PALBA.CZ

II.díl. Německo. Nacismus. Č 9.

Dne 27. února 1933 hoří Reichstag – 28 dní po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem.




Po vítězných volbách v září 1930 se zvýšil příliv nových členů do NSDAP. Hitler sám v tom viděl určité nebezpečí, že se ke straně přidají mnohé „zbabělé“ a „oportunistické“ síly, kdežto on potřebuje „odvážné“ a „statečné“ revolucionáře. Když se ho v té době ptali, zda chce mít NSDAP „kádrovou“, nebo „masovou“ stranu, nikdy nedal jasnou odpověď. Po uchopení moci NSDAP vyhlásí přechodně omezení pro příjímání do strany.
To, že strana před uchopením moci přijímala za členy všechny kdo se přihlásili, mělo své opodstatnění. Bylo třeba z něčeho platit propagandu a stálý a trvalý volební boj. NSDAP totiž aktivně a propagandisticky, oproti ostatním stranám, vedla trvalý volební boj.
Tady je na místě otázka, na kterou si postupně odpovíme. Z čeho byla financována NSDAP?
Již tehdy v 30. letech vznikla legenda, že NSDAP financují mocní dárci peněz a muži v pozadí. Toho využívali všichni, kdo prováděli antifašistickou propagandu. Všichni a mnozí ještě dodnes tvrdí, že Hitler byl pouhou loutkou velkokapitálu a také velkokapitálem vznikl a byl jím po celou dobu financován. Tato 100x, 1000x opakovaná nepravda se dostala i do historické literatury a mnozí jsou o tom přesvědčeni dodnes. Všichni, kdo si libují ve spikleneckých teoriích, tak těmto všem vyhovuje vyšší, tajemné a skryté pozadí financování Hitlera a NSDAP. Komunistům se nedivme, ti tuto teorii živili celou studenou válku a dělali to v rámci třídního boje. Divme se těm historikům, kteří měli možnost si vše prozkoumat a neudělali to.
Pravda je totiž prostá!!!
Skutečnost je, že několik velkoprůmyslníků Hitlera podpořilo finančními dary. K těm nejznámějším dárcům peněz patří například velkoprůmyslník Fritz Thyssen, nebo také, jak se mu tehdy říkalo „Bismarck uhelných dolů“ Emil Kirdorf. O Emilu Kirdorfovi dokonce Hitler sám prohlásil, že mu jednou zachránil život, když si Hitler chtěl pro velké dluhy vzít život tak, že NSDAP v jednom okamžiku podpořil větším finančním darem.
To je ale vše!
Velkokapitál se totiž k NSDAP před rokem 1939 stavěl mimořádně skepticky a kriticky. Ona totiž NSDAP v sociálněekonomických otázkách zastávala názory přímo extrémně levicové. Také v Říšském sněmu hlasovala NSDAP o hospodářských otázkách velice často s komunisty a sociálními demokraty (do roku 1933).
Pro velkokapitál byly tendence NSDAP, stavět se v sociálněekonomických otázkách na stranu levice, nepřijatelné a podnikatelé v nacionální straně viděli nebezpečí pro své záměry. V řadě směrnic velkokapitálu převažuje hodnocení NSDAP, že je spolu s komunisty, sociálními demokraty a odbory, jako jeden z nositelů marxismu a jeho zkázonosných „myšlenek o třídním boji“ a jeho „utopistických“ marxistických cílů v oblasti hospodářského života (například Paul Reusch, zakladatel vlivného „Ruhrlade“, vydal tuto směrnici v roce 1929). Časopis svazu zaměstnavatelů vydaný v předvečer voleb 1930, ve své analýze NSDAP kritizuje pro její agresivní nepřátelství vůči podnikatelům a varuje, že národní socialismus patří ke spikleneckým, demagogickým a teroristickým součástem socialismu.
Teprve když se NSDAP v září 1930 stává 2 nejsilnější stranou v Německu, dochází k zesíleným kontaktům mezi národními socialisty a podnikateli. Teprve tehdy jednotliví průmyslníci (lobby) poskytují národním socialistům peníze, ale to stejně jako i jiným stranám, takříkajíc jako „pojišťovací prémie“ pro případ, že by se NSDAP mohla dostat do vlády. Jednotliví podnikatelé také podporují jednotlivé národní socialisty, od kterých by se dalo čekat, že budou v NSDAP vystupovat proti socialistickým tendencím.
Zásadní výzkum pro historii dokazuje, že finanční dary velkokapitálu neměly rozhodující význam! Rozhodující význam pro financování NSDAP až do převzetí moci, mají obrovské sumy, které NSDAP plynou z členských příspěvků, ze vstupného při volebních shromáždění a z dalších komerčních akcí. NSDAP se do převzetí moci financuje především sama!

