Americké obrněné obojživelné transportéry LVT a tanky LVT(A) Alligator
Předmluva :
Obojživelný transportér LVT Alligator bylo vozidlo, které hrálo důležitou roli při specifických operacích druhé světové války. Jeho nástup a využití jednotkami námořní pěchoty byla jen hra náhody, kdy se hledal vhodný stroj. Americké velení už delší dobu hledalo stroj, který by vyplnil mezeru mezi lodí, přepravující jednotky a pobřežím, na které se měli vylodit. Měl by využít mělké vody, vyhnout se útesům a hlavně pomoci útočným jednotkám vybrat si sami kde se vylodí. Do té doby byly obojživelné operace velmi jednoduché a použité metody byly příliš primitivní k napadení silně opevněná předmostí. Touto myšlenkou se zabýval již začátkem 20. let major Earl H. Ellis, důstojník námořní pěchoty, který vypracoval studii "Moderní základní operace v Mikronésii". S podporou generálmajora Johna A. Lejeuneho se stala základem pro námořní pěchotu v plánování obojživelných operací. Byla později využita při plánování hlavního útoku spojeneckých sil proti Japonsku přes tichomořské ostrovy. Vzhledem ke skutečnosti, že skoro všechny ostrovy v Tichomoří lemují korálové útesy a tím hájí nepřítele na pláži, úspěch útoku závisel na vozidle s všestranným využitím. Proto bylo potřeba mít vhodné schopné vozidlo pro přepravu vojáků a zásob z lodi na břeh, a přitom je navíc podpořit palbou.
V roce 1935 velký hurikán zpustošil část Floridy, kde se mnoho lidí utopilo, neboť záchranné tými nebyly schopny se do zatopených oblastí dostat. Na základě této události John Roebling, jehož otec stavěl Brooklyn Bridge, vyzval svého syna Donalda, mladého vynálezce, aby navrhl obojživelné vozidlo pro záchranné mise. A o něco později, úplnou náhodou, narazil jeden z důstojníků námořní pěchoty (admirál Edward C. Kalbfus) na Roeblingův "Alligator".
Od vzniku plavidel schopných přepravovat vojenské jednotky, byly tyto používány k výsadkovým operacím. Odlišovaly se velikostí a úrovní technické vyspělosti. Už v době první světové války byly používány speciální plavidla, které umožnily vysadit na břeh koně a vojáky s výzbrojí. Ale profil dna a charakter pobřeží ovlivňoval tento způsob provedení, proto se hledaly nové prostředky, které by spojoval pohyb po vodě, tak po souši. Tento typ vozidel se však objevil až za druhé světové války a jejich koncepce se vylepšuje do dnešní doby.
Část první : Vznik a vývoj konstrukce obojživelného transportéru LVT a obojživelného tanku LVT(A).
Americký stát Florida se vyznačuje místními obtížně přístupnými podmáčenými částmi území, kde je nemožnost použití kolových vozidel a větší plavidla omezují úzké toky. Proto zde vznikla myšlenka vytvořit pásové obojživelný stroj, který by zvládl jízdu jak po souši, tak i po vodní hladině. Tato myšlenka se zhmotnila v roce 1932 v dílně floridského vynálezce Donalda Roeblinga, z důvodu ulehčení při hledání obětí v této oblasti častých hurikánů. V roce 1934 byl zkonstruován první prototyp, který veřejnost spatřila následujícího roku. Toto obojživelné vozidlo mělo hmotnost 7 tun, jeho délka byla 7,2 m a jeho jméno "Alligator" podtrhovalo jeho schopnosti. Pohon ve vodě zajišťovaly pásy, které roztáčel řadový motor Chrysler s výkonem 68,6 kW (92 HP). Maximální rychlost na souši byla až 40 km/h, ve vodě pak 3,7 km/h, s výjezdem z vody na břeh pomáhalo přesunutí těžiště. Vynálezce Roebling neusnul na vavřínech a o rok později (1936) představil modifikovanou variantu, "Alligatora č. 2. Ta se odlišovala od svého předchůdce hmotností 6 tun a vyšším pohybem ve vodě, díky zdokonaleným pásům (šikmé hřebeny) a to až rychlostí 8,7 km/hod. Hliníková konstrukce byla použita i u tohoto typu a pomocí balzových plováků se zlepšily plavební vlastnosti.
