MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PLŘS

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 27/4/2008, 23:15

MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PROTILETADLOVÉ ŘÍZENÉ STŘELY

Ryan AAM-A-1 Firebird
Hughes AAM-A-2/F-98/GAR-1,2,3,4/AIM-4 Falcon
Hughes GAR-11A,B/AIM-26A,B Nuclear Falcon+GAR-9/AIM-47A Falcon

První pokus:Ryan AAM-A-1 Firebird

AAM-A-1

Americké letectvo vyhlásilo v roce 1946 soutěž na vývoj několika leteckých protiletadlových řízených střel. Prvotním impulzem byly zprávy o Německém vývoji, šlo samozřejmě o střelu Ruhrstahl/Kramer X-4 , dalším zprávy o vývoji ( a kopírování ) strategických bombardérů v SSSR.

X-4
Obrázek

Dokonce i požadavky na PLŘS byly do jisté míry podobné, měla mít pohon motorem na KPH a ruční řízení po záměrné, použití proti relativně pomalým bombardérům ( Tu-4? ) za dobré viditelnosti. Jen výkony měly být poněkud vyšší, hlavně dostřel. Firma Ryan se zúčastnila střelou s označením MX-799, USAAF jí po přijetí projektu v roce 1947 určilo označení AAM-A-1 Firebird. Šlo o první uskutečněný projekt střely kategorie vzduch-vzduch pro USAAF.
Prototypy PLŘS byly odpalovány z letadel DF-82C Twin Mustang a DB-26B Invader, oba stroje mohly nést čtyři střely.

F-82C

B-26B

K prvnímu odpalu došlo už v roce 1947 a raketa se už od původních podmínek poněkud lišila, hlavně přidáním startovacího raketového motoru na TPH, který urychlil dosažení letové rychlosti. Původní ruční řízení po záměrné bylo doplněno koncovým poloaktivním radarovým naváděním (SARH - Semi Acitve Radar Homing). Raketa měla dvě čtveřice křídel, přední plovoucí sloužily k řízení.
Testy pokračovaly až do roku 1949, kdy letectvo zjistilo, že vlastně zkouší už zastaralou střelu... Raketa dosahovala příliš malou rychlost a systém navádění byl závislý na zraku a klidu operátora. Navíc střela nemohla využívat relativně velký dostřel, protože kombinace systémů řízení nebyla zrovna optimální. Řešením mohl být systém navádění po paprsku, ale raketa už i tak byla příliš složitá a pomalá, navíc se začaly dostavovat výsledky dalších programů. Celkem opomíjeným vlivem na ukončení vývoje rakety AAM-A-1 Firebird v roce 1950 bylo právě použití motoru na KPH ( kyselina dusičná a anilín ), které nejenom ztížilo předstartovní a poletovou údržbu, ale vyžadovalo i další prostředky na skladování a přepravu paliva a také v případě použití použití agresivnějších složek paliva i poněkud speciální zacházení. A v případě bojového nasazení je např. meziletová údržba dost náročná i bez nutnosti nosit protichemický oděv a plynovou masku... Je samozřejmé, že data získaná při vývoji neskončila jen někde v archivu nebo popelnici, v tomto případě pomohla minimálně při vývoji raket GAR-1/AIM-4 Falcon.

AAM-A-1 Firebird

TTD PLŘS AAM-A-1 Firebird
Délka:
Letová-----------2.29 m
Celková----------2.85 m
Rozpětí----------0.81 m
Průměr-----------20 cm
Hmotnost---------120 kg
Rychlost---------Mach 0.85 ( 283m/s )
Dostřel----------13 km
Tah let. motoru--2.7 kN ( 15s chodu )
Bojová hlavice---40 kg

Hughes AAM-A-2/F-98/GAR-1,2,3,4/AIM-4 Falcon
Možná se někomu bude zdát, že zrovna tato raketa nepatří mezi méně známé, ale vzhledem k tomu, že k vyřazení posledních kusů této došlo už někdy v osmdesátých letech a ani se nevyskytuje v novějších filmech jako jiné typy, můžu jen konstatovat, že sem opravdu patří.

