PALBA.CZ

Mapa Zimní válka 1939-40.





SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XI. Č 1.

Díl XI.

Část 1.

Den 15. února 1940 potvrdí úspěšnost rozvíjející se ofenzívy Rudé armády na Karelské šíji. Nejprve se podaří 7. armádě Severozápadního frontu, její 90. střelecké divizi plukovníka P. A. Zajceva dobýt Markki. Také 123. střelecká divize se přiblíží k osadě Lukusuo, 3 km od Lähde a k Autiu vzdálenému 3 km západně od Lähde. Vojáci 91. střelecké divize postoupí na Kiltte, 100. divize středem a 7. divize z boku a týlu dobíjí důležitý a nejsilnější obranný, opevněný uzel Mannerheimovy linie – Summu. Večer 15. února 1940 je průlom široký 8 km.
Dobytí městečka Summa líčí všichni historici „Zimní války“ dle pamětí tehdejšího vrchního velitele sovětského dělostřelectva N. N. Voronova, dovolte mi, abych i já z něho citoval: „15. února se na Summu snesla smršť našich pum a granátů. Stál jsem na předsunuté pozorovatelně. Když dělostřelci přenesli palbu do náležité hloubky, vyrazila do útoku pěchota s tanky a úspěšně postupovaly vpřed. Tentokrát nepřítel nevydržel. Jeho křídlům hrozilo obklíčení a začal ustupovat.
Opěrný bod padl před mýma očima. Při návratu na velitelské stanoviště 7. armády jsem se stal svědkem telefonického rozhovoru Mereckova s lidovým komisařem obrany. Nikdo v Moskvě nevěřil, že jsme Summu obsadili. Když mě Mereckov zahlédl, řekl do telefonu: ‚Soudruhu lidový komisaři, Voronov zrovna přichází. Viděl všechno na vlastní oči‘.“
Také 16. února 1940 7. armáda pokračuje v ofenzívě. Vojáci sovětského 50. armádního sboru útočí na sever a severozápad. 19. armádní sbor pak svým levým křídlem, 90. divizí, společně se zvláštní rychlou skupinou útočí na stanici Lejpäsuo. Zvláštní rychlé skupině se podaří dobýt stanici Kämärä. Do večera 16. února 1940 7. armáda rozšíří úsek průlomu na 11 místy 12 km a její hroty dosahují do hloubky 11 km, tj. v místech kde zvláštní rychlá skupina obsadila stanici Kämärä.
Finská armáda všechny své posily poslala na ohrožené úseky a tak ani večer, ani v noci není schopna provést žádný protiútok.
A jak to vypadalo u sovětské 13. armády, která se v postupu opožďovala? Tak tam si dobře vede 23. střelecký pluk, kterému velí kombrig S. D. Akimov z 17. divize. Pluk ve tvrdých bojích prorazí předpolí finského obranného pásma a pronikne 4 až 5 km k severovýchodnímu břehu jezera Muolaanjärvi na hranici opevněného prostoru Muolaa – Ilves. Dobře si vede i 136. střelecká divize kombriga S. I. Čerňaka, která bojuje spolu se zvláštní rychlou skupinou plukovníka D. D. Leljušenka. Jenom 3. armádní sbor se nemůže hnout, Finové před ním se urputně brání.
I tak však již v odpoledních hodinách dne 16. února 1940 finští obránci začínají pod sovětským tlakem ustupovat. Sověti totiž nasadili čerstvé síly ze záložních divizí.
Finové jsou nuceni vyklidit První obranné pásmo od Muolaanjärvi po Karhilu a od Karhily po Finský záliv.
Všechny tyto boje znamenají, že je celý střed Mannerheimovy linie prolomen. Finové musí se souhlasem maršála ustoupit na mezilehlé postavení, které probíhá od severozápadního pobřeží jezera Mulaanjärvi k stanici Somme na břehu Vyborgského zálivu.
Timošenko dne 17. února 1940 nařizuje veliteli 7. armády, aby okamžitě pronásledoval Finy, neztratil s nimi kontakt, aby se nemohly zachytit na pevné obraně. To je především práce pro zvláštní rychlé skupiny. Ale i sovětské armádní sbory mají rychle formovat lyžařské jednotky k pronásledování Finů..
Jak dále říkají sovětské prameny dostal 19. sbor rozkaz očistit od Finů stanici Leipäsuo, osadu Vajsänen a Taastonlampi. Do 18. února potom hlavními silami dosáhnout čáry Hotokka a Kämärä v okrese Kämäjärvi.
Zároveň Timošenko sebral jednu divizi 19. sboru a převedl jí do druhého sledu. Za úkol dostala pomoc 13. armádě při boji o město Muolaa.
Vojáci 50. střeleckého sboru dostali za úkol očištění prostoru Pien – Pero, Näjuki a Huumola a hlavními silami (24., 123. a 100. divizí) proniknout 18. února 1940 k severozápadnímu břehu Kämäräjärvi, k Honkaniemi a k Mannilaa. A 10. armádní sbor (138. a 113. divize), dostane rozkaz útočit na směru Iohannesa. Má tak zabránit ústupu Finů na Vyborg. Úkol pro sovětský 34. armádní sbor (70., 42. a 43. divize) je pronásledovat Finy podél západního pobřeží Karelské šíje. Má jej tedy úderem z pravého křídla ve směru Maxlachti zatlačit k Finskému zálivu.
V tyto dny (17., 18. února 1940) se Sovětům daří s využitím tanků a nákladních automobilů dosáhnout rychlosti postupu 6 až 10 km za den. Ovšem Finové ustupují spořádaně a při ústupu uštědřují Sovětům rány.
Maršál Mannerheim o tom říká, historie to zaznamenala, a já cituji:
„Právě 18. února 1940 nepřítel pronikl k mezilehlému postavení, jehož obsazení ustupující svazky II. armádního sboru v nejlepším pořádku dokončily. Opojeni svými úspěchy a v domnění, že naše síla odporu je zlomena, vrátili se Rusové k své neopatrné taktice a vyráželi na zteč v hustých formacích bez důkladné dělostřelecké přípravy. Zvláště velení tankových jednotek podcenilo náš odpor a podnikalo často izolované útoky. V některých dnech bylo tak zničeno až 30 tanků. Všeobecně naše obrana v těchto bojových událostech prokázala mimořádnou aktivitu, což byl důkaz, že ústup neměl nepříznivý vliv na bojového ducha jednotek.
Zatímco Rusové nastupovali k útoku na mezilehlé postavení, pokračoval boj u Taipale s nezmenšenou urputností.
Povážlivým následkem ústupu bylo, že nepřítel nyní přes led Vyborgského zálivu ohrožoval naše týlové spoje. Fronta se o 30 km prodloužila a my jsme nemohli pobřeží západně od Vyborgu zajistit dostatečným počtem jednotek. Jádrem obrany pobřeží bylo několik baterií a odeslaná tam 4. divize spolu s určitým počtem samostatných praporů a baterií nedostatečně vycvičených a vyzbrojených.
Skalnatý, pro zakopávání nepříhodný terén ztěžoval obráncům úkol a vystavoval je ztrátám.“

