PALBA.CZ

Karelská fronta 1944.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IX. Č 1.

Díl IX.

Část 1.

A nyní budou následovat 4 nejdůležitější části „ Pokračovací války“ ( Část 1-4). Nyní se rozhoduje!!!

Co všechno prožíval finský voják při Finské ofenzívě v letech 1941,42 jsme si říkali i podle toho, jak je pro historii zachytil Väinö Linna v knize - Neznámý voják. Pojďme se podívat co říká při ruské ofenzívě v roce 1944, cituji:
„Pod botami skřípal písek. Finský voják pochodoval. Čapku měl nakřivo. Stejnokroj mu visel na těle zmačkaný do nejrůznějších tvarů. Letní blůzu měl u krku rozepjatou, holínky shora srolované. Obličej strhaný a zahořklý. Jeden z pochodujících se zhluboka nadechl, vyrovnal krok a začal zpívat. V oplzlých slovech písně vyzpíval do letní noci hořkost své duše nad třemi lety marných bojů; a píseň zněla stále silněji, jakoby navzdory všem nepřátelům.“

Kdo se velmi pozorně díval na mapy, které jsou zde k článkům o Pokračovací válce vloženy, narazí na velké množství malých modrých a červených míst. Na velké množství rozkouskovaných znázornění obrany a útoku. Tato místa nám mají říct o velkém množství rozkouskovaných bojů. V lesních prostorách zde Finové zachycovali útočící sovětské jednotky. Zde Sověti nemohli moc používat tanky. O jednotlivá místa museli urputně bojovat se skvělým finským vojákem. Les však již nyní neposkytoval finskému obránci tolik výhod. Sovětský voják již totiž také uměl v lese bojovat.

Abychom si zase přiblížili tyto boje pojďme blíž, k Väinö Linnovi a jeho Neznámému vojáku, cituji:
„Mlhavý vzduch byl plný dýmu a rachotu. Nepřetržitá dělostřelecká palba a letecké bombardování otřásaly zemí. Řev leteckých motorů přicházel ze všech stran. Celý prostor jako by byl naplněn děsivou silou, která se vybíjela vytím a explozemi. Metr za metrem vydávaly nepříteli východokarelské silnice, kterých před třemi lety v tak těžkých bojích dobyli. A zase byli unavení, zlostní a hladoví jako tenkrát. Velká námaha kladla zvýšené požadavky na stravu, avšak zásobování vázlo. Jídlo dostávali nepravidelně a příděly byly občas ještě menší než dříve…“

Ohromná převaha Sovětů v lidech i v technice brala Finům naději, že ofenzivu zastaví. Při ústupu mohli tak akorát v těžkých bojích působit Sovětům ztráty. Sami museli dávat pozor, aby jich mnoho neměli. Finská armáda se snažila narušovat plynulost sovětského postupu, zpomalovat jej a dočasně jej i znemožňovat. Celkově si Finové bojeschopnost udrželi a na linii U přišli připraveni. Obranná linie U se táhla od osady Pitkäranta až k Liomolanjärvi.
Sem se finská armáda dostane po dvaceti dnech nepřetržitých ústupových bojů do 10. července 1944. V postavení U se pak celý týden brání.
A tady sovětské ofenzivě před linií U dojde dech.
Sověti jsou finskou taktikou oslabeni a mimo toho musí sovětský Karelský front přesunout elitní jednotky a velkou část dělostřelectva do Baltského prostoru a do oblasti Ilomants a také do pustin mezi Loimolou a Tolvajärvi. Právě v těchto prostorech totiž vedou Finové, přestože odeslali na Karelskou šíji některé jednotky velmi dobré a aktivní obranné boje. Působí zde Rusům velké potíže.
Dokonce na přelomu července a srpna 1944 finský generálmajor Rapana podnikne se svou bojovou skupinou východně od Ilomants útok. Podaří se mu odříznout veškerá spojení dvou sovětských divizí a odrazí všechny jejich protiútoky. Bohužel jeho jednotky již nemají tolik sil, aby obě sovětské divize, oslabené těžkými ztrátami uzavřely v obklíčení.
Sovětští vojáci z těchto divizí uniknou zpět, ale na místě zanechají všechny své těžké zbraně.
Toto vítězství u Ilomants je pro finské vojáky, vyčerpané nepřetržitými boji velmi povzbudivé. Okamžitě se zpráva dostává na všechny fronty.

