PALBA.CZ

Mapa Bagration 1944.





Bagration 1944 IX. Německá 4. A Č 1.

Díl IX.

Část 1.

Rudá armáda vedla proti německé 4. A dva hlavní údery. První úder na jejím levém křídle byl veden severně od Orši ( Fester Platz), proti německému 27. as. To jsme si popsali v Díl VIII.
Druhý hlavní úder vedla Rudá armáda na Mogilev (Fester Platz), kde stál německý 39. ts a pod ním stojící německý 12. as. Zde vyvinuli Sověti ohromný tlak svou pěchotou a tanky. Přes ohromné ztráty Rudé armády se útok proti německému 12. as dařil málo a zdálo se, že v těchto místech Němci Sověty zastaví.
Sověti však vyvinuli ohromný tlak na německý 39. ts. Němci reagují.
Ze zálohy vrchního velení německé skupiny armád Střed byla k 39. ts přisunuta divize pancéřových granátníků Felderrnhalle. Divize však měla menší bojovou hodnotu, neboť v předchozích bojích utrpěla ztráty a nyní disponovala jen 28 tanky.
Tato divize pancéřových granátníků Felderrnhalle měla své jméno na památku Hitlerova konfliktu s policií v roce 1923. Nebyla však svazkem SS, ale armádním svazkem. To přesto, že v jejích řadách byly i mnozí dobrovolníci z řad SA.
Pro její nižší bojovou hodnotu, menší početní stavy a menší stavy techniky, byla divize pancéřových granátníků Felderrnhalle určena k tomu, aby v případě ohrožení úseků fronty 39. ts zajišťovala stabilitu.
Na levém křídle 39. ts stála německá 12. pěší divize ve velice dobře připravených obranných pozicích, které byly prošpikovány velkým množstvím zákopů a pevnůstek.
Z historie 12. pd je známo, že vznikala v Meklenbursku – na severu Německa – v letech 1935 – 36. Skládala se z třech pěších pluků, kde každý pluk měl 3 prapory. Účastnila se bojů v Polsku a ve Francii a pak byla přesunuta na východní frontu. Zde bojovala před Moskvou v první ruské zimě. Po těchto krvavých bojích se početní stavy 12. pd snížily a tak byl v každém pluku jeden ze tří praporů zrušen a vojáci byli převedeni do dvou zbývajících pluků.
Každý prapor měl protitankovou rotu, baterii polních děl, průzkumnou, spojovací a ženijní četu. Teprve na začátku roku 1944 byla 12. pd posílena 10ti útočnými samohybnými pancéřovými děly se 75 mm dělem StuG 40 Aust. G. Tyto SHD velmi dobře ničily mobilní i statické cíle, tedy tanky i bunkry a kulometná hnízda. 12. pd měla samozřejmě také administrativní, zdravotní a veterinární jednotku.
Ve stavu 12. pd bylo mnoho poddůstojníků, kteří byli vojáky z povolání.
Tento rozbor 12. pěší divize děláme proto, že na příkladu jejího 1. praporu z 27. střeleckého pluku si ukážeme jak dopadl Fester Platz Mogilev a stejně tak uvidíme, jak dopadl celý 39. as.
Velitelem 1. praporu 27. střeleckého pluku z 12. pd byl major Lemm. Tento major Lemm poskytl historikům obraz zkázy 12. pěší divize a 39. sboru (později působil v Bundeswehru). Zároveň se tak dostaneme až do předních linií, abychom viděli atmosféru té doby. Uvidíme co zažíval prostý voják Wehrmachtu.
Němečtí vojáci 1. praporu 27. střeleckého pluku si pod vedením majora Lemma dali velkou práci s přípravou obrany. Své obranné pozice měli vybudovány na pravém křídle německé 12. pěší divize. Zákopy a obranné kryty vybudovali na přivrácených i odvrácených kopcích při řece Proňa. Řeka Proňa, lépe řečeno říčka v těch místech, pramení 20 km jihozápadně od Orši, teče k jihu, kde se po 115 km vlévá do Děsny a řeka Děsna je jeden z přítoků Dněpru.
Když Rudá armáda spustila dne 23. června 1944 těžkou dělostřeleckou, minometnou a raketometnou palbu, vojáci německého 1. praporu majora Lemma věděli co dělat. Okamžitě spojovacími zákopy pronikli do krytů na odvrácené straně kopců. Těžká dělostřelecká palba a letecké útoky Sovětů mlátí do míst kde nikdo není. Desetitisíce granátů a min bije do prázdna. Celé 2,5 hodiny zahaluje německé obranné pozice a týl kouř z třaskavin a prach. Rachot rve bubínky a viditelnost v německých pozicích je nulová.
Po skončení dělostřelecké přípravy Sovětů nemá německý 1. prapor z 27. pluku 12. pd ani jediného mrtvého. Má jen 2 lehce zraněné vojáky.
Němečtí pozorovatelé hlásí, že ten den 23. června 1944 se na sovětské straně před 1. praporem připravuje sovětská pěchota, že postupuje lesem k řece a že je slyšet i hukot tankových motorů. Rudá armáda dne 23. června 1944 proti 1. praporu majora Lemma nezaútočí.
Vše začne až 24. června 1944 ráno. Sověti opět spustí mohutnou palbou děl a Kaťuší. Palba nepřestane ani v době kdy Rudoarmějci v rojnicích postupují k řece Proňa. Přes všechnu dělostřeleckou palbu Sovětů však Němci ruské útoky utopí v krvi. Po několika hodinách leží před německými zákopy stovky mrtvých a raněných sovětských vojáků. Říčka Proňa zhnědne stejnokroji sovětské pěchoty.
Proti jedné z rot německého 1. praporu vedou Sověti obzvlášť intenzivní útoky. Nakonec se jim podaří dostat se do zákopů této roty a pronikají do boků a zad obránců. Velitel praporu major Lemm sežene záložní rotu, provede protiútok. Sovětské vojáky, kteří vnikli do zákopů Němci pobijí a zbytek zaženou na útěk za říčku.
Zde bych upozornil na protiřečení o plynulosti sovětského útoku, které plyne z hlášení velitele sovětského 121. střeleckého sboru generála D. Smirnova, jehož sbor útočil právě na tento 1. prapor z 27. pluku a na 12. pd. Generál Smirnov ve svém hlášení říká, cituji:
“V noci z 23. na 24. června přešla po předem vybudovaných mostech na západní břeh řeky kompletní 139. pěší divize. V 15 hodin 24. června se jednotky divize, podporované tanky, dělostřelectvem a letectvem, utkaly s nepřítelem, zlomily jeho odpor a donutily ho k ústupu.“

