Bagration 1944 XVI. Závěr. Bilance. Č 1.
Napsal: 23/7/2007, 07:23
Mapa operace Bagration.
Bagration 1944 XVI. Závěr. Bilance. Č 1.
Díl XVI.
Část 1.
Když na začátku července 1944 začínala 3 fáze operace Bagration existovala ze skupiny armád Střed jen její křídla.
V prvních dvou fázích Sověti zcela zničili německou 4. A a skoro zničili 9. A. O 3. TA na severu se jen otřeli, stejně jako o 2. A, která byla schována za Pripjaťskými bažinami, na jihu. Jakmile se podařilo dosáhnout těchto cílů, zničení středu skupiny armád Střed, začíná ofenzíva trochu ztrácet na tempu. Sovětská tanková a mechanizovaná vojska začínají pociťovat nedostatek PHM, munice a dalšího materiálu. Začíná se projevovat vzdálenost, kterou sovětská útočící vojska urazila. Němci se také začínají vzpamatovávat z šoku, který jim způsobil tak mohutný úder a začínají přisouvat posily.
Ale další sovětský plán teď počítá s frontálním postupem na západ.
STAVKA jej přepracuje a upraví tak, že vypadá od severu k jihu následovně:
1. Baltský front – bude útočit směrem na Dvinsk.
3. Běloruský front – bude útočit přes Moloděčno na Vilnius a Lidu a pak postupovat na široké frontě k řece Němen.
2. Běloruský front – dokončí likvidaci německé 4. A u Minska.
1. Běloruský front – bude útočit přes Baranoviči na Brest – Litevsk.
Jak jsme si řekli, za Minskem se rozkládá na ohromné ploše Nalibocký les. Z toho důvodu pro další postup vznikaly dva úzké koridory. Ten severní koridor směřuje přes Moloděčno, a ten jižní koridor přes Baranoviči.
Boje se tedy několik dní odehrávají právě okolo těchto měst.
Nejprve se Sověti snaží z chodu dobít město Baranoviči na jihu. Z chodu se to nepodaří. Němci město posílili jak víme 12. td, 4. td a 28. lehkou pěší divizí. Po několikadenních těžkých bojích, když Sověti přisunou další tankové a mechanizované sbory, Sověti Baranoviči obsadí dne 8. července 1944.
Na severu obejde sovětská 5. GTA obranu německé 5. td a pokusí se proniknout až k Vilniusu, hlavnímu městu předválečné Litvy. Vilnius Hitler prohlásí Fester Platzem. Tento Fester Platz má slabou posádku a hrozí mu stejný osud jako Vitebsku.
Žádost skupiny armád Střed, aby byl Vilnius vydán Hitler smete ze stolu dne 7. července 1944 slovy, cituji:
„Vzhledem ke svému operačnímu významu nesmí Vilnius za žádných okolností padnout do rukou nepřítele.“
Hitler totiž doufal, že proti Sovětům zasadí u Vilniusu německé tankové divize, které prorazí cestu ke skupině armád Sever. Německé td se sem začínají mezitím přisouvat z Německa a z jihu východní fronty. Hitler vůbec nedbá na konstatování OKH, že tyto td budou připraveny v operačním sektoru až po 23. červenci 1944.
Skupina armád Střed znovu naléhá. Hitler reaguje již podrážděně, že Vilnius musí být bráněn a že klidně zajistí zásobování ze vzduchu.
Polní maršál Model jede k Hitlerovi a setká se s ním 9. července 1944 ráno.
Rozhovoru mezi Hitlerem a Modelem je přítomen i generálplukovník Johannes Friessner, velitele skupiny armád Sever.
Friessner i Model si přejí, aby se skupina armád Sever přesunula na obrannou linii Riga – Dvinsk – řeka Dvina (dnešní Litevská Daugava).
Hitler ústup z podstatné části Litvy a z Estonska zamítne s odůvodněním, že admirál Dönitz nutně potřebuje pro výcvik svých posádek ponorek co největší rozlohu v Baltu.
Sovětská 5. GTA sice dorazí po těžkých bojích k Vilniusu oslabena. Sověti jí rychle doplní. 5. GTA pak svádí několik dní těžké boje o Vilnius. 5. GTA zde má opět velké ztráty, ale jsou opět doplněny. Hlavní město Litvy Vilnius obsadí 5. GTA společně s dalšími vojsky 3. Běloruského frontu dne 13. července 1944.
V polovině července 1944 se pak energie Sovětů, která byla soustředěna proti skupině armád Střed začíná vyčerpávat a STAVKA přenáší hlavní působení z centra na křídla. Cílem těchto bojů je obsadit co největší území v týlu německých armád.
