Bagration 1944 VIII. Německá 4. A. Č 1.

[michan]

Útoky Bagration mapa.





Bagration 1944 VIII. Německá 4. A. Č 1.

Díl VIII.

Část 1.

Jak dopadala německá 3. TA od 22. června do 28. června 1944 ( 53. as zcela zničen, 9. a 6. as se ztrátami ustupuje na západ), jsme si řekli v předchozích dílech.
Nyní tedy budeme hovořit o stejném období bojů u jižněji položené 4. A, ze skupiny armád „ Mitte“ – česky Střed. Velitelem 4. A byl generál pěchoty generálporučík K. von Tippelskirch a náčelníkem štábu, plukovník E. Dethleffsen.
Jižněji položená německá 4. A se skládala, od severu na styku s 3. TA, z 27. as ( 25. divize pancéřových granátníků, 78. útočná divize a 260. pěší divize). Velitelem 27. as byl generál pěchoty generálporučík Völckers ( zajat Rudou armádou). Pod 27. as ležel 39. ts ( 12.pěší divize, 31. pěší divize, 110. pěší divize a 337. pěší divize), velitel 39. ts generál dělostřelectva generálporučík R. Martinek ( zabit).
Pod 39. ts, na styku s 9. A, ležel 12. as ( 18.divize pancéřových granátníků, 57. pěší divize a 267. pěší divize), velitel generálporučík Vincenz Miller ( zajat Rudou armádou).
Nejprve si řekneme o bojích na rozhraní mezi německou 3. TA a 4. A.
Zde dne 23. června 1944, po dělostřelecké přípravě a leteckých náletech zaútočí levé křídlo 3. Běloruského frontu svou 11. gardovou armádou, proti německému 27. as a konkrétně proti německé 78. úderné divizi a 25. divizi pancéřových granátníků. Ale ouha. Tady provedli Němci tahy. Dělostřelecká příprava a letecké útoky Sovětů zasáhnou prázdné posice.
Co se stalo?
Němci těsně před začátkem dělostřelecké přípravy ( den předtím 22. června 1944), předsunuly své jednotky dopředu. Tam jim přikázaly zakopat se. Stejným způsobem provedly i několikrát přesuny dopředu a dozadu s dělostřelectvem.
Sověti vše vyhodnotili jako zesílení německých obranných posic ( že Němci dostali další jednotky do obrany) a zaměřili na předsunuté posice ( pro Sověty nové první linie) své dělostřelectvo a nasměrovali tam letecké útoky.
Když Sověti dne 23. června ráno zahájili dělostřeleckou přípravu a nasadili letectvo, německé jednotky se okamžitě přesunuly na původní posice zpět. A bylo to! Rány šly vedle.
To bylo však jen v místě, kde byla pevná země.
Oni totiž na pravém křídle útočící 11. gardové armády byly močály a tam to měli Němci obsazeno slabě.
Takže půl na půl. U močálů Němci Sověty nečekali.
Jako provedli Němci přesuny, provedl je i velitel sovětské 11. gardové armády generál Galskij. Nasměroval sovětské divize dvou armádních sborů z levého křídla na pravé.
I sovětští generálové uměli již pracovat operativně, již to tedy nebyla jen doména německých generálů.
Ukázalo se to zde i na tankových jednotkách.
Jako podpora 11. gardové a 31. armády je nasazen 2. gardový tankový sbor, vedený generálmajorem A. S. Burdějným. Tento 2. gardový tankový sbor byl jedním z nejlépe vycvičených tankových útvarů Rudé armády.
Síla sboru byla impozantní.
Sovětský 2. gardový tankový sbor tvořily 3 gardové tankové brigády a 1 motorizovaná střelecká brigáda. Na plných stavech měl 11 132 mužů, 252 tanků a SHD a 112 děl a minometů.
První den ofenzívy měl jako podpora 11.gardové armády, po průlomu německé fronty, získat kontrolu v celém svém úseku. Až ji zajistí budou nasazeny další tankové útvary, ale především měl zajistit prostor pro zasazení slavné 5. gardové tankové armády generála Rotmistrova.
Když generál Burdějnyj svůj bojový úkol dostal, okamžitě s veliteli brigád prošli terén, kde se měly tanky pohybovat.
Zajímavé je zde i to, že na průzkum terénu obdrželi všichni velitelé v rámci „ Maskirovky“ uniformy pěšáků. Museli s „černými hadicemi“ ( černé kombinézy tankistů) dolů a do pěšáckých. Jedině v tom se směl dělat průzkum.
Ke sborům a armádě přišlo i velké množství spojovacích důstojníků. Spojení mezi tankovými jednotkami i vyššími veliteli začalo být i v Rudé armádě důležité.
Byla samozřejmě provedena velká politická příprava, kde byla dokumentována na příkladech skutečných i vymyšlených zvěrstva německé armády.
Jednu skutečnost, kterou pro historiky zachytil válečný deník 2. gardového tankového sboru, bych zde rád uvedl. Týká se předávání tanků.
Útvarový válečný deník mimo jiné říká, cituji:
„…..Zvláštní pozornost byla věnována mladým vojákům, kteří přicházeli k jednotkám krátce před začátkem ofenzívy. Když k frontu dorazila kolona tanků, postavených na náklady pracujících Irkutské oblasti, konal se při předávání strojů útvarům slavnostní ceremoniál. Nově příchozí vojáci si mohutná bojová vozidla a zbraně přebírali před nastoupenými jednotkami, nad nimiž vlály gardové standarty. Kdykoliv byly znovu přidělovány tanky, jejichž předešlé osádky nalezly hrdinskou smrt v boji, provázel tento akt obzvlášť obřadní ceremoniál. Přesněji řečeno, mladí lidé si měli pevně vštípit do paměti, že budou napříště bojovat s tanky, jejichž zahynulé osádky byly nositeli vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Příslušníci tankových vojsk také hromadně přísahali, že svou povinnost k vlasti budou plnit se ctí.“
Uvádím to zde, protože nad touto pasáží se pozastavuje mnoho ( našel jsem to u šesti) západních historiků.
Nikdo na západě nedovede pochopit, že by mladí lidé v západních armádách lezli do tanku, který měl proražený pancíř, a kde by tankista věděl, že tam zahynula posádka. Říkají, že západní voják, kdyby tyto skutečnosti znal, dostavil by se opačný efekt.
Měl by k takovému tanku nedůvěru. Dostavila by se nejistota, obava a snaha vyhýbat se boji v něm…