Třetí "Alligator" se změněným podvozkem a motorem byl postaven již v září toho samého roku. Pojezdová kola byla umístěna na plováky a nosné kladky se přesunuly nad čáru ponoru vozidla. Motor Ford V-8 obstaral vyšší výkon, z 63,3 kW (85 HP) na 82 kW (110 HP), což maličko zrychlilo plavbu (9 km/h), ale pohyb po souši se snížil na 29 km/h. Vynálezce Roebling, neustával a tak v roce 1937 vznikl Alligator č. 4, který byl o něco širší a kratší (o 1,2 m), z toho důvodu došlo ke změně podvozku. Postranní plováky byly vyšší a pojezdová kola byla nahradila kolečka po celém obvodu, změna se dotkla také napínacích a hnacích kol. Horní větev pásu byla již nad vodou, což zvýšilo rychlost ve vodě na 13,8 km/h. Na pevnině vozidlo dosahovalo rychlost 28 - 32 km/h. V tomto roce bylo smontováno již páté vozidlo Alligator, skoro shodné s jeho předchůdcem, odlišující se kratší korbou a několika drobnými změnami. Svému předchůdci byl podobný i Alligator č. 6, byl však o něco delší a měl větší kryt motorového oddílu. I sedmé vozidlo v řadě se velmi podobalo svým předchůdcům, rozdíl byl jen v absenci krytu nad motorem.
Konečná verze Roeblingova vozidla Alligator
Roebling, aby na sebe lépe upozornil a prosadil svá vozidla, uspořádal malou výstavu s účastí novinářů. O reportáži, která pak vyšla 4. října 1937 ve známém časopisu Life, se dověděli lidé v armádních kruzích a ti se postarali o budoucnost Alligatora. Jako první se o Alligatoru dočetl admirál Edward C. Kalbfus, který věděl, že námořní pěchota shání unikátní obojživelník. Na večeři s generálmajorem Louisem A. Littlem, přinesl článek s fotografií Alligatora, že by mohl být řešením, které hledá. Generál Little bez váhání poslal fotku a doprovodný článek nadřízeným. Zde jednali velmi rychle, se vzpomínkou na starého obojživelníka "Christie", protože tu se nabízelo řešení. Vojenská komise vedená majorem Johnem Kalufem, která se zabývala výzbrojí výsadkových a námořních sil přijela do továrny v Clearwateru, nechala si předvést stroje v akci a byla s nimi spokojena. Důvodem byl prototyp dalšího vozidla, vytvořený již pro potřebu armády, s označením "Alligator č. 8", později přejmenovaný "Crocodille". Jako pohonná jednotka byl určen Mercury V-8 s výkonem 70,8 kW (95 HP). Speciální dvojité stěny dna, vzdálené 60,5 cm od sebe, zajišťovaly jeho nepotopitelnost dokonce i po kompletním zalití přepravního oddílu.Tento prototyp byl schopen vyvinout ve vodě rychlost 15,2 km/h a na pevnině 40 km/h. V bažinách se pohyboval lehce, jak kdyby jezdil po souši, se svahovým stoupáním 55˚. Jeho délka byla 6400 mm, výška se zastavila na 2440 mm, s hmotností jen 3,5 t a jeho výrobní náklady dosáhly předpokládaných 18 000 dolarů. Po velmi dobrém hodnocení uvedeného vozidla námořnictvo zadalo požadavek na výrobu dalšího shodného stroje, ale s výkonnějším motorem Lincoln Zephyr o výkonu 89,4 kW (120 HP). V průběhu jeho montáže přijela do továrny v Clearwateru v srpnu 1940 delegace důstojníků námořní pěchoty a vojenského námořnictva, která transportér schválila jako vyhovující zadaným požadavkům. V té době již probíhala válka v Evropě, a začalo být jasné, že zde americké jednotky dříve či později budou nasazeny k bojové činnosti a uvedené vozidlo bude potřeba k výsadkové činnosti. Vozidlo "Alligator č. 9" byl hotov kolem 15. října 1940 a 7. listopadu jej převezli na základnu US Navy v Quanticu, kde byl náročně testován. Jako nejdůležitější a zároveň hlavní zkouškou bylo hodnoceno výsadkové cvičení námořnictva, kterého se vozidlo zúčastnilo v lednu a únoru 1941. Provedené cvičení se podepsalo na řadě konstrukčních změn, navržených námořnictvem. Nejvýraznější změnou bylo použití oceli místo hliníku, kterou považovalo pro bojové podmínky za mnohem vhodnější a z hlediska nákladů na výrobu za cenově mnohem výhodnější. Jako nepotřebná v pozemních bojových podmínkách se jim jevila ochrana pásů proti působení mořské vody a písku (tento omyl se jim v budoucnosti prodražil).