Situace je příznivá. V západní Evropě musí Němci tvrdě bojovat proti invazním silám spojenců a nemohou odesílat žádné divize a letectvo.
Zde na východě museli Němci stáhnout od skupiny armád Severní Ukrajina 3 tankové a 2 pěší divize a zasadit je u skupiny armád Střed. Stejně tak odebrali 3 divize od skupiny armád Sever.
A tak Sověti spustí dne 13. a 14. července 1944 další ofenzívu, která je známá pod názvem Lvovsko – sandoměřská operace (řekneme si o ní jindy a samostatně), které se účastní 1. Ukrajinský front maršála Koněva a od 18. července 1944 pak převážná část 1. Běloruského frontu maršál K. K. Rokossovskij, pod dozorem maršála Žukova – pověřence STAVKY ( měl pod dozorem v Bagrationu 2. a 1. Běloruský front a 8. července mu Stalin a STAVKA přidělili Lvovsko – sandoměřskou operaci – větší část jeho 1. Běloruského frontu a především 1. Ukrajinský front ( maršál Koněv), který začínal útok první – 13. a 14. července 1944).
Vše tedy dopadá nakonec tak, že skupina armád Střed není schopna svá postavení udržet a začíná ustupovat za Dvinu, když již 3. TA stojí na východních hranicích Pruska.
Operace Bagration probíhá s takovou razancí, že po vzniku dalších operací již nemají pomalu Němci čím látat díry ve frontách. Již nestačí reagovat na koncentrování sil Sovětů na jednotlivých úsecích fronty, kde začínají nové operace.
Po válce přesto někteří němečtí generálové pro historiky uvedli, že kdyby Hitler nezasahoval do dění na frontách, že by nemuselo dojít k tak katastrofálním ztrátám v operaci Bagration. Němečtí generálové se opírají o to, že kdyby byly včas přisunuty silné německé td (aspoň tak silné jako 5. td), dokázaly by sovětské tankové sbory zastavit a katastrofa by nebyla tak veliká. Němečtí generálové netvrdí, že by nemuseli ustoupit, na to byla koncentrace Sovětů příliš veliká, oni říkají, že katastrofa by nebyla tak veliká.
Uvádějí to i v souvislosti s výrobou tanků v roce 1944, kdy jsou všeobecně nejbližší tato čísla:
Sovětská výroba tanků a SHD činila v roce1944 29 tisíc kusů. Anglie – 5 000 a Američané – 17 500.
Když byl v září 1943 jmenován ministrem pro válečnou výrobu Albert Speer dokázal racionalizací výrobních procesů a přechodem na masovou výrobu, zařídit výrobu v Německu tak, že Německo vyrobilo v roce 1944 mimo jiné i 19 000 kusů tanků a SHD. To i přes stále těžší bombardování Velkoněmecké říše spojeneckými letadly.
Z výše uvedeným lze samozřejmě polemizovat. Vždyť Sověti svých 29 000 ks zasazovali jen na jedné frontě. Německo svých 19 000 muselo nasazovat na východní frontě, v Itálii a od poloviny roku i v západní Evropě. Vždyť se přece naplnil dějinný strach Německa – válka na dvou hlavních frontách.
Rudá armáda čerpala z mnoha zbrojních závodů své země. Měla dostatek základních surovin. Mimo toho SSSR v rámci obchodní smlouvy (Lend – Lease) po celou válku dostával od západních spojenců, především USA a VB a částečně i Kanady vše co potřeboval. Ať již letadla, tanky, nákladní automobily, ingoty i zařízení továren. Stejně tak jako máslo, zeleninu, mléko a všechny druhy potravin. Sověti po válce v rámci „Studené války“ tvrdili, že britské a americké tanky nedosahovaly úrovně pozdějších německých a sovětských tanků a všeho bylo jen 4% potřeby. Přesto je i z dobových záběrů vidět, a zejména tank Sherman, že spojeneckou techniku používaly až do konce války.
Co však Sověti nikdy nezpochybňovali (ale to jenom tak, že o tom vůbec nemluvili) byl americký nákladní automobil Studebaker. Tento terénní nákladní automobil tvořil v roce 1945 dokonce 50 % celkového vozového parku Rudé armády. Jeepy pak v případě SSSR stály u zrodu odvozených konstrukcí.
Studebaker znamenal v průběhu operace Bagration, svou průchodností v terénu, že se k bojujícím mechanizovaným a tankovým jednotkám dostalo z týlu vše potřebné. Dařilo se z polních skladů do předních linií, k bojujícím jednotkám, dopravit munici, PHM, náhradní díly, proviant a další potřebný materiál.