[michan]

Bagration 1944 VIII. Německá 4.A Č 2.

Díl VIII.

Část 2.

Prorazit německou obranu na levém křídle 4.A v úseku německé 78. úderné divize se vojskům 3. Běloruského frontu dne 23. června 1944 nedaří. Nedaří se to ani přes den 24. června, teprve večer toho dne se podaří pravému křídlu sovětské 11. gardové armády rozvrátit obranu Němců natolik, že je možno zasadit 2. gardový tankový sbor.
Sovětskému průzkumu se podaří v bažinách najít násep, který kdysi sloužil úzkokolejné železnici. Generálplukovník Galitskij, velitel 2. gardového tankového sboru se o cestě přes močál přesvědčí osobně. Po zpevnění některých problematických míst, bude cesta dobrá. Okamžitě je povolán ženijní prapor, který z kmenů stromů dodělá cestu. Když se Galitskij přesvědčí, že to tudy půjde, vše sdělí veliteli 11. gardové armády generálmajorovi Burdějnému. Ten okamžitě vidí onu šanci vpadnout Němcům do boku a do týlu. Místo bušení do pevné německé obrany přijdeme z místa kde nás nečekají.
Večer 24. června 1944 prorazila obranu i severněji postavená 5. armáda, se kterou se pohnula vpřed i jízdně-mechnizovaná skupina, která měla za úkol překročit řeku Berezinu.
Do těchto mezer měla být poslána 5. gardová tanková armáda generála Rotmistrova.
Všechny tyto informace přijdou ke koordinátorovi STAVKY maršálu Vasillevskému.
Zdržení, které způsobila pevná obrana německého 27. as je nutno řešit.
Sovětská 5. GTA měla být na doporučení generála Čerňachovského, z večera 24. června přesunuta z prostoru 11. armády do prostoru severněji k 5. A.
STAVKA předává do působnosti 3. Běloruského frontu a pod velení generála Čerňachovského, ze své zálohy, 5. GTA, generála Rotmistrova dne 24. června 1944 v 17. hod.
Pro Rotmistrova to znamenalo, znovu se přesunout ( z důvodu špatných cest) s celou TA západně před Smolensk ( prostor kde stál před Bagrationem) a pak ještě o 60 km severněji.
Přesun měl uskutečnit se svými 524 tanky a SHD od večera 24. června do 12,00 25. června, kdy měl hlásit operační připravenost. Šťasten nebyl, ale rozkaz splnil.

