PALBA.CZ

Pochod Moskvou po Bagrationu.





Bagration 1944 XIV. Jih 12. td Č 1.

Díl XIV.

Část 1.

Válka na východě – válka dvou totalitních systémů – Velkoněmecké říše a SSSR, se vyznačovala neobyčejnou krutostí. Stejně kruté bylo i zacházení se zajatci ( z 5 milionů ruských zajatců - 3 miliony umřeli v německém zajetí). Někdy diktátory napadlo i to, že zneužili zajatce k propagandistickým účelům.
Jeden z případů byl po Stalingradu. To nechal Stalin soustřeďovat německé zajatce z kotle a potom je nechal pochodovat Moskvou.
Další případ je po Bagrationu, i zde nechal Stalin německé zajatce soustřeďovat ve Žlobinu, zde dostali své prvé teplé jídlo a byli odvšiveni. Potom je naložili do dobytčích vagónů a putovali do Moskvy, do jízdárny ( celkem po celém Bagrationu to bylo 57 000 lidí všech hodností).
Kdo z německých zajatců mohl jen trochu chodit, tak se musel účastnit (i o berlích a s obvazy) „vítězného pochodu SSSR“ ulicemi Moskvy.




My se však vraťme zpět k jednotkám německé 9. A, které se probíjejí z Bobrujska, a k 12. td a dalším formacím, které jim mají pomoci dostat se na západ do německých linií.
Také v průběhu celého dne 28. června 1944 jsou vykládány další železniční soupravy 12. td v oblasti Marjina Gorka. Když dorazil jeden z praporů pancéřových granátníků a byl vyložen z vagónů, obdržel jeho velitel rozkaz: Zaujměte předsunuté obranné postavení podél řeky Svisloč mezi městy Talka a Pogoreloje.
I 29. a 30. června 1944 přijíždějí a jsou vykládány další vlaky s vojáky a technikou 12. td (53 vlakových souprav se vykládalo více jak 3,5 dne).
V průběhu celé této doby rozvažují a plánují štábní důstojníci efektivní nasazení 12. td a jak nejlépe pomoci jednotkám 9. A, které se probíjejí z kotle a okolí Bobrujska.
Večer 29. června 1944 útočí Rudá armáda přes město Svisloč na rozlehlé německé obranné pozice v okolí Lapači.
Velitel sovětského 1. gardového tankového sboru generálmajor M. F. Panov hlásí, že se jeho 17. gardová tanková brigáda zmocnila a drží předmostí na západní straně řeky Svisloč. Tady se opět objevují rozpory mezi oficielními sovětskými dějinami (Velká vlastenecká válka) a německými dějinami. Z německých pramenů se stejným datumem plyne, že předmostí Svisloče německá strana držela a udržela.
Skutečností pak je, že ještě celý další den, tedy 30. června 1944 se o řeku Svisloč těžce bojuje a všechny pokusy Sovětů jsou odraženy.
Dne 30. června odpoledne v 15 hodin volá velitel německé 9. A generál von Vormann do štábu 12. td. V tomto prvním telefonu se generál von Vormann jen zeptá Niepolda Ia 12. td, jestli je 12. td již schopná vést útok ve směru na město Svisloč.
Niepold vysvětluje, že jednotky 12. td se v současné době nemůžou odpoutat z bojů, které vedou s útočícími Rusy. Ti se snaží neustále pronikat na severozápadní břeh řeky a vytvořit tady předmostí. Oba zavěsí.
Ale již za několik minut volá generál von Vormann znovu a tentokrát je to rozkaz: 12. td musí zahájit útočnou akci, cílem této útočné akce je - zachránit jednotky (9. A), které ustupují z Bobrujska. Tanková divize má být okamžitě, nejpozději zítra 1. července 1944 ráno, vyslána do odlehčovacího útoku z Pogorelova směrem na Svisloč. Generál von Vormann ponechává na Niepoldovi, jak velké síly na splnění úkolu nasadí!
