I.díl. Italský fašismus. Č 13.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 13.

Díl I.

Část 13.

Historických 8 dní, od 24. října do 31. října 1922, 8 dní plných zvláštních situací a politických událostí, uvrhne Itálii na 21 let do spárů fašismu! Pojďme a podívejme se jak tyto dny vypadaly!

Pochod fašistů na Řím – na „ Věčné město.“




Benito Mussolini přijíždí do Neapole dne 24. října 1922. Tady na něho čeká 40 000 fašistů v černých košilích. Ráno ještě plně rozhodnut Mussolini o „pochodu na Řím“ zcela není. Nejprve dopoledne promluví v divadle San Carlo ke svým nejbližším. Chce rozpustit poslaneckou sněmovnu, chce volební reformu a volby co nejdříve. Do vlády nechce zadními vrátky a proti předchozím požadavkům, chce křeslo premiéra.
Odpoledne, když Mussolini přihlíží slavnostnímu pochodu fašistických oddílů na neapolském náměstí Plebiscite už rozhodnut je. Tady už říká, že buď nám tu vládu dají a nebo si ji vezmeme a pokračuje, cituji:
„Pokud vláda neustoupí před požadavky těch, kdo reprezentují národ, ‚černé košile‘ pomašírují na Řím.“
Právě na slova pomašírují na Řím mu davy fašistů odpovídají voláním: „Na Řím!“ A Mussolini gestem naznačuje souhlas.
Po těchto parádách se večer 24. října 1922 sejde Mussolini v hotelu Vesuvo na břehu moře s de Bonem, de Vecchiem, Italo Balbem, Bianchim a třemi dalšími čelními fašisty, aby celou situaci znovu posoudili a rozhodli.
Tady Mussolini navrhuje, aby politické vedení NFS převzal už dříve navržený kvadrumvirát – Bianchi, de Bono, de Vecchi a Italo Balbo. Kvadrumvirát není jen politické vedení, ale kvadrumvirové především zodpovídají za útok na Řím. Na schůzce se rozhodne, že k ustanovení kvadrumvirátu dojde o půlnoci 26. října 1922 a za dalších 24 hodin bude vyhlášena mobilizace fašistických milic.
Mussolini pak odjíždí z Neapole do Milána a to z mnoha důvodů. Nejen, že tam chce vydat poslední rozkazy, ale také proto, že v případě neúspěchu to má z Milána autem na švýcarské hranice jen 2 hodiny. Zatímco do Říma a k vítězství je to 800 km a 10 hodin vlakem.
Mussolini také ještě stačí poslat přes bývalého premiéra Salandru poslední ultimátum králi a předsedovi vlády, ve kterém jasně říká, cituji:
„Buď demise vlády, nebo pochod na Řím.“
Fašističtí vojenští velitelé o výsledku tažení nepochybují. Mussolini chce však mít stále dvířka otevřená a v celé situaci stále zvažuje pro a proti.
Později situaci těchto dnů popisuje poslanec Gino Olivetti (známá italská podnikatelská rodina), když říká, cituji:
„Mussolini manévroval s ďábelskou obratností. Až do poslední chvíle vyjednával se všemi, a když měl jistotu, že má zajištěno dobré místo v kterékoli vládě, spustil, nebo dal spustit pochod na Řím.“
Že byl Mussolini opatrný o tom svědčí i to, že nebyl na stejném místě, jako byl kvadrumvirát.
Kvadrumvirát se usadil v Perugii, kde vojenské velení dostal na starost de Bono, který měl nejvíce vojenských zkušeností (za 1. světové války velel armádnímu sboru).
Do Perugie poslal Mussolini příkaz začít!
Je také třeba říci, že do poslední chvíle fašistické velení zvažovalo, jak si vše pojistit v případě, že by byli poraženi. Chtěli založit ještě politický triumvirát zajímavého složení: Mussolini, králův bratranec vévoda z Aosty a d’Annunzio.
Tento návrh nakonec neprošel.
V Římě zatím, v paláci Viminale, sídle premiéra, jedná Factova vláda o fašistickém ultimátu. Premiéru Factovi ho doručil osobně liberál Salandra (bývalý premiér). Výsledkem vládního jednání je šalamounské rozhodnutí. Ministři neodstoupí, ale své úřady předají k dispozici premiérovi Factovi.
