PALBA.CZ

I.díl. Italský fašismus Č 21.

Díl I.

Část 21.

Křesťanské náboženství a víra v Boha je jedním z atributů, které spojují velké množství Italů.
S trochou nadsázky se dá říci, že: „Itálie bez křesťanství není Itálie“.

Nejmenší stát světa – Vatikán, v městské zástavbě „ Věčného města“ – Říma.




Jestliže chtěli fašisté dokonale připoutat Italy ke svým myšlenkám, zákonitě se museli nějakým způsobem srovnat s církví a papežem samotným.
Znamenalo to, že bylo třeba překonat několik skutečností.
Italské království v roce 1871 vzniklo tak, že pohltilo papežský stát. To byl první problém, který museli fašisté začít řešit.
Stejně tak, se ale musel předělávat, kdysi „rudý ateista“ – Benito Mussolini ( viz. jeho mladistvé rouhání v článku č. 1 - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2418 ), ač byl vychováván v rodině, která byla silně věřící. Po svém nástupu k moci se však Mussolini musel stát pragmatikem, neboť si dobře spočítal, že liberální anticírkevní politika je míň, než usmíření s Vatikánem.
Samozřejmě k tomu přispívalo to, že i papežové, stejně jako Duce, byli odpůrci liberalismu - liberálního státu.
Papežové a církev, s liberálním státem spojovali ponížení a porážku z počátku 70. let 19. století.
Pozdější Italské království k sblížení státu a papeže (církve) moc nepřispívalo. Tehdejší italský předseda Giolitti ve své době nechtěl připustit, že by se italský stát mohl spojit s italským katolicismem v jeden celek tvořený nezávislými částmi. Giolitti to dokonce přirovnával k vývoji po dvou paralelách.
Mussolini však spolu s Vatikánem tento směr změnili, takže se z rovnoběžek, staly různoběžky, které se jednoho dne protly.
Všechno to začalo už v roce 1922, kdy zemřel Benedikt XV., a na Svatý stolec usedl Pius XI. To již v té době papežův důvěrník monsignor Pizzardo zabránil spojení lidovců se socialisty proti fašistům a měl hlavní zásluhu na tom, že musel odejít antifašista don Sturzo z vedení lidové strany, když na něho v roce 1923 zaútočil Mussolini.
Již ve svém prvním projevu v Parlamentu, jak jsme si již říkali, vyslovil Mussolini tézi, že „Latinská a imperiální tradice je nyní představována katolicismem“.
Mussoliniho „prohlédnutí“ (sbližování s církví) pak pokračovalo tím, že se důrazně distancoval od ateismu, jako od něčeho nepřirozeného.
Když se Mussolini stal prvním mužem po králi, ihned se postaral o to, aby se kříž, znak katolicismu, vrátil do škol, soudů a dalších institucí, a aby se církevní školy dostaly na stejnou úroveň jako školy laické.
Počínání Mussoliniho stále více uspokojovalo Vatikán, takže se pomalu blížila doba sbližování. To přesto, že věc stále komplikovali řadoví fašističtí vůdci, kteří se svou „obrodnou aktivitou“ (mlácením, rozbíjením a ničením) nezastavili ani před tím křížem a knězem.
Další problémy nastaly po čtyřech atentátech na Mussoliniho, kdy byly v prosinci 1926, v rámci fašizace zlikvidovány z velké části i velké katolické organizace a sdružení. A kdy byla také rozpuštěna i lidová strana. Později fašisté také zakázali organizaci katolických skautů, což samozřejmě přineslo překážky mezi Benátským palácem (italská státní moc) a Vatikánem. Překážky to zatím nebyly nepřekonatelné.
Již začátkem roku 1925 je italskou vládou ustanovena komise, která je pověřena přípravou reformy církevních zákonů. V této komisi sedí se souhlasem Vatikánu také 3 římští duchovní.
Když je však komisí celý návrh církevních zákonů téměř hotov, ozve se Svatý otec.
Papež s celým postupem komise nesouhlasí a jasně říká, že italská vláda musí jednat přímo s Vatikánem.
Přímé rozhovory začínají v srpnu 1926. Trochu je zabrzdí již zmíněné prosincové rušení stran a spolků, ale pak práce pokračují dál.
Za fašistický stát s Vatikánem vyjednává státní poradce Barone a za církev advokát Francesco Pacelli, bratr budoucího papeže Pia XII. Do rozhovorů zasahuje i samotný král Viktor Emanuel III., takže se tyto hovory vedou i přes několik krizových okamžiků (zrušení lidové strany, skauting) a za 1 a půl roku se podaří příslušnou dohodu připravit. Před koncem dohotovení dohod umře státní tajemník Barone. Práce na dokončení těchto dohod se ujme sám Mussolini, který tím vlastně potvrdí, jak fašistům na dohodě s Vatikánem záleží.

Tak nastane historická chvíle, kdy Benito Mussolini a kardinál Pietro Gaspari podepíší 11. února 1929 v Lateránu příslušnou dohodu, která stanovuje soužití Vatikánu s Italským královstvím – tzv Lateránské dohody.
Na půdě Věčného města – v Římě - vzniká nejmenší stát světa – Vatikán.

V roce 1929 nejmenší stát světa Vatikán.