Štáb 12. td zvažuje celou situaci a zjistí, že z bojiště při řece Svisloč může stáhnout jen 1 mechanizovaný prapor pancéřových granátníků a 1 rotu tanků, to vše pod velením majora Blanchboise.
Ještě v průběhu odpoledne a začátku večera dne 30. června 1944 jsou tyto jednotky vyvázány z bojů z okolí města Lapiči. Vojska si doplní zásoby munice a benzínu. A ještě za tmy toho dne vyráží skupina majora Blanchboise na cestu dlouhou 35 km. Cesta vede po lesních pěšinách. Čelní tanky z OT narazí na sovětská postavení až u samotného cíle přesunu. Dojde ke krátkému, ale prudkému boji ve kterém německé jednotky prolomí obranu Sovětů, obránce buď pobijí, nebo je zaženou na útěk. Kolona postupuje dál, ale narazí na překvapení.
To překvapení je čeká u jediného mostu přes řeku v celé oblasti. Sověti mají za řekou soustavu okopů obsazených pěšáky a je tam vidět 15 zakopaných a zamaskovaných těžkých protitankových kanónů.
Hned první německý tank, který se dostane do první čtvrtiny mostu, je zasažen do pásu, který se roztrhne. Tank nemůže ani dopředu, ani dozadu. Zablokuje most.
Po celé dopoledne 1. července 1944 zuří divoké a těžké boje o most. Chvíli útočí Němci se snahou zprůjezdnit most, chvíli útočí z obrany Sověti z cílem Němcům v tom zabránit.
Přes veškeré snahy se nepodaří útočné skupině majora Blanchboise dosáhnout kontaktu s hlavními silami německého 41. ts z 9. A, který se probíjel z Bobrujska a byl na opačné straně řeky. To je těch několik km, které chyběly a o kterých jsme si psali v předchozích dílech. Generál Hoffmeister a generálové Alexandr Conrady a Joachim Engel se musí vzdát Sovětům.
Naopak prosmýknout se podaří jen větší části jiné skupiny, která překročí řeku Svisloč níže po proudu. Ta narazí na zadní voje zajišťovací útočné skupiny majora Blanchboise, který tam okamžitě spěchá.
Major Blanchbois pak podal pro dějiny svědectví o tom co před sebou viděl a já to budu jen volně vyprávět a některé věty citovat. Hovoří o tom, že tam poslal důstojníka na křižovatku, aby tuto vlekoucí se kolonu nasměroval k německým liniím. Sám pak popisuje, že oslovil první řady vojáků, když jej míjeli pár slovy, když řekl, cituji:
„Mechanizovaný prapor 12. tankové je tu proto, aby vás odtud dostal. K německým liniím je to 20 km. Když jste se dostali až sem, bezpečně zvládnete i ten kus cesty, který ještě máte před sebou.“
Další jeho popis je dosti emotivní a já z něj budu popisovat důležité a faktické věci.
Celkový stav mužů byl strašný a byli většinou na pokraji zhroucení. Ti, kteří hovořili, tak hovořili o neustálých útocích sovětských stíhaček a bitevních letounů. Hovořili o tom, že se vojenská součinnost vytratila, že jsou hladoví, vyčerpaní. Že pili stojatou vodu z močálů bez ohledu na to, že hrozilo onemocnění. Mnozí byli bez bot, nyní měli nohy obalené jen cáry hadrů, nebo slámou. Muži zranění do nohou kráčeli buď za pomoci holí nebo berlí a snažili se za každou cenu udržet krok s ostatními.
Ale byli i tací, kteří si Balnchboisova slova – dostat odtud, vyložili jako – odvézt odtud a dožadovali se automobilů, které je mají dopravit do německých postavení. Když se dozvěděli, že auta nejsou, sápali se na OT. Pořádek musela útočná skupina zajistit namířenými samopaly.

Bagration 1944 XIV. Jih 12.td Č 2.

Díl XIV.

Část 2.

