Rytíř - zbraně, zbroj, taktika II.
Napsal: 13/11/2007, 22:08
Rytíři II.
Výcvik.
Výcvik rytíře byl jak plánovitý, tak vyplývající z přirozeného chodu života. Přičemž ona přirozená část zřejmě převažovala.
Nevím jak dalece jsou pravdivé informace o tom, že takový zemanský(rytířský) synek seděl v sedle dříve než se naučil chodit,
ale o mnoho později to patrně nebylo. Také první zbraň(byť třeba dřevěnou) ovládal velice brzy. K tomu pak je třeba přidat
postupně se přidávající lov, turnaje, nekonečná drobná válka mezi šlechtou a později i válečná tažení. To vše sloužilo
k zocelení a permanentnímu výcviku. Jestli-že je jen část pravdy na informacích o životě pážat a panošů, pak základní vojenský
výcvik je procházka růžovým sadem.
V tomto případě je třeba vzít v úvahu tehdejší způsob života, jenž byl fyzicky velice náročný. Cesty koňmo trvající i mnoho
dní, bez ohledu na počasí a v zavazadlech místo chleba pro jezdce, zrní pro koně. Také nošení zbroje, bylo nejen nutností
a znakem stavovské příslušnosti, ale také posilovnou na cestách. Doklady o mimořádné fyzické zdatnosti rytířů se nalézají
v mnoha kronikách a vyobrazení té doby(viz.rytíř bez koně).
Emanuel Vlček(antropolog) ve svém vyjádření ke studiu kosterních pozůstatků Přemyslovců a Lucemburků přirovnává postavu a
muskulaturu Jana Lucemburského(podle kosterních svalových úponů) k postavě desetibojaře a jeho syna Karla dokonce k těžkému
atletovi, samozřejmě menšího vzrůstu(cca.173cm). Z toho se dá poměrně jednoznačně vyvodit, že dnes jsme větších postav, ale
do fyzické kondice "Otce vlasti" by většině z nás patrně dost chybělo.
Turnaje
Účelem turnaje byla zábava, reprezentace a výcvik. Z nepochopení těchto důvodů pramení řada nedorozumění. Často se na hradech
a zámcích ukazují brnění, kde třeba jen helmice váží i více než 20 kg apod. Zde je třeba zdůraznit, že jde právě o turnajovou
zbroj, která měla zajistit účastníkům klání co největší bezpečnost. Bojové brnění bylo podstatně lehčí. V turnaji se měli
účastníci cvičit a ne zabíjet, nebo mrzačit.
Turnaje jsou prastarou záležitostí a měly na svědomí více životů rytířstva, než rytířské bitvy samy. Většina turnajů byla
podřízena pravidlům. Ta se mohla krajově mírně lišit, ale v zásadě šlo vždy o totéž. Klání jednotlivců. Klání skupin. A na
konec hromadná mydlenice. Nejstarší známá pravidla jsou - Leges Hastitudiales sive Torneamenti - Heinricha de Vogel z r.938.
Dostatečně známé jsou královské zákazy turnajů ve Francii, právě z důvodu velkého množství padlých. A další nařízení
zakazující boj ostrou zbraní.
Bitva
Sama rytířská bitva byla obdobou turnaje. (výzvy jednotlivců atd.) Jinak šlo o poměrně jednoduchou záležitostí. Masa jezdců
se rozjela a udeřila plnou silou a váhou. Poté se boj rozpadl na souboje jednotlivců. Kdo začal utíkat prohrál. Je zajímavé,
že většina rytířských bitev neměla mnoho padlých, a když, tak z řad pěchoty. Nebylo mnoho bitev, kde ztráty rytířstva překročily
několik desítek. Např. r.1119 bitva u Bremule. Padli pouze 3 rytíři. A podobných záznamů existuje více. Důvody k takovým
výsledkům jsou v zásadě dva.
1.) Vědomí stavovské příslušnosti, což se nám může dnes zdát podivné, ale rytíři té doby se považovali za obecně si rovné
a příbuzné
2.) Ekonomický důvod. Vítězi patřila zbroj a kůň poraženého, což sice znamenalo značný zisk, ale jestliže protivníka zajal
živého, mohl ještě očekávat slušné výkupné.
Právě k bitvě u Bremule měl soudobý kronikář napsat."Pro vědomí stavovské příslušnosti se navzájem ostýchali zabíjet
prchající a spíše se snažili je pochytat".(Toto je citace z knihy viz.prameny - o kterého kronikáře jde se mi nepodařilo
zjistit. Zajato mělo být 190 rytířů.)
Samozřejmě, že byly i bitvy velice krvavé(Kresčak atd.) Zajímavé na tom je, že ve většině případů šlo o střetnutí rytířů
s pěchotou, kdy rytířům z různých důvodů útok nevyšel, nebo byli zaskočeni v takticky nevýhodné pozici.