Raketa vzešla ze stejné soutěže jako AAM-A-1 Firebird, pod kódovým označením Dragonfly s číslem MX-904. Původně měl projekt číslo MX-798 ( 1946 ) a raketa měla sloužit k obraně bombardérů proti stíhačkám. Po přehodnocení ( 1947 ) došlo k přeznačení a raketa měla sloužit v opačné roli. V roce 1949 v souvislosti s prvními střeleckými pokusy dostala raketa označení AAM-A-2 Falcon a na rozdíl od původní studie již dosahovala nadzvukové rychlosti. V roce 1951 se v souvislosti s nejistotou, jak střely označovat, objevilo označení F-98, zbraň se tak dostala do stejné kategorie jako její nosič ( " Fighter " )!! Prvními nosiči " stíhaček " ( původní překlad " bojovník " označoval novou skladbu úkolu stíhacích letadel po druhé světové válce na rozdíl od prostého stíhání P jako Pursuit ) se staly letouny F-89 a F-102, zatím jen zkušebně protože k zavedení do výzbroje došlo až v roce 1955.

No a aby těch zmatků nebylo dost, přeznačování pokračovalo, tentokrát na GAR-1 ( Guided Air Rocket ). Poslední a dodnes trvající označení je AIM-4 ( Air Intercept Missile ), které tyto zmatky dovršilo v letech 1962-63...
Raketa byla firmou Hughes postupně vylepšována, celková výroba všech verzí dosáhla přes 45tis. kusů.

Původní raketa měla poloaktívní radiolokační navádění ( SARH - Semi Acitve Radar Homing ), které zdědila po raketě AAM-A-1 Firebird, posléze doplněné infračerveným samonavedením. Rakety AIM-4 jsou rozpoznatelné především podle čtyř mohutných delta křídel, na které s malou mezerou navazují obdélníkové řídící plochy spojené s křídly nosníčky. Celá řada byla poháněna raketovým motorem na TPH a dostřel se pohyboval v rozmezí 8-11km.

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 29/4/2008, 23:55

Základní popis jednotlivých verzí:

GAR-1/AIM-4 Falcon

První verze, jako jediná se vzhledově liší. Řídící plošky těsně navazují na konec křídel, střela GAR-1/AIM-4 Falcon má díky tomu nejmenší obratnost, ale v té době to ještě příliš nevadilo, protože jediným cílem se kterým se dalo počítat při obraně USA byla dálková bombardovací letadla. A ta dodnes obratností příliš neoplývají...
Poloaktivní radarová naváděcí soustava umožňovala útok ze všech úhlů a samozřejmě za každého počasí. Sériová výroba se rozběhla v roce 1954 a dala asi 4000ks. Raketový motor Thiokol M58A2 s tahem 16,7kN na TPH raketě udělil rychlost až 2,8M ( udávané zrychlení až 48g ). Vzhledem k tomu že tehdy zavedené sovětské bombardéry dosahovaly jen podzvukové rychlosti, šlo samozřejmě o rychlost více než dostačující. Raketa o délce 1,98m, průměru 163mm a hmotnosti 50kg dosahovala doletu 8 kilometrů. Dalším problémem, hned po nízké obratnosti byla i velmi nízká hmotnost bojové hlavice a to jen 3,4kg. Bojová hlavice byla navíc iniciována jen nárazovým zapalovačem, což raketě v podstatě zabraňovalo bojovat s manévrujícími cíli ( pokud za úhybný manévr nebudeme považovat ostrou zatáčku... ) a také s cíli menších rozměrů než výše uvedené bombardéry. Jako nosič pro raketu sloužily letouny F-89H/J Scorpion, F-101 Voodoo a F-102A Delta Dagger. Pokračováním vývoje vznikly verze XGAR-1A a XGAR-1B u kterých došlo k letovým testům, ale přednost dostaly až další verze ( kromě XGAR-1C, tam byl vývoj přerušen už před letovými testy ).

