Bagration 1944 XII. 5.GTA versus 5. td Č 1.

Příspěvek od **michan** » 25/6/2007, 08:07

Mapa Bagrationu.

Mapa postupu a bojů Rudé armády při osvobození Minska.

Bagration 1944 XII. 5. GTA versus 5. td Č 1.

Díl XII.

Část 1.

V tomto díle si pohovoříme o marném zadržovacím boji 5. td a přidružených jednotek (i když v počátku efektivním) proti lavinám tanků 5. GTA a částem 2. gardového tankového sboru. O situaci ve střední a severní oblasti východně od Minska. O osvobození Minska sovětskou armádou. O vytvoření kotle východně od Minska, ve kterém zůstaly velké části německé 4. A a části německé 9. A. A o tankové bitvě mezi německou 5. td a částmi sovětské 5. GTA a částmi 2. gardového sboru.
Začneme tam, kde jsme skončili v předchozím díle, chaosem ustupujících vojsk německé 4. A, když se přiblížila k řece Berezině.
Dne 29. června 1944 ještě stálo několik mostů přes řeku Berezinu. Chaos byl však u všech stejný jako jsme si popsali v minulém díle.
My si nyní popišme situaci ve městě Berezino. Město Berezina leží samozřejmě na řece Berezině, necelých 100 km východně od Minska. Západní a východní předmostí okolo jediného mostu ve městě střeží úderná skupina, které velí velitel 12. sboru generálporučík Vincenz Müller (později zajat). K dispozici má zbytky 31. pd z 39. ts a zbytky 267. pd ze svého 12. sboru (tady je názorně vidět, jak již některé sbory 4. A takřka neexistovaly – za 7 dní bojů).
Toho dne, tedy 29. června 1944 okolo poledne dostane jediný most přímý zásah. Mostovky v délce několika metrů se propadnou do vody. Němečtí ženisté, přestože na ně neustále útočí sovětské stíhačky, se pustí do opravy. Němečtí vojáci okolo se buď schovávají, nebo se snaží přeplavat. Ještě než stačí ženisté most opravit přijde další letecká puma, která zničí 15 metrů mostovky. Ženisté, kteří vidí tento chaos okolo sebe, přislíbí most opravit do 17ti hodin. Jejich nasazení popisují velitelé jako obdivuhodné. Most stojí nikoliv v 17 hodin, ale v 16 hodin. Vojáci mohou přes něj ustupovat dál.