Zajímavé je také zjištění, proč si vedly tak dobře v obraně německá 78. úderná divize a 25. divize pancéřových granátníků a vůbec 27. as.
O úskoku s předsunutím obrany a návratu po dělostřelecké přípravě jsme si řekli. Ale přesto na ně útočily dne 23. a 24. června ohromné masy vojsk s podporou tanků a SHD.
Tyto dvě německé divize přece jenom nebyly obyčejné nejen podle názvu. Zatímco normální německá pd měla na začátku 14 SHD a po několika hodinách bojů tak 10, nebo 6 SHD, tak 78. úderná divize jich měla na začátku boje pečlivě maskovaných 31 SHD a 25. divize pancéřových granátníků jich měla dokonce 45. A ty SHD ničily ty masivní sovětské útoky.

Velitel německé 4. A generálporučík Tippelskirch žádá dne 24. června 1944 v 11,20 hod. skupinu armád Střed, aby mohl svou obranu severního křídla stáhnout za přirozenou přírodní překážku řeku Dněpr. Řeka Dněpr je zde jen pár km na západ od německé obrany. Protéká východně od Orši ( Fester Platz) a přes Mogilev ( Fester Platz).
Zamítnuto! A ještě to maršál Busch doplnil, cituji:
„ Váš úkol je stále stejně jasný a nezměněný – vytrvat a pevně držet postavení, blokující postup nepřítele. Pro tento účel je třeba stáhnout svá vojska od divizí, které nebyly napadeny, jako například od 260. pěší divize.“
K polednímu ještě dojde dodatek, aby své levé křídlo stáhl na čáru „ Tiger“ – to bylo kódované označení pro linii Boguševsk – Orešovsk. A že má ke svým jednotkám přibrat 14. pěší divizi ze zálohy skupiny armád Střed a rozbité zbytky 256. pd ( patřila k 6.as z 3.TA, na spojnici 3. TA – 4. A ). A určitý, přesně určený, ústup je mu místně povolen až večer 24. června.
Ještě dne 25. června 1944 se severní křídlo 4. A, tedy 27. as houževnatě Sovětům brání, ale Tippelskirchovi je jasné, že melou z posledního. Vydává tedy dopředu rozkaz k nočnímu ústupu. Na skupinu armád Střed až ve 23,15 oznamuje, že se situace zhoršila, a že je nucen vydat rozkaz ke generálnímu ústupu do obraných pozic za Dněpr. Když to vysvětluje náčelníkovi štábu skupiny armád Střed, vpadne do hovoru polní maršál Busch velitel skupiny armád Střed. Vynadá Tippelskirchovi, že jedná v rozporu s platným rozkazem, a že musí být posice udrženy. Jestli dal někde rozkaz k ústupu musí si posice dobít zpět . Svolení k ústupu prý dostaly jen dvě divize před Mogilevem a to 31. a 12. pd.
Jedna z verzí odpovědi Tippelskircha Buschovi je tato, cituji:
„ Tento rozkaz nesplním a moje divize ustoupí za Dněpr, aby si udržely kontakt se sousedními formacemi.“
Skutečné zápisy však hovoří o tom, že Tippelskirch dal tajně rozkaz k ústupu, který byl podmíněn tím, že na ně budou Rusové útočit ( což se samozřejmě stalo). Jinak měly zůstat stát. O tom, že by měly jednotky útokem dobíjet vydané posice se jim vůbec nezmínil.
Od Bagrationu ( a těch nesmyslných rozkazů vyššího velení v něm) se pak traduje, že němečtí velitelé začali být více loajální k nižším jednotkám. Vydávaly se zkreslené rozkazy, které se pak vůči vyšším komandaturám obhajovaly, že to nešlo jinak.
Změna – do roku 1944 ve Wehrmachtu nemožné.
Je ale pochopitelné, že vyšší velení více a více velelo od stolu, o realitě v předních liniích mělo čím dál menší přehled, a to čím blíže roku 1945, tím horší.
A rozuzlení ústupu za Dněpr?
Dne 25. června 1944 po 23,00 informuje náčelník štábu skupiny armád Střed generála von Tippelskircha, že během dne poslali Hitlerovi žádost o ústup za Dněpr a Hitler s ní souhlasil!!!
Povedlo se, nic se nestalo!

