PALBA.CZ

Mapa Zimní války 1939-40.






SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka X. Č 1.

Díl X.

Část 1.

Příprava Rudé armády na generální ofenzívu proti Mannerheimově linii je prakticky dokončena do konce ledna 1940. Rudá armáda je doplněna na plné stavy. Jsou přisunuty nové útvary. Je proveden výcvik i v bojových akcích. Velitelé divizí a frontů přímo na místě zkontrolovali stav připravenosti.
Do 1. února 1940 je na frontě od Severního ledového oceánu až po Baltské moře připraveno k boji celkem 40 sovětských divizí, které mají 975 675 mužů. Proti nim stojí jen 13 divizí finské armády, na Karelské šíji je to jen 9 divizí a 1 brigáda. Představu o poměru sil zde na Karelské šíji říká tento údaj 1 558 tanků Rudé armády proti necelým 100 tanků finských.
Přípravy Sovětů se stále stupňují.
Dne 1. února 1940 v 7 hodin 30 minut ráno spustí sovětské dělostřelectvo těžkou palbu na levém křídle finských obranných postavení na Karelské šíji. Palba se stále stupňuje. Je to jen předehra k ofenzívě. Finští vojáci fyzicky a nervově vyčerpáni boji, které trvají týdny se krčí v pohotovostních krytech. Těžká palba rozrývá jejich obranná postavení. Pak Sověti překládají palbu dozadu. Finové vybíhají ze svých zákopů a chtějí zaujímat svá postavení. V tom, ale Sověti provedou něco co předtím nedělali. Přilétne 500 bombardérů a kobercově bombarduje finská postavení. Finové mají ztráty na mrtvých a raněných. Letadla odlétnou a Finové uchopí své samopaly M 31, pušky a kulomety a zaujmou svá postavení. Tito otrlí muži v potrhaných a špinavých uniformách, někteří zranění s obvazy, již nemají nervy. Nechají přejet sovětské tanky přes zákopy. Tankoborníci se na ně vrhají s Molotovovy koktejly a ničí je. Zatím finští kulometčíci kosí sovětskou pěchotu jako obilí. Ti sovětští pěšáci, kteří uniknou smrti hned a postupují dál, jsou ničeni granáty. Ti co proniknou ještě dál kosí samopaly M 31. Těch pár co vnikne do finských zákopů zemře buď po výstřelu ze samopalu, pušky, pistole a nebo ostrou čepelí finské dýky. Takto zuří opakované útoky celý den 1. února 1940 i celou noc. Boj končí neúspěchem Sovětů, Finové svou obrannou pozici udrží.
Totiž 1. února 1940 si velení Severozápadního frontu zkoušelo mohutnost útoku a koordinaci činnosti jednotlivých druhů sovětských vojsk. Tento útok probíhal proti úseku II. finského armádního sboru s těžištěm útoku na summském směru.
Maršál Mannerheim o dělostřelecké palbě dne 1. února 1940 říká a já cituji: „dělostřelecká palba přesáhla všechno, co naše jednotky zažily.“ Je to pravda, neboť i podle sovětských pramenů pálilo 100 baterií různých ráží ze 440 dělových hlavní na 2 km úseku. Stejně tak zde poprvé Sověti použili 500 bombardérů s taktikou kobercového bombardování. Mannerheim si uvědomoval, že to je teprve začátek a že obránce na Karelské šíji čekají ještě horší věci.
Dne 3. února 1940 schválí vojenská rada Severozápadního frontu konečnou variantu plánu útoku na Karelské šíji. V té se říká a já cituji: „7. armáda prolomí nepřátelské opevněné pásmo v úseku Muolaanjärvi – Karhila a poté rychlým postupem dosáhne čáry stanice Antrea – Vyborg. Hlavní úder měla 7. armáda zasadit na svém pravém křídle v úseku jezero Muolaanjärvi – Karhila 9ti střeleckými divizemi, 5ti tankovými a 1 střeleckou kulometnou brigádou za podpory 10ti dělostřeleckých pluků. Pomocný úder měl být zasazen na levém křídle 2mi střeleckými divizemi. Bezprostředním úkolem armády bylo 4tý nebo 5tý den operace proniknout na čáru Ilves – stanice Kämärä – Humola.
