I.díl. Italský fašismus. Č 13.
Napsal: 25/2/2008, 07:22
I.díl. Italský fašismus. Č 13.
Díl I.
Část 13.
Historických 8 dní, od 24. října do 31. října 1922, 8 dní plných zvláštních situací a politických událostí, uvrhne Itálii na 21 let do spárů fašismu! Pojďme a podívejme se jak tyto dny vypadaly!
Pochod fašistů na Řím – na „ Věčné město.“
Benito Mussolini přijíždí do Neapole dne 24. října 1922. Tady na něho čeká 40 000 fašistů v černých košilích. Ráno ještě plně rozhodnut Mussolini o „pochodu na Řím“ zcela není. Nejprve dopoledne promluví v divadle San Carlo ke svým nejbližším. Chce rozpustit poslaneckou sněmovnu, chce volební reformu a volby co nejdříve. Do vlády nechce zadními vrátky a proti předchozím požadavkům, chce křeslo premiéra.
Odpoledne, když Mussolini přihlíží slavnostnímu pochodu fašistických oddílů na neapolském náměstí Plebiscite už rozhodnut je. Tady už říká, že buď nám tu vládu dají a nebo si ji vezmeme a pokračuje, cituji:
„Pokud vláda neustoupí před požadavky těch, kdo reprezentují národ, ‚černé košile‘ pomašírují na Řím.“
Právě na slova pomašírují na Řím mu davy fašistů odpovídají voláním: „Na Řím!“ A Mussolini gestem naznačuje souhlas.
Po těchto parádách se večer 24. října 1922 sejde Mussolini v hotelu Vesuvo na břehu moře s de Bonem, de Vecchiem, Italo Balbem, Bianchim a třemi dalšími čelními fašisty, aby celou situaci znovu posoudili a rozhodli.
Tady Mussolini navrhuje, aby politické vedení NFS převzal už dříve navržený kvadrumvirát – Bianchi, de Bono, de Vecchi a Italo Balbo. Kvadrumvirát není jen politické vedení, ale kvadrumvirové především zodpovídají za útok na Řím. Na schůzce se rozhodne, že k ustanovení kvadrumvirátu dojde o půlnoci 26. října 1922 a za dalších 24 hodin bude vyhlášena mobilizace fašistických milic.
Mussolini pak odjíždí z Neapole do Milána a to z mnoha důvodů. Nejen, že tam chce vydat poslední rozkazy, ale také proto, že v případě neúspěchu to má z Milána autem na švýcarské hranice jen 2 hodiny. Zatímco do Říma a k vítězství je to 800 km a 10 hodin vlakem.
Mussolini také ještě stačí poslat přes bývalého premiéra Salandru poslední ultimátum králi a předsedovi vlády, ve kterém jasně říká, cituji:
„Buď demise vlády, nebo pochod na Řím.“
Fašističtí vojenští velitelé o výsledku tažení nepochybují. Mussolini chce však mít stále dvířka otevřená a v celé situaci stále zvažuje pro a proti.
Později situaci těchto dnů popisuje poslanec Gino Olivetti (známá italská podnikatelská rodina), když říká, cituji:
„Mussolini manévroval s ďábelskou obratností. Až do poslední chvíle vyjednával se všemi, a když měl jistotu, že má zajištěno dobré místo v kterékoli vládě, spustil, nebo dal spustit pochod na Řím.“
Že byl Mussolini opatrný o tom svědčí i to, že nebyl na stejném místě, jako byl kvadrumvirát.
Kvadrumvirát se usadil v Perugii, kde vojenské velení dostal na starost de Bono, který měl nejvíce vojenských zkušeností (za 1. světové války velel armádnímu sboru).
Do Perugie poslal Mussolini příkaz začít!
Je také třeba říci, že do poslední chvíle fašistické velení zvažovalo, jak si vše pojistit v případě, že by byli poraženi. Chtěli založit ještě politický triumvirát zajímavého složení: Mussolini, králův bratranec vévoda z Aosty a d’Annunzio.
Tento návrh nakonec neprošel.
V Římě zatím, v paláci Viminale, sídle premiéra, jedná Factova vláda o fašistickém ultimátu. Premiéru Factovi ho doručil osobně liberál Salandra (bývalý premiér). Výsledkem vládního jednání je šalamounské rozhodnutí. Ministři neodstoupí, ale své úřady předají k dispozici premiérovi Factovi.