Michele Bianchi, generální tajemník NFS, který působil jako spojka mezi Mussolinim a vládou toto šalamounské rozhodnutí předá v noci na 26. října 1922 do Milána.
Mussolini odpoví, cituji:
„Nic neměnit na učiněných rozhodnutích.“
Sám Mussolini večer 26. října 1922 trávil v divadle La Scala, kde byl na Wagnerově koncertě v doprovodu své milenky, divadelní kritičky Sarfattiové.
Vládní kabinet Facty odstupuje až 27. října 1922 večer.
Večer 27. října 1922 je Mussolini pro změnu v Manzoniho divadle se svou manželkou Rachel. Tady sleduje Molnárovu hru – Labuť.
Tento den vejde v známost, že byla provedena mobilizace všech fašistických milic v Itálii.
Premiér Luigi Facta se ještě na poslední chvíli pokoušel celou politickou situaci zvrátit a otočit jí proti Mussoliniho plánům. Navrhl vyhlásit výjimečný stav a předat moc armádě!
Krizová situace nutí krále Viktora Emanuela III., aby se vrátil z letního sídla San Rosso do Říma.
Premiér Facta v tuto dobu zve Mussoliniho do Říma, což samozřejmě Mussolini odmítá. Chce být mimo přímý dosah státní moci v Miláně a s Římem je spojen jen telefonem a telegrafem. Pro Mussoliniho to bylo správné rozhodnutí, neboť ministr vnitra Taddei již měl připraveny zatykače na všechny fašistické činitele.
Na přímý příkaz premiéra Facty je vyhlášen mimořádný stav (Facta věřil, že král s tímto opatřením bude souhlasit).
Zatím v Perugii vydává kvadrumvirát deklaraci, ve které se píše, cituji:
„…udeřila hodina rozhodující bitvy. Před čtyřmi roky zahájila naše armáda rozsáhlou ofenzívu, která jí dovedla k vítězství. Nyní armáda ‚černých košil‘ přebírá toto zmrzačené vítězství a míříc na Řím, dovede ho ke slávě Kapitolu. Ode dneška jsou principi a triari (jednotky milic) mobilizovány… Z příkazu velitele vojenská, politická a správní moc vedení strany přechází do rukou tajného akčního kvadrumvirátu s diktátorskými pravomocemi. Armáda, zálohy a nejvyšší ochránce národa se nesmějí na tomto boji podílet.“
Deklarace dále říká, že fašistické vedení jde proti politické slabosti a slabomyslnosti, že poskytne pomoc všem podnikatelům a že dělníkům a úředníkům zajistí „spravedlivá práva“!
Deklarace má samozřejmě i své vyhrůžky, cituji:
„Budeme šlechetní vůči odzbrojenému protivníkovi, vůči ostatním budeme tvrdí.“
Konec fašistické deklarace je pak patos a zaklínací formule, cituji:
„Vyzýváme Nejvyššího a duše našich pěti set tisíc padlých, aby dosvědčili, že nás žene kupředu jediné přání, že nás spojuje jediná vůle, že hoříme stejnou vášní: přispět k blahu a velikosti národa.“
V době kdy se s deklarací fašistů seznamují Italové (pátek 27. října 1922 – z novin a rádia), shromažďují se fašisté severně od Říma a připravují se Věčné město dobýt. Postupně se jich tam shromáždí konečných 50 000.
Ovšem ráno 28. října 1922, když chtějí velitelé vydat rozkaz na pochod, zjistí, že italská armáda, poslušná vlády, začala realizovat opatření doprovázející vyhlášení výjimečného stavu – přerušila železniční tratě.
Černokošiláči tak stojí v dešti a bahně a přešlapují na místě. Aut mají málo a mají je jen velitelé a to na přepravu nestačí. Mimo toho ztratí fašisté spojení s Perugií, takže celý puč probíhá živelně a nekoordinovaně.
V tuto dobu by na zlikvidování fašistického puče také stačila větší rozhodnost vládních orgánů. Kvadrumvirát seděl v Perugii v jednom hotelu a stačilo je jenom zatknout. V Miláně seděl Benito Mussolini hlídán 60 ozbrojenými fašisty, zabarikádován v redakci Popolo d’Italia.
Některé oddíly fašistů však přesto v mnoha městech obsazují důležitá místa ( pošty, banky, rozhlas, noviny….).