Skutečností je, že večer 24. června 1944 major Lemm zjistí, že plukovník Engel( dělal kdysi pobočníka Hitlerovi), velitel 27. pluku byl zraněn při boji. To znamená, že některý jiný německý prapor útok Sovětů nevydržel a Sověti tam prorazili až na úroveň pluku. Velitelství pluku leží dost daleko za prapory.
Major Lemm hodnotí situaci - bude muset ustoupit, neboť rotám 1. praporu hrozí obklíčení.

StuG 40.

StuG III pro Bagrat.


jiný pohled Stug III.



Bagration 1944 IX. Německá 4. A Č 2.

Díl IX.

Část 2.

Major Lemm, velitel 1. praporu 27. pluku z 12. pd ústup svých rot z předních pozic popsal. Všímejme si v jeho popisu, jak vypadalo území 27. pluku a i území 12. pd po intenzivní několikahodinové dělostřelecké přípravě a leteckých úderech Rudé armády. Major Lemm to popsal takto, cituji:
„Šli jsme kolem evakuovaných dělostřeleckých postavení. Naráželi jsme na trosky zásobovacích vozů, zničených nejspíš letadly. Během našeho ústupu se k nám připojovali jednotlivý opozdilí pěšáci, části frontových spojovacích jednotek, řidiči – kurýři a dokonce jedno nákladní vozidlo s municí pro děla… V poledne na nás zaútočilo 15 tanků obalených pěšáky. Přestože jsme s sebou nevlekli jediný protitankový kanón, zahnali jsme je na útěk a odrazili jsme i útok pěchoty v síle praporu, podporované tanky. Zničili jsme při tom 2 tanky. Po 3 dnech ustavičných bojů a celonočních pochodů bez jediné minuty spánku, kdy jsme museli nést na zádech veškeré zbraně, radiostanice a munici, jsme byli velice vyčerpáni. Ze severovýchodu a z jihu bylo slyšet silnou dělostřeleckou palbu. Neměli jsme nejmenší zdání, kde se nacházejí sousední jednotky.“
Major Lemm pak dále hovoří o tom jak se musel vyrovnávat s otřesenou morálkou vojáků svého praporu, která utrpěla těžkými útoky Rudé armády a mohutností dělostřelecké přípravy a leteckých útoků. Popisuje to takto, cituji:
„Na 2. rotu se hnala sovětská pěchota a tanky, zatímco ze vzduchu na ni bez přestání útočily stíhací bombardéry. Velitel roty padl a opěrný bod, držený jednou z čet, odřízly od ostatních pozic nepřátelské tanky. Kritická situace, do které se tím rota dostala, měla za následek, že někteří vojáci zpanikařili a začali ze zákopů utíkat. Hned jak jsem to zjistil, vrhl jsem se do sajdkáry a za řidiče na motocykl skočil můj pobočník, a už jsme se cestou necestou řítili směrem, kterým nejspíš prchali poplašení příslušníci roty, jež se ocitla v prekérní situaci. Museli jsme je předjet, protože teprve za chvíli potom, co jsme zastavili, jsme uviděli, jak se k nám z dálky trousí desítky vojáků v uniformách Wehrmachtu. Nehýbali jsme se z místa a čekali. Když se přiblížili na vzdálenost, na kterou bylo možno rozeznat jejich obličeje, skutečně jsme začali poznávat některé známé tváře. Byli z našeho praporu. Došli k nám a spustili litanii o tom, že velitel roty byl zabit a oni jsou všechno, co z jednotky zbylo. ‚Všechno je v hajzlu,‘ stěžovali si. Nejdříve jsem se je pokusil uklidnit. Obrátil jsem se na pobočníka a nařídil mu, aby z nedalekého kopce dával pozor, zda se nepřibližují Rusové. Na top jsem vojákům zavelel: ‚Roto pozor!‘ A hned na to: ‚V dvojřad nastoupit!‘ Beze slova uposlechli. Stáli tam za dunění nepříliš vzdálených ruských děl v bažinaté louce jako při přehlídce na paradeplatzu a čekali, co bude dál. ‚První řad 3 kroky vpřed, druhý krok vzad!‘ Zavelel jsem a obě řady se od sebe přesně o 4 kroky vzdálily. Pomalu a uvážlivě jsem šel od muže k muži a ke každému z nich jsem pronesl několik slov. Jednoho po druhém jsem káral za prohřešky proti stejnokrojovému předpisu a nařizoval jim, aby se místě upravili. Uklidnili se. Když jsem s prohlídkou skončil, promluvil jsem k nim. Zdůraznil jsem jim, že je dostanu za Dněpr a že v případě, že by se o to pokusili sami, zcela určitě by je objevily ruské tanky a rozstřílely je na kousky. Od té chvíle jsem s touto rotou, jejíž číslo úmyslně neuvádím, a ani s jedním jejím příslušníkem neměl ani ty nejmenší potíže.“