Michele Bianchi, generální tajemník NFS, který působil jako spojka mezi Mussolinim a vládou toto šalamounské rozhodnutí předá v noci na 26. října 1922 do Milána.
Mussolini odpoví, cituji:
„Nic neměnit na učiněných rozhodnutích.“
Sám Mussolini večer 26. října 1922 trávil v divadle La Scala, kde byl na Wagnerově koncertě v doprovodu své milenky, divadelní kritičky Sarfattiové.
Vládní kabinet Facty odstupuje až 27. října 1922 večer.
Večer 27. října 1922 je Mussolini pro změnu v Manzoniho divadle se svou manželkou Rachel. Tady sleduje Molnárovu hru – Labuť.
Tento den vejde v známost, že byla provedena mobilizace všech fašistických milic v Itálii.
Premiér Luigi Facta se ještě na poslední chvíli pokoušel celou politickou situaci zvrátit a otočit jí proti Mussoliniho plánům. Navrhl vyhlásit výjimečný stav a předat moc armádě!
Krizová situace nutí krále Viktora Emanuela III., aby se vrátil z letního sídla San Rosso do Říma.
Premiér Facta v tuto dobu zve Mussoliniho do Říma, což samozřejmě Mussolini odmítá. Chce být mimo přímý dosah státní moci v Miláně a s Římem je spojen jen telefonem a telegrafem. Pro Mussoliniho to bylo správné rozhodnutí, neboť ministr vnitra Taddei již měl připraveny zatykače na všechny fašistické činitele.
Na přímý příkaz premiéra Facty je vyhlášen mimořádný stav (Facta věřil, že král s tímto opatřením bude souhlasit).
Zatím v Perugii vydává kvadrumvirát deklaraci, ve které se píše, cituji:
„…udeřila hodina rozhodující bitvy. Před čtyřmi roky zahájila naše armáda rozsáhlou ofenzívu, která jí dovedla k vítězství. Nyní armáda ‚černých košil‘ přebírá toto zmrzačené vítězství a míříc na Řím, dovede ho ke slávě Kapitolu. Ode dneška jsou principi a triari (jednotky milic) mobilizovány… Z příkazu velitele vojenská, politická a správní moc vedení strany přechází do rukou tajného akčního kvadrumvirátu s diktátorskými pravomocemi. Armáda, zálohy a nejvyšší ochránce národa se nesmějí na tomto boji podílet.“
Deklarace dále říká, že fašistické vedení jde proti politické slabosti a slabomyslnosti, že poskytne pomoc všem podnikatelům a že dělníkům a úředníkům zajistí „spravedlivá práva“!
Deklarace má samozřejmě i své vyhrůžky, cituji:
„Budeme šlechetní vůči odzbrojenému protivníkovi, vůči ostatním budeme tvrdí.“
Konec fašistické deklarace je pak patos a zaklínací formule, cituji:
„Vyzýváme Nejvyššího a duše našich pěti set tisíc padlých, aby dosvědčili, že nás žene kupředu jediné přání, že nás spojuje jediná vůle, že hoříme stejnou vášní: přispět k blahu a velikosti národa.“
V době kdy se s deklarací fašistů seznamují Italové (pátek 27. října 1922 – z novin a rádia), shromažďují se fašisté severně od Říma a připravují se Věčné město dobýt. Postupně se jich tam shromáždí konečných 50 000.
Ovšem ráno 28. října 1922, když chtějí velitelé vydat rozkaz na pochod, zjistí, že italská armáda, poslušná vlády, začala realizovat opatření doprovázející vyhlášení výjimečného stavu – přerušila železniční tratě.
Černokošiláči tak stojí v dešti a bahně a přešlapují na místě. Aut mají málo a mají je jen velitelé a to na přepravu nestačí. Mimo toho ztratí fašisté spojení s Perugií, takže celý puč probíhá živelně a nekoordinovaně.
V tuto dobu by na zlikvidování fašistického puče také stačila větší rozhodnost vládních orgánů. Kvadrumvirát seděl v Perugii v jednom hotelu a stačilo je jenom zatknout. V Miláně seděl Benito Mussolini hlídán 60 ozbrojenými fašisty, zabarikádován v redakci Popolo d’Italia.
