PALBA.CZ

Mapa Zimní válka 1939-40






SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VII. Č 1.


Díl VII.

Část 1.

Historici v Zimní válce zaznamenali mnoho mimořádných bojových akcí a vojenských událostí, které obohatily později i vojenství světa. Část z nich jsme si řekli, nyní v nich budeme pokračovat.
Úplně nejjižnější výběžek tzv. Vyborgské brány bránil 15. nylandský pluk. Neměl zde k dispozici jediný betonový bunkr ke své ochraně. Měl jen otevřené zákopy a kulometná hnízda – žádnou ochranu proti střepinám granátů. Byly to obyčejné zemní úkryty, protitankové překážky byly z balvanů. Obrana zde měla jen trojité drátěné protipěchotní zátarasy. Ty byly potrhány dělostřeleckou palbou. Přesto vznikla těžko proniknutelná síť pro pěchotu.
V polovině prosince 1939, když se všechny finské jednotky na Karelské šíji bránily útoku Sovětů ( popisováno v Díl VI), který začal těžkou dělostřeleckou palbou a pokračoval ohromným náporem tanků u Summy, proniklo i zde na levém křídle nylandské fronty 60 ruských tanků. I zde se schylovalo ke katastrofě.
Nylanďané totiž tvořili levým křídlem obranu bojů u Summy. Vysunutá linie jedné roty nylandského pluku, toho levého ztratila spojení se štábem pluku. Po několika hodinách se podaří spojení navázat.
Zoufalý velitel této roty podává hlášení na pluk: „Poslední protitankový kanon zničen nepřátelskou palbou, svazky granátů spotřebovány a kolem dokola se rojí bolševické tanky. Co mám dělat?“
Velitel pluku moc poradit nemůže a tak jen řekne, aby bojovali tak dlouho jak budou moci a pak ustoupili. Ale zároveň této křídelní rotě posílá pomoc. Pár vojáků z týlu, ze zásobovací jednotky, na saních tažených koňmi projede krycí dělostřeleckou palbou Rusů a přiveze plné saně protitankových granátů a nábojů do ručních zbraní.
Křídelní rota bojuje celou noc. Sověti vyrazili totiž do útoku v pozdním odpoledni a jejich tanky pak jezdí finskými pozicemi sem tam a ve tmě ztratí orientaci. Finové se na ně sesypou ze všech stran. Vrhají Molotovovy koktejly, trinitrotoluenové nálože. Ze 60ti sovětských tanků se podaří jen osmi ustoupit tam odkud přijely. Na bojišti zůstane 52 hořících tanků a desítky mrtvol sovětských vojáků. Nylandská levokřídelní rota své pozice uhájila.

Koncem prosince 1939 se Sověti znovu pokouší překročit i zamrzlou řeku na úplném levém křídle Karelské šíje. Je to řeka Suvanto, od které chtějí zaútočit na finská postavení u Taipale u Ladožského jezera. I zde se sovětský útok zhroutí v těžké finské palbě.
Stejně v té době dopadnou Sověti i na finském pravém křídle u Björko ostrově přilehlém ke Karelské šíji u Finského zálivu. Zde kapitán Kronlöf s 900ti pěšáky brání ostrov. Musí odrážet sovětské pokusy o vylodění a likvidovat střelbou sovětské pokusy o parašutistické výsadky.
Björko má velkorážní pevnostní baterie (254 mm). Finové je žertem nazývali „plážové flinty“, na ostrově Saarenpää. Velí jim kapitán Miettinen, jsou pilířem Mannerheimovy linie ve Finském zálivu.
Děla mají držet v šachu sovětské loďstvo a zároveň podporovat finské pozemní operace. Představovala účinný prostředek pravého křídla finské obranné linie. Podle potřeby ostřelovala železniční trať na Leningrad, bránila příjezdu sovětských obrněných vlaků. Zároveň v okruhu 10 km ničila dopravní kolony na silnicích, ale i sovětské těžké dělostřelectvo a polní baterie. O jejich zásahu proti křižníku Leningrad na začátku války a boji dne 13. prosince 1939 s bitevními loděmi „Okťabrskaja revolucija“ a „Marat“ jsme si již říkali.
Stejným nezdarem skončí i útoky sovětské flotily na finský přístav Russäro před ostrovem Hanko. Finské baterie zničí jeden torpédoborec, který okamžitě klesne ke dnu a křižník Kirov je tak těžce poškozen, že se s ním nedá počítat pro bojové akce. Dokonce Sověti zvažují zda ho vůbec budou opravovat.


