Husité II. - část 2
Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav
Husité II. - část 2
Čechy
Spory krále s církví
Zdá se, že poměrně zásadní vliv na postupně stále napjatější vztah panovníka a církve tkví v osobnostech Václava IV a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Oba byli připraveni hájit své pozice až na krev a neochotni k ústupkům. Václav vystupoval jako suveréní vladař jemuž měli být poslušni všichni, tedy i arcibiskup. Jan z Jenštejna zastával názor, že podléhá pouze kurii a tedy není povinen skládat králi žádné účty. Také obrovský nárůst majetku církve v českých zemích za Karla IV mu dodával pocitu moci a síly. Jde o jasnou ukázku jak osobní malicherné ambice a pochybné ideály dokáží narušit oboustranně výhodnou spolupráci. Také ne zcela šťastné zásahy papeže Urbana, kterř na uvolněné biskupské stolce jmenoval své lidi, ve snaze zachovat nebo posílit vlastní moc, a to i navzdory Václavovým přáním, nepřispívaly k poklidné spolupráci.
Václav sám, jak je možno vidět z některých jeho rozhodnutí, neměl kněžský stav zrovna v lásce. Vzhledem k tomu, že se musel neustále potýkat s jeho nenasytností a politickou přelétavostí, se ani není čemu divit. Je paradoxem této doby, že se o jednotu církve opakovaně pokouší Římský král, zatímco církev jakoby dělala vše proto aby k tomu nedošlo. Což nakonec byla i pravda, byť ne obecně.
Václavova averze ovšem měla neblahé důsledky. Řada králových milců(gratiani regis), se pod zástěrkou jeho antipatií pokusila obohatit na úkor církve, což bylo pečlivě sledováno velkými panskými rody. Jednak nechtěly přijít o dělení kořisti a zároveň jim bylo jasné, že čím větší bude propast mezi oběma rivaly, tím slabší bude jejich pozice.
První střetnutí s církví – léto 1381 Vratislav. Rada města Vratislavy nechala zabavit náklad piva, které i přes její zákaz bylo vezeno do města pro kapitulu. Kapitula v odvetu vyhlásila nad městem interdikt. Pokus Václavův(osobně přijel) věc urovnat byl neúspěšný. Slíbil, že nechá celou věc přešetřit, ale za to požadoval aby byl interdikt odvolán. Kapitula nejenže odmítla, ale ústy opata Jana z Písku se měla chovat velice povýšeně i vůči panovníkovi. Václav nechal opata uvěznit, všechny členy kapituly vyhnat z města a jejich statky dal Vratislavským v plen. Záležitost byla ukončena prosbami vyhnaných aby jim byly vráceny jejich beneficie. Papež Urban jmenoval nového biskupa(kníže Václav Lehnický) a to proti Václavově vůli. Nový biskup měl ovšem jedinou starost. Naklonit si krále, který byl, narozdíl od papeže, nepříjemně blízko.
Druhý střet – Jan Čúch ze Zásady králův maršálek nechal postavit na svém Lobkovickém panství, na samých hranicích arcibiskupských statků, jez na Labi. Arcibiskupští úředníci vznesli protest a když neuspěli tak v létě 1384 na jez zaútočili a zbořili ho. Když se o věci dozvěděl Václav povolal arcibiskupa na Karlštejn kde jej nechal několik dnů věznit a dovolil Čůchovi aby přepadl arcibiskupské zboží a plenem si nahradil svoje ztráty. Je zajímavé, že v potyčkách které následovaly je první bezpečně ověřená zpráva o použití střelného prachu v Čechách.
Zásadní střet s církví 1393 – Zatčení několika studentů university(spadala do pravomoci arcibiskupa) za jakési výtržnosti Zikmundem Hulerem(královský podkomoří). Dva z nich byli popraveni a to patrně na rozkaz Václavův. Jenštejn pohnal Hulera před svůj soud. Ten měl odpověděl, že přijde, ale pouze v doprovodu 200 kopiníků. Arcibiskup nechal nad Hulerem prohlásit veřejnou klatbu v Praze a to i při vědomí toho, že Huler jednal na králův příkaz.
K rozhodujícímu střetu krále a arcibiskupa došlo v otázce Kladrubského kláštera. Václav zamýšlel založit v Kladrubech biskupství a čekal jen na skon současného Kladrubského opata. Dříve než se Václav dozvěděl o jeho skonu, byl již mnichy zvolen opat nový a tato volba byla ihned potvrzena arcibiskupským vikářem Johánkem z Pomuka(pozdější Jan Nepomucký). Šlo o evidentní naschvál, kterým se Jenštejn pokoušel dosáhnout větší nezávislosti své i církevní na moci panovníkově. Výsledkem byl pokus arcibiskupa a jeho doprovod zatknout. Doprovod se zatknout podařilo, ale arcibiskupovi se pod ochranou družiny podařilo dostat z města(Praha) (20.3.1393).Většina doprovodu byla ještě toho dne propuštěna, pouze Johánek z Pomuka, se kterým měl Václav více nevyřízených účtů byl zmučen a posléze vhozen do Vltavy.
Arcibiskup sám uprchl na svůj hrad Kyšperk. Václav za ním vyslal Pluha z Rabštejna s nabídkou k jednání, jejímž rozhodčím měla být arcibiskupská kapitula. Arcibiskup souhlasil s podmínkou, že za jeho bezpečnost se zaručí tři významní čeští páni. Což se opravdu stalo. Už tato věc vypovídá o tom, jak se dva pilíře moci a pořádku dávali všanc panským choutkám po moci a svými spory je jen posilovali. Jednání uvázlo na neústupnosti arcibiskupově ve věci jeho nezávislosti na moci světské.
Situace došla tak daleko, že se nakonec i jeho vlastní kapitula postavila na stranu krále. Po té odešel do Říma, kde doufal nalézt uznání křivd na něm spáchaných. Uznání se tam ovšem nedočkal. Papež Václava potřeboval.