Karelskou šíji jsme opouštěli v době největší ruské ofenzívy. Finská vojska se stahují do 19. června 1944 na linii Vyborg – Vuoksi. Zde se mají finské jednotky pokusit Rudou armádu zastavit. Ale již 20. června 1944 se sovětská 21. armáda po urputném boji, v široké ofenzivě dostane do města Vyborg a obsadí jej.
Finské velení požádá již 19. června 1944 německou vládu, aby do Finska urychleně poslalo 6 německých divizí a letectvo.
Ztráta Vyborgu je pro Finy velkou ránou. Pro Sověty má znamenat odrazový můstek k obsazení Vyborgského zálivu.
Další velkou ránu utrží Finové ve východní části Karelské šíje, kde sovětská 23. armáda pronikne k vodnímu systému Vuoksi.
Rudá armáda svou ofenzivou za 11 dní dosáhne ohromných úspěchů. Obsadí město Vyborg a za těchto 11 dní postoupí o 110 až 130 km ( Leningrad již nikdo neohrožuje).
Ale to je konec sovětské ofenzivy. Dál za Vyborg na západ to již nejde. Sověti vrhají ve zběsilých útocích tisícové masy vojáků do útoku. Opět, to zde již přece bylo!!!
Ale finský plukovník Savonjousi se svou finskou 10. divizí drží. Drží i generálmajor Sundman se svou finskou 17. divizí, která byla přisunuta z Východní Karélie.
Finští vojáci se za těch 11, 12 dní těžkých bojů naučí používat panzerfausty (pancéřové pěsti), ke kterým získají důvěru.
Finský maršál Mannerheim ve svých pamětech o tom říká, cituji:
„Když ruská bojová vozidla pronikla do blízkosti Leipäsuo, vykročilo několik neohrožených důstojníků a vojáků odhodlaně proti ocelovým obludám a vyřídilo ty přední několika dobře mířenými výstřely pancéřových pěstí, načež se ostatní obrátily na ústup. Od toho dne byla zajištěna důvěra jednotek k novým zbraním a vojáci dostali znovu chuť bojovat. Tato pronikavá mentální proměna se dala právem pokládat za poslední záruku, že nápor nepřítele bude na připravených obranných postaveních konečně zastaven.“

Mapa Karelská šíje 1944.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IX. Č 2.

Díl IX.

Část 2.