Okolo 20. prosince 1939 dochází viditelně Rudé armádě na Karelské šíji dech. Je jasně patrné, že operační plány jsou nereálné.
Rudá armáda utrpí tak těžké ztráty, že už nemá sílu pokračovat v útoku. nutně potřebuje odpočinek a doplnění stavu vojsk a techniky.
Hlavní stan SSSR rozkazem z 26. prosince 1939 rozdělí 7. A na dvě armády. Jedna armáda v čele s komandarmem Grendalem je označena jako 13. A. a povede útočnou činnost ve směru Käkisälmi a Vyborg. Druhá armáda zůstane pod označením 7. A, dál ji velí komandarm Mereckov. 7. A bude po doplnění stavů vojsk a techniky bojovat v součinnosti s 13. A.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VII. Č 2.

Díl VII.

Část 2.

Další z mimořádných činů a událostí zachytil pro historiky válečný dopisovatel Hakan Mörne. Ten dostal povolení, aby mohl zajet ke IV. armádnímu sboru generála Hägglunda – „Druhý prostor“, severovýchodně od Ladožského jezera. Bylo to koncem prosince 1939, když finská armáda na všech frontách Sověty zastavila.
Ze štábu IV. As se Hakan Mörne v Suitsamo vydá 40 km jihovýchodně k Loimole. Zde zastihl plukovníka Svenssona, velitele 12. divize. Ta držela frontu v prostoru Kollanjoki, proti náporu sovětského armádního sboru. Plukovník mu řekl, a já cituji: „Po zneklidňujícím vpádu jsme zadrželi bolševiky u Piitsoinoje. Tanky naše chlapce zprvu děsily, ale teď si na ně zvykli a drží své pozice už skoro 3 neděle.“
Plukovník dále vypráví, že zde Rusové útočili s týdenními přestávkami. Nejprve čelně, potom na křídlech ze severu a jihu. Chtěli divizi obklíčit. Nasadili celé prapory na budování silnic v zamrzlých bažinách. To vše museli sovětští vojáci dělat v mrazu a o hladu. Kolikrát usínali i ve stoje. Potom sovětské velení změnilo taktiku. Vojákům dalo plstěné válenky a přitáhlo stroje. Nyní razí 6 metrů široké cesty v lesích, jako podle pravítka. Plukovník hovořil o tom, že je pečlivě sledují a ví co mají očekávat.
Doprovod válečnému dopisovateli Mörne dělal rytmistr Carl Haartman. Mimo jiné mu ukázal zasněžené jedlové návrší, které Fini nazvali „Bombový kopec“, neboť zde sovětské bombardéry toto návrší neustále bombardovaly. Ukázal mu i život finských vojáků v zákopech v době kdy neprobíhají ofenzívy. Kdy například u 4té roty, kam rytmistr patřil, probíhá vyhlášení rozkazu. Kdy se vzdává pocta mrtvým a děkuje živým za statečnost. Připínají se na hruď záslužné kříže a medaile. Potom ho přivedl i k nejznámějšímu poddůstojníku IV. sboru a celé finské armády. Tím byl poddůstojník, odstřelovač Simo Häghäm. Ten obyčejnou puškou sám zastřelil 219 bolševiků a přibližně stejný počet potom zastřelil svým samopalem Suomi M 31.
Pro historii byl zaznamenán i případ, že odstřelovače Simo Häghäma, si půjčil sousední prapor. Tento prapor měl problémy se sovětským nůžkovým dalekohledem. Sověti z něho dodávali údaje z dělostřelecké pozorovatelny pro palbu do finských postavení. Odstřelovači finského praporu nemohli pořád tento nůžkový dalekohled trefit. Požádali proto o pomoc Häghäma.
Do postavení praporu ho přivezli na saních jako prominentní osobnost. Maličký poddůstojník Häghäm dlouhé minuty zkoumal sovětské postavení. Sovětský nůžkový dalekohled se občas zaleskl na 300 metrů. Häghäm zaujal co nejpohodlnější polohu ( vtip je v tom, že jeho puška neměla dalekohled). Rána! Jedno oko zmizelo. Druhá rána a bylo po dalekohledu. Prasklo druhé oko.
Häghäm vstal a sebejistě odešel k saním a odjel zpátky ke svému praporu.
Válečný zpravodaj Hakan Mörne poznal i záložního důstojníka, který byl v civilu učitelem na obecné škole. Jeho obličej prý vypadal jako obličej intelektuála, který by v normální situaci neublížil ani mouše. Ale muž v šedé uniformě s distinkcemi nadporučíka sám zničil 3 tanky. Též na 30 metrů ve vzájemné přestřelce z pistole zastřelil sovětského důstojníka.
Válečného zpravodaje dál doprovázel dvacetiletý student Bjorn Olin, záložní poručík v bílém maskovacím oděvu s kapucou. Jeho velitel roty mu řekl, aby doprovodil válečného zpravodaje až do palebných stanovišť v předním okraji.
Ten ho opatrně dopraví až ke kraji lesa zastaví se s ním u krytého dřevozemního palebného stanoviště s těžkým kulometem. Osádka, střelec a nabíječ střílnou pozorují terén před sebou a hlavně protější břeh zamrzlé řeky Kollaanjoki. Tam probíhá sovětská linie. Zasněžený terén vybíhá do zalesněného návrší. Okolo nich jsou další zamaskovaná kulometná postavení.
Řeka se tu větví v řetěz jezírek pokrytým ledem. Začíná se stmívat. Poručík válečnému zpravodaji říká: „Tam se nedá za plného světla projít. Zde jsme ale v bílých oblecích kryti.“
Za terénní vlnou je vybudováno předsunuté palebné stanoviště těžkého kulometu, opevněné mohutnými kmeny a pytli s pískem. Opodál stranou za terénní vlnou, číhalo dělo kontrolující silnici v údolí.
Dělostřelci půjčili válečnému zpravodaji Mörnemu dalekohled, aby se podíval, co je vpředu.
Velitel opěrného bodu válečnému zpravodaji říká: „Tam už se nedá jít. Tam leží stovky padlých a támhle na ledě je jich několik tisíc. Neumím si představit, co se stane až led roztaje. Kollaanjoki teče do Ruska. Řeka jim muže vrátí zpátky.“
A válečný zpravodaj Hakan Mörne to vše ve svém dalekohledu viděl a pro historii ještě barvitěji a s ještě více podrobnostmi zachytil.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VII. Č 3.