Důležitější než shánění peněz od velkokapitálu byl pro NSDAP, její fanatismus, připravenost k obětem, idealismus a fantazie členů strany. A to nejen do jejího převzetí moci, ale bohužel i později.
Nutno také říci, že se Hitler několikrát pokoušel různými způsoby rozptýlit obavy podnikatelů z jeho strany, z NSDAP. Příkladem toho je řeč, kterou měl dne 26. ledna 1932 v düsseldorfském průmyslovém klubu. Tato řeč je zmiňována v každé Hitlerově biografii, ve školních učebnicích. Historik Henry Turner o ní hovoří jako o řeči a legendě z ní vzešlé, že je založena ponejvíce na nepřípadných a nebo zcela padělaných zprávách.
Hitlerova řeč k podnikatelům jen dokazuje, že se uměl vcítit do publika ke kterému hovoří, dokazuje jeho schopnost přenést se do jejich myšlenkového světa. Říká to, co chtějí slyšet, vnitřně logickým myšlenkovým pochodem pak v závěru končí tím, že je přesvědčen o tom, že má pravdu on! Jeho argumentační pochod je možno charakterizovat několika málo slovy:
Když by se – shodně s názorem jeho podnikatelského publika – uznalo osobní vlastnictví, muselo by to vést také v politické oblasti určitého důsledku a učinit „vůdcovský princip“ základem politického systému. Jestliže se však budeme držet demokracie, sugeruje pak Hitler svým posluchačům, povede to brzy k přenesení tam platných principů na hospodářství, to by ale znamenalo zavedení komunismu.
Přestože byla Hitlerova řeč přednášena se záměrem, aby přiměla podnikatele k podpoře NSDAP, nebo alespoň neutralizovala předsudky k jeho straně, byly pasáže z této řeči opakovaně nekriticky citovány jako odhalení údajně „pravých názorů“ Hitlera, nebo dokonce jako „programové“ odhalení vůdce NSDAP.
Přesto je nutno říci, že si Hitler byl vědom té skutečnosti, že proti vůli velkokapitálu by se mu těžko podařilo dostat se k moci.
O tom svědčí i rozhovor, který měl s Otto Wagnerem. Wagner mu vytýkal, že podceňuje moc hospodářských vůdců. Hitler mu na to odpověděl, cituji:
„Vy, ale podceňujete politickou moc těchto mužů, Wagnere, a hospodářství vůbec. Mám pocit, zda jsme si nejprve neměli proti nim získat Wilhelmstrasse.“
Hitler se velmi snažil, aby jednotlivosti z hospodářskopolitických úvah, které se projednávaly ve stranickém vedení pronikly ven a přispěly k uklidnění podnikatelů. Na konci září 1931 napomínal i Wagnera, aby se hospodářskopolitické plány a úvahy nestaly předmětem propagandy. To by prý bylo možné jedině tehdy, kdyby měl politickou moc v rukách, neměl Židy jako protihráče, kdyby měl v rukou celý soukromý průmysl, zvláště těžký průmysl, stejně jako střední rolnictvo, velkostatkáře a banky.
Hitler před rokem 1933 zaujímá k hospodářským otázkám nepřesná a všeobecná stanoviska. Když totiž NSDAP v roce 1932 uveřejní zcela konkrétní hospodářský „okamžitý program“, je tento program jednoznačně odmítnut vlivnými hospodářskými kruhy. Hitler tak uposlechne rady, kterou mu 29. srpna 1932 udělí Hjalmar Schacht, aby v budoucnosti „pokud možno nepředkládal žádný detailizovaný hospodářský program“.
Hitler se tedy před rokem 1933 vyjadřuje zdrženlivě k hospodářským otázkám, to však neznamená, že by hospodářství nerozuměl a ekonomické otázky neuznával. Jen jeho pojetí podoby budoucího hospodářského řádu má 2 navzájem si odporující prvky. Na jedné straně Hitler vychází ze své sociálně darwinistické filozofie „věčného boje“, hospodářský princip konkurence jako motor ekonomického a průmyslového vývoje. Vycházeje z toho zásadně odmítá všechny požadavky, které byly zaměřeny na „úplnou socializaci“.
Ovšem jako rozhodný příznivec „primárnosti politiky“ je však Hitler skeptický vůči soukromokapitalistickému systému „volného tržního hospodářství“. Hitler totiž rozhodně odmítal přesvědčení, které vybojovali představitelé ideologie tržního hospodářství – užitek celku je současně výsledkem zastoupení různých zájmů jednotlivců na trhu.
K tomuto ve svém projevu 13. listopadu 1930 uvede, cituji:
„V celém hospodářském životě, v celém životě jako takovém, je třeba se zbavit představ, že užitek jednotlivce je podstatný a že na užitku jednotlivce se vybuduje užitek celku, že tedy nejprve užitek jednotlivců vybuduje užitek celku. Správně to je opačně. Užitek celku určuje užitek jednotlivců. Zisk jednotlivce bude teprve odvozen od zisku celku… Kdyby nebyl tento princip uznán, pak by musel nastoupit neodvratný egoismus, který společnost rozloží.“
O těchto Hitlerových úvahách hovoříme proto, že Hitler mezi roky 1930 až 1933 spousta věcí, které hlásal do této doby, prostě z volebních důvodů potlačuje. Své hospodářské zájmy prostě v těchto letech moc neprezentuje, zvláště po zářijových volbách v roce 1930. Stejně tak potlačuje význam antisemitismu, stejně tak potlačuje téma „životního prostoru“. To přestože víme, že právě tato dvě témata hrají v jeho knize Mein Kampf velkou roli.
Ono to neznamenalo, že by od těchto cílů ustoupil, Hitler je jen potlačil. Věděl, že tato témata by mu vůbec nepomohla při získání moci. V této době by těmito tématy oslovil jen omezený okruh voličů a mnohé by odstrašil. Neznamená to, že se od témat odklonil, jen je dočasně potlačil.

II.díl. Německo. Nacismus. Č 10.