Aby nebylo církevních průšvihů málo, tak papežský kolektor v Čechách, biskup Ubaldin, který byl jako papežský nuncius pověřen vybrat zvláštní daň z církevních příjmů na Václavovu římskou jízdu, tyto peníze začal zpronevěřovat a až zásah Václavův zabránil jejich uplnému rozkradení.
Jan z Jenštejna se (2.4.1396) vzdal Pražského arcibiskupství a o 3 měsíce později(2.7.1396) uvedl na toto místo arcibiskupa nového. Světe div se svého synovce Wolbrama ze Škvorce. Wolbram se pak vyhýbal všem domácím půtkám, čímž sice králi neškodil, ale také v ničem nepomohl. Jenštejn sám se v roce 1397 vypravil do Říma kde byl povýšen na patriarchu Alexandrinského(snad cena za jeho odstoupení), a o 3 roky později 17.6.1400 zemřel.
Lucemburkové
Samotný rod Lucemburků se v té době skládal s šesti mužsk©ch potomků. Synů Karla IV. Václava, Zikmunda, Jana(Zhořelecký), synů Jana Jindřicha Moravského Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Snad spojenectví mezi těmito příslušníky rodu mohlo alespoň částečně vyvážit ztrátu spojenectví církve a její rozkol a z té příčiny vzrůstající zpupnost panstva jak doma tak v říši. Opak byl bohužel pravdou. Osobní mocechtivost je vedla k intrikám a vzájemným bojům, ve kterých se neváhali spojit i s úhlavními protivníky vlastního rodu, jen aby dosáhli nějakého osobního prospěchu.(viz. Panská jednota)
Žádného z příslušníků Lucemburského rodu nelze nazvat výlupkem všech ctností, ale jestli-že byl některý z nich vzorem lakoty a mocichtivosti, pak to byl Moravský markrabí Jošt. Mnoho z toho co je připisováno Zikmundovi, bylo ve skutečnosti prací Joštovou(Co do rozumu, sobectví a chytráctví převyšoval ovšem všechny své bratry a bratrance..F.Palacký), z čehož ovšem nemůže vyznít, že by Zikmund byl nějaký svatoušek Vzorec vzájemných vztahů byl poměrně stálý. Václava podporoval Jan vévoda Zhořelecký a Prokop markrabí Moravský, v zásadní opozici byl markrabí Jošt spojený s panskou jednotou a některými říšskými knížaty. Zikmund, v této věci patrně nejobratnější, lavíroval podle potřeby a situace, a také dokázal nejvíce získat.
Jan Soběslav Moravský, od r. 1380 biskup Litomyšlský a od r. 1387 patriarcha Aquilejský, se této hry snad nijak nezúčastňoval.
Panská jednota.
Bylo by omylem domnívat se, že teprve ustavení panské jednoty vedlo k vnitřnímu napětí v Českém království. Napětí mezi panovníkem(vládnoucím rodem) a velkými panskými rody bylo permanentní záležitostí. Jen síla panovníka, jeho spojenectví s církví a opora daná mocí(někdy dost iluzorní) nad říší, byla prostředkem k udržení rovnováhy sil. Daleko blíže pravdě ovšem byl fakt, že titul římských králů(císaře) a z toho vznikající državy Lucemburků na území samotné říše, nabízel značné množství výnosných míst v Lucemburských službách. Ani toto však neznamenalo, že by tyto rody ztratily ze zřetele své vlastní, mnohdy více než sobecké zájmy, a ostražitě nesledovaly dění jak v království tak v říši, připraveni ihned využít případných panovníkových nesnází ve svůj prospěch. Destabilizace západní Evropy po roce 1378 jim k tomu poskytla mnoho příležitostí, které dokázaly prakticky bezezbytku využít.
Domácí válka
Po dlouhé době vnitřního klidu, zajištěném mocí panovníka, došlo k první vážnější třenici z opovědi Markvart z Vartenberka 1387-1388. Markvart měl být nespokojen s jakýmsi rozhodnutím soudu a zemi i panovníkovi opověděl. Situace se stala natolik vážnou, že byl Václav nucen v zimě na počátku r. 1388 svolat zemskou hotovost. Byly dobyty Markvartovi hrady, Žleby, Rohozec a Zbirov. Bohužel k tomu došlo v době Václavova tažení do Horní Falce.(viz.Říše – Fridrich Bavorský)
Zásadní roztržka Václava IV a arcibiskupa Jana z Jenštejna z března 1393 měla mimo jiné za následek ustavení Jednoty panské (18.12. 1393 Znojmo). Náčelníci české šlechty ihned využili zjevné roztržky k podvracení Václavovi vlády.( Jindřich z Rožmberka, Jindřich z Hradce, Hynek Berka z Dubé, Vilém z Landštejna, Boreš z Risenburka atd.) Ke spolku se ihned připojil markrabí Jošt, později pak Zikmund, Albrecht Rakouský a Vilém Míšeňský.. Zikmund potom odjel do Prahy kde předložil požadavky spolku knížat a panstva, Václav se měl vydat na římskou cestu k císařské korunovaci a nadále se starat hlavně o záležitosti Německé. Jeho lidé dosazení do úřadů měli být propuštěni a na jejich místa postaveni mužové rodů vyšších a vzácnějších. Markrabí Jošt měl být postaven v čelo této nové vlády a Václava „zbavit většího dílu královských starostí“.
Protože Václav všechny podobné požadavky odmítl došlo k zvláštnímu zápisu markrabího Jošta a Panské jednoty (5.5.1394).