F-102 vs Tu-95

Aerodynamické schéma raket řady AIM-4

GAR-1D/AIM-4A
Protože nízké manévrovací schopnosti GAR-1/AIM-4 Falcon omezovaly bojové použití proti obratnějším letounům a ve větších výškách, došlo k modernizaci rakety. Projevilo se to na částečně změněném aerodynamickém uspořádání, které se následně stalo typickým pro celou řadu Falconů. Řídící plochy se přesunuly poněkud dozadu a pro zvýšení pevnosti došlo k umístění nosníčků, uchycených do delta křídel. Jinak se uspořádání rakety nezměnilo, hmotnost vzrostla na 54kg. Díky menším výchylkám řídících ploch poklesl odpor při manévrování a tak vzrostla rychlost na 3M a dolet na 9,7km. Sériová výroba běžela v letech 1956-59 a celkem bylo vyrobeno o něco více než 12000ks. raket GAR-1D/AIM-4A. Americké letectvo rakety používalo ve výzbroji letounů F-89H/J Scorpion, F-101 Voodoo a F-102A Delta Dagger až do konce služby v polovině sedmdesátých let.
Jen pro zajímavost: cena rakety GAR-1D/AIM-4A v roce 1956 byla 19tis. dolarů, o rok později už jen 12tis.

Radiolokátor a systém řízení PALBY MC-3

Příspěvek od **sa58** » 30/4/2008, 16:51

Jen pro doplnění, rakety AIM-4 (HM-58) používalo Švýcarsko u svých Mirage IIIS, ve Švédsku byly rakety označeny Rb 28 a používal je jejich skvělý Draken

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 1/5/2008, 00:20

IČ rakety GAR-2,2A,2B/AIM-4B,4C,4D Falcon

Přesto že rakety GAR-1D/AIM-4A letectvu na boj proti bombardérům celkem vyhovovaly, bylo jasné, že s poměrně malými náklady půjde účinnost ještě zvýšit. Nešlo samozřejmě o nějaké velké úpravy radiolokátoru, systému řízení PALBY, nebo jiné velké změny. Původně totiž šlo napadnout vždy jen jeden cíl a ničení dalšího mohlo proběhnout až po zásahu původního cíle a vyhledání dalšího. Může to vypadat, jako relativně krátký čas, ale palubní radiolokátor od zachycení cíle v režimu navádění do možnosti odpalu ŘS ( zachycení odrazu cíle poloaktivním RL rakety ) potřeboval cca 7s a to jen v případě, že nedošlo k rušení ze strany cíle ( nebo i jinému ). Nejúčinějším řešením, by samozřejmě byl nový radiolokátor, schopný současného navádění více raket, ale to byla budoucnost a záležitost jiných RL, letadel i raket. Naštěstí bylo nalezeno řešení umožňující využít jak stávající letadla RL, tak i větší část původní rakety.

Zleva:AIM-4G, AIM-4A, AIM-4F, AIM-4C, AIM-26A, AIM-4D

Jednalo se o infračervenou samonaváděcí hlavici. Vzhledem k tomu, že tato hlavice nepotřebuje po odpalu žádnou spolupráci s mateřským letounem, tento může svobodně manévrovat, vyhledávat a navádět další rakety na nové či nezničené cíle. Běžně se také používá název "odpal a zapomeň" ( "fire and forget" ). Mezi další výhody patří i možnost napadení cíle při RL rušení přesahující schopnost navedení u RL raket a také útok bez zapnutí vlastního radiolokátoru. Běžně bývá uváděna jako výhoda i možnost napadení jednoho cíle více raketami pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu, to ale platí jen v případě, že totéž neumožňuje i RL raketa. U navedení na odražený signál RL a dokonce i při navádění po paprsku RL je celkem jedno, kolik je naváděno raket, jen se musí dodržet minimální povolené intervaly mezi odpaly.
Mezi nevýhody IČ samonaváděcích raket ( samozřejmě u starších verzí ) patří nutnost odpalu ze zadní polosféry ( raketa musí "vidět" do trysky motoru ), relativně snadné oklamání samonaváděcí hlavice ( obrat do slunce, klamné cíle a např. i nouzové vypuštění paliva se zapálením ) a omezená použitelnost v zhoršeném počasí ( déšť, mlha... ).