Některé oddíly fašistů však přesto v mnoha městech obsazují důležitá místa ( pošty, banky, rozhlas, noviny….).
Den 28. října 1922 připadl na sobotu. Ihned ráno se premiér Facta vypravil do paláce Quirinalu za králem Viktorem Emanuelem III. Chce od krále podpis na dekret o výjimečném stavu, který předtím vyhlásil. Právě proto některé oddíly italské armády už opustily kasárna a připravují se k boji s fašisty.
Brány Věčného města – Říma, které byly otevřeny ve dne i v noci od roku 1870 – jsou nyní zavřeny a obránci města v něm připravují zátarasy.
Italský král Viktor Emanuel III. odmítá dekret o výjimečném stavu podepsat.
Premiér Luigi Facta se ho pokouší přesvědčit, ale král je neoblomný.
Historické, osudové hodiny Itálie bijí na poplach!!!
Těch 25 000 vojáků generála Puglieseho by v tu chvíli, vybaveno těžkou technikou, na celé fašistické pochodové útvary, z jejich lehkou výzbrojí, úplně stačilo. Přesně tak, jak to předpověděl generál Badoglio!
Ke králi v Quirinalu však mimo premiéra Facty přichází další a další návštěvy. Například admirál Paolo Thaon di Revel, generál Armando Diaz, šéf nacionalistů Luigi Federzoni a velice aktivní, bývalý premiér Antonio Salandra (chce křeslo premiéra).
Všichni naléhají na krále Viktora Emanuela III., aby proti fašistům nezasahoval.
Když potom přijde z Perugie zpráva, že si vévoda z Aosty dělá naději na italský trůn, král s konečnou platností rozhodne, že dekret o výjimečném stavu v Itálii nepodepíše!!!
Je 28. října 1922 11 hodin 30 minut dopoledne, když dálnopisy tiskové agentury Stefani vyťukávají zprávu, že: „Nařízení o vyhlášení výjimečného stavu“ už není aktuální.
Armáda se má vrátit do kasáren!
Prefekti a městské rady po celé Itálii postupně předávají své pravomoci novým vládcům!
Díl I.
Část 13.
Historických 8 dní, od 24. října do 31. října 1922, 8 dní plných zvláštních situací a politických událostí, uvrhne Itálii na 21 let do spárů fašismu! Pojďme a podívejme se jak tyto dny vypadaly!
Pochod fašistů na Řím – na „ Věčné město.“
Benito Mussolini přijíždí do Neapole dne 24. října 1922. Tady na něho čeká 40 000 fašistů v černých košilích. Ráno ještě plně rozhodnut Mussolini o „pochodu na Řím“ zcela není. Nejprve dopoledne promluví v divadle San Carlo ke svým nejbližším. Chce rozpustit poslaneckou sněmovnu, chce volební reformu a volby co nejdříve. Do vlády nechce zadními vrátky a proti předchozím požadavkům, chce křeslo premiéra.
Odpoledne, když Mussolini přihlíží slavnostnímu pochodu fašistických oddílů na neapolském náměstí Plebiscite už rozhodnut je. Tady už říká, že buď nám tu vládu dají a nebo si ji vezmeme a pokračuje, cituji:
„Pokud vláda neustoupí před požadavky těch, kdo reprezentují národ, ‚černé košile‘ pomašírují na Řím.“
Právě na slova pomašírují na Řím mu davy fašistů odpovídají voláním: „Na Řím!“ A Mussolini gestem naznačuje souhlas.
Po těchto parádách se večer 24. října 1922 sejde Mussolini v hotelu Vesuvo na břehu moře s de Bonem, de Vecchiem, Italo Balbem, Bianchim a třemi dalšími čelními fašisty, aby celou situaci znovu posoudili a rozhodli.
Tady Mussolini navrhuje, aby politické vedení NFS převzal už dříve navržený kvadrumvirát – Bianchi, de Bono, de Vecchi a Italo Balbo. Kvadrumvirát není jen politické vedení, ale kvadrumvirové především zodpovídají za útok na Řím. Na schůzce se rozhodne, že k ustanovení kvadrumvirátu dojde o půlnoci 26. října 1922 a za dalších 24 hodin bude vyhlášena mobilizace fašistických milic.