(věrně beze lsti pod věrou naší dobrou a pode ctí v jednom býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti, a tak vždy po té státi, abychom předce všecko zemské dobré snažně vedli..... až bychom zemi ku právu a pravdě postavili i přivedli, tak jakož jest dříve za našich předkóv ve pravdě stála. Pakli by proto koho mimo zemský běh nebo mimo nález panský kdo utískati chtěl….)Jde o evidentní snahu o návrat ke stavu před nástupem Karla IV. 8.5.1394 v Králově dvoře u Berouna byl Václav zatčen členy Panské jednoty. Bylo na něm žádáno aby se s nimi odebral do Prahy a tam s jejich „pomocí“, dle starého řádu se staral o věci obecné“
Prvně byl vezen do Berouna a pak do Prahy. Po nějakém čase byl Jošt jmenován za starostu království českého. Když se však v zemi rozkřiklo co se stalo vypukla domácí válka. Zdá se, že na rozdíl od panstva byla u ostatní české společnosti vláda Václavova hodnocena kladně. Na stranu Václavovu se postavil jeho bratr Jan Zhořelecký a markrabí Prokop, většina královských měst i hradů. Také z říše přišli Janu Zhořeleckému posily a panské jednotě bylo pohrozeno válkou. Panská jednota se začala hroutit. Všechny vznešené sliby věrnosti začaly blednout před možností újmy na vlastním majetku.Václav byl mezi tím převezen na Příběnice, potom na Krumlov a po té do Rakouska na hrad Wilberk(5.7.1394). Protože však panská jednota nebyla schopna dosáhnout svých cílů silou byl Václav (1.8.1394) přiveden z Rakouska a odevzdán Janovi. Měl se za to zavázat, že poskytne panstvu úplnou amnestii a svolí k jistým článkům týkajících se řádů a práv zemských. Až na amnestii se vše smrsklo na nic neříkající Václavovi sliby. Nespokojené panstvo uzavřelo novou smlouvu namířenou proti Václavovi s Rakouskými knížaty a markrabím Joštěm(Vitoraz – 17.12.1394) Situace došla tak daleko, že markrabí Jošt zavázal spolu s Jindřichem z Rožmberka jménem panské jednoty dne 9.srpna 1395, aby moc nad říší a její vikariát přešel z Václava na Albrechta Rakouského. V té době už probíhala válka mezi králem a panskou jednotou. 10.8.1395
jmenoval Jana Shořeleckého nejvyšším hejtmanem království a zplnomocnil ho k vynesení nálezu, který by vyřešil spory kompromisem. Janův nález(leden 1396 - jeho přesný obsah není znám) patrně nikoho příliš neuspokojil, a zejména ne Václava, který mu ihned odebral hejtmanství. Jan se odebral s Čech do Zhořelce, kde(1.3 1396) náhle zemřel. Václav tak přišel o svého nejsilnějšího a nejschopnějšího spojence.
Zikmund Uherský, který se v té době, až na krátkou intervenci z přelomu let 1393/94, choval neutrálně znovu vstoupil po smrti Jana Zhořeleckého do hry. Jeho dosavadní neutralita byla vyvolána tlakem Turků na Uhry a Valašsko a dále smlouvou z roku 1388, kdy se zřekl Braniborska a Janovi Zhořeleckému postoupil bližší právo následnické na Českou korunu a Václavovi právo následnické v Uhrách. Byla to patrně cena za uznání a podporu kterou mu Václav poskytl v jeho snažení o Uherskou korunu. Zikmund totiž musel r.1386 dobíjet Uhry proti královně vdově Elišce. V dubnu téhož roku mu přitáhl na pomoc Václav se značným vojskem sebraným v Čechách. Eliška musela ustoupit. Zikmund byl jmenován Uherským nejvyšším hejtmanem(capitaneus generalis). Zajímavá je klausule smlouvy, která zavazuje královnu Elišku, že nedá Zikmunda korunovat Uherským králem bez Václavova souhlasu. Nyní po smrti Jana Zhořeleckého se opět stává prvním Václavovým následníkem a tak jeho vstup není nepochopitelný. Jeho zájem byl zřejmý a v dané chvíli snad i rozumný. Především trval na Václavově Římské jízdě, aby císařská koruna zůstala v držení Lucemburků a smíření se s markrabím Joštem a panskou jednotou.Nabízel mu všemožnou pomoc a podporu. Václav jej tedy povolal k sobě do Čech (2.2.1396) a povolal i Jošta a Prokopa. Pak 19.3.1396 jmenoval Zikmunda vikářem v říši Římské, a pověřil jej spolu s Joštem vynést nález ve sporu mezi jím a panskou jednotou. Nález byl vynesen 2.4.1396 zcela ve prospěch panstva. Zdá se, že se Zikmund snažil udržet pro Lucemburky říši a tak uznáním moci panstva, kterou de facto již mělo, chtěl uvolnit ruce právě Václavovi. Václav se s výnosem nikdy opravdu nesmířil, a mnohými skutky jej sabotoval, což vedlo k dalším třenicím, bojům a krvavým mordům.
Část králových radů byla pozvána stoupenci Panské jednoty (11.6.1397) na Karlštejn, k jakémusi jednání, a tam povražděna.(Purkart z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán z Martinic a dal.) Došlo k dalšímu zprostředkování mezi Václavem a Jednotou prostřednictvím markraběte Prokopa. Václavova shovívavost vůči Jednotě pramenila ze stále se zhoršující situace v říši. Čechy i říše se ukazovaly být spojitou nádobou, kde problémy v jedné automaticky vyvolaly problémy v druhé a naopak. V době kdy se Václav zdržoval v říši byl jeho zástupcem markrabí Prokop, což opět vyvolalo množství zlé krve, neboť ten vládl přesně v intencích Václavových. A tak zatím co se králi dařilo obsazovat klíčová místa ve státní i dvorské zprávě, na nižších stupních a tedy většinových této hierarchie, byla stále zřetelnější vláda šlechty.
