PALBA.CZ

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 1.

Území pod správou Španělské republiky – červenec 1936.




Velkou zkušebnou zbraní (tanků, letadel, děl, lodí a ostatního vojenského materiálu), vojenské taktiky a strategie, zkušebnou tajné, černé, ale i normální diplomacie Evropy a světa, byl vojenský konflikt ve Španělsku – Občanská válka ve Španělsku 1936 až 1939.
Ano, Španělsko byla „zkušebna“ pro 2. světovou válku!
Jak tento konflikt vznikl? Co mu předcházelo?
Podívejme se nejprve na samotný počátek.

Počátkem všech konfliktních situací ve Španělsku je vytvoření profašistické vlády v prosinci 1933 pod vedením pravicového radikála A. Lerrouxe. Období vlády A. Lerrouxe se v levicové historii nazývá také období tzv. „Černé dvouletí 1934 až 1935“ (bienio negro). Tehdy se v řídícím státním aparátu Španělska dostává moc do rukou tradičního španělského kléru (velmi silná katolická církev ve Španělsku) a profašisticky orientovaných pravicových stran. Tyto strany obnovují dřívější výsady církve a ruší vymoženosti, kterých se do té doby domůže dělnictvo, rolnictvo, ale i střední třída, v prvních letech Španělské republiky. Levicový tisk pak přímo podléhá přísné cenzuře. Všechny sebemenší projevy nespokojenosti levicových sil vláda krutě potlačuje.
To samozřejmě nezůstává bez odezvy, vládní kroky naráží na ohromný odpor širokých lidových mas, kde je jak střední třída, tak levice. Podnětem odporu se stanou v únoru 1934 demonstrace, které chtějí vyjádřit solidaritu rakouskému lidu, který vystoupil proti stoupencům nacistického režimu, nacionálním socialistům, kteří v Rakousku podnikli puč (při kterém byl zabit Dollfus). Bylo to vlastně povstání proti fašismu, který se začal nebezpečně šířit Evropou.
Na vládní útoky proti všem vydobytým právům španělské levice a středu vzniknou, jako protest, ohromné lidové demonstrace. Největší pak je stávka v červnu 1934. Tehdy stávkuje 500 000 zemědělských dělníků v jižním Španělsku a tato stávka trvá 15 dní. Vážný odpor proti pravicové reakci podniknou také počátkem září 1934 široké vrstvy obyvatelstva v Barceloně a v Madridu. Tehdy vyjde do ulic více jak 200 000 dělníků a lidí středního stavu, aby zmařilo fašistický sjezd. Na shromážděních zazní mimo jiných hesel také výzva, aby byla vytvořena jednotná protifašistická fronta.
V červnu 1934 se spojí socialističtí vůdcové s komunisty v dělnických aliancích a takto společně vyzvou rolníky a střední stav ke vzniku jednotného protifašistického hnutí.
Když se 4. října 1934 stanou členy Lerrouxovy vlády také představitelé kontrarevoluční a fašistické strany CEDA (Španělská konfederace autonomních skupin) vyvolá to ve Španělsku generální stávku. Generální stávka vypukne po celém Španělsku. Stávkují pracující v Madridu, v Katalánii, Baskicku a v ostatních místech Španělska.
Zvláště těžké protesty pracujících propuknou v Asturii, kde vedle sebe bojují socialisté, anarchosyndikalisté a komunisté. Ozbrojené oddíly havířů tady obsazují zbrojovky v Oviedu a Trubii. Tady se tyto aliance socialistů, anarchosyndikalistů a komunistů mění v revoluční orgány, které řídí ozbrojený boj, organizují výrobu a zásobování v oblasti. Veškerá moc přechází v Asturii do rukou revolučních orgánů, které vytvořily svou rudou gardu.
K potlačení ozbrojeného povstání v Asturii přesouvají vládní reakční profašistické síly svou rychlou občanskou gardu (Guardia Civil), marocké oddíly a cizineckou legii. Rudé gardy se v hlavním městě Asturie, Oviedu reakčním silám brání. Propuknou těžké boje do kterých „Vládní vojska“ nasazují letadla a děla. Přes veškerou úpornou obranu revolučních gard je ozbrojený boj v Oviedu a v Asturii utopen v krvi. Po celé Asturii je vyhlášen „výjimečný stav“ a vojenské soudy vynesou mnoho rozsudků smrti. Více jak 30 000 socialistů, anarchosyndikalistů a komunistů, příslušníků revolučních gard, je uvrženo do žaláře. Tehdy bylo jednou z hlavních příčin porážky v Asturii, již tehdy nejednotnost skupin( jednotné velení), a že se k revolučním gardám nepřidalo rolnictvo.
Krvavé říjnové události ve Španělsku pak dají podnět k vytvoření široké protifašistické lidové fronty. To se spojí Všeobecná unitární konfederace (socialisté a komunisté) v prosinci 1935 a potom začátkem ledna 1936 se připojí buržoazní republikáni.
Dne 15. ledna 1936 je podepsána dohoda o „Lidové frontě“, jejímiž členy se stanou socialistická a komunistická strana, socialistická a komunistická mládež, Republikánská levice, Republikánská unie, Katalánská levice, Všeobecný svaz práce a další levicové strany.
V programu „Lidové fronty“ je požadavek na amnestii pro politické vězně, potrestání reakcionářů (profašistických stran) za jejich zločiny, kterých se dopustili v Asturii. Dále „Lidová fronta“ požaduje demokratizaci armády, půdu pro rolníky a bezzemky, přijetí všech dělníků, kteří byli propuštěni pro revoluční činnost, zpět do práce, obnovení demokratických svobod, snížení daní a nájmu za půdu, zvýšení mezd a další.
V první chvíli považují vůdcové socialistů a buržoazní republikáni takto utvořený lidový blok s levicí v Lidovou frontu, jen za – volební blok.
Po celém Španělsku se konají tábory lidu a schůze na podporu „Lidové fronty“. Toto hnutí „Lidové fronty“ je tak mohutné, že musí i profašistická reakční vláda Španělska reagovat. Musí rozpustit kortesy (španělský parlament) a vypsat nové volby.
V době volební kampaně ve Španělsku, vláda ještě více zpřísní cenzuru a pozatýká velké množství protifašisticky smýšlejících lidí (samozřejmě na 1 místě byli komunisté, jako byla Doroles Ibárruri a V. Uriba). Církevní hodnostáři samozřejmě provádí těžkou agitaci proti kandidátům „Lidové fronty“ (zvláště poukazují na komunisty, bolševiky a přirovnávají situaci k SSSR). Fašistické strany v předvolebním boji přímo otevřeně vyhrožují občanskou válkou. Síly profašistické vládní reakce spoléhají na teror, násilí a podvody, které jim mají zajistit volební úspěch.
Ale ouha!!!
Ve volbách, které se konají dne 16. února 1936 vítězí „Lidová fronta“. Do kortesů je zvoleno 268 protifašisticky smýšlejících poslanců. Je to 158 republikánů, 88 socialistů a 17 komunistů. Vládní profašistické, pravicové a centristické strany získají jen 205 poslanců.
Lidová fronta má jasnou nadpoloviční většinu.
K vládě ve Španělsku se dostanou 2 strany „Lidové fronty“ – Republikánská levice a Republikánská unie. Ministerským předsedou se stane nejdříve Manuel Azaňa a později když je Azaňa zvolen prezidentem republiky, stane se předsedou vlády Quiroga.