Mussolini pak odjíždí z Neapole do Milána a to z mnoha důvodů. Nejen, že tam chce vydat poslední rozkazy, ale také proto, že v případě neúspěchu to má z Milána autem na švýcarské hranice jen 2 hodiny. Zatímco do Říma a k vítězství je to 800 km a 10 hodin vlakem.
Mussolini také ještě stačí poslat přes bývalého premiéra Salandru poslední ultimátum králi a předsedovi vlády, ve kterém jasně říká, cituji:
„Buď demise vlády, nebo pochod na Řím.“
Fašističtí vojenští velitelé o výsledku tažení nepochybují. Mussolini chce však mít stále dvířka otevřená a v celé situaci stále zvažuje pro a proti.
Později situaci těchto dnů popisuje poslanec Gino Olivetti (známá italská podnikatelská rodina), když říká, cituji:
„Mussolini manévroval s ďábelskou obratností. Až do poslední chvíle vyjednával se všemi, a když měl jistotu, že má zajištěno dobré místo v kterékoli vládě, spustil, nebo dal spustit pochod na Řím.“
Že byl Mussolini opatrný o tom svědčí i to, že nebyl na stejném místě, jako byl kvadrumvirát.
Kvadrumvirát se usadil v Perugii, kde vojenské velení dostal na starost de Bono, který měl nejvíce vojenských zkušeností (za 1. světové války velel armádnímu sboru).
Do Perugie poslal Mussolini příkaz začít!
Je také třeba říci, že do poslední chvíle fašistické velení zvažovalo, jak si vše pojistit v případě, že by byli poraženi. Chtěli založit ještě politický triumvirát zajímavého složení: Mussolini, králův bratranec vévoda z Aosty a d’Annunzio.
Tento návrh nakonec neprošel.
V Římě zatím, v paláci Viminale, sídle premiéra, jedná Factova vláda o fašistickém ultimátu. Premiéru Factovi ho doručil osobně liberál Salandra (bývalý premiér). Výsledkem vládního jednání je šalamounské rozhodnutí. Ministři neodstoupí, ale své úřady předají k dispozici premiérovi Factovi.
Michele Bianchi, generální tajemník NFS, který působil jako spojka mezi Mussolinim a vládou toto šalamounské rozhodnutí předá v noci na 26. října 1922 do Milána.
Mussolini odpoví, cituji:
„Nic neměnit na učiněných rozhodnutích.“
Sám Mussolini večer 26. října 1922 trávil v divadle La Scala, kde byl na Wagnerově koncertě v doprovodu své milenky, divadelní kritičky Sarfattiové.
Vládní kabinet Facty odstupuje až 27. října 1922 večer.
Večer 27. října 1922 je Mussolini pro změnu v Manzoniho divadle se svou manželkou Rachel. Tady sleduje Molnárovu hru – Labuť.
Tento den vejde v známost, že byla provedena mobilizace všech fašistických milic v Itálii.
Premiér Luigi Facta se ještě na poslední chvíli pokoušel celou politickou situaci zvrátit a otočit jí proti Mussoliniho plánům. Navrhl vyhlásit výjimečný stav a předat moc armádě!
Krizová situace nutí krále Viktora Emanuela III., aby se vrátil z letního sídla San Rosso do Říma.
Premiér Facta v tuto dobu zve Mussoliniho do Říma, což samozřejmě Mussolini odmítá. Chce být mimo přímý dosah státní moci v Miláně a s Římem je spojen jen telefonem a telegrafem. Pro Mussoliniho to bylo správné rozhodnutí, neboť ministr vnitra Taddei již měl připraveny zatykače na všechny fašistické činitele.
Na přímý příkaz premiéra Facty je vyhlášen mimořádný stav (Facta věřil, že král s tímto opatřením bude souhlasit).