Václavovo sesazení z říšského trůnu, vyvolalo v Čechách bouřlivou reakci. Sjezd, který se konal u Kutné Hory (Sedlecký klášter- říjen 1400) se bouřlivě postavil za Václava. Nejen markrabí Prokop, ale i Jošt(prý by si všechny vousy musel vyrvat) nabídli pomoc, a Zikmund dokonce přitáhl s vojskem. Také Panská jednota byla nadevše rozhořčena zradou některých kurfiřtů a zapřísahala se všemožnou pomocí. Tolik k oficiálním proklamacím. Když však začalo být jednáno kdo, kolik a za kolik, byly požadavky(finanční i mocenské) všech zúčastněných stran tak nehorázné, že je Václav musel odmítnout. 1.) Veškeré náklady měl nést panovník. V tom patrně problém nebyl. 2.) Panská jednota požadovala splnění všech svých požadavků a to jak starých, tak nových. 3.)Sigmund trval na tom, aby mu Václav ihned postoupil vládu nejen ve Slezsku a Lužici, ale i kompletní zprávu Českého království. Požadavky byly tak nehorázné, že si Václav uprostřed zasedání nechal přivést koně a bez pozdravu odjel. Protože však ze strany Václava nedošlo k adekvátní reakci na jeho sesazení, přišel tím o spojence v říši. Zejména královská města říšská, která při něm do poslední chvíle vytrvala, postupně odpadla.
Závěrem:
Dvacet let v období 1380 – 1400 bylo mohutným přerodem v životě a pohledu na svět, téměř celé západní Evropy. Pilíře západního světa, z boží milosti papež, císař a král se ukázali být stejně lidmi, jako každý jiný. I oni toužili po moci , i oni lhali a kradli jako každý jiný. Už nebyl jeden posvátný papež, náměstek boží, ale dva, o kterých nebylo jasno který je pravý a jestli vůbec. Stejně tak z boží milosti panovník, obhájce spravedlnosti a první z rytířů, byl jen člověk, kterého bylo možno strčit za katr, odvolat, poplivat, ignorovat. A arcibiskup? Toho bylo možno honit po městě, proklínat a plenit mu statky. Který si svou pastýřskou hůl stejně nevysloužil službou bohu, ale tučným úplatkem Svatému otci, či rodovou příslušností.
Církev sama byla moloch, který se zjevil v plné nahotě své nenasytnosti a mocichtivosti. Je sice pravděpodobné, že to ani zdaleka nebyla většina, ale černé ovce bývají vidět z daleka.
Ukončená kolonizace většiny území a další rozvoj měst a obchodu, vedly k zvyšující se velikosti populace a rychlejšímu šíření zpráv. Také jednotlivé univerzity, zakládané v první řadě z potřeby vzdělaných absolventů, umožňovaly šíření „nových“ myšlenkových proudů, které se do té doby udržovaly neškodně v rámci vyššího kléru a univerzitních mistrů, tedy na úrovni disputací a teoretických úvah. Teď však tyto myšlenky zasáhly nižší šlechtu a měšťany a odtud již byl na ulici jen krok.
Boje mezi šlechtou a králem, a mezi jednotlivými členy rodu Lucemburků, měli za následek zhoršující se obchod a tedy i sociální situaci celé společnosti. A tak jak stoupalo sociální napětí, tak se zvyšovala smělost hlasatelů radikálních postojů a jejich obliba. A aby také ne, vždyť nad nimi držela ochranou ruku většina šlechty ba i panovník, kterým myšlenka hlásající návrat církve k původní chudobě, přišla velmi vhod. Pod její záštitou bylo možno rvát tučné kusy církevního majetku a vlastně být téměř za světce.
Spory krále s církví
Zdá se, že poměrně zásadní vliv na postupně stále napjatější vztah panovníka a církve tkví v osobnostech Václava IV a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Oba byli připraveni hájit své pozice až na krev a neochotni k ústupkům. Václav vystupoval jako suveréní vladař jemuž měli být poslušni všichni, tedy i arcibiskup. Jan z Jenštejna zastával názor, že podléhá pouze kurii a tedy není povinen skládat králi žádné účty. Také obrovský nárůst majetku církve v českých zemích za Karla IV mu dodával pocitu moci a síly. Jde o jasnou ukázku jak osobní malicherné ambice a pochybné ideály dokáží narušit oboustranně výhodnou spolupráci. Také ne zcela šťastné zásahy papeže Urbana, kterř na uvolněné biskupské stolce jmenoval své lidi, ve snaze zachovat nebo posílit vlastní moc, a to i navzdory Václavovým přáním, nepřispívaly k poklidné spolupráci.
Václav sám, jak je možno vidět z některých jeho rozhodnutí, neměl kněžský stav zrovna v lásce. Vzhledem k tomu, že se musel neustále potýkat s jeho nenasytností a politickou přelétavostí, se ani není čemu divit. Je paradoxem této doby, že se o jednotu církve opakovaně pokouší Římský král, zatímco církev jakoby dělala vše proto aby k tomu nedošlo. Což nakonec byla i pravda, byť ne obecně.
Václavova averze ovšem měla neblahé důsledky. Řada králových milců(gratiani regis), se pod zástěrkou jeho antipatií pokusila obohatit na úkor církve, což bylo pečlivě sledováno velkými panskými rody. Jednak nechtěly přijít o dělení kořisti a zároveň jim bylo jasné, že čím větší bude propast mezi oběma rivaly, tím slabší bude jejich pozice.
První střetnutí s církví – léto 1381 Vratislav. Rada města Vratislavy nechala zabavit náklad piva, které i přes její zákaz bylo vezeno do města pro kapitulu. Kapitula v odvetu vyhlásila nad městem interdikt. Pokus Václavův(osobně přijel) věc urovnat byl neúspěšný. Slíbil, že nechá celou věc přešetřit, ale za to požadoval aby byl interdikt odvolán. Kapitula nejenže odmítla, ale ústy opata Jana z Písku se měla chovat velice povýšeně i vůči panovníkovi. Václav nechal opata uvěznit, všechny členy kapituly vyhnat z města a jejich statky dal Vratislavským v plen. Záležitost byla ukončena prosbami vyhnaných aby jim byly vráceny jejich beneficie. Papež Urban jmenoval nového biskupa(kníže Václav Lehnický) a to proti Václavově vůli. Nový biskup měl ovšem jedinou starost. Naklonit si krále, který byl, narozdíl od papeže, nepříjemně blízko.
