Nankingský masakr_Čína 1937
Napsal: 7/5/2008, 16:09
Nankingský masakr
Čína 1937
!!! největší masakr v novodobých lidských dějinách !!!
V době, kdy Evropa ještě pořád seděla na doutnajícím sudu střelného prachu a hrozba největšího konfliktu v lidských dějinách byla v nedohlednu, sváděli dvě asijské mocnosti nelítostné boje, které svou hrůzností mnohonásobně předčí zvěrstva, která byla páchána následně v Evropě. A svět nad tím vším přivíral oči.
Nanking, kdysi krásné a bohaté město, se v dobách vnitřních čínských konfliktů stalo v roce 1928 hlavním městem Číny. Původně bylo obýváno 250.000 obyvateli, ale časem v neklidných dobách přijalo dalších 750.000 uprchlíků. Ono, říct hlavním městem Číny je trošku nadsázka, protože Čína v té době byla rozdrobena na několik celků pod vedením různých uzurpátorů a samozvaných diktátorů, kteří mezi sebou více, či méně válčili a tahali se o moc. Toho již počátkem třicátých let využilo stále více ambiciózní Japonsko, které se na úkor oslabené Číny zmocnilo Mandžuska a stále více pošilhávalo i po zbylých čínských územích.
Dne 7.července Japonci vyprovokovali sabotáž na mostě Marka Pola u Tchien-ťinu. Tím si našli záminku k invazi do Číny. Do Číny vtrhla 300.000 armáda dobře vycvičených a na boj již zvyklých japonských vojáků. Jejich soupeř byl sice velmi početný (2.000.000 vojáků pod velením generála Čankajška a dalších 150.000 komunistických partyzánů), ale po mnoha letech vnitřních bojů, oslabený, nevycvičený a bez potřebné techniky a výzbroje. Číňané vedli sice stačený boj, ale japonská armáda stále postupovala dál a dál. V létě padl Peking, obsazen byl i Tchien-ťin a Japonci za cenu vysokých ztrát postupovali dál na hlavní město kuomintagské vlády – Nanking. Cestou pálili a ničili vše co jim do cesty přišlo. 7.prosince se jim podařilo Nanking kompletně obklíčit. Čankajšek nařídil odchod vojsk z města. Na 300.000 čínských vojáků město opustilo a rozhodlo se ustoupit přes řeku Jang-c´-ťiang, což se jim za velkých ztrát podařilo. Ve město zůstalo ještě na 90.000 čínských vojáků. Poté co 13.prosince Japonci prolomili hradby města, se velké množství vojáků v centru města převlékli do civilních šatů.
Téměř každý Japonec ztratil někoho blízkého. Cestu na Nanking zaplatilo 110.000 mrtvých a zraněných Japonců. Velící generál Maciu sice vydal rozkaz město nerabovat, ale v té době se nalézal upoután na lůžku 100 mil od Nankingu. Je pravdou, že jeho rozkazy byly ještě z kraje průniku vojsk do města dodržovány, ale z přibývajícím časem brutalita Japonců rostla. Mnoho Číňanů se japonské armádě, která v počtu 50.000 mužů vstoupila do města, vzdávalo v domnění, že stále platí rozkaz vrchního velitele japonských vojsk o pokojném vstupu do města a nedrancování. Ale mýlili se.