Prezident Španělské republiky Manuel Azaňa.




Ve Španělsku se začíná s novou vládou rýsovat objektivní možnost pokojného vývoje demokratické revoluce.
Nová španělská vláda vyhoví mnoha všeobecně demokratickým požadavkům. Osvobodí politické vězně, nařídí přijmout zpět do práce osoby propuštěné z politických důvodů. Zavede sociální zákonodárství a úrazové pojištění, zavede i penze pro přestárlé a placenou dovolenou i pro dělníky. Vyhlásí také právo všech národů Španělska na autonomii a začne provádět dílčí agrární reformu, aby tak zastavila nucené stěhování rolníků z propachtované půdy.
Demokratický tábor a nově vzniklá vláda ve Španělsku zlepší postavení pracujících a do jisté míry upevní své pozice. Ale skutečně jen do jisté míry.
Tento demokratický tábor je velice různorodý. Ti chtějí to a ti ono!
Co byla však největší tragédie této mladé španělské demokracie, této nové vlády, že nepodnikla nic proti opozici. Nepodnikla nic proti reakčním silám. Nepodnikla nic proti profašistickým stranám. Reakční a pravicoví stoupenci zůstali dále ve státním aparátu a fašistické organizace dál vyvíjely činnost ve španělské armádě. Z levice, zvláště od komunistů, přicházeli návrhy, aby byla zlikvidována materiální základna fašistické kontrarevoluce. Levice (zvláště komunisté) dokonce navrhovala konfiskaci veškeré velkostatkářské půdy a její bezplatné předání chudým a nejchudším rolníkům a zemědělským rolníkům. Navrhovala anulování všech rolnických dluhů, okamžité zlepšení postavení bezzemků a pracujícího rolnictva. Dále pak znárodnění velkoprůmyslu, bank a železnic. Také demokratizaci státního aparátu a armády. Takto levicově laděné návrhy, zvláště některé, však odmítli i socialističtí předáci (socdem). No a republikáni a anarchosyndikalisté to odmítli vůbec, zvláště znárodňování!!!
Opozice a reakční síly spolu s profašistickými stranami se samozřejmě snažily všechny tyto politické a hospodářské vymoženosti odbourat. Chtěli obnovit moc a výsady velkého kapitálu, statkářů a vysokého kléru. Skupina fašisticky smýšlejících důstojníků za podpory velkokapitálu připravuje fašistické spiknutí. Ano, tady ve Španělsku je fašismus již od začátku podporován velkokapitálem. Rozhodující roli ve Španělsku, ve španělském fašismu, mají finanční magnáti, pozemková aristokracie, vyšší klérus a španělská generalita.
Do čela tohoto spiknutí se postaví generálové Sanjurjo, Franco, Mola a další významné vojenské osoby starého režimu. Mezi nimi i známý bankéř a podloudník Juan March, dále vedoucí činitelé banky Urquijo, jež zastupovala kapitál katolické církve. Spiklenci se budou spoléhat hlavně na španělskou armádu a na takzvané falangisty (úderné oddíly fašistické organizace Španělská falanga, složené především ze synů bohatých sedláků a z dalších vojenských dobrodruhů a synů bohatých kapitalistů).
Protože je trnem v oku levicová „Lidová fronta“ i různým demokratickým státům ( jsou tam komunisté a ultralevičáci, kteří chtějí vyvlastňovat soukromý majetek), dostane se podpory fašismu ve Španělsku i od některých kruhů v Anglii, Francii a USA. Dokonce oficiální vlády těchto tří států jsou o přípravách puče informovány.
Fašističtí spiklenci ve Španělsku také dostanou velkou finanční pomoc od anglického naftového krále Deterdinga.
Přímou pomoc pak dostanou fašisté Španělska od fašistické Itálie a nacistického Německa, když na druhé straně demokracie „ Lidové fronty“ Španělska dostane pomoc ze SSSR a dobrovolníků světa.

Zprávy o přípravě fašistického puče se dostanou také samozřejmě i k „Lidové frontě“. Ve velkých městech Španělska, v blízkosti sídel vládních stran a odborových organizací se ve dne v noci drží hlídky pracujících, které vytvářejí bojové družiny.
Jednotu demokratického tábora však narušuje nedůsledná politika socialistů a anarchosyndikalistů, jejich vůdců, stejně jako nerozhodnost buržoazních republikánů, kteří mají obavy z vyzbrojení dělníků a rolníků, jakož i z jejich revoluční iniciativy. Buržoazní republikáni jsou sice pro boj proti fašismu, ale část jejich vůdců, právě pro obavy z revolučnosti mas, je připravena uzavírat kompromisy s reakcí a s některými pravicovými stranami v ní.

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 2.