Druhý střet – Jan Čúch ze Zásady králův maršálek nechal postavit na svém Lobkovickém panství, na samých hranicích arcibiskupských statků, jez na Labi. Arcibiskupští úředníci vznesli protest a když neuspěli tak v létě 1384 na jez zaútočili a zbořili ho. Když se o věci dozvěděl Václav povolal arcibiskupa na Karlštejn kde jej nechal několik dnů věznit a dovolil Čůchovi aby přepadl arcibiskupské zboží a plenem si nahradil svoje ztráty. Je zajímavé, že v potyčkách které následovaly je první bezpečně ověřená zpráva o použití střelného prachu v Čechách.
Zásadní střet s církví 1393 – Zatčení několika studentů university(spadala do pravomoci arcibiskupa) za jakési výtržnosti Zikmundem Hulerem(královský podkomoří). Dva z nich byli popraveni a to patrně na rozkaz Václavův. Jenštejn pohnal Hulera před svůj soud. Ten měl odpověděl, že přijde, ale pouze v doprovodu 200 kopiníků. Arcibiskup nechal nad Hulerem prohlásit veřejnou klatbu v Praze a to i při vědomí toho, že Huler jednal na králův příkaz.
K rozhodujícímu střetu krále a arcibiskupa došlo v otázce Kladrubského kláštera. Václav zamýšlel založit v Kladrubech biskupství a čekal jen na skon současného Kladrubského opata. Dříve než se Václav dozvěděl o jeho skonu, byl již mnichy zvolen opat nový a tato volba byla ihned potvrzena arcibiskupským vikářem Johánkem z Pomuka(pozdější Jan Nepomucký). Šlo o evidentní naschvál, kterým se Jenštejn pokoušel dosáhnout větší nezávislosti své i církevní na moci panovníkově. Výsledkem byl pokus arcibiskupa a jeho doprovod zatknout. Doprovod se zatknout podařilo, ale arcibiskupovi se pod ochranou družiny podařilo dostat z města(Praha) (20.3.1393).Většina doprovodu byla ještě toho dne propuštěna, pouze Johánek z Pomuka, se kterým měl Václav více nevyřízených účtů byl zmučen a posléze vhozen do Vltavy.
Arcibiskup sám uprchl na svůj hrad Kyšperk. Václav za ním vyslal Pluha z Rabštejna s nabídkou k jednání, jejímž rozhodčím měla být arcibiskupská kapitula. Arcibiskup souhlasil s podmínkou, že za jeho bezpečnost se zaručí tři významní čeští páni. Což se opravdu stalo. Už tato věc vypovídá o tom, jak se dva pilíře moci a pořádku dávali všanc panským choutkám po moci a svými spory je jen posilovali. Jednání uvázlo na neústupnosti arcibiskupově ve věci jeho nezávislosti na moci světské.
Situace došla tak daleko, že se nakonec i jeho vlastní kapitula postavila na stranu krále. Po té odešel do Říma, kde doufal nalézt uznání křivd na něm spáchaných. Uznání se tam ovšem nedočkal. Papež Václava potřeboval.
Aby nebylo církevních průšvihů málo, tak papežský kolektor v Čechách, biskup Ubaldin, který byl jako papežský nuncius pověřen vybrat zvláštní daň z církevních příjmů na Václavovu římskou jízdu, tyto peníze začal zpronevěřovat a až zásah Václavův zabránil jejich uplnému rozkradení.
Jan z Jenštejna se (2.4.1396) vzdal Pražského arcibiskupství a o 3 měsíce později(2.7.1396) uvedl na toto místo arcibiskupa nového. Světe div se svého synovce Wolbrama ze Škvorce. Wolbram se pak vyhýbal všem domácím půtkám, čímž sice králi neškodil, ale také v ničem nepomohl. Jenštejn sám se v roce 1397 vypravil do Říma kde byl povýšen na patriarchu Alexandrinského(snad cena za jeho odstoupení), a o 3 roky později 17.6.1400 zemřel.
Lucemburkové
Samotný rod Lucemburků se v té době skládal s šesti mužsk©ch potomků. Synů Karla IV. Václava, Zikmunda, Jana(Zhořelecký), synů Jana Jindřicha Moravského Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Snad spojenectví mezi těmito příslušníky rodu mohlo alespoň částečně vyvážit ztrátu spojenectví církve a její rozkol a z té příčiny vzrůstající zpupnost panstva jak doma tak v říši. Opak byl bohužel pravdou. Osobní mocechtivost je vedla k intrikám a vzájemným bojům, ve kterých se neváhali spojit i s úhlavními protivníky vlastního rodu, jen aby dosáhli nějakého osobního prospěchu.(viz. Panská jednota)
Žádného z příslušníků Lucemburského rodu nelze nazvat výlupkem všech ctností, ale jestli-že byl některý z nich vzorem lakoty a mocichtivosti, pak to byl Moravský markrabí Jošt. Mnoho z toho co je připisováno Zikmundovi, bylo ve skutečnosti prací Joštovou(Co do rozumu, sobectví a chytráctví převyšoval ovšem všechny své bratry a bratrance..F.Palacký), z čehož ovšem nemůže vyznít, že by Zikmund byl nějaký svatoušek Vzorec vzájemných vztahů byl poměrně stálý. Václava podporoval Jan vévoda Zhořelecký a Prokop markrabí Moravský, v zásadní opozici byl markrabí Jošt spojený s panskou jednotou a některými říšskými knížaty. Zikmund, v této věci patrně nejobratnější, lavíroval podle potřeby a situace, a také dokázal nejvíce získat.
Jan Soběslav Moravský, od r. 1380 biskup Litomyšlský a od r. 1387 patriarcha Aquilejský, se této hry snad nijak nezúčastňoval.
Panská jednota.