Poté co byl nemocný generál nahrazen generálem Nakadžimou a Asakem Jasuhikou, již nic nebránilo brutalitě v cestě. Sám Nakadžima byl považován za sadistu toho nehrubšího zrna. Po vstupu japonských vojsk do města se pokoušelo mnoho lidí utéct z obleženého města přes řeku Jang-c´-ťiang. Japonci ale do nich začali střílet z kulometů. Za chvíli byla řeka pokryta více než 5.000 mrtvými těly mužů, žen i dětí. Po slavnostním vstupu do města, dne 17.prosince, Japonci zajali všechny, o kterých se domnívali, že byli čínští vojáci. Tito zajatci, včetně i těch již dříve zajatých na předměstích pak byly poslány ven z města a na rozkaz Asaka Jasuhika střelbou z kulometů jich bylo tisíce zmasakrováno, těla částečně spálená a naházená do řeky. Pak už vítězné armádě nebránilo nic v masakrování. Namátkově zabíjeli civilisty, někdy jen pro zábavu, někdy z podezření, že mohli být v armádě. Pokud jim došli náboje, používali bodáky a meče. Z vraždění se stal sport, kdy mezi sebou vojáci soutěžili, kdo zabije více lidí. Je znám případ, kdy dva Japonští důstojníci mezi sebou soutěžili, kdo první zabije více jak sto lidí. Pomyslným vítězem se stal jistý Toshiaki Mukai, který sám zavraždil 106 lidí, jeho kolega důstojník Tsuyoshi Noda pak o jednoho méně. Japonci vymýšleli různé způsoby mučení a se svými obětmi se nechali fotografovat jako s trofejemi. Důstojníci japonské armády své podřízené přímo vybízeli k vyplenění všeho, co má alespoň nějakou cenu. Někteří vojáci úplně zdivočeli a vraždili a znásilňovali aniž by je k tomu musel někdo nabádat. Během šesti týdnů, do doby než se z nemoci zotavil a vrátil generál Maciu, se vítězná japonská armáda vyžívala ve zvěrstvech a brutalitě na civilním obyvatelstvu. Za dobu nankingského masakru vojáci znásilnili a poté brutálně zavraždili na 20.000 žen a dívek. Znásilňovali mladé dívky, mladší i deseti let, stejně tak ženy starší 70 i těhotné. Dalších na 60.000 žen a dívek znásilnění sice přežilo, ale následky si nesly celý život. Japonci znásilňovali kde se dalo, na veřejnosti, v ulicích na pro Číňany posvátných místech a to jak za tmy tak i za dne. Jejich brutalita neznala mezí. Byly zaznamenány případy, kdy kojence a batolata vyhazovali do vzduchu a poté je chytali na nasazené bodáky. Vojáci chodili dům od domu a vytahovali mladá děvčata od rodin a pak je hromadně na veřejnosti znásilňovali, přičemž nutili rodiče se na to dívat. Pokud odmítli sledovat to strašné divadlo, ihned je popravili. Znásilněné ženy ihned poté mrzačili na těle, odřezávali jim ňadra zaživa, upalovali je i další rodinné příslušníky zaživa, nabodávali své oběti na bambusové tyče, masakrovali je řeznickými noži a bajonety, které jim zaváděli do pochvy. Mnoho „osvědčených“ žen bylo určeno jako vojenské prostitutky, které byly pořád dokola a dokola znásilňovány. Jsou známe skutečnosti, kdy Japonci nutili otce znásilňovat své dcery, syny nutili souložit s matkami, pokud odmítli opět byli popravováni. Mniši zasvěceni celibátu byli pro potěšení vojáků nuceni znásilňovat ženy, jako „vtipnou“ záležitost si považovali někteří Japonci, když mužům uřízli genitálie a pak je posměšně ukazovali dalším vojákům, a poté je nechali oběti sníst. Statkáře nutili souložit s domácími zvířaty, muže svazovali a poté je propichovali bambusovými tyčemi hlavně v oblasti genitálií. Jsou známé případy, kdy rozřízli za živa dělohu těhotným ženám a vyňali z ní plod. Po celém městě byli těhotné naháněné jako cíl a smrtící ránou bajonetem do břicha je vraždili, uřezané hlavy obětí z řad žen i mužů a poté pro výstrahu vyrovnány v ulicích všem na očích, malé chlapce ještě děti nabodávali na tyče a bajonety a nechali je pohozené na ulicích….atd. atd. atd. Brutalita Japonců prostě neznala mezí……..
Když se Japonci blížili k městu, skupina znepokojených civilistů vytvořila bezpečnou zónu uvnitř města s asi dvaceti utečeneckých táborů, každý čítal od 200 až po 12.000 lidí. Pro Japonce byli cizinci nedotknutelní a ty se takto snažili ochránit obyvatelstvo. Nicméně i během těch 6 týdnů brutality, vraždění, znásilňování a rabování, vnikli Japonci i do bezpečné zóny a zajímali mladé muže s odůvodněním, že se jedná o čínské vojáky. Po každém takovém vniknutí do bezpečné zóny na místě zajali a popravili na 100 mužů. Cizinci, nemohli mnoho dělat. Snažili se tedy aspoň podat světu zprávu, co se v Nankingu děje. Některé záběry kamer se dostali spolu se svědectvími přeci jenom ven a jejich brutalita šokovala celý svět. Tyto záběry a zprávy pak ovlivnili především mínění Američanů a tím se značně obrátil jejich náhled na Japonce, který nakonec vedl k hospodářské blokádě Japonska a posléze i ve válečný konflikt.