Na základě tohoto úspěchu dostal Donald Roebling zakázku na zhotovení uvedených transportérů v počtu 100 kusů. Byly nazvány LVT (Landing Vehicle Tracked čili výsadkové vozidlo pásové). Americkou armádou byl transportér klasifikován jako AMTRACK (Amphibian Tractor čili obojživelný tahač) a obdržel označení T33. Roebling avšak nebyl schopen takovou objednávku vyrobit ve své vlastní firmě, tak požádal společnost FMC (Food Machinery and Chemical Corp) o pomoc. Tato firma s ním spolupracovala už dříve, podílela se na výrobě některých prototypů Alligatorů, tím pádem se na výsledné variantě projektu ocelového transportéru výrazně podepsal také hlavní konstruktér této společnosti James Hoit. Dva ocelové prototypy byly postaveny v kalifornské filiálce FMC v Riversidu. Na rozdíl od dříve předvedených vozidel s motory V-8 byly poháněny šestiválcovými jednořadovými motory s postranními ventily (SV Hercules WXLC3 o výkonu 108,8 kW (146 HP). V testech dosahovala vozidla ve vodě rychlosti 9,8 km/h a na souši 19,3 km/h. Velení námořní pěchoty po krátkém otestování ihned zadala společnosti FMC zakázku na zhotovení 200 strojů pod názvem LVT1 a oddělení vyzbrojování námořní pěchoty (Marine Corps Equipment Board) bez průtahů přikročilo k projektování obrněné verze LVT (A). Na podobném projektu spolupracoval s Borg-Warner Corporation také Námořní úřad pro plavidla (Navy's Bureau of Ships), takže se společnost Borg-Warner, přesněji její filiálka Morse Chain Company, mohla bez potíží zapojit do prací na změnách podvozku LVT. V červenci 1941vyjely první sériové stroje LVT1 a americká armáda tímto dostala vcelku unikátní levné vozidlo (cena prvních exemplářů nedosahovala 4000 dolarů).
Obojživelný transportér, zhotovený z měkké oceli byl schopen převést dvacet plně vyzbrojených vojáků nebo 2 t nákladu, přesně tolik, kolik malý výsadkový člun. Jeho plavební možnosti spoléhaly na dvojité dno a pětikomorové plováky po stranách. Částečně krytá kabina osádky byly umístěna vpředu vozidla a výhled zajišťovaly tři okna vpředu a po jednom po stranách. Zadní část vyplnil zakrytý motorový oddíl. Po obou stranách motoru se nacházely dvě palivové nádrže s celkovým obsahem 303 l, které umožnily dojezd na pevnině až 241 km a na vodě 96 km. Velkým problémem stroje se jevily pásy o šířce pouhých 260 mm. Navíc bylo provozními testy zjištěno, že články i spojky vlivem působení slané vody korodují a také se ničí při kontaktu s pískem.
Obojživelný transportér LVT neměl statut bojového vozidla, ale přece dostal výzbroj v počtu dvou kulometů které se pohybovaly na kolejničkách upevněných na bocích. Ke kulometům, M2HB ráže 12,7 mm a M1919A4 ráže 7,62 mm později přibyly další, neboť stávající výzbroj byla ohodnocena jako nedostatečná. Novější sériové stroje zaznamenaly změnu kabiny, kde přední okna byla vedle sebe a nerovnoměrně oddělená. Protože poptávka po těchto vozidlech byla obrovská, a výrobní kapacity společnosti Donald Roebling v Clearwateru (Florida) je nestačily pokrýt, byly zakázky rozšířeny do dalších šesti podniků, a to, ve dvou filiálkách již zmíněné společnosti Food Machinery Corporation v Lakelandu na Floridě a v Riversidu v Kalifornii a ve společnostech Graham-Paige Motor Corporation v Detroitu v Michiganu, Ingersoll Steel & Dise Division, Borg-Warner Corporation v Kalamazoo v Michiganu a St. Louis Car Company v Saint Louis v Missouri. Do roku 1943 sjelo z výrobních pásů celkem 1225 kusů LVT1. Námořní pěchota převzala 540 kusů, armáda pak 485 kusů a zbývající byly v rámci zákona o půjčce a pronájmu (známém jako Lend-lease) předány spojeneckým jednotkám. Jako první se zacvičil na vozidlech LVT-1 major William D. Davis, spolu se čtyřmi důstojníky. K nim bylo přiděleno 37 můžů, kteří později tvořili jádro výcvikového zařízení v Dunedinu na Floridě. První jednotka, rota A vznikla 8. prosince 1941, další roty B a C byly vytvořeny v únoru 1942. Jedné velel Kapitán William E. Enright a druhé nadporučík Victor J. Croizat. Jednotky se chvíli nacházely v San Diegu a zanedlouho odeslány na Guadalcanal, kde plnily úlohu logistické podpory.