Bagration 1944 XVI. Závěr. Bilance. Č 1.
Díl XVI.
Část 1.
Když na začátku července 1944 začínala 3 fáze operace Bagration existovala ze skupiny armád Střed jen její křídla.
V prvních dvou fázích Sověti zcela zničili německou 4. A a skoro zničili 9. A. O 3. TA na severu se jen otřeli, stejně jako o 2. A, která byla schována za Pripjaťskými bažinami, na jihu. Jakmile se podařilo dosáhnout těchto cílů, zničení středu skupiny armád Střed, začíná ofenzíva trochu ztrácet na tempu. Sovětská tanková a mechanizovaná vojska začínají pociťovat nedostatek PHM, munice a dalšího materiálu. Začíná se projevovat vzdálenost, kterou sovětská útočící vojska urazila. Němci se také začínají vzpamatovávat z šoku, který jim způsobil tak mohutný úder a začínají přisouvat posily.
Ale další sovětský plán teď počítá s frontálním postupem na západ.
STAVKA jej přepracuje a upraví tak, že vypadá od severu k jihu následovně:
1. Baltský front – bude útočit směrem na Dvinsk.
3. Běloruský front – bude útočit přes Moloděčno na Vilnius a Lidu a pak postupovat na široké frontě k řece Němen.
2. Běloruský front – dokončí likvidaci německé 4. A u Minska.
1. Běloruský front – bude útočit přes Baranoviči na Brest – Litevsk.
Jak jsme si řekli, za Minskem se rozkládá na ohromné ploše Nalibocký les. Z toho důvodu pro další postup vznikaly dva úzké koridory. Ten severní koridor směřuje přes Moloděčno, a ten jižní koridor přes Baranoviči.
Boje se tedy několik dní odehrávají právě okolo těchto měst.
Nejprve se Sověti snaží z chodu dobít město Baranoviči na jihu. Z chodu se to nepodaří. Němci město posílili jak víme 12. td, 4. td a 28. lehkou pěší divizí. Po několikadenních těžkých bojích, když Sověti přisunou další tankové a mechanizované sbory, Sověti Baranoviči obsadí dne 8. července 1944.
Na severu obejde sovětská 5. GTA obranu německé 5. td a pokusí se proniknout až k Vilniusu, hlavnímu městu předválečné Litvy. Vilnius Hitler prohlásí Fester Platzem. Tento Fester Platz má slabou posádku a hrozí mu stejný osud jako Vitebsku.
Žádost skupiny armád Střed, aby byl Vilnius vydán Hitler smete ze stolu dne 7. července 1944 slovy, cituji:
„Vzhledem ke svému operačnímu významu nesmí Vilnius za žádných okolností padnout do rukou nepřítele.“
Hitler totiž doufal, že proti Sovětům zasadí u Vilniusu německé tankové divize, které prorazí cestu ke skupině armád Sever. Německé td se sem začínají mezitím přisouvat z Německa a z jihu východní fronty. Hitler vůbec nedbá na konstatování OKH, že tyto td budou připraveny v operačním sektoru až po 23. červenci 1944.
Skupina armád Střed znovu naléhá. Hitler reaguje již podrážděně, že Vilnius musí být bráněn a že klidně zajistí zásobování ze vzduchu.
Polní maršál Model jede k Hitlerovi a setká se s ním 9. července 1944 ráno.
Rozhovoru mezi Hitlerem a Modelem je přítomen i generálplukovník Johannes Friessner, velitele skupiny armád Sever.
Friessner i Model si přejí, aby se skupina armád Sever přesunula na obrannou linii Riga – Dvinsk – řeka Dvina (dnešní Litevská Daugava).
Hitler ústup z podstatné části Litvy a z Estonska zamítne s odůvodněním, že admirál Dönitz nutně potřebuje pro výcvik svých posádek ponorek co největší rozlohu v Baltu.
Sovětská 5. GTA sice dorazí po těžkých bojích k Vilniusu oslabena. Sověti jí rychle doplní. 5. GTA pak svádí několik dní těžké boje o Vilnius. 5. GTA zde má opět velké ztráty, ale jsou opět doplněny. Hlavní město Litvy Vilnius obsadí 5. GTA společně s dalšími vojsky 3. Běloruského frontu dne 13. července 1944.
V polovině července 1944 se pak energie Sovětů, která byla soustředěna proti skupině armád Střed začíná vyčerpávat a STAVKA přenáší hlavní působení z centra na křídla. Cílem těchto bojů je obsadit co největší území v týlu německých armád.
