Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 1.

Nejen bitva samotná, ale i události které ji provázely.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 1.

Příspěvek od michan »

Velitel sovětské 5. GTA, maršál tankových vojsk P. A. Rotmistrov.

Obrázek


Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 1.

Díl XV.

Část 1.

Všem, kdo o to má zájem, doporučuji sledovat časovou osu. Od 22. respektive 23. června 1944, do 9. července 1944, Sověti zlikvidují jednu německou, kdysi slavnou a mohutnou 4. A. Za 18 dní!!! To je neuvěřitelná rychlost! A jak se to stalo?
Část jsme si již řekli a část je zde!

Nejprve si řekneme jak popisuje zničení kdysi mohutné německé 4. A východní historie (Velká vlastenecká válka) a později si řekneme, jak celou situaci rozebírají západní historici. Popis východních historiků provedeme bez emocí doby.
Když při realizaci 2. fáze operace Bagration vnikne sovětský 2. gardový tankový sbor A. S. Burdějného dne 3. července 1944 do Minska ze severovýchodu, proniknou do Minska ze severu i některé části 5. GTA maršála tankových vojsk P. A. Rotmistrova (3. Běloruský front). V poledne pak do Minska vstoupí z jihozápadu 1. gardový tankový sbor 1. Běloruského frontu.
Za 1. gardovým tankovým sborem pronikne do okolí Minska sovětská 3. A generála Gorbatova, taktéž z 1. Běloruského frontu.
Vojska sovětského 3. a 1. Běloruského frontu zároveň tlačí před sebou na jihozápad (německou 12. td) a severozápad (německou 5. td) přisunované německé zálohy.
Zacharovův 2. Běloruský front pak tlačí na západ čelně německou 4. A a zbytky 9. A.
Do večera 3. července 1944 se tak Rudé armádě podaří odříznout od ústupových cest, a východně od Minska obklíčit, hlavní síly německé 4. A a části 9. A.
V obklíčení se tak ocitnou hlavní síly německého 12., 27. as a 39. ts z 4. A a části 35. as a 41. ts z 9. A. Celkem je to přibližně 100 000 mužů.
Sovětské jednotky pak přistupují k likvidaci severního a jižního kotle, které se utvořily východně od Minska.
Rudé armádě se podaří do 11. července 1944 odpor v kotlích zlikvidovat. Do zajetí padne 57 000 mužů. Mezi nimi je 12 generálů – 3 velitelé sborů a 9 velitelů divizí.
Ale ještě několik dní trvá, než jsou jednotlivé skupiny Němců, které se pokoušejí proniknout ke své frontě, pochytáni, nebo pobiti.
Německá fronta však ustupuje tak rychle na západ, že se podaří proniknout k německé frontě skutečně jen jednotlivcům.
Při čištění prostoru východně od Minska velmi pomohli pravidelným útvarům Rudé armády obyvatelé Běloruska a partyzáni, kteří zde byli doma.
Toto je tak ve stručnosti to nejdůležitější z východní historie.