Bylo by omylem domnívat se, že teprve ustavení panské jednoty vedlo k vnitřnímu napětí v Českém království. Napětí mezi panovníkem(vládnoucím rodem) a velkými panskými rody bylo permanentní záležitostí. Jen síla panovníka, jeho spojenectví s církví a opora daná mocí(někdy dost iluzorní) nad říší, byla prostředkem k udržení rovnováhy sil. Daleko blíže pravdě ovšem byl fakt, že titul římských králů(císaře) a z toho vznikající državy Lucemburků na území samotné říše, nabízel značné množství výnosných míst v Lucemburských službách. Ani toto však neznamenalo, že by tyto rody ztratily ze zřetele své vlastní, mnohdy více než sobecké zájmy, a ostražitě nesledovaly dění jak v království tak v říši, připraveni ihned využít případných panovníkových nesnází ve svůj prospěch. Destabilizace západní Evropy po roce 1378 jim k tomu poskytla mnoho příležitostí, které dokázaly prakticky bezezbytku využít.
Domácí válka
Po dlouhé době vnitřního klidu, zajištěném mocí panovníka, došlo k první vážnější třenici z opovědi Markvart z Vartenberka 1387-1388. Markvart měl být nespokojen s jakýmsi rozhodnutím soudu a zemi i panovníkovi opověděl. Situace se stala natolik vážnou, že byl Václav nucen v zimě na počátku r. 1388 svolat zemskou hotovost. Byly dobyty Markvartovi hrady, Žleby, Rohozec a Zbirov. Bohužel k tomu došlo v době Václavova tažení do Horní Falce.(viz.Říše – Fridrich Bavorský)
Zásadní roztržka Václava IV a arcibiskupa Jana z Jenštejna z března 1393 měla mimo jiné za následek ustavení Jednoty panské (18.12. 1393 Znojmo). Náčelníci české šlechty ihned využili zjevné roztržky k podvracení Václavovi vlády.( Jindřich z Rožmberka, Jindřich z Hradce, Hynek Berka z Dubé, Vilém z Landštejna, Boreš z Risenburka atd.) Ke spolku se ihned připojil markrabí Jošt, později pak Zikmund, Albrecht Rakouský a Vilém Míšeňský.. Zikmund potom odjel do Prahy kde předložil požadavky spolku knížat a panstva, Václav se měl vydat na římskou cestu k císařské korunovaci a nadále se starat hlavně o záležitosti Německé. Jeho lidé dosazení do úřadů měli být propuštěni a na jejich místa postaveni mužové rodů vyšších a vzácnějších. Markrabí Jošt měl být postaven v čelo této nové vlády a Václava „zbavit většího dílu královských starostí“.
Protože Václav všechny podobné požadavky odmítl došlo k zvláštnímu zápisu markrabího Jošta a Panské jednoty (5.5.1394).
(věrně beze lsti pod věrou naší dobrou a pode ctí v jednom býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti, a tak vždy po té státi, abychom předce všecko zemské dobré snažně vedli..... až bychom zemi ku právu a pravdě postavili i přivedli, tak jakož jest dříve za našich předkóv ve pravdě stála. Pakli by proto koho mimo zemský běh nebo mimo nález panský kdo utískati chtěl….)Jde o evidentní snahu o návrat ke stavu před nástupem Karla IV. 8.5.1394 v Králově dvoře u Berouna byl Václav zatčen členy Panské jednoty. Bylo na něm žádáno aby se s nimi odebral do Prahy a tam s jejich „pomocí“, dle starého řádu se staral o věci obecné“
Prvně byl vezen do Berouna a pak do Prahy. Po nějakém čase byl Jošt jmenován za starostu království českého. Když se však v zemi rozkřiklo co se stalo vypukla domácí válka. Zdá se, že na rozdíl od panstva byla u ostatní české společnosti vláda Václavova hodnocena kladně. Na stranu Václavovu se postavil jeho bratr Jan Zhořelecký a markrabí Prokop, většina královských měst i hradů. Také z říše přišli Janu Zhořeleckému posily a panské jednotě bylo pohrozeno válkou. Panská jednota se začala hroutit. Všechny vznešené sliby věrnosti začaly blednout před možností újmy na vlastním majetku.Václav byl mezi tím převezen na Příběnice, potom na Krumlov a po té do Rakouska na hrad Wilberk(5.7.1394). Protože však panská jednota nebyla schopna dosáhnout svých cílů silou byl Václav (1.8.1394) přiveden z Rakouska a odevzdán Janovi. Měl se za to zavázat, že poskytne panstvu úplnou amnestii a svolí k jistým článkům týkajících se řádů a práv zemských. Až na amnestii se vše smrsklo na nic neříkající Václavovi sliby. Nespokojené panstvo uzavřelo novou smlouvu namířenou proti Václavovi s Rakouskými knížaty a markrabím Joštěm(Vitoraz – 17.12.1394) Situace došla tak daleko, že markrabí Jošt zavázal spolu s Jindřichem z Rožmberka jménem panské jednoty dne 9.srpna 1395, aby moc nad říší a její vikariát přešel z Václava na Albrechta Rakouského. V té době už probíhala válka mezi králem a panskou jednotou. 10.8.1395
jmenoval Jana Shořeleckého nejvyšším hejtmanem království a zplnomocnil ho k vynesení nálezu, který by vyřešil spory kompromisem. Janův nález(leden 1396 - jeho přesný obsah není znám) patrně nikoho příliš neuspokojil, a zejména ne Václava, který mu ihned odebral hejtmanství. Jan se odebral s Čech do Zhořelce, kde(1.3 1396) náhle zemřel. Václav tak přišel o svého nejsilnějšího a nejschopnějšího spojence.