[michan]

Mapa nad Oršou - Fester Platz





Bagration 1944 VIII. Německá 4. A Č 3.

Díl VIII.

Část 3.

A jak to vypadalo s Fester Platzem – pevností Orša?
Za velitele Fester Platzu – pevnosti Orša - byl určen již v dubnu 1944 velitel 78. úderné divize generálporučík H. Traut z 27. as. Na jeho divizi dopadly těžké údery Sovětů, o kterých jsme si psali v předchozích článcích. Jeho 78. úderná divize jim tak skvěle odolávala ve dnech 23. a 24. června 1944. Pro Fester Platz – Orša, však neměl ani pluk. Sověti jeho divizi vytlačili severozápadně od města Orša. Hlásil vše nadřízeným a spolu s velitelem 4. A generálem Tippelskirchem, žádali, aby Orša byla vyškrtnuta ze seznamu Fester Platzů.
Žádost byla zamítnuta, naopak rozkaz ze dne 27. června 1944 ukládal – držet Oršu za každou cenu.
Jak ji však držet, když 78. úderná divize je vytlačena mimo Oršu a velitel nemá ani jednu větší jednotku do obrany? Mimo toho, již 26. června pronikne sovětský 2. gardový tankový sbor svými tanky k silnici 1. třídy, která spojuje Vitebsk s Oršou a přeruší jí.
Sovětské tanky se pak stáčí k jihu a postupují až k silnici z Orši do Minska. To znamená, že tyto silnice nelze nyní používat pro pohyb jakékoliv pěší či motorizované jednotky Němců. A ke všemu ještě jedinou trochu volnou cestu, mezi Oršou a Lepelem, také přetne jedna ze sovětských tankových brigád 2. gardového tankového sboru. Tím Sověti dovrší obklíčení města Orša, které Hitler vyhlásil za Fester Platz – pevnost.
Sovětské pěší jednotky z 11. gardové a 31. armády pak útočí na Oršu z východu a z boků. Útoky Sovětů na město Oršu vrcholí v noci z 26. na 27. června 1944. To se Sovětům daří ovládnout velice důležité železniční křižovatky na jihozápadním předměstí Orši.
Poslední vlaky, napěchované raněnými německými vojáky, uniknou z nádraží těsně před jeho obsazením Rudou armádou. Ale!
Několik kilometrů za Oršou narazí na jednu sovětskou tankovou zálohu, která byla vyčleněna z 2. gardového tankového sboru. Sovětské tanky, napěchované vlaky, které unikly z Orši, rozstřílejí na kusy!!!
Nyní začínají čelní sovětské tankové kolony ( úderné odřady) postupovat k řece Berezině. Chtějí zabránit tomu, aby se Němci vzpamatovali, shromáždili a připravili k obraně. Pokud se sovětským čelním odřadům jejich průnik podaří, ocitnou se Němci v pasti.
Sovětské čelní odřady jsou z Jízdně – mechanizované skupiny a jsou tu i 2 tankové sbory ze slavné 5. GTA generála Rotmistrova.
Někdy jsou od sebe vzdáleny i 20 km a mají jediný cíl – řeka Berezina.
Jak vypadají nyní v Bagrationu, v červnu 1944, čela mobilních formací Rudé armády ( úderné formace, odřady).
Základ tvoří samostatná tanková brigáda s vlastní pěchotou ( jak to známe - usazená na T 34/85 ). Je doplněná ženisty na OT. Má raketomety – Kaťuše, a má své dělostřelectvo, SHD, včetně protitankového.
U velitelského tanku, velitele té každé brigády – úderného odřadu, je i důstojník letectva, který přivolává radiem letecké údery. Dokonalý válečný stroj při neomezené letecké nadvládě ve vzduchu.
I tady je vidět, jak Rudá armáda v roce 1944 vyspěla. Koordinace vzdušných a pozemních sil Rudé armády je v Bagrationu obrovská a v mnohém skutečně nevídaná.
Tyto čelní odřady útočí daleko před hlavními silami Sovětů. Přednost dávají útokům z boku, napadají především menší německé jednotky. Pokud narazí na větší německou jednotku, nebo německou jednotku, která zaujala obranu, nahlásí vše hlavním silám a letectvu. Sami tyto německé jednotky obejdou a postupují dál. Rozbití větších německých jednotek, nebo jednotek v obraně má na starosti letectvo a hlavní síly sovětských střeleckých jednotek ( které jak víme jsou také vybaveny tanky a SHD).
Čelní odřady se snaží zmocnit především křižovatek, soutěsek jimiž prochází silnice, a především přechodů přes řeky.