GAR-2/AIM-4B Falcon
Vývoj nové verze rakety Falcon byl u firmy Hughes zahájen už v roce 1952, samotná sériová výroba běžela jen krátce, mezi lety 1956-57. Raketa používala tělo rakety GAR-1D/AIM-4A, jedinou změnou bylo nahrazení poloaktivního RL novou příďovou částí s IČ samonaváděcí hlavicí. Tato změna se nijak nedotkla parametrů rakety ( rozměry, hmotnost ), ani výkonů. Dokonce ani vzhledově se obě verze ( RL a IČ) moc neliší, RL verze měla totiž původně plastikový kryt antény jiné barvy než tělo rakety. Skleněné okénko IČ aparatury má jen nepatrně menší rozměry. U této verze se samotná naváděcí aparatura příliš nepovedla, nicméně bylo vyrobeno cca 16tis.kusů. Část z nich byla později přestavěna na verzi GAR-2B/AIM-4D Falcon.

GAR-2A/AIM-4C Falcon
Pod tímto názvem se v podstatě skrývá skoro stejná, jen zmodernizovaná raketa předchozí verze. Jediným rozdílem je jen vylepšená naváděcí hlavice. Schopnosti rakety se nijak nezvýšily, ale celkem značně stoupla pravděpodobnost zásahu a poněkud se zvýšila i citlivost IČ čidla. Raketa se vyráběla v letech 1957-59 a výroba dala něco přes 13tis. kusů. Cena byla v roce 1957 uváděna asi 9000 dolarů.

GAR-2B/AIM-4D Falcon
Tato verze, opět s IČ samonaváděcí hlavicí, patří datem vzniku až za verze AIM-4E,F a G protože je hybridem se samonaváděcí hlavicí z veze AIM-4G Super Falcon a tělem starší rakety AIM-4A, B nebo C. Vypadalo to jako výborný nápad, protože těl starších raket leželo ve skladech mnoho tisíc kusů a většina z nich měla i dostatečnou zásobu životnosti. Letectvo tak při relativně malých nákladech přišlo asi k 4000 kusům raket, které díky nové naváděcí hlavici měly být schopné i boje s manévrujícími cíli a byly schopné i přepadů z přední polosféry. Bylo to umožněno tím, že nová naváděcí hlavice používala IČ čidlo chlazené dusíkem, chlazení čidla tak značně zvýšilo jeho citlivost. Všechny zkoušky i zkušební střelby prokázaly značné zvýšení účinnosti a raketa byla roku 1963 zavedena do výzbroje.

Studenou sprchu přineslo až nasazení ve Vietnamu, rakety tam byly nasazeny z letounů F-4D Phantom a přes velký počet odpalů bylo zasaženo a sestřeleno jen pět letadel. Hlavní důvod je možné hledat v tom, že naváděcí hlavice byla přes své schopnosti pořád řešena na boj s bombardéry. Zásoba chladícího dusíku totiž dostačovala kromě letu už jen asi na 5s vyhledávání cíle. To by sice stačilo na nasazení proti bombardérům, ale piloti MiGů-17 dokázali natolik dobře manévrovat, že chladící médium docházelo mnohdy ještě před odpalem střely. Naváděcí hlavice bez chlazení pak značně rychle ztrácely. citlivost. To, že při včasném odpalu byla citlivost a přesnost na výši dokazuje i fakt, že po nahrazení raketami AIM-9 Sidewinder došlo k častému nasazení raket GAR-2B/AIM-4D Falcon jako protizemních. Cíle tvořily noční tábořiště Vietkongu a rakety se naváděly na ohniště...

GAR-3/AIM4E Super Falcon

...Pokračování..
Poznámka:TTD všech raket, prodeje a licence raket a zdroje budou uvedeny na konec.