Vozidlo LVT(C)3 bylo modifikovanou verzí LVT3 se zvednutými boky a hliníkovými deskami průlezů nad výsadkovým oddílem. Díky této modernizaci se zvýšila výkonnost vozidla na moři a navíc byla osádka a vojáci výsadku lépe chráněni před střepinami.
Jak bylo zjištěno provozem LVT1, největším problémem stávající konstrukce byla malá životnost, také motor trpěl tímto neduhem, navíc byl velmi poruchový. O zlepšení tohoto stavu se snažila mateřská společnost FMC, která spolupracovala se společností Borg-Warner Corporation a námořnictvem. Tyto tři složky se dohodly, že je potřeba vyvinout úplně nový stroj. V červenci 1941 se firma FMC zavázala, že co nejdříve postaví nové vozidlo a přizvala si k tomu Námořní úřad pro plavidla. Projekt byl hotov v prosinci 1941a ihned byla započata stavba prototypu. Ještě před jeho dokončením, společnost FMC vytvořila několik variant korby. Vzniklo tak vozidlo, označené jako LVT2 Water Buffalo, které se v ničem nepodobalo původní verzi.
Čelo korby mělo zešikmené, více vystrčené dopředu a to se podepsalo na délce korby, s tím, že kabina posádky byla menší a posunuta dozadu. Na podvozku, který byl odkrytý a ošetřený proti korozi se změna projevila náhradou pevných koleček za vahadla na torzních tyčích a byla instalována větší hnací a napínací kola. Model A, jak byl prototyp označen byl hotov v srpnu 1942 a jeho pohon tvořil motor Cadillac V-8 o výkonu 105,1 kW (141 HP). I když se plánovalo vyvinout úplně nový podvozek, bylo hnací kolo a pásy převzaty z LVT1 a pro zvýšení výkonu stroje bylo plánováno nahrazení dosavadního pohonu hvězdicovým sedmiválcovým vzduchem chlazeným leteckým motorem Continental W-670-9A o výkonu 186 kW (250 HP) z lehkého tanku M3A1 Stuart. Z tohoto tanku byla použita také pětirychlostní převodovka. Hřídel přenášející výkon z motoru do převodovky byla upevněna nad dnem vozidla (z důvodů zamezení deformacím byla vyrobena ze dvou částí spojených kloubem). Byly vyvinuty také nové, širší pásy, s povrchovým ošetřením vůči korozi. Lopatky, zrychlující pohyb ve vodě, byly zpracovány do tvaru obráceného písmene W. Než se však získal jejich optimální tvar, bylo provedeno asi 50 zkoušek (u LVT1 byly lopatky šikmé). Vyšší hmotnost nového stroje neměla vliv na rychlost, neboť to vyrovnával vyšší výkon, spíše naopak, rychlost se zvedla na 32,18 km/h (souš), 12,06 km/h (voda). Vyšší byl také dojezd, 242 km (souš), 160 km (voda), a nosnost (2950 kg / 24 plně vyzbrojených vojáků). Nevelký tlak na podloží, pouhých 0,6 kg/cm2, propůjčoval pohyb v terénu pro jiná vozidla nemožném. Výzbrojí se stal kulomet M1919A4 ráže 7,62 mm umístěný na boční liště, u jednotek byla výzbroj navýšena o velkorážní kulomet M2HB ráže 12,7 mm, upevněný na krytu kabiny. Sériová výroba vozidel LVT2 se rozjela koncem listopadu 1942 a v únoru sjížděla první vozidla z výrobních linek, poslední bylo armádě dodáno na začátku roku 1944. I s prototypem bylo celkově smontováno 2962 strojů LVT2, ale na výrobě se nepodílela firma Roebling, nýbrž společnost FMC, nacházející se v San José, Kalifornie. Stroje byly rozděleny takto : armáda 1507 (s označením T34), spojenci 100 kusů a námořní pěchota si převzala 1355 vozidel. V březnu 1944 začaly být stávající stroje vylepšovány o pancéřové kryty kabiny osádky a motorové části, tato modifikace se dotkla asi 1000 LVT2, a neuvedeného počtu vozidel předchozích variant.