Samotné fašistické povstání ve Španělsku vypukne dne 18. července 1936. Velením puče je pověřen generál Sanjurjo. Ten však 20. července 1936 zahyne při letecké havárii, když se vracel z Portugalska do Španělska. Vůdcem vzpoury se tak stane generál Franco, zuřivý odpůrce republiky a demokratických svobod a velký propagátor diktátorské moci.
Mezi 18. a 20. červencem 1936 se vzbouří celkem 15 vojenských posádek proti vládě lidové moci v samotném Španělsku a 5 posádek v Maroku. Ve Španělsku jsou to hlavní posádky v Madridu, Albacate, Barceloně, Zaragoze, San Sebastianu, Gijonu, Oviedu, Burgosu, El Ferrolu, Vigu, Seville, Vaduzu, Malaze (Malaga), Valencii a La Coruně. V Maroku je to například Ceuta a Tetuan a další.
K vzbouřeným fašistickým generálům se přidá převážná část důstojníků pravidelné armády, kteří někde i přinutí (velké množství se přidá dobrovolně) podřízené vojáky, aby vystoupili proti republice, proti její vládě, proti „Lidové frontě“, proti Španělské republice. Militaristická klika fašistických generálů získá četnými sliby (kořist, plenění, pozdější úlevy ve službě a získání majetku, statků…) na svou stranu vojska složená z Marokánců. Velkou část pučistických ozbrojených sil tvoří oddíly falangistů a četnictva.
„Občanská válka ve Španělsku 1936 až 1939“ začala.
Že skončí až v roce 1939, v to v červenci 1936 nikdo ze vzbouřenců nevěřil. Při své výzbroji již tehdy, při svých těžkých zbraních, si pučističtí generálové mysleli, že zvítězí do několika dnů. Nikdo z těchto generálů netušil, že proti nim vystoupí celá maloburžoazie, rolníci, inteligence a i proletariát.
Do dobrovolnických oddílů „lidové milice“, které proti fašistickým pučistům vystoupí, se ihned hlásí tisíce mužů a žen, z úřadů, závodů, továren a šachet. Okamžitě vznikají i první dělnické prapory. Každý z těchto dobrovolníků se nejprve vyzbrojuje tím, co má po ruce – revolvery, loveckými a jinými starými puškami, balíčky dynamitu, ručními granáty, noži. Právě na tyto špatně vyzbrojené a nevycvičené oddíly „lidové milice“ dolehne celá tíha prvních bojů s dobře vyzbrojenou pravidelnou armádou pučistických povstalců. Přes rozdíl ve výzbroji se podaří, za velmi těžkých ztrát, fašistický puč na některých místech zastavit a jinde lokalizovat.
Již dne 19. července 1936 dobijí oddíly republikánů ztečí madridská kasárna, v nichž se usadily početné oddíly vzbouřeneckých vojsk. Hlavní město Španělska Madrid tak dále patří zákonné vládě Španělské republiky a plány vzbouřených fašistů jsou narušeny hned druhý den. Podobně se to daří i v jiných místech, - v dalších provinciích. Například Katalánští dělníci v Barceloně, Léridě, Sabadellu a v dalších průmyslových střediscích odzbrojí vzbouřenecké vojenské oddíly i skupiny falangistů a monarchistů. Hrdinně bojovali i asturští horníci. V Oviedu jsou fašističtí povstalci obklíčeni. V Gijonu dobijí republikáni kasárna fašistických pučistů ztečí. Postupně celá provincie Asturia přejde, mimo obleženého Ovieda, do rukou zákonné vlády Španělské republiky. Velice obětavě bojují republikánské oddíly v Andalusii a Extremaduře.
V Seville se brání republikánské oddíly tak, že ve městě postaví barikády. Obrana je rozbita teprve tehdy, když jsou urychleně letecky (nacisté Německa poskytli pro přepravu Ju 52) a z přístavu Cadiz přepraveni do Sevilly Marokánci z Afriky.
Fašistické oddíly narazí na prudký odpor také v Galicii. Také v ulicích města La Coruňa vzplanou krvavé boje na barikádách. Tvrdě se bojuje ve městě Vigo, kde se dělníci, rolníci a rybáři brání tak dlouho, dokud nevystřílí všechny náboje.
Pučistickým generálům se podaří obsadit velká území na jihu – v provinciích Cadiz, Huelva a Sevilla – a na severu – v Galicii, Navaře a do značné míry také ve Staré Kastilii a v Aragonu. Jsou tak vytvořena 2 uskupení (území) fašistických povstalců. Tomu Severnímu uskupení (nebo také území) velí generál Mola. Tomu Jižnímu uskupení velí generál Franco. Severní a Jižní území (uskupení) od sebe dělí oblast okolo města Badajoz.