Obrázek

Nyní si popíšeme a rozebereme jak se situace hlavních sil německé 4. A a částí 9. A vyvíjela, až po její konečnou likvidaci, jak jí zaznamenala západní historie.
Abychom mohli celé líčení plynule provést, musíme se napojit na situaci německé 4. A někdy okolo 27. června 1944, když dochází k likvidaci Fester Platz Mogilev. Musíme si i ve stručnosti připomenout některé události, které jsme již popsali v předchozích dílech. To abychom mohli plynule přejít do pokračování.
Fester Platz Mogilev hlásí 27. června 1944 odpoledne, cituji:
„Od poledne nepřítel útočí ze severu, jihu a východu. Boje na přístupových komunikacích k městu. Ve východním sektoru nepřítel překročil řeku Dněpr.“
Týž den ve 22 hodin – „Bráněn střed města.“ Pak Mogilev padne.
Situace 4. A je 28. června 1944 špatná. Na severní spojnici s 3. TA je rozbit její 6. as (zbytky 6. as z 9. A se spojí s 39. ts z 4. A). Německý 27. as, 39. ts a 12. as ustupují za těžkých bojů se sovětskou přesilou. Bohužel mezerou po 6. as na severu a rozbitou mezerou na jihu pronikají sovětské tanky (na severu je to 5. GTA) do týlu německé 4. A.
Jak víme maršál Busch odjíždí 26. června 1944 k Hitlerovi s úplně mylnou představou o co v této operaci jde.
Maršál Busch a jeho štáb se domnívá, že Sověti chtějí touto letní ofenzívou jen zarovnat oblouk a odříznout výběžek do svých linií od Polocku, přes Minsk, po Luck. Bojí se Hitlerova hněvu a tak ani o Minsku nereferuje.
Hitler tentokrát po vyslechnutí zpráv, jak jsme si řekli, úplně bezpodmínečně netrvá na tom, že vojska nesmí ustoupit.
Je to tedy především skupina armád Střed, která trvá na tom, aby se držela pozice na Dněpru. Tímto nevyjasněním pozic ztratí velitelé skupiny armád Střed jeden den.
Tento jeden den znamená při sovětské převaze pohromu pro 4. A.
Německá 4. A teď čelí útokům z východu a musí neustále sledovat co se děje za jejími zády. Hluboko v jejím severním levém křídle se již pohybují sovětské tanky 5. GTA, které ujíždějí k Berezině. V té chvíli se 4. A velmi líbí zpráva, že se k ní přesouvá na severu velmi silná německá 5. td. 4. A dostala rozkaz, aby do večera 28. června 1944 zaujala obranu za řekou Drut, který splní. Ale 28. červen 1944 je také posledním dnem, kdy je 4. A ještě schopna operovat jako celek. Po tomto datu se rozpadá na jednotlivé sbory, které se z obklíčení probíjejí na vlastní pěst.
Přispělo k tomu několik faktorů – mizerné silnice, prchající týlové jednotky, málo únosných mostů přes potoky a říčky. Přes den na ustupující kolony útočí sovětské letectvo. Již v tomto začátku, právě při leteckém útoku zahyne velitel 6. as (3. TA) generál dělostřelectva generálporučík G. Pfeiffer a velitel 39. ts (4. A) generál dělostřelectva generálporučík R. Martinek. Toto vše je ještě umocněno tím, že je přerušeno spojení mezi veliteli skupin a velením skupiny armád Střed. Důvodem je radiový stín v prostoru řeky Bereziny.
Šťastnou náhodou se podaří polnímu maršálu Buschovi spojit se odpoledne 28. června 1944 s 4. A a vydat rozkaz, aby se 4. A stáhla na západní břeh. Jak víme von Tippelskirch, velitel 4. A však již vydá rozkaz rychlejší a přímočařejší, cituji:
„K Berezině co nejrychleji!“
Krátce na to je Busch odvolán a přichází polní maršál Model. Víme i že za viníka špatné situace 4. A obvinil její velitel von Tippelskirch polního maršála Busche a skupinu armád střed.
Ještě snad, než budeme pokračovat, něco o polním maršálu Buschovi. Po svém odvolání odjel do Německa. Zpět k armádě je povolán až v závěru války v Evropě. To se stane na pár dní vrchním velitelem na severozápadě, ve Šlesviku – Holštýnsku a v Norsku. V dubnu 1945 se svými jednotkami polní maršál Busch kapituluje a je převezen do zajateckého tábora v Anglii. V Anglii také umírá a je pohřben v neoznačeném hrobě v Aldershotu.
Aldershot je město v jižní Anglii. Hrabství Surrey, 20 km jihozápadně od Londýna.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 2.

Díl XV.

Část 2.