Některé momenty na dokreslení situace u sovětských čelních jednotek poskytl jeden z velitelů tanků, tehdy velitel tankového praporu, cituji:
„ Tank ve kterém jsem seděl, byl vždycky vpředu a celý můj prapor jel za mnou. Svoji průzkumnou hlídku jsem měl pokaždé na dohled. Bylo to v rozporu s předpisy, které nařizovaly, aby se průzkum pohyboval ve vzdálenosti od pěti do deseti kilometrů před vlastní jednotkou. Je daleko lepší, když jste vpředu s průzkumem, protože můžete na vlastní oči vidět, co na vás čeká. Jedině a právě proto jsem to dělal takhle a ne podle předpisů. Předpisy byly špatné.“
Na dokreslení toho, jak to vypadalo v týlu Rudé armády, a vůbec v operaci Bagration při přesunech sovětských vojsk v Bělorusku – o tom podal svědectví té doby, tehdejší poručík tankové čety Děkan, který po válce žil v Tel Avivu. Zároveň jeho vyprávění slouží k tomu, aby člověk zachytil, co znamenala sovětská letecká nadvláda ve vzduchu. Cituji:
„Bílá Rus není nic jiného, než jeden velký močál. Nemůžete jet jinudy, než po silnicích. Kdyby německé letectvo mělo stejnou sílu jako v minulosti, bylo by s přehledem valnou většinu Rudé armády zničilo, protože se všechno nahrnulo na silnice a nadělalo strašné zácpy. Může se to zdát směšné, ale regulovčíky na křižovatkách byli i plukovníci. Jen si představte – plukovník mává malými praporky a řídí provoz. Ne obyčejný voják, ale plukovník! Nějak jsme se ale dopředu vždycky dostali. Pro tanky platí zvláštní pochodový řád. Mezi jednotlivými vozidly se má dodržovat vzdálenost 20 metrů. Problémy byly vždycky s jinými vozy, které se mezi tanky vklínily. Jednou, to jsem byl ještě podporučík, se před mé téčko vecpal studebaker s kapitánem na sedadle spolujezdce. Zrovna byla na silnici příšerná zácpa, všechno stálo a všichni nadávali. Vylezl jsem z tanku a popošel k autu přede mnou. ¨Sodruhu kapitáne¨, povídám, ¨narušujete náš pochodový pořádek¨. Pašol k čortu¨! ( Jdi do hajzlu!), vybafl na mě. To mě dopálilo. Vrátil jsem se k téčku a vlezl do něj. Potom jsme s tankem cukli dopředu a studebaker sletěl ze silnice. Kapitán tak pochopil, co a k čemu tankový pochodový pořádek je.“