Taktické použití
Taktické použití rytíře bylo mírně řečeno problematické. Rytíř byl individualista, který se většinou nehodlal podřídit
nikomu a ničemu. V poli si byli rytíři rovni, ať už to byl pán nebo kmán. Velitel mohl pouze určit bitevní sestavu a
směr útoku. Nějaký organizovaný manévr během bitvy byl nemyslitelný, a jestli-že k něčemu podobnému došlo končilo to katastrofou.
Vše bylo na vůli boží. Také pokus o vyčlenění záloh končíval neúspěchem. Před bitvou na Moravském poli se podobnou zálohu
pokusil vyčlenit Rudolf(Habsburský).Většina rytířů ovšem odmítla do této zálohy nastoupit s argumentem, že rytíř má právo
na první rozjezd a úder. Zákaz rabování před konečným vítězstvím, pod trestem oběšení apod., se míjel účinkem.(Filip August
r.1214 před bitvou u Bouvines).
Rytíř bez koně
Tady je třeba říci, že v této věci panuje vcelku slušný zmatek. Je to vidět v některých filmech, ale přejímají to i někteří
autoři, kteří se ovšem o vojenskou stránku rytířství nezajímají. Jde o zakořeněnou představu, že rytíř, který přišel o koně,
byl vlastně jenom kusem železa ležícím u cesty. viz.Turnaje
Pravda je ovšem zcela jiná. Abych tady jen tak nemluvil uvedu pár příkladů.
1.) Kresčak. Pěší angličtí rytíři byli včleněni do sestavy lučištníků k jejich ochraně
2.) Antiochia(1.kř.výprava) Pěší rytíři porazili muslimskou jízdu, ač byla početnější.
3.) Je řada iluminací zobrazujících rytíře bránících hradby a dokonce na hradby lezoucích v plné zbroji
(Hortus deliciarum,Weltchronik - Rudolf z Emže 1260 - 1270)
4.) Stejně tak je řada vyobrazení na kterých rytíř nasedá na koně bez pomoci.
Vzhledem k jejich fyzické kondici se to nezdá být přehnané.
V zásadě se dá říci, že rytíř bez koně byl jen o málo nebezpečnější než na koni. Postavit se mu mohl zase jenom rytíř.
Středověká pěchota, mizerně vystrojená a vyzbrojená, nebyla pro podobného profesionála důstojným soupeřem a tuto nevýhodu
mohla kompenzovat pouze počtem a za cenu velkých ztrát.
Rytíř sám o sobě byl dokonalým, ač prakticky nezvladatelným profesionálem.
Prameny: Vojenská dějiny Československa,- Zbraně, šerm a mečíři, - Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby atd.
P.S. Omlouvám se, ale někdy jsem neuvěřitelně ukecaný.
Výcvik.
Výcvik rytíře byl jak plánovitý, tak vyplývající z přirozeného chodu života. Přičemž ona přirozená část zřejmě převažovala.
Nevím jak dalece jsou pravdivé informace o tom, že takový zemanský(rytířský) synek seděl v sedle dříve než se naučil chodit,
ale o mnoho později to patrně nebylo. Také první zbraň(byť třeba dřevěnou) ovládal velice brzy. K tomu pak je třeba přidat
postupně se přidávající lov, turnaje, nekonečná drobná válka mezi šlechtou a později i válečná tažení. To vše sloužilo
k zocelení a permanentnímu výcviku. Jestli-že je jen část pravdy na informacích o životě pážat a panošů, pak základní vojenský
výcvik je procházka růžovým sadem.
V tomto případě je třeba vzít v úvahu tehdejší způsob života, jenž byl fyzicky velice náročný. Cesty koňmo trvající i mnoho
dní, bez ohledu na počasí a v zavazadlech místo chleba pro jezdce, zrní pro koně. Také nošení zbroje, bylo nejen nutností
a znakem stavovské příslušnosti, ale také posilovnou na cestách. Doklady o mimořádné fyzické zdatnosti rytířů se nalézají
v mnoha kronikách a vyobrazení té doby(viz.rytíř bez koně).
Emanuel Vlček(antropolog) ve svém vyjádření ke studiu kosterních pozůstatků Přemyslovců a Lucemburků přirovnává postavu a
muskulaturu Jana Lucemburského(podle kosterních svalových úponů) k postavě desetibojaře a jeho syna Karla dokonce k těžkému
atletovi, samozřejmě menšího vzrůstu(cca.173cm). Z toho se dá poměrně jednoznačně vyvodit, že dnes jsme větších postav, ale
do fyzické kondice "Otce vlasti" by většině z nás patrně dost chybělo.
Turnaje
Účelem turnaje byla zábava, reprezentace a výcvik. Z nepochopení těchto důvodů pramení řada nedorozumění. Často se na hradech
a zámcích ukazují brnění, kde třeba jen helmice váží i více než 20 kg apod. Zde je třeba zdůraznit, že jde právě o turnajovou
zbroj, která měla zajistit účastníkům klání co největší bezpečnost. Bojové brnění bylo podstatně lehčí. V turnaji se měli
účastníci cvičit a ne zabíjet, nebo mrzačit.