Když začala 2. fáze sovětské operace Bagration, znamenalo to ve středním úseku rusko – německé fronty pro Rudou armádu – prolomit německé obranné linie a postupovat směrem západně od Minska, včetně jeho dobytí. Jak víme, po splnění 2. fáze měla Rudá armáda, po 4. červenci 1944, přejít plynule do fáze 3. – útok na Kaunas, Grodno, Bialystok a Brest – Litevsk.
A tak je již koncem června 1944 možno pozorovat pohyb velkých sovětských tankových formací, po obou bocích a v týlu německé 4. A, která se nachází ještě hluboko na východě od Minska.
Sovětská 5. GTA maršála tankových vojsk Rotmistrova prudce útočí k Berezině, s cílem zmocnit se mostů v městě Borisovo. Sovětský 2. gardový tankový sbor útočí také k Berezině, jen trochu jižněji, tedy pod Minsk.
Jižní sovětské útočné křídlo tvoří 9. tankový sbor, což je mobilní skupina 3. Běloruského frontu ( armádní generál I. D. Čerňjachovskij).
Mezi těmito kleštěmi, když před sebou čelně ( nebo v zádech), má 4 sovětské armády 2. Běloruského frontu ( armádní generál G. F. Zacharov), ustupuje k řece Berezině německá 4. A.
O terénu, mizerných cestách, močálech, partyzánech a sovětském letectvu jsme si již řekli. Ale čelní jednotky ve směru na západ, při ústupu, ještě narážejí i na demolované můstky a mosty přes potoky a říčky. Na miny a silniční zátarasy.
Práce partyzánů, které teď nemá čas nikdo honit.
Za ústupu se tak začínají tvořit nehybné fronty, než se odstraní zátarasy, miny atd. Do toho sovětské letectvo útočí na nehybné kolony, zapaluje PHM, ničí muniční automobily. Další auta pro nedostatek PHM zastavují a tvoří nové nehybné kolony.
Dne 29. června 1944 se 4 do hloubky roztažené německé sbory začínají přepravovat přes řeku Drut. Čela jsou u řeky a zádě sborů jsou ještě mnoho kilometrů na východ.
Z důvodů již vzpomínaného radiového stínu a překážek na cestách se kolonám velice špatně velí.
Německý 12. as prochází Brodeckou oblastí ve směru na Berezinu na nový, provizorní most, který zde vybudovali ženisté. Pohyb kolon je velice pomalý.
Most brání rychle sestavený oddíl s jedním plukem 707. zajišťovací divize a s opozdilci z týlu. Mezi obránci jsou i HIWI – dobrovolníci ve Wehrmachtu, běloruské, ruské a ukrajinské národnosti. Zajímavostí je, že mnohým těmto HIWI se podaří zachránit, a že později ustoupí s Wehrmachtem až do Německa. Hodně se jich pak každoročně účastnilo srazu „ Starých kamarádů“!
V průběhu dne 29. června 1944 se ještě snaží velení 4. A popohánět německé sbory. U těch, s kterými se velení nemůže spojit, předpokládá, že se k Berezině probojují sami, dle svých možností.
Na velení 4. A radisté zachytí útržky radiové korespondence, ze kterých je patrné, že se 6. as ( z 3. TA) spojil s 39. ts ( z 4. A), pod velením generála Otto Schünemanna ( zahyne několik hodin po odeslání tohoto radiogramu). Radiogram dále říká, že 39. ts udrží své pozice zadního voje na řece Drut do půlnoci 29. června.
Velení 4. A okamžitě odešle radiogram, jehož přijetí ještě 39. ts potvrdí. Radiogram je rozkaz: „ Okamžitě zahájit ústup za Berezinu!“ Rozkaz je rozkaz, ale situace v boji je druhá věc.
Pohyb kolon na silnici do města Berezino se zpomaluje a zpomaluje, až se zastaví úplně.
A teď se na tyto ústupové trasy přihrnou tanky sovětského 9. tankového sboru ( generálporučík B. S. Bacharov) z 1. Běloruského frontu ( maršál K. K. Rokossovskij), které začnou uzavírat kotel s německou 4. A od jihu.
Německá 12. td ještě stále zde na jihu odráží jihozápadně odtud útoky sovětského 18. armádního sboru ze 65. A, který se po pádu Bobrujska snaží útokem na severozápad prorazit směrem na Minsk.
Zde na jihu se mezi uzavírajícími čelistmi, které mají uzavřít kotel okolo německé 4. A, pořád nachází mezera, která je široká 50 km.
No jo, ale vzdálenost mezi zadními voji německé 4. A a jejím čelem je 70 km. Co je ale horší – kolony německých sborů stojí! Nepohybují se!
Právě v této době záleželo na tom, jak dlouho tady na jihu 12. td a stejně tak 5. td na severu, budou vzdorovat těm ohromným masám sovětských tanků a motorizované pěchoty! Jak dlouho udrží ústupové cesty pro německé sbory 4. a 9. A?
Nový velitel skupiny armád Střed polní maršál Model projednává vzniklou situaci s OKW.
K ochraně křídel na severu dostane 2 divize a pro jih dostane 1 horskou divizi a je přisouvána 4. td. Pro severní křídlo dostane 2 divize. Ale dostanou se na místo včas? Bude ještě co posilovat?
Vždyť sovětská Jezdecko – mechanizovaná skupina generálporučíka N. S. Oslikovského z 3. Běloruského frontu ( I. D. Čerňjachovskij) stále útočí na západ, jako severní křídlo ( nad německou 5. td) a ohrožuje přísun posil na severu.
Na jihu se podaří město Baranoviči posílit divizí horských myslivců.
Právě obrana u Borisova – na severu, která čelila neustálým sovětským tankovým útokům, potřebovala posily - ty však již nedostala.
Dne 30. června 1944 Sověti útočí na severu i jihu na ústupové cesty z kotle, do kterého uzavírají 4. A.
Nepochopení sovětské operace Bagration je také vidět v tom, co si mysleli důstojníci a mužstvo německých sborů. U většiny jednotek německé 4. A, které ustupovaly, a to u důstojníků i vojáků, vládla představa, že po překročení řeky Bereziny přijdou do pevné německé obrany, a že si konečně odpočinou. Všichni včetně velení 4. A věřily v to, že Sověti jen zarovnávají oblouk fronty.
Realita na kterou pak všichni narazili za Berezinou byla pro ně šok. Kde nic, tu nic!