Ostatní území Španělské republiky ovládá „Lidová fronta“, zákonem stanovená vláda. Ta má na svém území veškerou zákonodárnou i výkonnou moc - všechny funkce administrativního aparátu vykonávají výbory „Lidové fronty“, jež tak působí ve všech španělských městech a vesnicích republiky. Z podnětů levice a proletariátu jsou obsazeny a předány pod kontrolu odborů (skoro znárodněny) velké podniky, jejichž majitelé patří k povstalcům, stejně tak je zabrán automobilový park a železniční doprava. Také v každém podniku je ustanoven závodní výbor, jenž řídí výrobu. No a na venkově, tam zaberou rolníci pozemky velkostatkářů, kteří jsou nějak zapleteni do fašistického puče. Na mnoha místech jsou tyto pozemky přidělovány zemědělským dělníků a rolníkům, kteří měli málo půdy a nebo neměli žádnou.
Se vznikem puče vznikne velký chaos v jednotlivých stranách „Lidové fronty“. Ještě ten den kdy vypukl fašistický puč, tedy 18. července 1936, podala vláda Španělské republiky demisi. Prezident Azaňa okamžitě zahajuje jednání o vytvoření nové vlády, ale i z jeho váhání je patrné, že by byl ochoten uzavřít s fašistickými pučisty i kompromis. Jsou to výbory „Lidové fronty“, které žádají prezidenta, aby byla okamžitě vytvořena vláda, která by zajistila nezbytné podmínky k potlačení fašistického puče.
A tak prezidentu Azaňovi nezbývá nic jiného než pověřit José Girala, aby sestavil novou vládu. Nová vláda je ustavena hned druhý den, dne 19. července 1936 a v jejím čele stojí právě premiér Giral. Nová vláda okamžitě schvaluje opatření, které žádaly výbory „Lidové fronty“ a prohlašuje, že je pevně rozhodnuta nesmiřitelně bojovat proti fašistům. Vláda začíná mobilizovat lidi po celém Španělsku a formuje prapory „lidových milicí“. Takto vznikne i v Madridu slavný komunistický „Pátý prapor“, z něhož pak vznikne nejen komunistický „Pátý pluk“ a později „Pátá brigáda“ (o tomto Pátém praporu, pluku a brigádě budeme ještě mnohokrát mluvit).
V prvních týdnech bojů Španělské republiky proti fašistickým povstalcům se projeví slabiny „Lidové fronty“, které vyplynou ze škodlivého vlivu anarchosyndikalistických sil a stran, z váhání socialistických vůdců, z nedohody, z nedostatečné organizovanosti a z živelného charakteru prováděných opatření.
Tak například na území, které zůstalo v rukou Španělské republiky působí celkem 3 vlády:
V Katalánii je to vláda vedená Companysem – vůdcem katalánské levice.
V Baskicku vláda v čele s vůdcem baskické nacionalistické strany Aguirrem.
No a tou třetí vládou je samozřejmě hlavní úřední vláda Španělské republiky v Madridu.
Tady je nutno přiznat komunistům to, že žádali anarchosyndikalisty i socialistické vůdce, aby došlo k sjednocení všech bojových sil a center, které se mají podílet na rozdrcení fašistických pučistů a žádali několikrát. Váhání vůdců socialistů a anarchosyndikalistů, nerozhodnost buržoazních republikánů a také to, že republika neměla svou pravidelnou armádu, znamená, že se pučisté udrží tak dlouho, dokud nedostanou pomoc z Itálie a Německa. Díky pomoci, rychlé pomoci, Itálie a Německa se stává boj rozdrobených jednotek republiky velice obtížným. Ihned po vzniku puče jsou fašističtí vzbouřenci zásobováni ( zatím tajně a se snahou, aby se Evropa a svět nic nedověděly) Německem a Itálií penězi, zbraněmi, včetně tanků a letadel a jsou k nim posíláni vojenští poradci a instruktoři (ještě celé řádně rozebereme). Právě díky této rychlé pomoci pravidelné armádě fašistických pučistů, se pučistům podaří, jižnímu uskupení vedené generálem Francem, již 15. srpna 1936 dobýt Badajoz. Tím dojde ke spojení Severního uskupení (území generála Mola) s Jižním uskupením (územím generála Franca).
Pak také počátkem září 1936 musí nedostatečně vyzbrojené „lidové milice“ republiky vyklidit Irún a San Sebastian. Revoluční válka Španělské republiky – „Občanská válka ve Španělsku 1936 až 1939“ se dostává do další fáze svého vývoje. Občanská válka se nyní stává válkou nejen národní, namířenou proti vnitřní kontrarevoluci, ale také válkou proti cizí intervenci.
Stává se pomalu ale jistě, válkou proti fašismu a nacismu v Evropě, když je hlavně válkou za svobodu a nezávislost Španělské republiky.
V této složité situaci vláda padne a 4. září 1936 je utvořena nová vláda Španělské republiky, ve které jsou poprvé zastoupeny všechny strany „Lidové fronty“ – včetně komunistů. Komunisté se do vlády Španělské republiky dostanou na přání ministerského předsedy a zároveň ministra vojenství této nové vlády, socialisty Largo Caballero.