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XI. Č 2.

Díl XI.

Část 2.

Je známo, že těžké boje se podepíší na psychice vojáka. Mnoho vojáků se zhroutí a nejsou již dál použitelní k boji. Boje v Zimní válce byly opravdu tvrdé. Psychické zhroucení postihovalo nejen vojáky, ale jak nám historie říká, postihlo i vysoce postaveného generála. Generálporučík Österman, velitel II. armádního sboru se v krizových dnech nervově a psychicky zhroutil. Přispěla k tomu i ta skutečnost, že jeho manželka utrpěla při ruském bombardování těžké zranění s trvalými následky. Generálporučík Österman požádal maršála Mannerheima o udělení dovolené ze zdravotních důvodů. Maršál ve svých pamětech říká, že to pochopil, jenom ho to u takového člověka, jako byl generálporučík Österman překvapilo. U něho slabost nečekal.
Generál Österman byl z funkce uvolněn dne 19. února 1940. Jeho místo převzal generálmajor Heinrichs, ten byl povýšen na generálporučíka. Předtím velel obraně na celé východní frontě. Jeho funkci převzal na východní frontě generálmajor Talvela, skvělý velitel, s kterým jsme se seznámili na začátku Zimní války v Druhém prostoru. Velení po generálmajorovi Talvelovi převzal pro nás stejně známý a skvělý plukovník Pajari.
Maršál také přeorganizoval v této souvislosti obranu na Karelské šíji.
Východní úsek na jižním břehu řeky Vuoksi oddělil od pásma II. sboru a svěřil jej 1. divizi pod velením generála Laatikainena.
Generálporučík Heinrichs se mohl nyní plně soustředit na obranu města Vyborgu. Obrana okolí Vyborgu se stala totiž hlavním a klíčovým opěrným bodem finské obrany na Karelské šíji.
Řekli jsme si, že již 17. února 1940 dosahují sovětské zvláštní rychlé skupiny mezilehlého obranného postavení finských vojsk. Zvláštní rychlé skupiny se pokusí útokem z chodu dosáhnout průlomu – to se nezdaří. Přesto však v době od 17. do 20. února dosáhnou sovětská vojska velkých úspěchů. Ovládnou totiž celý západní úsek Karelské šíje a obsadí ostrov Koivisto. Sovětské operce v těchto dnech znamenají obsazení ostrovů a poloostrovů, kde byly rozmístěny finské baterie, které chránily vstup do Vyborgského zálivu (Finové vystříleli veškerou munici, děla vyhodili do povětří a veškerý vojenský materiál odvezli s sebou).
V té samé době zahajují své útoky i sovětská 9. a 8. armáda na Karelské frontě (Druhý a Třetí prostor).
Sovětské tanky dne 19. února 1940 proniknou týlovým postavením v prostoru Mustalampi a dosáhnou silnice Vyborg – Muolaa. Tady se jim podaří 19. února 1940 rozvrátit nezkušený finský prapor složený z nováčků, zahnat jej na útěk a vklínit se do obrany jižní části Honkaniemi.
Také 13. armádě se podaří do 21. února 1940 dosáhnout hlavního pásma finské obrany.
Finská armáda ustupuje, ale při ústupu perfektně využívá terén ve kterém se orientuje – na rozdíl od Sovětů. ústup probíhá po etapách. Finové používají taktiku – rychlý překvapivý protiútok menšího rozsahu a pak ústup. Sověty oslabují, rozptylují, dezorientují a uvádějí ve zmatek. Protože ne vždy pronikne rozkaz o ústupu k finským jednotkám, bojují některé jednotky až do konce. Finům tak vznikají těžké ztráty, v některých praporech je již jenom 50 až 60 procent lidí. Finové nemají takovou možnost doplňování jako Sověti. Vždyť si řekněme:
Dne 21. února 1940 nařizuje Timošenko, velitel Severovýchodního frontu: Stáhnout všechny čelní divize z boje, poskytnout jim odpočinek, doplnit jejich početní stavy, přeskupit je a přisunout do první linie zálohy!
Finům pomůže příroda – jejich poslední spojenec!
V oblasti Karelské šíje se rozpoutá ohromná sněhová bouře. Trvá 3 dny. Znemožní jakoukoliv bojovou činnost na zemi, ve vzduchu i na moři. Až dvoumetrové závěje znemožňují přeskupování Rudé armády a veškeré přípravy na další útok.
Tuto bouři sami Finové nazvali – „Náš poslední spojenec!“
Ještě než přišla bouře Sověti dobyli finskou obranu, její uzel mezi jezerem Mustalampi a jezerem Näjukkijärvi, což je součást Druhého pásma finské obrany. Finové se snažili 22. února 1940 Sověty vrhnout zpět, ale to se nepodařilo.
Když se Sověti připravovali na 23. únor 1940 (Den Rudé armády), oslavit svátek ofenzívou, přišla ona bouře.
Dne 26. února 1940 vydal Timošenko rozkaz: za 2 dny dobýt Vyborg!
Podaří se jen 27. února, že 136. divize 13. armády na jihozápadě vnikne do obranného prostoru Muolaa – Ilevsk – zčásti jej dobýt. 62. divize se chystá obejít prostor ze severovýchodu a 97. obejde jezero Ajuräpäahjärvi, vklíní se do obranné zóny na severním břehu a odtud útočí ve směru na Heikurila.
Finové se zde pokouší zlom vyrovnat. Zde zasadí i 4. samostatnou obrněnou rotu s 13ti lehkými tanky typu Vickers, které podporuje 3. pěší prapor u jezera Näykki. Finské tanky nemají proti sovětským středním a těžkým tankům šanci. Finská tanková rota ztratí 6 Vickersů hned, 4 mají závadu a zbývající 3, které se rozjedou proti Sovětům rozstřílí na kusy sovětské protitankové dělostřelectvo.
Sovětské tanky se také objevují na zamrzlém Finském zálivu. Finové zde vysekali v ledu otvory, ale mráz 42 stupňů díry zacelil.
Maršál nařizuje 27. února 1940 večer velitelům I. a II. armádního sboru stáhnout obranu na týlovou čáru (postavení T) Vyborg – Tali – Näätälä – Kältovesi – Vuoksi. Zde se Fini mají opevnit a zadržet Sověty na několik dní. Finům se podaří vybudovat jen 7 dřevozemních pevnůstek.
Dne 28. února 1940 ráno, po těžké dělostřelecké přípravě, vyráží sovětská vojska na Karelské šíji do útoku. Chtějí rozdrtit finskou obranu v prostoru Vyborgu. Finové se drží. Podnikají překvapivé údery do sovětského týlu a působí Rudé armádě velké ztráty. Útoky probíhají v teplotách mínus 45 stupňů. Místy dvoumetrové závěje znemožňují Sovětům používat tanky.
Historické prameny zaznamenají při přípravě sovětského útoku jednu neobvyklou tragédii.
Sovětské těžké dělostřelectvo ráže 152 a 203 mm rozstřílí při dělostřelecké přípravě před útokem celý prapor žáků leningradské poddůstojnické školy. Rány byly krátké – místo do finských pozic, šly do vlastních. Prapor byl rozmístěn 200 m od finských linií. Na jedné pláni, která zaznamenala tyto výbuchy leží 400 mrtvých frekventantů.
Finové zde sesbírali mnoho nové výzbroje a výstroje.
Ten den Sověti v tomto úseku nezaútočili.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XI. Č 3.

