 1950. Vrchní velitel vytvořil skupinu tří vysokých důstojníků z nichž každý byl pověřen naplánováním a provedením jedné etapy. Viceadmirál Struble měl na starosti soustředění jednotek, jejich nalodění a přepravu do oblasti Inčchonu, kontraadmirál Doyle odpovídal za průběh samotného vylodění a generál Námořní pěchoty Smith dostal přiděleny útočné operace vedoucí z předmostí ve směru Kimpo-Soul.Obrázek
MacArthur, protože většina jeho jednotek byla přibita v pusanském sektoru, neustále hledal možnost jak jim odlehčit od obrovského tlaku severokorejských divizí. Jeho cílem bylo vylodit celý armádní sbor v hlubokém týlu nepřítele, v prostoru vzdáleném několik set kilometrů od současné frontové linie. A při obsazení nejdůležitějšího komunikačního uzlu Soulu zde zároveň byla obrovská šance, že se nepřátelský tlak na Pusan otupí a zhroutí.
Ovšem prosadit tento záměr bylo velmi obtížné. Vrchní velitelé námořnictva oprávněně kritizovali výběr oblasti vylodění, největším oponentem byl však předseda Sboru náčelníků štábů generál Omar Bradley. Neustále tvrdil, opíraje se o své zkušenosti z Evropy, že v navrženém šibeničním termínu není možné naplánovat obojživejnou operaci. Navíc prý bylo toto vylodění nevhodné vzhledem k faktu, že Bradley neustále předpokládal zapojení SSSR na straně Severní Koreje a vypuknutí globálního konfliktu.
Námořníkům vadilo hlavně to, že Inčchon je s volným mořem spojen dlouhým kanálem jímž za odlivu proplují jen malé čluny (hloubka necelé 4 metry). Dále poukazovali na krátký, ale téměř 10 m vysoký příliv a fakt, že při odlivu je mezi nábřežím a vodní hladinou několikakilometrový pás bahna. Vysoký příliv byl navíc příčinou silných přílivových a odlivových proudů s nimiž by měly vyloďovací čluny a obojživelné transportéry vážné problémy.
MacArthur tyto námitky odmítal a naopak poukazoval na fakt, že podle průzkumu má nepřítel v oblasti Inčchonu a Soulu jen podřadné druhosledové jednotky. Ve skutečnosti bylo pobřeží bráněno úplně novou 18. pěší divizí a samostatnou námořní brigádou. Tato dvě nezkušená bojová uskupení však měla na starosti přes 100 km pobřeží a na samotný Inčchon připadalo pouhých 1000 Severokorejců vyzbrojených dvanácti polními děly ráže do 76 mm a desítkou malorážních protiletadlových děl. Dalších asi 2000 obránců mělo vybudovaná postavení v okolí města, na přístupech k letišti Kimpo a k Soulu a na ostrovech v přístavu. Hlavní plusem vylodění však byla šance proniknout do operační hloubky severokorejských jednotek a přerušení jejich zásobovacích linií. Také proto MacArthur odmítl možnost vylodění na východním pobřeží nabízené jako alternativa námořnictva. Tvrdil, že vysoké hory znemožní rozvinutí vysazených jednotek a zároveň umožní Severokorejcům stažení a vybudování obrany.
Generálovi se postupně podařilo přesvědčit prezidenta o „neutralitě“ SSSR a tak nakonec 12.8.1950 Truman jeho plán schválil.

Pro operaci byl určen nově aktivovaný 10.armádní sbor složený z 1. divize námořní pěchoty a 7. pěší divize. Vyvstal však vážný problém kvůli nedostatku výsadkových lodí a člunů. I když v průběhu WWII postavily USA přes 80000!! výsadkových plavidel všech tříd a typů, teď se jich najednou nějak nedostávalo. Protože se všeobecně předpokládalo, že další válka bude jaderná, nebyly potřeba a Američané je ihned po válce začali po stovkách sešrotovávat a rozprodávat. Celkově je možno říci, že v době počátku Korejské války měla USNavy a USMarines necelou desetinu stavu výsadkových lodí proti počtům z podzimu 1945 (navíc ještě většinou ve stavu rezervní flotily). Část těchto plavidel však zachránil samotný MacArthur tím, že je předal Japonsku které fakticky jako vrchní velitel spojeneckých okupačních sil sám kontroloval.