Díl VII.

Část 3.

Další z těch drsnějších příhod (ty nejdrsnější teprve přijdou při ruské ofenzívě na Karelské šíji), se udála v „Druhém prostoru“ severně od Ladožského jezera u finského IV. As.
Zde dostal finský 36. pěší pluk rozkaz, aby pronikl svými jednotkami u jezera Lavajärvi, do sovětského týlu. Měl zde napadat sovětské jednotky, rušit jejich týlový provoz na přísunových komunikacích.
Finský prapor „Tygr“, kterému velel major Valkamy, se rychlým pochodem dostal z postavení 36. pěšího pluku mizernými zledovatělými cestami a lesy, přes zamrzlé řeky a bažiny až 30 km hluboko do sovětských pozic. Bylo to v prostoru mezi Uoma a Käsnäselkä. Po cestě napadal sovětské jednotky a vyvolával v sovětských řadách chaos a způsoboval Sovětům ztráty. Praporu „Tygr“ byl vyslán na pomoc ještě i slabší prapor, který se nazýval „Venus“. Ten dorazil v 1 hodinu v noci k jezeru poblíž stanoviště praporu „Tygr“. Když si finští vojáci v noci začali budovat stanový tábor byli překvapivě napadeni Sověty. Finští vojáci zalehli a bránili se přesně mířenou palbou. Jejich velitelé zaveleli k rozvinutí rojnic. Finové se okamžitě rozvinuli a přešli do, pro Sověty, překvapivého protiútoku. Zahnali Sověty do hloubky lesní pustiny. V lese Sověti ztratili orientaci. Finové naopak, ve svých maskovacích pláštích byli ve svém prostředí. Začal urputný boj muže proti muži. Sověti vůbec nevěděli odkud smrt přichází. Finové je nemilosrdně zabíjeli svými pověstnými noži (finský nůž).
Ráno se ukázala zkáza celého sovětského pluku. Po celém lese byly ve sněhu roztroušeny stovky sovětských mrtvol. Mrtvoly měly porcelánově bílé obličeje s proříznutým hrdlem, jen málokdo měl střelnou ránu. Mrtvoly byly mrazem ztuhlé na kost.
Jen 11 sovětských vojáků tento boj přežilo, neboť se vzdalo.
Finský prapor posbíral kořist: 8 těžkých kulometů, stovky pušek a automatických zbraní s velkou zásobou střeliva.