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 2/5/2008, 01:20

Nová řada:Rakety GAR-3, 3A a 4A/AIM-4E, F, G a H Super Falcon
V druhé polovině padesátých let začínalo být zřejmé, že původní verze raket Falcon pomalu, ale jistě přestávají stačit na své úkoly. Ve službě samozřejmě zůstaly ještě dlouho, spolu se stroji které je používaly, ale zahájení vývoje nového stroje Convair F-106 Delta Dart došlo samozřejmě i k vývoji nové řady PLŘS. Při vývoji se samozřejmě navazovalo na původní řadu Falconů, při zvýšení výkonů i pravděpodobnosti zásahu.

GAR-3/AIM-4E
První z řady vznikla opět postupným zlepšováním, protože bylo použito poloaktivní radarové navádění z rakety GAR-1D/AIM-4A. Základ vylepšení rakety tvořila upravená aerodynamika, hlavně nový profil křídel a zvýšení hloubky profilu u kořene křídla, čimž vznikly jakési lišty dosahující daleko před křídlo. Pro zvýšení účinného dostřelu byl montován raketový motor na TPH Thiokol M46 s dvěma stupni tahu a delší dobou funkce, ke slovu přišla i účinější bojová hlavice ( 13kg proti původním 3,4kg ). Toto všechno se projevilo i zvýšením hmotnosti na 68kg, ale celkem bohatě to vyvážila zvýšená rychlost ( 4M ) a dolet ( 11,3km ). Poslední úpravou byl nový kryt naváděcí hlavice, který díky novému materiálu a tvarování zvýšil spolehlivost navedení a zkrátil dobu nutnou na zachycení cíle. Přes podstatné zlepšení výkonů byla raketa považována za přechodový typ a tak bylo v letech 1958-59 vyrobeno jen asi 300ks, využitých především na zkoušky.

GAR-3A,GAR-4A/AIM-4F,G Super Falcon
Obě tyto rakety používaly shodné tělo, vyzkoušené raketou GAR-3/AIM-4E. Kombinace obou raket tvořila základ výzbroje letounu Convair F-106 Delta Dart , ze stejných důvodů jako v případě F-102 byla použita kombinace raket s RL a IČ naváděním. Radiolokační GAR-3A/AIM-4F se oproti předchozím lišila delším blokem poloaktivního radiolokátoru, který byl o dost citlivější a odolnější proti rušení a také 10cm dlouhým kovovým hrotem na přídi který zlepšoval aerodynamiku rakety při vyšších rychlostech. IČ GAR-4A/AIM-4G měla samozřejmě také zvýšenou citlivost, popis výhod a nevýhod nové hlavice je v popisu rakety GAR-2B/AIM-4D Falcon kde byla také používána. Výroba běžela v letech 1959-61 a celkový objm výroby-6100ks ( RL-3400ks,IČ-2700ks ).

GAR-11A,B/AIM-26A,B Nuclear Falcon
Koncem padesátých let se Americké letectvo začalo zabývat náhradou nedávno zavedené neřízené protiletadlové rakety AIR-2A Genie s jadernou hlavicí.

Raketa samotná sice splňovala parametry, ale pro zvýšení účinnosti se začala požadovat řízená raketa. Firma Hughes se chopila příležitosti a na základě rakety GAR-1D/AIM-4A začala vyvíjet novou raketu. Použita byla hlavně poloaktivní radiolokační naváděcí hlavice a aerodynamické schéma. Montáž jaderné hlavice si vyžádala úpravu tvarování trupu a montáž poněkud výkonnějšího motoru. Hlavně kvůli zvýšení hmotnosti ( 90kg ) se výkony příliš nezvýšily. Raketa byla zavedena roku 1961, ale hned zpočátku se přes vysokou spolehlivost i přesnost skoro neužívala letouny místo ní obvykle používaly původní raketu AIR-2A Genie. Důvod byl velice prostý, vzhledem ke způsobu navádění musel letoun po odpalu letět za raketou. Ta se sice pohybovala rychlostí 3M, ale přes použití bojové hlavice W54 o "pouhých" 0,25kt TNT se letoun v okamžiku iniciace jaderné hlavice mohl nacházet i méně než 4km od epicentra výbuchu. Zajímavá představa, že? Proto se jako výhodnější jevilo opětovné použití neřízené rakety, kde mohl letoun okamžitě po odpalu zahájit úhybný manévr. Raketa byla i přes zvýšení hmotnosti velmi obratná ( údajně zde působily podlouhlé antény radiolokačního bezkontaktního zapalovače před křídly, stejná funkce jako lišty u raket Super Falcon ) a tak bylo rozhodnuto o vývoji nejaderné varianty. Ta dostala označení GAR-11B/AIM-26B a její výroba probíhala v roce 1963. Obě dvě rakety dosahovaly doletu 10km a mohly se bez úprav používat na všech strojích upravených k používání raket raket řady AIM-4.

