Německé Kamikadze - Fieseler Fi 103 Reichenberg
Napsal: 29/12/2006, 19:42
Německé „Kamikadze“
Myšlenka sebevražedných náletů německých pilotů vznikla u veteránů – plachtařů – pilotů kluzáků, kteří přistáli na pevnosti Eben Emael po masakrech kluzáků při dopravě zásob přes Středozemní moře. Položili si otázku, když už máme nesmyslně zemřít, tak nám dejte zbraň, ať můžem udělat nepříteli škodu.
Je zajímavé, že Hitler se stavěl proti a nakonec ?proti své vůli? dal svolení k vzniku takového útvaru. Povolení k akci si vyhradil pro sebe. K tomuto zvláštnímu nasazení se přihlásily tisíce mužů.
Stroj se musel vyvinout. Představa byla ho udělat z kluzákové bomby.
Příkazem generála Kortena byla postavena jedna skupina s vybranými 70 muži. Učili se pilotovat a přistávat kluzákem „Stummelhabicht“, což byla obměna větroně „Habicht“ (akrobatický kluzák, který vydržel střemhlavou rychlost nad 300 km/hod), která měla zkrácená křídla. Pilot mohl při pádu s létající bombou vyskočit s padákem těsně před cílem. Pilotní výcvik byl okleštěn, jen na bezpečné ovládání klouzavého letu a zásah cíle. Mezi dobrovolníky také patřili Hanna Reitschová a generálplukovník von Greim.
10. března 1944 byl odeslán požadavek jako „tajná záležitost“ s popisem taktických a technických dat požadavek. Začla úvaha, co postavit. Jako první se uvažovalo o Me-410 s bombardovacím torpédem, nebo Fw-190 s největší bombou. To se ale nehodilo, potřebovali by vycvičené piloty, ale ti se nehlásili. Pilotní výcviky dobrovolníků byly zhruba na úrovni výcviku u Hitlerjugens. Tak byl zastaven projekt BV-41. to byl opancéřovaný kluzák s 30 mmm kanonem.
Tak se začaly dělat pokusy s Me-328. (Stíhačka s dvěma náporovými motory o 300 kp tahu (použité u V-1), která měla být vlečena na tyči za He-177, nebo Me-264. Při letových zkouškách se ukázalo, že vibrace při vlečení jsou tak silné, že se stroje ve vzduchu rozpadaly. Me-238 bylo malé letadlo s krátkými křídly. Klouzavost při 750 km/hod byla 1:5. Stroje vynášel Do-217 na horní hraně křídel do výšky 3000-6000 m. Zkoušky Me-238 byly ukončeny v dubnu 1944 a stroj jako stíhač měl jít do sériové výroby, kam se ale nikdy nedostal.
Postupem spojenců se základny pro odpalování V1 dostávaly mimo dostřel, tak se předělala V1 (Fi-103) během týdne tak, že mohla být pilotována. Projekt probíhal pod jménem Reichenberg (česky Liberec). Stroj zezačátku přistával cvičně na lyži. První zkoušky probíhaly s problémy. Např. pilot nechtěně otevřel kryt kabiny, ztráty pískové zátěže (místo výbušniny).
Po úspěšných zkouškách se zhotovila i verze s dvěmi kabinami, pro výcvik.
Přestavba na Reichenberg IV byla v namontováno kabiny pilota a ovládání pod otvor vstupu vzduchu do motoru. Na přístrojové desce se nacházel jen rychloměr, hodiny, horizont a přepínač na zapojení rozbušky. Z podlahy vyčníval kompas. Sedadlo bylo z překližky. Na postraních sklech kabiny byly čáry pro odhad úhlu klouzání. Reichneberg IV měl komunikační spojení s vlečným letadlem. K cíli měl být dopravován He-111.
Reichneberg IV byl ve vzduch velmi nestabilní stroj, který nabyl schopen udržet přímí let bez opravy pilotem. Tak piloti museli vyskakovat z něj na poslední chvíli. Ale při rychlosti okolo 600 km/hod po odklopení kabina doprava to nebylo snadné. Při výpočtech, které ale piloti neznali, byla šance úspěšného vyskočení skoro 1:100.