Pádu vlády Španělské republiky dne 4. září 1936 a vzniku vlády nové, vedené sociálním demokratem Caballero, předcházelo mnoho událostí v Evropě a ve světě, událostí, které přímo ovlivnily „Občanskou válku ve Španělsku 1936 až 1939“. Nejprve tedy, než začneme popisovat samotné boje, jako je například obrana Madridu, nasazení sovětských tanků T 26 a další boje, řekněme si něco o tajných službách, o diplomacii v Evropě a ve světě. Řekněme si také něco o zákulisních i oficiálních politických jednáních, která bezprostředně s touto občanskou válkou souvisí. Řekněme si o organizování armády a života Španělské republiky.

III.díl. Španělsko. Fašismus. 1936 až 1939. Č 3.


Fašistickým pučistům velice prospělo stanovisko jež zaujaly vlády Francie, Velké Británie a USA. Tamější velkokapitál se obával, co bude s jeho investicemi ve Španělsku a vlády se také obávaly rozšíření revolučnosti španělského lidu. Zprávu o puči tedy přijmou tyto velmoci se smíšenými pocity. Na jedné straně vidí,že puč fašistických generálů může zastavit revolučnost lidí ve Španělsku. Na druhé straně se s fašismem neztotožňují. I když vláda „Lidové jednoty“ Španělska zaručí nedotknutelnost cizích investic, přesto se velkokapitál Francie, Velké Británie a USA o své peníze obává, stejně jako se obává dalšího vývoje lidové demokracie. Tomu nahrává rozvíjení a prohlubování programu „Lidové fronty“ (znárodňování velkostatků a některých továren).
Francie poznenáhlu přechází k blokádě Španělské republiky, když Blumovu vládu (sociálnědemokratická vláda) Francie k tomu nutí Velká Británie. Velká Británie totiž prohlásí, že dostane-li se Francie do konfliktu s Německem a Itálií, nemůže počítat s podporou Velké Británie. Jen krátce váhá sociálnědemokratická vláda Francie, ale pak zakáže jak státní, tak později i soukromé dodávky Španělské republice. Dokonce začátkem srpna 1936 navrhne po dohodě s Velkou Británií všem evropským státům, aby přísně respektovaly politiku „nevměšování“ do španělských záležitostí.
Již 15. srpna 1936 se britská a francouzská vláda zaváží, že nebudou vyvážet zbraně a vojenský materiál do Španělska.
Co se však dělo mimo těchto oficiálních politických událostí?
Tak například již ráno 27. srpna 1936 zažije Madrid první nálet fašistických bombardérů. Madrid napadnou německé letouny typu Ju 52, které bombardují letiště a vnitřní čtvrtě města a zároveň zaplavují město letáky na kterých jsou tyto výhrůžky: „Pokud do tří dnů nesloží zdejší vojenská posádka zbraně do rukou pověřených povstaleckých důstojníků, dojde k systematickému bombardování města“.
Že jsou německé letouny již dávno u fašistických pučistů, to snad nevěděl jen velvyslanecký rada zastupitelství „Třetí říše“ ve Španělské republice Dr. Hans Hermann Völckers, ale i ten to částečně věděl. Ten totiž telegrafoval do Berlína, aby německá vláda zařídila, že dokud bude na lince Berlín – Madrid létat Lufthansa, aby nad Madridem nepřelétávaly právě junkersy. A pak 29. srpna 1936 ještě telegrafuje, že podle techniky útoku (bombardování), Španělé zjistili, že bombardéry byly s německými osádkami a že shozené bomby, jak dokazují nalezené střepiny, byly vyrobeny v říšských továrnách. Ale koncem srpna 1936 se vlastně Němci ani nepokoušeli už něco zastírat. Ono totiž již 13. srpna 1936 vyšlo najevo, že kapitáni Moreau a Hencke bombardovali republikánskou bitevní loď Jaime I. a zasáhli její přední část bombou 500 kg.
Intervence Německa a Itálie, do 13. srpna 1936 částečně skrytá se po tomto datu začala zlověstně rozrůstat.
Špioni tajných služeb západních velmocí o tom samozřejmě svým politickým předákům zprávy podávali. Do Velké Británie, Francie a USA a dalších států Evropy jdou zprávy špionů o zlověstně dlouhých řadách lodí, které pod ochranou německých a italských křižníků plují přes Středozemní moře, Gibraltarskou úžinou a Biskajským zálivem. Míří do portugalských, nebo povstaleckých přístavů. Loď Santa Irena s nákladem válečného materiálu pluje do marockého přístavu Ceuta, 5 velkých vlečných člunů naplněných po okraj střelivem pluje pro potřeby pučistů do Galicie, do přístavu La Coruňa. Loď Pedro ď Alemguer se zbraněmi pluje pro pučistické generály Franca a Molu do Lisabonu. Německý parník Kamerun s letadly, bombami a jiným vojenským materiálem pro kamuflážní firmu HISMA, další a další lodě s týmž nákladem a zhruba shodnými místy určení…
I přímo v Berlíně bylo možno zjistit co se děje. Americký velvyslanec v Berlíně William E. Dodd si 23. srpna 1936 poznamenal do deníku, že cituji:
„Slečna Schulzová, korespondentka chicagských novin Tribune, se dozvěděla, že minulý týden nalodily 25 německých letadel z Düsseldorfu pro povstalce ve Španělsku.“
Francouzský velvyslanec v Berlíně pak měl další zajímavou podrobnost, cituji:
„Každý týden, vždy v určený den, přistává na tempelhovském letišti u Berlína velké dopravní letadlo. Kabinu opustí 30 civilistů, kteří zmizí v nízkém domku, a pak z něj zase vyjdou v leteckých uniformách. Je to další směna pilotů, kteří ve Španělsku bojově zkouší své stroje.“
Co se však špioni ihned dozvědět nemohli bylo to, že v Berlíně probíhala na nejvyšší úrovni tajná jednání, která měla výhradní zaměření na dění ve Španělsku.
Již 23. srpna 1936 totiž poslal tehdejší velitel Kriegersmarine admirál Erich Raeder zvláštní memorandum Hitlerovi. Záporně v něm hodnotí situaci generála Franca, tvrdí, že povstalecká elita se nemůže dlouho udržet u moci bez podpory zvenčí. Upozorňuje Hitlera, že vláda Jose Girala má k dispozici, cituji:
„… velký lidský potenciál především dělnického obyvatelstva.“
Admirál Raeder v závěru svého memoranda předkládá větu, cituji:
„V žádném případě neposlouží zájmům střízlivé německé politiky, když bude nasazovat drahocenný materiál a síly pro věc, jíž snad ani nelze dopomoci k vítězství.“
V samotném závěru potom žádá Hitlera, aby vydal směrnici o tom, jak v této choulostivé záležitosti nadále postupovat.
Ani admirál Raeder nevěděl, že Hitler je již rozhodnut, a že admirálovo memorandum jej jenom vlastně popíchlo.
Již 25. srpna 1936 říšský kancléř na důvěrné poradě vyložil, že nesdílí Raederův skeptický pohled. Že výsostné zájmy Německa mají přednost a pak řekl, cituji:
„…hodláme generála Franca dalekosáhle podporovat materiálně i vojensky, i když aktivní bojová účast se předběžně musí vyloučit.“
Hitlerovi to předběžně vyloučit vydrželo jen 3 dny.
Dne 27. srpna 1936 musel své dispozice měnit. Z Říma se mu totiž vrátil šéf armádních zpravodajců admirál Canaris (Abwehr), který vyřizuje přání italského ministra zahraničí hraběte Ciana. Itálie chce, aby Němci, stejně jako Italové přešli od materiální pomoci povstalcům k přímé vojenské účasti. Analýza, kterou provedl major von Scheel pro Hitlera, byla stejného názoru a tak to vše Hitler prostě podepsal.
Takže nyní již do Španělska neposílá „Třetí říše“ jen letadla, piloty a pozemní personál, ale také dělostřelectvo, tankisty, experty vojenského námořnictva a příslušníky ostatních druhů vojsk. Tento plán nesl krycí název „Operace Feuerzauber“.
Jeho uskutečňování má začít v měsících září a říjnu 1936.