Pro 13. armádu byl stanoven úkol prolomit opevněné pásmo nepřítele na úseku od ústí řeky Taipalenjoki k jezeru Muolaanjärvi a dále postupovat na čáru Keksholm – stanice Antrea. Hlavní úder zasadit na levém křídle mezi jezery Vuoksi a Muolaanjärvi silami 5ti střeleckých divizí a 1 tankové brigády za podpory 6ti dělostřeleckých pluků, zatímco pomocný úder měl být zasazen na pravém křídle 2mi střeleckými divizemi. Ve středu útočné sestavy 13. armády měl být nepřítel upoután útokem 1 divize. Bezprostředním úkolem 13. armády bylo 4tý nebo 5tý den operace dosáhnout čáry Lohijoki – Purpua – jezero Suvantojärvi – Ritasaari – Ilves.
Obě armády měly pohotovost k průlomu zaujmout nejpozději do 6. února 1940.
Rudá armáda a její Severozápadní front generála Timošenka byl posílen 12ti novými divizemi, 6ti dělostřeleckými pluky. Tyto divize a pluky byly přisunuty z Moskevského, Kyjevského, Oděského a Uralského vojenského okruhu. Byly zde dokonce přisunuty i jednotky ze Sibiře a Povolží.
Celkem tak měl Timošenko na Karelské šíji 600 000 vojáků ve 23 divizích, které byly zorganizovány do 8mi armádních sborů. Timošenko vyhodnotil všechny názory, sám zjistil na místě stavy vojsk a jako Hlavní úder ofenzívy určil směr na Summy. Konečný cíl bylo dobytí města Vyborg. Vyborg bylo významné finské přístavní město a komunikační centrum, které bylo vzdáleno jen 30 až 35 km od východiště útoku. Timošenko zde jasně věděl, že je zde výhodný terén. Jsou zde otevřené prostory, míň jezer, lesů a je tady mnoho dobrých cest.
Rudá armáda byla rozčleněna do 4 sledů, to aby byla zajištěna plynulá návaznost při útoku. První sled bude útočit s 11ti divizemi, za nimi Druhý sled s 3mi divizemi. Třetí sled bude mít 2 divize armádní zálohy, tankové brigády a střelecko – kulometnou brigádu. Čtvrtý sled budou tvořit 2 divize zálohy velitele Severozápadního frontu a 2 divize „finské lidové armády“.
Nebývalé bylo i zasazení divize do útoku. Běžné je, že z divize se zasazují 2 pluky a 3tí je v záloze. Zde ne.
Timošenko nařídil, že v jednom sledu půjdou 3 pluky v šířce 2 až 2,5 km (na pluk tak připadne zhruba 800 metrů, což je skoro tělo na tělo).
Rudá armáda si zkusí další průzkum bojem dne 6. února 1940 na summském směru, 7. února jej rozšiřuje západním i východním směrem. Útok je tak prudký, že jej maršál Mannerheim považuje za vlastní začátek ofenzívy. Je to však jen generální zkouška. Sověti zkouší koordinaci mezi jednotlivými druhy vojsk, dělostřelectvem, tanky a letectvem. Sověti dělostřeleckou palbu řídí z balónů, metodicky pak posouvají palbu za kterou postupuje pěchota, která útočí za podpory 150 tanků v hustých vlnách. Vlny sovětské pěchoty jsou potravou pro finská děla a kulomety usazené v bunkrech. Před finskými liniemi zůstane ležet tisíce mrtvých sovětských vojáků a zničeno je 50 sovětských tanků.
Dne 8. února 1940 Sověti zaútočí 2x v prostoru Summy a menšího vlomu dosáhnou u Muloaa. Nočním protiútokem Finové svá postavení obnoví. Ještě 8. února se Rusové pokusí prorazit obranu 3. a 2. finské divize, 9. února zaútočí ještě i na finskou obranu v úseku finské 4. divize.
Na Karelské šíji stoupá napětí. Komandarm Severozápadního frontu Timošenko stanovuje dne 9. února 1940 svým bojovým rozkazem: útok Severozápadního frontu bude zahájen dne 11. února 1940.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka X. Č 2.

Díl X.

Část 2.