Pod vlivem končící „světové hospodářské krize“ se dramaticky vyhrocuje hospodářská a politická krize ve Výmarské republice. To bylo to pravé prostředí pro účinnost propagandy NSDAP (stejně jako pro KPD).
Nezaměstnanost, podle oficielních statistik, překročí v únoru 1932 ve Výmarské republice 6.000 000 lidí, ale ve skutečnosti postihuje odhadem 7,6 miliónu lidí. To znamená, že bez práce je 38% dělníků a úředníků. Paradoxem však je, že to nejsou nezaměstnaní, kteří umožňují Hitlerovi jeho volební výsledky. Nezaměstnaní, ti se spíš přiklánějí ke komunistům, ke KPD.
Strašidlo nezaměstnanosti nutí lidi, lidi kteří mají ještě práci, a kteří o ni mohou kdykoliv přijít, aby se báli. Tito lidé se začínají přiklánět k NSDAP, která slibuje nápravu. Hitlerovi se v této době daří nejen radikalizace tzv. „středního stavu“, daří se mu mnohem víc. Přitahuje k sobě příslušníky všech sociálních vrstev, včetně dělnictva. Když měříme poměrným podílem voliče NSDAP na celkovém počtu obyvatelstva, jsou tam dělníci ještě zastoupeni trochu méně než ostatní vrstvy (v roce 1932). Dělníci jsou, ale mezi voliči NSDAP zastoupeni více než v ostatních výmarských stranách, mimo KPD a SPD. Pozoruhodné je, že každý třetí nový člen NSDAP, který se po volbách v září 1930 až do Hitlerova uchopení moci připojil k hnědému moru, byl dělník.
Hitlerovi se daří to, co naznačil ve svém projevu dne 27. října 1928, kdy členům strany vysvětluje, cituji:
„NSDAP si klade za cíl: postupně opět sjednotit celý německý národ, a sice všechny národní skupiny a skupiny podle povolání, a nikoli pouze agitovat u některých jednotlivých skupin národa.“
Hitlerovi se daří vytvářet „národní pospolitost“ (Volksgemeinschaft), zatím v malém. Spojuje v „moderní lidovou stranu“ lidi z různých společenských a sociálních vrstev, kde ve svých programech integruje přání a zájmy rozdílných sociálních skupin. Je to jen proto, že těch bolavých míst Výmarské republiky je příliš mnoho.
V roce 1932 končí sedmileté úřední období prezidentování Hindenburga. Brüning chce ještě Hitlera získat pro prodloužení Hindenburgova říšského prezidentování. Hitler se však rozhodl, že bude kandidovat sám. Má již veškeré myšlení připraveno k převzetí moci.
Během prvního volebního kola do říšských prezidentských voleb získá Hitler 30,1% hlasů, což měřeno k zářijovým volbám v roce 1930 (18,3%) znamená mohutný přírůstek hlasů. V druhém kole to ještě naskočí, a i když Hindenburg zvítězí s 53% hlasů, dosáhne Hitler 37%, což znamená 13,4 miliónů voličů pro něho. Ale ihned po volbách dostane NSDAP ránu. V celé Říši jsou zakázány SA a SS.
To však nemění nic na tom, že úspěšná série voleb NSDAP pokračuje.
V důležitých volbách do Zemského sněmu v Prusku, dne 24. dubna 1932 získává NSDAP 8.000 000, tedy 36,3% platných hlasů. A aby se to nepletlo, tak při volbách do Říšského sněmu, vypsaných na 31. července 1932, poté, kdy Hindenburg na zákrok generála Schleichera propustil Brüninga a novým říšským kancléřem jmenoval zvláště konzervativního Franze von Papena, hlásí NSDAP naprosto senzační úspěch.
NSDAP hlásí 37,1%, tedy 13,7 miliónů voličů.
V těchto volbách „předává“ (přejdou) SPD hlasy komunistům, kteří tak svůj podíl zvyšují na 14,3%, i když na druhé straně ztrácí KPD každého svého 7 voliče z roku 1930 ve prospěch NSDAP (tady jsou ti dělníci, kteří přešli k „hnědáčům“).
Největší podíl voličů NSDAP přichází sice z tábora protestantů, nebo z okruhu dosavadních nevoličů, přesto by nemělo být přehlédnuto, že sociální a „progresivní“ cíle, které propaguje NSDAP jsou atraktivní také mezi voliči SPD.
V celé dosavadní historii Výmarské republiky se nestalo, že by nějaká strana získala tolik voličů jako NSDAP (oněch 37,1%). Přesto bylo však patrné, že absolutní většinu nedosáhla.
Po těchto červencových volbách si Hitler pohrával s myšlenkou vzdát se principu legality a dostat se k moci násilnou revolucí. Mohl Hindenburga donutit, pod hrozbou použití SA k tomu, aby jej již po těchto volbách jmenoval říšským kancléřem. A Hitler skutečně před rozhodujícím rozhovorem mezi Hindenburgem a Hitlerem stáhl SA kolem Berlína. SA ač zakázány tam stály vyzbrojeny automatickými zbraněmi (kulomety) a čekaly pouze na rozkaz k rychlému úderu.
Hitlera to povzbudilo a v rozhovoru s Hindenburgem dne 13. srpna 1932 požaduje celou moc. Je úplně typické pro Hitlera, že přitom poukazuje na italský příklad fašistického uchopení moci: král Mussolinimu po jeho pochodu na Řím také nenabízí jen vicekancléře, nýbrž celou moc.
Ovšem Hindenburg není Viktor Emanuel III. Ještě ne!
Hindenburg Hitlerovy požadavky odmítne.
Hitler později o této situaci hovořil, že chtěl tehdy úplně škrtnout stát, ale že to byl jeho ohled k Reichswehru, který ho přiměl k tomu, aby tuto cestu nepřekročil a nadále sledoval koncepci „legální revoluce“.
