PALBA.CZ

II.díl. Německo. Nacismus. Č 13.

Takhle nacismus rozšiřoval „životní prostor“ do začátku 2. světové války, v letech 1933/39.



Hitler má moc. Hitler ovládá Německo!
Jak přebudoval Hitler Německo od roku 1933 do roku 1939? Jaký vliv mělo toto přebudování vnitřní i vnější (zahraniční politika) na Evropu a celý svět? I když odpověď známe, je jím 1. září 1939 - začátek 2. světové války, řekněme si postupně co se v Německu, a v kontextu k tomu v Evropě stalo.
Nejprve tedy to vnitřní přebudování Německa, od roku 1933 do roku 1939, tedy přebudovávání hospodářské, sociální a rasové politiky, podle světonázoru NSDAP a Hitlera.

Ten první úkol, který NSDAP a Hitlera čekal v hospodářské oblasti bylo odstranit nezaměstnanost. Tady jak jsme řekli, Hitlerovi pomáhala končící hospodářská krize a začínající „státní konjunktura“. Lidé toužili po zboží. Není správný názor, že nezaměstnanost byla ihned odstraněna zbrojením. Čísla říkají, že Říše, jednotlivé země a obce vydaly do konce roku 1933 3,1 miliardy RM (říšských marek) na veřejné nevojenské velké pracovní příležitosti, jako je začínající výstavba dálnice, výstavba bytů a podpora soukromé spotřeby. Vojenské výdaje ve stejném období hovoří, že bylo vydáno něco mezi 0,7 až 1,9 miliardy RM. Od roku 1933 do konce roku 1934 je to pak 5 miliard RM pro civilní sektor a vojenské výdaje za stejné období jsou 6 miliard RM. Německo zde mělo velkou výhodu v tom, že například právě zbrojní průmysl mohlo začínat na nejnovějších vědeckotechnických znalostech, s nejnovějšími technologiemi, neboť předtím mělo zbrojení zakázáno ( i když již předtím, kreslili navrhovali a zkoušeli). Také když se podíváme na vznik nové techniky a letadel, viz. zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
O vzniku obrněné techniky ve Výmarské republice a později v Hitlerově říši, hovoří TonyHazard zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2545
Něco je zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
Většinou je počátkem vzniku prvotní modernější výzbroje Wehrmachtu, použité i v 2. světové válce, rok 1933 nebo 1934 a pozdější roky.

Snížení nezaměstnanosti v Říši je patrné okamžitě po uchopení moci Hitlerem. Jestliže byla v roce 1932 snížena nezaměstnanost z 5,6 miliónu lidí na 4,8 miliónu lidí v roce 1933, je to již v roce 1934 2,7 miliónu a nezaměstnanost stále klesá. Nutno říci, že se začátek nezaměstnanosti odstraňoval veřejnými zakázkami a teprve koncem roku 1934 se přesouvá velká zaměstnanost, s konečnou platností do zbrojení.
Veřejné práce v Německu se financovaly prostřednictvím „deficit spending“ (schodková vydání), což není vynález NSDAP, ale začaly s ním předchozí vlády. Národní socialisté v tom jen pokračovali.
Hitlerova hospodářská politika je vlastně pragmatický krizový management s pokusem o realizaci světonázorově fixovaných představ o pořádku. Tímto postupem se daří NSDAP dosáhnout do konce roku 1936 toho, že je v Německu plná zaměstnanost obyvatelstva. Nejprve to tedy bylo dosaženo zapálením národohospodářů NSDAP, kteří chtěli překonat krizi, ale pak se čím dál tím více zapojují do řízení hospodářství se státní intervencí.
Hitler tak začíná naplňovat svou ideologii o soukromokapitalistickém hospodářském systému, ale chce ho systematicky podřídit státní kontrole.
Proto také již v roce 1934 navrhuje „nový plán“ (Čtyřletý plán), který má již v sobě obsáhlou a přímou kontrolu celého zahraničního obchodu a jak si dál řekneme, nejen zahraničního obchodu.
Je zřízeno 25 „dozorčích míst“, které jsou rozděleny podle hospodářského odvětví, a jenom tato dozorčí místa potvrzují každý jednotlivý importní obchod. Jedině s potvrzením od tohoto úřadu jsou importérovi (dovozci) přiděleny nezbytné devizy z regionálního devizového místa. Nový plán není nic jiného, než úplný státní monopol zahraničního obchodu. I když soukromé vlastnictví zůstává v globále nedotčeno, stát si vyhradil právo přímého investičního řízení.
Úplně první je v březnu 1933 zavedena a zákonem z července 1934 stanovena kontrola surovin, kde každý musí ukázat na co je použije. Je určeno 28 rozdělovacích míst, které na základě shromážděných informací rozhodují, do kterých nových průmyslových zařízení suroviny půjdou, anebo, která průmyslová zařízení se rozšíří.
Všechna potvrzovací a dozorčí výkonná moc je přenesena nařízením k tomuto zákonu o donucovacím kartelu, z července 1934, na říšského ministra hospodářství. Prakticky celá investiční činnost v Říši je tak podřízena státní kontrole.
Samozřejmě i mzdy a ceny v takovémto soukromokapitalistickém systému jsou regulovány a v celé „Třetí říši“ jsou státem pevně stanoveny.
Stát tak řídí nejen přidělování surovin, ale i investice, mzdy, ceny a z části také spotřebu.
Ze začátku se vše omlouvá překonáváním hospodářské krize a počátkem zbrojení. Zdá se to divné, ale národohospodáři NSDAP toho využívají pak i dále, především ve vyzbrojování.
Je to takový mišmaš mezi tržním a plánovaným hospodářstvím.
Ovšem to, že Hitler uznával formu osobního vlastnictví „de jure“ ve skutečnosti moc neznamená, protože odmítá, aby podnikatel svobodně disponoval s produkcí i výdělkem. Vnější forma je sice zachována, ale Hitler její obsah pomalu mění.
Hitler vlastně vytvořil takové pojetí, že podnikatel je pověřencem státu a musí pouze bezpodmínečně plnit předem stanovené cíle státu. Když by se podnikatel nechtěl podvolit, je nad ním otevřena skrytá hrozba zestátnění, socializace.
Je to právě tento „Čtyřletý plán“, který radikalizuje Hitlerovu kritiku soukromokapitalistického a tržně hospodářského systému.
Kapitalista, podnikatel se brání.
Konflikt mezi podnikateli a státem řízeným národohospodáři NSDAP se vyhrocuje v roce 1937.