Německá bojová skupina von Saucken (5. td a 505. prapor těžkých tanků), brání jak víme severní část fronty na třech místech vzdálených od sebe 70 km, čtvrté místo obrany je jižně pod Borisovým. Generál von Tippelskirch, velitel 4. A se rozhodne, že tato čtyři obranná místa budou mít jednoho velitele a tím je generál Vincenz Müller.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 3.

Díl XV.

Část 3.

K tomu jak špatně vyhodnocovala situaci skupina armád Střed ještě za velení polního maršála Busche nám poslouží dva radiogramy, které obdržel štáb 4. A.
Ten první radiogram přikazuje 39. ts, aby byl stažen z boje a poslán na pomoc generálu von Saucken, k jeho 5. td. Je jasné, že byl nesplnitelný.
Ten druhý radiogram, také ze dne 29. června 1944 říká, cituji:
„Hlavním současným úkolem 4. A je přechod jejich divizí za řeku Berezinu v takovém stavu, aby mohly bez průtahu obnovit bojovou činnost. Musí být navázán kontakt s 9. armádou a udržen s oblastí kolem města Červen; 4. armádě je jasné, že 12. tanková divize má zastavit každý nepřítelův nástup na Minsk z jihovýchodu; očekává se, že zejména na křídlech si 4. armáda povede agresivně a předejde obklíčení Borisova.“
Ze všech předchozích popisů je jasné, že oba radiogramy byly nesplnitelné.
Teprve příchod polního maršála Modela, jeho seznámení se situací, přináší jasno. Polní maršál Model rozeznal, že to co se nyní děje u skupiny armád Střed je ta hlavní ofenzíva a že žádná velká ofenzíva nebude kdesi na jihu.
Modelovi je jasné, že Sověti spěchají na Baranoviči a Moloděčno a co to pro německou armádu znamená. Pokud se jim to podaří ztratí Wehrmacht možnost posilovat střední frontu z rezerv od ostatních skupin armád a z Německa.
Již během dne 30. června postupují Sověti z Polocku, ze severu, na široké frontě směrem na jih na Borisov a z chodu útočí na německé předmostí na východním břehu Bereziny. Sovětský útok je tak mohutný a vedený takovými silami, že není možno jej zadržet. Skupina armád Střed by riskovala ztrátu celé 5. td a posilových jednotek a tak je rychle stáhne za Berezinu.
Cíl sovětského útoku je jasný – přerušit železniční a silniční spojení mezi Minskem a Vilniusem, na severozápadě a dokončit úplné obklíčení 4. A východně od Minska.
Kruh okolo 4. A se po prvním červenci 1944 uzavírá. Proklouzne jím jen ještě 5. td, která ustoupí směrem na Smileviči, a skupina Flörke, která se vyhne zkáze tím, že ustoupí na jih.
4. A, její sbory se ocitají v obklíčení a žádají o vytvoření leteckého mostu, který by jim dodal munici a PHM.
Divize, které se totiž nacházely nejvíce na východě již nemají ani PHM ani munici. Velení skupiny armád sice určí místa shozu, ale letouny nikdy nepřiletí.
Německá 5. td je nyní jedinou formací, která je na severu bojeschopná pro 4. A. Je ale rozdělená a musela ustoupit. V té chvíli ale vzrůstá nebezpečí, že bude ohroženo město Moloděčno, čímž by se Sovětům otevřela linie postupu na Vilnius a tak 2. července dostane 5. td rozkaz, aby přerušila veškeré operace severně od předměstí Minska. Musí se přesunout do oblasti Moloděčna. Je to jak jsme řekli jasný rozsudek smrti nad mnoha jednotkami 4. A.
Situaci jak víme vyhrotí i ta skutečnost, že i na jihu je stažena 12. td k útoku na Stolbcy. Ztráta tohoto města by pro skupinu armád Střed znamenala, že přijde i o spojení na železničním tahu Baranoviči – Minsk. Tady přijede 12. td pozdě a musí ustoupit ještě dál až k obraně Baranoviči.
Ústupem těchto jednotek se ústup 4. A mění na boj na vlastní pěst.
Každá divize, každý pluk teď spěchá na západ. Jak jsme řekli za Berezinou žádná pevná obranná postavení nejsou, ustupujících jednotek se zmocňuje panika a úzkost. Nikdo neví co bude.