Jako vstřícné gesto se Vatikán vzdává svých požadavků na jakékoliv území, které mu patřilo před rokem 1871.
Itálie pak zaplatí Svatému stolci – Vatikánu - odškodnění ve výši 750 miliónů lir a zároveň mu jako součást vyrovnání předává obligace ve výši 1 miliardy lir na 5% úrok (ovšem finanční narovnání tím skončeno není, o tom se ještě hodně dlouho jedná).
Druhá strana - Italské království a Mussolini souhlasí s tím, že katolické náboženství bude státní a ostatní náboženství budou pouze tolerována. Svatý otec se zase zavázal, že nebude zasahovat do italské politiky. Tímto dojednaným konkordátem se katolická církev stává fakticky privilegovanou složkou italské společnosti a zároveň je bohužel i jednou z ideových platforem fašistického státu.
Ve světě vzbudí vnik státu Vatikán a dohoda s Itálií ohromnou senzaci a mluví se o ní všude a hodně dlouho - zvláště v katolických zemích.
Ovšem Benito Mussolini, tento rozporuplný fašistický diktátor, se ozývá již v květnu 1929 na zasedání nově zvoleného Parlamentu. Již tady zpochybňuje některé body Lateránské dohody. Podle jeho názoru je Italský stát přes svou katolickou identitu: … především a ve své podstatě fašistický stát. Dál také rozvíjí spor kolem výuky náboženství na školách. Když říká, že jde o ústupky fašistů církvi a ne o uznání historické úlohy církve, jak tyto dohody vysvětluje katolický klérus. A invektiva stíhá invektivu!
Tehdy trochu zanikne, že se Mussolini pokoušel i o smířlivější tón, když říkal, že se tady nedá mluvit o vítězích ani poražených, a že se jedná o vyrovnanou dohodu. Stejně tak zapadne, když Duce prohlásí o papeži, že máme před sebou skutečného italského pontifika a Svatý otec mu složí poklonu, když Duceho nazve „mužem prozřetelnosti“.
To byla vlastně všechno jen předzvěst mnohem většího střetu mezi Piem XI. a Mussolinim, ke které dochází v momentě, kdy si chtějí fašisté, jako všechno v Itálii, podřídit i katolicismus. Tomu se samozřejmě Vatikán brání.
Tento boj zahajují fašisté útokem proti sdružení „Katolická akce“. Fašisté totiž koncem května 1931 toto sdružení „Katolická akce“ z úřední moci rozpustí.
Tehdy si Svatý otec Pius XI. neodpustí poznámky k Mussoliniho činům, ba dokonce vybuchne. Je však opatrný. Nejprve veřejně odsoudí postup fašistů a potom zaútočí jmenovitě na tajemníka fašistické strany Giuseppa Giuratiho. Je to chytré tím, že nechá jméno Mussoliniho stranou. Takto si papež vytváří předpoklad pro kompromis.
Je jasné, že usmíření je nutné! Papež potřebuje Mussoliniho a Mussolini potřebuje papeže! Oba si nepřejí situaci vyhrotit, oba udělají krok zpět!
Mussolini obětuje Giuratiho a uzná pravomoci papeže. Papež Pius XI. odvolá ty vedoucí činitele Katolické akce, kteří nejsou nakloněni fašistům. Zároveň papež nařídí biskupům, aby se zdrželi politické aktivity.
Věřící totiž mají být poslušnými občany Italského království.
I když později, v dalších letech, vyjádří papež své výhrady vůči fašistickému režimu, jde již většina věřících Italů za Mussolinim. Věřící Italové sice svého pastýře vyslechnou, ale ten přece slibuje, ráj po smrti. Kdežto Mussolini, jako pastýř pozemský, slibuje „ráj na zemi“ a to je všem Italům v tuto dobu bližší.
V dalších letech (po této bouřce 1931) je většinou období klidu.
Církev neútočí abnormálně na fašismus a fašismus neútočí na církev a Vatikán - a to ani v době 2. světové války.

I.díl. Italský fašismus. Č 22.

Díl I.

Část 22.

V Itálii se stále více mísila diktatura jedné strany s diktaturou osobní - s diktaturou Mussoliniho. Tato doba, po roce 1926, se také nazývala dobou „césarskou“, když Mussolini hovoří o tom, že je to epocha, ovládaná výjimečnými osobnostmi, které v sobě nesou státní moc pro blaho národa proti Parlamentu. Svědčí o tom i to, že Mussolini jako šéf vlády vydával dekrety s platností zákona. Jen od ledna 1926, jich v následujících letech, vydal celkem 100 000 jako zákonů.
To již v roce 1928 dokončil změnu italského Parlamentu v loutkové divadlo, kde poslanci ruce zvedali tak, jak ukazoval Vůdce. Duce se již chtěl vyvarovat v budoucnu nepříjemných překvapení, až dosavadnímu Parlamentu vyprší funkční období. S většinou Parlamentu se také Duce kryl, před málo pravděpodobným pokusem Viktora Emanuela III. zbavit se ho.
Dekretem také nechal změnit zákon o volbách, který musel navíc ještě schválit Parlament. Tento nový volební zákon znamenal, že z 1 000 možných kandidátů na poslance jich 800 navrhovaly národní fašistické korporace a zbývajících 200 bylo buď přiřazováno královským dekretem, nebo je nominovaly jiné fašistické organizace. Ale aby to bylo ještě pojištěno dvojnásobně, z tohoto 1 000 – 400 vybírá Velká fašistická rada, která může na seznam doplnit i další osoby. Teprve tento „volební seznam“ předkládají fašisté voličům, kteří mohou hlasovat jen jako v referendu – ANO, a nebo pak jenom – NE.
Pár senátorů se sice ještě pokoušelo zákon napadnout a označilo jej za absurdní. Mussolini reagoval po svém – ještě více posílil pravomoci Velké fašistické rady. Nyní jí tvořil šéf vlády se slovem rozhodujícím, pak národní tajemník fašistické strany, kvadrumvirové z Pochodu na Řím a potom bývalí členové rady, kteří byli v posledních třech letech členy vlády, nebo zastávali úřad tajemníka strany. Ve Velké radě mají dočasně zasednout ministři a státní podtajemník vnitra, ředitel policie, šéf federace korporací, ředitel železnic, velitel milic a další, vždy podle potřeb. Je úplně jasné, že toto všechno byli fašisté. Šlo o nejvyšší státní orgán dosazený panovníkem a disponující veškerými pravomocemi, včetně stanovení nástupnického práva na italskou korunu.
Parlament v Itálii tak úplně ztratí na významu. Itálii již vede jenom diktátor.
Mussolini dál také oznamuje v červenci 1928, že když nyní existuje v zemi jediná řídící síla, reprezentovaná fašistickou revolucí, členové provinčních správ mají být také jmenováni vládou. Aby vše ještě pojistil, i k těmto úředníkům přiděluje ministerstvo vnitra vždy ještě zástupce fašistické strany. Již jsme hovořili o tom, že starostové v městech a ve vesnicích jsou nahrazeni jmenovanými podesty – fašisty.
Tyto všechny změny hlídá tajná policie, která má 100 000 lidí (Mussolini o ni hovoří, že má být nad Itálií jako déšť, že musí proniknout všude). Tajné policii pomáhá fašistická milice. Jestliže měla fašistická milice v roce 1926 - 220 000 příslušníků, tak na začátku 2. světové války má již 800 000 lidí.
Když takto změní volební zákon, může Mussolini koncem 20. let říci, že ústava z roku 1848 je v Itálii „mrtvá“ a „pohřbená“, protože Itálie už je jiná.
Volby v Itálii jsou tak nyní vlastně plebiscit, kterým má být obnoven Parlament. V každé volební místnosti stojí příslušníci milic. Prý na ochranu klidu a pořádku a aby případně poradili jak volit.
Prostě výsměch.
I tyto volby provází násilí, podle údajů zbytku opozice řáděním milic od začátku roku 1929 do voleb, které se konaly 24. března 1929 přijde o život 4 100 osob.
Itálie tedy volí dne 24. března 1929 - 400 fašistických kandidátů a jak říká Mussolini - „lid volí svobodně“!
Celkem ve volbách 8 517 838 lidí řekne ANO fašistickým kandidátům a slovíčko „NE“ se odváží říci 135 773 Italů.
Jak mohlo toto „Svobodné hlasování“ pro diktaturu dopadnout jinak, mohlo dopadnout jen takto.
Je to doba, kdy se Mussolini postaví na roveň panovníka a podobně i žije.