Díl XI.

Část 3.

Celým historickým pojednáním o Zimní válce nás v letectvu provází svým popisem pilot Eino Luukanen. Ten také popisuje i letecké boje v únorové sovětské ofenzívě. Jeho pluk byl přemístěn na Karelskou šíji a sám Eino Luukanen je od 5. února 1940 povýšen do hodnosti kapitána. Letka, které velí dostane i několik letounů britské výroby – Gladiátor. Zde je několik jeho zážitků z doby nejtěžších bojů na Karelské šíji a já cituji: „Časně ráno 28. února jsem nemohl tušit, že mám před sebou jeden ze svých nejnáročnějších válečných dnů. Předchozího dne vál silný jižní vítr s deštěm a teď se nad zemí povalovaly chumáče mlhy. Nad stromy se černaly těžké mraky a já se těšil na celodenní zasloužený odpočinek. Za svítání bohužel oblačnost zmizela, jakoby ji někdo zametl obřím koštětem, a záhy jsme startovali k prvnímu úkolu. Smůla, nenatrefili jsme na žádné nepřátelské letadlo. Přelétávali jsme vlastní letiště a chystali se přistát, nejprve fokkery, pak gladiátory. V tu chvíli se jako mávnutím kouzelného proutku objevila osamocená ruská stíhačka, sestřelila jeden gladiátor a zmizela. Po přistání byl klid až do poledne, kdy přišla zpráva: ‚21 bombardérů směřuje z jihu k Antree ve výšce 5 000 metrů.‘ Ihned jsem vydal pilotům rozkaz ke startu a uháněl ke svému fokkeru. Už jsem stál na křídle, když na mě jeden z mechaniků zavolal, že pravá lyže podvozku je odmontovaná, protože ji opravují. Při minulém letu ji zasáhla střela a během přistání se odtrhly nějaké krycí plechy. V duchu jsem zanadával, seskočil a běžel jsem k Tatuovu letadlu. Stačil jsem na pilota ještě houknout, že přebírá velení.
Sklíčeně jsem sledoval poslední starty a právě jsem se otáčel na cestu k budově sauny, když se do hřmění odlétávajících letadel ozval zvuk kulometné střelby. Otočil jsem se tím směrem a naskytla se mi nezapomenutelná podívaná. Během chvilky byl prostor plný letadel. Řídící centrum nám buď dalo nesprávné informace, co se týče kurzu a počtu nepřátelských letounů, nebo hlásilo jiný útvar. Našich 15 fokkerů a gladiátorů totiž odstartovalo právě včas, aby poskytlo cíl 36 sovětským stíhačkám! Cítil jsem se jako nahý v trní. Nikdy jsem do té doby nesledoval letecký souboj ze země a nedokázal jsem tomu přijít na chuť… Naše D. XXI, bachraté I – 16, gladiátory a malé I – 153 Čajka vířily snad všude. Poprvé jsem na ruské straně viděl pomalovaná letadla. Do té doby jsme potkávali jen olivová shora a šedomodrá zdola, ale tahle měla velká pole červené, nebo žluté barvy. Pravděpodobně to znamenalo, že patří některému z gardových pluků.
Boj se roztáhl od země do 2 000 metrů. Překruty, výkruty, přemety, svíčky, střemhlavé lety, před našima očima probíhaly všechny akrobatické prvky uváděné v příručkách. Nikdo neměl slitování a nikdo o ně neprosil. Co chvíli se nějaké letadlo zřítilo k zemi a plamen i kouř označovaly místo jeho posledního odpočinku. Všude rozkvétaly vrchlíky padáků. Fantastická kakofonie 40ti leteckých motorů, běžících na plný plyn a občasné staccato 160 kulometů se vymyká popisu. Takové souboje musely být k vidění nad Francií za 1. světové války. Trval pouze nějakých 15 minut, ale nám na zemi to připadalo jako věčnost, než se nepřítel odpoutal a