Od 5. září docházelo kvůli zmatení nepřítele k napadání mnoha přístavů jak na západním, tak i na východním pobřeží Koreje. Přístavy Wonsan, Nampho, Samchok a několik dalších byly postupně lodními děly a letectvem srovnávány se zemí. 12.9. se například v Kunsanu vylodilo asi 250 příslušníků britských speciálních jednotek a po provedení průzkumu se nechali od nepřítele „odrazit a zahnat zpět na lodě“. Podobná operace proběhla v noci ze 14. na 15. 9. u Pohangu a i zde komunistické jednotky dosáhly „slavného vítězství“.

Samotné vylodění bylo rozděleno na dvě fáze. První předpokládala obsazení ostrova Wolmi-do který ovládal přístupy do Inčchonského přístavu. Úkol neutralizovat jeho obránce připadl 3. praporu 5. pluku Marines.
Kvůli omezení nebezpečí při vylodění byl ostůvek počínaje 10. zářím vystaven pětidennímu bombardování a ostřelování. Jako první nastoupili piloti Marines. Jejich Corsairy spálily napalmem téměř celý povrch ostrova a po nich se do bombardování zapojily i stroje námořnictva a B-29 USAF.
Konečně 13.9. se k letectvu připojily hladinové jednotky a svaz čtyř křižníků a šesti torpédoborců začal přeorávat ostrov svými děly. Hned na přístupech se však musely lodě vypořádat s nepřátelským minovým polem (celkem bylo v okolí Inčchonu položeno 26 min).
Těsně po poledni se plavidla přiblížila k Wolmi-do až na 300 metrů a zahájila palbu. O necenou hodinu později jim ze břehu začalo odpovídat pět polních děl ráže 76 mm. Čtyři torpédoborce byly poškozeny, z toho jeden poměrně vážně a proto kontraadmirál Higgins své lodě v 13.47 po zničení jednoho nepřátelského děla stáhl mimo jejich dostřel. Dalších 80 minut tak vedly palbu jen křižníky svazu. Poté opět nastoupilo letectvo.
Další den Higginsovy křižníky ostřelovaly Inčchon a Wolmi-do se věnovali piloti námořnictva. Odpoledne byla zahájena odminovací akce, kterou však přerušila severokorejská děla. Jejich palba umlkla až ve 14.55 v důsledku nedostatku munice.
V přepočtu na plochu ostrova dopadly na každý jeho čtvereční metr čtyři bomby nebo dělostřelecké granáty. Přesto ještě v okamžiku vylodění tvořilo jeho posádku 100 mužů a dvě děla s malým množstvím munice.

V noci 14.9. se k ostrovu přiblížily transportní lodě s výsadkovými prostředky a podpůrnými plavidly vybavenými neřízenými raketami. Svaz zakotvil asi 2 km od severozápadního pobřeží Wolmi-do a vojáci začali plnit obrněné transportéry LVT a vyloďovací čluny.
Po závěrečném 45 minut trvajícím náletu a mohutné raketové salvě se těsně po půl sedmé na pobřeží objevili první marňáci. Přivítaly je ojedinělé výstřely. O deset minut později se k útočníkům přidala tanková rota s šesti stroji M-26. Za necelou hodinu obsadili Američané polovinu ostrova a vyháněli Severokorejce z jednoho postavení za druhým. V několika případech tanky okopy zahrnuly i s jejich obránci. Kolem pobřeží zatím křižovaly výsadkové lodě typu LSM a palbou na vyžádání podporovaly z velkorážních kulometů a lehkých děl námořní pěchotu.
V 8.00 byl celý ostrov v rukou Američanů. Jedna rota eliminovala odpor na malém ostrůvku který byl s Wolmi-do spojen hrází a zbytek mezitím budoval postavení na severním okraji ostrova odkud vedla další hráz se silnicí do samotného Inčchonu. Americké ztráty zatím činily jen 14 lehce zraněných. Velitel vyloděných jednotek, podplukovník Taplett navrhoval výpad všemi tanky krytými pěchotou do města. Plán byl však odmítnut a tak vojáci hráz zaminovali. Po poledni příliv opadl a tisícovka Američanů zůstala sama na ostrově v moři bahna. Nad nimi hlídkovaly raketami vyzbrojené Corsairy.