Abychom pochopili i pozdější vlivy do italské armády, do jejího vyzbrojování a přípravu pro válku, musíme se blíže seznámit se zásahy státu, tedy i Mussoliniho, do ekonomiky Itálie.
V politickém životě Mussolini důsledně ničil jakýkoliv liberalismus, v hospodářství, tedy v ekonomice to tak výrazné nebylo. Tady převažoval klasický liberalismus, jak ho v italských podmínkách prosazoval ekonom a Mussoliniho pozdější ministr financí, fašista Alberto di Stefani. Stejně tak postupoval i jeho nástupce Giuseppe Volpi, který se řadil mezi žáky liberální školy.
To vše platilo do roku 1925, kdy si Mussolini uvolnil ruce a začal se věnovat také ekonomickým otázkám.
Mussolini si k úspěšnosti fašismu přál hospodářský zázrak, který by se zrodil z hluboké krize, která v italské ekonomice panovala a kterou jsme si již na začátku popsali.
To znamenalo, že Duce začal zasahovat i do národního hospodářství Itálie.
Ze všeho nejdříve se soustředil na italskou měnu a to po svém – bombasticky, když v srpnu 1926 v Pesaře vyhlašuje „bitvu o liru“. Za ocitování stojí jeho tehdejší slova:
„Lira, která je znamením naší ekonomiky, symbolem našich velkých obětí a naší pilné práce, bude bráněna, a to velice rozhodně, bez ohledu na to, jakou cenu to bude stát.“
Tuto bitvu zahájil přes odpor ekonomů a podnikatelů, kteří mu radili, aby takto nepostupoval. Samozřejmě to také tehdy nevyšlo ( lira se zlepšila později, až 1927).
Další kampaň, kterou vyhlásil, byla „bitva o obilí“. Opět ten citát stojí za to:
„Milujeme chléb, srdce domu, vůni kuchyně, radost krbu.“
Jako kdyby již tehdy psal SMS!
Nyní nechtěl nechat ani jediné zrnko obilí nazmar. Výsledek byl podobný jako s lirou – nezdařilo se.
Ale Mussolini byl jako býk se skloněnou hlavou a také tak se vrhl na další problém – tentokrát na vysušování bažin. Tady byl úspěšný. Rolníci byli rádi, že se zvětšuje plocha obdělávané půdy.
Při tom ještě stačí dokončit konstrukci nové fašistické odborářské organizace, když předtím rozehnal všechny ostatní. Na troskách pak vznikne v dubnu 1927 „Charta práce“.
Aby měla Itálie dostatek pracovních sil a také dost vojáků, vyhlašuje Mussolini ještě jednu ze svých pověstných kampaní - v květnu 1927. Tehdy vyzve všechny Italy, aby se více množili, když jim říká, cituji:
„Není muž, kdo není otec.“
Zároveň také omezuje emigraci, protože Itálie nesmí ztratit potřebnou pracovní a vojenskou sílu.
Podle Mussoliniho úvah, měl počet obyvatel Itálie stoupnout z 38 miliónů do roku 1950 na 60 miliónů. Pro tento program nechá uzákonit řadu výhod pro rodiny s velkým počtem dětí. Italský stát také posiluje péči o pracující jako celek a životní úroveň Italů skutečně stoupá a diktatura stojí na pevnějších základech.
Italové se v této situaci s fašismem smiřují a ke konci 20. let se skutečně dá hovořit o vrcholu fašistické éry.
To vše potvrzují i údaje o stavu hospodářství. Již v roce 1925 bylo možné konstatovat výrazné zlepšení. Jestliže připadlo v roce 1920 průměrný národní příjem na hlavu – 1 375 lir, je to v roce 1925 – 2 786 lir (v reálném poměru) a dále se to zlepšovalo. Jestliže byla nezaměstnanost v roce 1921 – 540 000 lidí o 4 roky později v roce 1925 je to 122 000 lidí. Nutno říci, že samozřejmě také rostly ceny a fašistické vládě se nedařilo udržet sílu liry.
Lira se pak však také po roce 1927 stabilizuje. Dokonce se tehdy lira rovnala francouzskému franku.
V té době také stát, v rámci sociálního smíru, pomáhá podnikům v nesnázích a při zahraničních nákupech obilí, které v italských sýpkách chybí.
Snižuje se také státní dluh, který byl v roce 1926 – 91 miliard lir. Itálii pomohou v létech 1925 až 1927 miliardové půjčky ze zahraničí, zvláště z Velké Británie a USA (pro tamější banky je fašistický režim velmi důvěryhodný).
Dlouho se však Itálie (bohužel stejně jako všechny ostatní státy světa) z úspěchů konce 20. let neraduje.
Je tady hospodářská krize.
Ke krachu na newyorské burze dojde 24. října 1929.
Již za několik týdnů dorazí „americká vlna hospodářské krize“ i do Itálie. Řím v té době věřil, že jim může pomoci francouzský kapitál. Bohužel i frank velice rychle podlehne celosvětové nákaze hospodářské krize a Itálie se musí spoléhat sama na sebe.
Mussolini tak v roce 1930 přichází s nápadem, že Itálie musí být soběstačná, což v jejich poměrech není nic jednoduchého, neboť Itálii chybí základní suroviny.
Mezitím se hroutí ceny (až o 25%), klesá vývoz i dovoz a s tím samozřejmě i výroba (o 33%). Počet nezaměstnaných dosahuje v roce 1933 1,3 miliónu lidí. Mussolini to nemůže ignorovat a tak cestuje po celé Itálii a přesvědčuje.
Například v roce 1930 ho v Turíně obyvatelé města vítají voláním: „Ať žije Duce! My, ale chceme jíst!“
Mussolini tehdy reaguje dost svérázně, když říká, cituji:
„Naštěstí italský lid není ještě zvyklý jíst několikrát denně. Protože má tak skromnou úroveň života, cítí méně nedostatek a utrpení.“
Sociální poměry v Itálii se rapidně zhoršují a celé italské hospodářství je v hluboké depresi a nikde nebyla vidět žádná naděje jak z této krize.
V té době samozřejmě Duce hledal pomoc a radu u ekonomů, ale našel jí až u vojáků – v přípravě na válku.
Nyní, ale musel nejprve pomáhat sociálně nejslabším rodinám, kde se bezplatně rozdělovala rýže, mléko, mouka, zelenina, ale to byla jen kapka v moři.
Srovnané výdaje a příjmy v roce 1927 se nyní hroutí a vzniká státní deficit, kterému nepomůžou ani drakonická daňová opatření a státní dluh Itálie se stále zvyšuje. I když se ekonomické poměry přece jenom od roku 1934 uklidňují, Itálie musí devalvovat liru.
Devalvaci italské liry oznamuje Mussolini národu v roce 1936, jako doplněk války v Etiopii (o válce v Etiopii budeme hovořit samostatně později).
Ještě před touto devalvací zažije Itálie novou akci, kterou je státní sbírka zlata, tou mají bohatí pomoci chudým.
Na této sbírce zlata se podílí jak královská rodina, tak i Mussoliniho rodina. Manželka Duceho Rachel například odevzdá státu svůj a Benitův snubní prsten, tento čin povzbudí mnoho následovníků, kteří za tyto zlaté prsteny dostanou od fašistické strany prsteny železné. Tato sbírka samozřejmě potom na financování války v Etiopii nestačila.
Hospodářství se přece jenom postupně uklidňuje a italská ekonomika se postupně rozbíhá k relativní soběstačnosti.
Začíná se dařit v zemědělství, které se výrazněji modernizuje. Zbrojení přináší oživení průmyslové výroby, i když závislost na dovážených surovinách roste. Ale pomalu mizí sen Duceho, že bude moci ovládnout ekonomiku z centra. To by musel býval realizovat změnou vlastnictví (zestátněním), ale tak daleko jít Mussolini nechtěl. Bylo to dobře, že zůstalo jen u plánů. „Kapitáni páry“ – italští podnikatelé jsou s fašisty spokojeni, neboť jim nesáhli na majetek. A tak se „ kapitáni páry“ vrhají na zbrojení dle požadavků armády a fašistické vlády!
Mussolini při svém uvažování o válce potřebuje nutně mít armádu, její generály, na své straně. To může udělat nejlépe tak, že jim nabídne, aby si otázky výzbroje a výstroje italské armády vyříkaly sami. Byla to dobrá cesta, neboť generálové na nic nečekali a svému šéfu státu, Ducemu předložili nejen velké množství nových projektů zbraní (letadel, lodí a tanků atd.), ale předložili i rozsáhlé projekty reorganizace italských ozbrojených sil. Největší boom italské vojenské techniky tak přichází po skončení „Hospodářské krize“, tedy po roce 1933.