Tady jsou zajímavé způsobem SMS zapisované postřehy v Goebbelsově deníčku ze dne 16. března 1937, cituji:
„U vůdce odpoledne. Velké sezení u stolu. Jedná se mocně proti takzvaným hospodářským vůdcům. Nemají vůbec ponětí o skutečně nacionální ekonomii. Jsou hloupí, egoističtí, nenacionální a vzdělaní jako zabedněnci. Rádi by sabotovali čtyřletý roční plán, ze samé zbabělosti a myšlenkové lenosti. Ale nyní musí.“
A jak vážně to myslel Hitler, o tom hovoří jeho projev v květnu 1937, kde říká, cituji:
„Říkám německému průmyslu například: ‚Vy musíte to a to a to nyní stačit.‘ Vracím se k tomu potom zpět ve čtyřletém plánu. Kdyby mi německé hospodářství odpovědělo: ‚To nemůžeme‘, pak bych mu řekl: ‚Dobrá, tak to tedy převezmu sám, ale musí se to zvládnout.‘ Když mi ale hospodářství řekne: ‚To uděláme‘, pak jsem velmi rád, že není třeba abych to přebíral.“
Velkokapitál a podnikatelé byli pod diktátem státu!!!
Hitler konflikty řešil různě. Když se mu vzepřeli podnikatelé okolo dodávek železné rudy, založil prostě společnost s příznačným názvem: Hermann-Göring-Werke na dovoz železné rudy ze Švédska. Ukazoval všem, že jeho hrozby jsou míněny vážně, a že nacistický režim se nebojí prosazovat své cíle i proti odporu částí velkokapitálu těžkého průmyslu.
Hitler neměl nějaký úplný plán při převzetí moci, jak převzít hospodářské řízení státu, je ale patrné, že využíval krizových situací, a z nich vznikajících „příležitostí“, aby krok za krokem sledoval svůj cíl, své světonázorové představy (mít silnou armádu a získat „životní prostor“).
To, že neměl připraven plán platí i pro oblast společenské politiky.
Chtěl zlepšit situaci dělníkovi, kterého potřeboval, který pro něho bude později bojovat. Připravuje mu tedy lepší pozice. Je to pro něj soukmenovec, kterého chce vytáhnout z nejnižších pater. Jak říká je základní myšlenkou „společenské revoluce“ národního socialismu, skončit ze získanými přednostními právy, získat podle nového výběru, bez ohledu na původ, narození, společenskou nebo náboženskou příslušnost, „nové lidi“.
Ukazuje se to v různých oblastech života. Tam byl pozoruhodný například vysoký podíl dělnických dětí v Hitlerových vzorových školách, v národně-politických výchovných zařízeních a školách Adolfa Hitlera (pohyboval se kolem 13,1% až 19,5%). Školy Adolfa Hitlera tvořily děti dělníků a zaměstnaných řemeslníků třetí nejsilnější skupinu po úřednících a zaměstnancích, zatímco pouze 2,2% žáků pocházelo z akademických rodin, ti představovaly nejmenší skupinu. Ve stanovách bylo přímo řečeno, že ve školách Adolfa Hitlera musí být zvláště pečováno o žáky ze sociálně špatně situovaného obyvatelstva. To byl elitní funkční model NSDAP, Hitler tak chtěl získat „novou elitu“.
Víme, že nacisté věnovali velkou pozornost propagandě. Propaganda nacismu se věnovala rovnostářskému vědomí, v němž byl možný snadnější sociální vzrůst, čímž chtěli ukázat, jak ten režim před nimi byl špatný.
Byla to „převýchova“, která má vést k odstranění „stavovského tmářství“ a „třídního vědomí“. Tuto převýchovu má provádět Německá pracovní fronta (DAF). DAF neměl jen ideologické cíle, ale byl i něco na způsob odborářských organizací v tradičním smyslu. DAF byl bojovníkem za lepší životní a pracovní podmínky průmyslového dělnictva.
Hitler vždy DAF podporoval, i svou osobní autoritou, když narazila na masivní odpor v řadách podnikatelů.
Hitler kryl vždy DAF záda a 24. října 1934 podepsal s šéfem DAF Leyem nařízení, jehož gumové paragrafy mohly legitimovat jakoukoliv myslitelnou sociálně-politickou činnost pracovní fronty.
Dne 29. srpna 1936 podepisuje Hitler provolání Leye, kterým se zavádí v podnicích soutěž o „Vzorný národně-socialistický podnik“.
Člověk je tvor soutěživý. Touto soutěživostí podniků o nejlepší sociálně-politické výkony dojde k vzrůstu výdajů obhospodařovaných úřadem „Krása práce“ (za podnikové kantýny, podnikové lékaře, sportoviště, zaměstnanecké byty atd.) z 80 miliónů RM (1936) na více než 200 miliónů RM (1938). Tehdy také říšský zmocněnec práce odhaduje, že sociální reformy v roce 1936, včetně proplacených volných dní, zvyšují mzdové náklady průmyslu celkem asi o 6,5%. Mocenské postavení zaměstnavatelů, podnikatelů se omezuje čím dál víc.
Tady je také patrné, že ministr hospodářství Schacht s tím nesouhlasí a demonstrativně odmítá účastnit se ceremoniálu propůjčování zlatých vlajek národně-socialistickým vzorným podnikům. Propůjčovat chodí Adolf Hitler osobně.
Některé oblasti sociální politiky skutečně zaznamenaly pozoruhodný pokrok. Je to například zlepšení ochrany mládeže, ochrana mateřství a ochrana sociálního pojištění. Také dovolená v tomto nacistickém období vzroste z průměrných tří na šest až dvanáct dnů. Tehdy je to i v mezinárodním srovnání vymoženost.
Došlo také k určité změně vztahu mezi dělníky a úředníky. Bylo samozřejmě přihlédnuto k zájmům dělníka. Nároky a privilegia úřednického stavu se nyní rozšiřují také na dělníky. Příkladem jsou třeba výplaty mzdy předem, před obecnými volnými dny, pro zlepšenou úpravu dovolené a mnoho dalších. Úředníkům se nic neubírá, jen ztrácí svá privilegia a tím svou podstatu středostavovského zvláštního vědomí. NSDAP vychází vstříc starým požadavkům dělníků na sociální uznání. Hitler toho samozřejmě v propagandě využívá, že vytýká buržoazii nejen v Německu, že se o dělníka málo starala.
Hitler chce odstranit „stavovské tmářství“ a chce nastolit „německou národní pospolitost“, tak jak o tom snil již v zákopech. Vytváří „německého soukmenovce“, který má nárok na sociální vymoženosti. Hitler potřebuje výkonného dělníka, Hitler potřebuje budoucího vojáka.
Ale jen „německý soukmenovec“ je ten vyvolený. Ty, které národní pospolitost vyobcuje, zažívají jinou realitu. Ti nemají rovné šance, ti jsou zbavováni práv a pronásledováni.