Nejrozsáhlejší kotel se vytvoří u Pekalinu, jižně od Smileviči, kde uvíznou 57., a 267. pd z 12. as a 31. td z 39. ts. Dále zbytky 260. pd z 27. as. Celá 25. divize pancéřových granátníků a 78. úderná divize z 27. as. Jsou zde 2 velitelé sborů a 6 velitelů divizí (velitelé sborů – Vincenz Müller – 12. as a Paul Völckers – 27. as).
Některé divize, jako například 25. divize pancéřových granátníků, jsou velice dobře ještě vyzbrojeny. Německá 25. divize pancéřových granátníků má ještě 32 samohybných útočných a 20 samohybných děl. Sem k Pekalinu přiletí několik zásobovacích letadel. Přivezou však jen PHM, na munici zapomněly. To znamená, že každé dělo má jen 5 – 10 nábojů. Na jiná místa kotlů letadla vůbec nepřiletí a divize nedostanou nic.
Dne 5. července 1944 se koná porada generálů, kterou svolali velitelé obou sborů. Má se posoudit celková situace. Nejdůležitější a nejvíce diskutované je, že vzdálenost k německým liniím je nyní 100 km na západ. Generálové pak mají říci zda zůstat v kotli nebo se probít. Bere se v úvahu, že není podpora Luftwaffe, že jsou vojska unavena, že je velká vzdálenost k německým liniím, že je nedostatek PHM a munice. Probírá se i to co čeká každého německého vojína, důstojníka a generála, když padne do ruského zajetí.
Generál Adolf Trowitz, velitel 57. pd, který unikl z Korsuň – Ševčenkovského kotle, je pro pokus o průlom, stejně jako generálmajor Günther Klammt z 267. divize. Generálporučík Hans Traut ze 78. útočné (úderné) divize váhá. Má 5 000 raněných, které by nechtěl opustit.
Večer dne 5. července 1944 je rozhodnuto – obklíčené jednotky prorazí obklíčení. Ranění budou ponecháni i s ošetřujícími lékaři na místě. Doktor dostal dopis v ruštině, který apeloval na sovětského velitele, aby s raněnými zacházel v souladu s mezinárodně uznávanými pravidly pro vedení války.
Jsou vytvořeny 2 skupiny ze 2 sborů.
První skupina – 27. sbor bude útočit směrem na sever. Druhá skupina - 12. as napadne Sověty na severozápadě. Vojáci ostatních sborů jsou rovnoměrně rozděleni mezi tyto dvě skupiny.
Útok na proražení kotle začíná 12. as se zesíleným úderným praporem 25. divize pancéřových granátníků v noci z 5. na 6. července 1944 ve 23 hodin 59 minut. Úder směřuje na Sověty na západě ve směru na Dzeržinsk, který leží 25 km jihozápadně od Minska.
Dělostřelectvo 25. divize pancéřových granátníků vystřílí veškerou munici na sovětské pozice a pak zničí děla.
Tři skupiny pancéřových granátníků nasadily bodáky a s pokřikem „Hurá“ vyrazily na Sověty. Proti nim se zvedla těžká palba. Přesto pancéřový granátníci zlikvidovali sovětskou dělostřeleckou baterii. Ale ty ztráty. Do útoku vyrazilo 1 000 pancéřových granátníků, do dělostřeleckých pozic se jich dostalo jen 100.
Ale to se již zvedne ohromná masa sovětských vojáků, kteří přešli do protiútoku. Hloučky Němců se rozprchnou na všechny strany a každý z nich se snaží proniknout mezi sovětskými vojsky ke svým.
Jedna z kolon 25. divize pancéřových granátníků, ve které je její velitel generál P. Schürmann, se po rozpadu divize postupem k severozápadu dostane k železniční trati Bobrujsk – Minsk. Trať drží Sověti. Schürmann se několikrát pokouší proniknout sovětskými předsunutými postaveními. Odpor je veliký, vždy se musí vrátit zpět. Rozdělí kolonu na několik menších skupin. Se svou kolonou, asi třicetičlennou, se dostane do německých linií v místech mezi Moloděčnem a Vilniusem. Jeho skupina, hlouček lidí pod jeho velením je nejpočetnější skupinou, která unikla Sovětům z kotle východně od Minska.
Všichni vojáci z 25. divize pancéřových granátníků, kteří unikli z kotle jsou převezeni do výcvikového prostoru v Bavorsku. Zde je 25. divize pancéřových granátníků znovu doplněna a sestavena. Později se účastní bitvy v belgických Ardenách. Odtud je pak přesunuta do centrálního Německa k obraně Berlína. Do února 1945 jí stále velí generál P. Schürmann.

