PALBA.CZ

Zimní válka 1939-40 Mapa.





SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XII. Č 1.

Díl XII.

Část 1.

Přes těžké zimní podmínky, dvoumetrové závěje na silnicích, si sovětská vojska ze 7. armády vedou v konci února a začátkem března 1940 zdatně. Podaří se jim prolomit ve dnech 28. a 29. února 1940 Druhé pásmo finské obrany a do 3. března 1940 se dostanou do bezprostřední blízkosti města Vyborg. To přesto, že dělostřelectvo a tanky mají s podporou pěchoty velké těžkosti.
Hlavní stan Rudé armády za tyto mimořádné výkony vyznamená 12 střeleckých divizí (7., 17., 24., 40., 43., 49., 70., 86., 100., 123., 136. a 138.) s 5ti tankovými brigádami (13., 20., 35., 39. a 40.) Leninovým řádem a Řádem rudého praporu.
Protože 13. armáda si v bojích na Karelské šíji nepočíná dobře, brzdí rychlost ofenzívy, je její velitel zbaven velení a je nahrazen komkorem F. A. Parusinovem. Ten se počíná mnohem zdatněji, a jeho velení je znát.
Zatímco sovětská 7. armáda nasazuje k obchvatu města Vyborg ze severu, útočí 13. armáda pod novým velením severním a severozápadním směrem. Část jednotek 13. armády na dvou místech překročí řeku Vuoksi a postupuje na Keksholm, zde tím usiluje o obklíčení dvou finských divizí. Druhá část 13. armády dosáhne jezera Noskuonselki a Repoly a přetne železniční trať Vyborg – Antrea. V té samé chvíli obchází 7. armáda ze severovýchodu vojska Finů u Vyborgu a proniká hluboko do jeho týlu, k jezeru Salma.
Zde na přístupech k městu Vyborg, způsobí Finové Sovětům nečekané obtíže. Na horním toku Saimaanského průlivu otevřou stavidla. V soustavě řek a jezer okamžitě stoupne voda o 6 metrů a zaplaví rozsáhlou oblast. V některých místech se Sověti musí brodit po pás v ledové vodě. Útok se však nezastaví.
Hlavní stan Severozápadního frontu Timošenka má připraven nový úder ve směru na Koivisto a přilehlé ostrovy. Chce proniknout do týlu finských vojsk v prostoru jezera Saima. Vytvoří pro tento úkol ze záložní skupiny vojsk 28. střelecký sbor, kterému velí komkor D. T. Pavlov. Sbor je složen ze tří divizí a podpůrných jednotek dělostřelectva a stane se součástí 7. armády.
Při této útočné operaci sehraje významnou roli i Baltské loďstvo. Jeho lodní i pobřežní dělostřelectvo, stejně tak jako námořní letectvo velice účinně podporuje pozemní jednotky.
V této době i hladinové lodě a ponorky narušují finské námořní komunikace. Blokují tak přepravu zboží a válečného materiálu ze zahraničí. V rámci této blokády Sověti potopí 20 dopravních lodí.
Finská armáda ustupuje na týlové linie. Nejhorší situace u ní vzniká u Vyborgského zálivu, led zde totiž unese těžké tanky a Sověti uplatňují svou technickou převahu. Není zde ani tolik sněhu, který by bránil pohybu vojsk, jako tomu je na pevnině.
A tak v noci na 2. březen 1940 zaútočí několik sovětských pluků na ostrov Tuppura ve Vyborgském zálivu. Finové se brání celý den, ale večer se musí zbylí finští obránci probít do Säkkijärvi. Ten den Finové ztratí i ostrov Teikarsaari a ostatní ostrovy před Trangsundem. Finové zde měli pouze 3 prapory. Proti nim používali Sověti kombinaci útoku letectva, dělostřelectva a hromadné údery tanků a pluků pěchoty.
Finům ještě nedorazila posila z Laponska. Teprve se sem přesouval jeden prapor z IV. armádního sboru, který 29. února 1940 dokončil likvidaci sovětské 34. tankové brigády.
Měl se zde začlenit do nově vzniklé finské pobřežní skupiny, pod velením generálmajora Wallenia. Ten předtím velel jednotkám v Laponsku. Pro generálmajora Wallenia však byla zvláštnost obrany Vyborgského zálivu tak nezvyklá (velel předtím v pustině roztroušeným oddílům), že to nezvládl a byl 3. března 1940 vystřídán ve velení generálporučíkem Oeschem.

Sověti však začali útočit i severně od Ladožského jezera v Druhém a Třetím prostoru. Již během ledna a února 1940, kdy zde bylo zasazeno 8 divizí, dochází k posílení o dalších 8 střeleckých divizí a 2 divize jezdecké. I všechny prořídlé jednotky po těžkých bojích jsou doplněny na plné početní stavy. Zlepší se zde zásobování a jsou zde vybudovány železniční tratě.
Velitel severoladožské fronty rozdělí 8. armádu na 2 samostatné části. Nově utvořené armádě velí komandarm 2. rangu M. Štern. Jižní skupina nyní vytvoří 15. armádu, které velí komandarm Kovalev. Stalin na tomto úseku fronty svěří dohled svému příteli z dob Občanské války komandarmu 1. rangu G. I. Kulikovi. Vybaví jej rozsáhlými pravomocemi v kádrových a operačních záležitostech. Jak víme na severoladožské frontě probíhají stále těžké obranné boje sovětských jednotek. Ty jsou zde obklíčeny v malých a velkých „Motti“ u Kitelä, Kollaanioki a i na jiných místech.
Úkolem 15. armády je zaútočit po ledě na prostor Impilahti – Sortavala a dosáhnout čáry Sortavala – Kuokkaniemi – Rauhalachti. Postup má i pomoci z obklíčení 18. divizi. Když se útok podaří, pomůže to průlomu i na Karelské šíji. Kovalev útok připraví do tří etap. Na kontrolu však přijede komisař N. N. Vašugiu. Ten shledá nedostatky a Kovaleva odvolá.
Počátkem března zahajuje sovětská 8. a 15. armáda rozsáhlou ofenzívu.
Sovětská 8. armáda po těžké dělostřelecké přípravě zaútočí 6ti divizemi a zvolna postupuje směrem na Kolaa. Odpor jim zde kladou na křídlech z jihu prapory Talvelovy skupiny. Po více než týdenních bojích 10. března 1940 Sověti dobijí klíčové opěrné body ve středu finské obrany. Večer 12. března 1940 dosahuje průlom ve směru k železniční trati na jih ke Kolaanärvi hloubky 1,5 km. Finové však mají připraven protiútok. K tomu již nedojde, protože bude uzavřeno příměří.
Pro obě strany znamenala ofenzíva v Druhém prostoru na konci války obrovské ztráty na lidech. V některých finských rotách zůstalo naživu pouze několik vojáků. Ale zásadní průlom zde Sověti nezaznamenali. Naopak hrozila protiofenzíva.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XII. Č 2.

Díl XII.

Část 2.

V „Druhém prostoru“, na východním břehu Ladožského jezera se situace pro sovětskou 15. armádu nevyvíjela dobře. Jak víme Fini zde drželi v „Motti“ sovětskou 18. a 168. divizi. Celá 15. armáda měla pro veškerý pohyb (zásobování a přesuny) jen jednu silnici. Silnice opisovala východní pobřeží Ladožského jezera přes městečka Salmi a Pitkärantu. Tuto silnici se podařilo Finům severně od městečka Pitkäranta přerušit a bránit. Sověti zde museli začít útok tím, že nejprve komandarm Kulik dal souhlas sovětské 37. divizi, aby dobyla 3 ostrovy poblíž ladožského břehu, Maksimansaari, Petäjasaari a Pajmionsaari. Útok zahájila sovětská 37. divize po těžké dělostřelecké palbě dne 6. března 1940 ráno a do večera ostrovy obsadila. Tento útok umožnil navázat spojení s několika „Motti“ ze 168. divize. Finové byli nuceni na pitkärantském směru ustoupit o několik km. Ovšem 18. a 168. divizi Sovětů se nijak neulehčilo. Obklíčení trvalo. Tři velmi dobré, dobře vyzbrojené finské divize dál držely odříznutím cesty situaci pevně v rukou. Zablokovaly útok 14ti střeleckým, 2ma motorizovaným jezdeckým divizím, 2ma tankovým plukům, 3 vzdušným výsadkovým brigádám a 10ti lyžařským eskadronám. Ty se prostě nemohly rozvinout, místo obejít a tak nemohly zahájit žádnou ofenzívu.
V „Třetím prostoru“ u Kuhmy se brání v „Motti“ obklíčené jednotky 54. sovětské divize proti finské 9. divizi. Ta sem přešla když ukončila úspěšně boje u Suosalmi a Raate (raatská cesta). Když byla poražena lyžařská brigáda V. D. Dolina, zformují Sověti tzv. Rebelskou operační skupinu. Tuto speciální skupinu v síle 3 000 mužů pod velením plukovníka CH. D. Mamsurova vyšlou v únoru proti Finům. Skupina pronikne s těžkými ztrátami k 54. sovětské divizi. Ovšem situaci v „Třetím prostoru“ u Kuhmy Sověti tím nezmění.
Když se koncem února oslabí pozice Finů na Karelské šíji, rozhodne se finské vrchní velení přesunout část praporů ze „Čtvrtého prostoru“ na jih, na Karelskou šíji. To dovolí i příchod brigády švédských dobrovolníků. Na finskou frontu ve „Čtvrtém prostoru“, na sallském směru v prostoru Markajärvi totiž dorazila švédská brigáda dobrovolníků (2 prapory) pod velením švédského generála E. Lindera. Generál E. Linder bojoval již v osvobozenecké válce (1918) jako velitel satakundské skupiny. Nyní připojil své 2 prapory švédských dobrovolníků ke zbývajícím 9ti finským praporům a převzal velení nad všemi jednotkami na celé Saalské frontě ve „Čtvrtém prostoru“.
Právě koncem února 1940 konečně přichází větší množství zahraničních dobrovolníků na pomoc Finům a je to právě v nejtěžší chvíli.
Již na začátku války se ve skandinávských zemích formuje lidové hnutí na podporu Finska.
Ve Švédsku se do služby ve finské armádě přihlásí 8 000 mužů. Bohužel většina z nich musí nejprve dostat výcvik v armádních střediscích Tornea a Kemi. To si vyžaduje čas, který však Finové nemají. Z Norska přijde 725 dobrovolníků a z Dánska 800. Nejsou jediní. Složitými dobrodružnými námořními cestami, protože Německo nepovoluje tranzit přes své území pro přepravu materiálu a dobrovolníků, putují příslušníci 26ti národů do Finska.
Finové z nich utvoří „Cizineckou legii“. Valná většina z nich se na frontu již nedostane. Přijdou pozdě.
Historie hovoří, že v Maďarsku i sám admirál Horthy nechává utvořit dobrovolnický sbor – přihlásí se 25 000 uchazečů.
V samotném Finsku se soustředí 11 500 mužů.
Historie hovoří a my jsme již zmínili, že Francie připravovala 50ti tisícový kontingent, konkrétně – 1 alpskou brigádu, 1 polskou brigádu a 2 prapory Cizinecké legie. Méně známo je, že i československá zahraniční armáda ve Francii chtěla také k Francouzům začlenit československé vojáky. Tehdejší president v exilu, Edvard Beneš to zakázal. Měl totiž obavy, aby si československé odbojové vedení neudělalo ze SSSR nepřítele. Připraveni byli i vojáci Velké Britanie, konkrétně to byla 42. a 44. divize.
Čekalo se na žádost Finska. Nikdy nepřišla. Finové se obávali, že zapojením Francie a Velké Britanie by se připojili ke 2. světové válce. SSSR by dle smlouvy pomohlo Německo a vznikl by tak válečný konflikt v celé Skandinávii.
Kdo se seznámí s historií Zimní války, ten zjistí, že Finové od začátku války bojují s bezmeznou obětavostí a obdivuhodně. Pro vojenské odborníky, kteří později akce studovali jsou výkony finských vojáků nečekané, vzhledem k poměru sil neuvěřitelné. Finští vojáci dosahovali neuvěřitelných úspěchů. Vždyť rozdrtili, nebo obklíčili 5 sovětských divizí. Rudé armádě způsobili naprosto nečekané a nepředpokládané ztráty na lidech a materiálu. Ukořistili obrovské množství zbraní, munice a vojenského materiálu. Bylo to: 40 500 pušek, 3 900 lehkých kulometů, 200 samopalů, 900 těžkých kulometů, 138 polních děl, 125 protitankových kanonů, 131 tanků, 9 obrněných aut, 329 nákladních automobilů, mnoho munice a výstrojního materiálu.
Přes veškerou houževnatost, sebeobětování však neměli Finové šanci proti přesile SSSR zvítězit. Sovětům se přeci jenom po ohromných ztrátách daří prolomit houževnatě bráněnou Mannerheimovu linii, proráží i obranná postavení na mezilehlé linii a pomalu si otvírají vstup do vnitrozemí Finska.
V únorové ofenzívě a na začátku března 1940, se na hlavní frontě sovětsko – finské války, na Karelské šíji, vyvíjí situace pro Finy špatně. Sovětské útoky probíhají na třech hlavních směrech: a) v prostoru stanice Antrea útočí Sověti do týlu hlavních finských sil, b) východně a severně od Vyborgu a za c) třetí místo je přímo ve Vyborgském zálivu.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XII. Č 3.

Díl XII.

Část 3.

Rozkaz komandarma Timošenka je: důsledně pronásledovat finské jednotky, rozbít odpor před vyborgským postavením, dobýt Vyborg a vybudovat předmostí na západním pobřeží Vyborgského zálivu! Zatím se 7. armádě daří, koncem února 1940 prolomí Druhé pásmo a na začátku března se probojuje na přístupy k Vyborgu.
Komandarm Mereckov, který si únorovými boji 7. armády získá opět důvěru hlavního stanu, dostane 3. března tento rozkaz: Zasaďte 28. sbor ze zálohy vrchního velení a zaútočte přes Vyborgský záliv. Musíte dobýt předmostí na pobřeží a poté přetněte magistrálu Vyborg – Helsinky. Při tomto útoku je nutné obsadit prostory Repola, Nisalachti a Vilaioko, útok rozvíjet dále k severu směrem na stanici Simola (ta leží 15 km od Lappeeranta).
Zde mu mají přijít na pomoc vojska, která budou postupovat přes Finský záliv. Do této operace bylo totiž zapojeno i Baltské loďstvo, které mělo poslat vojskům 7. armády jako posilu jednotky pobřežní obrany.
A tak je 4. března 1940 zahájen generální útok ve Vyborgském zálivu. Ten den se Rudé armádě do večera daří zachytit na souši, ale večer je Finové protiútokem vyženou zpět na led.
Dne 5. března 1940 jsou Sověti posíleni 100 tanky a znovu útočí přes Teikarsaari na výběžek Vilaniemi. Vlom se jim podaří, když dobijí Häpänpäjaniemi a Vilaniemi. Finové mají nedostatek dělostřelectva a protitankových zbraní – obrana je těžká, ale Finové je odrazí skoro na všech úsecích. Jen u Vilaniemi se Sověti udrží na dosažené čáře. Dokonce 7. března proniknou dál až k silnici Vyborg – Säkkijärvi. Tímto přetnutím odříznou celý výběžek. Hrozí srolování celé finské fronty ve Vyborgském zálivu. Finové připravují protiútok. Ale v době přípravy protiútoku zaměstnají Rusové finské jednotky tím, že postupují přes ostrovy Suursaari a Lavansaari na Kotku a Virolahti. Sověti současně zahajují silou 8mi praporů postup po ledě z Hoglandu a Löfskäru k úseku pobřeží Kotka – Vederlaks. Sověti chtějí vpadnout finským jednotkám na výběžku do zad.
Finové však skvělými manévry od 4. do 9. března v těžkých bojích odrazí sovětské jednotky. Velmi zde pomáhají Finům pobřežní baterie, jejich granáty v ruských útočných rojnicích působí doslova paseku a obrací sovětskou pěchotu na útěk. Mnoho ruských vojáků zahyne v děrách, které způsobí granáty v ledu.
Na zastavení ofenzívy Sovětů se podílí i finské letectvo. Náš dobře známý kapitán Eino Luukanen nám ze své knihy nabídne jednu ukázku, jak vypadal postup takového jednoho sovětského praporu, v době sovětské ofenzívy ve Vyborgském zálivu přes led.
Nejprve říká, že jeho stíhací skupina L od příletu na zamrzlé jezero Kivijärvi nemohla pro špatné počasí létat. Špatné počasí bylo i 4. března 1940 v začátku ruské ofenzívy. Bylo zataženo. Nic se nedělo od rána, piloti i kapitán Luukanen drželi hotovost. Teprve po 12 hodině se ozve telefon a pak, cituji co píše kapitán Luukanen:
„Pobřežní dělostřelecká baterie hlásila, že Rusové se po zamrzlém zálivu u Virolahti pokoušejí dostat na pevninu. Měli jsme zaútočit na postupující kolony. Naše zkušenosti s bitevními akcemi toho druhu nebyly velké a navíc jsem se obával ruských stíhaček z letiště Suursaari. Proto jsem určil 4 piloty jako horní krytí a pak jsme po dvojicích odstartovali. Nejprve to vypadalo, že se mraky trochu roztrhly a jsou výše. Letěli jsme tedy ve 300 metrech, ale u Luumäki nás hustá černá oblaka přitlačila až k zemi. Skoro jsem pomýšlel na návrat. Naštěstí už byly podmínky nad Finským zálivem lepší a znovu jsme mohli vystoupat výš. Po svých cílech jsme nemuseli pátrat, spatřili jsme je téměř okamžitě asi 10 km před sebou. Řada lidí a koní vypadala jako černý had a z výšky se zdála nehybná. Odhadl jsem ji na zesílený prapor asi 500 vojáků. Ruské stíhačky přiletět nemohly. Suursaari se ztrácelo v mlze. Nic nám nebránilo roztáhnout svou formaci ke zdrcujícímu náletu. Lepší terč nám Rusové nabídnout nemohli. Neměli ani bílé maskovací oblečení a zřetelně se odráželi od okolní krajiny. Asi také čekali vlastní letadla, protože hluk našich motorů je nepřiměl k nějakému krytí. Mírně jsem potlačil a palbu zahájil tak 10 metrů nad zemí.
Nepřátel se okamžitě zmocnila panika. Někteří padli, další se pokoušeli chytit splašené koně, jiní se rozběhli všemi směry nebo se plazili sněhem. Začal jsem stoupat, až když měli Rusové lyže fokkerova podvozku těsně nad hlavami. Při otočce jsem jasně viděl zdrcující účinek své palby. Illu právě začínal a po něm další. Za cíl mi teď posloužil čtyřkulomet na jakémsi vozíku. Hřměli jsme tam i zpátky nad zbytky kolony a našich 32 kulometů vychrlilo 8 000 nábojů. Tahle skupina Rusů už na Virolahti nezaútočí. Po přistání nám velitel dělostřelců hlásil, že sledoval celou akci. Nepřítel ztratil všechna vozidla a asi polovinu mužů a zbytek se vydal pěšky zpátky po ledě zálivu.“
Sovětskému levému křídlu 7. armády se daří 6ti divizemi 10. a 28. střeleckého sboru obsadit 40ti km úsek pobřeží. Dalším útokem do stran a západním směrem jej rozšíří ještě o 13 km.
Finské vrchní velení reaguje rychle a posiluje obranu pobřeží 5ti prapory Ochranného sboru, který je složen ze starších mužů a mladých chlapců z údolí řeky Kymmene. Přeorganizuje celou finskou obrannou frontu na pobřeží. Dne 7. března 1940 je zformována nová finská bojová skupina „Hamina“. Velení skupiny přebírá generálmajor Hanell. Generálmajoru Hanellovi jsou podřízeny všechny jednotky v západním sektoru Vyborgského zálivu. K dispozici dostane ještě jako posilu jezdeckou brigádu, která je sem urychleně poslána od IV. armádního sboru z Ladožské Karelie. Maršál Mannerheim sem posílá všechny použitelné zálohy k obraně Vyborgského pobřeží. Po těžkých bojích se zde přeci jenom Finům podaří Sověty zastavit a předmostí zablokovat. Ještě však není úplně zažehnán průlom. Na pravém křídle sovětské 7. armády, severovýchodně od Vyborgu útočí 6 sovětských divizí spolu se zvláštními rychlými skupinami. Ty se probojují k železniční trati a trať mezi Vyborgem a stanicí Antrea přeruší. Je tak zničeno spojení finských obránců vyborgského prostoru s finskými vojáky na käkisalmském a sortavalském směru. Finům nezbývá než začít používat k přesunům a zásobování cesty, které vedou na severozápad a sever do lesnatých močálovitých končin Mikkeliské oblasti. Tyto cesty napadá sovětské letectvo a lyžařské jednotky Sovětů se snaží tyto spoje vyřazovat z provozu.

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka XII. Č 4.

Díl XII.

Část 4.

Rudá armáda podnikne ve dnech 7. až 9. března 1940 severovýchodně od Vyborgu u Tali nečekaný útok. Překvapí tím dokonale finskou divizi, která se na tomto úseku brání. Divize byla předchozími boji zdecimována a odříznuta a nyní neměla naději, že jí přijdou zálohy na pomoc. Musí do svých řad zařadit ozbrojené civilisty a staré záložníky. Ti na rozjetou Rudou armádu nemají dostatek morálních a fyzických sil. Umí však dobře střílet. Sověti přes ohromné ztráty nutí finskou divizi k ústupu.
Sovětské jednotky 34. armádního sboru, které útočí v prostředku sestavy 7. armády se probíjí až na okraj Vyborgu a posléze i do jeho předměstí a 12. března 1940 se dokonce zmocní části města Vyborg.
Mezi tím sovětská 13. armáda, která postupuje levým křídlem ke Kaunissari na řece Vuoksi a k Noskuanselka spolu s dalšími jednotkami se probije do prostoru stanice Pölläkkälä ke Kaupinsari. S 5ti pluky překročí na dvou místech řeku Vuoksi a chce zaútočit Finům do týlu. Zde Finové přisunou zálohy a tvrdě se brání. Těžké boje probíhají především na úseku Taipalenioki, stejně tak i u Äjuräpää a Vuosalmi. Rudá armáda zde má otřesné ztráty, je to 700 mužů za den. Přes tyto otřesné ztráty se Sověti u Vuosalmi probíjí na druhý břeh řeky Vuoksi. Finská postavení jsou nyní v otevřeném terénu, který není ženijně upraven a má jen malé vyhlídky na delší obranu.

Dne 9. března 1940 je maršál Mannerheim s velitelem armády na Karelské šíji a s třemi veliteli armádních sborů předvolán do Státní rady Finska. Má podat zprávu o válečné situaci. Všichni vojenští velitelé včetně maršála než rozeberou vojenskou situaci jednomyslně uvedou, že situace na frontě je nestabilní a finská vojska už nejsou schopna dlouho odolávat. A to i přesto, že pomoc západních velmocí by mohla mít na průběh války vliv.
V rozboru pak uvedou, že Sověti přes ohromné ztráty a únavu vítězí. Na finské frontě Sověti nasadili 58 divizí, přisouvají 4 divize a na cestě je dalších 10. Původních 600 000 sovětských vojáků se rozrůstá na 1 000 000. Stalinovi velice záleží na vítězství. Sověti budou mít nyní na frontě (13. ,14. a 15. března 1940) 72 divizí a budou mít nad Finy šestinásobnou převahu. V závěru války má finská armáda totiž již pouhých 340 000 mužů. Na frontě je proti 700 sovětských praporů jen 180 finských. Ještě větší převaha je ve vojenské technice. Sověti zde mají 11 266 děl a minometů, 2 998 tanků a 3 253 bojových letadel. Proti takové převaze by možná ani pomoc západu nepomohla.
Přesto ke konkrétní situaci ke dni okolo 9. a 10. března 1940 maršál Mannerheim říká, že nebyla černá. I když Sověti podnikali útoky mezi Vyborgem a řekou Vuoksi a na novém centru bojů u Vuosalmi, jižně a východně od Vyborgu je finská obrana pevná. Nejslabší místo Finů je otevřené území kolem Tali. Tady mohou Sověti v otevřené krajině zatlačit Finy k výběžku mezi jezery Kärstilänjärvi a Leitimonjärvi. Dále řekl, že všude připravuje protiofenzívy k udržení obrany.
Poslední den války je den 12. března 1940. Ten den maršál na situaci nazírá optimisticky, cituji: „Protiútok na výběžku Vilaniemi byl úspěšně zahájen. Na dvou místech dále na východ, kde se nepřítel zachytil na pobřežní linii, byl zahnán na led. Ostatní útoky na pobřeží, stejně jako pokus nepřítele dobýt okrajovou čtvrť Vyborgu, byly odraženy. Také u Vuoksi se zhroutily všechny útoky stejně jako u Taipaly, která byla nyní, v poslední minutě vystavena mohutné dělostřelecké palbě…“
Ten poslední den Zimní války 12. března 1940 dorazí na pomoc i finsko – americká legie. Pozdě. Přesto optimismus maršála Mannerheima, že se Finové mohli bránit dál je pravda. Sovětských 25 divizí na Karelské šíji je v celé 180ti km frontě odraženo. Hlavní bojiště je stabilizováno. Kritický bod Vyborgský záliv má finské velení pevně v rukou a rozvinulo skvělý útok u Vilaniemi. To se již blíží jarní tání, tedy nezpevněné lesní a polní cesty se promění v bahniště. Sovětská technika, auta, děla a tanky nebudou schopna pohybu.
Také východní fronta (Druhý, Třetí, Čtvrtý a Pátý prostor) je Finy stabilizována. U Kuhma zlikvidují obklíčenou sovětskou 54. střeleckou divizi. Severně od Ladožského jezera finská ofenzíva znamenala zničení 18. divize a 34. tankové brigády. Uvolněné síly finských divizí postupují proti čerstvým sovětským divizím na břehu Ladogy, odvrací tak nebezpečí sovětského útoku na frontě u Kolaa. Sověti se zde pokusili 2x silou čtyř divizí prorazit obklíčení. Finové skvělým manévrováním, za využití terénu Sověty odrazili a situaci stabilizovali. Po celé frontě dosahují Finové rovnováhy.
Zásobování finské armády se koncem února a začátkem března viditelně zlepšilo. Domácí průmysl a zahraniční dodávky zajišťují přísun munice pro pěchotu, a i když spotřeba granátů pro těžké finské dělostřelectvo od začátku února 1940 (počátek generální ofenzívy SSSR) vzrostla a o mnoho tisíc přesahovala výrobu, Finové úsporami vytvořili dokonce dvoutýdenní zásobu.
Ke 12. březnu 1940, tedy závěru války, vzniká jeden zásadní problém: je to nedostatek vycvičených vojáků. Válečná fronta se prodloužila a všichni vycvičení vojáci, kteří jsou k dispozici, jsou zasazováni do bojů. Finské jednotky na frontě jsou vyčerpané do krajnosti. Obranná síla finské armády je napjata k prasknutí.
Vyvstává tak otázka co dál? Západní pomoc je problematická. Očekává se, že Němci spustí válku proti západu. Finsko tak bude zcela opuštěno, ve světě o něj ve stínu světových událostí opadne zájem. Je třeba něco udělat. Teď mají ještě Finové v ruce trumf. Mají pevnou obranu. Způsobují SSSR těžké vojenské ztráty. Je nutné s tímto trumfem jednat o míru. Jen tak je možno zajistit samostatnost Finska a tím zachránit Finsko před zkázou!
A tak dne 13. března 1940 v 11 hodin finská armáda po více jak 100 dnech těžkých a hrdinných bojů končí plnění svého základního úkolu – obranu vlasti před odvěkou hrozbou z východu.
Jak dále uvidíme – Prozatím!

Jak vypadal mír – lépe řečeno příměří, co se za tím skrývalo, co to Finsku přineslo, si řekneme v Díl XIII.

Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.