naše letadla začala jednotlivě i po dvojicích přistávat. Za tu čtvrthodinku si smrtka se svou kosou přišla na své. Jeden fokker a pět gladiátorů se nevrátilo. K tak značným ztrátám obvykle nedocházelo, pokud nás nepřítel nezaskočil. Poručík Tatu Huhanantt, Erkki Halme a Dán Kristensen v boji padli. Druhý dánský dobrovolník Christensen a podporučík Olavi Lilja se zachránili na padácích, druhý ovšem s četnými zraněními. Podporučík Tolki přežil zázrakem – padl do hlubokého sněhu poté, co se jeho letoun doslova rozpadl při nízkém průletu. Pro mě nejbolestivější ztrátou byl Tatu. Brilantní pilot a prvotřídní střelec s nejvyšším skóre u jednotky… V souboji byl těžce raněn, ale hledal záchranu a z posledních sil narazil do jednoho z protivníků.
Nebyl čas na dlouhé lízání ran, dokonce ani na pohřeb padlých kamarádů, odpoledne jsme letěli ještě dvakrát a vrátili se až večer.
Jídelnou se rozhostilo nepříjemné ticho a náladu nám nepozvedla ani zpráva, že Rusové přišli o 8 letadel. Snad všichni se zabývali úvahami, jak dlouho ještě dokážeme vzdorovat silnému Sovětskému svazu.
Okny pronikala záře z karelského ‚pekla‘ – rudé odlesky požáru. Na jihu a jihovýchodě se vznášela oblaka kouře. Säiniö, Sommee, Luurinmäki, Rauhala a mnohá další města stála v plamenech. Některá mělo na svědomí nepřátelské bombardování, jiná se stala obětí naší taktiky spálené země, jak finská armáda krok za krokem ustupovala. Tak či tak hořící nebe se dobře doplňovalo s našimi pocity.“

Po skvělém líčení, které zaznamenal ve své knize kapitán Eino Luukanen je asi tak správný čas říci si o celkovém působení finského letectva v Zimní válce, jak jej zaznamenali historici ve svých knihách. Většina používá jako základní pramen knihu Zimní válka – Eloise Engleová, Lauri Paananaen.
Stalin ve svém jednom projevu 21. listopadu 1939 řekl a já cituji: „Moderní válka bude válkou strojů. Strojů pozemních, vzdušných, plovoucích i podvodních. Za těchto podmínek bude vítězit strana s větším množstvím silnějších strojů.“
V duchu tohoto hesla poslal do Finska osádky 3 000 ruských bombardovacích a stíhacích letadel. Jeho piloti až na výjimky byli spěšně vycvičeni. Jen někteří se s I-15 (I-153) účastnili bojů ve španělské občanské válce do roku 1938 a jen někteří bojovali s Japonci na hranicích Mandžuska.
Ve Finsku Sovětští piloti používali bombardovací letoun Iljušin DB – 3 s doletem 3 000 km a Tupolev SB – 2. Stíhači ze začátku používali I-15 (I-153) a později i I – 16. Jako průzkumný používali veterána - dvojmístný dvouplošník Polikarpov R – 5.
Sověti velmi brzy zjistili, že finský stíhací pilot je stejně skvělý jako finští vojáci na zemi. Sovětský pilot se ve většině případů nemohl rovnat zkušenému finskému stíhacímu pilotu, který byl dobře vycvičen a seznámen s podmínkami finského nebe. To přesto, že Finové bojovali na 162 zastaralých letounech.
Ruské bombardovací eskadry se začaly velmi brzy bát i osamělých finských strojů, neboť věděly že i osamělý pilot je nenechá bez povšimnutí a zaútočí na ně. Nad Finskem mizely sovětské bombardéry a na sovětské základně v Tallinnu v Estonsku se mohli jen domnívat co se vlastně stalo.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XI. Č 4.