Major Blanchbois pak dále pro historiky hovoří o tom, že německé jednotky se při ústupu rozpadaly do menších skupin v době, kdy jim byl zabit velitel. Od té doby přestaly věřit každému důstojníku, kterého potkaly. Šeptandou se mezi ně dostalo, a v mnoha případech to byla pravda, že Sověti vyslali německy hovořící vojáky v důstojnických uniformách, kteří je měli zavést před hlavně partyzánů, a nebo pravidelných sovětských jednotek. Také zde důvěřovali jen majoru Blanchboisovi. Hovořili i o tom, že mnoho zrádců sami popravili a i zde majorovi ukazovali na některé vojáky mezi sebou a obviňovali je z kolaborace a špionáže. Po majoru Blanchboisovi žádali, aby je okamžitě nechal popravit.
Major musel tyto vojáky neustále uklidňovat a pobízet je k dalšímu pochodu na severozápad, k německým postavením.
Po poledni 1. července 1944 přichází k majoru Blanchboisovi rozkaz: Ukončit misi úderné skupiny a okamžitě ustoupit na nové pozice, údernou skupinu je třeba zasadit na jiném místě!
Rozkaz má být splněn okamžitě a je dokonce majoru vyhrožováno, při neuposlechnutí, polním soudem.
Major rozkaz odmítne do doby, než projdou všichni uprchlíci z Bobrujska. To se stane v 18 hodin.
Útočný odřad majora Blanchboise se do německých pozic dostane okolo půlnoci, když na OT veze ty nejvážněji raněné.
Takto se tomuto odřadu podaří zachránit něco mezi 10 000 až 15 000 vojáků.
Tato záchranná akce, s takovém množstvím zachráněných, je jedinou úspěšnou operací za celé trvání operace Bagration.
Za několik dní pak major Blanchbois, za své statečné chování, obdrží Ritterkreuz (Rytířský kříž).
Uprchlíci jsou potom na seřadišti vlaků v Marjan Gorce naloženi do prázdných vlakových souprav a odesláni do shromaždišť.
Podplukovník Niepold Ia 12. td přicházející uprchlíky sledoval a pořídil o tom zápis, cituji:
„Bylo smutné dívat se na muže poražené armády, jak se, jedni se zbraněmi, druzí bez nich, potácejí z posledních sil, se spoustou raněných mezi sebou, poskakujících o holi nebo o berlích. Otřesný pohled.“
Do Marjiny Gorki se probije i jedna část německé 20. td se svým velitelem generálem von Kessel s několika důstojníky. Generál Kessel si okamžitě vyžádá nákladní automobil a ujíždí s ním na východ, pátrat po dalších vojácích 20. td. Podplukovník Niepold zapochybuje, že jej ještě někdy uvidí, takový chaos byl okolo nich.
Proti úderné skupině 12. td stála jedna z brigád sovětského 1. gardového tankového sboru generála Panova (z 1. Běloruského frontu). Další dvě brigády útočily směrem na Marjinu Gorku přes Talku, jižně od Minska (ze severu).
Tato situace pro německou 12. td znamenala, že pokud neustoupí mohou jí Sověti u Minska uzavřít do kotle. Nad 12. td se tedy vznáší hrozba, že bude obklíčena.
Ale skupina armád Střed má větší starost, než o 12. td, jde o to, že Sověti útočí pod 12. td směrem na Baranoviči.
Sovětská jezdecko – mechanizovaná skupina generála Plijeva totiž dostala rozkaz zmocnit se komunikačního uzlu Baranoviči.
Baranoviči leží 140 km jihozápadně od Minska a zároveň 150 km západně od sektoru Marjina Gorka, kde se nachází jádro 12. td.
Maršál Model tedy okamžitě rozhoduje (proto ten rychlý rozkaz Blanchboisovi, aby se okamžitě vrátil), aby se 12. td přesunula na západ, a aby se pokusila nejen čelit útokům Plijevovy skupiny, ale aby i bránila železniční a silniční spojnice, které směřují do Minska.
Průzkum generála Rokossovského nespí, zachytí informace, že do Baranoviči již dorazily první německé vlaky s posilami. Vidí, že útok na Baranoviči může skončit fiaskem. Změní cíl Plijevovy jezdecko – mechanizované skupiny. Dá mu rozkaz, aby se zmocnil mostů přes Němen ve městě Stolbcy. Rozkaz přišel přímo ze STAVKY, která nařídila veliteli 1. Běloruského frontu, aby postupoval směrem na Brest a vybudoval předmostí na západním břehu řeky Bug - tento postup je součástí tohoto rozkazu.
V těchto šachách se prvně projeví i německé průzkumné letectvo, které přesuny Sovětů objeví. Skupina armád Střed okamžitě pošle rozkaz 12. td, aby vyslala předsunutou jednotku k řece Němen, s cílem předstihnout Sověty.
Německá 12. td chce reagovat, ale její 5. pluk pancéřových granátníků se nedokáže dostat z boje dřív, než 1. července večer.
Kolona 5. pluku pancéřových granátníků postupuje po hlavní silnici, ale všude naráží na houfy civilních uprchlíků a týlových jednotek. Po 160 km noční cestě dorazí k cíli pozdě.
Tanky sovětského 1. gardového tankového sboru se již zmocnily před půl hodinou mostů.
Ač unaveni noční jízdou, okamžitě pancéřový granátníci zaútočí na Sověty. Zaženou sice sovětské tanky od silničního mostu přes Němen, ale nezabrání tomu, aby jej Sověti vyhodily do povětří. Zbývá jen železniční most, ale Sověti jsou mezitím tak posíleni a německý 5. pluk pancéřových granátníků na ně nestačí.
V této době se 9. armáda přesouvá na západ, při ústupu přijde o veškeré spojovací prostředky a ztrácí kontakt s podřízenými formacemi, ale i s velitelstvím skupiny armád Střed.
V té době také od skupiny armád Severní Ukrajina z jihu postupuje 28. divize myslivců (jägerdivizion), která se má k Stolbcy probít z jihu. Naráží však na příliš silný odpor Sovětů.
Generál Vormann, velitel 9. A teď velí přes spojky. Odešle rozkaz 12. td, aby se okamžitě celá přemístila na západ a zaútočila ze severu na sovětské předmostí v prostoru Stolbcy a zlikvidovala je.
Tímto rozkazem ztrácí celá německá 4. A, která se probíjí do Minska svou oporu na jihu. Ústupem 12. td na západ s chystaným útokem na Stolbcy, znamená také, že pomalu nic nebrání Sovětům, aby uzavřeli kotel východně od Minska.
Jako předvoj 12. td, která ustupuje na západ v oblasti Jašenky, kde byla silnice z Minska na Sluck, jede prapor pancéřových granátníků, posílený rotou tanků. Ve svém operačním prostoru narazí na příslušníky praporu z divize Felderrnhalle, kteří již se Sověty bojovaly (všimněme si, že je to vlastně v týlu 12. td). Prapor se připojí k 12. td a bojuje od té doby jako součást 12. td po celou dobu, co překročí Němen. Prapor z divize Felderrnhalle má zde vysoké ztráty, ale zabrání sovětské jezdecko – mechanizované skupině, aby napadla 12. td, když ta ustupuje z východu na západ.