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 3/5/2008, 00:39

GAR-9/AIM-47A Falcon
Poslední z řady Falconů je zároveň i nejvýkonější. Důvodem pro vývoj bylo hledání výzbroje pro letoun F-108, pro který firma Hughes souběžně vyvíjela radiolokátor AGS-18.

Nová stíhačka měla dosahovat rychlost 3M, takže bylo jasné, že i raketa musí dosahovat značně vysoké rychlosti. Ta měla dosáhnout až 6M, ale s původním motorem na TPH Aerojet-General XM59 bylo značné množství problémů. Aby bylo možné v projektu pokračovat, byl dočasně použit motor na TPH Lockheed XSR13-LP-1 který ale neumožnil překročení rychlosti 4M. Pro případné zavedení se uvažovalo o použití raketového motoru na skladovatelné KPH, ale k tomu pro přerušení vývoje už nikdy nedošlo.
Raketa sama byla projektována podle stejného schématu jako ostatní rakety řady AIM-4, s využitím aerodynamických vylepšení použitých u řaket Super Falcon. Samozřejmě při poměrně značném zvětšení, vždyť raketa měla délku 3.82m, rozpětí křídel 83.8cm a hmotnost 371kg. Pokud se vám to zdá moc, stačí si uvědomit, že raketa měla při rychlosti 4M ( 6M ) překonat vzdálenost 160km (projekt 210km )!!

Další zvýšení hmotnosti vzniklo kvůli velmi složitému systému navádění. Aktivní radiolokátor ( původně uvažovaný ) byl přece jen příliš velkým soustem. Nakonec bylo použito kombinované naváděcí soustavy. Raketa byla po startu řízena autopilotem, který ji směřoval do předpokládaného bodu střetu s cílem. Vlastní naváděcí poloaktivní pulzní dopplerovský radiolokátor se snažil vyhledat cíl a v případě jeho zachycení naváděl raketu. Pokud se cíl nacházel na hranici dostřelu, přišla ke slovu poslední součást naváděcího systému infračervená samonaváděcí hlavice. Poblíž maximálního dostřelu totiž RL hlavice nedokázala zachytit příliš slabý obraz cíle. Kromě toho se tato kombinace dokázala "prokousat" k cíli i v případě velmi silného zarušení a také navádět raketu i proti pozadí země.
Po zrušení projektu F-108 se firma Hughes pokusila projekt zachránit, ale letoun YF-12A do jehož výzbroje měla patřit, byl nakonec také zrušen. Před zrušením se z YF-12A podařilo uskutečnit šest odpalů ( co rána to zásah ), sedmý nevyšel pro selhání rakety.

Poslední nepopsanou částí rakety je bojová hlavice, tu původně měla tvořit jaderná hlavice W-42 o síle 0,25kt TNT. Protože její vývoj byl zastaven, byla prozatímně použita klasická bojová hlavice o hmotnosti 45kg, odpalovaná bezkontaktním zapalovačem. V případě zavedení do výzbroje měla raketa sloužit jako doplňková ( obraná ) výzbroj bombardovacích letounů B-70 Valkyrie a krátce po zrušení vývoje samotné GAR-9/AIM-47A Falcon pokračoval vývoj protiradarové verze AGM-76A Falcon.
Celkový počet vyrobených raket dosahoval 80ks, částečně použitých při zkušebních střelbách. Zbytek, samozřejmě spolu se spoustou nasbíraných dat potom velmi dobře posloužil při vývoji rakety AIM-54 Phoenix...
Tak můžu jen dodat: Falcon skončil stejně jako začal a nakonec ještě jednou povstal z popela...