To, že se Finům daří stabilizovat frontu u nich vyvolává dojem, že budou moci najít možnost mírového řešení. Vedení finského státu je přesvědčeno, že může odmítnout požadavky bezpodmínečné kapitulace. Väinö Linna – Neznámý voják – říká, cituji:
„Dřívější apatii Finů nyní vystřídá odhodlanost a rozhodnost. Mezi sebou vojáci nemluvili o tom, že nyní jde opravdu do tuhého. Ani v duchu si nic takového neříkali. Obrana vlasti byla pro ně samozřejmou povinností, jak jednou stanuli na půdě, která je opravňovala k tomu, nazývat válku tímto jménem. Začínaly boje o linii U a nepřítel se znovu přesvědčil, že bije hlavou do zdi.“
V době největších bojů přilétá do Helsinek 22. června 1944 ministr zahraničí Německa Ribbentrop . Finové tuší, že chce využít jejich tísně a že pod příslibem dodávek obilí, zbraní a munice bude chtít závazek, že Finsko neuzavře separátní mír.
I Mannerheim ve svých pamětech přiznává vážnost situace a připouští, že vyděračské podmínky Finsko bude muset přijmout. Vše však jen za předpokladu, že požadovaný pakt podepíše pouze prezident, aby vláda a parlament měly volné ruce pro další nezbytná rozhodnutí.
V době těchto jednání přijde 23. června 1944 ze Stockholmu sdělení sovětské vlády, cituji:
„Ježto jsme byli mnohokrát Finy oklamáni, požadujeme od finské vlády prezidentem a ministrem zahraničí podepsané prohlášení, že Finsko je připraveno kapitulovat a obrátit se na sovětskou vládu s žádostí o mír. Jestliže finská vláda takovýto dokument předloží, je Moskva připravena přijmout finskou delegaci.“
A je tady zase to dilema: 1) bezpodmínečná kapitulace, nebo za 2) podepsat pakt, který skýtá naději, že když Finové budou dobře bojovat vybojují si výhodnější podmínky pro mír.
Ribbentrop sleví, řekne, že Hitler se spokojí s dopisem, kde prezident Ryti potvrdí, že bez souhlasu Německa neuzavře žádný mír.
Prezident Ryti tuto oběť osobní kompromitace pro záchranu Finska udělá. Dne 26. června 1944 podepíše Němcům požadované prohlášení.
Je to v situaci pro Finy velice těžké. Rudá armáda totiž svou letní ofenzivou sebrala Finům 55 000 čtverečních km území. Finská armáda ač dosud bojeschopná, je oslabena ztrátami. Ztratila 11 200 mrtvých, 13 900 nezvěstných a má v této době 49 100 raněných.
Na počátku měsíce července začíná Rudá armáda podnikat řadu útoků na ostrovy v ústí Vyborgského zálivu. Finský průzkum do hlavního stanu hlásí, že se ve Vyborgském zálivu a na jeho východním břehu soustřeďují sovětská vojska.
Dne 4. července 1944 se Sověti po dvou dnech bojů zmocní několika ostrovů v zálivu. Další dny a především 5. a 6. července 1944 podnikají Sověti masové útoky. Finská obrana je vždy po několika hodinách bojů odrazí.
V těchto úporných bojích Finové potopí řadu sovětských vyloďovacích člunů a zničí mnoho obojživelných tanků. Na volném moři čeká velké množství vyloďovacích plavidel, které čekají až bude vytvořeno předmostí. Útoky Sovětů pokračují do 9. července 1944, kdy Sověti vše vzdají. Invazní flotila odpluje. Skončil jeden z pokusů Sovětů ohrozit finské křídlo obranné linie VKT.
Také na východní frontě Karelské šíje u Vuoksi a jižně od Vuosalmi Sověti koncem, června 1944 soustřeďovali velké množství vojsk a materiálu.
Sověti vyrazí do útoku dne 4. července 1944 proti finskému předmostí na jižním břehu řeky Vuoksi. Ještě 4. července se to nepodaří, ale 5. července se po opakovaných pokusech vklíní do finských pozic.
Dne 9. července 1944 po těžkých bombardovacích náletech a mohutné dělostřelecké palbě Sověti znovu útočí. Do dýmové clony pak útočí sovětské jednotky přes řeku Vuoksi. Podaří se jim zachytit se na druhém břehu. V dalších dnech Sověti útočí východním i severním směrem. Finové provádí protiútoky, do kterých zapojí i jednotky z vybogského úseku. Za řeku se Sověty zahnat nepodaří. Avšak Finové zamezí Sovětům využít předmostí k dalším útokům.
Sověti potřebují oddych, musí znovu nahromadit síly a až teprve 20. července 1944 jsou schopni přejít do útoku se snahou prolomit linii Suvanto – Taipale. Útoky však narazí na pevnou obranu Finů a Rudá armáda se již dál nedostane.
V srpnu 1944 jsou Sověti nuceni z Kareské šíje přesunout do Baltského prostoru (okolí Narvy) jednu gardovou divizi a velký počet tankových a dělostřeleckých jednotek. Z této situace začíná být jasné, že se Sověti pomalu vzdávají úmyslu proniknout do jižního Finska.
V této době Němci od Finů žádají, aby jim vrátili německou 129. pěší divizi a samohybnou dělostřeleckou brigádu, kterou jim Němci půjčili do obrany na obranné linii VKT. V krizových dnech se německé SHD a 129. pd na linii VKT velmi osvědčily a Finům velmi pomohly.
Finové zároveň v této době stahují zbytky svých jednotek z prostoru Sviru, Oloněcké šíje a z prostoru Maaselkä.

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IX. Č 3.

Díl IX.

Část 3.