Další problém byla rychlost pod 600 km/hod, která umožňovala dostižení a sestřely spojeneckým stíhačům a malá nálož trhaviny.
Za dlouho dobu vývoje na začátku roku 1945 se změnily představy o pilotech. Himmler chtěl, aby piloti byli nemocní, zločinci, životem unavení ….
Generál Storp chtěl rozšířit myšlenku „Divize dobrovolných obětí Luftwafe“ na vznik „Stíhací divize Hermanna Göringa“, přes to, že výcvik byl zastaven 24.2.1945 pro nedostatek pohonných hmot. Došlo ke sporu o nasazení mezi Storpem, Peltzem a Knemayerem, Baumbachem. Dozvěděl se o tom Speer a dovedl Baumbacha k Hitlerovi, který totální nasazení odmítl. Odpovědnost za nasazení chtěl převzít Himmler – vůdce se nesmí takovými blbostmi zatěžovat – ale nepodařilo se mu to.
Fi 103A-1/Re I "Reichenberg I": Dva muži, bezmotorová cvičná střela
Fi 103A-1/Re II "Reichenberg II": Dva muži, poháněná cvičná střela
Fi 103A-1/Re III "Reichenberg III": Jeden muž, poháněná střela
Fi 103A-1/Re IV "Reichenberg IV": Operační, s výbušninou
Fieseler Fi 103 Reichenberg IV
Motor – pulzační reaktivní motor Argus As 109-014 o tahu 2,9 kN
Rozpětí - 5,37 m
Délka – 7,9 m
Výška – 1,82 m
Nosná plocha –5,8 m2
Letová hmotnost – 2250 kg
Hmotnost výbušné hlavice – 850 kg atomalu
Max. rychlost – 650 km/h
Dostup – 3050 m
Dolet po odpoutání od vlečného stroje ve výšce 2500 m – 300 km.
Posádka - 1
Zdroj: P.W.Stahl – Tajná eskadra KG 200.
www.topsid.com
www.ablecd.wz.cz
Reichenberg IV Fi-103.
Myšlenka sebevražedných náletů německých pilotů vznikla u veteránů – plachtařů – pilotů kluzáků, kteří přistáli na pevnosti Eben Emael po masakrech kluzáků při dopravě zásob přes Středozemní moře. Položili si otázku, když už máme nesmyslně zemřít, tak nám dejte zbraň, ať můžem udělat nepříteli škodu.
Je zajímavé, že Hitler se stavěl proti a nakonec ?proti své vůli? dal svolení k vzniku takového útvaru. Povolení k akci si vyhradil pro sebe. K tomuto zvláštnímu nasazení se přihlásily tisíce mužů.
Stroj se musel vyvinout. Představa byla ho udělat z kluzákové bomby.
Příkazem generála Kortena byla postavena jedna skupina s vybranými 70 muži. Učili se pilotovat a přistávat kluzákem „Stummelhabicht“, což byla obměna větroně „Habicht“ (akrobatický kluzák, který vydržel střemhlavou rychlost nad 300 km/hod), která měla zkrácená křídla. Pilot mohl při pádu s létající bombou vyskočit s padákem těsně před cílem. Pilotní výcvik byl okleštěn, jen na bezpečné ovládání klouzavého letu a zásah cíle. Mezi dobrovolníky také patřili Hanna Reitschová a generálplukovník von Greim.
10. března 1944 byl odeslán požadavek jako „tajná záležitost“ s popisem taktických a technických dat požadavek. Začla úvaha, co postavit. Jako první se uvažovalo o Me-410 s bombardovacím torpédem, nebo Fw-190 s největší bombou. To se ale nehodilo, potřebovali by vycvičené piloty, ale ti se nehlásili. Pilotní výcviky dobrovolníků byly zhruba na úrovni výcviku u Hitlerjugens. Tak byl zastaven projekt BV-41. to byl opancéřovaný kluzák s 30 mmm kanonem.