Dalším pokusem o zvýšení palebné síly LVT byla instalace věže z tanku M24 Chafee na korbu LVT(A)1. Výsledkem bylo vozidlo nazývané AMTANK, které díky dostupnosti nejrůznějších nábojů ráže 75 mm mohlo nejen úspěšně bojovat s tanky nepřítele, ale i likvidovat opěrné body odporu.
Když společnost FMC rozjela vývoj transportéru LVT2, byl na ni Sborem námořní pěchoty vznesen požadavek na sestrojení shodného stroje, ale obdařeného pancířem a silnější výzbrojí. Firma se návrhu začala věnovat, ale bylo zjištěno, že se shodným vozidlem zabývá i společnost Borg-Warner. Jmenované vozidlo nadchlo zájemce více, neboť na rozdíl od stroje firmy FMC, které mělo být vyzbrojeno jen kulomety, mělo disponovat kanonem ráže 37 mm (ve věži z tanku M3 Stuart a dvěma kulomety před kabinou), který by mohl ničit lehké japonské tanky. Firma Borg-Warner avšak měla v úmyslu použít velkou část dílů z LVT1, tak její konstrukce byla zamítnuta. Společnost FMC přehodnotila svůj projekt, mezitím označený jako LVT(A)1, přizpůsobením věži tanku M3 Stuart, neboť na LVT2 nebyla možná instalace výkonnější zbraně, jak ohledně místa a její hmotnosti. Prototyp měl podvozek shodný s LVT2, ale pancíř chránil jen pojezdová kola. Rozdíly se týkaly ve vyšší horní části korby a menšího úhlu sklonu čelní pancéřové desky. Zadní část nákladního oddílu měla kryt, ale bez držáku kulometů. Řešení hlavní zbraně vyhrála upravená věž tanku M3A1 Stuart (bez výstupku radiostanice). Věž plně otočná, posazená ve středu vozidla, dostala gyroskopický stabilizátor. Doplňující výzbroj se skládala z kulometu ráže 7,62 mm spřaženého s kanonem a dva stejné kulomety, instalované na střeše zadní části vozidla. Měly pancéřový kryt chránící střelce zepředu. Vstup do vozidla obstaraly čtyři průlezy v horní desce kabiny. Průlezy na stanoviště řidiče a radisty byly měly periskopy a řidič používal okénko uzavíratelné pancéřovým krytem. Věži zůstalo původní pancéřování, na kabinu a motorový oddíl (v pozdějších sériích) byly namontovány z boku a seshora pancíře tloušťky 6,35 mm a zepředu o síle 12,7 mm.
Vozidlo LVT(A)2 s věží z tanku M5 Stuart.
Velkovýrobu transportéru LVT(A)1 rozjela společnost FMC z Riversidu na konci roku 1943 a neustala v ní po celý následující rok. Celkem vyjelo z tovární haly 501 vozidel Landing Vehicle Tracked (Armored) - výsadkové vozidlo pásové obrněné, klasifikovaných jako AMTANK (Amphibious Tank), z nichž 328 kusů převzala armáda a 173 kusy námořní pěchota. V průběhu montáže došlo k drobným změnám. V desce před radistou byl vyřezán malý průzor, zakrytý pancéřovým poklopem, v posledních sériích byl na toto místo instalován kulomet ráže 7,62 mm. Zadní otáčivé kulometné držáky byly nahrazeny střeleckými stanovišti Mk.21 se zadními a postranními pancéřovými kryty. Rozsah použití LVT(A)1 nebyl velký, naposledy byly použity při výsadku na Okinawě. Byl to první podařený typ obojživelného tanku, zkonstruovaný ve Spojených státech.