Finský nůž Suomi puukko



O bojích finského letectva v „Zimní válce“ zde bude samostatné pojednání. My jsme si zde však již řekli o poručíku Luukkanenovi, který přiletěl pozdě v první den války na obranu města Viipuri (Vyborg). Jeho příběhy nás budou doprovázet v průběhu týdnů a měsíců jak je poskytl historikům.
Zde je i jeho jeden příběh z období okolo konce prosince 1939.
Poručík Luukkanen stačil sestřelit po několika dnech války 1 sovětský bombardér SB 2. V dalších dnech měl sám smůlu, že jeho Fokker D – XXI byl při jednom leteckém souboji těžce poškozen, nedalo se s ním létat. Poručík musel nedobrovolně několik dní odpočívat a pak dále vzpomíná: „23. prosince jsem dostal nejlepší vánoční dárek, totiž náhradního fokkera. Nesl označení FR – 108 a do Immoly jej dopravily přímo z Tampere.“
Jak dál sám pokračuje neměl čas jej ani vyzkoušet a nastřelit zbraně. Jeho peruť dostala rozkaz, aby již v 9 hodin 30 minut startovala k vzdušné ochraně finských jednotek v prostoru Summy. Jeho peruť – 18 letadel – se nad Heinjoki seřadila do rozčleněné formace. Letka tvořila útočný hrot ve výšce 2 000 metrů. Nejprve letěly nad mraky, potom sestoupily pod ně a pozorně propátraly určený prostor. Dál pokračuje: „Občas jsem spatřil jedoucí náklaďák nebo záblesk po výstřelu z kanonu, ale nikde ani památky po ruském letectvu. Až ve čtvrt na jedenáct mi neunikl jakýsi pohyb vlevo dole. Obstarožní ruský průzkumný Polikarpov R – 5 letěl severním směrem. Vydal jsem rozkaz k útoku a letka se po dvojicích, naprosto ukázkově a jako na přehlídce vrhla na nic netušící kořist. Osobně jsem zahájil palbu asi ze sta metrů. Dávky z mých kulometů rvaly trup protivníka po celé délce. R – 5 ještě chvíli letěl a pak vybuchl jako granát. Kolem mě se mihly hořící trosky, zahlédl jsem i motor s točící se vrtulí. Všechno to spadlo někam k nádraží Kämärä. Můj druhý sestřel!
Znovu jsme se seskupily a po třiceti minutách mé číslo hlásilo nepřítele nad námi. Téměř zároveň jsem jej uviděl i já – tři bombardéry, letící přes Muolaanjärvi na sever. Přidali jsme se k ruské trojce a ve chvíli se za ocas každé SB – 2 nalepil jeden fokker, pálící krátké dávky z bezprostřední blízkosti. Netrvalo ani dvě minuty a všechny tři tupolevy šly v plamenech k zemi. V zápalu boje jsme se Tilli a já oddělili od zbytku letky a právě včas jsme si všimli deseti malých zavalitých stíhaček I – 16, mířících z výšky přímo na nás. Časem prověřená poučka říká, že nejlepší obranou je útok a v leteckém boji to platí dvojnásob. Ostře jsme otočili vstříc Rusům a já okamžitě vypálil na vedoucí letoun.
Pustil jsem to do něj ze všech čtyř hlavní, a když jsem uhýbal, zaznamenal jsem nejen šedý kouř, který se vyvalil z trupu protivníka, ale také potácení, jakoby měl pilot problémy s řízením. Neměl jsem ale čas sledovat, jak si povede, protože jsem teď sám sloužil za terč. Vykopl jsem pedál a táhl fokkera do stoupavé zatáčky, ale jedna I – 16 visela těsně za mnou a přerušovaně pálila. Převalil jsem se do střemhlavého letu a vybral těsně nad zemí. Ulevilo se mi, pronásledovatel byl pryč. Naneštěstí mi zmizela z dohledu i stíhačka, na níž jsem střílel, takže jsem se musel spokojit s pravděpodobným sestřelem. Vysoko nade mnou čtvrtá letka pokračovala v boji, který jsme s Tillim zmeškali, ale během několika minut jsme se všichni shromáždili a směřovali na základnu doplnit palivo a střelivo…“