Nyní trochu severněji do Borisova.
Ještě během 29. června 1944 se daří mařit pokusy Sovětů o ovládnutí západního předmostí v Borisově. Ale na ostatních směrech sovětských útoků se Němcům tolik nedaří. Sovětské tanky z jezdecko – mechanizované skupiny se severozápadně od Borisova probíjejí k Minsku a Moloděčnu od severu a začínají být pro německé velení velmi vážnou hrozbou.
Ještě v průběhu 30. června 1944 dokáží vojáci 13. pluku pancéřových granátníků z 5. td vzdorovat rostoucímu tlaku Rudé armády. Dozvídají se, že jejich obrana se počítá na hodiny a pak budou moci ustoupit na západní břeh řeky Bereziny. Povolení k ústupu dostanou 30. června 1944 večer. V tuto dobu pak tedy 89. ženijní prapor vyhodí mosty přes Berezinu do vzduchu. Všechny krycí jednotky se dostaly předtím na západní břeh.
Dne 1. července 1944 je v severním úseku střední fronty (okolo Borisova) poměrně klid, narušovaný jen občasnými sovětskými tankovými výpady. Tyto výpady poměrně snadno odráží tanky německého 31. tankového pluku (Panthery) a 505. prapor těžkých tanků (Tigery).
Ale mnohem horší situace je západně od Borisova, kde se kryty z východu slepými rameny Bereziny a několika potoky, nachází další jednotky 5. td. Tady se boje rozhoří naplno.
V těchto dnech nemá problémy s překonáváním přírodních překážek jako jsou řeky a potoky jen v chaos uvedená německá armáda. Jak zaznamenávají i východní historici řeka Berezina se svými slepými rameny a potoky je problémem i pro Rudou armádu.
Na jižním křídle sovětské 5. GTA bojuje 2. gardový tankový sbor jako mobilní skupina sovětské 31. A z 3. Běloruského frontu. Sovětský 2. gardový tankový sbor chce z chodu překonat řeku Berezinu u Borisova, prorazit německými liniemi do týlu Němců a u Žlobina přetnout železniční trať Moskva – Orša – Minsk. Další postup 2. gardového tankového sboru má být potom na Minsk.
Záměr ztroskotává na německé obraně. Velitel 31. armády, velitel Burdějnyj se rozhodne přeložit násilný přechod přes Berezinu do nedaleké Čerňjavky, která leží kousek od Borisova. Berezina je zde běžně široká 100 až 110 metrů, ale nyní deště zaplavily bažinatou půdu na východním břehu řeky a ta má nyní šířku 600 až 800 metrů.
Burdějnyj, aby zamezil překvapení ze strany Němců, kryje převoz tanků polními děly a praporem samopalníků ze svého sboru. Část tanků a protitankových děl se podaří přepravit pod touto ochranou, jako přední odřad na západní břeh.
Ženisté našli jediný dřevěný most v plamenech. Uhasí oheň a na stávajících pilotech budují provizorní most. Zatopený východní břeh začínají sovětští vojáci vyplňovat kmeny stromů a křovinami, které rostou podél řeky. K mostovce prvního oblouku pak dosahuje rampa, která byla na východním břehu postavena z kmenů stromů a křovin. Když začínají vojáci proudit na druhou stranu dorazí ženijní pontonový prapor, který v krátkém čase vybuduje vedle opraveného i plovoucí most.
Ještě než je zahájena útočná operace, setká se velitel 2. gardového tankového sboru a jeho štáb s velitelem partyzánské skupiny, která působila v lesích západně od Čerňjavky. Partyzáni poskytnou velmi cenné informace. Je to o Němcích, o dislokaci jejich jednotek, o zátarasech na hlavních silničních tazích, o místech kde se mohou pohybovat vozidla až rychlostí 30 km/hod, kde hrozí léčky a o místech kudy se dá projet, aniž by Němci něco zpozorovali.
Neocenitelné informace pro rychlé útočné odřady. Zde se ukazuje, jak důležití byli sovětští partyzáni pro pravidelné jednotky Rudé armády. Tyto informace by průzkumné jednotky pravidelných útvarů Rudé armády získávaly hodiny a hodiny. Ale útok ve válce nečeká. Mnohé informace by však ani průzkum nezjistil.

Příspěvek od **michan** » 25/6/2007, 08:09

Bagration 1944 XII. 5. GTA versus 5. td Č 2.

Díl XII.

Část 2.