Bagration 1944 XIV. Jih 12. td Č 3.

Díl XIV.

Část 3.

Celou noc z 1. na 2. července 1944 a ještě celý den 2. července 1944 ustupuje 12. td na západ. Bere s sebou i ustupující německé jednotky, které proklouzly před obkličovacím prstencem, který se uzavírá 20 km pod Minskem.
Jak víme dne 3. července 1944 Rudá armáda ve 13 hodin osvobodí hlavní město Běloruska Minsk.
O tom jak vypadaly cesty a silnice pod Minskem provedl zápis Ia 12. td podplukovník Niepold, cituji:
„Silnice mezi Minskem a Stolbcy byly totálně ucpané jednotkami, které prchaly z východu – částečně následkem paniky, částečně díky nekázni. Před námi se klenul malý můstek přes říčku a některé cizí jednotky, které do té doby pochodovaly mimo silnici, se před vodní překážkou pokoušely vmáčknout do naší kolony, aby se tak dostaly na druhou stranu. Když se do proudu našich vozidel natlačil nákladní automobil, vlekoucí za sebou houfnici ráže 210 mm, nařídil jsem jednomu ze svých důstojníků, aby vytáhl pistoli a zjednal pořádek. Když vyskočil, aby splnil můj rozkaz, šel jsem s ním. Náklaďák by byl můstek rozbořil. Takové metody se tehdy při řízení dopravy musely používat!“