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VII. Č 4.

Díl VII.

Část 4.

Ještě než Sověti spustili svou ofenzívu proti Mannerheimově linii („První prostor – Karelská šíje“)dne 17. prosince 1939 došlo k jedné události, kterou historie zaznamenala.
V době kdy Sověti útočili na linii jen jako průzkum bojem (od 6. 12. do 11. 12.) a byli vždy odraženi, připravoval generálporučík Österman se svým štábem plán protiofenzívy v pásmu II. armádního sboru na frontě široké 45 km – od Finského zálivu až k jezeru Yskjärvi. Dne 11. prosince 1939 s ní generálporučík Österman přichází za maršálem Mannerheimem. Maršál ve svých memoárech uvádí a já cituji:
„Ne, ne, tento plán nemá naději na úspěch. Naše síly jsou rozptýleny, nehledě k tomu, že vinou nedostatečného průzkumu, postrádáme spolehlivé znalosti o uskupení nepřítele. Ofenzíva by mohla být úderem do vzduchu. Kromě toho bez účinné protitankové obrany nemůžeme v pohyblivé válce čelit masám ruských tanků.“
V době kdy Finové ruskou ofenzívu zastavili přišel generál Österman do hlavního stanu Finské armády, sídlícího v St. Michel (jako v době osvobozenecké války 1918) za maršálem znovu. Zopakoval znovu návrh plánu na protiofenzívu. Teď maršál reagoval kladně.
Dal mu již v době, kdy probíhala bitva u Summy, tedy 19. prosince 1939 6. divizi ze své zálohy, tehdy jí myslel, aby provedla protiútok, kdyby se Rusům podařil hluboký vlom do obrany Finů. Tato 6. divize nakonec být použita nemusela, neboť jak již víme finská obrana ruský útok zastavila.
Nyní mu tedy maršál tuto 6. divizi ponechal, přidal pěší pluk Pobřežní obrany a vyčlenil dalších 5 divizí na úseku fronty Kuolemajärvi a Muolaanjärvi včetně 1. divize zformované z krycích jednotek, které vedly ústupové boje ze Sověty k Mannerheimově linii.
Se souhlasem maršála tak mohl generálporučík Österman dne 23. prosince 1939 v 6 hodin 30 minut zahájit protiofenzívu. Cíl protiofenzívy byl zničit Sověty v daném úseku fronty a potom přejít do útoku na celé Karelské šíji.
Jak jsme však již řekli jinde, Finové v útočné činnosti velkých rozměrů, na velkých prostorech nebyli úspěšní. Opět chyběly přesné informace od průzkumu o síle, výzbroji a rozmístění Sovětů. Nedostatečná byla především dělostřelecká podpora útočící finské pěchoty. Byl nedostatek radiových pojítek, ten ochromil velení jednotkám. V útoku polní telefony nedostačovaly. Špatně fungovala součinnost vojsk a přesuny v zimních podmínkách. Vojáci byli špatně zásobeni municí a proviantem. A vázl i odsun raněných. Finové byli málo mobilní na větší vzdálenosti a i výsledky ofenzívy byly proto mizerné.
Na některých místech Fini postoupili o 4 km, někde však jen o 1 km. Za těchto okolností nemělo cenu v ofenzívě pokračovat. Nehledě na to, že kdyby Rusové zaútočili, mohli prolomit pásmo obrany.
Proto již po 8 hodinách ofenzívy vydává velitel finského II. As generál Ohquist rozkaz k jejímu zastavení. Vojska jsou stažena zpět do svých obranných postavení.
Ale i tato neúspěšná finská ofenzíva Rusy překvapila. Rudá armáda se vůbec nesnažila Finy pronásledovat. Byla totiž se svými silami na dně.
Pro historiky je zaznamenán dopis, který je citován i v základní knize - Zimní válka - Engleové a Paananena a já jej též ocituji:
„Milý švagře!
Když tě teď taky povolali do boje za veliký blahobyt, musím Ti říci, že osobně bych dal všechny úspory, všechno, co mám, jen abych tady nemusel válčit. Vyhlídky byly znamenité, lepší na naší straně, posíláme proti Finům tanky, kanony a pěšáky a jediným výsledkem jsou mrtví soudruzi. Někdy je jich po naší zteči až 300 a Finové nás nenechají je posbírat. Střílejí strašně přesně a podtínají nás jako kosou. Před pár dny jsme poslali 147 chlapců do útoku a vrátilo se jich 23. Ničeho pořádného jsme v naší věci zatím nedosáhli. Souboj s Finy je neskutečně těžký. Zatím nejsme s to zatlačit je za obranné linie a čekáme jen samou hrůzu. Měli jsme je obklíčit, protože bomby s nimi nehnou. Zuby nehty se drží své země.“