Zikmund Uherský, který se v té době, až na krátkou intervenci z přelomu let 1393/94, choval neutrálně znovu vstoupil po smrti Jana Zhořeleckého do hry. Jeho dosavadní neutralita byla vyvolána tlakem Turků na Uhry a Valašsko a dále smlouvou z roku 1388, kdy se zřekl Braniborska a Janovi Zhořeleckému postoupil bližší právo následnické na Českou korunu a Václavovi právo následnické v Uhrách. Byla to patrně cena za uznání a podporu kterou mu Václav poskytl v jeho snažení o Uherskou korunu. Zikmund totiž musel r.1386 dobíjet Uhry proti královně vdově Elišce. V dubnu téhož roku mu přitáhl na pomoc Václav se značným vojskem sebraným v Čechách. Eliška musela ustoupit. Zikmund byl jmenován Uherským nejvyšším hejtmanem(capitaneus generalis). Zajímavá je klausule smlouvy, která zavazuje královnu Elišku, že nedá Zikmunda korunovat Uherským králem bez Václavova souhlasu. Nyní po smrti Jana Zhořeleckého se opět stává prvním Václavovým následníkem a tak jeho vstup není nepochopitelný. Jeho zájem byl zřejmý a v dané chvíli snad i rozumný. Především trval na Václavově Římské jízdě, aby císařská koruna zůstala v držení Lucemburků a smíření se s markrabím Joštem a panskou jednotou.Nabízel mu všemožnou pomoc a podporu. Václav jej tedy povolal k sobě do Čech (2.2.1396) a povolal i Jošta a Prokopa. Pak 19.3.1396 jmenoval Zikmunda vikářem v říši Římské, a pověřil jej spolu s Joštem vynést nález ve sporu mezi jím a panskou jednotou. Nález byl vynesen 2.4.1396 zcela ve prospěch panstva. Zdá se, že se Zikmund snažil udržet pro Lucemburky říši a tak uznáním moci panstva, kterou de facto již mělo, chtěl uvolnit ruce právě Václavovi. Václav se s výnosem nikdy opravdu nesmířil, a mnohými skutky jej sabotoval, což vedlo k dalším třenicím, bojům a krvavým mordům.
Část králových radů byla pozvána stoupenci Panské jednoty (11.6.1397) na Karlštejn, k jakémusi jednání, a tam povražděna.(Purkart z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán z Martinic a dal.) Došlo k dalšímu zprostředkování mezi Václavem a Jednotou prostřednictvím markraběte Prokopa. Václavova shovívavost vůči Jednotě pramenila ze stále se zhoršující situace v říši. Čechy i říše se ukazovaly být spojitou nádobou, kde problémy v jedné automaticky vyvolaly problémy v druhé a naopak. V době kdy se Václav zdržoval v říši byl jeho zástupcem markrabí Prokop, což opět vyvolalo množství zlé krve, neboť ten vládl přesně v intencích Václavových. A tak zatím co se králi dařilo obsazovat klíčová místa ve státní i dvorské zprávě, na nižších stupních a tedy většinových této hierarchie, byla stále zřetelnější vláda šlechty.
Václavovo sesazení z říšského trůnu, vyvolalo v Čechách bouřlivou reakci. Sjezd, který se konal u Kutné Hory (Sedlecký klášter- říjen 1400) se bouřlivě postavil za Václava. Nejen markrabí Prokop, ale i Jošt(prý by si všechny vousy musel vyrvat) nabídli pomoc, a Zikmund dokonce přitáhl s vojskem. Také Panská jednota byla nadevše rozhořčena zradou některých kurfiřtů a zapřísahala se všemožnou pomocí. Tolik k oficiálním proklamacím. Když však začalo být jednáno kdo, kolik a za kolik, byly požadavky(finanční i mocenské) všech zúčastněných stran tak nehorázné, že je Václav musel odmítnout. 1.) Veškeré náklady měl nést panovník. V tom patrně problém nebyl. 2.) Panská jednota požadovala splnění všech svých požadavků a to jak starých, tak nových. 3.)Sigmund trval na tom, aby mu Václav ihned postoupil vládu nejen ve Slezsku a Lužici, ale i kompletní zprávu Českého království. Požadavky byly tak nehorázné, že si Václav uprostřed zasedání nechal přivést koně a bez pozdravu odjel. Protože však ze strany Václava nedošlo k adekvátní reakci na jeho sesazení, přišel tím o spojence v říši. Zejména královská města říšská, která při něm do poslední chvíle vytrvala, postupně odpadla.
Závěrem:
Dvacet let v období 1380 – 1400 bylo mohutným přerodem v životě a pohledu na svět, téměř celé západní Evropy. Pilíře západního světa, z boží milosti papež, císař a král se ukázali být stejně lidmi, jako každý jiný. I oni toužili po moci , i oni lhali a kradli jako každý jiný. Už nebyl jeden posvátný papež, náměstek boží, ale dva, o kterých nebylo jasno který je pravý a jestli vůbec. Stejně tak z boží milosti panovník, obhájce spravedlnosti a první z rytířů, byl jen člověk, kterého bylo možno strčit za katr, odvolat, poplivat, ignorovat. A arcibiskup? Toho bylo možno honit po městě, proklínat a plenit mu statky. Který si svou pastýřskou hůl stejně nevysloužil službou bohu, ale tučným úplatkem Svatému otci, či rodovou příslušností.
Církev sama byla moloch, který se zjevil v plné nahotě své nenasytnosti a mocichtivosti. Je sice pravděpodobné, že to ani zdaleka nebyla většina, ale černé ovce bývají vidět z daleka.
Ukončená kolonizace většiny území a další rozvoj měst a obchodu, vedly k zvyšující se velikosti populace a rychlejšímu šíření zpráv. Také jednotlivé univerzity, zakládané v první řadě z potřeby vzdělaných absolventů, umožňovaly šíření „nových“ myšlenkových proudů, které se do té doby udržovaly neškodně v rámci vyššího kléru a univerzitních mistrů, tedy na úrovni disputací a teoretických úvah. Teď však tyto myšlenky zasáhly nižší šlechtu a měšťany a odtud již byl na ulici jen krok.
Boje mezi šlechtou a králem, a mezi jednotlivými členy rodu Lucemburků, měli za následek zhoršující se obchod a tedy i sociální situaci celé společnosti. A tak jak stoupalo sociální napětí, tak se zvyšovala smělost hlasatelů radikálních postojů a jejich obliba. A aby také ne, vždyť nad nimi držela ochranou ruku většina šlechty ba i panovník, kterým myšlenka hlásající návrat církve k původní chudobě, přišla velmi vhod. Pod její záštitou bylo možno rvát tučné kusy církevního majetku a vlastně být téměř za světce.
Naposledy upravil(a) Geo dne 8/1/2008, 17:31, celkem upraveno 2 x.