Během noci na 11. února 1940 zaujmou všechny sovětské jednotky Prvního sledu výchozí postavení ke generální ofenzívě na Karelské šíji a zamaskují se. Do 5ti hodin ráno 11. února nahlásí všichni velitelé armád veliteli Severozápadního frontu generálu Timošenkovi, že vojska jsou připravena k útoku. Vojákům je přečtena, jak bylo v Rudé armádě zvykem, výzva vojenské rady frontu, aby se ctí splnili bojový úkol. Mají zajistit bezpečnost severozápadních hranic Sovětského svazu a Leningradu.
U sovětské 13. armády začne dělostřelecká příprava 11. února 1940 v 8 hodin 50 minut. Děla a minomety pálí do finských postavení nepřetržitě 3 hodiny.
Dělostřelecká příprava u 7. armády začíná v 9 hodin 40 minut a nepřetržitě pokračuje do 12ti hodin.
Palba je tak hustá, že boří a drtí překážky a zátarasy, trhá telefonní linky, které spojují finské jednotky s jejich štáby.
V jednom železobetonovém bunkru se krčí i kapitán Lindman se svým pobočníkem a částí štábní roty. Prapor je bez spojení. Linky jim přetrhaly několikeré přímé zásahy těžkých kalibrů. Bunkru se nestalo nic, jen ze stropu se jim na hlavu sypal cement a úlomky betonového zdiva. Spojení však bylo zničeno. Dopady dělostřeleckých granátů na bunkr a okolí připomínaly krupobití. Finové měli štěstí, že dne 11. února 1940 byla nízká oblačnost a proto sovětské bombardéry nepřiletěly.
Po celé šířce Mannerheimovy linie vyráží po 12 hodině sovětská pěchota s tanky do útoku. Začínají těžké boje. Rojnice sovětské pěchoty pronikají v rozbitých drátěných zátarasech, přes kamenné protitankové zábrany, hluboké příkopy, minová pole (mnohá vybuchla při dělostřelecké přípravě) a stromové záseky.
Na levém a pravém křídle, tedy Finském zálivu a Ladožském jezeře se Sověti pokusili tato křídla obejít a vniknout do finské obrany z týlu. Finové všechny pokusy Sovětů odrazili.
Na Mannerheimově linii Sověti změnili taktiku, tanky postupovaly těsně za Prvním sledem a přimykaly se k podpůrné dělostřelecké palbě, která jim dělala díry do finských zátarasů. Kde se vyskytly příkopy tam zasáhli sovětští ženisté.
Speciálně určené úderné jednotky se snaží proniknout k bunkrům, umlčet jejich palbu a vyhodit je do povětří. Daří se to v místech, kde už dělostřelecké granáty některé obranné objekty Finů zničily.
Neprudší boje se rozhoří před nedávno dokončenými železobetonovými bunkry. Těm se přezdívá „miliónové“.
Do jednoho takového „miliónového“ bunkru se stahuje čtyřčlenné družstvo, které uniklo z předsunutého palebného postavení. Sověti jsou Finům v patách. Snaží se je zabít nebo zajmout. Finům se podaří doběhnout k pancéřovým dveřím. Kamarádi jim je otevřou, když vběhnou dovnitř okamžitě je zavřou. A už jsou tady Rusové. Rusové již ví jak se k pevnůstce přiblížit, aby nebyli zasaženi kulomety. Okamžitě zablokují dveře balvany a šplhají se na strop, aby granáty a dýmovnicemi oslepili a umlčeli střílny. Neznají však vše. Finský poručík Skade se třemi muži se protáhnou průlezem ve stropní pozorovací kopuli. Toho si Rusové nevšimnou. Rozpoutá se přestřelka. Dva Fini padnou, ale samopaly Suomi M 31 jsou vystříleni všichni sovětští pěšáci v celém okolí bunkru.
A u Lähde se to stane! Vše začíná nenápadně!
Proti finské 3. divizi zaútočí 3 divize Rudé armády s podporou 100 tanků. A právě u Lähde se Sovětům podaří vniknout do linie finských pevnůstek a pobořených zákopů.
U sovětské 7. armády, na jejím Hlavním směru útoku se podaří jednomu pluku Prvního sledu 123. střelecké divize kombriga Alabuševa, pluku velí major I. P: Rosléh proniknout k výšině 65,5 metru. Je to 1,5 km východně od Summajärvi. Je zde velké finské ohnisko odporu, které má 7 bunkrů a kryje je několik protitankových kanonů. Boje zde probíhají až do večera 1. února 1940. Postupně jsou zde zapojovány i další sovětské jednotky 123. divize. Za cenu velkých ztrát se Sovětům podaří s použitím dýmovnic a tritolových náloží umlčet všechny protitankové kanony a postupně dobýt jeden bunkr za druhým.
Na ostatních úsecích také dochází ke krvavým bojům a pokusům Sovětů dobýt pevnůstky a dřevozemní palebná ohniska. Finové se urputně brání, některá místa skutečně brání do posledního muže.
Jak v některých místech tyto boje vypadaly líčí přímí účastník a mi si je volně řekneme. V jednom úzkém výběžku mezi zamrzlými jezery dělostřelecká palba úplně rozbořila střelecké zákopy. Finští vojáci se uchýlili do jam po výbuších dělostřeleckých granátů.
Na jednom takovém místě je i poručík Hemmer spolu s 20ti vojáky. Nemohou vystrčit ani hlavu. Sovětské kulomety a děla to znemožňují. Vedle nich u mrazem vyztužených bažin, v pobořených zákopech leží poručík Smeds se 6ti vojáky. Mají 2 kulomety a samopal M 31. Ze zákopů ve kterých stojí pozorují situaci před sebou. Všude vybuchují granáty. Výdřevy zákopů jsou zpřeráženy, všude dým, prach a spršky střepin. Jeden voják to dostane. Rozvine se tato diskuze: Kamarád ho utěšuje slovy: „To nic, hlavně že žiješ!“ Zraněný odpovídá: „Jak dlouho?“ Odpověď: „Žádný strach, ten nahoře zná náš osud, a člověk umře, jen když je určeno, že má umřít.“
Když Sověti přeložili palbu dozadu, obě družstva (bývalé čety) spatří před sebou jak se k nim blíží vojáci v maskovacích pláštích. Podle kastrolovitých německých přileb poznají, že jsou to Finové. Je to zbytek ustupující Malmsovy rozbité roty.
Poručík Smeds a Hemmer náhle v dalekohledu uvidí tu hrůzu. Ze zadu se na ně vyřítí několik sovětských tanků a tyto prchající finské vojáky rozdrtí pod pásy na padrť. Jen chvíli byl v řevu tankových motorů slyšet hrozný lidský křik.
Rozkazem velitele roty jsou potom v pozdním odpoledni prořídlé čety poručíka Smedse i Hemmera staženy na Druhou linii.
O tomto prvním dni maršál Mannerheim říká a já cituji: „I když došlo na mnoha místech k vlomům, podařilo se nám nasazením všech místních záloh situaci zvládnout. V důsledku toho jsme večer neměli žádné jiné zálohy než 5. divizi jihovýchodně od Vyborgu a 21. divizi ve východní části Karelské šíje. Nejpovážlivějším výsledkem bojové činnosti toho dne byl vlom na úseku Lähde, který měl, jak se ukázalo, rozhodující význam.“