Mussoliniho čekají nové „volby“, které jsou stanoveny na březen 1934. Volební kampaň fašistické vlády začíná již v roce 1932, kdy fašisté slaví 10 let od uchopení moci. Poslanecká sněmovna, která byla odsouhlasena voliči v roce 1929, je rozpuštěna v lednu 1934. Na začátku března 1934 schvaluje Velká fašistická rada seznam poslanců. Volby se konají koncem měsíce března. No a jak dopadly?
Pro hlasovalo svým „ANO“ 10 025 513 Italů a proti svým „NE“ to bylo jen 15 265 Italů.
Teď již skutečně mohl Mussolini tvrdit, že za ním jde celá zem a celý národ. Což vyjádřil slovy, cituji:
„Lid je tělem státu a stát je duchem lidu.“
Po těchto volbách v roce 1934 si je již plně jist, že může přistoupit ke svému dalšímu kroku, k expanzi, k válce, aby tak připojil k Itálii další státy a realizoval „Velké italské impérium“.
To neznamená nic jiného než válku!!!

I.díl. Italský fašismus. Č 23.

Díl I.

Část 23.

Abychom vůbec pochopili datum 3. října 1935, datum kdy fašistická Itálie napadne Etiopii (Habeš), musíme se blíže seznámit s celou zahraniční politikou Itálie od roku 1922, kdy do ní vstupuje i Mussolini, jako předseda vlády a ministr zahraničí.