V americké armádě bylo však kalkulováno v dalších výsadkových operacích také s možností boje se silněji opancéřovanými stroji, na které by již kanon ráže 37 mm nestačil. Kanon LVT(A)1 nemohl být použit na ničení polního opevnění. V červnu 1944 bylo tedy rozhodnuto, že problém vyřeší kanon M6 ráže 75 mm, montovaný na nejnovější lehký tank M24 Chaffee. Zamýšlený stroj byl dán dohromady až v lednu 1945, neboť plánovaná věž byla těžší, s širší základnou ( prům. 1524 mm). Toto řešení si vyžádalo širší nástavbu, s pevnější konstrukcí a byly zamítnuty zadní střeliště, nahrazené kulometem M2HB ráže 12,7 mm. Testování objevilo nedostatek obratnosti při pohybu ve vodě, přičemž střelba z vody byly bez problémů. Byly navrženy různé vylepšení (posílit převodovku, postran. diferenc., snížení korby o 228,6 mm a posun věže vpřed o 50,8 mm), ale konec války zastavil modifikaci tohoto stroje.
Část druhá : Další verze a modifikace obojživelného transportéru LVT a obojživelného tanku LVT(A).
Při nasazení neobrněných vozidel LVT na Tarawě došlo k velkým ztrátám, díky provizornímu, šrouby připevněnému pancíři na strojích LVT1 a LVT2 nebyly tyto ztráty ještě vyšší. Tato situace se odrazila na urychlení vývoje obrněné varianty těchto transportérů, se kterými se počítalo při prvních operacích na ostrovech. Sériová výroba vývojové řady LVT2 a jeho tankové verze LVT(A)1 byla plánována v roce 1942, se shodným označením T33. Modifikovaná varianta LVT(A)2 byla s předchozím typem na pohled téměř shodná. Lišila se jen v odstranění bočních oken a ponechání jediného zakrytovaného okna řidiče. Pancíř byl použit jako u lehkého tanku, v tomto případě se jednalo o zpevnění horní části čela korby, kabiny osádky a vnější stěny pontonů, které byly zhotoveny z válcované oceli, kde čelní pancíř měl tloušťku 12,7 mm a boční 6,35 mm. Tyto úpravy se odrazily na zvýšení hmotnosti vozidla, tím pádem klesla nosnost na 2250 kg převáženého nákladu na nebo převoz 18 plně vyzbrojených vojáků. Výzbroj se od předchozí varianty nezměnila, a stroje byly smontovány pouze pro armádu v počtu 450 kusů. Firmy Roebling a Ford MC je vyrobily v období let 1943 - 1944.
Uzavřená nástavba vozidel LVT1 a LVT2 byla příčinou komplikací při nakládání a vykládání materiálu, v bojovém použití docházelo také ke zbytečným ztrátám na životech vojáků. Tato situace dohnala konstruktéry k řešení, a to, umístit na záď vozidla nákladovou rampu. Celková konstrukce korby LVT2 zůstala nezměněna, změna se promítla v prodloužení zadní části stroje, kde byla instalována odklápěcí rampa, ovládaná ručně. Pohonná jednotka se ocitla hned za kabinou, nástavba se rozšířila tak, že nad pásy vznikly kryty s využitím místa pro nádrže paliva. Dva průlezy v horní desce využívala posádka a řidič používal k výhledu dvě okna zepředu a po jednom po stranách, nebo u obrněné verze okénko chráněné pancéřovým krytem.
I přes nárust hmotnosti o více než 1 t mohl tento transportér s označením LVT4 naložit o 1135 kg nákladu více (celkem 4000 kg), anebo 30 vojáků, tedy o šest více. Touto změnou se o 0,6 m prodloužil také nákladní prostor, transportér byl schopen naložit malý automobil nebo polní dělo až do velikosti houfnice ráže 105 mm včetně. Jmenovaný transportér byl vyzbrojen čtyřmi kulomety (dva M2HB ráže 12,7 mm a dva kulomety M1919A4 ráže 7,62 mm, které se nacházely na bocích), u některých strojů byly k těmto kulometům přidány pancéřové štíty. Další vozidla LVT4 dostala dodatečnou ochranu, spočívající v přidání pancéřových desek (vpředu s tloušťkou 12,7 mm a boční 6,35 mm na bocích), tato varianta nesla označení "Amored Cab". Přídavný pancíř zvedl hmotnost stroje na 16,5 t a snížil rychlost (souš 24 km/h, voda 11km/h). Verze s názvem LVT(A)3 byla shodně obložena ocelovými deskami, ale nedošlo k její velkovýrobě. Na další série byl však umístěn další kulomet, a to, na čelní desku kabiny před stanovištěm radisty.
Na vozidlech raných výrobních verzí a na prototypech byla často zkoušena řešení, která byla později nejednou zavržena. Příkladem mohou být plastové kryty periskopů na tomto LVT(A)4, které byly nakonec zamítnuty proto, že se do nich dostávalo vlhko.