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka X. Č 3.

Díl X.

Část 3.

Sovětské pěchotě se před Lähde podaří 11. února 1940 vniknout do finské obrany v hloubce 1 km. Finský 2. armádní sbor má opěrnou linii nyní obsazenou jen slabými zálohami. Ty se pokusí ještě v noci vytlačit protiútokem Sověty z jejich pozic. Podle sovětských pramenů se jim to však nepodaří.
V ostatních úsecích fronty na Karelské šíji zdolají jednotky Rudé armády jen pásmo zátarasů, místy dobijí jen několik bunkrů a palebných ohnisek. Mimo Lähde je však jejich postup finskými obránci zastaven.
Dne 12. února Sověti po těžké dělostřelecké palbě pokračují v útoku východně od Summajärvi směrem na Lähde. Těžké boje probíhají celý den. Obě strany mají mnoho mrtvých a raněných. Rozdíl je jen v tom, že Rusové stále přisouvají čerstvé a nové jednotky, kdežto Finové žádné rezervy nemají.
Na obranu Mannerheimovy linie jsou stahovány finské jednotky z Laponska a ze severního břehu Ladožského jezera, z míst kde fronta zůstala stát. Než přijdou tyto jednotky, nastupují do zákopů kuchaři, vozatajci, zdravotníci, zmobilizovaná mládež a i dobrovolníci, kteří nemají žádný výcvik. Jejich místa ve vojenském a civilním životě zaujímají příslušnice dobrovolné ženské výpomocné služby, tzv. Lotty.
Finové obranu drží. Aby byla obnovena rovnováha u Lähde přidělí sem 12. února 1940 maršál Mannerheim 5. divizi. Ta je ještě ten den nasazena na summském směru místo vyčerpané 3. divize. 3. finská divize totiž potřebuje nutně doplnit a několik dní odpočívat (vojáci nespali již 4 noci, je zde mnoho raněných a mrtvých). 5 divize měla původně zaútočit k zpětnému získání pozic, nyní však musí zaujmout obranu. K protiútoku vyčlení jen prapor plukovníka Polltila. Plukovník je při protiútoku smrtelně zraněn. Prapor získá část ztraceného území, ale Sověti provedou průlom na sousedním úseku a odtud zaútočí na pozice finského Polltilova praporu. Prapor své pozice neudrží a je zatlačen zpět.
Dne 13. února 1940 Sověti opět zaútočí novými divizemi na lähdském úseku. První hodiny finská obrana drží. Potom však pronikne 50 sovětských tanků až k lähdskému rozcestí, a pro Finy nastává kritická situace.
Tento den se daří Sovětům i rozšiřovat průlom východním směrem. Protože je pěkné počasí všechny útoky Sovětů dosud nevídaným způsobem podporuje sovětské stíhací a bombardovací letectvo.
Ještě večer 13. února 1940 spustí Sověti po mohutné dělostřelecké přípravě těžký útok dvěma pluky sovětské 123. střelecké divize. Tu podporuje velký počet tanků. Sověti se probíjí do Lähde a rozrazí obranná postavení finských jednotek. Finové ve snaze zvrátit nepříznivou situaci provedou protiútok 4mi prapory 5. finské divize východně od Summajärvi. Sověti tento protiútok zastaví a vrhnou Finy zpět. Rusům se tak podaří v tuto chvíli průlom již do hloubky 4 km. Aby byl útok podpořen zasadí sovětský velitel armády k levému křídlu 123. divize 7. divizi a k pravému křídlu 90. divizi. Do vzniklého průlomu pak ještě zasadí jednu ze tří rychlých průlomových skupin armády. Průlomová skupina je složena z jednoho tankového a jednoho motorizovaného praporu.
Komandarm Timošenko, velitel Severozápadního frontu velice pečlivě sleduje situaci u Lähde. Ještě večer 13. února 1940 vydá upřesňující rozkazy. Z těch plyne: 7. armádě nařídí zintenzívnit pronikání do hloubky finské obrany ve směru na Lähde a Summu a zničit summská opevnění. 19. střelecký sbor operující na levém křídle má uskutečnit úder směrem na stanici Lejpäsuo. Přidá jim jako pomoc rychlou skupinu s 10. a 34. střeleckým sborem. Frontovému letectvu nařizuje, aby v noci z 13. na 14. února zasadilo údery nepřátelským zálohám, které se přisouvají k frontě po silnicích a železnicích z vyborgského a käkisalmského směru. Zvláštní pozornost mají věnovat železniční stanici Huumola. Zároveň komandarm Timošenko ostře napadne některé velitele za nedostatek iniciativy a upozorní je, že budou bráni k přísné zodpovědnosti.