Nyní se vraťme k německé 5. td. Ta se po 30. červnu 1944 stáhne na nové obranné pozice. Bude se bránit na třech odlišných směrech ve třech skupinách.
Bojovou skupinu 1 tvoří 2. prapor 14. pluku pancéřových granátníků, záložní polní prapor, jednotky 31. tankového pluku a 89. ženijní prapor. Skupina bojuje v prostoru ohraničeném městy Moloděčno – Krasnoje.
Bojovou skupinu 2 tvoří 13. pluk pancéřových granátníků, hlavní síly 89. ženijního pluku a části pluku 31. tankového pluku. Tato skupina 2 bojuje proti masovým útokům sovětských tanků a pěchoty v prostoru Radoškoviči.
Bojovou skupinu 3 tvoří 1. prapor 14. pluku pancéřových granátníků, 505. prapor těžkých tanků a několik tanků 31. tankového pluku. Skupina bojuje okolo Lagojska.
A tak zesílená německá 5. td stojí v obraně směrem na severozápad, sever a severovýchod. Všechna popisovaná místa jsou od sebe vzdálena 70 km a tyto 3 německé skupiny nelze řídit jinak, než radiostanicemi.
Velitel 5. td zřídí 2 velitelská stanoviště. Jeho 1a – zástupce velitele divize podplukovník Anton Detlev von Plato s polovinou štábu řídí činnost bojové skupiny 1 ze stanoviště severozápadně od Moloděčna. Velitel divize generál Decker s druhou polovinou štábních důstojníků řídí boj bojových skupin 2 a 3.
Bojové skupině 1se podaří Sověty vytlačit z okolí Moloděčna, přes neustálé útoky sovětských stíhaček a bombardérů. Tak je znovu obnoveno přerušené železniční spojení s Vilniusem. Na otřesenou frontu skupiny armád Střed mohou být znovu přepraveny posily. Tato skupina 1 také tím otevře ústupovou cestu pro německé jednotky, které bojují severně od hlavní komunikace Minsk – Borisovo. Ústup německých jednotek je totiž možný jen touto severní cestou, neboť západně od Minska jsou těžko prostupné Nalibocké lesy, přes které se nemohou přesunovat početnější jednotky.
Když se otevře Moloděčno, začínají přijíždět po železnici německé posily. Dne 2. července 1944 dorazí jednotky 170. a 221. pd a prapor SHD.
A nyní něco o Minsku té doby. Sověti ho chtějí a Němci ho chtějí udržet.
Minsk, hlavní město Běloruska, je nejen důležitým silničním a železničním uzlem, ale sídlí zde i velení skupiny armád Střed. Celé 3 roky zde Němci budovali rozvětvenou administrativu pro „Východ“. Sídlo zde měl i generální komisař Běloruska (generální komisař Běloruska Kube byl zavražděn partyzánkou J. G. Mazanikovou). V Minsku byly rozsáhlé sklady vojenského materiálu a celé týlové zabezpečení skupiny armád Střed.
Největší problém v období Bagrationu v městě Minsk představovalo ohromné množství raněných, kteří sem byli přiváženi od začátku operace do nemocnic. Další ohromný problém byla panika, která zachvátila příslušníky týlových jednotek skupiny armád Střed.
Do 29. června 1944 věřila skupina armád Střed, že situaci zvládne, na pomoc jí přišly dvě divize ze skupiny armád Sever, které měly zacelit protrženou frontu. Ale již 30. června 1944 hlásí 4. A nebezpečí obklíčení v prostoru Minska. Ráno toho dne je určena odpovědnost za Fester Platz Minsk 9. A. Německá 9. A má pevnost Minsk vybudovat. Jenomže 9. A má zde 1 800 mužů, většinou pro boj nezpůsobilých opozdilců beze zbraně, kteří se odtrhli od svých jednotek.
Situace, která v Minsku vládne přesvědčí skupinu armád Střed, že hájení Fester Platzu je nemožné a že mnohem důležitější bude udržet a bránit obrannou linii Baranoviči – Moloděčno, což je čára ležící asi 60 km na západ od Minska. Skupina armád Střed vydá rozkaz, aby se vojenské a civilní objekty připravily k demolici, která začne v noci z 1. na 2. července 1944.
V Minsku je však stále 53 vlaků, 15 000 mužů nezpůsobilých boje (beze zbraní a munice, někteří bez uniforem).
Ve dnech 1. a 2. července 1944 město opustí 43 železničních souprav, 3 nemocniční vlaky s 8 000 raněnými a 12 000 příslušníků týlu, včetně velkého počtu žen z pomocných útvarů. V tuto chvíli je jasné, že jednotky z 4. A a 9. A, které se nacházejí východně od Minska se již do Minska nedostanou. Polní maršál Model oznamuje do štábu, že má nyní největší starost, aby zůstaly otevřeny koridory na západ (severní a jižní). Tyto koridory mají pomoci při přisunování posil, které by měly pomoci k stabilizaci fronty.
V noci z 2. na 3. července 1944 povolí Hitler evakuaci Fester Platzu Minsk.