Den 28. října 1922 připadl na sobotu. Ihned ráno se premiér Facta vypravil do paláce Quirinalu za králem Viktorem Emanuelem III. Chce od krále podpis na dekret o výjimečném stavu, který předtím vyhlásil. Právě proto některé oddíly italské armády už opustily kasárna a připravují se k boji s fašisty.
Brány Věčného města – Říma, které byly otevřeny ve dne i v noci od roku 1870 – jsou nyní zavřeny a obránci města v něm připravují zátarasy.
Italský král Viktor Emanuel III. odmítá dekret o výjimečném stavu podepsat.
Premiér Luigi Facta se ho pokouší přesvědčit, ale král je neoblomný.
Historické, osudové hodiny Itálie bijí na poplach!!!
Těch 25 000 vojáků generála Puglieseho by v tu chvíli, vybaveno těžkou technikou, na celé fašistické pochodové útvary, z jejich lehkou výzbrojí, úplně stačilo. Přesně tak, jak to předpověděl generál Badoglio!
Ke králi v Quirinalu však mimo premiéra Facty přichází další a další návštěvy. Například admirál Paolo Thaon di Revel, generál Armando Diaz, šéf nacionalistů Luigi Federzoni a velice aktivní, bývalý premiér Antonio Salandra (chce křeslo premiéra).
Všichni naléhají na krále Viktora Emanuela III., aby proti fašistům nezasahoval.
Když potom přijde z Perugie zpráva, že si vévoda z Aosty dělá naději na italský trůn, král s konečnou platností rozhodne, že dekret o výjimečném stavu v Itálii nepodepíše!!!