Ve stejnou dobu, z 5. na 6. července 1944 ve 23 hodin 59 minut, jako 25. divize pancéřových granátníků, vyráží na zteč i 57. pd s generálem Trowitzem. Je zasažena těžkou sovětskou dělostřeleckou a minometnou palbou. Pálí do nich sovětské kulomety. Jednotka postupuje mezi palbou, uchová si soudržnost a ráno 6. července 1944 se spojuje se zbytky divize Feldherrnhalle. Oba velitelé divizí přežili sovětský útok. Dohodnou se, že budou postupovat společně a že překročí silnici Červen – Minsk, která je pod kontrolou sovětských vojsk. Vyčkávají do noci a pak vyrazí. Ve srážce s mnohem početnějšími Sověty se muži divize Feldherrnhalle musí rozptýlit, mnoho je jich zabito a mnozí padnou do zajetí.
Když se za obě běloruská města dostane 57. pd, která v té době měla ještě 12 až 15 tisíc mužů, musí se i tato divize rozdělit do menších skupin. Vojáci postupují v noci. Tak postupují jednu noc. Přes den spí. Večer je probudí palba z pušek a výbuchy min z minometů. Skupina po skupině padá do sovětského zajetí. V průběhu dalších dvou dnů je zajat i velitel 57. pd A. Trowitz se zbytkem divize.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Bagration 1944 XV. Pád 4. A Č 4.

Díl XV.

Část 4.