Zatím v Perugii vydává kvadrumvirát deklaraci, ve které se píše, cituji:
„…udeřila hodina rozhodující bitvy. Před čtyřmi roky zahájila naše armáda rozsáhlou ofenzívu, která jí dovedla k vítězství. Nyní armáda ‚černých košil‘ přebírá toto zmrzačené vítězství a míříc na Řím, dovede ho ke slávě Kapitolu. Ode dneška jsou principi a triari (jednotky milic) mobilizovány… Z příkazu velitele vojenská, politická a správní moc vedení strany přechází do rukou tajného akčního kvadrumvirátu s diktátorskými pravomocemi. Armáda, zálohy a nejvyšší ochránce národa se nesmějí na tomto boji podílet.“
Deklarace dále říká, že fašistické vedení jde proti politické slabosti a slabomyslnosti, že poskytne pomoc všem podnikatelům a že dělníkům a úředníkům zajistí „spravedlivá práva“!
Deklarace má samozřejmě i své vyhrůžky, cituji:
„Budeme šlechetní vůči odzbrojenému protivníkovi, vůči ostatním budeme tvrdí.“
Konec fašistické deklarace je pak patos a zaklínací formule, cituji:
„Vyzýváme Nejvyššího a duše našich pěti set tisíc padlých, aby dosvědčili, že nás žene kupředu jediné přání, že nás spojuje jediná vůle, že hoříme stejnou vášní: přispět k blahu a velikosti národa.“
V době kdy se s deklarací fašistů seznamují Italové (pátek 27. října 1922 – z novin a rádia), shromažďují se fašisté severně od Říma a připravují se Věčné město dobýt. Postupně se jich tam shromáždí konečných 50 000.
Ovšem ráno 28. října 1922, když chtějí velitelé vydat rozkaz na pochod, zjistí, že italská armáda, poslušná vlády, začala realizovat opatření doprovázející vyhlášení výjimečného stavu – přerušila železniční tratě.
Černokošiláči tak stojí v dešti a bahně a přešlapují na místě. Aut mají málo a mají je jen velitelé a to na přepravu nestačí. Mimo toho ztratí fašisté spojení s Perugií, takže celý puč probíhá živelně a nekoordinovaně.
V tuto dobu by na zlikvidování fašistického puče také stačila větší rozhodnost vládních orgánů. Kvadrumvirát seděl v Perugii v jednom hotelu a stačilo je jenom zatknout. V Miláně seděl Benito Mussolini hlídán 60 ozbrojenými fašisty, zabarikádován v redakci Popolo d’Italia.
Některé oddíly fašistů však přesto v mnoha městech obsazují důležitá místa ( pošty, banky, rozhlas, noviny….).
Den 28. října 1922 připadl na sobotu. Ihned ráno se premiér Facta vypravil do paláce Quirinalu za králem Viktorem Emanuelem III. Chce od krále podpis na dekret o výjimečném stavu, který předtím vyhlásil. Právě proto některé oddíly italské armády už opustily kasárna a připravují se k boji s fašisty.
Brány Věčného města – Říma, které byly otevřeny ve dne i v noci od roku 1870 – jsou nyní zavřeny a obránci města v něm připravují zátarasy.
Italský král Viktor Emanuel III. odmítá dekret o výjimečném stavu podepsat.
Premiér Luigi Facta se ho pokouší přesvědčit, ale král je neoblomný.
Historické, osudové hodiny Itálie bijí na poplach!!!
Těch 25 000 vojáků generála Puglieseho by v tu chvíli, vybaveno těžkou technikou, na celé fašistické pochodové útvary, z jejich lehkou výzbrojí, úplně stačilo. Přesně tak, jak to předpověděl generál Badoglio!
Ke králi v Quirinalu však mimo premiéra Facty přichází další a další návštěvy. Například admirál Paolo Thaon di Revel, generál Armando Diaz, šéf nacionalistů Luigi Federzoni a velice aktivní, bývalý premiér Antonio Salandra (chce křeslo premiéra).
Všichni naléhají na krále Viktora Emanuela III., aby proti fašistům nezasahoval.
Když potom přijde z Perugie zpráva, že si vévoda z Aosty dělá naději na italský trůn, král s konečnou platností rozhodne, že dekret o výjimečném stavu v Itálii nepodepíše!!!
Je 28. října 1922 11 hodin 30 minut dopoledne, když dálnopisy tiskové agentury Stefani vyťukávají zprávu, že: „Nařízení o vyhlášení výjimečného stavu“ už není aktuální.
Armáda se má vrátit do kasáren!
Prefekti a městské rady po celé Itálii postupně předávají své pravomoci novým vládcům!