Kancléři von Papenovi se nedaří „zavázat“ si Hitlera jako vicekancléře. Hitler totiž prohlédne von Papenovy záměry. Kancléř chce NSDAP zodpovědností ve vládě rozmělnit a „opotřebovat“ všechny choutky nacistů. Ovšem bez tolerance NSDAP nemůže Papen vládnout. To se ukáže ihned při prvním nouzovém nařízení, které je Říšským sněmem odmítnuto.
Hindenburg rozpouští Říšský sněm, sotva se sešel.
Nové volby jsou stanoveny na 6. listopadu 1932.
Je to již čtvrté obsáhlé volební kolo v roce 1932. Parlamentní systém Výmarské republiky začíná působit stále groteskněji, stále neuvěřitelněji. Lidem v Německu se zdá, že demokracie se neumí s politickou krizí vypořádat. Jako příklad grotesky a absurdity je hodnocena ta skutečnost, že při červencových volbách 1932 hlasuje víc než polovina voličů pro komunisty a NSDAP, neboť ti mají ve svých programech napsáno odstranění parlamentního systému.
NSDAP vede volby do Říšského sněmu pod heslem „Proti reakci“. Veškerý volební boj vede NSDAP především ostrou antikapitalistickou argumentací (prosím všimněme si toho, NSDAP nechce kapitalismus, nechce buržoazii, nechce velkokapitál).
NSDAP napadá Papenovu vládu, jako „kabinet baronů“.
Hitler své odmítnutí vstoupit jako vicekancléř do vlády von Papena zdůvodňuje ve svém volebním projevu dne 11. října 1932 když říká, cituji:
„Nebojoval jsem proti marxismu, abych nyní na jeho místě zřizoval jinou třídní vládu. Stál jsem v těchto třinácti letech před milióny německých dělníků a bojoval jsem za ně. Ale nebojoval jsem proto, abych je nyní po všem podvedl.“
Na Papenův projev před Bavorským svazem průmyslníků, uveřejňuje Hitler 16. října 1932 otevřený dopis Papenovi, který zabral téměř 4 velké novinové stránky. Hitler tento dopis končí slovy, které cituji:
„Ostatně, pane von Papene, žijte klidně ve svém světě. Já bojuji ve svém! Je štěstím vědět, že mým světem je miliónové společenství německých dělníků a německých sedláků, kteří jsou ponejvíce prostého původu a v mnohem větší chudobě, a přesto chtějí být nejdražšími syny našeho národa, neboť bojují nejen ústy, nýbrž s tisícerým utrpením a nesčetnými oběťmi pro novou a lepší Německou říši.“
Tady je jasně vidět, jak Hitler dělníkovi a rolníkovi podkuřuje, jak se snaží získat masy pro své hrůzné cíle. Této propagandě k získání dělníka podřizuje vše.
Ale tato antikapitalistická propaganda NSDAP vede k ještě většímu zneklidnění v podnikatelských kruzích. To se přidává k nelibosti, kterou NSDAP vyvolala v hospodářských kruzích (u velkokapitálu), v létě a na podzim 1932.
Tehdy týdeník Německého průmyslového a obchodního sněmu „Německé hospodářské noviny“ (Deutsche Wirtschaftszeitung) uveřejňoval seriál článků na pokračování o antikapitalistických představách NSDAP. Do té doby se ještě nikdy předtím nedostal tak důležitý hospodářský orgán do sporu s národně socialistickou hospodářskou politikou.
Také liberální „Frankfurter Zeitung“ uveřejňuje článek, že národní socialisté napadají hospodářský program Papenovy vlády takovým způsobem, který není možné odlišit od marxistů.
Přestřelka vznikla když Goebelsův orgán „Der Angriff“ obviní Papenovu vládu ze „sociální loupeže“ a „Völkische Beobachter“ protestuje proti porušování nedotknutelnosti tarifních smluv.
NSDAP je obviněno „Frankfurter Zeitung“, že útočí na Papenovu hospodářskou politiku právě pro její liberální kapitalistickou orientaci.
Je to jen ukázka, ale v té době všechny pravicově zaměřené listy hovoří o tom, že NSDAP rozšiřuje „nákazu marxismu“, že je jí třeba klást rozhodný a účinný odpor, a že Papenova vláda nesmí padnout. Kdyby padla, tak následkem bude buď socialistická diktatura, nebo hnědá diktatura.
Obavy pravicových a buržoazních stran se potvrzují na počátku listopadu 1932, kdy těsně před volbami spolupracují otevřeně NSDAP s komunisty, když vyvolají stávku berlínských dopravních dělníků. Tato stávka na týden vyřadí veřejnou dopravu v Berlíně.
O tomto období zajímavě hovoří Goebelsův deník. Je v něm řečeno, že NSDAP musela bolševiky podpořit a přes ně dělníky, aby neztratila svůj boj o dělníky, ale naopak, aby je získala. Když Goebels končí ve svém zápisníku ke dni 2. listopadu 1932 jsou tam tato slova, cituji:
„Rozhodující ale bylo, aby byli získáni příznivci z řad dělnictva, neboť pokud ‚je jednou dělník ztracen, pak je ztracen navždy‘.“
Noviny „Deutsche Bergwerks-Zeitung“ v této stávce vidí potvrzení, když varovali před NSDAP. Ve volební den 6. listopadu 1932 napíší, cituji:
„Kdo smýšlí soukromohospodářsky, ten může dát svůj hlas takové ze stran, které stojí za vládou. Národní socialismus, který nyní při berlínské dopravní stávce opět ruku v ruce s komunisty vstoupil neslavně na scénu, hospodářsky spočívá přesně na stejných nesmyslných cestách jako marxismus.“
To již několik dní předtím, v Berlíně vycházející „Vossiche Zeintung“ napíší, cituji:
„Hranice mezi národním socialismem a bolševizmem se staly v poslední době ještě méně zřetelnými než dříve.“