Osudy ostatních divizí jsou si podobné. O osudu 78. úderné (útočné) divize podal svědectví jeden z jejích příslušníků, kterému se podařilo válku přežít, cituji:
„Útvary se do útoku zformovaly ve 23 hodin. Některé jednotky začaly zpívat Deutschlandlied (německou národní hymnu). Ti kdo nezahynuli nikdy na tuto noc nezapomenou. Vesnice v plamenech, palba z pušek a houfnic, exploze a praskání prolínalo s hromovým pokřikem a zpěvem útočících jednotek. Nepřátelské pozice byly proraženy a Rudoarmějci, kteří se pokoušeli útočícím vojákům stavět na odpor, obklíčeni. Průlom se zdařil…
Do svítání 6. července byla nepřátelská postavení za námi a my byli z pasti venku. Pak ale Rusové rychle přeskupili svoje jednotky a nasadili motorizované síly. Byli rychlejší než my, pěší. Brzy všechny větší skupiny zase měli. Znovu je obklíčili. Jediná šance, jak se z obležení dostat, bylo rozdělit se na malé hloučky. Většina vojáků 78. úderné divize včetně jejího velitele generála Trauta padla do zajetí.“
Velitel 267. pd generálporučík Oto Drescher, přes svou pečlivost, dopadl se svou divizí stejně, jako ostatní divize, které se pokusily z kotle probít. Rozkaz, který své divizi vydal se zachoval a já jej ocituji pro připomenutí doby:
„Vojáci mé vítězné 267. pěší divize!
Za situace kdy nepřátelské průniky v sektoru skupiny armád Střed způsobily, že ústup byl nevyhnutelný, nasadil protivník 3. a 4. července proti 12. sboru značné síly. Naše divize figurovala jako zadní voj a umožnila ostatním divizím, jež zajišťovala, bezpečný ústup. Vy, vojáci mé divize, jste příslušníkům všech divizí, které se na vás spoléhaly, předvedli svou udatnost a hrdinství.
Během bojů se nepříteli podařilo naše jednotky obklíčit. Kruh obklíčení teď musí být proražen a my si musíme vybojovat cestu na svobodu a domů. Pokud se ještě někdy s našimi rodinami a domovy máme shledat, musíme vybojovat bitvu. Přeji si, aby nikdo nepochyboval o tom, že to bude zápas tvrdý a že si vyžádá mnoho obětí. Každý, kdo by dal místo boje přednost hanbě a zajetí, musí počítat s tím, že se ocitne ve spárech bolševických vrahů, kteří jsou suroví a krutí už od přírody. Vojáci, jsem si jist, že vaše volba mezi cestou na svobodu a potupným mučením v zajetí nebude pro nikoho z vás těžká. Pro probití se ke kamarádům! Pro rozhodující útok, pro cestu ke svobodě a ke svým domovům! Podepsán Drescher.“
Generál Drescher nechal provést pečlivý průzkum. Nechal zhotovit velký počet kopií podrobných map. Nechal zničit v tichosti vozidla, děla, polní kuchyně a pobít dělostřelecké koně. Do bojových skupin nechal zařadit všechny vojáky, včetně písařů a vojáků týlu. Každá bojová skupina měla svého velitele, který měl bojové zkušenosti a vyznal se v mapách. Jednu skupinu dokonce vedl i kaplan divize.
Jako první cíl pro 3 samostatné bojové skupiny stanovil překročení železniční tratě Orša – Minsk a nedaleko od ní se vinoucí hlavní silnice. Věděl o ní, že je střežena sovětskou pěchotou.
Bojová skupina na levém křídle překročila koleje a probila se za silnici. Potom proti ní Sověti zahájili těžkou palbu z děl a kulometů a nasadili velké množství tanků. Skupina se vzdala.
Bojová skupina na pravém křídle postupovala přes hustý les. V lese na ní útočili partyzáni, kteří mnoho vojáků pobili, nebo zajali. Kdo zůstal naživu a byl zajat, putoval pod eskortou, po hlavní silnici do Borisova. Nepočetné skupinky, které unikly se probíjely dál na severovýchod. Tam však narazily na dvě pěší roty Rudé armády posílené minomety a byl konec. Buď byli pobiti, nebo zajati a eskortováni do Borisova.
Za několik týdnů padl Němcům do zajetí vyšší sovětský důstojník, který německým zpravodajcům při výslechu řekl, cituji:
„Na vlastní oči jsem východně od Minska viděl 2 kolony německých zajatců v počtu 400 až 600 mužů, kteří pochodovali ve směru na Moskvu. Naprostá většina Němců byla bosa. Ačkoliv bylo vedro, nikdo z nich se nesměl napít ze studánek nebo potůčků, které v nevelké vzdálenosti míjeli. Pili proto vodu z močálů kolem nich. Kdo se zapotácel, dostal několik ran, kdo se zhroutil, byl zastřelen. Narazil jsem na mrtvoly popravených německých vojáků, které ležely v dlouhé řadě v příkopu u silnice. Když zajatci procházeli městem, prosili obyvatele, aby jim dali kousek chleba. Nikdo se ani nepohnul, všichni se báli na Němce i jen promluvit. Zahlédl jsem staršího německého nadporučíka, jak sedí na předprsni zákopu. Měl na sobě vojenskou košili s epoletami a medailí za statečnost. Chyběly mu kalhoty a byl bosý. Strážní zajatcům odebrali všechny slušnější části uniforem a vyměňovali je s civilisty za kořalku.“