Kolona 12. td je ve dvou ohních, z lesů jí ostřelují partyzáni a na jižních trasách se přesouvají sovětské tankové kolony. V jednu chvíli jsou jižní sovětské tankové kolony tak blízko, že důstojníci 12. td zničí i kódové knihy a Eningmu.
V jednom má však 12. td štěstí. Sovětské letectvo je zaměstnáno likvidací kotlů východně od Minska (jak si v jiné části řekneme byly dva), a tak po celou dobu na ustupující kolony 12. td neútočí.
Dne 3. července 1944 večer je již čelo 12. td u města Stolbcy, ale její konec je vzdálen ještě 25 km. V tuto dobu se vojáci 12. td dozví, že je čeká útok na město Stolbcy.
Z jihu bude po svém příjezdu útočit 28. divize myslivců. Přijíždí sem také 4. td, která napadne Stolbcy z jihozápadu. No a 12. td pak na město udeří od východu.
Rozkaz k tomuto útoku přichází dne 3. července 1944 ve 20 hodin. Štáb 12. td připravuje plán útoku. Začátek útoku je stanoven na 4. července 1944 na 4 hodinu ranní. Spolu s 25. plukem pancéřových granátníků má do útoku vyrazit i tankový prapor. Celou akci podpoří veškeré divizní dělostřelectvo. Niepold vyslal průzkum po celém obvodě útoku. Když vyhodnotil informace průzkumu, zděsil se. Přestal věřit v to, že akce bude úspěšná (průzkum zjistil mimořádně velké množství sovětských tankových a motorizovaných jednotek v městě a okolí).
Niepold vysílá znovu divizní průzkum, aby našel pro 12. td ústupovou trasu. Divizní průzkum zjistí, že jedinou ústupovou trasou je cesta na severozápad. Ostatní je zablokováno sovětskými tankovými jednotkami.
Po dělostřelecké palbě dne 4. července 1944 vyráží německé tanky ze všech tří směrů na město Stolbcy. Ze začátku to vypadá, že akce skončí úspěchem. Stejná zpráva přichází od 4. td. Brzy však unavené německé jednotky musí zastavit útok.
Již v 9 hodin dorazí depeše, která oznamuje, že útok 4. td byl zastaven a zároveň je tady rozkaz, aby 12. td útok zastavila a přešla na druhý břeh řeky Němenu po pontonovém mostu u Jeremiši, severně od Stolbcy. Most vybudovali ženisté „von Vormannova vojska“ (tak se říkalo zbytkům 9. A), když se tam probojoval generál von Kessel se zbytky 20. td, přes pozice partyzánů, z nejjižnějšího výběžku, téměř neprostupného Nalibockého lesa (rozkládá se na západ od Minska).
Takto se dozví i podplukovník Niepold o tom, že generál von Kessel své vojáky z 20. td našel, že žije a bojuje.
A tak německá 12. td dle rozkazu postupuje na severozápad. Vzadu jí zajišťuje prapor, který operoval východně od Stolbcy a další prapor jí jistí východně od Nalibockého lesa. Cestou přiberou, nyní již pluk vedený majorem Lemmem. Je to ta formace, které se podařilo utéci Sovětům před Mogilevem a z Mogileva.
Ze všech stran na ně z lesů útočí partyzáni, mimo jiné jim podpálí most přes řeku Sulu. V době, kdy štáb rozmýšlí zda most postavit nebo ne, přijede k 12. td důstojník, který se hlásí, že je z 20. td a že ho posílá generál von Kessel. Vzbudí nejprve rozpaky, je známo, že se zde pohybovalo mnoho falešných důstojníků poslaných Sověty. Tento však má dokumenty, které budí dojem, že jsou pravé. Na mapě však neumí vyznačit přesně místo, kam je chce zavést k mostu. Divize s ním přesto jede. Cesta je mizerná a přibývá útoků partyzánů. Přes všechny překážky však kolony dorazí k mostu, a již před 17 hodinou dne 4. července 1944 přechází první jednotky 12. td přes řeku. Celý přechod 12. td přes řeku Sulu pak trvá 24 hodin.
Za řekou Sula se pak štáb 12. td dozví, že s vyčerpanou a oslabenou divizí má být připraven pro útok, který bude veden po západním břehu řeky k jihu, vstříc myslivcům 28. divize. Nikdo není nadšen, ale 12. td se na útok připravuje. Niepold se zde vyjadřuje v divizním hlášení tak, že ho při vší té slotě těšilo, že i německá 20. td s generálem Kesselem vyvázla ze sovětského obklíčení a že nebyla zlikvidována. My se ještě s prací této německé 20. td taky setkáme.
Toto byly tedy boje jižního pilíře německé obrany pod Minskem, německé 12. td.
Další díl bude o likvidaci slavné a mocné německé 4. A a částí 9. A, ve dvou kotlích východně od Minska.



Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.