II.díl. Německo. Nacismus. Č 14.

Nacismus v Říši rozpoutá, po převzetí moci, teror nejprve především proti levici. V počátku to jsou především komunisté, kteří jsou likvidováni, zavíráni do koncentračních táborů a později jsou to sociální demokraté.
V březnu a dubnu 1933 je jen v samotném Prusku, jedné ze zemí Říše, zatčeno přes 25 000 osob. A tehdy zřídí pruské ministerstvo vnitra 6 oficiálních koncentračních táborů. Jsou to Quednau, Sonnenburg, Hammerstein, Lichtenburg, Werden a Brauweiler.
Německou pečlivostí je v oficiálních údajích Říše uvedeno, že celkově bylo k 31. červenci 1933 v koncentračních táborech 27 000 politických vězňů, z toho 15 000 politických vězňů je jen v Prusku.
Tady je nutno říci, že oproti pozdějším táborům smrti (Osvětim, Rawensbrück atd.) byla existence těchto prvních koncentračních táborů obecně známá. Tehdy ještě Hitler o těchto prvních koncentračních táborech hovoří otevřeně, jako o nutnosti, neboť prý tomu odpovídá zpráva o náladě mezi obyvatelstvem. Dokonce mu tyto protiprávní a brutální zásahy proti politickým odpůrcům, zvláště pak komunistům, zvyšují popularitu v širokých vrstvách obyvatelstva Říše.
Tak jak se upevňoval nacistický režim, ustupoval v Říši otevřený teror. Pečlivá statistika Říše hovoří, že v zimě 1936 až 1937 klesne počet vězňů pod 10 000.
Hitler totiž na konci roku 1936 nařizuje při uplatňování tzv. „potměšilého zákona“ mírnější státně policejní praxi. Na přechodné období chce, aby místo těžkého procesu vnějšího donucování nastoupil ještě těžší proces „Převýchovy“.
Později toto krátké období ve svých „Rozhovorech u stolu“ charakterizuje tak, že se nemá lidem „všude posazovat policie na krk“, protože se jinak život lidem ve vlasti stane „čistým vězeňským životem“.
Nebuďme ale naivní, v roce 1936 pořádalo Německo OH (Olympijské hry), které nacismus využije pro svou propagandu. Je to i z tohoto důvodu, že je na čas zmírněn teror – svět se přímo v Německu díval.
Přestože se tedy poměry a teror v Německu v přechodném období zmírní, je jím stejně postižen velký počet lidí. Do koncentračních táborů přichází nejen političtí odpůrci, ale také tzv. „lidu škodlivé elementy“, které podle stávajícího práva v Říši nemohou být potrestány, ale nemají mít místo v národněsocialistické „národní pospolitosti“. Do koncentračních táborů přichází „asociálové“, „práce se štítící“, homosexuálové a Svědci Jehovovi vedle „zločinců ze zvyku“, emigrantů a Židů.
Již od počátku je postižena ztrátou práv (Entrechtung) a pronásledována jedna skupina – Židé.
Všem lidem v Říši muselo být jasné, že Hitler proti Židům vystoupí a bude odstraňovat jejich údajné výsady. To přesto, že ve svých projevech v letech 1930,31,32 o nich skoro nemluví.
Řekněme si, že je to jako s hospodářstvím, že ještě v těchto letech naprosto „Holocaust“ připraven nemá, ale že bude řešit „Židovskou otázku“ jisté je. Hitler neměl na počátku jasno a hotový plán, jakými prostředky se Židů v Německu zbaví. V NSDAP však byly síly, které již v prvních měsících po uchopení moci očekávají, že Hitler bude vše řešit, jako řešil komunisty, soc. dem. a odboráře. Na 1. duben 1933 je v Říši vyhlášen bojkot Židů, židovských obchodů na 24 hodin. Má to být odveta za „děsivé štvaní mezinárodního židovstva“, proti národněsocialistickému Německu. Hitler tehdy sice nabádá k – „Úplnému klidu a nejvyšší disciplíně“ a „Nezkřivte také nadále žádnému Židovi ani jeden vlas“, ale realita je jiná. Ulice je ulice a proto se Hitler zaměřuje na zákonná opatření k odstranění Židů z veřejné služby a z právnických povolání.
Zákonem o zaměstnancích a dalšími zákonnými opatřeními prvních měsíců roku 1933 je postiženo 12 000 až 13 000 výdělečně činných osob. To podle sčítání obyvatelstva z 16. června 1933 znamená, že je z práce vyhnáno 5% z celkového počtu 240 487 židovských výdělečně činných osob.
Jako další krok k právní diskriminaci Židů jsou tady k 15. září 1935 zpracované „Norimberské zákony“ – částečně popsané i na Palbě, viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=879
Zákon o říšském občanství uvádí vedle státní příslušnosti, takzvané říšské občanství z něhož jsou Židé vyloučeni a „Zákon na ochranu německé krve a německé cti“ zakazuje uzavírání manželství a mimomanželský styk mezi Židy a „státními příslušníky německé a druhově příbuzné krve“.
Tyto zákony měly ztlumit radikalismus mnohých členů NSDAP, aby již nebyly žádné nekontrolované přepady a také měly vzbudit dojem, že to je definitivní řešení židovské otázky. To byl také velký omyl.
Nejprve se v diskuzích jenom řeší rozpory typu – „Žid“, „Položid“, „Čtvrtžid“.
Goebbels se ve svém „pamatováčku“ zaznamená k 1. říjnu 1936, cituji:
„Židovská otázka ještě stále není rozhodnuta. Dlouho o tom debatujeme, ale vůdce je ještě nerozhodnutý.“
Pak ke dni 14. listopadu 1936 si poznamená, cituji:
„První nařízení k zákonu o říšském občanství. Zavedení židovských zákonů. Kompromis, ale ten nejlepší možný. Čtvrtžid k nám může přijít. Položid pouze výjimečně. Ve jménu Boha, tím bude klid. Vhodně a nenapadnutelně to dát do tisku. Nedělat kolem toho příliš mnoho povyku.“
První pohled člověka na roky 1934 až 1937 mu připadají jako doba určitého hájení Židů. Nenechme se opět mýlit, historie hovoří o tom, že jsou to roky především systematického vyhánění Židů z občanského a hospodářského života. Uplatní se rasově ideologické motivy NSDAP. Hitlerovi „Árijci“ se svou osobní motivací obohacují na úkor židovských podnikatelů.
O této době hovoří jen jeden z mála dopisů, který napsal člověk, mnichovský obchodník, znalec, který je přibrán pro „arizaci“ židovského majetku. Je to ojedinělý člověk v celé Říši, který se přizná, co cítil. Mnichovský znalec, pisatel dopisu se sám označuje za „národního socialistu, SA-Manna a obdivovatele Adolfa Hitlera“. V dopise mimo jiné píše, cituji:
„Že byl brutálními opatřeními… toho způsobu útisku Židů tak znechucen, že jsem od nynějška jakoukoli činnost při arizaci odmítl, ačkoli mi z toho kyne dobrý výdělek… jako starší po právu postupující čestný obchodník již nemohu přihlížet, jak nestydatým způsobem se pokoušejí mnozí „arijští“ obchodníci, podnikatelé atd. …. židovské obchody, továrny atd. ..co nejvíce zlevnit, aby se jich chopili, aby je rafli za šuntovou cenu. Ti lidé mi připadají jako supi, kteří se s vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem vrhají na židovskou zdechlinu…“