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 4/5/2008, 01:02

RŮZNÉ
Toto je poslední část tématu o řadě raket AIM-4. Najdete tu kromě seznamu zdrojů i rozpis verzí,tabulku výkonů,linky na nějaká videa a pokud si vzpomenu, tak i nějaké zajímavosti ( takže asi ne... ).
Soupis verzí a změna indexů a číslování v roce 1962.
GAR-1 ---> AIM-4
GAR-1D --> AIM-4A
GAR-2 ---> AIM-4B
GAR-2A --> AIM-4C
GAR-2B --> AIM-4D
GAR-3 ---> AIM-4E
GAR-3A --> AIM-4F
GAR-4A --> AIM-4G
GAR-11 --> AIM-26A
GAR-11A -> AIM-26B
GAR-9 ---> AIM-47A

Kompletní tabulka TTD.

Rakety byly kromě Amerického letectva zavedeny i v letectvech Japonska, Švýcarska, Taiwanu, Kanady a Řecka. Na konec sem si nechal Švédsko, protože tam se dvě verze vyráběly licenčně. Šlo o rakety Robot Rb 27 ( AIM-26B ) a Rb 28 ( AIM-4D ). Švédské letectvo je používalo na strojích SAAB J-35 Draken a JA-37 Viggen. Teď ještě krátký seznam dalších letadel na kterých se rakety běžně používaly: F-4D Phantom, F-89 Scorpion, F-101 Voodoo, F-102 Delta Dagger, F-106 Delta Dart, Dassault's Mirage IIIS ( Švýcarsko ). Použití bylo testováno i na letounech F-94 Starfire a plánováno na Avro CF-105 Arrow, F-12A Blackbird, Republic F-103 a F-108 Rapier.

Jedna kompletní sestava radaru a systému řízení PALBY MA-1

A pár detailů systému SAGE

Příspěvek od **sa58** » 4/5/2008, 10:12

Je radost si přečíst něco o "pravěku" leteckých PLŘS, jen tam příště napiš, že to má pokračování. Takto sem ti mezi to přis*** vsuvku co tam zrovna moc nepatří....

Vigilant · Příspěvek od **Vigilant** » 11/9/2010, 00:39

Výborný článek. Jen podle informací uvedených tady: http://www.designation-systems.net/dusrm/m-26.html je pozadí AIM-26 trochu jiné. Střela vznikla jako prostředek na ničení bombardérů z přední polosféry. Tehdejší IČ střela se nenavede a konvenční RL se netrefí, tak se použije kombinace RL navedení a jadené hlavice a je po problému. Z arzenálu USAF střela zmizela dost rychle (1971) - novější modely AIM-7 (asi E-2) dokázaly ničit cíl z přední polosféry a proti zemi.
U AIM-4 mě docela překvapuje poloaktivní radarové navádění - všichni ostaní - USN, RAF a VVS - si nejprve vyzkoušeli navádění po paprsku a až pak poloaktivní (tj. na svou dobu dost ambiciózní).
Ještě trochu OT otázka: Použití F-102 (a AIM-4) proti pozemním cílům ve Vietnamu. Dá se o tom někde něco najít? Všude (ať už knihy o Vietnamu, nebo o F-102) to je jen zmíněno na okraj(stejná věta o střílení Falconů na ohniště). V F-102 In action je fotka kontejneru SUU-11 s minigunem na F-102 a z popisu je celkem zřetelné, že ani autor si s tím neví moc rady...

kopapaka · Příspěvek od **kopapaka** » 11/9/2010, 01:26

AIM-26: Ono je to poměrně složité, PLŘS s jadernou hlavicí sloužily přednostně k ničení formací bombardovacích letounů a tam se dala použít i neřízená raketa AIR-2A Genie. Odpal řídil střelecký počítač, takže přesnost byla dostatečná, ale jakmile došlo k přehodnocení taktiky bombardérů ( dostatečná zásoba atomových hlavic umožnila vyzbrojit všechny letouny ) a tyto přešly k útokům jednotlivých strojů, tak i tato solidní přesnost přestala vyhovovat. Bombardér mohl uhnout.
Takže bych řekl, že obě zdůvodnění vzniku můžou být pravdivá.
A vyřazení z výzbroje, no letět směrem do epicentra výbuchu asi moc na klidu nepřidalo a navíc raketa byla jen obtížně použitelná proti nízkoletícím cílům nad vlastním územím.