Když Duce převzal ministerstvo zahraničí, chtěl si splnit své velmocenské a nacionalistické sny, sny o velké Itálii. Chtěl budovat říši, která bude imperiální a Itálii přiřadit k evropským velmocím. Samozřejmě součástí tohoto snu je vláda nad Středozemním mořem, které má být italskou zájmovou oblastí, jakýmsi „mare nostrum“. Souběžně s tím pak samozřejmě Itálie pošilhává po Balkánu. To vše je vlastně stará zahraniční politika Itálie, jen Mussolini jí chce obléci do nového kabátu.
Na začátku svého působení v zahraniční politice, jsou Mussoliniho zahraničněpolitické úvahy dvoukolejné. Na jedné straně říká – boj, na druhé straně říká – mír. Mnozí to přirovnávají k tomu, že Mussolini v začátku manévroval, což připomínalo, že v jedné ruce držel meč a v druhé ruce olivovou ratolest míru. Takto postupoval prakticky celé 4 roky, od roku 1922 do roku 1926.
Tady je nutno také říci, že fašismus a tedy i Mussolini vstupovali do velké politiky s tím, že Itálie byla oloupena o plody vítězství v 1. světové válce (mluvili jsme o tom v prvních dílech) a vůbec neuznávala Versailleskou smlouvu.
Mussolini se před rokem 1922 věnoval zahraniční politice jen ve svých teoriích na stránkách novin. Po roce 1922 mu začíná praxe a on se musí v zahraniční politice vše učit. Byl to muž z vesnice, který o Protokolu v zahraniční politice nic neví. Měl štěstí, jeho učitelem a oporou v zahraniční politice je starý diplomat, tajemník ministerstva zahraničí Salvatore Contarini, který je pokračovatelem politiky předcházejícího šéfa italské diplomacie hraběte Sforzy.
Základním pravidlem italské zahraniční politiky bylo, že se snažila o dobré sousedství s výhodami pro Itálii, pokud to bylo možné.
Jak víme a už jsme říkali, první cesta nového ministra zahraničí Mussoliniho vedla v roce 1922 do Velké Británie. V Londýně ho brali, dokonce na chladné Brity udělal dojem, že se chce dohodnout a že začíná vztahy, které jsou charakterizované pojetím – žít a nechat žít. Stejný názor v té době zastávají i na Downing Street, na ministerstvu zahraničí Velké Británie.
Podobně přívětivě se v roce 1923 k novému ministru zahraničí Itálie Mussolinimu staví i Francouzi, když je v lednu 1923 podpoří, aby mohli okupovat Porůří.
Tajemník ministerstva zahraničí Itálie Salvatore Contarini učí svého šéfa velice dobře a vštěpuje mu zásadu, že nesmí přehlížet žádné italské sousedy. Contarini v první řadě poukazuje na Jugoslávii, ale tady právě Mussolini zpočátku nejedná jako dobrý soused. Označuje totiž jugoslávsko-italskou smlouvu z Rapalla, kterou svého času Mussolini podpořil, za nevýhodnou. Mussolini v té době často proti Bělehradu vystupuje nepřátelsky. Tím ale přihrává Francouzům, takže dojde k jugoslávsko-francouzskému sblížení (a tím i posílení vazeb Bělehradu se střední Evropou, tedy i s Československem).
Contarini tak okamžitě Ducemu radí, aby byl přívětivější k jugoslávskému králi, čímž by si znovu mohl získat na svou stranu Francouze, které Mussolini přitahoval svou rozhodnou antibolševickou politikou.
Ale svou rozhodnou antibolševickou politikou přitahuje i Velkou Británii. Velká Británie to v květnu 1923 vyjádří tak, že Mussolini dostane od ministra zahraničí lorda Curzona vyznamenání, které „muži vynikající energie řídícímu Itálii“ uděluje král Jiří V.
Mussolini, jako ministr zahraničí, svou bojovnou tvář ( meč), „nové fašistické“ italské zahraniční politiky ukáže již v létě 1923!
Na konci srpna 1923 jsou v řecké Janině zavražděni 3 italští důstojníci, kteří tam jako členové mezinárodní komise vytyčovali řecko-albánské hranice. Všechny historické prameny ukazují na to, že je zavraždili řečtí bandité, kteří chtěli narušit práci komise. Mussolini, ale obvinil athénskou vládu. Za 2 dny po vraždě pošle do Řecka ultimatum, ve kterém požaduje popravu vrahů a jako hlavní bod celého souboru ultimativních požadavků, pro Řecko ponižujících podmínek, chce po Athénách zaplatit 50 miliónů lir. Vláda Řecka se snažila o kompromis, ale o ten Mussolini nemá zájem, hledá totiž záminku k vojenskému zásahu. Na nic nečeká a posílá na ostrov Korfu italský expediční sbor, když ještě před tím nechá italskou ponorku zaútočit na řeckou vojenskou loď. Italský expediční sbor se na Korfu vyloďuje po těžkém dělostřeleckém ostřelování.
Vláda Řecka se okamžitě obrací na Radu Společnosti národů se žádostí o pomoc.
Mussolini na to reaguje hrozbou, že Itálie z této organizace odejde a brání se námitkou, že Společnosti národů chybí kompetence takové záležitosti řešit (tady je potom ta příčina, proč Společnost národů nezasáhne při útoku Itálie na Etiopii – prostě SN neměla kompetence a to ani po dalších 12 letech!!!).
Východisko se nakonec najde, Itálii se dostane po zprostředkování mezinárodní komise zadostiučinění, ale Mussolini musel své vojáky z řecké půdy odvolat. Navíc tady taky hrozil střet s Brity, kteří poslali své loďstvo kvůli Řecku k Maltě.
Ještě jednou, v roce 1923 ukazuje italský fašistický premiér a ministr zahraničí v jedné osobě, jak si bude představovat šíření nové civilizace a budování italského impéria.
Jeho předchůdci se snažili k domorodým vládcům Tripolska a Kirenaiky hledat cestičky (například náčelník kmene Sanúsi Indris dokonce dostal od Italů titul dědičného emíra), které však Mussolini už v květnu 1923 zničil tím, že zrušil všechny dohody. Ale to ještě předtím nechá řadu předních bojovníků kmene Sanúsi zavřít. Toto chování nového ministra zahraničí Itálie má za následek, že vypukne protiitalské povstání, které se táhne až do velice pochybného italského vítězství v roce 1931.
Přibližně stejně tvrdě se chová Mussolini v italském Somálsku, které se má za nějakých 12 let stát nástupištěm pro útok na Etiopii, na zemi, která již několikrát italským generálům způsobila porážku.
Zajímavostí je, že rok 1924 je v zahraniční politice Itálie jiný. Je klidný, jako by Mussolini více dal na Contariniho naléhání. Meč ukrývá na příhodnější dobu.
Již od ledna 1924 jednají italští diplomaté, kteří byli instruováni Contarinim, s Jugoslávií. Jednání se vedou nejvíce o staré italské a jugoslávské bolesti – o Fiume. Bělehrad přizná Italům nárok jak na město, tak na přístav, za což Mussolini Jugoslávii odstoupí město Portorož.
Mezi Itálií a Jugoslávií je podepsána v roce 1924 smlouva o přátelství, která vychází ze situace po 1. světové válce. V doplňku k této smlouvě je pak zakotveno, že v případě napadení jedné ze smluvních stran, zachová druhá strana neutralitu. Tím ještě italsko-jugoslávský dialog nekončí, ještě v létě 1924 je také uzavřena obchodní a námořní dohoda. V roce 1925 pak dokonce dosáhnou Italové velice výhodné smlouvy, která posiluje postavení italsky mluvícího obyvatelstva v Dalmácii.
Při jednání o těchto smlouvách v roce 1925 naváže Benito Mussolini spojení s Chorvaty. Chorvati svými separatistickými tendencemi (neustálými pokusy o odtržení od Jugoslávie a založení samostatného státu) hrají v Jugoslávii úlohu „italského trojského koně“, nebo chceme-li 5 kolony (jak uvidíme, skutečně 5 kolonu sehrají, to když Jugoslávii napadne Hitlerovské Německo – budeme o tom hovořit v roce 1941). Tato jednání Mussoliniho s Chorvaty se nelíbí Contarinimu stejně, jako Mussoliniho působení v albánské politice.
Mussolini totiž touží po Albánii, ze které chce mít v Evropě kolonii. V Albánii probíhá spor o vládu mezi pravoslavným biskupem Fannolim a muslimským princem Ahmedem Zogou. Mussolini vsadí na prince Ahmeda Zogu, kterého podporuje a on také zvítězí. V Itálii je v roce 1925 založena Národní albánská banka, která poskytuje Zogovi potřebné půjčky a tím ho vlastně k Itálii poutá. Princ Ahmed Zoga je pak nucen v roce 1926 podepsat s Itálií smlouvu, dohodu o přátelství a bezpečnosti, která je ve skutečnosti krokem, směřující k italskému protektorátu nad Albánií.
Za 2 roky, tedy v roce 1928, se pak Tirana zavazuje, že nebude bez Itálie jednat o žádném balkánském problému, což je jasný doklad italského dohledu.
Samozřejmě Mussolini projevoval zájem o Rakousko. Rakousko se tehdy rodilo, jako nový stát a Mussolini ho hned zahrnul do své středoevropské zájmové oblasti a Rakušanům vlastně nic jiného nezbývalo, než se s tím ztotožnit. Co také mohli dělat? Vždyť byli mezi dvěma mlýnskými kameny – ze severozápadu tady byli Němci a z jihu Italové.
Mussolini také v Římě v květnu 1924 přivítá československého ministra zahraničí Edvarda Beneše. S ním dojedná smlouvu o přátelství, jako základ nových vztahů. Tehdy má ještě Mussolini k Československé republice dobrý vztah. Tehdy velice oceňoval boj československých legionářů v 1. světové válce v italské armádě.
Pro Itálii a Mussoliniho představoval důležitého partnera také Horthyho (fašistický) režim v Maďarsku.
Smlouvou z dubna 1927 s Maďarskem, rozšiřuje Itálie sféru zájmů o maďarské území, které se stále zřetelněji stává nástupištěm proti Malé dohodě (budeme o ní hovořit u Československa 1938/39).
Zvláštní postoj zaujímal Mussolini k Moskvě. Přestože bolševiky ve své podstatě nenáviděl a kde mohl je napadal, SSSR uznal již pouhých 6 dní po Velké Británii, tedy v únoru 1924.
S Francií měl sousedské vztahy, které lze označit – „spory ano, větší střet ne,“ i když menší střety byly stálé.
Itálie se výrazně angažuje v Severní Africe, což znamená časté střety s Paříží.
Například Italové změní ostrov Rhodos na námořní základnu a pak zatouží po přístavu Tanger, kde má výsadní postavení Francie. Po velkém tlaku Mussoliniho se podaří prosadit v roce 1928 úpravu statutu přístavu Tanger a tím oslabit francouzskou pozici. Je jasné, že Francouzi toto svým rivalům Italům nezapomenou.
Dalším problémem italsko-francouzských vztahů je Tunisko, v kterém silná italská kolonie představuje pro Francii vnitřního nepřítele a Mussolinimu slouží jako argument, aby bylo vytvořeno italsko-francouzské kondominium.
Největší vyhrocení dosáhne Duce tím, když přijde s nápadem dozbrojit na moři na francouzskou úroveň. Tím velice ochladnou vztahy mezi Římem a Paříží. I když se později trochu zlepší, o dobrých sousedských vztazích mluvit nelze. Vztahy se blíží spíše k bodu mrazu.
Projeví se to již při uzavírání rýnského garančního paktu v Locarnu v říjnu 1925. Mussolini tam vůbec jet nechtěl, ale na naléhání Contariniho tam nakonec jede. Locarenská jednání v říjnu 1925 nejsou pro Mussoliniho kariéru zrovna ta nejlepší káva. Mussolini tady musí překousnout mnoho protiitalských výpadů. Nejprve ho Gustav Stesemann, který zastupuje Německo, napadne výhradami k italské snaze odsunout na vedlejší kolej Rakousko. Tady Stresemann říká, že se to blíží pokusu Italů podmanit si Rakousko. Zároveň je to skrytá nespokojenost s Mussoliniho postupem vůči německy mluvícímu obyvatelstvu v Horní Adiži, kde jak víme prováděli fašisté tlak na německy mluvící obyvatelstvo (mluvili jsme o tom při vyrovnávání se fašistů s menšinami).
Belgičan Vandervelde pak dokonce odmítne šéfovi italské vlády Mussolinimu podat ruku. Vše pak zakončí francouzský ministr zahraničí Aristide Briand, který zpochybní Mussoliniho slib, že dovede Itálii k demokracii. To když Briand říká, že nelze, cituji:
„… dvakrát přejít Rubikon, když je plný krve.“
Potupu Mussoliniho nemění ani pozdější vysvětlení Brianda, že Itálie a Velká Británie ve „stavbě Locarna“ zajišťují Evropě mír, aby se Německo a Francie vzájemně nenapadly.
Evropa spíš vidí tu morální porážku, kterou Mussolini v Locarnu utržil.
S Mussolinim jsou skutečně spokojeni jen Britové. S nimi si jde Duce doslova na ruku, což se potvrdí při stanovení hranic mezi Egyptem a Kirenaikou i dohodou z prosince 1925, kterou si Britové koupili za sféru vlivu v Etiopii italskou podporu pro postup na Blízkém a Středním východě. Nejen pro toto britské a italské vzájemné vnímání, ale zvláště kvůli postupu Mussolini v otázce antikomunismu, se Winston Churchill v roce 1927 o Mussolinim a jeho politice vyjádří, cituji:
„Že fašismus je výsledek vítězného boje proti zvířecí chuti a vášnivosti leninismu.“
V italské zahraniční politice nastává zlom v roce 1926, kdy odejde Salvator Contarini. Podá demisi, čímž Mussoliniho potěší. Změna kursu zahraniční politiky Itálie je pak zcela patrná.
Mussolini zvyšuje tlak na svého „dědičného nepřítele“ – Jugoslávii. Začne také postupné podmaňování Albánie a potlačování Rakouska z východu s přispěním Maďarska.
Co je však nejvíce patrné, že po roce 1926 vzrostou Mussoliniho výhrady vůči Versailleským mírovým dohodám.
Aby nebylo vše ještě průhledné a přímočaré, nechá Duce v srpnu 1927 italským velvyslancem v Paříži podepsat Briand-Kellogův pakt, kterým se signatáři mají zříci války jako politického prostředku. V té chvíli to sice Mussolinimu vyhovuje, ale nikdo nechápe proč tak učinil!