A nyní pojďme k Rudé armádě a osvobození Minska, hlavního města Běloruska.
Sovětský 2. gardový tankový sbor jsme sledovali jak překonává řeku Berezinu. Dne 2. července 1944 pokračoval 2. gardový tankový sbor v útoku ve směru na Minsk. Po spanilé jízdě sovětských tanků dlouhé 50 km vtrhnou tanky do města Smoloviči a obsadí jej.
Město Smoloviči leží 35 km jihozápadně od Minska. Tanky sboru se v městě nezdržují, ale okamžitě pokračují k Minsku, které je teď vzdáleno jen 1 hodinu jízdy. Ale ouha.
Sotva tanky vyrazí ze Smoloviči narazí na německou obranu a z ničeho nic náhle 3 T 34 hoří jako pochodně, následují další výbuchy a jeden tank za druhým zahaluje černý dým. Německá obrana zbrzdí a zadrží Sověty.
Generál Burdějnyj, velitel 2. gardového tankového sboru se rozzuří a seřve štáby a velitele tankových jednotek. Vyčítá jim odfláknutý průzkum, sbor za něj krvavě platí. Jak ale později přiznají velitelé, za vším stojí ohromná únava a vyčerpání z osmi dnů ofenzívy.
Do čela útoku je po průzkumu postaven plukovník O. A. Losik se svou 4. gardovou tankovou brigádou (po válce byl O. A. Losik povýšen na maršála tankových vojsk).
Plukovník Losik se rozhodne, že zaútočí v noci z 2. na 3. července 1944 tak, že vepředu bude mít samopalníky, kteří budou mít v těsném závěsu čelní tanky T 34. Útok se daří. Sovětské tanky čelního odřadu zničí svou palbou z dálky 4 německé tanky, několik protitankových děl a ze světa vymažou 2 německé roty pěchoty. Německé zákopy padnou. Plukovník Losik hlásí generálu Burdějnému průlom německé obrany a žádá nové instrukce. Okamžitě dostává rozkaz pronásledovat Němce a pokračovat k východnímu okraji Minska.
Tanky plukovníka Losika jsou na východní periférii Minska ve 2 hodiny ráno 3. července 1944.
V tuto dobu ještě Sověti vůbec neví zda budou Němci Minsk bránit, nebo jej vyklidí.
Radiostanicí dostane plukovník Losik rozkaz: „Prodolžajtě ataku na rassvětě!“ (Pokračujte v útoku za svítání!).
S rozbřeskem vyšle plukovník Losik, velitel 4. gardové tankové brigády do Minska průzkumnou tankovou četu, kterou vede tehdy gardový podporučík Dmitrij Frolikov. Tanky T 34 vjedou do Minska ze severovýchodu, narazí na německou protitankovou baterii a zničí ji dřív než němečtí dělostřelci stačí nabít. Gardovému podporučíku Frolikovovi se zdá, že cesta do centra Minska je volná a hlásí to plukovníku Losikovi. Plukovník Losik okamžitě reaguje, vyčlení 2 tankové prapory. Ty dostanou rozkaz přesunout se na západ, a až na severovýchodě od Minska narazí na silnici, která spojuje Minsk s Logajskem, stočí se po ní souběžně a budou se probíjet k centru města. Třetí prapor dostane rozkaz útočit jižně od hlavní silnice Minsk – Orša. Na všech tancích sedí samopalníci. Tankové jednotky, na křídlech podporovány SHD, útočí do východního předměstí Minska. Rozstřílí německou obranu v okrajové části města a za neustávající palby kanónů a kulometů postupují souběžnými ulicemi směrem k západu. Samopalníci seskočí z tanků, likvidují skupiny německých vojáků, které jsou vybaveny panzerfausty a panzerschrecky. Pokud nikde nejsou němečtí pěšáci, veze se sovětská pěchota na tancích a pečlivě sleduje okna budov, které míjí.

Příspěvek od **michan** » 25/6/2007, 08:11

Bagration 1944 XII. 5. GTA versus 5. td Č 3.

Díl XII.