Sovětští političtí komisaři, armádní noviny a letáky se snažili zvednout podlomenou sovětskou morálku výzvami typu: „Bojujeme za vlast, za dělnicko – rolnickou vládu a za Stalina. Vpřed, ve jménu Lenina a Stalina.“
Ale ať se snažili jak se snažili říkat jim, že pomáhají finskému pracujícímu lidu k dosažení svobody a nezávislosti – sovětský voják nemohl pochopit, že finský lid s takovým odhodláním tuto pomoc odmítá a staví se sovětskému vojákovi na odpor.

Nezdařená ofenzíva a finský pokus o protiofenzívu strašně rozčílil Stalina.
Nikita Chruščov ve svých pamětech říká a já budu citovat: „Stalin se na velení armády a Vorošilova naštval – a podle mého soudu oprávněně. Jednou se Stalin velice rozzuřil a začal Vorošilovovi nadávat. I Vorošilovovi povolili nervy. Vyskočil z křesla a odsekl Stalinovi: Vy sám za to můžete! Vy sám jste dal popravit naše nejlepší velitele! Stalin ho vykázal a Vorošilov popadl podnos s pečeným seletem a třískl jím o stůl.“
No a samozřejmě začal Stalin hledat viníky porážek. Mnoho velitelů bylo zbaveno velení, mnohým byla snížena hodnost a funkce. Tím to však nekončilo. Přišly mnohem horší tresty.
Rozkazem vrchního velitele bylo oznámeno, že pro výstrahu, válečný tribunál odsoudil k trestu smrti: velitele 44. střelecké divize komdiva Vinogradova, dále velitele 662. pěšího pluku Sarova, komisaře Podchomutova, velitele 3. praporu 662. pluku kapitána Čajkovského. Ortel smrti byl vynesen i nad velitelem zničené 163. střelecké divize komdivem Zelencovem a trest smrti dostal i velitel 54. divize komdiv Gusevskij.
Tyto boje otřásaly prestiží SSSR. Jednotky Rudé armády přestaly věřit ve vítězství. U některých jednotek byl patrný rozklad morálky.
Situace ve které se SSSR ocitl jako velmoc, vyžadovala přijmout rázná opatření. Sovětský svaz potřeboval kvůli světu v této Zimní válce zvítězit!
Pokračování bude v Díl VIII.


Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.