I.díl. Italský fašismus Č 24.

Díl I.

Část 24.

Když ani Briand-Kellogův pakt ze srpna 1927, o nepoužití války jako politického prostředku, nepomáhá k zlepšení italsko-francouzských vztahů, vrhá se Mussolini na posilování italsko-britských vztahů.
Londýn totiž pomohl Mussolinimu s jeho obtížemi s Bělehradem, když nechtěla Jugoslávie rozumět tomu, aby Albánie byla italským protektorátem.
Mussolini odpoví tím, že pomáhá chorvatským separatistům a podporuje v těchto snahách i Makedonce, které podněcují i Bulhaři. Využívá spory i mezi Jugoslávií a Řeckem a spory mezi Řeckem a Tureckem. Takto zvyšuje italský vliv na Balkáně. Italští diplomaté se také snaží najít cestu k Rumunsku, chtějí ho dostat na svou stranu.
Při tom všem pokračují Italové ke konci 20. let v přípravě na italskou expanzi v Africe, to když v srpnu 1928 uzavírá Itálie s Etiopíí smlouvu o přátelství. Ovšem je to italská smlouva, smlouva věrolomného Mussoliniho, která vůbec nesnižuje možnost útoku na Addis Abebu. Itálie se v tu dobu snaží za každou cenu zpacifikovat Somálsko. O orientaci Itálie na válku svědčí i to, že Mussolini v roce 1925 přebírá úřad ministra války, námořnictva a letectva a v prosinci 1926 jmenuje státním podtajemníkem pro letectvo, stoupence a mluvčího militaristických kruhů Italo Balba. Tím je jasné, že přípravy na agresi zesilují.
Mussoliniho věrolomnost se projeví v tom, že pořád mluví o míru a o tom jak ho miluje.
Ke konci 20. let také v Rakousku hraje Mussolini na obě strany. Jedná jak s kancléřem Seipelem, tak šéfem vlivné organizace Heimwehr princem Stahrembergem.
Ve vztahu k Německu, ve 20. letech, tvrdí Duce, že je nevyhnutelné odsoudit hrozbu pangermanismu.
Když v té době žádá v Berlíně o Mussolliniho fotografii s vlastnoručním podpisem nějaký Adolf Hitler, je odkázán do patřičných mezí.