Část 3

Četa gardového podporučíka Dmitrije Frolikova útočí bez zastávky do centra Minska. Jako první se na Leninský prospekt vřítí Frolikův T 34, který zde okamžitě zničí německé SHD a protitankový kanón a všichni společně pak vyřídí 30 německých pěšáků. Cestu ukazuje řidič – mechanik Frolikovova T 34, gardový seržant Bělkjevič, který v Minsku bydlel. Němci nestačí splnit rozkaz o vyhození mostů a tak Frolikovův tank pokračuje po mostě přes řeku Svisloč a jako první se probíjí do centra Minska. Ještě na křižovatce před náměstím Svobody zahlédnou německý protitankový kanón. Jedna rána a cesta je volná.
Postupně do centrálních čtvrtí Minska dorazí i celá 4. gardová tanková brigáda plukovníka Losika. Plukovník Losik okamžitě vysílá průzkum do ostatních čtvrtí.
Během 3. července 1944 pak do Minska vstoupí od jihozápadu i čelní jednotky 1. gardového tankového sboru, který je součástí 1. Běloruského frontu. Během 3. července 1944 je celý Minsk vyčištěn od německých vojsk.
Minsk, hlavní město Běloruské sovětské republiky je tak dne 3. července 1944, po třech letech války, osvobozeno.
Za největší přínos k osvobození Minska je 4. gardové tankové brigádě, za její mimořádné hrdinské činy, udělen přídomek „Minská“ a je jí udělen Řád rudého praporu.
Jejímu veliteli plukovníku Losikovi je udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Gardový podporučík D. Frolikov je povýšen na gardového poručíka a je mu také udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Tank T 34, s kterým D. Frolikov bojoval v Minsku stojí dodnes v centru města.

Tank Frolikova v centru Minska.