[michan]

.

Bagration 1944 VIII. Německá 4. A. Č 4.

Díl VIII.

Část 4.

Sovětská 5. GTA generála Rotmistrova je po svém přesunu zasazena do útoku dne 26. června 1944 ráno podél silnice Smolensk - Minsk na jihozápad ve směru na Toločin. Do Toločina se probojuje již ten den večer. Dne 27. června ráno pak začíná sovětská 5. GTA svůj postup po obou stranách silnice ve směru na 80 km vzdálený Borisov.
Necelých 6 km na severozápad od Borisova, v Němanici, v té době sjíždějí z nákladních vagónů a připravují se k přesunu tanky PzKpfw.V Panther a PzKpfw.IV z německé 5. td.
Úkolem německé 5. td má být krytí ústupu zbytků německé 4. A k řece Berezina.
Když přední průzkumné odřady sovětské 5.GTA dorazí k vesnici Bobra vidí v dálce ve svých dalekohledech, jak němečtí ženisté z 98. ženijního praporu obsazují zákopy a polní opevnění.
Úkolem německého 98. ženijního praporu je zadržet Sověty tak dlouho, dokud se všechny tanky německé 5. td nevyloží z vagónů v Němanici a nepřipraví se k boji.
Tehdy nikdo ještě neví, že dojde k srážce sovětské 5. GTA s německou 5. td. Tyto tankové střety si řekneme po popsání začátků ofenzívy u německé 4. A a 9. A.