Je 28. října 1922 11 hodin 30 minut dopoledne, když dálnopisy tiskové agentury Stefani vyťukávají zprávu, že: „Nařízení o vyhlášení výjimečného stavu“ už není aktuální.
Armáda se má vrátit do kasáren!
Prefekti a městské rady po celé Itálii postupně předávají své pravomoci novým vládcům!

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 14.

Díl I.

Část 14.

Dopoledne 28. října 1922 prožívá Mussolini všechno možné, jen ne klidné chvíle!
Zabarikádován za dveřmi redakce Popolo d’Italia očekává co se bude dít. Redakce Popolo d’Italia je zablokována železnými i dřevěnými trámy tak, že vypadá jako pevnost.
Do ulice Loviano v Miláně, kde sídlí Popolo d’Italia přeměněné na pevnost, přijíždí dopoledne 2 policejní auta s oddílem policistů. Policisté začínají rozmisťovat kulomety a tvoří kulometná hnízda.
Jako první jde s policisty vyjednávat Mussoliniho tehdejší pravá ruka Cesare Rossi, ale potom musí s velitelem oddílu policistů vyjednávat sám Mussolini. Mussolini přesvědčuje policisty, že Itálie je již v rukou fašistů. To přesto, že to není pravda!
Teprve v půl jedné odpoledne dne 28. října 1922 zazní v Popolo d’Italia telefon.
Z králova sídla Quirinalu oznamují, že král si přeje nastalou situaci projednat s Mussolinim. Benito Mussolini odpovídá, že se nenechá rušit jen prostou konzultací, a že do Říma pojede jedině v případě, když bude vyzván sestavit novou italskou vládu. Pro tuto skutečnost žádá jasnou písemnou odpověď. Je to stejné odmítnutí, jakým předtím odmítl návrh, aby vstoupil s Orlandem a Salandrou do nové vlády.
Mussolini si již nechce nechat vyrvat vítězství někým jiným. A tak musí z kola ven i Salandra, který chtěl na základě dohody s fašistickými poslanci v Římě, jako Factův nástupce sestavit vládu.
Již tento případ Benita Mussoliniho rozzuřil. On přece chtěl vše! Proto nejede do Říma v noci z 28. na 29. října, kdy jej telefonicky opakovaně vyzývají fašističtí předáci Ferrucio Vecchi, Dino Grandi a Constanzo Ciano.
Na krále Viktora Emanuela III. se snáší sprška telegramů. Pro Mussoliniho se v nich vysloví největší odborová organizace Confindustria, její zemědělská sestra Confegricoltura, Asociace bank a řada politických osobností Itálie.
Mussolini sám pak v Popolo d’Italia dne 29. října 1922 ráno píše, cituji:
„Abychom se dohodli se Salandrou, nemělo vůbec cenu mobilizovat. Vláda musí být jasně fašistická.“
A tak Mussolini 29. října 1922 čeká!
Již 29. října 1922 v odpoledních hodinách posílá král prostřednictvím svého tajemníka generála Cittadiniho z Quirinalu telegram, cituji:
„Jeho milost, Vás prosí, abyste se okamžitě odebral do Říma. Přeje si nabídnout Vám úkol zformovat vládu.“
Teprve toto je pro Mussoliniho vítězství!
Duce okamžitě jmenuje nového ředitele Popolo d’Italia a večer 29. října 1922 uléhá v lůžkovém voze do vlakové soupravy, která míří na jih do Věčného města – do Říma.
Zatímco Mussolini jede do Říma, po celé Itálii řádí fašisté.
V Miláně opět hoří redakce Avanti! V Turíně fašisté vypálí redakci komunistického Ordine nuovo a v samotném Římě vyplení sídla novin Paese, Epoca a Komunista, které buď nebyly fašistům nakloněny a nebo dokonce psaly přímo proti nim. Samozřejmě v těchto redakcích jsou zbiti i redaktoři a nejen zbiti. Za celý den 29. října 1922 zabijí fašisté jen v Římě 7 lidí.
V Civitavecchii na Mussoliniho čeká 10 000 fašistů a králův posel. Králův posel chce vědět, zda má Mussolini připravena jména nových ministrů. Mussolini samozřejmě myslel na všechno.
V seznamu ministrů Mussoliniho vlády jsou 3 fašisté, 2 lidovci a několik liberálů. Na seznamu je také 1 socialista, bývalý tajemník Všeobecné konfederace práce Gino Baldesi. Tohoto socialistu Gina Baldesiho pak v Římě vyškrtne ze seznamu vůdce nacionálů Luigi Federzoni, který v Římě Mussoliniho doprovází ke králi.
Vlak s Mussolinim je ve Věčném městě Římě 30. října 1922 a Mussolini vítán svými stoupenci z něho vystupuje přesně v 10 hodin 42 minut.
Okamžitě jede z nádraží ke králi Viktoru Emanuelu III. K tomu králi, kterému dříve nemohl přijít na jméno a kterého stále zesměšňoval.
Od tohoto krále Viktora Emanuela III. nyní přebírá „legálně“ moc.
Při audienci hraje divadlo až do konce, když Viktoru Emanuelu III. říká, cituji:
„Výsosti, žádám Vás, abyste mi prominul, že jsem se dostavil v černé košili. Přicházím z bitvy, která naštěstí nebyla krutá.“
Pro novináře potom tuto frašku rozvine, když je nabádá jak mají psát, cituji:
„Říkejte pravdu, že jsme provedli jedinečnou revoluci ve světě. Proběhla v tomto historickém údobí v nějaké zemi na světě taková revoluce jako tato? Zatímco běžela revoluce fungovaly služby, obchodníci prodávali, úředníci byli na svých místech a zemědělci na polích klidně čekali na svou práci. Je to revoluce nového stylu!“
Za zmínku snad stojí, že paní Rachel Mussoliniová, když se o manželově jmenování dozvěděla, řekla, cituji:
„To jsem nečekala. Můj muž předseda rady ministrů?“
Také Mussoliniho výrok je zaznamenán, neboť ten si vzpomněl na svého otce, když říká, cituji:
„Kdyby tu tak byl tatínek.“
Od krále z Quirinalu pak odjíždí nový premiér do sídla italské vlády Viminalu.