I když je to naci slovník, o době a způsobech lidské chamtivosti a nacistické době, konkrétní době, hodně napovídá.
Cílem nacismu (jako jeden z možných) je tehdy v hospodářském životě podporovat vystěhovávání Židů. I když samozřejmě mezi národními socialisty a sionisty jsou rozpory („naci“ by chtěli všechno schlamstnout, Židé by chtěli svůj majetek odvést), dojde v roce 1933 ke spolupráci německých a židovských oficiálních míst včetně gestapa, jehož cílem je podpora židovského vystěhování. A skutečně se z Německa během 5ti let od roku 1933 až 1937 vystěhuje 130 000 Židů, z čehož 38 400 svou novou vlast najde v Palestině.
Že to nebylo víc, tomu bránily stále se zpřísňující imigrační podmínky v mnoha demokratických státech. Nejen to, Židé ještě v roce 1937 podléhají iluzi, že v tom Německu, v té nacistické říši, se nějak s režimem shodnou. To i přesto, že „Říšské zastoupení Židů v Německu“ již tehdy varuje ve svém provolání „Židům v Německu“, na konci prosince 1937, aby „se nepoddávali žádným neodůvodněným pochybnostem“.
A že měl tento výbor pravdu se ukáže hned v roce 1938, přesněji 9. listopadu v tzv. „Říšská křišťálová noc“.
Iniciátorem „Říšské křišťálové noci“ dne 9. listopadu 1938 je Goebbels. Jako důvod si „Árijci“ vezmou zavraždění německého diplomata Ernsta von Ratha Židem Herschelem Grynzpanem.
„Říšská křišťálová noc“, jako odpověď, je organizovaný „zákrok proti Židům“. Podle Heydrichova hlášení Göringovi z 11. listopadu 1938 přišlo o život 36 Židů a 36 jich bylo těžce zraněno (ve skutečnosti to bylo mnohem víc a čísla se různí, proto uvádím jen toto hlášení). „Árijci“ zničili a vyplundrovali 7 500 židovských obchodů a více jak 250 synagog bylo vypáleno nebo demolováno.
Vrcholem cynizmu nacistů bylo, že od Židů požadovali náhradu za způsobené škody a navíc jim uložili peněžitou pokutu ve výši 1,25 miliardy RM. Tehdy chtěl Goebbels získat Hitlerovu přízeň, měl to zapotřebí, neboť vyběhl na povrch jeho milostný románek s českou herečkou Lídou Baarovou a Hitler tím byl znechucen (Goebbels byl ženatý člověk).
Ještě jednou v letech 1938, 1939 vycestuje z Říše 118 000 Židů.
Tehdy Hjalmar Schächt, do roku 1937 říšský ministr hospodářství a do roku 1939 prezident Říšské banky, zpracuje po tomto listopadovém pogromu plán, který má vycestování Židů z Německa usnadnit. Schächt později o tom říká, cituji:
„Proto jsem chtěl celý židovský majetek v Německu, který byl tehdy ohodnocen na 6 miliard marek dát do správy Opatrovnického výboru…, který by nesl péči o řádnou správu. Majetek měl dále sloužit jako záruka za půjčku … ve výši 1,5 miliardy RM… z této půjčky měla být každému Židovi, který chtěl vycestovat, vyměřena peněžitá suma v devizách od Opatrovnického výboru a předána do vlastních rukou, aby si mohl vybudovat v cizině novou existenci.“
Tato zlodějina znamenala, že se Židé zřeknou 75% majetku. V těžké situaci, v které se Židé v Říši nacházeli, s tím v zásadě souhlasili i židovské organizace z Ameriky a z Anglie.
Do začátku 2. světové války ještě tak hrozný teror, jako po jejím začátku, nebyl. Hitler jen své představy nesystematicky měnil, což neznamená, že od svých světonázorových cílů ustupoval. Tehdy se ještě projevoval u Hitlera tzv. „chaos moci“ a „anarchie úřadů“. Hitler musel naslouchat svým rádcům, neboť vše neobsáhl. Na úřadech seděli jak jeho stoupenci, tak byrokraté, kteří brzdili národněsocialistickou ideologii. Hitler sám vždy nadával na právníky, diplomaty, vojáky a hospodářské vedení, to přesto, že byl i nadále odkázán na jejich práci a spolupráci.
I v samotné NSDAP docházelo k různým náhledům (1933 až 1938) na řešení židovské otázky. Když například Himmler prosazoval u lidí „Árijského typu“ vnější tělesné znaky, velikost těla, tvar obličeje, barvu vlasů a očí jakož i stavbu těla a to nejen u principů pro výběr do SS, Goebbels ( sám tělesně poznamenán) s tím nesouhlasil například u toho, když pro povyšování do funkce měly hrát roli tělesné znaky.
Hitler a Goebbels také nesouhlasili a odmítli iracionální Himmlerův a Rosenbergův „mysticismus“, který se zaměřoval na organizování kultovních shromáždění a z národního socialismu začal dělat nové náboženství. Hitler to odmítal protože národní socialismus chápal jako vysloveně „racionální“, přímo „vědecké“ učení.
Hitler také odmítal křesťanství. Tvrdil tehdy, že církev se má výlučně omezit na oblast péče o duši a v žádném případě se nemá plést do politiky. Bál se však otevřeného boje proti církvi a často brzdil aktivity radikálních sil v NSDAP. To mu zároveň zvyšovalo vážnost mezi obyvatelstvem Říše (samozřejmě zvláště u věřících).
Hitlerův postoj ke křesťanství však velice kolísal. Když 14. března 1937 vyhlásil papež encykliku „S planoucí starostí“ v níž hovoří o tom, že pozoruje „situaci katolické církve v Německé říši“ se „vzrůstajícím“ odcizením, stěžuje si na cestu utrpení církve a napadá antikřesťanský režim. Papežská encyklika je 21. března 1937 přečtena v 11 500 katolických farních kostelech.
Hitler běsní, přestože je tehdy orientován proti „průmyslovým baronům“, kteří sabotují „Čtyřletý plán“, obrátí se proti církvi. Tehdy si Goebbels do svého deníčku poznamená, cituji:
„Provolání od vůdce: Chce nyní vytáhnout proti Vatikánu… faráři nerozumějí naší shovívavosti a mírnosti. Nyní mohou poznat naši přísnost, tvrdost a neúprosnost.“
Ke dni 10. dubna 1937 si poznamenává, cituji:
„V církevních otázkách se vůdce viditelně zradikalizoval.“
A ke dni 13. dubna 1937 si poznamenává, cituji:
„Znovu dlouhá debata o církevní otázce. My nyní ubijeme faráře procesy a hospodářským tlakem. Nechal jsem vyvlastnit všechny tiskárny, které tiskly papežův dopis. To bude natrvalo, a pokud ještě obživnou koblencské procesy, pak ‚prozit‘.“
V dalších měsících církevní boj dosahuje vrcholu, jako agitační materiál slouží mravnostní procesy z července 1936, které byly tehdy odloženy k ledu a nyní jsou církvi předhazovány. Koncem července 1937 je propaganda proti církvi na několik měsíců zastavena prý „aby proti tomu lid neotupěl“. V listopadu 1937 nechá ještě Goebbels proticírkevní kampaň běžet, ale Hitler jí přibrzďuje. V roce 1938 ji Hitler zastaví úplně a chce jí posunout až na dobu „po válce“. Až po válce se chce Hitler „vyrovnat s katolickou církví“.