A nyní zpět k německé 5. td.
Když Hitler v noci z 2. na 3. července 1944 dovolí vyklidit Minsk, dostane německá 5. td rozkaz udržet ústupovou cestu na Moloděčno a dál na severozápad. Její 13. pluk pancéřových granátníků stojí v obraném postavení východně od Radoškoviči, kde čelí neustálým nájezdům předsunutých tanků T 34 z 29. tankového sboru 5. GTA. Pluk je zde zasazen, aby se německá 5. td mohla za jeho zády připravit a zformovat (předtím byla v třech obranných postaveních) k protútoku.
Útok se však nekoná, nejprve je odložen a potom pro nedostatek PHM a pro zacpané silnice úplně odvolán. Naopak tanky 5. td celý den bojují s jednotkami 5. GTA. Chvíli ustupují a pak zase z boku útočí.
Dne 3. července 1944 si zástupce velitele 5. td zaznamenal, že divize spolu s praporem Tiger za 6 dní nasazení zničila 295 sovětských tanků. Zaznamenal si samozřejmě, že i oni utrpěli vysoké ztráty.
V noci z 3. na 4. července 1944 dostává 5. td rozkaz zaútočit směrem na jih, kde má vpadnout do boku sovětských vojsk, která postupují z Minska k severozápadu. Ale ukáže se, že mnohem větší nebezpečí hrozí od 3. gardového jezdeckého sboru jezdecko – mechanizované skupiny generála Oslikovského a 3. gardového mechanizovaného sboru. Ten chce ovládnout silnici a železniční trať mezi městy Smorgon a Moloděčno. Rozkaz na jih je tedy stornován, divize se odpoutává od jihu a má útočit na severozápad na Smorgon. Jde to těžko, od východu útočí 5. GTA svým 29. tankovým sborem, z jihu 2. gardový tankový sbor a ze severu 3. gardový mechanizovaný sbor. Začíná velká tanková bitva, která trvá několik dní. Poměry, které stojí proti německé 5. td jsou neuvěřitelné.
Sověti zde mají převahu v tancích 20:1, v dělostřelectvu 35:1 a samozřejmě mají ke všem útokům letecké krytí. Německá 5. td se jen těžko brání přesnou dělostřeleckou palbou a bočními útoky do hromadně nasazených T 34.
Paradoxně je to však právě tento hrozný nepoměr, co pomáhá Němcům. Sovětům dochází munice a PHM, příliš mnoho strojů je příliš dlouho v pohybu. Začíná se projevovat i opotřebovanost techniky, především motorů. Rudá armáda se zadýchává, vždyť za krátkou dobu postoupila tak daleko, jako nikdy předtím. Jsou zde ale i jiné aspekty. Část prozrazuje i poručík Děgan, který hovoří o 2. gardové samostatné tankové brigádě a říká, cituji:
„V Borisovu nám dali nové tanky a nové osádky; přesto jsme nebyli schopni dostat se z týlu na frontu. Brigáda už neměla žádné pohonné hmoty ani munici. Přesto ale nakonec moje četa všechno, co bylo potřeba k boji, dostala. Granáty jsme vzali z druhých tanků, naftu jsme taky dostaly od jiných tanků a bylo jí dost, abychom si s ní naplnili i rezervní barely. Pak jsme dostali rozkaz pokračovat v útoku na Vilnius.“
Příspěvek Děgana jasně říká ve slovech – nové tanky a nové osádky – oč šlo. Sovětské tankové jednotky utrpěly těžké ztráty.
Výsledkem však je uzavření kotle u Minska, kde zůstaly velké části německé 4. A a 9. A. Dále osvobození města Minsk, hlavního města Běloruska. Končí tak druhá fáze operace Bagration a Sověti připravují fázi 3 – zatlačení německých vojsk na západ.
Rudá armáda se musí přeskupit, doplnit vojáky a technikou. Znovu musí být vytýčeny hranice jednotlivých frontů (vždyť v Minsku a za Minskem se sešly některé jednotky z 3., 2. a 1. Běloruského frontu).
STAVKA vydává rozkaz, že nyní budou v nových hranicích postupovat jednotlivé fronty rovnoběžně na západ.
Na severu bude 1. Baltský front útočit proti německým vojskům v severním Bělorusku a vstoupí do Litvy. Tato operace má krycí název „Dvina“ a na severu se na ní bude podílet i 2. Baltský front.
Pro 3. Běloruský front je zadána operace „Vilnius“. Velitel 3. Běloruského frontu obdrží rozkaz útočit na hlavní město Litvy. Jako hlavní údernou sílu má 5. GTA. Ale 5. GTA urazila 200 místy 250 km a pohybuje se na hranici operačního limitu. Většina tanků 5. GTA volá po dílnách (hlavně motory), po PHM a po střelivu.

A jak je na tom německá 5. td?
Když 27. června 1944 začínala měla 70 tanků Panther a 55 Panzer IV (s dlouhými hlavněmi) a podporovalo je 20 tanků Tiger.
Do 9. července 1944 (po těžké tankové bitvě) činí stav 5. td 12 tanků Panther, 6 tanků Panzer IV a určitý počet tanků Tiger.
V hlášeních německé 5. td se však hovoří o tom, že divize poprvé za celou dobu východního tažení bojovala v blízkosti svých opravárenských dílen. A tady upozorňuji na efektivitu německých mechaniků.
Po 9. červenci 1944 stavy bojeschopných tanků náhle vzrostou. 5. td má 25 tanků Panther (ze 70), 25 tanků Panzer IV( z 55) a 15 tanků Tiger ( z 20). Ostatní tanky jsou nenávratně zničeny.
K tomu samému dni je v hlášeních německé 5. td zanesen počet zničené sovětské techniky (od 27. června 1944 do 9. července 1944): 486 tanků, 11 SHD, 119 protitankových kanónů a 100 nákladních automobilů.
Jak vypadaly boje zkušené německé 5. td na rozhraní června a července 1944 v hlášeních uvedl velitel 13. pluku pancéřových granátníků, když píše a já cituji: „Boje byly nejtěžší ze všech, kterými jsme prošli. Bili jsme se zamaskováni, pálili jsme vším, co bylo k dispozici, ustupovali a hned zase na nepřítele z nejrozličnějších směrů útočili. Každý, od velitele po nejmladšího granátníka, ze sebe musel vydat úplně všechno. Spánek po celou tu dobu absolutně nepřicházel v úvahu. Slovy není možné postihnout dny naplněné heroizmem, vědomým sebeobětováním, osobním utrpením a strádáním. Bylo by chybou chtít vyzdvihnout jednotlivce nebo některé jednotky. Všichni ze sebe vydávali úplně všechno.“
I Rudá armáda nechtěně ocenila německou 5. td, když rádiem vyslala následující výzvu: „Narazíte – li na 5. tankovou divizi, snažte se ji obejít!“

Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.