V noci na 14. únor přijede na velitelské stanoviště II. armádního sboru na statku Saarela severně od Vyborgu maršál Mannerheim. Jede se seznámit se situací na frontě osobně. Zjistí, že finský II. armádní sbor již nemá síly k vykrytí průlomu u Lähde. Ty dva prapory 62. pěšího pluku, co měly přijet vlakem přijedou pozdě, byla bombardována trať u Aarlahti, ta je nyní odříznuta. Třetí prapor jede na otevřených nákladních automobilech a přijede až 14. února v poledne, bez týlu. Dva prapory, které stáhnul ze sektoru Kotka dorazí až 15. února. Velitel II. armádního sboru stačil ve Vyborgu sestavit jen prapor Ochranného sboru, ten převezl auty do prostoru Summy. Maršál ve svých pamětech říká, cituji: „Tam kde nepřítel operuje divizemi, my manipulujeme s prapory!“
Již v ranních hodinách 14. února 1940 ztratí Finové zbytek opěrné linie na lähdském úseku.
Maršál si uvědomuje, že bude muset v otevřeném terénu severně odtud vytvořit souvislou frontu. Sověti Finům vnutili vzdát se sektoru u Summy a tak v průběhu 14. února 1940 dostane 5. divize rozkaz stáhnout se o několik km severněji až na linii Leipäsuo – Rajaharju. Linie nemá opevněná obranná postavení, odolnost je tedy nejistá. Ústup přišel v nevhodnou chvíli. Celá západní část finské obrany na Karelské šíji se dostává do prekérní situace. A to je v době, kdy Sověti na hlavním bojišti soustřeďují víc než 20 divizí.
Odpoledne 14. února 1943 odjíždí maršál Mannerheim do Hlavního stanu. Rozhodne se vzít IV. armádnímu sboru 23. divizi, doplnit jí jednotkami 62. pluku a zasadit jí do bojů na Karelské šíji.
Večer 14. února 1940 je v hlavním pásmu finské obrany průlom široký 4 km a hluboký 5 a místy 6 km. Finové jsou přinuceni na úseku Summy a Lähde ustoupit a zaujmout prozatímní čáru obrany.
Největší úspěch zaznamená v historii bojů sovětská 123. střelecká divize. Ta v podvečer ovládne prostor mezi jezery. Při bojích zničí 8 finských pevnůstek a 12 dřevozemních palebních srubů.
Bible SSSR – Dějiny Velké vlastenecké války popisuje tříkilometrový úsek průlomu 123. divize mezi jezerem Summajärvi a nezamrzajícími Manasuoskými močály takto a já cituji: „Z levé strany vévodila bažinaté nížině pevnůstka, rozložená na výšině ‚Jazyk‘. Byla to podzemní pevnost dlouhá 65 metrů a široká 12 metrů. Pevnůstka měla 9 těžkých kulometů a 3 kanony. Železobetonové stěny o síle 1,5 metru a stejně silný strop, nad nímž byl 3 m násep z kamení a hlíny, činily tuto pevnůstku prakticky nezranitelnou dělostřelectvem. Uvnitř pevnůstky byly v hloubce 10 m místnosti pro posádku, sklady střeliva aj. Zpředu chránily podzemní pevnost 2 zákopové pásy, protitankový příkop, několik drátěných zátarasů a 4 řady vysokých kamenných kůlových zátarasů.
Napravo asi kilometr od této pevnůstky, byl vybudován 2. opěrný bod – na výšině 65,5. Byla to pancéřovaná podzemní pevnost. Čelní stěna pevnůstky byla chráněna 7mi deskami z pancéřové oceli. Tato ocelová clona byla přes půl metru silná. Před výšinou 65,5 stálo 42 řad drátěných a 12 řad kůlových zátarasů, zapuštěných hluboko do země. Jednotlivé kůlové zátarasy byly až 1,5 metru vysoké. Z týlu chránila výšinu 65,5 souvislá železobetonová stěna, za níž byly rozmístěny minometné baterie a kanony.
Na tomto úseku měli Finové ještě dvě stejně mohutné pevnůstky a mezi opěrnými body bylo 13 dřevozemních palebních srubů. Všechny tyto objekty vytvářely jeden palebný systém a byly spojeny hlubokými spojovacími zákopy. Hustota mnohapatrové palby před pásmem opevnění byla taková, že na každý metr mohlo každou minutu dopadnout 5 střel.“