II.díl. Německo. Nacismus. Č 15.

A jak to vypadalo v té vnější oblasti – „Zahraniční politice Říše“ - po uchopení moci, od roku 1933 do roku 1939. Víme, že nejen dle Mein Kampf, ale i Hitlerův slib voličům zněl , že odstraní Versailleskou smlouvu a dovede Německo k „národní velikosti“.
Startovní čáru měl Adolf Hitler dobrou. Politikou jeho předchůdců byl v Evropě rozšířen jednací prostor pro Německo.
Již v červenci 1932 jsou na Lausannské konferenci skoro odbourány reparace Německa. V listopadu 1932 se vrací von Papen z konference o odzbrojení s dalším úspěchem. Von Papenovi se podaří donutit velmoci (Itálii, Velkou Británii a Francii), svým pružným a ústupným chováním, zajistit Německu rovnoprávnost ve zbrojení.
Hitler má jednu velkou výhodu, když vstupuje do zahraniční politiky. Tou je, že se ve svém cíli, likvidaci Versailleské smlouvy, může spolehnout na souhlas německého lidu. V tom jsou dokonce v roce 1933 zajedno i všechny politické strany Výmarské republiky. Tady je nutno říci, že odstranění Versailleské smlouvy je v Hitlerově zahraničněpolitickém programu jen mezičlánek.
Hitler již 3. února 1933 před vrchními veliteli armády a námořnictva, ve svém 2,5 hodinovém projevu rozvine své myšlenkové pochody. Přesný překlad ani zápis o tomto projevu neexistuje. Jenom generálporučík Liebmann si dělal poznámky, ze kterých sestavil pro historiky zprávu. Jádro výkladu generálporučíka Liebmanna je takovéto, cituji:
„Jak má být politická moc, když již byla získána, použita? Nyní to ještě nelze říci. Snad k vybojování nových exportních možností, snad, a to by bylo lepší, k získání nového „životního prostoru na východě“ a k jeho bezohledné germanizaci.“
Generálporučík Liebmann si pak poznamenal, že byl ještě Hitler trochu nejistý zda export, nebo „životní prostor“. Dále, že Hitler hovořil o zhoršení světových exportních možností, neboť dochází k industrializaci i doposud méně vyvinutých zemí. A že Hitlerovy záměry nakonec znějí, že pouze získání „nového životního prostoru“ může vyřešit rozpor mezi stoupajícím počtem obyvatel a možnostmi vyživovací základny. Tedy staré známé teze z Hitlerovy knihy.
S tím ostře kontrastuje to, že Hitler v příštích měsících po uchopení moci ujišťuje všechny o německé vůli po míru. Hitler říká, že podle všech jeho kalkulací musí Německo vojensky zesílit, ale zároveň se zbavit všeho, co by vedlo k zneklidňování světové veřejnosti. Hitler vítal, že většina pozorovatelů doma i v zahraničí nebrala jeho zahraničněpolitické cíle z knihy „Mein Kampf“ vážně. Že nikdo netušil, že Hitler, který jednou přijde k moci, bude tak nerozumný a svého fantazírování se nevzdá. Hitler pak dělal vše proto, aby světovou veřejnost ujistil v tom, že chce mír a aby zakrýval své skutečné cíle.
Již například dne 17. května 1933 pronese projev v Říšském sněmu. V tomto projevu se odvolává na životní práva všech národů a přihlašuje se k mírové smluvní politice (dodržování všech mezinárodních smluv). Jeho projev má jednoznačný souhlas v celém Říšském sněmu. Na závěr jeho projevu povstanou všichni, včetně poslanců sociální demokracie (komunisté už byli zrušeni) a veřejně Hitlerovi tleskají.
Než všechny tyto mírové projevy, je pro domácí i evropské obyvatelstvo důležitější to, co udělá Hitler po chvíli. Dne 26. ledna 1934 uzavře na 10 let německo-polský pakt o neútočení. To je něco, co si nemohl dovolit žádný výmarský politik, aniž by proti sobě nepoštval všechny strany a nejen opoziční. Takováto smlouva by ve Výmarské republice znamenala, že se Německo vzdalo.
Hitler touto smlouvou odstranil krizové ohnisko, které se již několikrát před a po uchopení moci vyhrotilo, odstranil napětí s Polskem. Byla odstraněna možnost, že Polsko zaútočí na „Východní území Německa“. Ale nejen to. Hitler se ukázal ve srovnání se svými předchůdci, jako „řádný“ zahraniční politik.
Přesně za rok po uzavření tohoto německo-polského paktu o neútočení si připisuje Hitler další zahraničněpolitický úspěch, který je zároveň vnitropolitickým úspěchem a Hitlerovi doma i v zahraničí stoupne prestiž.
Versailleská smlouva totiž určovala, že obyvatelstvo, které žilo v roce 1920 v uměle vytvořené „Sárské oblasti“ má hlasováním po 10ti letech rozhodnout o svém osudu. Datum hlasování dle Versailleské smlouvy vycházel na 13. ledna 1935.
Lidé v „Sárské oblasti“ se měli v oprávněném hlasování rozhodnout mezi třemi možnostmi:
a) Zpětné připojení k Německu.
b) Připojení k Francii.
c) Zachování status quo.
Svobodné, tajné a neovlivněné hlasování bylo předepsáno Versailleskou smlouvou, stejně jako byly stanoveny další podrobnosti způsobu volby. Byla ustanovena hlasovací komise Spojených národů (SN). Předsednictví ve volebních místnostech řídily SN jmenované osoby, které složili přísahu, byli ze států, které neměly se sárskou otázkou nic společného.
Doprava volebních uren a ochrana volebních uren byly svěřeny samostatné, pouze pro hlasování v Sársku zřízené, mezinárodní hlasovací policii. Sčítání hlasů bylo provedeno centrálně a veřejně 15. ledna 1935 v evangelickém obecním domě „Wartburg“ v Saarbrückenu. Celý akt proběhl bezproblémově dle komisařů SN.
Celkem 90,7% oprávněných voličů hlasovalo pro zpětné připojení k Německu, 8,9% chtělo zachování status quo a pouze 0,4% voličů se chtělo připojit k Francii, nebo odevzdalo neplatné hlasovací lístky.
Výsledek voleb je sám o sobě pozoruhodný ze dvou důvodů:
1) Hlasování bylo úzkostlivě hlídáno, byla dodržena všechny pravidla pod dozorem SN a nedošlo k žádným manipulacím.
2) Pozoruhodný výsledek je to také proto, že Sárská oblast do roku 1933 nebyla v žádném případě baštou Hitlerova hnutí. Naopak. V období kdy NSDAP získává v Říši 37,3% hlasů v Sársku si národní socialisté píší jen 6,7% hlasů.
Je jasné, že oprávnění voliči měli národní motiv, tedy vrátit se zpět do Německa. Možná, že jim zprvu byly Hitlerovy politické ambice ukradené. Vždyť ještě v roce 1932 hlasuje v Sársku 43% voličů pro katolickou stranu středu a 23% pro komunisty. To by přeci naznačovalo, že se jim politický vývoj v Říši nelíbí a že odmítají národní socialismus. Co je tedy ovlivnilo?
Ano, byla to sociální politika, bylo to vypořádání se s komunisty, byly to úspěchy Hitlerovy politiky a byla to chuť patřit do Německa mezi své krajany, co ovlivnilo Sársko za 3 roky.
Takto povzbuzen sárským hlasováním, informuje Hitler oficiálně zahraniční vlády v březnu 1935 o budování německé Luftwafe, když práce na moderních letounech, výkresech a projektech začaly již dříve viz. články Richthofena, Hans. S a dalších zde na Palbě:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=706
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2204
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
a další.
Hned 16. března 1935 Adolf Hitler oznamuje zavedení všeobecné branné povinnosti do Wehrmachtu a zrušení vojenských podmínek Versailleské smlouvy.
Nedaří se mu vybudovat jeden ze svých politických cílů, kterým je spolek s Velkou Británií. Tím víc oceňuje uzavření německo-britské námořní dohody z 18. června 1935, v níž se Německo zavazuje vyzbrojovat se pouze do výše 35% stavu britských námořních válečných sil a ve vztahu k síle ponorkového loďstva nejprve Německo akceptuje vztah od 45% do 100%. Viz. pojednání Nelsona zde na Palbě: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1864
Hitler tento den, kdy byla dohoda podepsána označuje za „nejšťastnější den svého života“. Zdá se mu, že svazek s Anglií má na dosah ruky.
Goebbels deníčku svěřuje 19. srpna 1935, cituji:
„S Anglií se snaží o ‚věčný spolek‘ naproti tomu na východ o rozšíření.“
Hitler také naznačoval podmínky, při kterých věří, že je bude moci realizovat. V několika letech začne japonsko-ruský konflikt a ten mu nabídne příležitost, aby uskutečnil své sny o „životním prostoru“.
Nedaří se spojenectví s Anglií, a tak se Hitler pokouší o spojenectví s Itálií. V červnu 1934 byly vztahy Německa s Itálií nejhorší, fašisté i nacisté se nenáviděli, nerozuměli si v otázce Rakouska. V roce 1934 se rakouští národní socialisté pokusili o puč, který byl zmařen.
Ale Itálie se dostávala svým útokem na Habeš do izolace a to nabídlo šance obratu v německo-italských vztazích. Hitler při tom musel dávat pozor, aby se nedostal do sporu s Anglií, na jejíž požadavek Rada Společnosti národů 7. října 1935 vyhlásí sankce proti Itálii. Hitler Itálii pomáhá nejen politicky a diplomaticky, ale také pro Itálii důležitými surovinami, čímž snižuje účinnost sankcí. Mussolini pak německému velvyslanci von Hassellovi řekne, že nemá žádné námitky, když se Rakousko stane německým satelitem.
Dne 7. března 1936 následuje další zahraničněpolitický Hitlerův „tah“. Německo vypoví Locarenskou smlouvu a Wehrmacht obsadí demilitarizované Porýní.



Je to další krok k likvidaci Versailleské smlouvy. Jako záminku si Hitler vzal podepsání sovětsko-francouzské smlouvy o vzájemné pomoci z 2. května 1935, jíž francouzský Parlament ratifikoval 27. února 1936.
Nacistické Německo to hodnotí jako jasné porušení Locarenské smlouvy.
Dobrodružství s demilitarizovaným Porýním popisuje „pamatováček“ Goebbelse, ze dne 1. března 1936 ( 6 dní před okupací), cituji:
„Je to opět kritický okamžik, ale nyní musí být jednáno. Odvážným patří svět! Kdo se ničeho neodváží, ten také nic nezíská… Opět jsou tvořeny dějiny!“
Hitler sám vzpomínal na obsazení Porýní později, že ji chtěl odvolat, když se u něho ohlásili britský a francouzský velvyslanec, že však vytrval. Hitlerovi tento bluff vyšel.
Hitler nechal provést lidové hlasování, které ukázalo, že 98,8% lidí hlasovalo pro obsazení.
Obyčejní Němci tehdy chápali obsazení Porýní, jako krok na cestě k revizi Versailleské smlouvy, kterou chápali jako protiprávní. Ovšem pro Hitlera to byla zas jenom jedna etapa na cestě k realizaci jeho programu o „životním prostoru“.
Hitler o svém scénáři informuje 8. června 1936 na jedné zahraničněpolitické rozpravě, které se účastní Ribbentrop, von Papen a Goebbels. Goebbels si zapsal, cituji:
„Vůdce vidí nastupovat konflikt na Dálném východě. A Japonsko rozemele Rusko. A tento kolos zakolísá a to bude představovat naši velkou hodinu. Pak musíme na 100 let tu zemi pokrýt. Doufejme, že potom s tím budeme hotovy a vůdce bude ještě žít. Tak se stane.“