II.díl. Německo. Nacismus. Č 11.

Velkokapitál Výmarské republiky vidí ve von Papenovi člověka, který bude hájit jejich zájmy. Ještě nikdy nebyli kapitáni německého průmyslu politicky tak jednotní jako v předvečer voleb do Říšského sněmu v listopadu 1932. Poprvé také koordinovali své finanční dary. DVP a DNVP dostala velice štědře naloženo peněz.
Naopak NSDAP se nachází ve velkých finančních potížích (peníze za volební hlasy nejsou ještě vyplaceny).
Goebbels si stěžuje svému deníčku dne 15. října 1932, cituji:
„Obstarávání peněz je mimořádně těžké. Vládci majetku a jeho tvorby stojí všichni za vládou.“
Volby 6. listopadu 1932 znamenají poprvé pokles hlasů pro NSDAP. Od červencových voleb ztrácí NSDAP 4%, získá 33,1% hlasů (červenec 1932 – 37,1%). Je sice nadále, s velkým náskokem, nejsilnější stranou, ale od roku 1928/29 je přerušena křivka úspěchů.
Chlubí se komunisté, získají 16,9% a 100 poslanců v Říšském sněmu. Papenův kabinet si nepomůže, stejně jako dřív obdrží jen něco málo přes 10% hlasů.
Prezident Hindenburg tak počátkem prosince 1932 propouští kancléře Papena a pověřuje sestavením vlády generála Schleichera. Generál Schleicher chce sestavit vládu podle „odborové osy“, tedy napříč politickými stranami a tím si zajistit v Říšském sněmu většinu. Klíčovou figurou v jeho plánu je Gregor Strasser, který je v této době „vedoucím říšských organizací“ a tím hraje významnou roli v NSDAP.
Gregor Strasser již nemá dávno nic společného s linií, kterou vybojovával jeho bratr Otto (levicový revolucionář v NSDAP).
Naopak!
Na rozdíl od Otty, je Gregor Strasser připraven ke spolupráci k obnovení Německa. Je ochoten spolupracovat se všemi důvěryhodnými a rozumnými politickými skupinami, jakož i s jednotlivými osobami. Na rozdíl od Otty, ale také i na rozdíl od Hitlera, se začíná odchylovat od samotného nároku na moc. Jinými slovy Gregor Strasser přímo vrůstal do výmarského systému. Mezi roky 1930 až 1932 navazuje Gregor Strasser spojení jak k Brüningovi, Schleicherovi a k odborům, stejně tak, jako k důležitým průmyslovým kruhům. Právě průmyslové kruhy (lobby) vidí v Gregoru Strasserovi garanta klidu a pořádku.
Jsou to právě ztráty hlasů NSDAP v listopadových volbách (4%), které Strasserovi napověděli, že NSDAP již nesmí dál zvyšovat své radikální opoziční postoje, ale že by se měla podílet na vládě. Gregor Strasser je připraven přijmout návrhy generála Schleichera a sám převzít vicekancléřství v nové vládě. Přes prostředníka to sděluje dne 23. listopadu 1932 generálu Schleicherovi.
Ale generála Schleichera vyhledá dne 23. listopadu 1932 také Adolf Hitler.
V tomto rozhovoru Hitler vysvětluje Schleicherovi, že nejen on sám nevstoupí jako vicekancléř do vlády, ale zakáže to každému příslušníkovi NSDAP. Zakáže všem z NSDAP, aby se podíleli na nějaké vládě, kterou Hitler nevede, ať již jako vicekancléři, ministři nebo spolupracovníci. Dále mu Hitler říká, že on ani NSDAP nebudou tolerovat žádnou vládu, ve které by Hitler nebyl kancléřem. NSDAP půjde do ostré opozice a narážeje na berlínskou stávku dopravních dělníků, bude spolupracovat na „každé stávce“. Hitler říkal, že je mu jedno, když při této obstrukční politice ztratí buržoazní příznivce. Máme ještě „rolníky a dělníky“.
Průběhy prosincových dní roku 1932 nejsou zcela prokazatelně jasné. Odehrálo se mnoho rozhovorů mezi čtyřma očima, odehrálo se mnoho rozhovorů, ze kterých nejsou žádné zápisy a historici tedy nemají přesný popis děje.
Co však jasné je, že byl Hitler deprimován další volební ztrátou v Sasku a v té době si pohrával s myšlenkou, že přijme Schleicherovy a Strasserovy plány.
Nakonec však Hitler zůstal u své politiky „Všechno nebo nic“. To i přesto, že mu Strasser poslal 8. prosince 1932 dopis, ve kterém vysvětluje své vystoupení z NSDAP. Hitlera to hluboce zasáhlo, dokonce prý utrpěl šok. Obával se totiž, že vystoupení Strassera z NSDAP povede k rozštěpení strany, zvláště když ze strany vystoupil i Gottfried Feder. Goebbels si dokonce zaznamenal, že Hitler tehdy řekl, že kdyby se měla NSDAP jednou rozpadnout, že udělá ve 3 minutách konec pistolí.
Ovšem situace v NSDAP nebyla ani zdaleka tak špatná, jak se Hitler zpočátku obával. Strasser i Feder po svém vystoupen z NSDAP totiž nic k rozštěpení strany nepodnikli. A tak je to Adolf Hitler, kdo opět vychází z vnitrostranické krize, jako vítěz!
Je ale samozřejmě tím jasné, že všechny plány generála Schleichera na sestavení nové vlády jsou k ničemu.
Všechny politické intriky ledna 1933 vedou nakonec k tomu, že je říšský prezident Hindenburg nucen jmenovat Adolfa Hitlera říšským kancléřem.
V pletichářské hře prosince 1932 a ledna 1933 sehrály roli osobní motivy mocenské a motivy pomsty (např. Papenovy motivy nenávisti proti generálu Schleicherovi).
Výsledkem všech pletich je spojenectví mezi NSDAP a buržoazně konzervativními a reakčními silami, které reprezentují takový muži jako je Hugenberg a Papen.
Jaké to byly motivy, které přivedou tyto 2 strany k takovému svazku?
V podstatě vzato konzervativcům nezbývá žádná jiná možnost.
Konzervativci nemají to, co má Hitler – masovou podporu voličů.
NSDAP ještě jednou a naposledy naváže volbami do Zemského sněmu v Lippe 15. ledna 1933 na volební úspěch, když vlastně po listopadové ztrátě opět získává hlasy. NSDAP dokáže, že v „rozhodující bitvě“ umí získat masy, když v Lippe získá 39,5%. Tyto málo významné volby totiž signalizují, že NSDAP opět roste, přírůstek získá na úkor konzervativních stran. Pro konzervativce je tím dán signál, že se s Hitlerem spojit musí a s Hitlerem ve vládě pak může získat masy, které má on. Hitler měl být pro ně „bubeník“, přes kterého se dostanou k masám.
Proč se ale spojil s nimi Hitler, když je tolik nenáviděl?
Proč se s nimi spojil, když buržoazii považoval za přežilou a k zániku odsouzenou třídu, která je zbabělá, slabá a bez energie?
Právě proto se s nimi spojil. Postoje buržoazie mu byly jasné a Hitler věděl, že se musí spojit se slabými - nikoli se silnými ( slabého pak snadno spolknu)!!!
Hitler ve svých projevech stále více říká, že chce celou a nedělenou moc. Pokud jednou moc dostane, již ji nikdy z rukou nevydá.
Vládní kabinet, který je sestaven dne 30. ledna 1933 vypadá, že vládnout budou konzervativci. Ve Vládním kabinetu jsou 3 členové NSDAP a 8 konzervativních politiků.
Von Papen triumfuje, věří, že Hitlerovi „vytvořili pouze určitý rámec“ a že ho „zkrotili“. Papen dokonce říkal – „Angažovali jsme ho“ a pak také „Za dva měsíce jsme Hitlera zatlačili do kouta, až kvičí“.
Také deníček Goebbelse vyjadřuje, že reakce zvítězila a diktuje.
Ale Adolf Hitler si je jist, že se mu velmi rychle podaří se od buržoazních reakcionářů osvobodit.
Nejdůležitější pro Hitlera v tuto chvíli je, že se dostal legálně k moci. Adolf Hitler potlačil všechny své nechutě k buržoazii jen proto, aby moc získal legálně.
Před Hansem Frankem pak říká, cituji:
„Byla to nejméně krvavá revoluce ve světových dějinách.“
V příštích měsících pak skutečně Adolf Hitler ve všech svých projevech hovoří na téma „nekrvavá revoluce“ (100x, 1 000x opakované).
Hitler totiž velice dobře rozeznal co pro německého člověka znamená „legální“ a údajně „nekrvavá revoluce“. Totiž tato „legální nekrvavá revoluce“ odpovídá rozporným požadavkům mas při změně společnosti. Německá společnost chce, aby byly dodržovány tradiční hodnoty, jakými jsou autorita, poslušnost a disciplína.
Proto Hitler ve svých projevech stále zdůrazňuje, že k jednomu z největších převratů v dějinách došlo mimořádně podle pravidel a disciplinovanou formou, na rozdíl od „krvavých“ a „chaotických“ revolucí v dějinách.
Navzdory své údajně „regulérní“ formě znamená národně-socialistická revoluce pro Hitlera historickou světovou událost. Hitler věří, že způsobí s národně socialistickou revolucí historický světový „obrat doby“, „Jehož význam však bude pochopen v plném rozsahu teprve až potomky“!!!
Ale nikoliv již toto uchopení moci nacisty 30. ledna 1933 znamená revoluci. Je to mnohem víc začátek dlouhodobého procesu, v jehož průběhu budou radikálně přebudovány mnohé oblasti lidského života v Německu a nejen v Německu.
Že se tak stalo, to odráží náladu v Německu, odráží to situaci, že si Němci připadali jako odvržení Evropou. Toto odvržení Evropou zasáhlo milióny Němců. Tehdejší pozorovatelé konstatovali, že změna nálady v Německu vytvořila nejdůležitější mocenskou základnu pro nastupující „vůdcovský stát“ (Führerstaat).
Sebastian Hafner o této náladě říká, cituji:
„Byl to velmi rozšířený pocit řešení a osvobození se od demokracie.“
Ano, Němci spojovali naděje na znovuzískání národní velikosti a utopii o lepší a také sociálnější společnosti. Ač to zní paradoxně má pro mnohé Němce konec demokracie význam jako počátek skutečného panství lidu.
Hitler potom v následujících letech po převzetí moci ukazuje všem „kapitalistickým demokraciím světa“, že vůdcovská diktatura je vyšší a pravdivější forma demokracie.
To i přesto, že tento nový stát, Hitlerova Třetí říše, musí vyčistit „projevy systému doby“.
Pod těmi „projevy systému doby“ rozumějme, že se musí vypořádat s politickými stranami, odbory, stavovskými a zájmovými organizacemi a se vším, co tvořilo podstatu pluralitní demokracie. Tehdy se to Němcům zdá samozřejmé a pro revoluci zcela přirozené.
A tehdy také nikdo nemohl Hitlerovi předhazovat, že by předtím zamlčoval, co zamýšlí učinit až jednou uchopí moc (vždyť přece o tom hovořil v Mein Kampf).