Řekli jsme si tedy, že od začátku puče dostává generál Franco od Německa a Itálie vše co potřebuje a pomoc se stále zvětšuje!
Jak na tom byla Španělská republika? Jak na tom byla madridská vláda?
Na začátku puče, tedy po 18. červenci 1936 je madridská vláda odkázána především na své vlastní zdroje. V prvních dnech po puči se jí podaří nakoupit nepatrné množství zbraní u soukromých evropských firem. Větší zásilka ze zahraničí přijde z Mexika. Jedná se o 20 000 pušek a 20 miliónů nábojů. Těmito zbraněmi může rychle a provizorně vyzbrojit milice, které odcházejí na nejvíce ohrožená místa fronty v pohoří Guadarrama.
Jenomže nová Španělská republika vedená „Lidovou frontou“ má moc velké starosti, a nejen o zbraně. Španělské republice chybí především jednotné velení, funkční generální štáb a armádní celek, který by měl pevné organizační základy.
Vláda se totiž při vypuknutí puče obávala vůbec vydat lidu zbraně, aby je pak nakonec vydat stejně musela. Každá jednotlivá politická strana a odborová organizace si budovala vlastní milici. Byly to právě takové roztříštěné jednotky, které se sami o sobě účastní prvních těžkých bojů proti pravidelné armádě fašistických povstalců. Postaví se dokonce i elitním útvarům vzbouřeneckých generálů. Mají přitom samozřejmě velké ztráty, které jsou způsobené nezkušeností, nedostatkem koordinace a velení. Dělníci, rolníci a maloburžoazie, pro které se uniformou stanou modré kombinézy, mají především veliké nadšení a ovládá je nenávist k nepříteli. Tyto první jednotky opovrhují smrtí. Bohužel však opovrhují i vojenskou taktikou. Uznávají jen útok! Taktický ústup pokládají za projev zbabělosti, který nelze nikomu odpustit. Jednotlivé oddíly operují většinou samostatně, bez příslušné součinnosti s ostatními oddíly a bez nutného spojení. Mnohokrát se stane, že tyto oddíly chtějí bránit místo do posledního náboje, odmítají jít jinam, kde by v tuto chvíli byli nejvíc třeba.
Toto vše neplatí jen o jednotlivých oddílech. Platí to i v měřítku mnohem širším.
Když například povstalecká vojska poprvé ohrožovala Madrid, nedokázal nikdo využít dobře vyzbrojené bojovníky z Katalánska a z dalších oblastí.
Při vzniku puče dne 18. července 1936 se španělská armáda rozdělí na povstalce generála Franca a na armádu věrnou Španělské republice. Tehdy bylo skutečně nutné armádu věrnou republice posilovat protifašistickými milicemi na stranickém a odborářském základě. Ovšem v době, kdy na bojiště občanské války dorazí Francova africká armáda a německá a italská pomoc povstalcům přeroste ve vojenskou intervenci, je nezbytně nutné pro Španělskou republiku zorganizovat nové ozbrojené síly, novou armádu republiky, která by měla vysokou disciplínu, ale především jednotné velení.
Vytvoření jednotné organizované armády pod jednotným velením, se stane pro Španělskou republiku „Otázkou života a smrti“.
Vláda Španělské republiky se tento problém pokouší nejprve řešit dekretem o tvoření „dobrovolných ozbrojených sil“.
Nedomyšlený a za daného stavu věcí iluzorní projekt je od počátku odsouzen k zániku. To proto, že se jednotlivé strany předhání kdo víc a kdo míň. No a anarchisté ti jsou úplnými odpůrci pravidelné armády, vždyť jejich vůdci vystupují proti jakékoliv organizaci. Zároveň anarchisté předpokládají, že válka rychle skončí, a že si své ozbrojence ponechají pro novou anarchistickou revoluci.
Ani socialisté nebyli jednotní, ti tvrdili, že Španělsko je země s tradicí partyzánů, že nepotřebuje pravidelnou armádu. Jiní zase tvrdili, že modernímu vojsku mohou velet jen vojáci z povolání. Ty neměli, ti utekli k pučistům.
Tady je třeba spravedlivě říci, že to byli komunisté, kteří ještě v té době nebyli tolik závislí na direktivách z Moskvy, kteří začali prosazovat a z jejich pomocí se jen postupně začala prosazovat koncepce „lidové armády“. Né však hned.
V době prvních okamžiků fašistické vzpoury, již 17. července 1936 vznikne v Madridu antifašistická milice. Formuje se 5 dobrovolnických praporů. Jeden z těchto praporů vzniká v severní dělnické čtvrti Cuarto Caminos z komunistů a podle pořadí dostane označení „Pátý“. Dne 20. července 1936 se tento komunistický prapor skládá z 200 mužů, kteří podniknou útok na fašistická kasárna Montaňa a dobudou je. Potom se soustředí v objektu salesiánského kláštera v ulici Franciska Rodrígueze.
Tady dojde k rozhodnutí, aby se „Pátý prapor“ přejmenoval na „Pátý pluk“ – Quinto regimento. To když do něj přichází další dobrovolníci – komunisté, socialisté, republikáni i nestraníci, lidé rozličných povolání a politických názorů. K „Pátému pluku“ se přidávají i celé ozbrojené oddíly, které mají za sebou první bojové zkušenosti.
Tento „Pátý pluk“ – Quinto regimento se podaří zorganizovat během několika dní a ihned následuje slavnostní akt jeho přísahy, která zní, a část cituji:
„Já, syn lidu, občan Španělské republiky, dobrovolně se zavazuji sloužit jako milicionář. Slibuji španělskému lidu a vládě republiky, ustanovené po volebním vítězství Lidové fronty, že budu i s nasazením vlastního života bránit demokratické svobody a věc míru a pokroku…“

Tehdy nejen Madridu, ale i mnoha dalším místům ve Španělsku hrozí vážné nebezpečí fašismu.
Rovnou z místa přísahy tak odchází roty a prapory „Pátého pluku“ na frontu. Jdou do nejohroženějších úseků. Brání cestu vedoucí z Buitragu na jih, útočí na kolonu povstalců v Guadarramě, vyznamenají se v těžkých bojích o Alto-de-León.
Během konce měsíce července 1936 odešle „Pátý pluk“ do bojů proti fašistickým vzbouřencům 7 900 vycvičených mužů ( měli první bojové zkušenosti, proto krátký výcvik). V měsíci srpnu 1936 je to dokonce 14 800 mužů.
Brzy se stane ctí stát se příslušníkem „Pátého pluku“. Pověst „Pátého pluku“ přeroste brzy v legendu, i když tady je nutno říci, že i mnozí příslušníci „Pátého pluku“ se později také podílejí na oboustranných krutostech občanské války (vraždění, mučení, znásilňování, plenění..).
Přesto se „Pátý pluk“ ve Španělské občanské válce stal „Legendou“ a touhou mnoha vlastenců. V této době nadšení, své pocity vyjádřil básník Rafaelo Alberti, který napsal báseň, z které cituji:
„Pěšky i bez vody putovat
Po kopcích, pláních, sám anebo v shluku
Za hlasem slávy, vítězství
Já z Pátého pluku!“

Pátý pluk byl určitě velkým počinem, i když částečně zatížený stranickými požadavky, ale k úplné a zásadní reorganizaci ozbrojených sil Španělské republiky nedojde, ani v kritických dnech pozdního léta roku 1936.
I když jsou odvážní, nemohou se špatně vyzbrojeni a nejednotně vedení španělští stoupenci republiky plně postavit Maročanům a cizinecké legii. Nemohou útočit, mohou se jen bránit. Přestože hromadně umírají, postup povstaleckých kolon zastavit nemohou, jen je občas pozdrží.

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 4.

Již 28. srpna 1936 vyrazí spojené povstalecké kolony pod velením fašistických majorů Asensia, Castejóna a Telly z města Navalmoral de la Mata po madridské cestě ve směru na východ. První úder pučistů směřuje k Oropese. Tam také spěchají republikánské jednotky z Guadarramy a narychlo sestavené dobrovolnické jednotky z Madridu. Mezi jinými je to i prapor La Pasionaria pod velením Adrese Martina, který se vrhne proti mnohem početně silnějším bojovým útvarům pučistů a nejprve je přinutí k ústupu. Na bojiště také brzy dorazí i některé útvary „Pátého pluku“.
Na sever od řeky Tajo, v pustém, protáhlém údolí vzplanou těžké boje. Bohužel převaha pučistů, zvláště v technice je ohromná. Republikánské prapory se brání do oběda 31. srpna 1936, kdy fronta u Oropesa padne a republikánská vojska ustoupí k Talaveru. U Talaveru se podaří republikánské vládě soustředit něco málo přes 10 000 milicionářů. Podporuje je několik dělostřeleckých baterií a pancéřový vlak. Obrana republiky zaujme svá postavení na svazích před městem Talaver. Ještě první den proběhne klidně, milicionáři hloubí okopy a zpevňují obranu.

Italské Savoia-Marcheti SM.81 bombardují, kryti stíhačkami Fiat CR.32.