Při projekci a vývoji obojživelného tanku LVT(A)1, který měl plánovanou úlohu palebné podpory v první vlně výsadku, než dorazí na břeh tankové jednotky, se nepočítalo s likvidací polních opevnění. Americké velení se usneslo, že AMTANK musí mít instalován kanon střílející municí s vysokým explozivním účinkem a letící po vysoké trajektorii. Proto bylo v březnu 1944 rozhodnuto umístit na toto vozidlo věž samohybného děla M8 s houfnicí ráže 75 mm. Změna v použití seshora odkryté věže se promítla ve zhotovení úplně nové, delší nástavby s rozšířenou základnou. Tím pádem byla zrušena zadní kulometná střeliště, za to byl na věži umístěn kulomet ráže 12,7 mm. Jako zásadní chyba byla absence stabilizace houfnice, což znesnadňovalo přesnou palbu v průběhu plavby ku břehu.
Pozdější výrobní série LVT(A)1. Vznikla přestavbou korby LVT(A)2, na níž byla usazena věž z lehkého tanku M5 Stuart.
Zkušenosti z bojů o Mariany prosadily změny v konstrukci věže : byl odmontován věnec a na bocích přibyly dva kulomety ráže 7,62 mm, s pancéřovými štíty, jež zjednodušily palbu. Tato varianta byla nazvána LVT(A)4 "Marianas Model".
Shodně byly vylepšovány i starší vozidla nebo byly dodatečně přidávány štíty u kulometů ráže 12,7 mm, případně kryt nad zádí věže. Vozidla různých variant dostala také kulomet ráže 7,62 mm, v péči radisty. Tento obojživelný tank obsluhovala šestice mužů posádky. Zásoba munice houfnice M2 nebo M3 činila 100 nábojů a dostřel byl 5000 m.
V závodech FMC v Riversidu bylo zhotoveno celkem 1890 kusů LVT(A)4, a to, 1489 v roce 1944 a 401 počátkem roku 1945. Z toho 1307 kusů bylo předáno armádě, kde vytvořily výzbroj sedmi praporů. Námořní pěchota dostala 533 strojů, kde byly zařazeny do tří praporů, o zbytek se rozdělili spojenci.
Stroj LVT4 (Amored Cab) lehce pancéřovanou verzí, v důsledku zvýšené hmotnosti měl však asi o polovinu menší nosnost než verze bez pancíře.
Obojživelná samohybná houfnice LVT(A)4, se ukázala velmi dobrý bojový stroj, ale pomalý ruční pohon otáčení věže a absence stabilizátoru ji v hodnocení ubíralo, nejvíce chybělo rychlé přenesení palby z cíle na cíl. Její modifikovaná verze s označením LVT(A)5 již měla elektricky poháněnou věž, v případě poruchy s možností ručního pohybu. Houfnice byla umístěna do lafety M12 s vertikálním gyroskopickým stabilizátorem, na jeho podporu bylo na hlaveň přiděláno vyrovnávací závaží. Věž byla vybavena otáčivou podlahou, byl navíc instalován další generátor, doplňující zvýšenou spotřebu elektrické energie. Od prvních kusů byly do strojů montovány nezbytné postranní pozorovací periskopy, instalované i u posledních sérií předcházející verze.
Společnost FMC zhotovila v roce 1945 pouze 269 kusů vozidel LVT(A)5, která do bojů už nestačila zapojit. Po vyhlášení japonské kapitulaci byla výroba zastavena. Protože se jednalo o nové vozidla, velká část z nich byla v roce 1949 uložena. Zbytek prošel modernizací, se zaměřením na mnohem lepší manévrovací schopnosti ve vodě. Modernizace se projevila zaoblením čelní desky a zvednutím horní desky na výšku základny věže. Zvednut byl také pohonný systém s krytem a horní okraj věže, doplněný navíc četnými průzory. Na střechu věže byla umístěna pancéřová deska s jedním průlezem a postranní plováky dostaly další průlezy. Modernizovaná varianta LVT(A)6 , jak bylo toto vozidlo později nazváno, armádní složky jako název nepoužívaly. Do uvedeného standardu vylepšené stroje LVT(A)5 byly použity v korejském konfliktu. Nejvíce je využívalo dělostřelectvo, kde pálily z připravených postů.