II.díl. Německo. Nacismus. Č 12.

První Hitlerovou starostí byli komunisté (KPD). Hitler se komunistů bál víc, než ostatních politických stran a zároveň jeho obava byla výrazem obdivu. Oni totiž pouze komunisté měli takový „světový názor“, za nějž byli připraveni „fanaticky“ bojovat. Zároveň však komunisté byli protivníkem, kterého bylo v této době možno nechat nejsnadněji izolovat a při jejich vyřazení z politického života se nemusel Hitler obávat odporu ostatních politických stran ( KPD byla trnem oku všem stranám, včetně SPD – levicovou stranou).
Hitlerovi v Německu nahraje náhoda. Již krátce po jmenování kancléřem, dne 27. února 1933, dojde v rozjitřené politické atmosféře Německa k zapálení Říšského sněmu. To nebyl národně socialistický komplot, jak to vykládá dlouhou dobu komunistická propaganda. Jak to občas popisuje i některý historik. Ne, to byla práce jednotlivce, holandského anarchisty Marina van der Lubbe. Van der Lubbe již předtím založil několik požárů a i tento požár Říšského sněmu má dát bojový signál dělnictvu. Van der Lubbe chce dělníky vyburcovat z pasivity, aby začali proti NSDAP a reakci bojovat.

Marine van der Lubbe ( * 1909, popraven 1934).



Hitler a NSDAP v té době věřili, že za celou akcí stojí KPD a že Říšský sněm zapálil vůdce komunistické frakce v Říšském sněmu Torgler.
Nebylo problémem pro NSDAP, aby z požáru, svou propagandou, obvinila komunisty.
Před soudem, který probíhá na podzim 1934, a ve kterém svou obhajobu provádí sám obžalovaný, bulharský komunista Jiří Dimitrov, je dokázáno, že to nebyli komunisté, kdo Říšský sněm zapálili ( komunisté mezinárodně sledovaný soud využijí ke své propagandě, stejně jako nacisté).

Van der Lubbe před soudem.