Svou starost, aby bylo Německo připraveno fixuje Hitler do svého „Čtyřletého plánu“, který sepsal v srpnu 1936. Hitler popisuje těžkou situaci v surovinách, která může být vyřešena „s konečnou platností“ pouze „rozšířením životního prostoru, případně surovinové a potravinové základny našeho lidu“. Pro toto konečné řešení musí nyní hospodářství přijmout „přechodné“ odlehčení.
Mottem Hitlerova „Čtyřletého plánu“ je syntetická výroba surovin a vše bude završeno a změněno až připojením „životního prostoru“ na východě, který musí být podroben. Proto jak víme Hitler razil nezakrytou socializaci hospodářství a nutil podnikatele se podrobit. Tam přímo říkal, cituji:
„Německé hospodářství ale pochopí nové hospodářské úkoly, neboť jinak by se prokázalo neschopné v této moderní době, v níž sovětský stát zřizuje obrovský plán, dále vůbec existovat. V takovém případě to nepovede k pádu Německa, nýbrž ono samo se stane nejvyšším hospodářem.“
Hitlerův spis pak končí 2 požadavky, cituji:
„1) Německá armáda musí být během 4 let nasazení schopná.
2) Německé hospodářství musí být během 4 let schopné válečné produkce.“
No a nepřítele, proti komu jsou všechny válečné přípravy směřovány? Toho popsal hned na začátku spisu – je jím bolševické Rusko (SSSR).
V Německu běží naplno propaganda pro očekávaný sjezd strany, který se má konat v září 1936 v Norimberku. Je očekávána rozprava a polemika proti bolševismu. Goebbels si k 9. září 1936 poznamenává, cituji:
„Dlouhá rozprava s vůdcem. Chce vystoupit proti bolševismu. Přeje si, aby Moskva s námi přerušila diplomatické vztahy.“
A k 15. listopadu 1936 si Goebbels poznamenává, cituji:
„On (Hitler) je velmi spokojen se situací. Vyzbrojování běží dále. Strkáme do toho pohádkové sumy. 1938 budeme úplně hotovi. Nastupují rozpory s bolševismem. Chceme být připraveni.“
Jen svazek s Anglií se nedaří a to ani v roce 1937. Hitler se stále více obrací ke svazku s Itálií. V říjnu 1936 dojde k uzavření německo-italské smlouvy a 1. listopadu 1936 oznamuje Mussolini v Miláně „osu Berlín – Řím“.
V Hitlerově projevu před vrchními veliteli Wehrmachtu z 5. listopadu 1937, který zaznamenal Hitlerův pobočník, plukovník Hossbach, a který je známý jako Hossbachův protokol, Hitler říká, že je zklamán nedostatečnou připraveností Anglie na jeho představy o spojenectví. Zároveň tam Hitler předkládá vážně míněné úvahy o tom, co by učinil, když by se Anglie i nadále ukázala nepřístupná.
Na počátku roku 1938 dojde k jedné z velmi vážných krizí ve vedení Wehrmachtu. Vše začalo nevinně. Říšský ministr války generál polní maršál von Blomberg sdělí Hitlerovi, že se chce oženit (žena mu zemřela před 5 lety) a poprosí Hitlera o formální povolení. Blomberg poukazuje u Hitlera na to, že jeho nevěsta pochází ze skromných poměrů – „ děvče z lidu“. Hitler neváhá a povolí. Je to přeci dle přání Hitlera v duchu národněsocialistického sbližování stavů. Hitlerovi je přece protivná stavovská domýšlivost. A nyní jako když dochází k prolomení stavů i ve Wehrmachtu. Jenomže co Hitler nevěděl a co se dozví až 24. ledna 1938 je, že nová Blombergova žena (24 let) měla problémy s mravnostní policií, neboť se dříve dávala k dispozici pornografickým snímkům. Toto manželství s říšským ministrem války je tak prostě nemožné a Hitler se cítí Blombergem, který se mu tyto okolnosti pokusil zaretušovat, podveden. Do toho pak vpadne další skandál kolem vrchního velitele pozemních vojsk generálplukovníka von Fritsche, který je obviněn z homosexuality. Tady se však ukáže, že obvinění spočívá na záměně jmen.
Hitler zvažuje různé možnosti jak má krizi řešit. Nakonec se rozhodne k rozsáhlým změnám. Blomberg a Fritsch jsou propuštěni a pod velením generála Keitela bylo pro Wehrmacht zřízeno vrchní velení. Generálplukovník von Brauchitsch se stal novým vrchním velitelem pozemních vojsk a Hitler sám převzal velení nad Wehrmachtem. Také říšský ministr zahraničních věcí von Neurath byl nahrazen Ribbentropem, který již v posledních letech z Hitlerova pověření prováděl zahraniční politiku mimo ministerstva zahraničních věcí. Mimo toho je provedeno ještě mnoho dalších personálně politických přeměn v dalších funkcích.
Mnoho historiků je toho názoru, že Blomberg a Fritsch je obětí Hitlerova, Göringova, Himmlerova a Heydrichova intrikářského komplotu, a že byla tato krize vědomě zinscenována. Mělo tím být vyřazeno konzervativní vedení Wehrmachtu.
Nejen Goebbelsův deník, ale i poslední všechna šetření historiků k tomuto tématu hovoří o tom, že to není pravda. Blomberg, ani Fritsch nejsou oběťmi intrik. Von Blomberga svrhly morální představy v národněosocialistickém vedení a ve Wehrmachtu a jím dobrovolně přijatá prostopášnost. Von Fritsch musel skutečně odejít na základě nešťastné souhry okolností, mezi jinými i záměny jmen.
Nutno říci, že celé pozadí těchto afér zůstalo německé veřejnosti skryto. A nejen Goebbels doufal, že provedením velkého množství personálních změn se ztratí vlastní důvody tohoto pohybu v čase, i když již o nich byly v zahraničním a také domácím tisku rozšiřovány fámy.

II.díl. Německo. Nacismus. Č 16.

Ještě ani nedozněla aféra Blomberg a Fritsch a svět a Německo začala zajímat úplně jiná událost.
Dne 12. března 1938 vpochodují s obtížemi na technice (mnoho německých tanků zůstalo nepojízdných na silnicích do Vídně), jednotky Wehrmachtu, oslavované většinou místního obyvatelstva do Rakouska. Již den poté, tedy 13. března 1938 podepisuje Adolf Hitler „Zákon o znovusjednocení Rakouska s Německou říší“.
Co předcházelo?
My víme, že jedním z hlavních témat Hitlerovy knihy a i jeho předchozích a starších projevů, bylo, že znovusjednocení Rakouska s Německem je jeho „nejvroucnější přání“ s požadavkem „zajistit to všemi prostředky jako životní úkol“.
O tom, že „Anšlus“ (připojení) přivítá většina Němců i Rakušanů, nemůže být vůbec žádná pochybnost. V Rakousku všechny politické strany tuto událost přivítaly. Ale i historie říká, že při dvou referendech v roce 1921 se Tyroly v 90% a Salzburg dokonce v 99% vyslovily pro sjednocení Rakouska s Německem.
V červenci 1934 dokonce rakouští národní socialisté, přes Hitlerovo varování, zorganizovali puč. V průběhu puče byl zavražděn spolkový kancléř Rakouska Dollfuss (více o samotném puči v kapitole IV. Rakousko 1938). Protože se puč nezdařil, pokusil se Hitler v následujících letech s pomocí Franz von Papena (30. června 1934 byl Papen „odsunut“ jako velvyslanec do Vídně), přiblížit sjednocení Rakouska s Německem. Jednou z etap na cestě k přibližování je uzavření dohody mezi Rakouskem a Německem z 11. července 1936. Tato dohoda má obnovit přátelské vztahy, Německo přiznává plnou suverenitu Rakousku. V tajné příloze dohody obdrží naopak Německo ujištění, že „národní opozice“ (rakouská nacionalistická strana, stejná jako v Německu NSDAP) bude přibrána k spolupráci a politické odpovědnosti. Rakousko také zastaví antinacionalistickou propagandu. Již při podpisování projevil Hitler názor, že to rakouská vláda stejně nedodrží. Také Papenovi Hitler vytýkal, že ho v této smlouvě donutil k příliš velké benevolenci k rakouské vládě. Hitler si myslel, že měl být tvrdší.
Již v průběhu roku 1937 se vztahy mezi Německem a Rakouskem vyhrocují. Rakouští národní socialisté se chovají stále provokativněji a netrpělivěji, neboť spolkový kancléř von Schuschnigg pořád odkládal přislíbené narovnání vztahů s národní opozicí. Již toto byla dostatečná záminka pro Německo, aby na Rakousko vyvinulo větší tlak. Ke všemu přistupoval i hospodářský zájem Říše. Politiku „Anšlusu“ proto dostal na starost právě pověřenec pro „Čtyřletý plán“ Hermann Göring. Hitler svěřuje Goebbelsovi 14. září 1937, že rakouská otázka bude řešena třeba i násilím.
Hitler si k sobě pozval Schuschnigga dne 12. února 1938. Při rozhovoru vyvinul na Schuschnigga nátlak, aby podepsal úplně jednostrannou dohodu ve prospěch Německa a tím Hitler vyhrotil konflikt, který skončil „Anšlusem“ dne 12. března 1938.
Hitler „Anšlus“, tedy připojení Rakouska k Německu, považoval za jeden z nejdůležitějších okamžiků ve své politické dráze. Také u vlastního obyvatelstva je „Anšlus“ a pozdější vítězství nad Francií v roce 1940 hodnoceno jako vůbec vrchol Hitlerovy prestiže a popularity. Nad těmito dvěma událostmi panovala u obyvatelstva Německa největší shoda a souhlas.
Hitler, jak bylo jeho zvykem, nechal o „Anšlusu“ Rakouska provést lidové hlasování samotným rakouským obyvatelstvem. V Rakousku vyzve kardinál Innitser a 5 prelátů obyvatelstvo, aby se přihlásili k Německé říši. Sám vůdce rakouských socialistů uvítá Hitlerovo lidové hlasování a i on hlasuje tak, jako více než 99% obyvatelstva – Ja (ano).
Tehdy si Hitler připadá jako dokončovatel Bismarckova díla (sjednotil německá knížectví).
Tehdy se Hitler vyjádřil, že je šťastný, že mohl vstoupit do Vídně jako „dokončovatel touhy, která kdysi našla právě zde své nejhlubší vyjádření… dílo za něž před mnoha lety předci bojovali a krváceli (1848), může být nyní posuzováno jako dokončené“.