Od září 1929 stane v čele ministerstva zahraničí Italského království jeden z Mussoliniho nejbližších spolubojovníků, ale zároveň také největších rivalů, Dino Grandi.
Mussolini je nejprve rád, že nemusí jezdit do zahraničí (nejen kvůli ostudě, o které jsme psali), je rád proto, že ho v zahraničí může čekat atentát, který se trefí.
Tady je zajímavostí, že z organizace příprav spiknutí proti své osobě podezříval Mussolini například i Československo a Edvarda Beneše.
Fáma vznikla tak, že se na ní podílela Československá národně demokratická strana a novináři, kteří jí byli blízcí. Přes novináře a tuto stranu se dostala k italským zpravodajským službám, ty jí moc neprověřovaly a sdělily ji Mussolinimu. Přitom Mussolini se s Benešem znal už od roku 1917, kdy mu československý ministr zahraničí předpověděl, že se stane předsedou vlády. Jak víme podepsali spolu v roce 1924 smlouvu mezi Itálií a Československem. Pak se začaly vztahy mezi nimi ochlazovat. Jedním z důvodů také bylo, že italští fašisté navazovali hlubší kontakty s podobně fašistickými kruhy v Československu.
Oficielní politika to však nebyla.
Řím šel ve své politice „nové Evropy“ fašistického typu tak daleko, že odmítl obnovit smlouvy s Jugoslávií, a protože Československo bylo jejím partnerem v Malé dohodě a bylo i francouzským spojencem, odmítl je Mussolini obnovit i s Prahou.
Přes Dina Grandiho se však snažil najít cestu k SSSR. Dino Grandi se sejde se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem a dohodnou se, že je třeba brzdit Francii, o níž šéf sovětské diplomacie prohlásí, že je opravdovým nepřítelem pro mír v Evropě. Za to bude Grandi pomáhat Litvinovovi, aby se SSSR dostalo do Společnosti národů.
K Dinovi Grandi je nutné říci, že sice vykonával pokyny Mussoliniho, ale chtěl také do italské zahraniční politiky vnést svoje názory a své přístupy.
Oba měli rozdílné názory. Mussolini velikášské, Grandi zas prosazoval, že Itálie není tak veliká a nemá ani dostatek sil a prostředků, aby v Evropě mohla hrát prim. Grandi se chtěl dohovořit jak s Francouzi, tak s Brity a tvrdil, že mohou všichni vedle sebe žít.
To však Mussolini nechtěl, sázel na konfrontaci a na to, že „mladá generace národů v čele s Itálií vnutí světu své ideje“. Mussolini tvrdil a bohužel měl pravdu, že do deseti let bude Evropa fašistická a nebo zfašizovaná.
Těmi „mladými generacemi národů“ (zfašizovanými) v konci 20. let označoval „nespokojené“ národy, do kterých patřily vedle Itálie také Německo, Maďarsko, Rakousko a některá z fašizujících hnutí v několika dalších státech Evropy. Koncem 20. let se právě Mussolini a italský fašismus viděl jako motor a ideová základna pro celou Evropu. K myšlenkám mu nahrávalo i to, že došlo v červenci 1930 v Německu k prvním volebním úspěchům nacistů. Nacistický program v Německu vytáhl na scénu revizi versailleského systému a „budování nové Evropy“. Právě toto postupně, ještě za pár let, bude spojovat Hitlera a Mussoliniho, nyní dochází jen k italsko-německému sbližování v podobě kontaktů mezi fašisty a nacisty. Mussolini chce mít nyní Hitlera jako spojence a v této době trochu jako vazala.
Prvním nacistickým pohlavárem, kterého uvítá Benito Mussolini v Římě je Herrmann Göering. V tuto chvíli posílá 8. června 1931 Hitler svůj první dopis Mussolinimu – je to poděkování za fotografii s Mussoliniho podpisem. Tady je nutno říci, že Hitler nikdy nezapomněl, jak byl před několika léty odmítnut, když o fotografii s podpisem žádal jen - jako nějaký Hitler. Velmi dobře si také Hitler pamatoval, že se s ním Mussolini v roce 1928, po německých volbách odmítl setkat, a že schůzku odsunul až na „dobu, když dojde ke stabilizaci“. V této době také ještě Hitler psal, že jednoho dne nastane doba, kdy se obě strany a oba principy fašismus a nacismus dostanou na rovnocenné vztahy „pro dobro obou národů“!
Souhlas ke schůzce dává Mussolini až na podzim 1931, ale ještě v červnu 1932 o ní říká, že jí nechá na „vhodnější chvíli“. Ale velmi brzo se začíná ukazovat, že mužem číslo 1 pro tzv. „novou Evropu“ bude „malý muž s knírkem“ – Hitler, než „obr vládnoucí na jih od Alp“ – Mussolini.
Ještě je brzo - ještě se Mussolini pokouší zasáhnout do evropských struktur, které jsou dány Versailleskými dohodami. Když v červenci 1932 skončí neúspěchem první fáze odzbrojovací konference v Ženevě, tehdy v létě 1932 odvolává Mussolini Dina Grandiho z ministerstva zahraničí, když ho předtím řádně znectil. Začne sám připravovat iniciativu, která vejde do dějin evropské diplomacie jako „pakt čtyř“. Již na začátku března 1933 má Benito Mussolini hotov návrh dohody, která má 6 článků. Dohoda je o spolupráci 4 evropských mocností (Itálie, Německa, Velké Británie a Francie). Je to takový kvadrumvirát, který má rozhodovat o vývoji Evropy. Má být rozbita Malá dohoda a Versailleský systém má být revidován.
Mussolini tehdy svůj příspěvek italské zahraniční politiky komentoval slovy, cituji:
„Naše politika revize smluv, je zaměřena na to, aby zabránila válce, aby umožnila ušetřit si jednu válku…“
Bez větších obtíží pro svůj plán získá Velkou Británii, kde všichni doufali, že tak zvýší svou kontrolu nad německým zbrojením a dohled nad zahraniční aktivitou ostatních členů čtyřky. Ovšem to samé si mysleli ostatní. Návrh paktu nezavrhne ani Francie, i když některé body míří proti bezpečnosti francouzských spojenců v Malé dohodě (pojednáme u Československa 1938/39). Francii se podaří prosadit částečnou úpravu textu.
„Dohoda čtyř“ je podepsána v polovině roku 1933. Tím vše ale skončí!
Rozpory mezi všemi signatářskými zeměmi paktu čtyř jsou tak velké, že základ dalšího postupu je nemožný.
Mussolini to na Silvestra 1933 komentuje tak, že, cituji:
„kvůli nedostatku revize (evropského uspořádání) paktem čtyř bude hovořit Jeho veličenstvo dělo.“
Tady je základ 2. světové války, tady se lámou politické poměry v Evropě.
Od této nedohody se ukazuje, že Evropa už není tím, čím bývala, což potvrdí i 2. fáze Ženevské konference o odzbrojení. Ona to totiž nebyla konference o odzbrojení, ale konference o zbrojení.
Německo tehdy podporované Itálií se v jejím rámci snaží dosáhnout možností, jak mít stejně silnou armádu a výzbroj, jako mají ostatní evropské velmoci.
V Evropě začíná jít každý proti každému!
Této Ženevské konferenci také samozřejmě chybí přizvání SSSR, které má být izolováno, protože si to západní demokracie přejí. Z izolace tehdy Stalinovi pomáhají právě Němci a Italové, kteří s Moskvou udržují četné kontakty, včetně vojenských. To pomáhá SSSR vstupovat do evropské politiky a paradoxně to po vítězství nacistů v Německu znamená, že SSSR je přijato za člena Společnosti národů v roce 1934. Zároveň to paradoxně znamená, že se SSSR sbližují zvláště s Francouzi, kteří se s rostoucím znepokojením dívají, jak se z Německa a Itálie rychle stávají partneři. To oslabuje francouzské pozice v Evropě a je to hrozba útoku proti Malé dohodě. Ostatně proti Malé dohodě jsou také namířeny italsko-maďarsko-římské protokoly z poloviny března 1934.
Ale Italové tehdy ještě tak svázáni s Německem nejsou a ještě plně proti Německu vystupují.
Mussolini si tehdy stěžoval, že Italové jsou jenom takovým malým poloostrovem na jihu, na okraji Evropy. Také proto Italové slibují Rakušanům pomoc proti germánské (německé) rozpínavosti. Tehdy také jde Mussolini proti německé politice tím, že přijímá římského rabína, aby mu vyjádřil účast nad pronásledováním Židů v Německu. Rasové teorie nacistických ideologů se tehdy Ducemu nelíbí, protože v nich Italové hrají podřadnou roli. Teprve až se zlepší vztahy s Německem, budou přeformulovány.
Spor o Rakousko velice dlouho ležel mezi Německem a Itálií a v konci 20. a na začátku 30. let bránil dialogu mezi těmito státy.
Mussolini se scházel s rakouským kancléřem Dolfusem, kterého stále podněcoval, aby se nepoddával německému tlaku. Napětí v Rakousku přerostlo 25. července 1934 v krizi, při které se rakouští nacisté pokusili s podporou říše o puč. Při puči přišel Dolfus o život. Italský diktátor Mussolini na tyto zprávy odpověděl tím, že na italsko-rakouskou hranici, k Brennerskému průsmyku, pošle 2 italské divize. Jak je u něho zvykem popřeje Rakušanům k tomu, že se jim podařilo puč zlikvidovat.
Hitler zuří! Stejně tak zuří Hitler, když je vydána italsko-francouzsko-britská deklarace, která vyjadřuje nutnost udržet rakouskou nezávislost a integritu území.
Tady je nutno říci, že první schůzka mezi Hitlerem a Mussolinim byla krátce před rakouským pučem, 15. až 16. června 1934 v Benátkách.