Válka na východě – válka dvou totalitních systémů – Velkoněmecké říše a SSSR, se vyznačovala neobyčejnou krutostí.

i zde nechal Stalin německé zajatce soustřeďovat ve Žlobinu, zde dostali své prvé teplé jídlo a byli odvšiveni. Potom je naložili do dobytčích vagónů a putovali do Moskvy, do jízdárny ( celkem po celém Bagrationu to bylo 57 000 lidí všech hodností).
Kdo z německých zajatců mohl jen trochu chodit, tak se musel účastnit (i o berlích a s obvazy) „vítězného pochodu SSSR“ ulicemi Moskvy.

No to byl bordel. Po takové době teplé jídlo a doprava v dobytčích vagonech. Fuj. ........ Ale teď vážně. Tohle lkaní nad krutostí zacházení s německými zajatci v Rusku (a latentně ho přibývá) mi vzdáleně připomíná (dnes již částečně překonané) polemiky o přiměřené obraně. "Já jsem na něj šel s nožem a ten sadista na mě začal střílet z revolveru." Rozumíš mi co mám na mysli. V případě následků II.ww je dobré neztratit ze zřetele, že to byli Němci kdo válku nejen začal, ale kdo především svým jednáním na okupovaných územích zlámal jednotlivým národům páteř, kdo posunul hranice chápání morálky a krutosti do starověkých norem. Znal jsem člověka, nuceně nasazeného v Jižním Německu, který vzpomínal na příchod spojenců a na to, že nejhůře z nich se chovali Francouzi. Náhoda? Je to v jejich mentalitě nebo to bylo proto že německý řád zažili ze západních spojenců jako jediní na svém území? A asi nemá cenu porovnávat chování Němců ve Francii a v SSSR.

Tady byl příspěvek, že kolega Sawyerik má velmi dobrý postřeh.
Snažil jsem se vyhnout tomu, že bych někomu stranil tím, že jsem uvedl v závorce ( Němci měli 5 000 000 ruských zajatců a z toho jich 3 000 000 umřelo v zajetí, především zacházením s nimi ze strany Němců).
Dále sis asi jako já všimnul, že západní historici více straní tzv. " demokratům z Wehrmachtu" - které, spolu s Německými historiky, velmi brzo přijali anglofóní historici mezi sebe. Někdy to vypadalo, jako kdyby útok na SSSR začal ruskou agresí a né opačně.
Vše je spojeno především " Studenou válkou" a tím, že anglofóní historici čerpali z německých historiků ( né vždy nestraných, vždyť v té válce byli) a z německých dokumentů ( tady je můj názor stále stejný a již jsem ho uváděl - pedantští Němci, pečlivé zápisy - zvláště divizí, armád a skupin armád - kontrolované rozvědkou, kontrarozvědkou a techniky ze záložní armády - účinnost zbraní).
Více informací tedy měli historici z Německa a Němci samozřejmě nezdůrazňovali, kolik ruských zajatců umřelo po cestách, při transportech a pod.
Sověti při popisu historie v době " Studené války" mlžili, pateticky a idelogicky lhali - viz Katyně, Gulagy a vypořádávání se sovětskými lidmi, kteří se vraceli z německého zajetí.
Dále jsem psal, že v zacházení se zajatci - SSSR za 18 - Němci bez 2 za 20.
A že oba systémy byly v době ww 2 totalitní.
Snad ještě oproti původnímu dodám, že zajatcům z východu se ulevilo, když je Němci potřebovali, jako pracovní sílu, v zemědělství a průmyslu. Ale také nic moc!
A že vůbec zacházení se zajatci na východě se nepřibližovalo standartu, který byl běžný na západní frontě a v Africe.
Mezi Velkoněmeckou říší a SSSR to byla " Totalita ve své nahotě", se vším všudy.

Vždy se přemýšlel proč tyto zajatci nebyli využity jako pracovní síla? 3 miliony lidí ... to už je solidní síla. Pak jsem zjistil, že to bylo jednoduše proto, že se s tím nepočítalo. Nebyla zabezpečeno jejich vyživování, transport, rozdělení podle kvalifikace, atd. Jistě by to byla náročná práce udělat z tý bandy pořádný fachmany, ale přesto na nějakou sériovku, budování nových továren, atd. Třeba na Ukrajině, ... nevím.
Až pozdě si Němci uvědomili, že válku nevyhrají hned. Pak už bohužel pro mně nikdy tolik zajatců najednou neměli, přesto už je lépe využívali pro pracovní úkoly. Michan dobře píše hodně jich šlo využít v zemědělství ... při výrobě munice, v dolech, těžba surovin, hutě.