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka X. Č 4.

Díl X.

Část 4.

Již několikrát jsme zde použili termín „zvláštní rychlé skupiny“. Sověti prvně na Karelské šíji v této ofenzívě použili u 7. a 13. armády v rámci Severozápadního frontu tyto „zvláštní rychlé skupiny“.
U 7. armády byly celkem 3.
První velel plukovník V. I. Baranov a měla rozšiřovat průlom 123. divize. Její úkol byl dobýt stanici Kämärä a osadu Lähde.
Druhé velel kombrig S. V. Borzilov – ta měla využít úspěchu 90. divize a zmocnit se stanice Huumola.
Třetí „zvláštní rychlé skupině“ velel kombrig V. G. Veršinin ta měla rozšířit úspěchy 24. divize. Jejím úkolem bylo obsadit stanici Leipäsuo.
U sovětské 13. armády byla jen jedna „zvláštní rychlá skupina“. Té velel plukovník D. D. Leljušenko (je to onen slavný budoucí velitel 4. gardové tankové armády – ta za 5 let osvobozuje Prahu).
Tato „zvláštní rychlá skupina“ plukovníka Leljušenka působila a prorážela finská obranná postavení u sovětského 23. armádního sboru. Úkolem Leljušenka bylo dobýt stanici Heinjoki.
„Zvláštní rychlé skupiny“ byly organizovány takto: skládaly se z tankové brigády, která byla doplněna střeleckým praporem a ženijními jednotkami. Střelecký prapor se vezl spolu s ženisty na korbě tanku. Když tato „zvláštní rychlá skupina“ dosáhla čáry zteče, vojáci a ženisté seskočili z tanku a proti nepříteli postupovali v rojnici. Ženisté prováděli nezbytná odminování, vyplňování příkopů a odstraňování překážek. Pěchota „zvláštních rychlých skupin“ byla vyzbrojena puškami, kulomety a ručními granáty. Vpřed postupovala za podpory střelby tankových děl a tankových kulometů.
Také dne 15. února 1940 vyráží sovětská vojska proti finským obranným postavením, která zajišťují silnici na Kämärä. Průlom se podaří již dopoledne. Potvrdí se maršálova obava, že udržet narychlo vybudovaná obranná postavení nelze. Proto dovolí maršál Mannerheim veliteli II. armádního sboru generálporučíku Östermanovi ústup dozadu na tzv. mezilehlé postavení.
Finské armádě se tento ústup podaří, dokonce jej provedou tak dobře, že mají nejen malé ztráty, ale Sověti je nepronásledují. Na některých místech se i stane, že sovětské dělostřelectvo pálí do prázdných zákopů.
Některé jednotky jsou však zasaženy, nikoliv cíleně při ústupu, sovětské bombardéry totiž chtěly bombardovat komunikace a týl a přitom je zasáhly.
Ústup obou křídel u pobřeží kryjí pobřežní baterie, jako například ta u Björkö. Pobřežní baterie ještě týden po 15. únoru zůstávají na svých místech. Do doby než obsluhy vystřílí veškerou munici. Potom jsou děla zničena. Materiál je naložen na auta a všichni se přesunou o 40 km dál na sever, přes led do Säkkijärvi.
Mannerheim ve svých pamětech vzpomíná jak neradi tento ústup prováděli. Vojáci drželi pozice 2 měsíce, stálo to mnoho mrtvých a raněných. Maršál měl obavy, aby tato situace nepodlomila morálku finských vojáků. Doposud byla totiž vynikající.