Mussolini odchází od Viktora Emanuela III,. zde je společně s pozdějším navrhovatelem volebního zákona („ legge Acerbo“ – vláda jedné strany) Giocomo Acerbem, blízkým spolupracovníkem, před Palácem Quirinal.



Tady, v tomto paláci, je dokončena přeměna pučisty v diktátora.
Také brány Věčného města Říma jsou opět otevřeny a zůstanou otevřeny i později během 2. světové války.

Mussolini v civilu s „černokošiláči“ v ulicích Věčného města.




Nyní, tedy 31. října 1922 tudy slavnostně vstupují pučisté, Mussoliniho černokošiláči do Věčného města.
Defilé fašistických squadristů samozřejmě přihlíží se vztyčenou pravicí i Benito Mussolini, nyní již v civilu, na koni, ve fraku a v buřince. Ta vztyčená paže Mussoliniho ukazuje někam do dálky, odkud má přijít „nový pořádek“ a „nový osud“ království Itálie. Při proslovu pak Benito Mussolini slibuje, když říká, cituji:
„Příští Itálie bude dcerou naší vůle, bude tím, co z ní uděláme, nic jiného.“
V tuto chvíli je diktátorovi 39 let 3 měsíce a 2 dny.
Statistici později vypočítali, že tento den měl Benito Mussolini za sebou 14 337 dnů života a od smrti ho dělilo 7 848 dní!
Když Mussolini převzal vládu v Itálii, novináři také ihned zaznamenali, že je nejmladším premiérem v Evropě, stejně jako v dosavadní historii sjednocené Itálie.
A nový předseda vlády se ihned dává do práce!
Vláda vyhlásí: „povinnost pro všechny… obnovit pořádek, disciplínu, finance a ekonomiku.“
Ke všemu samozřejmě vláda potřebuje podporu Poslanecké sněmovny, ve které však fašisté mají jen 7% poslanců. To byl také důvod proč Mussolini nejmenoval čistě fašistickou vládu, chtěl také vyvolat zdání legálnosti. I když tady je nutno říct, že si počínal stejně majetnicky, neboť si vedle křesla premiéra přivlastnil i úřady ministra vnitra a zahraničí pro svou osobu. Také 3 další posty ministrů obsadil fašisty. Pro svého nacionálního spojence měl jedno ministerstvo. Armádu si pojistil tak, že na křeslo ministra války dosadil generála Armanda Diaze a jeho kolegu v modré uniformě admirála Paola Thaona di Revel jmenoval ministrem námořnictva. Pro ostatní strany zbývala ve vládě 4 křesla. Lidovci dostali 2, aby si tak naklonil jejich vůdce dona Sturzu, ale především Vatikán. O co míň měl ministrů – fašistů, o to víc bylo ve funkcích státních podtajemníků. Státními podtajemníky se stali členové kvadrumvirátu a také další nejbližší fašističtí předáci. Tím si je zavazoval, ale zároveň si je ponechával na očích – pod svým dohledem.
V tuto chvíli měl Mussolini podporu podnikatelů i části odboru (tito lidé v něm viděli muže, který konečně přinesl „jasno“ do spletitých a temných italských poměrů, pro což rychle vydal dekrety, kterými si je kupoval).
Pro levici vydal jako předvánoční dárek dekret, kterým rušil používání titulů u jména, pro zemědělce obstaral zmrazení pozemkové reformy. Dalším dekretem se postaral o to, aby přestalo šetření v záležitosti válečných zisků, tím si kupoval italské „vládce páry“, tak se říkalo „Velkoprůmyslníkům“.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 15.

Díl I.

Část 15.