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
Promiň, ale to se pomali nedá číst. Nevím jakým způsobem to na stránky píšeš nebo vkládáš, ale nemohl bys sem tam udělat nějaký ten odstavec? Několikrát sem se ztratil, protože dvě věty po sobě mně nedávaly smysl. Teprve po několika dalších přečteních se dalo rozeznat, že to už patří uplně k jinému tématu. Dál ti půlka věty končí někde uprostřed řádku a pokračuje na novém.
Obsah se mně opravdu líbí a je velice podrobný, ale opravdu se to nedá číst.
Obsah se mně opravdu líbí a je velice podrobný, ale opravdu se to nedá číst.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Se čtením nemám problém. Věty jsou vcelku ucelené do celků, myslím, že nemusí nic moc měnit. A to to čtu na 19'' monitoru
Jinak obsahu není co vytknout. BTW, jen by mne zajímaly zdroje.
Jinak obsahu není co vytknout. BTW, jen by mne zajímaly zdroje.
Hodně trefné přirovnání. Zvláště, když se ty černé ovce dostanou do čela.Církev sama byla moloch, který se zjevil v plné nahotě své nenasytnosti a mocichtivosti. Je sice pravděpodobné, že to ani zdaleka nebyla většina, ale černé ovce bývají vidět z daleka.
Autory jsem částečně vyjmenoval už v textu první části. Celkový soupis chci uvést na konci, jestliže se k němu vubec někdy dopracuji.(Palacký, Pekař, Kejř, Spěváček, Žitavský atd.)
Osobně z toho všeho mám dojem, že problém byl daleko víc dole než nahoře. Většina toho co viděl normální člověk byl nižší klér. To že to umožňoval církevní život ve vyšších sférách je samozřejmé. V zásadě by to ovšem bylo na delší rozpravu. Středověký svět se rychle změnil. Tak mě napadá zda s přechodem do tzv. novověku nemají spíš pravdu Potugalci.
Osobně z toho všeho mám dojem, že problém byl daleko víc dole než nahoře. Většina toho co viděl normální člověk byl nižší klér. To že to umožňoval církevní život ve vyšších sférách je samozřejmé. V zásadě by to ovšem bylo na delší rozpravu. Středověký svět se rychle změnil. Tak mě napadá zda s přechodem do tzv. novověku nemají spíš pravdu Potugalci.
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
To je opravdu postoj části Německé historiografie, ale ne obecný. Důvody které jsou uváděny v odvolací listině jsou až směšné, ba troufám si říci ostudné. To co mu je zde vyčítáno je zjevná nepravda. Což jsem , myslím, dokázal právě v těchto článcích.Tunac píše:Václav byl zbaven titulu německého krále pro to, že nechtěl kralovat (řešit problémy, jezdit na sjezdy). Německá literatura spojuje s Václavem přezdívku - "Líný král
Václav sám začal mluvit o svém odstoupení již v roce 1390, a to ne proto, že by se mu nechtělo, ale z důvodu toho, že jej stejně nikdo neposlouchal.
Všechny jeho pokusy zajistit říšský mír, a urovnat věci k obecné spokojenosti selhali na nezájmu všech. Po roce 1393 jeho snažení do jisté polevuje z dúvodu domácích potíží. Česká člechta, jak bylo jejím zvykem, ukázala svou cenu ve chvíli pravé.
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
Samozřejmě globálně. V tomto směru nebylo rozdílu. Sama šlechta se ostatně většinou k nějaké národnosti příliš nehlásila. Propojené sňatky atd. Navíc se považovala za něco nadnárodního. Všichni byli příbuzní. A když už ne pokrevně, tak rozhodně stavovsky.
To, že pohlíželi na příchozího od jinud skrz prsty nemělo ani tak důvod národnostní, jako majetkový. Proto tak brojili proti případným rádcům z ostatní evropy. Prostě konkurence na poli zisku a vlivu.
Když budeme mluvit o příslušnosti ke státu, bude to otázka u některých rodů problematická. Např. Vítkovci, kteří měli rozsáhlé majetky v Rakousku, se považovali střídavě za přínáležející k českému království, nebo rakouskému vévodství. Většinou podle toho co bylo výhodnější. Bez nějakých problémů se prohlašovali za vazaly českého krále, to aby po nich říše nic nechtěla, a v případě tlaku ze strany české, za vazaly říše, odvolávajíc se na Rudolfa Habsburského, který je jmenoval říškými hrabaty. Všemu tomu dopřával fakt, že podle lenního vztahu byl každý majitel nějakého panství vazalem mítního zeměpána. A tak byli vazaly rakouského vévody za majetky na jeho území.
Ono je i poměrně problematické hovořit v této době o národnosti. Protože tento termín nebyl tehdy tak vypjatého obsahu.(Myslím ve formě nacionalismu)
To, že pohlíželi na příchozího od jinud skrz prsty nemělo ani tak důvod národnostní, jako majetkový. Proto tak brojili proti případným rádcům z ostatní evropy. Prostě konkurence na poli zisku a vlivu.
Když budeme mluvit o příslušnosti ke státu, bude to otázka u některých rodů problematická. Např. Vítkovci, kteří měli rozsáhlé majetky v Rakousku, se považovali střídavě za přínáležející k českému království, nebo rakouskému vévodství. Většinou podle toho co bylo výhodnější. Bez nějakých problémů se prohlašovali za vazaly českého krále, to aby po nich říše nic nechtěla, a v případě tlaku ze strany české, za vazaly říše, odvolávajíc se na Rudolfa Habsburského, který je jmenoval říškými hrabaty. Všemu tomu dopřával fakt, že podle lenního vztahu byl každý majitel nějakého panství vazalem mítního zeměpána. A tak byli vazaly rakouského vévody za majetky na jeho území.
Ono je i poměrně problematické hovořit v této době o národnosti. Protože tento termín nebyl tehdy tak vypjatého obsahu.(Myslím ve formě nacionalismu)
Válka není zábava. Válka je vážná věc.