Díl XI.

Část 4.

Když začala Zimní válka tvořil páteř finského letectva Fokker D. XXI, jednomístný jednoplošník nizozemské výroby. Finové jich měli 31 kusů. Letectvu velel generál J. F. Lundquist. Ten z nich zformoval 24. stíhací peruť a dislokoval ji v Immole na Karelské šíji. Finové měli také 5 jednomístných stíhacích letounů Brewster B – 239, původně patřily stíhací letce na letadlové lodi Saratoga. Nebyly dosud námořnictvem převzaty, byly prohlášeny za nadbytečné a jako výraz solidarity byly poslány do Finska. Nikde nebyly průtahy, Brewstery dorazily do švédského přístavu Trollhättan, tady je dobrovolní mechanici z norské armády za dohledu zástupců firmy Brewster zkompletovaly. Přestože v jiných armádách Brewster F2A – 1 Buffalo B – 239 žádnou kariéru neudělal – u finského letectva se osvědčil.
Jediným, trochu moderním bombardérem té doby ve finské armádě byl Bristol Blenheim.
Finové v roce 1937 objednali 18 ks a s tím obdrželi i licenci na výrobu dalších 12 ks ve své Státní letecké továrně.
Finové měli pro Bristol Blenheim přezdívku – Pelti Heikki – Jindra Plecháč. Bristol Blenheim operoval z Luonnetjärvi nedaleko Jyväskylä. Letoun měl malou odolnost proti požáru a způsobil tak smrt mnoha finských posádek.
Finské letectvo bojovalo ve velmi těžkých podmínkách. Zatímco Sověti startovali z pohodlných základen v Estonsku a Rusku a vraceli se do vytopených prostor a bezpečí, kam nikdo neútočil, finští piloti to měli přesně naopak. A nejen piloti. Finští mechanici museli přes noc pod plachtami, ve světle baterek dělat údržbu. Mechanici museli udržovat hlavy válců motoru v náležité teplotě, nedostatečně zahřátý letoun by znamenal katastrofu. Než finský mechanik připravil letoun ke startu trvalo to v teplotách mínus 20, 30, 40 stupňů, 2 i více hodin. Pod plátěným potahem musel mechanik pod kryt motoru, opalovací lampou, foukat teplý vzduch. Musel prohřát blok motoru a všechny kovové součástky tak, aby se roztáhly do rozměrů potřebných pro účinný provoz. Musel mít stále v pohotovosti hasící přístroj, kdyby náhodou přišel plamen do kontaktu s mazadly, nebo palivem a nebo kdyby chytla plachta.
Okolní teploty mínus 20, 30, 40 stupňů znamenaly, že olej je jako voda. Mechanik musel tedy olej vypustit z letounu, uložit jej do tepla a ráno je znovu nalít do motoru.
Fokkery, které byly opatřeny lyžovým podvozkem pro použití blízko fronty, měly méně problémů, mohly přistávat i na zasněženém ledě. Ostatní letouny, které měly běžný nezatažitelný podvozek, měly problémy s přistáváním v hlubokém sněhu. Často docházelo k haváriím.
Finští piloti si vyhřátou leteckou základnu, během Zimní války moc neužili. Jejich letecké báze byly stejně pohyblivé jako u pozemních sil. Museli se stěhovat dle potřeby fronty. Jako letecká základna Finům někdy sloužil opuštěný domek u jezera, místní obecná škola, ale většinou to byl stan, nebo zákop s tabulkou „instruktážní místnost“. Finové museli „Maskirovku“ dodržovat do poslední vteřiny před startem.