KPD je zakázána a nařízení po požáru Říšského sněmu vyřazuje základní práva člověka z účinnosti.
„Zmocňovací zákon“ umožní zneužívání policejní „ochranné vazby“ bez soudní kontroly a zároveň odůvodní dlouhodobý výjimečný stav v Říši.
Je to vlastně první a rozhodující krok na cestě k diktatuře.
Následné volby z 5. března 1933 přinesou vládní koalici těsnou absolutní většinu.
V těchto březnových volbách NSDAP pro sebe získává 43,9% voličů.
Absolutní většina v Říšském parlamentu pak spolu se „zákonem o plných mocích“ (Ermächtigungsgesetz), ze dne 23. března 1933, se souhlasem buržoazních stran, včetně středu a proti odporu sociálních demokratů, pak znamená další krok na cestě k „legalizaci“ diktatury.
V této době jak v Německu, tak v cizině, očekávají všichni pozorovatelé, že to budou odbory, které se postaví proti NSDAP a pravici.
Ale tady odbory zklamou. Odbory samy vyhlásí politickou neutralitu, že se nebudou plést do politiky a že se omezí na hospodářské a sociální otázky. Odborový svaz vedený starým sociálním demokratem Theodorem Leipartem se distancuje od SPD. Dokonce se demonstrativně přihlašuje ke spolupráci s vládou a to – „hned na kolik bude možno určit, jakého druhu státní režim je“. Špatný kalkul, špatný odhad, špatná taktika!!!
Již totiž dne 2. května 1933 obsazují SA a SS-pomocná policie pod vedením funkcionářů národně socialistických organizací podnikových buněk v celé Říši domy a zařízení odborů.
Hitler hodnotil odbory, přes všechny jejich proklamace, jako agentury marxismu, ale proti dělníkům jít nechtěl.
Již předtím totiž nechal vyhlásit demonstrativně 1. máj, tradiční bojový den dělníků – za zákonem upravený svátek. Nebude to naposledy, kdy NSDAP realizuje požadavky, za které dělnické hnutí dlouho a bez úspěchu bojuje.
Hitler také 10. května 1933 oznamuje založení „Německé pracovní fronty“ (Deutsche Arbeitsfront) a jeho vedením pověřuje Roberta Leye. Na zakládajícím kongresu DAF pak v projevu Hitler hovoří o tom, že pro něho nemůže být nic pěknějšího než se stát „zástupcem těch, kteří se sami nemohou dobře bránit“. Hitlerova řeč vedle podbízení dělníkovi také obsahuje programová prohlášení o příčinách vzniku dělnického hnutí a o roli státu. Tam tluče dělníkovi do hlavy, že národ má právo ztratit důvěru ve stát, když demokratizace vede k tomu, že je stát opanován podnikateli a stane se hracím míčem zájmových skupin. Říká také, že buržoazie prokázala svou neschopnost k politickému vedení (státu), proto NSDAP musí zřídit novou autoritu, která bude nezávislá na jakékoli společenské vrstvě a která bude účinně prosazovat všeobecné zájmy proti nárokům hospodářských zájmových skupin.
Hitler věděl, že světonázor dělníka nezajímá, dělníka zajímá jestli bude dodržen slib o odstranění nezaměstnanosti.
Právě v měsících od února do listopadu 1933 poklesne počet nezaměstnaných o 1/3 z 7,7 na 5,2 miliónu. Nové vládě velice pomohlo, že hospodářská krize překročila svůj vrchol a zřejmé také bylo, že to byly zákroky předchozích pravicových vlád a jejich národohospodářů.
To však nikdo neviděl, všichni měli dojem, že to je Adolf Hitler, první politik od počátku hospodářské krize, který své sliby dodržel a který byl schopen zvrátit dosavadní nepříznivý hospodářský vývoj v Říši.
Body takto získané Adolfem Hitlerem u dělníků mají ohromný význam. Také vedoucí hospodářské kruhy (velkokapitál), který ještě v době uchopení moci NSDAP trpí skepsí, začínají nyní s novým režimem spolupracovat.
Ony již částečně začaly spolupracovat po schůzce Hitlera s vedoucími průmyslníky dne 20. února 1933. Hitler tam v obsáhlém projevu objasňuje velkokapitálu, že má jen 2 možnosti. Buď jeho vládu, a nebo vládu komunistů.
Projev to byl pro průmyslníky tak dobrý, že NSDAP věnují 3 milióny říšských marek na podporu volebního boje. Je sice pravdou, že má ještě mnoho průmyslníků výhrady. Množí se totiž přepady aktivistů SA, kteří hrozí průmyslníkům odplatou, někdy i násilím když tam a tam nezvýší mzdy, nebo neprosadí povýšení, nebo spolurozhodování člověka nakloněnému NSDAP.
Ale na druhé straně velkokapitál vítá rozbití komunistů a zničení odborů. Velkoprůmyslníci také oceňují, že ve vládě sedí vysoce ceněný von Papen jako vicekancléř a Hugenberg jako ministr hospodářství, což pro ně znamená, že zabrání prosadit radikální cíle NSDAP.
Hitler zakázal KPD a ničí přes SA komunisty. Upravuje svůj vztah ke kapitánům průmyslu a získává dělnictvo.
Co teď dál?
Bolavou patu má u katolických volebních vrstev. Němečtí katoličtí biskupové před uchopením moci Hitlera, varovali, často ostrými slovy, před „ateistickým“ NSDAP a toto varování přispívalo k tomu, že NSDAP měla u katolíků menší zastoupení než tomu bylo u protestantů.
Hitler provede šachový tah, který sice nepřeceňujme, ale svůj velký význam měl.
Dne 20. července 1933 uzavírá Říše s Vatikánem konkordát. Tento konkordát obsahuje ústupky katolické církvi především v politicko vzdělávací oblasti. Mnohem důležitější však je zahraničně-politický zisk prestiže. Pak také prolomení předsudků katolických voličů proti NSDAP a skoro nejdůležitější je to, že konkordátem je učiněn konec katolické centristické strany. Ústředí se zruší samo dne 5. července 1933, když několik dní předtím se rozpustily další politické strany. Strana SPD se rozpustit nechtěla a tak přišel její zákaz.
Zmocňovací zákon vydaný dne 14. července 1933 pak zakazuje vytváření nových politických stran v Říši.
A je to!!!
Adolf Hitler v několika málo měsících od uchopení moci dosahuje svého prvního velkého cíle, který hlásal – „Vypudí politické strany z Německa“.
Další velký slib své politiky uskuteční dne 12. listopadu 1933.
Uskuteční ho u příležitosti vystoupení Německa ze Společnosti národů (SN), které se událo v polovině října 1933.
Hitler si vše nechá pomazat lidovým hlasováním.
Lidové hlasování dne 12. listopadu 1933 říká, že při účasti kolem 95,2% se k Hitlerově politice hlásí 92,2% voličů. Nejhorší výsledky má ještě v Hamburku kde je to ještě 78,1%. Stranické složky NSDAP byly výslovně varovány, aby zabránily všemu, co by mohlo být „protiněmeckou propagandou“ vykládáno jako „případy volebního teroru“. K násilí na jednotlivcích dojde, ale k systematické manipulaci volebních výsledků ne.
Výsledky voleb z 12. listopadu 1933 odrážely v podstatě skutečnou náladu, která v Německu panovala. Německo bylo opojeno nacismem!!!
Opojení roku 1933 vystřídá kocovina roku 1934.
Některé německé zájmové skupiny zjistí, že jejich očekávání nejsou naplněna.
V té době dochází také v hlavním městě Říše Berlíně k ohromným krutostem (stejně jako po celé Říši honí SA komunisty a zakládá neoficielní koncentrační tábory), když SA a SS pronásledují jednotlivé komunisty a sociální demokraty, které pak mučí a někteří z nich pak na následky mučení zemřou.
Ale zklamaní jsou i samotní aktivisté SA a konzervativci v řadách NSDAP, protože nebyly naplněny jejich politické ambice.
Samotný šéf SA Röhm tehdy sledoval plány, podle nichž by měla SA vystupovat jako milice vedle Reichswehru a nebo dokonce místo něj. Röhm dokonce hovoří, že by to měly být SA, kdo by se měl místo Reischwehru zabývat záležitostmi obrany Říše.
Hitler to striktně odmítl, byl totiž názoru, že vyzbrojování armády je odborným problémem, ve kterém všechna rozhodnutí záleží na vojenské znalosti problému, technickém umu a specializaci důstojnického sboru.
Hitler si nemohl dovolit konflikt s Reichswehrem. Už jenom z toho důvodu, že se dohromady začínaly dávat konzervativní a monarchistické síly. Tyto síly plánovaly znovunastolení monarchie po dožití říšského prezidenta Hindenburga, které se dalo pro jeho stáří očekávat.
Centrum monarchistických snah se soustřeďovalo okolo vicekancléře von Papena a mnichovského advokáta Edgara Julia Junga.
Monarchistické centrum chtělo vést úder Reichswehru proti SA a to pak rozšířit v převrat a následně ustavit monarchii.
Povzbuzení jim dodal projev von Papena dne 17. června 1934 v Marburgu. Von Papen tam přesně formuloval svou kritiku vůči vládě a své obavy před revolucí NSDAP.
Monarchistické centrum totiž také bylo zneklidněno tím, že v řadách SA kolovalo heslo o „druhé revoluci“.
Hitler zůstával nejprve neutrální. V některém ze svých projevů se vyjádřil, že revoluce nemusí být permanentním jevem, ale že může přejít v evoluci. V jiném projevu zase říkal, že revoluce není ještě uzavřena a že bude pokračovat.
Konflikt mezi Reichswehrem a SA se stupňoval a Hitler se stále nemohl rozhodnout. Sympatizoval s SA, ale zavrhoval vojenské plány Röhma. Ono totiž vystoupení proti SA bylo spojeno s nebezpečím, že Hitler zůstane závislý na konzervativních silách.
V červnu 1934 se množí pověsti a fámy o připravovaném puči SA (zvláště aktivní je v podporování fám Himmler a Göering).

Ernst Röhm a přes jeho rameno podivně nakukuje Himmler - v roce 1933 ( náhoda fotoreportérova okamžiku záběru).




Není úplně jisté zda Hitler fámám uvěřil. Jisté je, že si Hitler chtěl uvolnit ruce od SA i od pravicové opozice.
Situace se vyhrotila tak, že se Hitler rozhodl vystoupit proti oběma stranám.
„Noc dlouhých nožů“, nebo také „Röhmův puč SA“ trval 3 dny. Od 30. června 1934 do 2 července 1934 mu padne za oběť rukou SS 89 osob. Röhm je zatčen v posteli s kamarádem, když nereaguje na podanou pistoli ve vězení (má se jí sám zastřelit), popraví ho příslušníci SS. Popraveni jsou také vůdci pravicové opozice Herbert von Bose a Edgar Jung.
Ale Hitler nechá také popravit další osoby, zdánlivě nezúčastněné, jako byl bývalý říšský kancléř Schleicher, generál von Bredow a „zrádce“ Gregor Strasser.
Svůj zákrok pak Hitler obhajuje v Říšském sněmu dne 13. července 1934. Ve své řeči si Hitler hraje na apoštola morálky, když poukazuje na homosexuální sklony Röhma a jiných vůdců SA.
Hitlerovi tleská Hindenburg i ministr Reichswehru von Blomberg. Hitlerovi blahopřejí k „rozhodnému jednání“. Ale Hitlerovi stoupne vážnost i u obyvatelstva, které vše vítá jako potlačení takzvaného „Röhmova puče“.