Pak se však na nebi objeví ve vzorné spolupráci italské Savoie a německé Junkersy a z několika stran začne dopadat na obránce palba těžkých kanónů a minometů. Velitel obrany Talaveru, plukovník Salafranca ztratí hlavu a z města uteče. Povstaleckým jednotkám se po krátkém boji podaří obklíčit město Talavera a dne 3. září 1936 vyrazí fašisté do útoku. Již večer je vše hotovo. Když večer 3. září telefonuje státní podtajemník na madridském ministerstvu války Hernandez Sarabia do Talaveru, ozve se mu ve sluchátku již jen hrdelní berberský hlas nějakého Marokánce.
Talavera, poslední velká obranná překážka na cestě do Madridu se tak ocitne v rukou fašistických pučistických generálů.

Mapa území, která ovládá Španělská republika v říjnu 1936.




Zpráva o pádu Talaveru vyvolá u západních tiskových agentur celé Evropy a světa ihned komentáře, že pád Španělské republiky je nyní jen otázkou týdnů, nebo dokonce dnů.
Španělská vláda premiéra José Girala je náhle v těžké krizové situaci. Někteří její ministři podléhají panice a tvrdí, že povstalce již nic nezastaví. Další pak se utápějí v nesmyslných debatách o situaci, ze které nevidí východisko. Je úplně jasné, že vláda umírněných republikánů se ze vzniklou kritickou situací nevyrovná. Nebude umět zorganizovat nejen účinnou obranu Madridu, ale i celého Španělska.
Tehdy vystoupí vůdce socialistické strany a někdejší předák odborů Largo Caballero a postaví prezidenta Manuela Azaňu před hotovou věc: Buď bude socialistické straně umožněno vedení státu, buď jí bude umožněn pokus o záchranu státu, anebo socialisté vystupují z „Lidové fronty“!

Francesco Largo Caballero.




Kdo byl ten muž, Largo Caballero, který se tak dožadoval vstupu na přední příčku státu? Larga Caballera popsala Constancia de la Mora ve svých pamětech tak, že v prvních měsících občanské války byl nejpopulárnější osobou ve Španělsku. Již mu bylo odpuštěno, že kdysi poněkud kolaboroval s diktaturou Prima de Rivery a že později – po vítězství Lidové fronty – odmítl vstoupit do vlády (republikánů) se slovy: „Nechť se tedy republikáni, když chtějí vládnout, utopí v problémech sami“.
Nyní měl v Madridu mezi prostými lidmi Francisco Largo Caballero (68 let), původem štukatér, nyní předák levého křídla socialistické strany, vysoký kredit. Lid v něm viděl svého zástupce, zkušeného v odborářských bojích a sporech s podnikateli.
V této době, kdy se hovoří o katastrofě, kdy se hovoří o „Roce 0 Španělské republiky“, se najde velké množství lidí, kteří ho chtějí vidět v čele. Je to člověk, který jen nenaříká, nevzdává se a neklečí hned na kolenou.
Dne 4. září 1936 tak odstoupil, jak jsme již říkali, José Giral. A sestavením vlády pověřil prezident Azaňa Larga Caballera. Nový premiér manévruje, chce rozložit odpovědnost na více stran Lidové fronty. Při svých taktických manévrech pak vznese ultimativní požadavek, aby v jeho vládě byli zastoupeni i komunisté.
Dolores Ibarruri, komunistka, ve svých vzpomínkách říká, že komunisté tento návrh nepřijali s velkým nadšením. Byli si vědomi, že nejsou v Evropě, ani ve světě populární, a že by mohli neúměrně zatěžovat dojem ze španělské vlády ve světě (což se také stalo). Že se určitě najde mnoho nepřátel, kteří takto sestavené vládě nebudou nakloněni, zvláště v Evropě a ve světě.
Jenomže socialisté na svém požadavku trvali, neustoupili z něho a tak komunistická strana Španělska nakonec s účastí ve vládě souhlasí.
Již 4. září 1936 je nový vládní koaliční kabinet sestaven.
Largo Caballero je v něm nejen premiérem, ale i ministrem války. Úřad ministra zahraničí převezme další levicový socialista Álvarez del Vayo.
Premiér již ve svém nástupním projevu prohlásí, cituji:
„Hlavním, největším a zásadním cílem naší vlády je jen jediné: Porazit fašistické vzbouřence.“
Pro všechny to zní optimisticky a rozhodně a hned je patrný ten rozdíl proti jeho předchůdcům a tento energický muž nyní může počítat s podporou značné části národa.
Mnoho lidí ve Španělsku pak jeho vládu nazývá – „Vláda vítězství“.
Tato 2 slova tehdy způsobují nejen ve Španělsku, ale i v zahraničí jako elektrická jiskra, která zapálí solidaritu u lidí, kteří nenávidí fašismus. V celém světě nachází „Vláda vítězství“ spoustu příznivců, kteří nechtějí jen sympatizovat, ale kteří se chtějí na zastavení pronikání fašismu podílet.