Pozdě odpoledne dne 25. června 1944 dostává 1. prapor rozkaz k ústupu. Prapor má s sebou 4 ks útočných SHD StuG 40 Aust. G. Prapor má i několik nákladních automobilů, na kterých veze raněné a nemocné. Pohyb kolony zajišťují právě tyto 4 SHD. Vojáci majora Lemma dorazí k mostu přes Dněpr, což major Lemm líčí takto, cituji:
„Jen co se poslední vůz malého konvoje dostal na druhou stranu, ženisté odpálili nálože a dřevěný most se poroučel do řeky. Když jsem se zeptal ženijního důstojníka, který stál vedle mne a destrukci sledoval se mnou: ‚Proč s tím tak pospícháte?‘ Podal mi místo odpovědi dalekohled a mlčky ukázal rukou někam na druhou stranu řeky. Natočil jsem triedr tím směrem a spatřil ve vzdálenosti asi 1 000 metrů kolonu přinejmenším 60ti ruských tanků T – 34, která se plnou rychlostí hnala k východnímu břehu Dněpru, do míst, kde ještě před chvílí stál dřevěný most, po němž jsme přejížděli. Pět minut zdržení a prapor by se býval na druhou stranu už nikdy nedostal.“
Takto vlastně německý 1. prapor 27. pluku 12. pd majora Lemma dorazí za Dněpr k Mogilevu (Fester Platz).
My si ještě řekněme, jak tento útok Sovětů směrem k řece Dněpr a útok na samotný Mogilev, popisuje velitel sovětského 121. střeleckého sboru, generál D. Smirnov ve svém hlášení, cituji:
„Hlavní síly 238. a 139. pěší divize došly k Dněpru, zmocnily se Lupolova (na východním břehu) a chystaly se překročit řeku z chodu. K překonání toku vojáci použili všechny předměty, které byly po ruce, od sudů a křídel vrat po vory svázané z nejrůznějších klád, o rybářských pramicích ani nemluvě. Ti, kteří nenašli nic, na čem by se přes řeku převezli, prostě přeplavali. Dopoledne se jednotky dvou divizí s kulomety, praporním a plukovním dělostřelectvem přepravily na druhou stranu Dněpru, ale nemohly pokračovat v postupu, poněvadž na ně nepřítel soustředil palbu svých těžkých děl, minometů a kulometů. Naneštěstí jsme nebyli schopni dostat na druhý břeh tanky a divizní dělostřelectvo, a tak naši pěchotu v útoku jejich palbou krýt. Nicméně abychom jednotkám na západním břehu poskytli alespoň nějakou podporu, postavili jsme tanky a děla na silnici, nacházející se v nevelké vzdálenosti od Dněpru. Odtud zahájily na nepřítele přímou palbu.
Do 17 hodin zaujaly jednotky obou pěších divizí a protitankové dělostřelectvo výchozí pozice pro útok na Mogilev. Dělostřelecká příprava začala v 17 hodin 30 minut. Palba byla soustředěna především na nepřátelské zákopy a na cíle zjištěné v okrajové části města, kam protivník soustředil své hlavní síly. V okamžiku, kdy dozněla poslední salvy vyrazila do útoku pěchota za podpory dělostřelectva armády a sboru. Kromě toho vedly z východního břehu Dněpru palbu proti nepřátelským postavením tanky. Útok byl hned napoprvé úspěšný. Naše jednotky se zmocnily osamoceně stojících budov na periférii města, jejich další postup však zastavila silná kulometná a minometná palba. Útok musel být zastaven a plán útoku přepracován. U jednotek byla doplněna munice, dělostřelectvo a tankové síly obdržely nové instrukce. Ve 21 hodin po krátké dělostřelecké přípravě, vyrazili vojáci 238. a 139. pěší divize na zteč znovu. Mezitím jednotky 330. pěší divize uspěly v bojích o překonání Dněpru. Útok na nepřátelské obranné pozice na předměstí Mogileva byl tentokrát úspěšný. Nepřítel byl přinucen ustoupit a pěchota tří našich divizí se zmocnila centra města. Protivník však nekapituloval, takže po celou následující noc v Mogilevu probíhaly těžké a zuřivé pouliční boje.“