Poprvé po fašistickém převratu se schází Poslanecká sněmovna v paláci Montecitorio dne 16. listopadu 1922. To se již Duce cítí tak silný, že ukazuje poslancům, že jim vlastně prokazuje milost! Vyjádří to ve svých slovech, když do Poslanecké sněmovny hřímá, cituji:
„Pánové, to, co dnes v tomto sále činím je aktem formální úslužnosti vůči vám, aktem, za který od vás nežádám žádný důkaz zvláštního uznání… Se třemi sty tisíci dobře vyzbrojených mladých mužů, rozhodnutých ke všemu a téměř mysticky poslušných mého rozkazu, jsem mohl potrestat všechny ty, kdo pomlouvali a nebo se snaží nactiutrhat fašismu… Mohl jsem z tohoto temného a šedého sálu učinit místo odpočinku manipulů.“
Na tato vyzývavá slova odpovědí jen 2 socialističtí poslanci pokřikem: „Ať žije Parlament!“
Jako špatná ozvěna je výkřik komunistů: „Pryč s Parlamentem!“
Duce se na obě skupiny obrátí současně a jen jim řekne, cituji:
„Ať si nikdo z našich včerejších, dnešních i zítřejších protivníků nedělá iluze o krátkosti naší cesty k moci.“
Za zmínku stojí, že se ještě Filippo Turati, bývalý spojenec Mussoliniho z rudé éry, pokusil zpochybnit novou vládu. To však bylo skutečně vše.
Hlasování o důvěře vládě Benita Mussolini vyznělo jasně. Pro bylo 306 poslanců, 116 jich bylo proti a 7 jich nezvedlo ruku vůbec.
Pro Mussoliniho byli jak liberálové (Orlando, Salandra i Giolitti), tak nezávislí socialisté (Bonomi), stejně jako lidovci (Meda, Gronchi a pozdější šéf křesťanské demokracie de Gasperi). Proti Mussoliniho vládě hlasovali jen komunisté, umírnění socialisté (Turati) a ‚revoluční‘ takzvané marxistické křídlo socialistické strany.
Do Senátu šel Mussolini mnohem umírněněji a také tam získal lepší výsledky než v Poslanecké sněmovně. Jeho řeč byla skutečně umírněná, cituji:
„Nechci používat… nutně tvrdý jazyk… Nepokládám Senát za zbytečnou instituci… Italská mládež, za kterou mluvím a kterou představuji, a kterou chci reprezentovat, hledí k Senátu s mnohými, živými a vlasteneckými sympatiemi.“
Starým pánům nechtěl rozházet hračky a zároveň si chtěl polepšit u krále. Senátory totiž jmenoval král.
Přestože se Benito Mussolini pučem zmocnil vlády v Itálii násilím, Parlament mu jako celek „pochod na Řím“ dodatečně legalizoval. A to všechno přesto, že fašisté měli v Parlamentu, v paláci Montecitorio, menšinu.
Jak je to možné?
On si totiž nikdo v Itálii, v této době, neuvědomil oč vlastně jde, a že Benito Mussolini právě nyní zahajuje kariéru diktátora.
Všichni se domnívali, že jde jen o vládu silné ruky, ale v mezích zákona. Že jde o vládu, která navíc až jí nebude třeba, sama odejde ze scény. To byl ten základní omyl, na který všichni Italové přijdou až později!
Nyní se z neznalosti těchto skutečností, dostává Mussoliniho vládě takových pravomocí, jaké měl naposledy za 1. světové války premiér Salandra. Ale to byla válka!!!
Teď vlastně Parlament nabízí Mussolinimu, aby dokončil to, co začal dávno před pochodem na Řím.
Na prvním místě musí Mussoliniho vláda rozbít dělnické odborové organizace a spolky, aby tak snížila riziko stále ještě možného pokusu o změnu poměrů v Itálii zleva.
K tomu je vlastně Benito Mussolini vybaven Parlamentem „na jeden rok“ pravomocemi jako faktický legální diktátor.
Že se Mussolini mohl opřít zvláště o střední a vyšší vrstvy, unavených a někdy také „rudou vlnou“ postrašených Italů, to potvrzuje například údaj o růstu investic do italského hospodářství. Během let 1923 až 1925 stoupnou investice do italského hospodářství ze 4 miliard na 11,5 miliardy lir.
Nejdůležitějším úkolem Benita Mussoliniho v prvních měsíců vlády byla fašizace Itálie. Chtěl zajistit vítězství puče a nastolit „pořádek“. K tomu provádí sérii administrativních opatření.
Ale to si ještě v listopadu 1922, jako ministr zahraničních věcí, odskočí na jednání, na pár dní, do Londýna. Když se vrátí začne se plně věnovat italským záležitostem.
Již 15. prosince 1922 vytváří orgán, který stojí nad italskou vládou stejně jako nad Parlamentem. Je to tzv. „Velká fašistická rada“.
Členy Velké fašistické rady jsou: premiér, ministr vnitra, jejich státní podtajemníci, vysocí straničtí (fašističtí) a státní (postupně čím dál více fašističtí) hodnostáři.
Tady je začátek postupné „Totality“ italské společnosti. Tady je začátek pozvolného prorůstání fašistických struktur celým státním a společenským organizmem Itálie.
S těmito prvními kroky samozřejmě souvisí formování tzv. Dobrovolných milic pro národní bezpečnost.
Dobrovolné milice pro národní bezpečnost není nic jiného než, že vlastně zlegalizuje „černé košile“, které přitom dále podléhaly výhradně vedení fašistické strany a jejímu vůdci. Při té příležitosti je také rozpuštěna Královská garda.
Při budování policejního režimu, který je dělán přesně podle potřeb fašistické strany, jmenuje Mussolini tzv. „Politické komisaře“, kteří podobně jako „Létající prefekti“ zasahují vždy a všude tam, kde je to nutné - podle představ Duceho.
To, že byly legalizovány fašistické milice, to přineslo legalizaci i jejich činů a zločinů.
Již za 3 dny po založení tzv. „Dobrovolných milicí“ , „Politických komisařů“ a „Létajících eskader“ v Turíně, se squadristé jednoho zločinu dopustí, když v odvetu za smrt svých dvou spolubojovníků ve rvačce (hospodské) zabijí „nejlepší trestné eskadry“ 22 „revolucionářů“ – jak poté prohlásil jejich velitel. A aby jim byla skutečně zajištěna bezpečnost, je 20. prosince 1922 vyhlášena amnestie pro „politické přečiny“. Tento turínský velitel fašistů je zároveň povýšen.