Druhou fází vylodění byl výsadek v samotném Inčchonu na jeho severním a jižním okraji. K jeho provedení bylyl určeny 1. pluk a zbývající jednotky 5.pluku 1.divize USMC. Vyloďovací plavidla dosáhla inčchonského přístavu kolem 14.00. Konečný útok zahájilo námořnictvo ve 14.30. Křižníky, torpédoborce a letouny skoro dvě hodiny nepřetržitě bombardovaly rejdu a na závěr vypálily všechny lodě salvu více než 6000 raket.
První jednotky se na břehu severního sektoru objevily v 17.33. Pomocí žebříků se vojáci dostali na vysoký vlnolam a ocitli se před střílnami několika nepoškozených bunkrů. Zároveň byli napadeni minometnou palbou ze severovýchodu. Obě čety první vlny byly přibity k zemi a měly první mrtvé. V nouzi jim pomohla až druhá vlna o několik minut později. Jedné četě se podařilo obejít několik obytných bloků a zničit zaskočenou severokorejskou minometnou rotu.
Další jednotky se postupně vyloďovali na dvou místech v severní a jižní části Inčchonu. Na severní „červené“ pláži byl veškerý odpor potlačen i za podpory tanků z Wolmi-do v 17.55. Vojáci začali pronikat do samotného města a podařilo se jim obsadit a opevnit několik návrší z nichž bylo možno celou oblast kontrolovat.
Pět kilometrů jižněji, na "blankytné" pláži zatím vládl chaos. Nepřítel při samotném vylodění nekladl odpor, v důsledku bombardování ale došlo k zavalení východů z pláže a tak veškerá technika uvízla na pobřeží. Stovky mariňáků musely v prvních chvílích útočit bez obrněné podpory. Problémy zpočátku dělal i nepřátelský kulomet asi půl kilometru od břehu. Věž, v níž byl umístěn se však podařilo zničit palbou z člunů LVT. I přesto zde vylodění nebylo tak hladké jako na severu. Svůj podíl na tom měl i fakt, že útok byl veden proti členitému nákladnímu přístavu a průmyslové čtvrti města. Posádky vyloďovacích člunů přistávaly kvůli ztrátě orientace v jiných sektorech než měly a došlo k promíchání jednotek. Celou situaci se však podařilo zvládnout hlavně díky tomu, že většina vojáků a velitelů prošla Tichomořskou kampaní a měla nějaké to vylodění již za sebou. Také pomohl i fakt, že odpor protivníka byl minimální.
Před příchodem noci se z jižního sektoru podařilo zablokovat silnici do Soulu. Na břehu byla značná část divizního dělostřelectva, velké množství zásob a 13000 vojáků. Ženistům se na obsazeném nádraží podařilo zprovoznit lokomotivu a několik vagónů a s jejich pomocí probíhalo vykládání poměrně rychle.

Ráno se spojily jednotky ze severního a jižního sektoru a oklíčily město. Několika Corsairům se podle hlášení podařilo zlikvidovat skupinu šesti tanků T-34. Tři tanky však přežily, po poledni na ně narazily dva M-26 a v přestřelce je zničily. Čelní jednotky se mezitím během dalších 24 hodin dostaly až 20 km do hloubky pevniny a obsadily oblast letiště Kimpo.
Brzy ráno 17.9. byl podpůrný námořní svaz napaden severokorejským letectvem. Pod ochranou mraků nad něj pronikly tři letouny. Dva byly sestřeleny, podařilo se jim dvakrát zasáhnout lehký křižník Rochester.
V pondělí 18.9. ráno se podařilo vyčistit a opravit dráhy letiště a v 10.00 na něm přistála první skupina Corsairů.
Mezitím převzal velení generál Smith a celá vyloďovací operace skončila. Jednotky postupně upevňovaly obrannou linii obsazeného území, prováděly vyčišťovací akce v dobytém Inčchonu a prvosledové jednotky se přeskupovaly k úderu na Soul. Ve stejné době se pohnul i 8. armádní sbor obklíčený u Pusanu a hnal překvapené komunistické jednotky na sever.
Ztráty 1. divize námořní pěchoty se zastavily na čísle 28 mrtvých a 196 raněných. Jednotky bránící Inčchon však byly většinou úplně zničeny, počet mrtvých Severokorejců se odhaduje na 2500 – 2800 mužů.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek Pár snímků z vylodění
Použité zdroje:
Robert Moskin - Dějiny námořní pěchoty USA
Andrzej Makowski+Krzystof Kubiak - Korea 1950-1953 Boje na moři
Krzystof Kubiak - Incchonska operacja desantova
http://www.i-mef.usmc.mil/MSC/1MARDIV/default.htm
http://www.1stmarinedivisionassociation.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Inchon
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Tvé detailní popisování operace je skvělé. Je to výborný nápad, to co zde děláš. S Tvými znalostmi, paráda.
Podle těch snímků to na pobřeží vypadalo jako na smetišti.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Korea“