Před některými německými sbory 4. A, použily Sověti i nové prvky dělostřelecké přípravy. O jedné takové nové metodě sovětské dělostřelecké přípravy, která byla použita proti německému 39. ts a 12. as ze 4.A a které použilo levé křídlo sovětského 3. Běloruského a pravé křídlo 2. Běloruského frontu hovoří generál von der Groben. Říká jí jako kontrast k dělostřelecké přípravě, která byla použita den předtím, pří sovětském průzkumu bojem, dne 22. června 1944, která byla běžná a Němci jí znali, protože jí tak Sověti používali od začátku války na Východě.
Tedy dne 23. června 1944 použili Sověti tuto metodu, cituji:
Rusové shromáždili úžasné množství děl a raketometů všech ráží. Ohromná kvanta těžkých zbraní a munice jim dovolila vést těžkou palbu celé hodiny, zasypávat granáty a raketami do značné hloubky obrany všechno, počínaje našimi pozorovatelnami, předsunutými postaveními a minovými poli přes všechny obranné linie až po divizní velitelská stanoviště. Použili novou taktickou metodiku, kterou bychom se nenadáli, takže se jim podařilo pořádně nás překvapit. Spočívala v tom, že zahájili těžké dělostřelecké ostřelování, a palbu vedli dlouhý čas. Samozřejmě, že jsme vpředu ponechali jen zcela nezbytný počet lidí, takže Rusové následkem toho většinou bili do prázdna. Když tedy 23. června konečně přestali, měli jsme nutně za to, že teď nemůže přijít nic jiného než útok. Ze zákopů a střeleckých okopů vyrazily zálohy, aby se přemístily do předních linií. A v té chvíli však Rusové opět zahájili masivní palbu, ta zastihla některé naše zálohy nekryté, jiné se při přesunu sice stačily včas vrátit do svých úkrytů, ale Rusové už věděli, kde se ukrývají a zaměřili se na ně. V řadě případů nám způsobili velké ztráty. My sami jsme tohle dříve také často praktikovali, od Rusů jsme to ale prostě nečekali.“
Tady je také vidět, jak se Rudá armáda válkou učila své vojenské řemeslo.
Ale opravdu největší překvapení i zde Němci zažívali ze vzduchu. Nebe bylo plné sovětských stíhaček, bitevníků a bombardovacích letadel.
V létě roku 1944 patřilo nebe Sovětům a letecké krytí německých pozemních jednotek buď nebylo žádné a nebo minimální. Většina německých stíhaček, která vzlétla ve dnech 23. a 24. června 1944 byla buď okamžitě mnohonásobnou přesilou sestřelena nebo poškozena.
Luftwaffe byla na západě. Němci v Bělorusku útok Sovětů nečekali.
„ Maskirovka“ Rudé armády nesla ovoce.
Buď odrážely německé stíhačky, přímo nad Říší, nekonečné letecké svazy Spojenců, nebo 3 týdny po vylodění Spojenců v Normandii, bojovala Luftwaffe s přesilou anglo-amerických taktických vzdušných sil.
Samotná Velkoněmecká Říše byla přeměňována v hromadu sutin a vše se muselo stěhovat pod zem.
V Normandii se Luftwaffe nedařilo ani krýt přesuny svých nejlepších jednotek, kterými byly jejich slavné td.
Německému letectvu se nedařilo v létě 1944 nic. Ani v Bělorusku, ani na západě. Teprve na podzim roku 1944 se trochu situace ve vzduchu změní, nadvláda Luftwaffe to již sice nebude, ale nějakého toho krytí se německý pěšák a tankista a dělostřelec dočká, ale to je již jiná kapitola.


Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.

[EASY_COMPANY]

jako obvykle vybornej clanek - super, jenom by me zajimalo jak mohli delostrelci vydrzet palit cely hodiny muselo to byt preci naprosto fyzicky i psychicky vycerpavajici, nehlede na obrovskou miru hluku

[Martan]

Jako vždy skvělé.
K tomu dělostřelectvu: Dlouho trvající palba je náročná hlavně psychicky, ale časem člověk otupí a hluk a otřesy už tolik nevnímá. V tomto případě šlo navíc o "sovětskogo čelověka" Wink. Fyzicky je nejnáročnější příprava - zaujetí palebného postavení (vykopání okopu, maskování...) a hlavně přísun obrovského množství munice. U dlouhotrvající palby je nutné snížit její rychlost na 2-3 rány za minutu, jinak hrozí nenávratné poškození hlavně. Samotné vedení střelby proto už moc náročné není. Většinou se postupuje tak, že se co nejrychleji vypálí 6-10 ran a potom se pálí sníženou rychlostí. Např. 122mm houfnice měla standardní obsluhu 5-6 mužů. Pro samotnou střelbu sníženou rychlostí stačí 3, max. 4. Ostatní mohou odpočívat nebo připravovat munici, odklízet vystřelené nábojnice apod. Při střelbách jsme vedle střílejícího děla i spali.