První oficielní setkání Mussoliniho s Hitlerem v červnu 1934 v Itálii.




Mussolini tam tehdy prohlásil, cituji:
„Hitler a já jsme se setkali, nikoli abychom předělávali nebo měnili politickou mapu Evropy a světa… Sešli jsme se proto, abychom se pokusili rozptýlit mraky, které zastiňují horizont evropského politického života.“
Nejen kvůli puči působí Mussoliniho slova věrolomně, důvodů je víc. Tzv. „podunajská a východní italská politika“, která jak říkal Mussolini byla dána životními důvody Itálie a ve které také říkal, že vyplnil obyvatelstvem nejen své území, ale že v určitém okamžiku vyplní obyvatelstvem i další území, není nic jiného než heslo. Je to vlastně takové heslo „Drang nach Osten“ po italsku.
Mussolini již naplno podporuje Ante Paveliče a jeho chorvatské separatistické organizace USTAŠA, čímž se snaží rozložit mnohonárodnostní Jugoslávské království zevnitř. Při tom mu pomáhá i jiné Vnitřní makedonská revoluční organizace (VMRO) – militantní teroristické seskupení podporované nejprve Bulharskem. Později, po italsko-maďarském sblížení nalézají její příslušníci útočiště i v Maďarsku.
Právě toto je zároveň jeden z důkazů, že Mussolini měl prsty v atentátu, který v říjnu 1934 spáchají Ustašovci, lidé Ante Paveliče a také členové VMRO na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille.

Atentát na jugoslávského krále Alexandra a ministra zahraničí Francie Barthoua.




Mussolinimu se to moc hodilo, ztratil tak 2 těžké soupeře jednou ranou a navíc to přineslo pro Itálii pozitivní obrat ve francouzské zahraniční politice.
Po smrti Barthoua se stává ministrem zahraničních věcí Francie proitalsky a proněmecky orientovaný Pierre Laval, člověk se stále bílou kravatou, ale s myšlením fasci a nazi (černým). Laval je člověk s kterým se Benito Mussolini může dohodnout a také skutečně dohodne. Zajímavostí tady také je, že jak Laval, tak Duce vyšli z levicových socialistů. Mussolini přivítá Pierre Lavala již v lednu 1935 v Římě. Ledy mezi Francií a Itálií tají. Mussolinimu se to hodí, neboť připravuje útok na Etiopii, k čemuž potřebuje, aby byly Paříž i Londýn neutrální. Rozhovory mezi Lavalem a Ducem jsou zprvu chladné a podobají se zprvu smlouvání podomních obchodníků. Přesný obsah rozhovorů nebyl nikdy do dnešních dnů oznámen. Známo je jen to, že Itálie získala přes 100 000 km čtverečních saharské pouště a ujištění, že když něco podnikne ve Východní Africe - Francie jí nebude stát v cestě.
K italsko-francouzskému sblížení napomůže i Hitler, který si v lednu 1935 nejprve nechá referendem v Sársku potvrdit, že 90% obyvatel si přeje návrat do Německa. Tohle ještě Britové a Francouzi přijmou, ale vyhlášená branná povinnost 16. března 1935 v Německu je už pro ně příliš. Britové, kteří se právě připravují na rozhovory s Němci, reagují protestními nótami a pokoušejí se vyjednávat. Když se jim to nedaří ani po společné britsko-francouzské demarši v Berlíně u Hitlera, ozve se Mussolini. Ten pozve obě západní velmoci k sobě do Říma, aby se dohodly na společném postupu proti německé rozpínavosti a militantnosti. Je to sice překvapující postup, ale právě v této době vede Duce s Hitlerem tichou urputnou bitvu o Rakousko. Ale ještě více si v této chvíli přeje Mussolini, aby si zavázal Francii a Velkou Británii, aby mu tyto velmoci nevpadly do zad až potáhne na Etiopii.
Samotná schůzka Itálie, Velká Británie a Francie se koná od 11. do 14. dubna 1935 ve Strese. Po těchto 3 dnech jednání se její účastníci shodnou na společném postupu proti jednostrannému porušování smluv v Evropě. Alespoň tedy na papíře a jedná se jen o smlouvy na západ od Rýna.
Jak se ukazuje, rozhodující pro Mussoliniho je ono spojení - „porušování smluv v Evropě“.
O Etiopii ani řádek. Mussolini tak může klidně spát a jeho generálové mohou připravovat plán útoku proti Etiopii.
Tady je ten důvod, proč velmoci nezasáhly, když Itálie napadla Etiopii (Habeš). Přidejme si k tomu ještě neschopnost Společnosti národů a je nám to jasné.

Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.