Pro finskou historii posloužily i námi použité sugestivní reportáže pana Mörneho,které popisují boj jednotek, které kryly ústup finské 5. divize na mezilehlé postavení a měli sami ustupovat – ne všude vše proběhlo hladce, cituji: „Když sovětské tanky rozdrtily Malmovu rotu, pokračovaly v postupu. Za nimi jednotky pěchoty, které se v terénu rozvinuly a brzy zaútočily na velitelské stanoviště 2. praporu. Kapitán Lindman a jeho pobočník leželi se svými muži, které měli k dispozici, ve spojovacích zákopech a snažili se nepřítele zadržet. Po setmění ale slyšeli, jak se bolševici jen pár metrů od bunkru zakopávají. Oba vchody do bunkru byly v dosahu lehkých kulometů, které za tmy přisunuli dopředu. V bunkru – byla to vlastně betonová nora hluboko v podzemí – leželo několik mužů štábní roty a asi 20 těžce raněných, které už nebylo možno odsunout dozadu. Byli v péči zdravotnického poddůstojníka Mary, statečného chlapce, který je večer vyhledal. Někdo ho upozornil na nebezpečí, že může zůstat zavřený v bunkru, ale on odpověděl, že jeho místo je u raněných a nikde jinde.“
Druhý den ráno byla situace pro Finy ještě horší. Ohromné masy sovětské pěchoty procházely mezi velitelským stanovištěm a obranným postavením, kde ještě nadporučík Eriksson se svými muži kladl odpor. V 9 hodin přijelo 30 sovětských tanků na lähdskou silnici. Jeden z tanků zablokoval oba vchody s těžce raněnými. Nikdo nemohl ven.
V této chvíli posílá kapitán Lindman spojku k nadporučíku Erikssonovi, aby se stáhli. Spojka neprojde. Nyní je situace velitele praporu a jeho mužů, kteří jsou mezi sovětskou pěchotou a tanky nejistá. Mnoho Finů padne. Sovětské tanky střílí svými kanony i na jednotlivce.
Jen 2 radisté v bunkru udržují spojení, přestože jsou si vědomi, že je Sověti mohou kdykoliv vyhodit do povětří. Kapitán Lindman požádá vysílačkou o dělostřeleckou podporu proti sovětským tankům. Těžkým houfnicím vzdáleným 3 km za finskými pozicemi velí major Lucander. Snaží se pomoci. Několik tanků se mu podaří zapálit, ale pak dojde munice.
Okolo poledne přijde vysílačkou rozkaz od velitele pluku majora Laaksona pro velitele praporu kapitána Lindmana: Stáhnout se do druhé linie!
Byl to těžký rozkaz pro Lindemana – vepředu bojuje nadporučík Eriksson bez spojení stejně jako poručík Leine se svými muži. A v „Miliónovém bunkru“ leží poručík Skade se svou četou. Na velitelském stanovišti má zanechat vojáky s poddůstojníkem Marou a v záložním bunkru je Sověty obklíčeno dalších 10 vojáků.
Vojáci 8. pěšího pluku bojovali 2 dny a 2 noci, byli zde s kuchaři a s řidiči v rozstřílených zákopech a pobořených úkrytech. To vše ve 30 stupňovém mrazu. 2 dny neměli nic teplého v ústech a skoro vůbec nespali. Všechny svazovala strašlivá únava.
Toto je popis situace u finské 5. divize u jednoho jejího praporu, který se pokoušel zastavit masové sovětské útoky.
Prapor byl rozdrcen, stejně tak byla rozdrcena rota, která se jako první postavila náporu tanků.
Sovětské tanky převálcovaly záchytná postavení a pronikla o 1,5 km dál a potom ještě dál, až k palebným postavením dělostřeleckých baterií. Sem přiběhne i jeden poručík na lyžích, který volá: „Utíkejte! Já jsem poslední! Za mnou už jsou Rusáci!“
Finští dělostřelci neposlouchají a ještě na vzdálenost 60ti metrů pálí poslední granáty. Ještě zničí 3 tanky. Ještě některé granáty explodují mezi sovětskými pěšáky. Za několik minut je však konec. Sovětská pěchota je zde, rozezlena pobije všechny, je to bohapusté vraždění…


Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.

2. část

michan píše:Na levém a pravém křídle, tedy Finském zálivu a Ladožském jezeře se Sověti pokusili tato křídla obejít a vniknout do finské obrany z týlu. Finové všechny pokusy Němců odrazili.

michane v žádném případě nechci jakýmkoliv způsobem rýt do tvé výborné práce - ale ti němci to je jenom překlep nebo se do bojů zapojily i nějaké německé jednotky na straně SSSR ??? jinak je neuvěřitelné jak obrovské množství lidí a techniky museli sověti nasadit aby vůbec prolomili skvělou finskou obranu z houževnatosti finů zůstává rozum stát

No jasně překlep jako Brno, opravím to do článku. Holt se to stane a dík. Samozřejmě na straně Finů ještě ani Němci nebyli, zatím přicházeli jen Norové, Švédi, Dánové a další státy. Přes vyhlášení Spojených národů, že se má Finsku pomoci to bylo skromné. V dalších článcích ještě o tom bude řeč.
Máš samozřejmě pravdu, s tak skromnými prostředky, s prakticky skoro žádným válečným průmyslem, tak malá země co do počtu obyvatel. Na jejich straně byla jen rozloha, počasí, houževnatost, vytrvalost, severská zarputilost a pak snad jen ten Pán Bůh.