Bagration 1944 IX. Německá 4. A Č 3.

Díl IX.

Část 3.

Kolona 1. praporu 27. pluku z 12. pd dorazí k městu Mogilev odpoledne dne 27. června 1944.
Mogilev je starodávné město stejnojmenné oblasti. Město Mogilev je tvořeno převážně dřevěnými budovami. V době 1. světové války v městě Mogilev nějaký čas sídlil hlavní stan carské armády.
Nyní, v červnu 1944, je město Mogilev určeno jako Fester Platz. Velitelem Fester Platzu Mogilev je jmenován Hitlerem dne 27. června 1944 ráno generálporučík Rudolf Bamler, velitel 12. pd, ke které patřil jak víme i 27. střelecký pluk s 1. praporem majora Lemma.
Generálporučík Rudolf Bamler původně působil ve štábu Wehrmachtu v Norsku. Na začátku června1944 byl převelen na východní frontu, kde velí 12. pd a nyní již několik hodin i Fester Platzu Mogilev. Generál Bamler neměl žádné zkušenosti s východní frontou, jen ty co nyní získal za 3 týdny. Za tyto 3 týdny si stačil vydobýt reputaci nejméně oblíbeného vyššího důstojníka celé 4. A.
Když major Lemm hledal velitelství Fester Platzu Mogilev stačil zjistit, jak vypadá vojenská situace pro obránce. Vyhlídky na udržení města – pevnosti – proti přesile Sovětů nebyly žádné. Major Lemm zjistil, že obránci nemohou používat těžké dělostřelectvo, neboť mají nedostatek munice. Ve městě Mogilev je více než 1 000 raněných. Nejsou nákladní automobily a jiné mobilní prostředky, ani k odvozu raněných, ani k přesunu jednotek.
Major Lemm dorazí k veliteli Fester Platzu Mogilev generálporučíku Bamlerovi. Po ohlášení je k němu uveden. Místo řízného generála narazí na nervově zhrouceného člověka. Generál Bamler jen blekotá fráze o boji do posledního muže a do posledního náboje. Když se major Lemm zahlásil a oznámil stav svého praporu, dozví se tyto skutečnosti, a já cituji:
„Řekl mi, že pro mne nemá žádné rozkazy. V tom okamžiku jsem se rozhodl město se svým praporem opustit a prorazit z obklíčení. Odpověděl mi, že od Hitlera osobně dostal rozkaz za každou cenu Fester Platz držet. Opáčil jsem, že by si Hitler určitě nepřál ztratit zbůhdarma celou divizi, když nemá žádnou munici. Zavolal si k sobě divizního právního poradce a zeptal se ho, jaký postih by mu hrozil v případě, že by v rozporu s nařízením führera vydal rozkaz k probití se z obklíčení. Právník řekl, že to je úplně jasné – byl by pohnán před válečný soud a odsouzen k smrti.“
Major Lemm pak jen konstatuje ve svém líčení, že mu odsekl, že je lepší jeden mrtvý generál než 8 000 mužů v zajetí. Generál Bamler se s ním na toto téma nechtěl bavit a tak mu jenom řekl, cituji:
„Dělejte si, co chcete.“ Pak se generál otočil a odešel.
O generálu Baumlerovi je známo, že když ho Sověti zajali, okamžitě se přidal na jejich stranu. V Německu pak jeden důstojník, který byl s generálem Bamlerem v zajetí napsal, cituji:
„Generál Bamler hleděl jen na svůj prospěch. Nespokojil se s tím, že by dělal jen to, co po něm Rusové chtěli, ale cokoliv. Stačilo, když měl za to, že se jim to bude líbit. Netoužil po pouhopouhém návratu domů, dychtil po významném postu ve vládě ve východním Německu.“