Co se dělo v Evropě a ve světě? Jak se na občanskou válku ve Španělsku dívali lidé Evropy?
Již 1. září 1936 zaujme novináře Evropy příjezd oficiální delegace španělské „Lidové fronty“ do Francie.
Delegaci tvoří Marcelino Domingo, vůdce Republikánské levice, Recaséns Sichez, představitel Republikánské unie, José Salmeron, delegát federalistů a komunistka Dolores Ibarruri, která je tam z titulu své funkce místopředsedkyně kortesů (španělského Parlamentu). V Paříži se k delegaci připojí také velvyslanec Jimenez de Asúa a bývalý ministr Antonio Lara. Delegace má rokovat s francouzskou vládou o pomoci pro Španělskou republiku. Po dvou dnech jednání, tedy 3. září 1936 dostane delegace pozvání k účasti na veřejném shromáždění, které se má konat v Zimním velodromu. Někteří delegáti nesouhlasí, chtějí raději rokovat s politiky Francie o pomoci, ale Dolores Ibarruri zastává názor jít na velodrom. Na velodromu pronese Dolores Ibarruri, před 40 000 přítomnými, plamenný emotivní projev, kde mimo jiné řekne, cituji:
„Bráníme věc svobody a míru a na tento boj naléhavě potřebujeme pušky, letadla a děla. Nechť si každý uvědomí, že dnes odrážíme fašistickou agresi my, ale možná již zítra tak budete muset činit i vy! Pušky, letadla a děla potřebujeme, abychom porazili fašismus u vašich vlastních hranic!“
Jen co domluvila, znělo velodromem frenetické skandování: „Avion et cannons pour L’Espagne!“ Letadla a děla pro Španělsko!
Spisovatel Alexandr Werth, který se shromáždění účastnil jako dopisovatel novin Manchester Guardian, tehdy napsal, že zažil jen málo takových strhujících a vzrušujících shromáždění.
Již druhý den dne 4. září 1936 zní hesla ze Zimního velodromu i na pařížském náměstí Republiky, kde se konala manifestace při příležitosti francouzského státního svátku, manifestace se proměňuje v demonstraci na podporu španělské Lidové fronty.
To již v této době Světové hnutí solidarity koná sbírky na fond pomoci španělským bojovníkům.
V Sovětském svazu se pořádá sbírka na pomoc bojujícímu Španělsku. V červencových dnech roku 1936 se v SSSR vybralo 12 miliónů rublů, a do konce října se tato částka zvýšila na 47 miliónů. Sovětské parníky vozí do Španělské republiky potraviny, léky i šatstvo. Oficiální vláda SSSR poskytne úvěr 85 miliónů dolarů a využívá všech, zatím tajných kanálů k posílení vojenského potenciálu Španělské republiky.
Pomoc poskytuje i Argentina, kde rolníci uspořádají sbírku zemědělských výrobků. Z Velké Británie odejde na Pyrenejský poloostrov skupina lékařů, zdravotních sester a pomocného personálu. Podporu poskytují i antinacistické odbojové kruhy v Německu. Brzy poté se spontánní pomoc jednotlivých zemí světa, politických stran, odborů, kulturních institucí a významných osobností promění v organizovanou pomoc.
Již totiž ve čtvrtek 13. srpna se v Paříži sešla Evropská konference na obranu Španělské republiky, na zabezpečení demokracie a míru v Evropě. Mezi 200 delegáty konference byli například Louis de Brouckere, předseda socialistické dělnické internacionály, vůdce francouzských komunistů Jacques Duclos, předseda Světového výboru proti válce a fašismu profesor Paul Langevin, senátor dr. Bohumil Šmeral z Československa, Victor Basch, předseda Ligy na ochranu lidských práv, belgická poslankyně Isabela Blumová a další významné osobnosti evropského veřejného a politického života. Konferenci předsedal francouzský socialista Leon Jouhaoux, který hned na úvod v projevu řekne, cituji:
„Nejde jen o Španělsko, jde i o Francii! Jakmile porazí Španělskou republiku, porazí i nás. Proto je třeba rokovat a přijmout usnesení. Takový je smysl naší konference. Chceme se usnést na praktických opatřeních na obranu demokracie a míru, a nejen se usnést, také je uskutečnit.“
Výsledkem této konference bylo založení Mezinárodního koordinačního a informačního výboru na podporu Španělské republiky. A právě s přispěním těchto delegátů vznikají podobné výbory v jednotlivých zemích Evropy a světa.
Tohle vypadalo nadějně, jenomže lidé míní, politici mění!!!
Již 6. září 1936, tedy 3 dny po manifestaci na velodromu, vystupuje vůdce francouzských socialistů a předseda vlády Francie na shromáždění své strany sociální demokracie a důrazně brání politiku „nezasahování“. I když se v sále ozývá „Letadla a děla pro Španělsko“, i když je jeho projev přerušován výkřiky nesouhlasu, premiér trvá na svém, když říká, cituji:
„Musíme si vše dobře promyslet. Existují jen dvě možnosti – nezasahování, a nebo hrozba světové války.“
Takovýto projev, takovýto názor, to nevěstilo pro budoucnost nic dobrého.
Rozpačité také bylo přijetí španělské delegace „Lidové fronty“ u tohoto francouzského ministerského předsedy. Blum tehdy španělské delegaci „Lidové fronty“ tehdy řekl, cituji:
„Ano, chtěl bych pomoci Španělsku, velmi bych chtěl, ale nemohu… Vznikla by z toho válka… A já osobně jsem pacifista… Nedá se nic dělat, a já tím trpím… Konflikt ve Španělsku je občanskou válkou, kde nelze snadno zasahovat, Francie by z toho měla těžkosti.:.“
Možná, že byl Blum znepokojen, ale faktem je, že byl velmi uspokojen, že do 3. září 1936 přijalo návrh dohody o nezasahování 27 evropských států. Nyní již zbývalo jediné, založit výbor, který by dbal, aby přijaté závazky byly dodržovány.
K založení výboru došlo v Londýně.
První zasedání se koná v poledne 9. září 1936. Delegaci Velké Británie vede parlamentní tajemník státní finanční správy W. S. Morrison, ostatní vlády reprezentují vyslanci v Londýně, nebo jejich zástupci. Jsou tam představitelé Albánie, Belgie, Bulharska, Československa, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Holandska, Irska, Itálie, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rakouska, Rumunska, Řecka, SSSR, Švédska, Turecka a Velké Británie. Z evropských zemí chybělo Švýcarsko, které neúčast zdůvodňovalo svou celkovou politikou neutrality a také profašisticky orientované Portugalsko, které sice jako 27 země předběžnou dohodu podepsalo, ale k jejímu ustanovení mělo výhrady. Delegace předložily texty zákonů, kterými jejich vlády zakazují vývoz zbraní do Španělska. W. S. Morrison již předtím zvolený předseda navrhne, aby výbor dostal název International Committee for the Application of Non-Intervention in Spain. Schváleno. Jednání se bude konat za zavřenými dveřmi. Schváleno.
Že to bude kontrolní orgán se velice rychle vypaří pod názvem Mezinárodní výbor pro nezasahování ve Španělsku. Pod tím si může představovat kdo chce co chce.
Vždyť také Velká Británie již 5. září 1936 (ještě než výbor vznikl) ubezpečuje německou vládu, že jde jen o „časově omezené, volné sdružení diplomatických zástupců“ bez zplnomocnění přijímat nějaká zásadní kontrolní opatření. Berlín hned informuje Řím. A hrabě Ciano ukládá velvyslanci Grandimu úkol – „udělat všechno proto, aby činnost výboru dostala čistě platonický charakter“.
No a ta první schůze, ta obě fašistické velmoci uklidnila.
Německý velvyslanecký rada Otto von Bismarck s uspokojením hlásí do Berlína, cituji:
„Dnešní zasedání zanechalo dojem, že Francii a Anglii, mocnostem na výboru nejvíce zainteresovaným, nezáleží velmi na tom, aby se okamžitě začalo s praktickou prací. Zřejmě počítají, že ustanovení výboru především utiší pobouřené mínění levicových stran v obou zemích.“


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.