Turnaje jsou prastarou záležitostí a měly na svědomí více životů rytířstva, než rytířské bitvy samy. Většina turnajů byla
podřízena pravidlům. Ta se mohla krajově mírně lišit, ale v zásadě šlo vždy o totéž. Klání jednotlivců. Klání skupin. A na
konec hromadná mydlenice. Nejstarší známá pravidla jsou - Leges Hastitudiales sive Torneamenti - Heinricha de Vogel z r.938.
Dostatečně známé jsou královské zákazy turnajů ve Francii, právě z důvodu velkého množství padlých. A další nařízení
zakazující boj ostrou zbraní.
Bitva
Sama rytířská bitva byla obdobou turnaje. (výzvy jednotlivců atd.) Jinak šlo o poměrně jednoduchou záležitostí. Masa jezdců
se rozjela a udeřila plnou silou a váhou. Poté se boj rozpadl na souboje jednotlivců. Kdo začal utíkat prohrál. Je zajímavé,
že většina rytířských bitev neměla mnoho padlých, a když, tak z řad pěchoty. Nebylo mnoho bitev, kde ztráty rytířstva překročily
několik desítek. Např. r.1119 bitva u Bremule. Padli pouze 3 rytíři. A podobných záznamů existuje více. Důvody k takovým
výsledkům jsou v zásadě dva.
1.) Vědomí stavovské příslušnosti, což se nám může dnes zdát podivné, ale rytíři té doby se považovali za obecně si rovné
a příbuzné
2.) Ekonomický důvod. Vítězi patřila zbroj a kůň poraženého, což sice znamenalo značný zisk, ale jestliže protivníka zajal
živého, mohl ještě očekávat slušné výkupné.
Právě k bitvě u Bremule měl soudobý kronikář napsat."Pro vědomí stavovské příslušnosti se navzájem ostýchali zabíjet
prchající a spíše se snažili je pochytat".(Toto je citace z knihy viz.prameny - o kterého kronikáře jde se mi nepodařilo
zjistit. Zajato mělo být 190 rytířů.)
Samozřejmě, že byly i bitvy velice krvavé(Kresčak atd.) Zajímavé na tom je, že ve většině případů šlo o střetnutí rytířů
s pěchotou, kdy rytířům z různých důvodů útok nevyšel, nebo byli zaskočeni v takticky nevýhodné pozici.
Taktické použití
Taktické použití rytíře bylo mírně řečeno problematické. Rytíř byl individualista, který se většinou nehodlal podřídit
nikomu a ničemu. V poli si byli rytíři rovni, ať už to byl pán nebo kmán. Velitel mohl pouze určit bitevní sestavu a
směr útoku. Nějaký organizovaný manévr během bitvy byl nemyslitelný, a jestli-že k něčemu podobnému došlo končilo to katastrofou.
Vše bylo na vůli boží. Také pokus o vyčlenění záloh končíval neúspěchem. Před bitvou na Moravském poli se podobnou zálohu
pokusil vyčlenit Rudolf(Habsburský).Většina rytířů ovšem odmítla do této zálohy nastoupit s argumentem, že rytíř má právo
na první rozjezd a úder. Zákaz rabování před konečným vítězstvím, pod trestem oběšení apod., se míjel účinkem.(Filip August
r.1214 před bitvou u Bouvines).
Rytíř bez koně
Tady je třeba říci, že v této věci panuje vcelku slušný zmatek. Je to vidět v některých filmech, ale přejímají to i někteří
autoři, kteří se ovšem o vojenskou stránku rytířství nezajímají. Jde o zakořeněnou představu, že rytíř, který přišel o koně,
byl vlastně jenom kusem železa ležícím u cesty. viz.Turnaje
Pravda je ovšem zcela jiná. Abych tady jen tak nemluvil uvedu pár příkladů.
1.) Kresčak. Pěší angličtí rytíři byli včleněni do sestavy lučištníků k jejich ochraně
2.) Antiochia(1.kř.výprava) Pěší rytíři porazili muslimskou jízdu, ač byla početnější.
3.) Je řada iluminací zobrazujících rytíře bránících hradby a dokonce na hradby lezoucích v plné zbroji
(Hortus deliciarum,Weltchronik - Rudolf z Emže 1260 - 1270)
4.) Stejně tak je řada vyobrazení na kterých rytíř nasedá na koně bez pomoci.
Vzhledem k jejich fyzické kondici se to nezdá být přehnané.
V zásadě se dá říci, že rytíř bez koně byl jen o málo nebezpečnější než na koni. Postavit se mu mohl zase jenom rytíř.
Středověká pěchota, mizerně vystrojená a vyzbrojená, nebyla pro podobného profesionála důstojným soupeřem a tuto nevýhodu
mohla kompenzovat pouze počtem a za cenu velkých ztrát.
Rytíř sám o sobě byl dokonalým, ač prakticky nezvladatelným profesionálem.
Prameny: Vojenská dějiny Československa,- Zbraně, šerm a mečíři, - Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby atd.
P.S. Omlouvám se, ale někdy jsem neuvěřitelně ukecaný.