Tak se začaly dělat pokusy s Me-328. (Stíhačka s dvěma náporovými motory o 300 kp tahu (použité u V-1), která měla být vlečena na tyči za He-177, nebo Me-264. Při letových zkouškách se ukázalo, že vibrace při vlečení jsou tak silné, že se stroje ve vzduchu rozpadaly. Me-238 bylo malé letadlo s krátkými křídly. Klouzavost při 750 km/hod byla 1:5. Stroje vynášel Do-217 na horní hraně křídel do výšky 3000-6000 m. Zkoušky Me-238 byly ukončeny v dubnu 1944 a stroj jako stíhač měl jít do sériové výroby, kam se ale nikdy nedostal.
Postupem spojenců se základny pro odpalování V1 dostávaly mimo dostřel, tak se předělala V1 (Fi-103) během týdne tak, že mohla být pilotována. Projekt probíhal pod jménem Reichenberg (česky Liberec). Stroj zezačátku přistával cvičně na lyži. První zkoušky probíhaly s problémy. Např. pilot nechtěně otevřel kryt kabiny, ztráty pískové zátěže (místo výbušniny).
Po úspěšných zkouškách se zhotovila i verze s dvěmi kabinami, pro výcvik.
Přestavba na Reichenberg IV byla v namontováno kabiny pilota a ovládání pod otvor vstupu vzduchu do motoru. Na přístrojové desce se nacházel jen rychloměr, hodiny, horizont a přepínač na zapojení rozbušky. Z podlahy vyčníval kompas. Sedadlo bylo z překližky. Na postraních sklech kabiny byly čáry pro odhad úhlu klouzání. Reichneberg IV měl komunikační spojení s vlečným letadlem. K cíli měl být dopravován He-111.
Reichneberg IV byl ve vzduch velmi nestabilní stroj, který nabyl schopen udržet přímí let bez opravy pilotem. Tak piloti museli vyskakovat z něj na poslední chvíli. Ale při rychlosti okolo 600 km/hod po odklopení kabina doprava to nebylo snadné. Při výpočtech, které ale piloti neznali, byla šance úspěšného vyskočení skoro 1:100.
Další problém byla rychlost pod 600 km/hod, která umožňovala dostižení a sestřely spojeneckým stíhačům a malá nálož trhaviny.
Za dlouho dobu vývoje na začátku roku 1945 se změnily představy o pilotech. Himmler chtěl, aby piloti byli nemocní, zločinci, životem unavení ….
Generál Storp chtěl rozšířit myšlenku „Divize dobrovolných obětí Luftwafe“ na vznik „Stíhací divize Hermanna Göringa“, přes to, že výcvik byl zastaven 24.2.1945 pro nedostatek pohonných hmot. Došlo ke sporu o nasazení mezi Storpem, Peltzem a Knemayerem, Baumbachem. Dozvěděl se o tom Speer a dovedl Baumbacha k Hitlerovi, který totální nasazení odmítl. Odpovědnost za nasazení chtěl převzít Himmler – vůdce se nesmí takovými blbostmi zatěžovat – ale nepodařilo se mu to.
Fi 103A-1/Re I "Reichenberg I": Dva muži, bezmotorová cvičná střela
Fi 103A-1/Re II "Reichenberg II": Dva muži, poháněná cvičná střela
Fi 103A-1/Re III "Reichenberg III": Jeden muž, poháněná střela
Fi 103A-1/Re IV "Reichenberg IV": Operační, s výbušninou
Fieseler Fi 103 Reichenberg IV
Motor – pulzační reaktivní motor Argus As 109-014 o tahu 2,9 kN
Rozpětí - 5,37 m
Délka – 7,9 m
Výška – 1,82 m
Nosná plocha –5,8 m2
Letová hmotnost – 2250 kg
Hmotnost výbušné hlavice – 850 kg atomalu
Max. rychlost – 650 km/h
Dostup – 3050 m
Dolet po odpoutání od vlečného stroje ve výšce 2500 m – 300 km.
Posádka - 1
Zdroj: P.W.Stahl – Tajná eskadra KG 200.
www.topsid.com
www.ablecd.wz.cz
Reichenberg IV Fi-103.
:
