PALBA.CZ

Červen 1944 okolo Vyborgu na Karelské šíji.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VIII. Č 1.

Díl VIII.

Část 1.

V té samé době kdy Finsko odmítlo mírovou nabídku sovětské vlády, je vyzván náčelník finského generálního štábu generál Heinrichs k návštěvě německého hlavního stanu, který v té době sídlil v Berchtesgadenu. Důvodem je výměna informací a názorů obou stran. První den si generála Heinrichse nikdo nevšímá. Druhý den je pozván Keitelem a Jodlem na pohoštění za přítomnosti několika důstojníků generálního štábu.
Keitel ostře napadá politiku Finska a zvláště kritizuje cestu finské delegace do Moskvy. Urážlivý postoj a výroky Keitela směřují i proti chování finského tisku.
Generál Heinrichs na urážky reaguje tím, že si žádá rozhovor mezi čtyřma očima.
Keitel reaguje, cituji:
„Nebudete snad mít nic proti tomu, když u toho bude Jodl? Chceme, aby vypracoval pro maršála expozé, pokud vás něco takového ještě zajímá.“
Potom ve třech dojde k diskuzi v štábním vagonu u mapových stolů. Keitel a Jodl, jeden přes druhého chrlí na Heinrichse argumenty, že jen Německo a německé vítězství může zachránit Finsko před bolševizací. Ani jeden argument však neříká, jak má Finsko v této těžké situaci postupovat.
Němci již před rokem zvažovali co by dělali, kdyby Finsko vystoupilo z války. Byl to celý soubor opatření Uvažovali, že stáhnou skupinu armád Nord na linii Narva – jezero Peipus (Čudské jezero) na tzv. „Pantheří linii“. Německá 20. horská armáda by se ocitla v těžké situaci. Uzavřela by se jí námořní cesta Botnickým zálivem, přes východní moře. Německá armáda by se tak ocitla v izolaci.
Hitler již 28. září 1943 vydal směrnici číslo 50. Ta stanovila, že pokud Finsko uzavře separátní mír, přesunou se oba jižní sbory 20. horské armády na sever do tundry a s 19. horským sborem utvoří novou frontu. Fronta velkým obloukem v délce 400 km obkrouží severní výběžek finsko – švédského pohraničí u Kaaresuvanto přes Ivalo až k osadě Zapadnaja Lisa. Pro tento plán se připravovaly komunikace. Při ústupu Němci měli ničit finské železniční a silniční komunikace, význačné stavby, spojovací zařízení a zemědělské usedlosti.
Tento plán narušila ofenzíva Sovětů v lednu 1944 viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1670
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1676

Ofenzíva Sovětů vyvolala v Helsinkách vážné obavy o osud Finska.
Německo se obezřetně připravovalo na eventualitu finské zrady.
Když se Paasakivi vrátil z Moskvy neopomněl německý zástupce ve finském hlavním stanu generál Erfurth napadnout generála Heinrichse slovy, cituji:
„Nemyslíte, že tato hra trvá už dost dlouho? Nebo se domníváte, že Německá říše může jako nečinný divák přihlížet, jak vy opouštíte své postavení na nejdůležitějších baštách evropské pevnosti?... Viděli jste, co se právě stalo v Maďarsku. Pro Německo bylo nezbytné sáhnout k opatřením zaručující obnovení pořádku… Ve hře je příliš mnoho. Pasivní postoj vůči kolísajícím spojencům by byl neospravedlnitelný.“
Generál Heinrichs zaprotestoval na srovnávání Finska s Maďarskem. Poté rozčileně, se zvyšujícím hlasem vpálil Erfurthovi, cituji:
„Ještě dnes, stejně jako před dvěma roky, stojíme na Sviru, německá vojska ustupují od Leningradu, Sověti se blíží k našim hranicím, ale my tam stojíme!“
Erfurth neměl správný argument, protože to byla pravda a tak jen jak z jiného světa řekl, cituji:
„Jen se podívejte do vašich novin! Ani slovo o bratrství ve zbrani! Když člověk čte některé finské noviny, má pocit, že je v nepřátelské cizině.“
Rozešli se ve zlém. Ale Erfurthova hrozba nebyla jen tak slova do větru.
Totiž finský vojenský atašé ve Švédsku, plukovník Martin Steven hlásí ze špionážních zdrojů, že Němci v Estonsku soustřeďují své jednotky. Jednotky mají být připraveny k obsazení Alandských ostrovů, Turku, Hanko a Helsinek. Do Helsinek se počítá s vysazením německých parašutistů.
Samozřejmě, že maršál Finska Mannerheim okamžitě reaguje. Jmenovaná místa jsou posílena finskými speciálními jednotkami.
Němci totiž při plánování odvety proti separátnímu míru Finska také plánovali fašistický puč jako v Maďarsku. Chtěli vytvořit kolaborantskou proněmeckou vládu, která by byla finskou obdobou maďarské vlády Döme Sztójaye. Finská tajná služba přinesla i to, že se nedá počítat s Mannerheimem v čele, ale náčelník štábu generál Heinrichs a generální ubytovatel generál Airo, by se prý postavili do čela státního převratu. Němci prý uvažovali i o finském představiteli v německém hlavním stanu generálu Östermanovi, ten prý prohlásil, že:
„Armáda v takovém případě převezme moc do svých rukou.“ Myšleno v případě vojenského převratu.
Němci však zareagují jen tak, že koncem února zastaví dodávky obilí a od 3. dubna 1944 se do Finska přestanou dovážet potraviny, průmyslové výrobky, uhlí, železo a hnojiva.
Po dni 5. dubna 1944 Wehrmacht zamítne žádost finského hlavního stanu o modernizaci dělostřelectva. Prohlásí také, že až bude znám finský postoj k Německu může se přikročit k modernizaci protitankových prostředků ve finské armádě.
Hitler jde ještě dál, když 18. dubna 1944 nařizuje zastavit veškeré dodávky válečného materiálu, kromě malého množství zbraní a střeliva nezbytných pro zajištění fronty. Němci také zruší jednání s šéfem finského válečného hospodářství generálem Grandellem. Jednání se mělo uskutečnit v dubnu 1944 v Berlíně.
V Německu se však ozvou hlasy, které upozorňují na negativní důsledky těchto rozhodnutí. Finsku se má jen pohrozit, ne Finsko zničit a zahnat ho na druhou stranu.
Finská vláda reaguje. Od této chvíle se musí vyvolávat zdání, že Německo se nemusí znepokojovat. Finové jak víme odmítli sovětské podmínky. Finská vláda zakáže noviny Svenska Pressen, které se zabývaly mírovou otázkou a kritikou Německa.
Maršál Finska Mannerheim nechá postavit před válečný soud záložního důstojníka, který v listu Helsingin Sanomat uveřejnil dva články, které hovořily kriticky o německé letecké válce proti Anglii.
Ale finská vláda také provede i odvetu - zastaví všechny nasmlouvané dodávky do Německa.
Maršál Finska Mannerheim pak jemně žádá Hitlera dopisem 12. května 1944, aby omezovací opatření zmírnil.
Je to moc mírné, Hitler nepoleví. Odpoví, že by Finsko bylo příkladem pro jiné a že nemůže poslat zbraně tam, kde neví jak budou použity.
Toto balancování Finska v USA a Švédsku vyvolává dojem, že je třeba jednat.
Ale SSSR si myslí něco jiného. Finové ještě nedozráli k politickému řešení.
Tady musí rozhodnout zbraně.

Boje 1944 - Karelská šíje.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VIII. Č 2.

Díl VIII.

Část 2.

Rudá armáda roku 1944 už nebyla těmi nazdárky z roku 1939/40. Rudá armáda prošla zkušenostmi tří válečných let. Ti co přežili byli nejlepšími válečníky své doby. Technicky se Rudá armáda podstatně vylepšila a patřila k nejlépe vybavenému válečnému stroji roku 1944.
Přes všechny tyto klady její útočné operace na Karelské šíji a v Karélii byly velice obtížné. Narazily zde na jedny z nejlepších vojáků 2. světové války, zvláště v obraně. Ale nejen to. Sovětské útoky byly vedeny do nejzáludnějšího terénu světa. Tento terén má spoustu jezer, vodních toků, bažin, houštin a rozlehlých lesních masivů. Finové toto prostředí znali a proměnili jej v odolnou a hluboce členěnou obranu. A nejpevnější obrana byla samozřejmě na Karelské šíji.
Celých 2,5 roku zde Finové budovali opevnění, neboť museli počítat s tím, že pokud se někde bude bojovat o jejich svobodu, tak to bude tady.
Nejdůkladnější obrana byla vybudována v druhé obranné linii, která se táhla od jezera Suvanto – Jarvi, Kivennapa k Mätsäkülä. Zde Finové vybudovali ohromné množství železobetonových bunkrů a pevnůstek. Bylo to 12 až 14 palebných ohnisek a 18 až 20 opevněných postavení na 1 km fronty. Obrannou linii chránila hustá síť protitankových a protipěchotních zátarasů.
Mimořádně a velmi důkladně byly chráněny opěrné body na výšinách, v prostorech Kivennapa, Kotselka, Kuterselkä, Mätsäkülä, Tilima. Ohromné opevnění vzniklo před městem Vyborg. Tady byl zbudován tzv. vnější obranný obvod.
Na Karelské šíji byl tak vybudován systém obranných postavení do hloubky 100 km.
Finské vrchní velení nezapomnělo tentokrát ani na výstavbu obranných linií, kde útočila sovětská 7. armáda Karelského frontu. Zde bylo proti Sovětům vytvořeno 6 obranných pásem, které byly propojeny sítí mezilehlých a bočních postavení. Protože se zde bojovalo 2 roky, měli zde Finové zasazeno větší množství sil a prostředků než na Karelské šíji. Takže zde proti Sovětům, levému křídlu Karelského frontu na medvěžegorském směru a na řece Svir bojovalo 9 finských divizí a 5 brigád. Kdežto na Karelské šíji bylo v té době do obrany zasazeno 6 finských divizí včetně 1 tankové divize a 2 brigád.
Na Karelské šíji i na Ladožské a Oněžské frontě byly do obrany, stejně jako ve Finském zálivu zapojeno velké množství bojových lodí.
Finská armáda od ofenzívy v lednu 1944 jen pomalu ustupovala za zdržovacích bojů z dosažené čáry roku 1942.

Sovětské velení však připravovalo před operací Bagration jednu ze dvou klamných operací právě zde proti finské armádě. Němci měli právě touto operací na Karelské šíji a Ladožsko – Oněžské frontě, stejně jako u Narvy a na jižním směru dojít k přesvědčení, že toto jsou hlavní směry úderu, které Rudá armáda ve svém letním tažení povede. Tyto operace byly součástí „Maskirovky“, které měly a také spletly německé vyhodnocovače letního tažení Rudé armády.

Po proražení leningradské blokády (konec ledna 1944) se probíjela Rudá armáda v složitém terénu k finskému obrannému postavení na Karelské šíji, kam se přiblížila na začátku června 1944. Maršál Finska Mannerheim byl znepokojen tím, že se hlavní část finských jednotek nachází ve východní Karélii, kdežto na Karelské šíji, pro Finsko životně důležitém prostoru je jen oněch 6 finských divizí a 2 brigády včetně 1 tankové divize, jak jsme již výše popsali.

Rudá armáda zahajuje mohutnou ofenzívu na Karelské šíji dne 9. června 1944. Celých 10 hodin Sověti bombardují a ostřelují dělostřelectvem finská obranná postavení. Potom vyrazí sovětské jednotky Leningradského frontu (21. a 23. armáda) pod velením generála Govorova a za podpory Baltského loďstva a 13. letecké armády do útoku. Sovětští vojáci se dostanou až k pobořeným opevněním první linie finského obranného pásma. Palba sovětských děl byla tak silná, že byla slyšet až v hlavním finském stanu v San Mikkeli, a dokonce i v Helsinkách, které jsou vzdáleny od místa palby 220 až 270 km. Útok sovětské pěchoty byl přesto Finy odražen. Rudá armáda nastoupila znovu do útoku večer, tentokrát za hromadné podpory tanků. To se již Sovětům podaří obsadit několik předsunutých opěrných bodů.
Dne 10. června 1944 v 5 hodin ráno začala nejtěžší dělostřelecká příprava, která byla ještě mohutnější než 9. června 1944. Hustota palby byla 400 hlavní na každý km čtvereční (ve Stalingradu to bylo 200 hlavní na km čtvereční).
Proti finské obraně bylo nasazeno k bombardování 1 000 letounů. Ty bombardovaly obranné objekty, silnice a železnice.
Maršál Finska Mannerheim nazval 10. červen 1944 černým dnem finských válečných dějin.
Proti jednomu finskému pluku pak útočí 3 sovětské gardové divize s nasazením ohromného počtu tanků.
Hlavní sovětský úder je zasazen na 12,5 km širokém úseku pobřeží směrem na Vyborg. Generálporučík D. N. Gusev provede masové nasazení tanků své 21. armády. Sovětské tanky s pěchotou překročí řeku Sestra a pak podél vyborgské silnice proniknou do hloubky 14 km.
Ve finské frontě je trhlina. Sověti tuto trhlinu rychle rozšiřují.
Stejným způsobem si ve východní části Karelské šíji počíná sovětská 23. armáda.
Karelská šíje hoří. Probíhají zde těžké útočné a obranné boje. Finové se brání bez ohledu na své ztráty, ale naději, že zadrží Sověty již nemají. Sovětských tanků, pěšáků a palby je příliš mnoho.
Když dorazí první zprávy do hlavního stanu o sovětské ofenzívě na západním pobřeží Karelské šíje pošle Mannerheim veliteli 4. armádního sboru generálu Laatikainenovi všechny zálohy, které má. Je to 3. divize, jezdecká brigáda a jeden z pluků 18. divize. Zároveň tam ještě pošle i tankovou divizi.
Takto posíleným jednotkám 4. sboru se podaří Sověty zastavit, nasazením všech sil na linii Tali – Ihantala. Zde se rozpoutá největší a nejtěžší bitva, která kdy byla na skandinávském bojišti svedena.
Finové mistrně vedou obranné boje s použitím pohybu v kombinaci s palbou a tanky. Sovětská vojska uvíznou před vyborgskou obrannou linií v oblasti zálivu dne 15. června 1944. Zastaveni jsou i u Vuosalmi.
Finové urychleně stahují z Východní Karélie všechny dostupné jednotky na Karelskou šíji. Stejně tak maršál Mannerheim stahuje od Němců 3. brigádu od generála Dietla, která tam stála jako záloha, za linií Salla v Laponsku. Vše musí nyní na Karelskou šíji

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VIII. Č 3.

Díl VIII.

Část 3.

U Kivinebu zasadí Sověti gardový sbor posílený tanky proti třem mysliveckým praporům Finů. Finské prapory nápor Sovětů nevydrží a ustupují. Ústup znamená, že se odkryje levé křídlo finské 2. divize 4. armádního sboru, které do té doby úspěšně Rusy zadržovalo. Dne 14. června 1944 se Rusové prosadí a pronikají do hloubky i do boků finské obrany, až dosáhnou II. obranného pásma. Toto II. obranné pásmo je pro finskou obranu klíčové. Velení Leningradského frontu okamžitě přisune zálohy a nařídí hlavním silám frontu, aby zasadily hlavní úder na směru Kauterselkä – Summa a zde mají dosáhnout průlomu. Opět dojde k prudkým bojům, kdy se Sověti snaží útočit čelně a Finové provádí protiútoky z boku s využitím terénu.
U pobřeží se Sovětům útoky nedaří, ale u výšin vesnice Kauterselkä, severně od hlavní železnice se podaří průlom 15. června 1944. Průlom narušuje finskou obranu. Musí nastoupit generál Labus se svou tankovou divizí. Finské tanky srazí sovětskou pěchotu z výšin, které pak obsadí zpět finská pěchota. Následují ruské protiútoky. Výšiny přechází několikrát do finských a ruských rukou. Po tuhých bojích opět vítězí ruské množství a finské jednotky jsou zatlačeny zpět o 5 km. Na obou stranách vzniknou těžké ztráty, které ale finská strana hůře nahrazuje.
Rudá armáda po průlomu II. obranného pásma proniká do hloubky i šířky. Finské jednotky jsou nuceny ustoupit za III. obranné pásmo. Stejně tak musí nyní ustoupit i finské jednotky u pobřeží, neboť jim hrozí obklíčení.
Celá finská obranná linie je proražena v šířce 15 km a Sověti se snaží svůj úspěch rozvinout.
Dne 15. června 1944 nastupuje znovu Rudá armáda do útoku proti zdecimovaným finským jednotkám. Finové přisunou čerstvou 3. brigádu do postavení u Nykyrky.
V této době maršál Finska Mannerheim vyjme ze svého velení finský 3. a 4. sbor a spojí je pod velení generála Oesche. Tomu dá za úkol, aby bojem na zdrženou stahoval své jednotky na linii VKT (Vyborg – Kupansaari – Taipale).
Aby byla posílena obrana na Karelské šíji, nechává maršál vyklízet postupně východní území Karélie a to s taktikou ústupových bojů s cílem poutat ruské jednotky Karelského frontu (7. a 32. armáda) armádního generála Mereckova, které se také připravují k ofenzívě.
Maršál Finska Mannerheim tak z linie na Sviru a u Maaselkä stáhne na Karelskou šíji 4 pěší divize a 3 brigády. Finské armádě na Karelské šíji je nařízen dne 16. června 1944 všeobecný ústup na linii VKT.
V době tohoto stahování vojsk se finská historie zmiňuje o nejtěžších bojích této doby, které byly svedeny 14. a 15. června o opěrný bod Siiramäki v centrální části Karelské šíje.
Finská obrana zde čelila sovětským masovým ztečím a úspěšně je po 2 dny odrážela. Hovoří se o nich jako o netěžších, které byly v sovětsko – finské válce vybojovány. Pokud by předčasně padl tento opěrný bod, byl by zmařen spořádaný ústup finského 3. armádního sboru přes řeku Vuoksi. Nejen to, hrozilo i rozdrcení celého uskupení generála Oesche.
Sověti zatlačí pravé křídlo finského 4. armádního sboru 16. června 1944 až k pobřežní linii Finské moře – Kuolemajärvi – Kaukjärvi – Perkjärvi, do míst kde zadržela 4. divize generálmajora Auttiho Sověty, kteří postupovali k hlavní železnici. Finové s napětím očekávají jestli vydrží obranná linie 25 km jižněji u Kivinebu, kde se tvrdě bojuje. Brání se tam hlavní síly 3. divize generálmajora Pajariho proti Sovětům, kteří je chtějí obklíčit. Generál Pajari tomu zabrání tím, že se za bojů stahuje.
Za 3 dny, tedy do 20. června 1944 zaujme finský 4. armádní sbor postavení na linii VKT mezi Vyborgem a řekou Vuoksi. To samé se podaří za ústupových bojů i finskému 3. armádnímu sboru, ten obsadí pobřežní linii Vuoksi – Suvanto – Taipale. Finský 3. armádní sbor bude bránit předmostí u Vuosalmi.
Jednoznačně ústup finské armády na novou obrannou linii proběhne skvěle.
Musíme si uvědomit, že Sověti zde v ofenzívě zasadili strašnou sílu. Bylo to 20 pěších divizí, 4 tankové brigády, 6 tankových pluků a 4 dělostřelecké pluky SHD. Rudá armáda měla za úkol rozbít finskou bojovou sestavu na drobné části a zamezit Finům zaujmout obranu a vybudovat pevnou linii. To se Sovětům nepodařilo a ještě jim Finové při průlomu kompletně zničili celou sovětskou 10. divizi.
Nyní do obrany na VKT finské vrchní velení urychleně přisunulo 2 divize a 1 brigádu z jižní Karélie. Finové je zasadí do útoku. Ten se nezdaří. Finská armáda po těžkých ztrátách na lidech a vojenské technice nadále ustupuje severozápadním směrem a Rudá armáda v těsném závěsu za nimi z chodu dobije III. obranné pásmo a pokračuje v ofenzívě.

Na Karelské frontě velení Mereckovova Karelského frontu pozorně sleduje, jak Finové stahují od řeky Svir své jednotky a přemísťují je na Karelskou šíji. Ofenzíva zde má začít později a oslabování fronty na Sviru Sovětům nahrává.
Dne 18. června 1944 večer řekl Stalin Mereckovovi, cituji:
„Přišel čas pro vaši ofenzivu. Znovu ale připomínám, že se nesmí v žádném případě oslabit odsunem sil ani prostředků fronta před německou armádou v Laponsku.“
Ve východní Karélii, ve směru na Svir a Maaselkä se v prostoru mezi Oněžským a Ladožským jezerem připravuje další sovětská ofenzíva. Finskou frontu, kterou Finové stáhli za řeku drží nyní jen 4 finské divize a 2 brigády. Sověti zde mají proti nim 11 divizí a 6 brigád podporovaných velkým množstvím tanků, děl a letounů.
Finská obrana, 200 km hluboký prostor, je bohatě protkán záchytnými postaveními, opevněnými objekty a umožňuje úspěšné vedení ústupových bojů.

Mezi Ladožským a Oněžským jezerem 1944.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VIII. Č 4.

Díl VIII.

Část 4.

Rudá armáda začíná svůj útok mezi Ladožským a Oněžským jezerem dne 21. června 1944.
Sovětská 7. armáda na řece Sviru zasadí do dělostřelecké přípravy 1 530 děl a 312 minometů. Po několikahodinové dělostřelecké přípravě a leteckých útocích pak vyráží jednotky 7. armády do útoku. Během několika hodin překonají 300 metrů širokou řeku Svir a za 2 dny vybudují předmostí, které je široké 60 km a sahá do hloubky 12 km.
Již 24. června 1944 kontroluje Rudá armáda celý tok řeky Svir. Pro sovětské velení Karelského frontu je však postup 7. armády na Sviru hodnocen jako liknavý.
Také severně od Oněžského jezera, kde proti finskému 2. armádnímu sboru útočí sovětská 32. armáda se podaří Sovětům překročit Bělomořsko – Východomořský kanál a po dvou dnech bojů Sověti obsadí Mědvěžegorsk. Část 32. armády útočí západním směrem a zálohy postupují na jih na Petrozavodsk. Stejně tak z jihu na severovýchod, na Petrozavodsk postupuje úderné uskupení sovětské 7. armády. Oba tyto klíny mají úkol osvobodit hlavní město Karelofinské SSSR. Obě útočná uskupení ze 7. a 32. armády osvobodí Petrozavodsk dne 28. června 1944.
V té době hlavní síly sovětské 7. armády postupují od řeky Svir podél Ladožského jezera, všeobecně ve směru Oloněc – Sortavala. Finský 6. armádní sbor bojem na zdrženou klade sovětské 7. armádě odpor a velmi zpomaluje její postup.
Jak zde vypadaly boje nám opět vylíčí náš dobře známý Väinö Linna, jak to ve své knize – Neznámý voják, již několikrát udělal, cituji:
„Když dělostřelba skončila, objevily se mezi stromy hnědě oblečené postavy a na nebezpečně široké frontě se rozlehl děsivý pokřik:
‚Urá-á-á-á, urá-á-áááá!‘
A pak vypuklo peklo. Neustálými výstřely zaléhaly uši, mátly se smysly. Celá obloha zněla nad nimi nepřetržitou střelbou, která jen chvílemi byla přerušována bojovým pokřikem, ‚Urá-á-ááá!‘
Tanky se blížily. Jejich osádkám bylo zřejmě jasné, že nepřítel, který pochodoval mokřinami, nemohl s sebou vzít těžké protitankové zbraně. Tanky se drze přikolébaly až na okraj minového pole, položeného ženisty, a odtamtud klidně vystřílely všechnu zásobu munice, jako by byly na střelnici… Družstvo tankoborníků se plížilo příkopem. Poručík ženistů, zalehlý na druhé straně silnice se pokoušel překřičet hluk boje varovným voláním: ‚Nemá to cenu. Haló, tankoborníci, nechte toho…‘
Tankoborníci však nezaslechli podporučíkovo volání a plížili se dál. Tři z nich se přiblížili k tanku, ostatní zůstali ležet v příkopu. Stačili odpálit dvě směšné rány. Pak jeden z tanků natočil kanon, jenž se na trojici upřel jako boží oko. Zazněla rána a protitanková puška i s obsluhou zmizela v oblaku dýmu. Když se kouř rozptýlil, ležely v příkopu tři zohavené mrtvoly a mezi nimi čnělo k nebi zkřivené ústí protitankové pušky… Věděli, že je s nimi konec, jak jenom tanky opustí silnici, čímž objedou minové pole.
Nepřátelská pěchota nebyla už vzdálena víc než 100 metrů. Častěji a častěji se před nimi objevovaly hnědé skloněné postavy, které se vždycky mihly a pak zmizely ve skrytu, nebo se ve skoku zlomily a padly. Obránci pálili jako divý a ústí zbraní byla již celá rozžhavená. Mlčky, napětím a hlukem omámeni, jenom nabíjeli a stříleli a pokaždé, když sáhli do kapsy pro další náboje, sevřel jim srdce děs: ‚Jsou tam ještě nějaké?‘… Posléze pěchota zalehla a rozpoutala se přestřelka… První tank sjel ze silnice a mířil přímo na ně. Druhý kryl jeho postup zhuštěnou palbou. Znovu se rozlehl bojový pokřik pěchoty a mezi stromy se objevily přikrčené hnědé postavy… Podporučík ženistů, který ležel v příkopu, se zvedl a rozběhl se k tanku s minou v ruce. Neuběhl daleko. Zavrávoral a svalil se dva metry od Hietanena. Hietanen zřetelně viděl, jak podporučíka provrtaly střely a roztrhaly mu letní blůzu. Několik vteřin zaváhal… Tank byl vzdálen asi dvacet metrů. Pak se rychle doplazil k podporučíkovi a vyrval mu minu z ruky. Kulky se zarývaly do mechu u jeho nohou a svištěly mu kolem hlavy. Dýchal přerývaně, jakoby se nořil do studené vody… Jeden přískok, a už ležel ve výmolu… Náhle se mu zatřpytil před očima housenkový pás. Tam – tam! A hodil… Pravý housenkový pás mířil přímo na minu… Ochrání ho výmol s kořeny před tlakem vzduchu? Přitiskl se k němu, otevřel ústa a ucpal si uši. V příštím okamžiku jako by se na něho sesypal celý svět… Na několik vteřin ztratil vědomí. Když procitl, spatřil šikmo před sebou tank. byl zahalen mračny prachu a dýmu… Neslyšel šílený řev nadšení v celé rojnici… Druhý tank ustoupil a pěchota přerušila útok.“

I z této ukázky je patrné, že finský voják v obraně věděl co dělat. Sověti to pociťují na každém kroku zde mezi Ladožským a Oněžským jezerem.
Postup Rudé armády se snaží sovětské velení Karelského frontu urychlit i mimořádnou obojživelnou operací.
To se na ladožském pobřeží mezi Tuulosem a Vitele, v týlu finských vojsk, vylodí dne 23. června 1944 dvě sovětské brigády námořní pěchoty. Za podpory bitevních letounů, obojživelných tanků a za palby dělových člunů proniká námořní pěchota na ladožském břehu k silnici Oloněc – Pitkäranta a zároveň i k železniční trati vedoucí do města Oloněc. Ostatní sovětské pěší jednotky 7. armády s podporou tanků však postupují pomalu. Finové kladou proti nim účinný odpor. Velení Karelského frontu důrazně napomene sovětskou 7. armádu. Ta přeskupí vojska a s pomocí útoku námořní pěchoty osvobodí dne 25. června 1944 Oloněc.
V té chvíli se některé jednotky finského 6. armádního sboru ocitají v nebezpečí obklíčení.
Ale Finové jsou Finové. Pomocí bočních úderů a překvapivých protiútoků, s využitím terénu, se tyto jednotky probijí k hlavním silám finského 6. armádního sboru a přitom velice obratně brzdí sovětské pronikání do hloubky finského obranného prostoru.


Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.