Když se 6. června 1944 otevřela v Evropě operací Overlord druhá fronta, měli již Sověti strategickou iniciativu ve válce pevně v rukou. Přesto otevření druhé fronty velení SSSR, STAVKA přivítala. Vše mohlo jen urychlit konec Hitlerovského Německa.
Úspěchy spojenců v západní Evropě probouzely ve Finsku naději, že s jejich pomocí možná dosáhnou zmírnění požadavku SSSR vůči Finsku. Ale jiné hlasy (z tajných a diplomatických služeb) říkaly, že stejně Finsko pod vlivem SSSR zůstane, což se potom potvrdilo v únoru 1945 při konferenci v Jaltě. Zde si představitelé USA, SSSR a Velké Británie rozdělily sféry vlivu a Finsko sférou vlivu patřilo do oblasti SSSR.
V době o které hovoříme, tedy v červnu a červenci 1944 mělo Finsko vyhlídky špatné. Německo se blížilo porážce a ani skvělé vojenské výkony Finska proti silnějšímu SSSR nedávaly naději, že Finsku zůstane jeho vlast.
Finsko se v této chvíli řadilo mezi nepřátele světové demokracie.
Dne 13. července 1944 generál Österman zástupce Finska u vrchního velitelství Wehrmachtu hovoří s Jodlem. Dává mu otázku, jak se vyvíjí situace na středním úseku východní fronty (špatná situace Němců v operaci Bagration) a co sledují Němci v Baltiku.
Jodl odpovídá vyhýbavě, cituji:
„Naším záměrem je s využitím německých sil, které máme v baltských zemí k dispozici, bránit každou píď půdy.“
Když se to maršál Finska Mannerheim od generála Östermana dozvěděl řekl, cituji:
„Že Němci mají v úmyslu držet svá postavení, o tom vůbec nepochybuji, ale je otázkou, jestli k tomu mají dost sil.“
Hitler totiž nechtěl ani slyšet o tom, že by stáhl skupinu armád Nord. Podle Hitlera a Dönitze, by Německo ztrátou finského prostoru a Východního moře, ztratilo důležitou námořní oblast, kterou využívalo k výcviku ponorek a zároveň by byl ohrožen dovoz švédské rudy a estonské ropy.
Hitler dne 18. července 1944 nařídil, cituji:
„Úkolem skupiny armád Nord musí proto nadále zůstat: držení současné fronty všemi prostředky a všemi myslitelnými způsoby.“
Vedení finského státu muselo na vzniklou situaci reagovat.
Koncem měsíce července 1944 hlásí do Berlína německý velvyslanec v Helsinkách von Blücher a německý představitel ve finském hlavním stanu Erfurth, že došlo k setkání finského prezidenta Rytiho, ministrů Tannera a Valdena s Mannerheimem v jeho venkovském sídle Sairila. O čem jednali není známé.
Brzy se vše vyjasnilo.

Prezident Ryti rezignoval. Uvolnil tím cestu pro změnu politického kurzu.
Prezidentem byl jednomyslně zvolen maršál Finska Mannerheim, zároveň však zůstal vrchním velitelem finských ozbrojených sil.
A nyní již nechme mluvit přímo maršála a jeho paměti, které hovoří k finským dějinám, cituji:
„Mým prvním úkolem bylo jmenování nové vlády. Funkci předsedy vlády jsem svěřil Antti Hackzellovi, někdejšímu ministru zahraničí a vyslanci v Moskvě, v současnosti oficiálně pověřenému plněním úkolu poslance a člena výboru pro zahraniční záležitosti. Úřad ministra zahraničí převzal po doktoru Ramsayovi ministr Enckell, zatímco generál Valden zůstal ministrem obrany.“
Němci posílají do Finska polního maršála Keitela. Ten přiletí do Finska dne 17. srpna 1944 a okamžitě odcestuje do hlavního stanu finské armády v St. Michel. Chce určitě vědět co mohou Němci od Mannerheima očekávat. Záznam se zachoval a pro historii hovoří o tom jak polní maršál Keitel k prezidentovi Mannerheimovi hovořil , cituji:
„Dovolte mi, pane prezidente, abych vám tlumočil srdečné blahopřání vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera k Vašemu zvolení do funkce hlavy státu.“
Maršál Mannerheim pak rozhovor chápal, že jej Hitler varuje před unáhlenými kroky. Ale maršál Mannerheim sám říká, že se před Keitelem netajil s tím, že prezident Ryti odstoupil, protože neměl potřebnou volnost k rozhodování o osudech země (onen osudný dopis, kde se Ryti zavazuje, že neuzavře žádný mír bez Německa).
I když to nebylo výslovně řečeno, Keitel musel s Mannerheimových slov pochopit, že Ryti odstoupil proto, aby umožnil Mannerheimovi vyvést Finsko z války. Keitel odjížděl do Berlína sice s úsměvem, ale musel vědět co bude následovat.
Prezident Mannerheim pak o svých dalších krocích hovoří, cituji:
„Jedním z mých prvních opatření bylo zjištění rozsahu pomoci, kterou by nám poskytla švédská vláda v případě rozkolu s Německem. Jednání skončilo tím, že Švédsko přislíbilo na půl roku krýt naši potřebu obilí a část dalších potravin.
Nyní nastal čas k obnovení kontaktů s Moskvou, přerušených 1. dubna 1944…“