Hitler promlouvá k Rakušanům, svým krajanům.



To, že Francie, Anglie a Itálie mlčely, Hitlerův postup připustily, samozřejmě Hitlera povzbudí.
Neváhá a vytasí se ze „Sudetoněmeckou otázkou v Československu“. Hovoří o porušování principu práva na sebeurčení a již na konci března 1938 je rozhodnut československou otázku „v nikoli příliš dlouhé době řešit“. Již 30. května 1938 vydává své pokyny Wehrmachtu, v tom smyslu, že je to jeho „nezměnitelné rozhodnutí, v dohledné době rozbít Československo“. Wehrmacht dostane rozkaz, kterým má být uveden do pohotovosti k 1. říjnu 1938. Mezitím probíhá propagandistické politické polní tažení, ve kterém Hitler hovoří, všechny ujišťuje, že když bude sudetským Němcům přiznáno právo na sebeurčení, nebude mít Německo žádné další územní nároky. Zajímavě hovoří Goebbelsův památníček, kde nejprve je studována situační zpráva z Anglie, situace v Praze, kde je i rozhodnost k válce. Goebbels si poznamenal k 17. červenci 1938, cituji:
„Situace je tedy jakákoli, jen ne růžová. Budeme dávat pozor a budeme jednat mimořádně opatrně. Každá nepozornost může vést ke krizi.“
Goebbels se totiž obával, že by jím rozdmýchaná propagandistická kampaň mohla vést k nebezpečné „válečné panice“. A pak říká, cituji:
„Věří se, že válce nelze předejít. Dobře při tom není nikomu. Tento fatalismus je to nejnebezpečnější ze všeho. Tak to bylo také v červenci 1914. Musíme tedy dávat větší pozor. Jinak spadneme jednoho dne do katastrofy, kterou nikdo nechce a která přesto přijde.“
Hitler byl přesvědčen, že západní mocnosti budou pasivní, ale vedení Wehrmachtu a celé armády bylo přesvědčeno, že dojde k válce.
Byli to generálové, především šéf generálního štábu pozemních vojsk generálplukovník Ludwig Beck, kteří zastávali názor, že západní mocnosti nezůstanou v klidu. Generálové se obávali, že válka v současném období by pro Německo nemusela skončit ještě vítězstvím. Opozice proti Hitlerovi, která se teprve formovala, navázala kontakty s Anglií. Chtěla, aby anglická vláda vystoupila proti německým požadavkům a doufala, že bude vyvolána krize, při které bude Hitler svržen. Beck nutil generálplukovníka von Brauchitsche a některé další generály, aby kolektivně odstoupili na protest proti Hitlerem připravované válce. Když generálové odmítli i Beck se stáhl. Pozdější přípravy převratu převzala skupina kolem vedoucího ústředního oddělení v Abwehru (vojenská zpravodajská služba) Hanse Ostera a vládního rady Gisevia. Pokusy o převrat však ztroskotaly jen proto, že pro spiklence byla zcela překvapivě svolána na 29. září 1938 „Mnichovská konference“.
Účastníky „Mnichovské konference“ byli Hitler a Mussolini a šéfové vlád Anglie a Francie, Chamberlain a Daladier. Závěr konference o Československu – „o nás, bez nás“ – zněl, že Československo má do 1. října 1938 předat Sudety Německé říši. Za toto vše Československo obdrží od velmocí záruky pro existenci zbytku svého státu.

Československo po Mnichovu.



„Věrolomný usurpátor moci v Evropě Adolf Hitler“, ale za několik měsíců poruší i „Mnichovskou dohodu“. Dne 15. března 1939 vpochoduje Wehrmacht do Prahy a Hitler oznamuje výnos o zřízení „Říšského protektorátu Čechy a Morava“.

Češi, Moravané a Slezané německou armádu nevítají – okupace začíná.



Tanky PzKpfw II. na Václavském náměstí.



Wehrmacht dorazil 15. března 1939 na Hradčany.