Podobný případ je pak i v lednu 1923 v La Spezia, kde je za jediný den zabito 14 „bolševiků“. Tady je to odveta za smrt fašisty, kterého, jak se pak ve skutečnosti zjistí, zabili jeho vlastní přátelé fašisti.
Když se pak v Parlamentu, v únoru 1923, ptají Mussoliniho, ten jim odpoví, že není o čem vlastně diskutovat, a že se vlastně nic neděje, a že veškerá odpovědnost padá na něho. Mussolini to vysvětluje tak, že oproti liberálnímu státu se jeho fašistický protějšek nejen brání, ale také hned útočí. A hned také v Parlamentu dodá, cituji:
„Všechny… zákony, doktríny a zákoníky nejsou nic, pokud v daném okamžiku nedá karabiník svou fyzickou silou pocítit váhu… zákona.“
Mussolini stále více a více dává najevo v každém svém činu, v každém svém nařízení, kdo je v Itálii pánem.
Bohužel mu to stále více zajišťuje příliv členů do fašistické strany. První jsou samozřejmě konjukturalisté (lidé, kteří půjdou s každým, aby sami vynikli), kteří vycítili šanci. Přidávají se také váhající. A tak má v květnu 1923 NFS již 500 000 členů. Z toho je 200 000 fašistů v bojových jednotkách. Je to doslova soukromá armáda – stát ve státě. Neznamená to však, že se fašistická strana se státem ztotožňuje. Naopak, chce být oddělena, chce existovat jako samostatný celek. Chce být elitou, která poslouchá jen svého vůdce.
Pak se vrhne Mussolini na pohlcení nacionální strany, která mu byla spojencem a nyní se chce stát jejím protektorem. Mussolini si na ně došlápne. Nejprve rozpustí všechny vojenské organizace, kromě fašistických. Tak musí skončit tzv. „modré košile“ a po jejich likvidaci, jako „ozbrojené pěsti“ se rozpadne i vlastní nacionalistická strana. Mnoho jejich členů přejde ihned k fašistům a Mussolini není proti. Má je pod kontrolou, vidí na ně a může na ně dohlížet. Mussolini je stále více posedlý stihomamem, stále chce na vše osobně dohlížet. Nechce, aby ho někdo pomocí puče (jako on provedl) připravil o jeho vedoucí postavení. Je to běžný rys, který se objeví v každé diktatuře.
Když skončí s nacionalisty, vrhne se na lidovce.
Lidovci mají v dubnu 1923 sjezd, který má dát jasnou odpověď - kdo je s kým, a kdo je proti komu. Několik delegátů lidovců přejde přímo k fašistům. Jasně antifašistický don Sturzo a s ním většina účastníků sjezdu přestoupí k opozici.
Duce by tak ztratil křehkou podporu, kterou v Parlamentu má. Tím, že ukřičeli jeho stoupence v lidové straně, vystavili se Duceho hněvu. Duce sáhne po sankcích. Jako první donutí lidovce sedící ve vládě (2 ministry), aby do 14 dnů vládu opustili. Vatikán jen bezmocně přihlíží a Mussolini to chápe jako souhlas.
To je ale málo!
Mussolini již dlouho sní o nových volbách, které chce vyhrát. Chce, aby i Parlament se mu položil k nohám.
Fašistický poslanec a Mussoliniho blízký spolupracovník Giacomo Acerbo, předloží v Poslanecké sněmovně projekt volebního zákona.
Tento originální, neobvyklý volební zákon, který se právě podle Acerba bude jmenovat „Legge Acerbo“ je skutečně nevšední.
Strana, která získá ve volbách 25% hlasů, bude mít 2/3 křesel, zatímco všechny ostatní, třebaže dají dohromady 75% hlasů, budou mít jenom 1/3 hlasů.
Duce tím sledoval hned několik cílů – nejen, že by fašisté měli v Poslanecké sněmovně většinu, kterou by získali legálně, ale zůstala by i opozice jako důkaz „demokratičnosti“ režimu. V této chvíli ještě nechtěl Mussolini zlikvidovat opozici, v této chvíli ji ještě potřeboval. Nechtěl opozici zahnat do kouta dřív, než uzraje doba.
Rozprava o „legge Acerbo“, jak se zavedení vlády jedné strany říkalo, měla být zahájena v červenci 1923. Mussolini spěchal, aby nedošlo k vnitropolitické krizi. Při té rozpravě provádí Mussolini skutečně svérázný výklad svých úmyslů, cituji:
„Prohlašuji, že chci vládnout, je-li to možné, se souhlasem většího počtu občanů. V očekávání toho, že tento konsensus vzniká, živí se a sílí, kladu důraz na maximum možné síly.“
Při té rozpravě především sledoval jak reaguje lidová strana a jestli mu nechce zmíněný projekt volebního zákona hodit pod nohy. Když viděl, že to pro lidovou stranu není stravitelné, šel na věc takticky. Začal vyhrožovat a tak nutil lidovou stranu k ústupkům. Prohlásil, že když don Sturzo bude proti Acerbovu návrhu vystupovat, tak církev ztratí fašistickou podporu. No a to Vatikánu a biskupům stačilo! Don Sturzo musel odejít do ústraní. Posloužil jako oltářní oběť.
Aby dál „naladil“ zbytek lidových poslanců, stejně jako poslance dalších stran, nařídí Benito Mussolini oddílům „černých košil“ střežit sídlo Poslanecké sněmovny v paláci Montecitorio. Vše zdůvodňuje „zájmem“ o bezpečnost poslanců, aby se neopakovaly takové události jako v květnu 1922, kdy „neznámé“ osoby zbily fašistického poslance Alfréda Misuriho (ač fašista, byl napaden fašisty). Když tedy rozprava začíná 10. července 1923 stojí na chodbách Montecitoria muži v černých košilích. Ale nikoli, aby střežily, ale jak později Mussolini vysvětloval, „aby oběsily každého, kdo by hlasoval proti“.
Výsledek hlasování byl jasný předem. Jen stovka socialistů, komunistů a demokratů, ke kterým se připojilo 40 lidovců byla proti „legge Acerbo“.
Italský Parlament tak na Mussoliniho příkaz a nátlak vlastně rozhodl o své sebevraždě, kterou v listopadu 1923 ještě dokoná Senát schválením tohoto zákona.
Benito Mussolini – Duce Itálie opět zvítězil!