Velvyslankyně SSSR ve Švédsku Kollontajová obdrží dne 25. srpna 1944 oficiální finský dotaz – za jakých podmínek je možno znovu zahájit mírová jednání mezi SSSR a Finskem?
Odpověď je okamžitá. Finsko musí splnit dvě podmínky:
a) Okamžitě přerušit styky s Německem.
b) Požádat Německo, aby do 14ti dnů, nejpozději do 15. září 1944 stáhlo z Finska všechny své jednotky.
Finsku se zdá, že houževnatý odpor finské armády přeci jenom vede k zmírnění podmínek, SSSR náhle nepožaduje odzbrojení a internaci německých jednotek.
Finský parlament po projednání dne 2. září 1944 schvaluje předběžné podmínky SSSR a postup finské vlády poměrem 108 hlasů pro a 45 proti.
Ten samý den, tedy 2. září 1944 je velvyslanci Německa von Blücherovi odevzdána v Helsinkách nóta, která oznamuje přerušení diplomatických styků s Německou říší a požadující, aby německé jednotky do dvou týdnů opustily finské území.

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IX. Č 4.

Díl IX.

Část 4.

Osobní dopis, který prezident Finska Mannerheim zasílá přes generála Erfurtha vůdci Německa Hitlerovi, je svým obsahem jedním z dokumentů, který nejlépe vystihuje jednání Finska v této pro něj tak tragické době. Je tam vše, co by měl člověk o této době vědět.
V tomto osobním dopise jsou mimo jiné tato fakta, cituji:
„V této hodině, kdy přede mnou stojí těžká rozhodnutí, cítím potřebu informovat Vás o tom, že záchrana mého národa mi ukládá povinnost najít východisko z války.“
Prezident Hitlerovi dále říká, že Německo má momentálně natolik omezené možnosti, že již nemůže Finsku, které se ocitlo v nevyšší nouzi, poskytnout nezbytně nutnou pomoc proti nepřátelské přesile. Říká mu o tom, že přesun jen jedné německé divize je problém. Než by jí Němci přisunuli, finský odpor by byl zničen. Ale že Finové divizí potřebují mnohem víc, aby mohli tak hrozné přesile odolávat. A to už je mimo německé možnosti. Poukazoval na to, že mu polní maršál Keitel při nedávné návštěvě říkal, že Německo může vést válku ještě 10 let. Ano to je možné, že 90 miliónový národ může vést dlouhou válku. Ale můj 4 miliónový národ si nemůže dovolit dlouhou válku.

Pak přímo prezident Finska říká, cituji:
„Zvláště bych chtěl upozornit na to, že Německo, i kdyby osud vašim zbraním měl odepřít vítězství, přesto bude žít dál. Takovou jistotu nikdo Finsku nemůže dát. Kdyby byl tento národ se svými sotva 4 milióny lidí vojensky poražen, nemůže být pochyb o tom, že by byl vyhnán nebo vyhuben.
Té možnosti nesmím svůj národ vystavit.“

V závěru svého osobního dopisu hovoří prezident o tom, že i když se cesty Německa a Finska pravděpodobně rozcházejí, vzpomínky na německé bratry ve zbrani budou zde žít dál, neboť ve Finsku Němci nebyli představiteli cizí moci, ale pomocníky a spolubojovníky.