I když transportér (Model A) od společnosti Borg-Warner neprošel testy, firma ho zkoušela vylepšit a vyvíjela další s označením "Model B" (T11). Prototyp byl hotov v dubnu 1943, vyznačoval se zaobleným čelem korby a kabinou neobvykle posazenou dopředu. Stroj poháněly dva motory Cadillac V-8, byl doplněn převodovkou a hnacími koly z lehkého tanku M5 Stuart. Podvozek mimo malé části byl obložen pancéřovými deskami a pásy vykazovaly podobnost s pásy vozidla LVT2. V porovnání (s LVT2) byl Model B kratší, ale jeho nákladový prostor byl prostorově skoro dvojnásobný a navíc disponoval zadní sklopnou rampou. Vozidlo bylo testováno v létě 1943 na základně 1. divize námořní pěchoty v Camp Pendletonu a sklidilo celkově úspěch. Změny (sejmutím pancéřování, i z podvozku a úpravou nákladové rampy) daly vzniknout novému stroji (Model D). Pohon byl totožný z předcházejícím typem (dva motory Cadillac V-8) každý s výkonem 82kW (110 HP), napojené na převodovky Hydramatic, uschované v kasematech. Do vozidla byla namontována automatická převodovka, která velmi pomáhala při výjezdu na pevninu. Sériová vozidla LVT3 Bushmaster měla shodné čela s prototypem Model D, ale pancéřová varianta se odlišovala deskami spojenými do úhlu. Stroje LVT3 byly vyzbrojeny celkově třemi kulomety, a to, že kulomet ráže 12,7 mm byl umístěn na kabině řidiče a další dva s ráží 7,62 mm byly upevněny na bocích. Sériová výroba započala v březnu 1944 a do konce uvedeného roku sjelo z výrobních pásů na 1800 strojů a v roce 1945 přibylo dalších 1162 kusů. Byly bez výjimky určeny do výzbroje námořní pěchoty, a pro odlišnost výcviku nasazeny až v dubnu 1945.
Jelikož si transportéry LVT3 zachovaly velkou bojovou hodnotu i po skončení druhé světové války, byl dán v roce 1949 rozkaz 1200 strojů důkladně modernizovat. Stroje dostaly úplně novou nepromokavou krytou část korby. Nad kabinou byla instalována malá věžička s kulometem ráže 7,62 mm a stejný kulomet byl lafetován na čele korby. Protože se hmotnost zvýšila o 2,7 t, bylo nutno na udržení schopnosti pohybu ve vodě protáhnout čelo korby.
Po válce bylo podle vzoru těchto transportérů a tanků vytvořeno několik testovacích vozidel a také vyrobeno několik zbrojních systémů. Byly vyrobeny i dva LVT3 a dva LVT4 v arktické verzi, určené k pohybu v hlubokém sněhu. Celkem bylo vyrobeno na 18 620 sériových vozidel všech variant LVT.
Nákresy vozidel : LVT2, LVT3, LVT4, LVT(A)1
Charakteristické znaky vozidel LVT :
> vysoké boky, chránící osádku a náklad před vlnami
> pohyb ve vodě pomocí pásů
> hnací kolo vpředu, napínací kolo vzadu
Technická data vozidla (tanku) LVT(A)1 :
> osádka : 6 mužů
> bojová hmotnost : 14,8 t
> rozměry : délka 7950 mm, šířka 3250 mm, výška 3070 mm
> výzbroj : kanon M6 ráže 37 mm (104 náboje), spřažený s kulometem M1919A4 ráže 7,62 mm (2000 nábojů), dva kulomety M1919A4 ráže 7,62 mm na zádi (4000 nábojů)
> pancíř : štít kanonu 50,8 mm, věž 12,7 mm, korba 12,7 mm na čele a 6,35 mm na bocích
> pohon : sedmiválcový hvězdicový vzduchem chlazený motor Continental W-670-9A, výkon 186,4 kW (250 HP)
> dojezd : terén 240 km (150 mil), voda 95 km (60 mil)
> palivo : 302 l (80 gal)
> výrobci LVT (všechny verze):
Donald Roebling, Clearwater, Fla.
Food Machinery Corp., Lakeland, Fla.
Food Machinery Corp., Riverside, Ca.
Graham-Paige Motor Corp., Detroit,
Ingersoll Steel & Disc Division,
Borg-Warner Corp., Kalamazoo, MI.
St. Louis Car Co., St. Louis, Mo.
<> Pokračování <>