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 16.

Díl I.

Část 16.

Italský fašismus si začal upevňovat moc ve všech lidských sférách a to jak intelektuální cestou, tak cestou násilí.
Například svobodné zednáře, kteří do této chvíle Mussoliniho a fašismus podporovali a někteří svobodní zednáři byli dokonce členy NFS, prostě v lednu 1923 rozpustil a nechal je postupně zaniknout.
Fašismus a Mussolini samozřejmě programově pronásledovali krajní levici. Pronásledování krajní levice Italové vítali a i proto odpouštěli Mussolinimu a fašistům jejich některé diktátorské metody. Tady samozřejmě docházelo k častému zatýkání a násilí. Rozpuštění dělnických asociací byla jedna z forem, jak ničit organizování dělníků a prosazování dělnických požadavků. Když chtěl například Mussolini zlomit odpor státních zaměstnanců, tak propustil 40 000 železničářů. Svátek 1. máje zakázal a místo něj Itálie slavila 21. duben – výročí založení Říma.
Na červenec 1923 připravilo fašistické hnutí nový zákon o tisku. Odpor proti němu byl však tak velký, že jej fašisté jen prostě o rok odložili.
Ruku v ruce s administrativními zákroky šlo i neoficielní násilí, které se nevyhýbalo nikomu, kdo byl označen za „antifašistu“, nebo jak se běžně říkalo „odpůrce fašismu“.
Tak byl například v srpnu 1923 zavražděn kněz Giovanni Minzini. Fašistické milice jej nejprve strašně zmlátily holemi, aby ho nakonec utloukly – při svých kázáních mluvil proti fašismu, zvláště před mládeží.
Ale fašisté se mydlili i mezi sebou. I mezi fašisty docházelo k rozporům, zvláště mezi „starými“ a „mladými“ fašisty. Mladí fašisté chtěli mít také svůj podíl na moci a zaútočili slovně na jednoho z prvních velitelů, ortodoxního fašistu Roberta Farinacciho. Mladí zaútočili akcí k „očistě strany“ - obvinili staré fašisty a Roberta Farinacciho z korupce, zneužívání úřadů atd. Nejhorší je, že na těch obviněních bylo hodně pravdy.
Duce však neváhal: ztrestal ‚mladé odpadlíky‘ podobnými metodami jako své nepřátele. Jejich mluvčí Misuri byl zbit do bezvědomí. Mussolini to obrátil pro sebe, neboť Misuri byl zbit přímo v Poslanecké sněmovně svými soukmenovci, a nechal hlídat všechny poslance a celou Poslaneckou sněmovnu.
Ve své straně pak jenom říkal, že je to vklad do vnitrostranické diskuze, jak udržet moc se stejnými kádry, se kterými je NFS dobyla. Tak varoval své přátele i mladé opozičníky.
Aby mu NFS nepřerostla přes hlavu stavěl celý její aparát pod svou kontrolu tím, že zesiloval státní aparát, jako protiváhu vůči černým košilím a zvláště squadrám. Neustále rozšiřoval základnu svého působení, zaměstnával jak státní aparát tak fašisty a to především jejich vzájemným soupeřením. Nevědomky mu zde pomáhal právě Farinacci, který jako muž číslo 1 po Mussolinim neustále požadoval rozluku fašistické strany a státu.
Tak je nutno i posuzovat tzv. ‚pakt z paláce Chigi‘, kterým se podnikatelé sdružení v Confindustrii dohodli s fašistickými odbory Konfederací korporací na spolupráci. Odbory tak uznaly, že i pro ně je nejdůležitější „produktivita práce a národní zájmy“. To samozřejmě velmi pozvedlo prestiž Mussoliniho v očích středních a bohatých vrstev v době, kdy se Itálie připravovala na volby.
Mussolini jakoby tím říkal – pozor - „Třídní boj v Itálii definitivně skončil“.
Mussolini si, ale naklonil i Confindustrii dalším kouskem, když dal zbytku dělnických asociací ultimatum: buď se podřídíte fašistické kontrole, nebo vám bude státem zabaven veškerý majetek!
Confindustria ihned připsala na fašistický volební fond 25 miliónů lir!
Když Mussolini 25. ledna 1924 rozpustil Parlament, ihned navrhl sestavit fašistickou volební kandidátku a to nejen z fašistů, ale i z některých osobností dalších stran a význačných osobností Itálie. Co tím sledoval je jasné, chtěl podle Acerbiho zákona svých 25% hlasů a tím 2/3 hlasů v Parlamentu, tedy většinu.
Na kandidátce se tak ocitne Salandra, Orlando a další, kteří mu již posvětili „pochod na Řím“.
Tentokrát Giovanni Giolitti zůstal stranou, chtěl snížit svou odpovědnost za současný vývoj, ale již to nic neovlivnilo.
Mussolini vše žene do voleb!
Poprvé, tři dny po rozpuštění Parlamentu, promluví k Italům z místa, které si později tolik oblíbil – z balkónu Benátského paláce v centru Říma, na úpatí památníku krále sjednotitele Viktora Emanuela II.
Mussolini tady bez servítků řekne s jakým programem jde fašismus do voleb, cituji:
„Ať je jednou pro vždy řečeno: Kdo se dotkne milice, ten se potká s olovem… My, když jde o vlast, když jde o fašismus, jsme připraveni zabíjet a umírat.“
A skutečně nemluví do větru, někteří volební soupeři jsou zavražděni, jiní zmláceni, dalším nalijí do krku litry ricinového oleje. Jejich domy a byty jsou vytloukány, stejný osud potká redakce nepohodlných novin a časopisů.
Černé košile se snaží.
To vše však Mussolini hodnotí slovy, cituji:
„Místo vnitřního nepořádku, místo anarchie nastoupila vláda“.!!!

Strašné je, že za Mussolinim jde stále více Italů. V Mussolinim spatřují naději na skutečnou změnu k lepšímu. Věří, že nezůstane jen u slov, jsou připraveni a ochotni se přizpůsobit a vůbec jim v tu chvíli nevadí, že ti tzv. „nepoučitelní“ jsou poučováni „jinými způsoby“!!!

Výsledek voleb stanovených na 6. dubna 1924 začíná být pomalu jasný. Jde vlastně jen o to, kolik získají fašisté hlasů. V Itálii nikdo nepochyboval, že to bude víc než 25%.
A skutečně!
Kandidáti fašistické strany dostali 4 305 000 hlasů, což znamenalo 65%. Když to převedeme na poslanecká křesla, znamenalo to 374 míst.
Pro opozici hlasovali 3 000 000 Italů, což znamenalo, že měli 150 poslanců.
Mussolini už žádnou hrozbu v Itálii neviděl a ve svém projevu jen řekl, cituji:
„Itálie je klidná. Itálie pracuje. Je těžké najít dnes v Evropě stabilitu stejnou jako je v Itálii.“
Po květnu 1924 hledí Mussolini s optimizmem do budoucna a mluví o tom, že má ruce na tepu národa a že jeho síla není nic jiného, než koncentrovaný konsenzus.


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.