Letecká základna u Värtsilä vypadala dokonce takto: žádná budova, žádné stany. V hlubokém sněhu zastrčili sloup, nainstalovali polní telefon. Nemohli zřídit ani úkryt. Bojovou pohotovost drželi pod širým mrazivým nebem, buď stáli v závějích, nebo seděli na křídlech Fokkerů. Jediné teplé jídlo byla káva v termosce, k tomu přikusovali namazaný chleba.
Jejich velitel generál Lundquist tyto problémy znal, oceňoval houževnatost a skvělou morálku svých pilotů.
Jací to byli mistři a osobnosti ukazuje i příběh, který prožil jeden zuřivý reportér, který se dozvěděl, že poručík Tatu Huhanantti sestřelil 3 ruská letadla v jediném souboji a chtěl s ním udělat rozhovor. Tento rozhovor se zpravodajem historie zaznamenal a já cituji:
Otázka: Řekl byste mi prosím, jak souboj probíhal? Co se dělo?
Odpověď: Tak nejdříve jsem sestřelil jedno letadlo nepřítele.
Otázka: A dál?
Odpověď: Potom jsem sestřelil další letadlo.
Otázka: Co se dělo potom?
Odpověď: Zase jsem vypálil a sestřelil ještě jedno.
Pochopitelně tento rozhovor zpravodaj nevydal.
Tento poručík Tatu Huhanantti, je ten samý stíhací pilot, který létal jako dvojka našeho známého pilota kapitána Eino Luukanena, který jeho smrt líčí zde v Článku 3. Je to onen poručík Tatu, který bojuje proti přesile nad letištěm, je těžce zraněn a narazí Taranem do ruského stíhače, kterého vezme s sebou – sám též zahyne. Eino Luukanen o něm říká, že měl největší skóre u jejich jednotky. Všimněme si potom u es, že byl druhým esem v Zimní válce. V Zimní válce zahynul i bratr Tatu Huhananttiho – Esko, ten létal na průzkumném letounu, byl rovněž sestřelen a zabit.
Finské letectvo, přestože nebylo nijak početné, napsalo nezapomenutelnou kapitolu dějin letectví. Za 3,5 měsíce bojů v Zimní válce mělo Finské letectvo tato esa:
Poručík Sarvanto: s Fokkerem zaznamenal 13 potvrzených sestřelů a 4 nepotvrzené.
Poručík Huhanantti: 6 potvrzených, 1 Taran, 4 nepotvrzené – to je on o jehož smrti jsme psali.
Rotný Pyötsiä: 7,5 potvrzených, 2 nepotvrzené.
Rotný Virta: 5 potvrzených, 1 nepotvrzený.
Poručík Nieminen: 5 potrvzených, 1 nepotvrzený.
Poručík Vuorimaa: 4 potvrzené, 2,5 nepotvrzených.
Kapitán Ehrnrooth (zkušební pilot působící při obraně Tampere): 7 potvrzených, 4 nepotvrzené.
Finské vzdušné síly vytvořily dne 6. ledna 1940 světový rekord. To nadporučík Sarvanto vletěl v 12 hodin 3 minuty do formace 7mi Iljušinů DB – 3 a do 12 hodin 7 minut ( za 4 minuty) se 6 Rusů poroučelo k zemi. Všechny letouny byly nalezeny. Při útoku nadporučík Sarvanto spotřeboval 2 000 nábojů. Jen 2 členové osádek ruských bombardérů se zachránili padákem a byli zajati. Zbytek zahynul. Další finský pilot sestřelil 7mého Iljušina eskadry.
Když proběhlo konečné účtování Zimní války zjistilo se, že: Fokkery sestřelily 120 ruských bombardérů – vlastní ztráty 12 strojů a jen 8 pilotů zahynulo. Celkově všichni finští stíhači mají 240 potvrzených sestřelů.
Celkově Sověti v Zimní válce ztratili 684 letadel – jsou v tom započteny i letouny sestřelené finskou protiletadlovou obranou. Protože mnoho letounů nebylo nalezeno, pády do jezer a moře, finská strana se přiklání k tomu, že číslo se mohlo blížit k 1 000.
Finská strana potvrzuje ztrátu svých 62 pilotů.


Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.