Sawyerik · Příspěvek od **Sawyerik** » 26/6/2007, 18:41

Bezva Michane. Jako vždy. Jen k tomu výčtu ztrát. Asi by to chtělo porovnat z více zdrojů. Německá divizní hlášení jsou jistě zajímavý pramen, ale nejsem si zcela jist jestli stoprocentně věrohodný. Vojenská hlášení na celém světě "lžou", či spíše vyznačují se snahou ukázat se v lepším světle. Japonci ve svých hlášeních taky potápěli americké lodě jako na běžícím pásu. :o) Totiž zničený tank je i ten (v hlášení) který po explozi granátu zastaví. A už se nezkoumá, tím spíše když ustupuju takže ani nemám jak, jestli to nebyl kupř. jen svlečený pás nebo výbuchem dočasně omráčený řidič.

Příspěvek od **michan** » 26/6/2007, 19:32

Já bych všeobecně s " Kvelurantem" ( nazval ses tak sám, já s tím nesouhlasím - jseš dobrý kritik) souhlasil.

,

Ale!
Je tady několik ale!
Německá divizní hlášení, mimo toho, že je pečlivě sledovala německá armádní rozvědka a kontrarozvědka, ještě sloužila k vyhodnocování účinnosti zbraní pro techniky.
Německá pečlivost a pořádkumilovnost do těch ale patří také ( Víš sám, že vše dokumentovali a kolikrát třeba to i po válce sloužilo proti nim, jako důkaz).
Další věcí je - nikdo další tam nebyl( a my teprve ne).
Na porovnání toho moc dalšího než divizní hlášení není.
V tomto konkrétním případě je důstojník ( který hlášení o boji 5. td sepsal) - tehdy podplukovník Detlev von Plato Ia 5. td, pozdější náčelník štábu NATO i historikem německé 5. td. Karieru končil v Bundeswehru ve fci velitele armádního sboru( když předtím velel a učil na tankové škole v Münsteru) v hodnosti generálporučíka.
Že by studentům lhal( možné je samozřejmě vše)?
Ale k těm divizním hlášením ještě všeobecně - ony byly v mnoha případech jediným podkladem pro historiky.
Zamysleme se ( i s chybami). Kam by si šel, kdybys chtěl o boji té a té jednotky psát?
Něco jiného jsou memoáry generálů a maršálů - tady je možno najít mnoho doměnek, smyšlenek a bouchání se do prsou, jak jsem byl dobrý.
Zde v tomto případě jsou Detlevova divizní hlášení, jako jediný dostupný historický materiál přepisován, německými, anglickými i americkými historiky i se všemi jeho čísly.
Přes vše, co jsem zde popsal, si všimni, že málo kde popisuji ztráty, když tak uvádím i jiná čísla.
Zde ne - na jiná jsem v tomto případě nenarazil. Jsou v německých, amerických a anglických podkladech prostě od Detleva!

Sawyerik · Příspěvek od **Sawyerik** » 26/6/2007, 19:39

Dobře Michane. Neber to zle. Já nechci zpochybňovat Tvou práci jen jsem napsal svůj názor. Ještě k tomu něco napíšu, ale později. Mám nějakou práci....... No nemám. Jdu na pivo a mariáš. :o) Also bis dann.

Příspěvek od **michan** » 26/6/2007, 19:45

Chlape v pohodě a dej si jedno za mne.
Naopak, lecos i osvětlíme, rozšíříme.