Prezident Mannerheim pak svůj osobní dopis končí slovy, cituji:
„Pokládám za svou povinnost svůj národ vyvést z války. Nemohu a nechci naše zbraně, které nám byly tak štědře poskytnuty, nikdy z vlastní vůle použít proti Němcům.
Chovám naději, že i Vy, i když můj krok neschvalujete, stejně jako já a všichni Finové si přejete a budete se snažit o rozvíjení dosavadních vztahů bez jakéhokoli vyhrocení.“

Ještě 2. září 1944 večer v pozdních hodinách uveřejní finský rozhlas prohlášení ministerského předsedy Hackzella. Ten však hovoří jen o rozhodnutí Finska vystoupit z války.
Prezident již 1. září 1944 odeslal do Moskvy J. V. Stalinovi návrh na zastavení válečných operací, pokud možno 3. září 1944 v 8 hodin. S tím, že finské jednotky se do 6. září 1944 stáhnou za sovětsko – finskou hraniční čáru.
Sovětská vláda reaguje požadavkem, aby finská vláda otevřeně prohlásila, že přerušuje styky s Německem a jednoznačně dala požadavek odchodu německých jednotek do 15. září 1944.
Finská zpravodajská agentura pak proto přinese 4. září prohlášení finské vlády s pohrůžkou, že pokud německé jednotky do stanovené doby (15. září 1944) neopustí finské území budou odzbrojeny a němečtí vojáci budou předáni spojencům jako váleční zajatci.
V noci na 4. září 1944 je maršál Mannerheim, prezident Finska probuzen s tím, že Stalin přijímá jeho návrh. Jestliže prý sovětské velvyslanectví ve Stockholmu obdrží do 2 hodiny noční, potvrzující odpověď, zastaví Rusové v 7 hodin ráno nepřátelství.
Maršál Mannerheim o tom říká, cituji:
„V 1 hodinu v noci bylo navázáno spojení s ministrem zahraničí, který můj souhlas o několik minut později sdělil dál, takže ruské velvyslanectví o něm bylo včas informováno.“
Prezident a maršál Finska nařizuje zastavit nepřátelství mezi Finskem a SSSR od 4. září 1944 7 hodin ráno.
Ale ještě celý den 4. září 1944 drnčí v hlavním stanu finské armády telefony: Rusové stále bojují! Rusové pokračují v bojové činnosti! Rusové pronikají do našich postavení! Rusové podnikají útoky s dělostřeleckou přípravou! Naši parlamentáři se od ruských velitelů vrací s tím, že Rusové o žádném zastavení nepřátelství nic nevědí!
Mannerheim je během dne nucen finským jednotkám upravit rozkaz tak, že v případě napadení mají opětovat palbu.
O tomto dni vypovídá Väinö Linna – Neznámý voják – cituji:
„Leželi schouleni v pohotovostních krytech, vyhrabaných v předprsni zákopů. Nad nimi země, železo, oheň a kouř. V jediném víru. Hrůza byla stejná jako první den. Oči měli zavřené, srdce bila v divokém rytmu a těla se třásla. Snažili se zavrtat co nejhlouběji. Dnes měli možná ještě větší strach než jindy. Věděli, že palba brzo ustane… Nevyspalí, zbití a vyčerpaní, čekali, až dunění ustane. Co jim byl nakonec platný jejich statečný boj tady na břehu řeky? Jaký užitek jim přinesl protiútok, který před několika dny podnikli? Stejně budou nyní muset svá postavení vydat.“
Až teprve 5. září 1944 v 7 hodin ráno vojska Leningradského a Karelského frontu zastavují veškerou bojovou činnost na sovětsko – finských frontách.
Finové pak při mírových rozhovorech vznesou k Sovětům dotaz, proč sovětská strana zastavila palbu až o 24 hodin později?
Molotov prý jim na to odpověděl, cituji:
„My se držíme zásady brát věci a záležitosti podle skutečnosti.“
Pak říkal, že prý si chtěli ověřit jestli opravdu Finové přestali bojovat.
Finská historie z toho vyvodila správný závěr – velmocenské SSSR prostě Finsku nikdy nevěřilo a vždy si chtělo dělat vše podle sebe, a že sovětským velmocenským principem je nedůvěra!!!

Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.