Situace je příznivá. V západní Evropě musí Němci tvrdě bojovat proti invazním silám spojenců a nemohou odesílat žádné divize a letectvo.
Zde na východě museli Němci stáhnout od skupiny armád Severní Ukrajina 3 tankové a 2 pěší divize a zasadit je u skupiny armád Střed. Stejně tak odebrali 3 divize od skupiny armád Sever.
A tak Sověti spustí dne 13. a 14. července 1944 další ofenzívu, která je známá pod názvem Lvovsko – sandoměřská operace (řekneme si o ní jindy a samostatně), které se účastní 1. Ukrajinský front maršála Koněva a od 18. července 1944 pak převážná část 1. Běloruského frontu maršál K. K. Rokossovskij, pod dozorem maršála Žukova – pověřence STAVKY ( měl pod dozorem v Bagrationu 2. a 1. Běloruský front a 8. července mu Stalin a STAVKA přidělili Lvovsko – sandoměřskou operaci – větší část jeho 1. Běloruského frontu a především 1. Ukrajinský front ( maršál Koněv), který začínal útok první – 13. a 14. července 1944).
Vše tedy dopadá nakonec tak, že skupina armád Střed není schopna svá postavení udržet a začíná ustupovat za Dvinu, když již 3. TA stojí na východních hranicích Pruska.
Operace Bagration probíhá s takovou razancí, že po vzniku dalších operací již nemají pomalu Němci čím látat díry ve frontách. Již nestačí reagovat na koncentrování sil Sovětů na jednotlivých úsecích fronty, kde začínají nové operace.
Po válce přesto někteří němečtí generálové pro historiky uvedli, že kdyby Hitler nezasahoval do dění na frontách, že by nemuselo dojít k tak katastrofálním ztrátám v operaci Bagration. Němečtí generálové se opírají o to, že kdyby byly včas přisunuty silné německé td (aspoň tak silné jako 5. td), dokázaly by sovětské tankové sbory zastavit a katastrofa by nebyla tak veliká. Němečtí generálové netvrdí, že by nemuseli ustoupit, na to byla koncentrace Sovětů příliš veliká, oni říkají, že katastrofa by nebyla tak veliká.
Uvádějí to i v souvislosti s výrobou tanků v roce 1944, kdy jsou všeobecně nejbližší tato čísla:
Sovětská výroba tanků a SHD činila v roce1944 29 tisíc kusů. Anglie – 5 000 a Američané – 17 500.
Když byl v září 1943 jmenován ministrem pro válečnou výrobu Albert Speer dokázal racionalizací výrobních procesů a přechodem na masovou výrobu, zařídit výrobu v Německu tak, že Německo vyrobilo v roce 1944 mimo jiné i 19 000 kusů tanků a SHD. To i přes stále těžší bombardování Velkoněmecké říše spojeneckými letadly.
Z výše uvedeným lze samozřejmě polemizovat. Vždyť Sověti svých 29 000 ks zasazovali jen na jedné frontě. Německo svých 19 000 muselo nasazovat na východní frontě, v Itálii a od poloviny roku i v západní Evropě. Vždyť se přece naplnil dějinný strach Německa – válka na dvou hlavních frontách.
Rudá armáda čerpala z mnoha zbrojních závodů své země. Měla dostatek základních surovin. Mimo toho SSSR v rámci obchodní smlouvy (Lend – Lease) po celou válku dostával od západních spojenců, především USA a VB a částečně i Kanady vše co potřeboval. Ať již letadla, tanky, nákladní automobily, ingoty i zařízení továren. Stejně tak jako máslo, zeleninu, mléko a všechny druhy potravin. Sověti po válce v rámci „Studené války“ tvrdili, že britské a americké tanky nedosahovaly úrovně pozdějších německých a sovětských tanků a všeho bylo jen 4% potřeby. Přesto je i z dobových záběrů vidět, a zejména tank Sherman, že spojeneckou techniku používaly až do konce války.
Co však Sověti nikdy nezpochybňovali (ale to jenom tak, že o tom vůbec nemluvili) byl americký nákladní automobil Studebaker. Tento terénní nákladní automobil tvořil v roce 1945 dokonce 50 % celkového vozového parku Rudé armády. Jeepy pak v případě SSSR stály u zrodu odvozených konstrukcí.
Studebaker znamenal v průběhu operace Bagration, svou průchodností v terénu, že se k bojujícím mechanizovaným a tankovým jednotkám dostalo z týlu vše potřebné. Dařilo se z polních skladů do předních linií, k bojujícím jednotkám, dopravit munici, PHM, náhradní díly, proviant a další potřebný materiál.