Major Lemm se tedy se svým praporem vydává ve večerních hodinách dne 27. června 1944 pryč z města Mogilev. I bojem muže proti muži se jeho prapor probíjí z obklíčeného Fester Platzu Mogilev. Roty 1. praporu 27. pluku z 12. pd se vyhýbají hlavním silnicím a postupují po polních cestách. Nemají s sebou protitankové kanóny a útočící sovětské tanky T – 34 odráží pomocí panzerfaustů. Takto se jim povede při průniku zničit 3 tanky T – 34. Postupně dorazí až k řece Berezině.
Pozor. Existují totiž 2 řeky Bereziny a obě jsou přítoky Dněpru. Ta první, kratší (45 km dlouhá) se do Dněpru vlévá z východu.
Ta druhá, delší (512 km), ke které mířil Lemmův prapor je podstatně mohutnější a do Dněpru se vlévá ze západu. Je to ta Berezina, na které byla v listopadu 1812, zničena, po ústupu od Moskvy, slavná Napoleonova Velká armáda. Lépe řečeno její zbytky.
Na počátku průlomu z Mogileva k ní měl 1. prapor majora Lemma 80 km , ale dorazil tam.

Poslední radiogramy z Mogileva – Fester Platzu zachytí skupina armád Střed večer ve 22 hodin dne 28. června 1944. Radista hlásí, že v tuto dobu se v německých rukou nachází již jen úplný střed města.
Potom navždy německý hlas z Mogileva umlkne.
Hlášení generála Smirnova do 2. Běloruského frontu pak říká, že v noci dne 28. června 1944 bylo město Mogilev vyčištěno od zbytků německých vojáků. Do zajetí padlo 3 000 důstojníků a vojáků včetně velitele Fester Platzu Mogilev generála Bamlera a štábu 12. pd.
Mezi zajatými generály je i generálmajor Gotfried von Erdmannsdorff, jenž velel 12. pd před Bamlerem. Toho Sověti obviní z páchání válečných zločinů, odsoudí ho k smrti a v roce 1946 popraví.

Příliš pozdě, až 28. června 1944 začínají němečtí generálové rozeznávat katastrofu.
Až 28. června 1944, to když Rusové čela svých útoků, které první dny směřovaly na sever a jih stočí na západ. Teprve z toho Němci poznají, při ruské převaze ve všech směrech, že se připravuje něco velkého. Že obklíčení nebude hned, ale až daleko na západě.
Tento fakt rozezná 28. června 1944 i velitel 4. A generál pěchoty generálporučík K. von Tippelskirch se svým štábem. Přes všechny rozkazy z vyšších míst nyní velí: „Za Berezinu!“ Všechny německé jednotky, kterým to momentální situace na frontě dovolí okamžitě za Berezinu! Německé jednotky se musí dostat k životně důležitým přechodům dřív, než se tam dostanou čela sovětských mobilních jednotek.
Německé 4. A hrozí katastrofa nebývalých rozměrů!
Podaří se jí odvrátit?


Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.