AIM-4: Zdůvodnění je snad zřetelné i z článku, AIM-4 vycházela s předešlé rakety AAM-A-1 Firebird a ta tento systém používala také, byť jen na koncové samonavedení. Nějaká návaznost se dá navíc vysledovat i k projektům námořnictva. Tohle navedení už tehdy zkoušel kde kdo, ale tohle je jeden z mála případů v té době, kdy to fungovalo. Úplně první myslím byla Americká protilodní střela ASM-2 Bat. Ale nejsem si jistý, jestli neměla dokonce aktivní samonavedení.

F-102: No, víc toho asi nikde není.
Ve zdrojích mám uvedenou tuto stránku ( http://vietnam.warbirdsresourcegroup.or ... agger.html )ale je hlášena jako podezřelá a útočná, takže tam radši nelezu. Ale tento způsob nasazení není až tak vyjímečný, stejně byly používány i letouny MiG-25 s IČ raketami v době rozpadu Sovětského svazu...

Minigun: zkoušelo se kde co, tohle byla myslím místní úprava u jednotky " někde ve Vietnamu "...

Vigilant · Příspěvek od **Vigilant** » 11/9/2010, 14:26

Ještě by se dalo tvrdit, že šlo také o vyzbrojení F-102 jadernou zbraní (AIR-2 se na nich nepoužívaly). V každém případě neposkytovala AIM-26 proti AIR-2 nějak zásadní výhodu a proto tak malé rozšíření.

Nechtěl jsem nějak popírat to poloaktivní navádění. Jen že s tím trochu předběhli dobu. V oblasti experimentů se tehdá povedlo otestovat spoustu věcí které se do běžné služby dostaly až mnohem později. Projekty námořnictva jsou asi dost samostatná kapitola (netuším jak moc s letectvem tehdy spolupracovali).

U ASM-2 Bat jsem slyšel jen o poloaktivním navedení. Ale prý to moc dobře nefungovalo. Podle popisu problémů mi ale není jasné, jestli šlo o vadu zbraně, nebo jen nevhodné podmínky.

Příspěvek od **skelet** » 3/7/2024, 15:00

Fotky letecké varinaty PLŘS SM-6, která nese označení XAIM-174B.
Tato PLŘS dlouhého dosahu se v současnosti testuje v Kalifornii na stroji US Navy F/A-18E. Rozsah použitelnosti zatím nebyl zveřejněn, ale její lodní varianta umožnuje ničení vzdušných, balistických, pozemních a námořních cílů, a to až na vzdálenost 370km, a s výškovým dostřelem 31 km.
Zde je třeba podotknout, že lodní (pozemní) varianta je dvojstupňová, zatímco letecká varianta je jednostupňová.
U letecké varianty se odhaduje dosah 240 až 470km

Výhodou SM-6 je, že ji mohou navádět radiolokátory AN/APG-79 (F/A-18E/F) a AN/APG-81 (F-35) bez úprav (pozn. o letounech USAF se noviny US Navy nezmiňují, ale pokud jejich radary fungují v pásmu X, tak by to bylo možné). Řeší se tedy jen podvěšení a užívaní na letounech US Navy.

https://www.navalnews.com/naval-news/20 ... er-hornet/

Příspěvek od **skelet** » 6/7/2024, 11:16

US Navy oznámilo, že PLŘS dlouhého dosahu AIM-174B je již začleněna do výzbroje. Pravděpodobně je již ve výzbroji letounů na letadlové lodi USS Carl Vinson, která se nyní účastní cvičení RIMPAC 2024.
https://www.navalnews.com/naval-news/20 ... -deployed/

PALBA.CZ

MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PLŘS

MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PLŘS

Re: MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PLŘS

Re: MÉNĚ ZNÁMÉ AMERICKÉ LETECKÉ PLŘS