Ta prostřední bojová skupina, jíž velel generál Drescher osobně, se dostala i za silnici Orša – Minsk. Již první den, se cestou na severozápad dostala prostřední bojová skupina na poměrně velkou vzdálenost. Došly jí však potraviny a generál Drescher jí rozdělil na řadu menších skupin. Mnoho mužů této střední bojové skupiny pak při dalším postupu a při bojích se Sověty padlo, včetně generálporučíka O. Dreschera. Někteří byli zajati a když se po válce vrátili domů do Německa, nevěděli o jednotlivých osudech této střední bojové skupiny nic.

Taktika Sovětů v ničení obklíčené 4. A východně od Minska a německé pokusy o průlom z kotle, byla popsána v časopise Sovětskaja vojennaja istorija. Článek vyšel v roce 1984 a autor zde popisuje likvidaci obklíčených německých vojsk, cituji:
„Akce zaměřené na eliminaci obklíčených nepřátelských sil v prostoru východně od Minska mohou být v závislosti na určitých metodách rozděleny do tří stádií. V první fázi (zhruba mezi 4. a 7. červencem) se protivník pokoušel prorazit na západ při zachování pevných, organizačně stmelených formacích, s fungujícím velením na úrovni armádních sborů respektive divizí a za využití leteckých dodávek vojenského materiálu. Naše jednotky v této etapě podnikaly koncentrované útoky proti silným nepřátelským skupinám s cílem roztříštit je na menší části a vytvořit v jejich řadách takový stav, aby byly nuceny zbavit se těžkých zbraní. Ve druhém stádiu (8. až 9. červenec) se jednotlivé nacistické jednotky stále pokoušely klást organizovaný odpor, přesunovaly se po lesních cestách a pěšinách a snažily se probít z obklíčení. Sovětská vojska tyto izolované skupiny ničila tak, že je zastavila na místech výhodných pro ně a pro nepřítele nepříznivých, rozbila jejich sestavu palbou z lehkých i těžkých zbraní, načež hlavními silami divizí respektive pluků zaútočila. Třetí stádium se vyznačovalo snahou malých nepřátelských skupin, teď už neuspořádaných a neschopných klást organizovaný odpor, vyklouznout z obklíčení na západ. Sovětské síly, reprezentované převážně menšími smíšenými motorizovanými jednotkami (pěšími rotami nebo prapory posílenými četou tanků, baterií protitankových kanónů a baterií minometů) pročesávaly lesy a pole a tyto vesměs početně slabé skupiny honily a zajímaly.“
Do německé historie se dostaly některé zvěsti o nejednotnosti názorů na generálské poradě dne 5. července 1944.
Skutečností pak je, že se při prorážení sovětského obklíčení před sovětskými pozicemi objevil německý důstojník s bílou vlajkou. Sovětům řekl, že se chce vzdát jeden vysoce postavený německý generál s rozsáhlými pravomocemi. Přeje si, aby kapitulaci od něho převzal stejně postavený sovětský generál.
Tím vysoce postaveným německým generálem byl velitel 12. as generálporučík Vincenz Müller, který chtěl dojednat kapitulaci svých jednotek.
Sovětský velitel 21. pěšího sboru generál Smirnov pak o něm řekl, že viděl zatrpklého deprimovaného člověka, který měl děravé boty a neupravenou uniformu na které chyběla výložka. Generál Smirnov se ho zeptal zda se nechce upravit. Na což prý Müller odpověděl, cituji: „Ano, děkuji.“ Když se dal Müller do pořádku, navrhl mu generál Smirnov, aby vyzval písemně své vojáky ke kapitulaci. Müller s návrhem souhlasil, nechtěl, aby dál byla prolévána německá krev.
Z originálu byly pořízeny kopie, které byly rozhozeny ze sovětských letadel nad územím, kudy se probíjeli němečtí vojáci. Nikde nebylo uveřejněno kolik německých vojáků se vzdalo s tímto papírem.
Tak takto vypadal konec, kdysi slavné a mohutné německé 4. A, ze skupiny armád Střed a částí jednotek z 9. A.

Použitá literatura:
Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Mé poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Bagration a souvislosti s největší bitvou ww2“