[michan]

Kolega Martan se znalostí věci velmi přesně popisuje práci a činnost dělostřelectva. Píše přesně o fyzické a psychické práci dělostřelců. Je to ale mírová doba, která napodobuje válečnou.
Jen bych zde upozornil na situaci, že v Bagrationu vše to co kolega říká, musíme zvětšit asi tak 100x.
Válka! Bagration!
Na 4 směrech " Hlavního úderu" pálí 30 - 40 000 hlavní po dobu 2 - 3 hodin. Od 1 000 m do hloubky 20 000 m pálí ráže, od 76,2 do 255 mm.
Záleží na kterém místě se ten, který člověk, nebo dělostřelec nacházel.
Ke všemu si musíme přidat hrůzný zvuk 2 000 "Kaťuší".
To ještě není vše.
Do toho si musíme přidat v prvních chvílích ( než je jich část zničena) odvetnou palbu německého dělostřelectva divizí, sborů a armádní těžké dělostřelectvo.
To vše je umocněno neobyčejně těžkým leteckým bombardováním.
Neskutečný, drtící, hluk - neobyčejné psychické a fyzické zatížení.
Pokud dělostřelci, kteří se účastnili válečné dělostřelecké přípravy na " Hlavním směru" hovoří ( u nás ČR, to byli dělostřelci u Jasla), mluví o nervy drásajícím hluku a o neuvěřitelné psychické zátěži.
K tomu prach, záblesky - útok na všechny smysly člověka.
Co se týče fyzické zátěže je samozřejmostí, že se nabíječi, pokud nevydrželi, střídali.

[Martan]

Máš pravdu Michane, nějak jsem si neuvědomil to množství děl soustředěných na poměrně malé ploše - pokud v tomto případě můžeme o malé ploše vůbec mluvit

[EASY_COMPANY]

michan a Martan: diky za odpovedi ale stejne je pro me neco takovyho hodne tezky si predstavit

[mikhail]

Keď už sme pri delostrelectve...mňa by zase zaujímalo ako prebiehal presun paľby do hĺbky, pri samotnom pozemnom útoku. Či mali jednotky vopred definované sektory do ktorých majú presunúť paľbu, alebo sa tieto sektory operatívne určovali.

[Martan]

Možností je více, např.
1. Byly určeny cíle, pořadí jejich postřelování, množství střel nebo délka postřelování apod.. Palba se pak zahájila na cíl č.1 a ve stanoveném čase nebo po spotřebování určené munice se přenesla na cíl č.2 atd. Po skončení palby na poslední cíl se mohlo "kolečko" opakovat. Tento způsob je vhodný pokud jsou známy přesné cíle, např. tank, kryt, velitelské stanoviště, dělostřelecká jednotka apod.
2. Byly určeny úseky v terénu a střelba byla rozvržena tak, aby byly rovnoměrně pokryty. Opět se palba zahájila na úsek č.1 a postupně přenášela na další úseky. Přenos palby byl většinou řízen operativně podle potřeby, např. pokud se vlastní jednotky přiblížily do určené vzdálenosti od postřelovaného úseku.
Dále byly většinou určeny pohotovostní dělostřelecké jednotky, které vedly palbu na nové důležité cíle, místa silné odporu, cíle, které nebyly předchozí palbou dostatečně zničeny apod.
Těch možností je samozřejmě více a bylo by to na celou knihu.

[michan]

Kolega Martan přesně odpověděl, a jak říká je to na knihu. Díky.
Já snad jen dodám, že za týden v díl X., bude, jak to vypadalo v cílové oblasti sovětské dělostřelecké přípravy v operaci Bagration, kde Němci neprovedli žádný manévr - strašné
( morbidně vytrhnu co budu popisovat - Při další salvě se zranění a mrtvoly prostě vypařili)!!!
Ještě jen připomenu, že dělostřelečtí pozorovatelé své dělostřelecké pozorovatelny, s nejlepšími dalekohledy doby, umísťovali poblíž předního okraje.
Co tím říkám je jasné.
Operativnost palby.
Změna cíle!
Pohyb kolony, vzdálenost .... Pal!
Přesun dělostřelectva, tanků, pěšáků. Změna cíle, vzdálenost, čtverec.... Pal!
Operativnost sovětského dělostřelectva v Bagrationu, a nejen v něm, byla skvělá. Pro Bagration, operativnost, dodávalo údaje i sovětské letectvo - zvláště pro dálkové dělostřelectvo. To jest pro ráže nad 152 mm.