Dne 2. srpna 1934 umírá říšský prezident Hindenburg.

Zemřel hrdina z 1. světové války a dlouholetý ( od roku 1925) prezident Výmarské republiky, Paul von Hindenburg.




Hitler již 1. srpna 1934 večer vydává zákon, kterým spojuje úřad říšského prezidenta a říšského kancléře.
To, že tak dobře zakročil proti SA znamená, že se vším samozřejmě souhlasí především Reichswehr. Je to také Reichswehr, kdo již první den po Hindenburgově smrti, přísahá „vůdci a říšskému kancléři“.
Spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře si nechá Hitler pomazat lidovým hlasováním.
Při účasti 95,7% oprávněných voličů získá Hitler 89,9% kladných hlasů. Očekával víc.
Zvláště v Berlíně je procento menší (vliv má řádění SA a zakládání neoficielních koncentračních táborů v Berlíně).

Všechny události července a srpna 1934 tvoří mezník v Hitlerově panství. Hitler vyřadil opozici a převzal úřad říšského prezidenta.
Adolf Hitler dosáhl mimořádného mocenského postavení. Hitler se stal diktátorem, samovládcem, vůdcem!!!


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

nie Emil Kindorf ale Emil Kirdorf

http://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Kirdorf

OK a ď - opravena na Kirdorf 2x.

Dovolím si nalinkovat Německý ekonomický zázrak 1933-1939, aneb že by Německo muselo zaútočit na RČS už na podzim 1938, aby získalo naše zlato.
Pro ilustraci cituji ...

Jak vypadal hospodářský zázrak v číslech?

Nezaměstnaných bylo začátkem roku 1933 6 milionů , v roce 1934 pokleslo toto číslo na 3 miliony,

1935 ­ 2,9 milionu, 1936 ­ 2,5 milionu, 1937 ­ 1,8 milionu, 1938 ­ 1 milion, 1939 ­ 0,3 milionu. Početní stav armády činil v roce 1939 1,4 milionu mužů.

Příjmy státního rozpočtu činily v roce 1928 10 miliard RM, výdaje 12 miliard RM. V roce 1939 činily příjmy 15 miliard RM, výdaje ovšem poskočily na 30 miliard. Akumulovaný státní dluh za období 1933-1939 činil 40 miliard RM (přes 100% HDP) a Německo se ocitlo na pokraji státního bankrotu. Jediným východiskem se ukazovala být vítězná válka.

Přes tvrdě protekcionistickou politiku mělo Německo v roce 1939 pasivní obchodní bilanci ve výši 0,1 miliardy RM.

Nikdy během 12 let nedosáhl německý průmysl produktivity srovnatelné s Anglií nebo USA, dokonce ani když měl k dispozici zdroje obsazených zemí a na objemu výroby záviselo samotné přežití Říše. Německo dokázalo za celou válku vyrobit 120 000 letadel, USA jich vyráběly 48 000 za rok. Válečná výroba Velké Británie převyšovala v roce 1942 o 50% výrobu německou.

V roce 1937 klesla oproti roku 1927 roční spotřeba bílého chleba, masa, sádla, mléka, vajec, ryb, zeleniny, cukru, jižního ovoce a piva. Zvýšila se spotřeba žitného chleba, sýra a brambor.

Reálné mzdy v roce 1938 byly stejné jako v roce 1928. S prodlouženou pracovní dobou.

...

Obhospodařování německého státního dluhu narazilo v roce 1937 na své hranice. Německým financím pochopitelně pomáhala některá opatření konfiskačního charakteru (např. Reichsfluchtsteuer), ale o přímých konfiskacích mluvit ještě nelze. Až 19.3.1938 se Wilhem Keppler stává říšským zplnomocněncem pro právě obsazené Rakousko a jedním z jeho úkolů je arizace tamního židovského majetku. Následovalo nařízení z 26.4.1938 platné pro celé Německo, které nařizovalo přihlášení nearijského majetku nad 5000 RM. Celkem byl přihlášen majetek za cca 8 miliard RM. Nařízení mj. zmocňoval H. Göringa „zabezpečit užití majetku podléhajícího ohlašovací povinnosti v souladu s požadavky německého hospodářství“. Nepřihlášení majetku se trestalo jeho zabavením a káznicí až na 10 let. Další postup nespočíval v prosté konfiskaci, do „konfiskace“ zlatých zubů v Birkenau ještě nějaký čas uplyne. Prvním kolem bylo, že se tento majetek nuceně směnil za státní obligace. V červenci 38 již musela Říšská banka nakoupit asi za půl miliardy RM státních obligací, aby jejich kurs napadl a 1.9.1938 píše Schwerin von Krosigk (ministr financí) Hitlerovi, že „během září se vyčerpají pokladní rezervy“, přičemž další státní půjčka je neumístitelná a „v nezlomné věrnosti“ ujišťuje Vůdce, že „se blížíme k vážné finanční krizi, jejíž náznaky už vedly v zahraničí k zevrubným zmínkám o našem slabém postavení stran zbrojního hospodářství a v tuzemsku ke ztrátě důvěry vzbuzující obavy“.
Rozkouskování Československa a říšská křišťálová noc už byly nevyhnutelné.

vencour píše:Dovolím si nalinkovat Německý ekonomický zázrak 1933-1939, aneb že by Německo muselo zaútočit na RČS už na podzim 1938, aby získalo naše zlato.
Pro ilustraci cituji ...

Jak vypadal hospodářský zázrak v číslech?

Nezaměstnaných bylo začátkem roku 1933 6 milionů , v roce 1934 pokleslo toto číslo na 3 miliony,

1935 ­ 2,9 milionu, 1936 ­ 2,5 milionu, 1937 ­ 1,8 milionu, 1938 ­ 1 milion, 1939 ­ 0,3 milionu. Početní stav armády činil v roce 1939 1,4 milionu mužů.

jeste jedna organizace docela velmi vyrazne pomohla se snizenim nezamestnanych a to SA. Pocet clenu, po roce 1933, rostl takrka raketovym zpusobem aby nasledne po Noci dlouhych nozu zase klesal. Takovy narust vsak predstavoval pro pokladnu NSDAP docela problem, nebot clenove SA byli stranou placeny, takze se na scene zacali objevovat "dobrovolne" prispevky od kapitanu prumyslu do kasy NSDAP urcene prave na chod SA.

Celkove zajimave je ekonomicka situace Treti rise popsana v knize TAJNI SPOJENCI ADOLFA HITLERA 1933-1945