Již nemohl argumentovat s „právem na sebeurčení“, je to jasný akt usurpátorství. Přinejmenším to mělo vliv na opoziční síly v Anglii, na ty síly, které zastávaly tvrdý kurs proti Německu (okolo poslance Winstona Churchilla). Také politika „Appeasementu“ (usmiřování a ústupky), která ještě v Mnichově slavila naposledy svůj vrchol, ztrácí svou přesvědčivost.
A Hitler jde dál!!!
Již koncem října 1938 nechává přes Ribbentropa rozšiřovat návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Návrh má požadavek na navrácení Gdaňska Německé říši (bylo to v rozporu s bezpečnostními zájmy Polska v Gdaňsku danými povahou svobodného přístavu a exteritoriálního přístupu) a zřízení exteritoriálního železničního spojení koridorem za účelem trvalého zajištění spojení do Východního Pruska. Hitler byl tehdy připraven přistoupit na formální uznání německo-polských hranic z Versailles a k prodloužení dohody z ledna 1934 na 25 let. S těmito velkorysými návrhy však polská strana zásadně nesouhlasila a trvala na bezpodmínečném zachování Versailleské úpravy německo-polských hranic, což tvrdila od roku 1919. Hitler Polsko podcenil a konflikt kolem Gdaňska se vyhrocoval až k válce, což ještě v březnu 1939 nikdo ze zúčastněných stran nepředpokládal.
Polsko, pod dojmem porušení Mnichovské dohody, i s pomocí anglické reakce, bylo dostatečně posíleno k trvání na svých požadavcích. Již 23. března 1939 vyhlašuje Polsko mobilizaci a 31. března 1939 jsou vyhlášeny anglické záruky pro Polsko. Místo dosavadních diplomatických zvyků byla britská záruka poskytována způsobem, že se měla týkat nikoli hranic, nýbrž národní integrity Polska v případě přímé nebo nepřímé agrese. Zůstala tak otevřená cesta pro mírové urovnání a odstranění hraničních sporů. Zároveň je přenecháno na varšavské vládě rozhodnutí, jak naloží se spojenectvím s Německem. V Londýně je pak 6. dubna 1939 podepsána prozatímní polsko-britská smlouva o vzájemné pomoci.
Na polskou mobilizaci z 23. března 1939 vyhlašuje Adolf Hitler dne 11. dubna 1939 pokyn Wehrmachtu pro „Fall Weiss“, ve kterém se uvádí, cituji:
„Současný postoj Polska požaduje učinit nad rámec zpracovaného ‚Zajištění hranic Východ‘ vojenské přípravy, které by v případě nutnosti vyloučily jakékoli ohrožení z této strany kdykoli v budoucnosti.“
Hitler pak vysvětlil pod heslem „Politické předpoklady a cíle“, že zatím vztah k Polsku zůstává stejný, ale dojde-li k porušení platné smlouvy bude požadovat provedení „Konečného zúčtování“, jehož cílem bude rozbít polské ozbrojené síly a vytvořit požadavky obrany na Východě. Politické vedení dostalo za úkol zjistit: „Jak je možno izolovat, to znamená, omezit válku na Polsko“. Za 2 týdny oznamuje Hitler v projevu v Říšském sněmu vypovězení německo-polského paktu o neútočení a zároveň vypovídá německo-britskou námořní dohodu.
Když Hitler vypověděl německo-polské vztahy, začal navazovat vztahy se SSSR, které pak vrcholí paktem mezi Hitlerem a Stalinem ve smlouvě z 23. srpna 1939.
Nejprve ještě tedy vyvinul tlak na Polsko, které chtěl izolovat, chtěl také přerušit jednání západních mocností se SSSR. Až teprve někdy v polovině srpna 1939 je Hitler rozhodnut na Polsko do konce srpna zaútočit. Právě k tomu sloužilo uzavření německo-sovětského paktu o nenapadení z 23. srpna1939. Ve smlouvě rozhodující pasáž zní, cituji:
„V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírající smlouvu žádnou formou podporovat tuto třetí moc.“
V tajném dodatečném protokolu si pak Německo a SSSR rozdělí sféry zájmů ve východní Evropě a rozhodnou o dělení Polska.
Problém se smlouvou se SSSR má šéfideolog NSDAP Rosenberg, který jí z ideologických důvodů nemůže překousnout a považuje ji za zradu.
Hitler ujišťuje v projevu dne 14. srpna 1939 před vrchními veliteli ozbrojených sil generály, že cituji:
„Hlavy z Mnichova nebudou na sebe brát riziko bojovat za Polsko. Anglie bude sice protestovat, snad také odvolá velvyslance nebo omezí obchodní vztahy, ale nezasáhne ozbrojeně do konfliktu.“
Generálové opět s hodnocením Hitlera nesouhlasí, věří totiž, že nic není nekonečné, a že konflikt s Polskem povede k válce s Anglií a Francií.
V srpnu 1939 Göring ještě zprostředkuje Hitlerovi rozhovor se švédským prostředníkem v Anglii Dahlerusem, který jako znalec Anglie má v Londýně prosadit Hitlerových 6 bodů. V 1 bodě vyjadřuje Hitler přání svazku s Anglií, v 2 bodě opakuje své požadavky ke Gdaňsku a koridoru. Další body pak obsahují nabídku garantovat polské hranice, uzavřít dohodu o koloniích a britském impériu a kdykoli, „kdyby upadlo do nebezpečí, je chránit německým Wehrmachtem“. Mimo toho Hitler požaduje dostatečné zacházení s německou menšinou v Polsku.
Není to spolední pokus Hitlera o realizaci jeho zamilované ideje o svazku s Anglií. I po 3. září 1939, kdy Anglie vyhlásí válku Německu, se bude Hitler pokoušet o spojenecký svazek s Velkou Británií.
Jednání Dahleruse ztroskotají a 1. září 1939 vpadne Wehrmacht do Polska.
Začala 2. světová válka.
Závěrem je možno říci, že i když se Adolf Hitler držel plánovitě a cílevědomě některých svých představ a cílů, které zapsal ve své knize Mein Kampf, a které se snažil dosáhnout , je historicky doloženo, že v mnohém jednal impulzivně, řešil vzniklé krize, a nebo využíval ke svým cílům situace, které vznikaly v krizovém období. Plyne z toho úplně jasně, že na všechny situace neměl předem připravený plán!!!

Evropa před přepadením Polska. Před začátkem 2. světové války. Evropa před 1. září 1939.





Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Mnoho dalších odpovědí naleznete zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138

neviem ako si na tom s nemčinou ale "prípad biely" sa píše Fall Weiss a nie Weiz . Len blbá formálna pravopisná chyba no napriek tomu by som to opravil. Nič v zlom.

Slovíčko ke slovíčku... Možná, že to jednou bude i dobře...

V překladu je ono německé "z" ze švabachu a to na klávesnici nemám a tak jsem si pomohl naším z. Řešit to Weiss mě v tom momentě nenapadlo.
Tak jsem to tedy opravil a ď.

Malá vsuvka: v němčině je "ß", to "ostré s", dle všeho bylo silně omezeno a místo něj se píší dvě s.
(Tento komentář možno smazat dle libosti)

Tak hlavně, že jsme se i s pomocí vencoura domluvili, že je to ze švabachu ss - Weiss nikoli z - je to opraveno - pochopitelně s Vaší pomocí.

Melo by tam byt dvojite s.

EDIT: kokuam, ze uz je to tu napsano. No hlavne, ze jsme to rozlouskli.

Tzv. Hossbachův protokol - Ze záznamu o tajné poradě v říšském kancléřství
5.listopadu 1937

Přítomní: Hitler, maršál von Blomberg, generál v.Fritsch, admirál Raeder, generál Göring, von Neurath a plk. Hossbach (Hitlerův pobočník)

„Úvodem Vůdce prohlásil, že předmět dnešní porady je takového významu, že v jiných státech by byl projednáván na schůzi vlády. Ale Vůdce právě tuto důležitost nehodlá svěřit širokému fóru říšského kabinetu. (…) Vůdce pak prohlásil: Cílem německé politiky je zachovat národní podstatu a zajistit její růst. Tedy jde o problém prostoru. (…) nejdůležitější otázkou pro Německo je, jak docílit největších zisků s nejmenším nasazením sil. (…) Řešit německou otázku je možné jen cestou násilí, která však nikdy není bez rizika. (…) Je nutné zodpovědět otázky, „kdy“ a „jak“. Jsou tři možnosti:

PŘÍPAD 1: údobí 1943-1945
Po uplynutí této doby lze očekávat, že události se vyvinou v náš neprospěch. (…) Nikdo dnes nemůže říci, jaká situace v letech 1943/45 skutečně bude. Je ale jisté, že déle nemůžeme čekat. (…)

PŘÍPAD 2:
Kdyby se sociální napětí ve Francii vyvinulo ve vnitropolitickou krizi natolik, že by úplně zaměstnalo francouzskou armádu a tím ji vyloučilo z případného vojenského střetnutí s Německem, nastal by správný okamžik pro útok na Česko.

PŘÍPAD 3:
Kdyby Francie byla natolik zaměstnána válkou proti jinému státu, že by nebyla s to zasáhnout proti Německu.

V zájmu zlepšení naší politicko-vojenské situace v případě války našim prvním cílem musí být porážka Česka a zároveň Rakouska; tím bychom, při našem postupu na západ, odstranili nebezpečí bočního útoku. (…) Vůdce se ale domnívá, že s největší pravděpodobností Anglie, ale asi také Francie již Česko v tichu odepsaly a jen čekají na den, kdy Německo samo otázku vyřeší. (…) I když hustota obyvatelstva, zvláště v Česku, není zrovna nejmenší, přivtělení Česka a Rakouska by mohlo znamenat získání výživy pro 5-6 milionů lidí, za předpokladu, že bychom z Česka vystěhovali dva miliony a z Rakouska jeden milion lidí. (…)

Kdyby nastal případ 2 – ochromení Francie civilní válkou – museli bychom využít vypadnutí tohoto největšího nepřítele okamžitě útokem na Česko. (…) Vůdce se domnívá, že případ 3 se stává pravděpodobnější v důsledku napětí v oblasti středomořské, takže se rozhodl využít této situace již v roce 1938. (…) Vůdce nepomýšlí na vojenská ujednání s Itálii, nýbrž chce postupovat samostatně a za využití příznivých okolností plánuje zahájit vojenské tažení proti Česku, při čemž přepad Česka musí být proveden s „bleskovou rychlostí. (…)“

(Zdroj: Mnichov v dokumentech I., Praha 1958, str. 13-17)