Podle odhadů většiny expertů, padlo za obět Japonské brutality v Nankingu na 300.000 Číňanů a 80.000 znásilněných žen a dívek (některé odhady obětí jsou ještě větší). Tento masakr nemá pravděpodobně v lidských dějinách obdoby a zůstává nejstrašnější událostí XX.století. O to smutnější až tragickou dohru měl tento masakr po válce, kdy bylo na 28 tehdejších japonských vysokých vojenských úředníků a ministrů vyslýcháno v Tokiu před mezinárodním soudem pro jejich účast na masakru v Nankingu. Přišlo se na to, že Tokio o těchto zvěrstvech vědělo a ignorovalo je. Z celkového množství 28 vyšetřovaných, dva během procesu zemřeli a jeden byl předán do mentálního ústavu. Ostatní byli v roce 1948 odsouzení k trestu smrti nebo doživotí, ale již během roku 1956 byl každý z odsouzených propuštěn na svobodu s pouhou podmínkou. Následná desetiletí po masakru začalo Japonsko vše ohledně Nankingu popírat. Dodnes se Japonsko nikdy neomluvilo a ani nesnažilo odškodnit pozůstalé.
Budiž nám toto výstrahou.
Zdroje:
www.nanking-massacre.com
www.wikipedia.org
www.2ww.wz.cz
Čína 1937
!!! největší masakr v novodobých lidských dějinách !!!
V době, kdy Evropa ještě pořád seděla na doutnajícím sudu střelného prachu a hrozba největšího konfliktu v lidských dějinách byla v nedohlednu, sváděli dvě asijské mocnosti nelítostné boje, které svou hrůzností mnohonásobně předčí zvěrstva, která byla páchána následně v Evropě. A svět nad tím vším přivíral oči.
Nanking, kdysi krásné a bohaté město, se v dobách vnitřních čínských konfliktů stalo v roce 1928 hlavním městem Číny. Původně bylo obýváno 250.000 obyvateli, ale časem v neklidných dobách přijalo dalších 750.000 uprchlíků. Ono, říct hlavním městem Číny je trošku nadsázka, protože Čína v té době byla rozdrobena na několik celků pod vedením různých uzurpátorů a samozvaných diktátorů, kteří mezi sebou více, či méně válčili a tahali se o moc. Toho již počátkem třicátých let využilo stále více ambiciózní Japonsko, které se na úkor oslabené Číny zmocnilo Mandžuska a stále více pošilhávalo i po zbylých čínských územích.
Dne 7.července Japonci vyprovokovali sabotáž na mostě Marka Pola u Tchien-ťinu. Tím si našli záminku k invazi do Číny. Do Číny vtrhla 300.000 armáda dobře vycvičených a na boj již zvyklých japonských vojáků. Jejich soupeř byl sice velmi početný (2.000.000 vojáků pod velením generála Čankajška a dalších 150.000 komunistických partyzánů), ale po mnoha letech vnitřních bojů, oslabený, nevycvičený a bez potřebné techniky a výzbroje. Číňané vedli sice stačený boj, ale japonská armáda stále postupovala dál a dál. V létě padl Peking, obsazen byl i Tchien-ťin a Japonci za cenu vysokých ztrát postupovali dál na hlavní město kuomintagské vlády – Nanking. Cestou pálili a ničili vše co jim do cesty přišlo. 7.prosince se jim podařilo Nanking kompletně obklíčit. Čankajšek nařídil odchod vojsk z města. Na 300.000 čínských vojáků město opustilo a rozhodlo se ustoupit přes řeku Jang-c´-ťiang, což se jim za velkých ztrát podařilo. Ve město zůstalo ještě na 90.000 čínských vojáků. Poté co 13.prosince Japonci prolomili hradby města, se velké množství vojáků v centru města převlékli do civilních šatů.
Téměř každý Japonec ztratil někoho blízkého. Cestu na Nanking zaplatilo 110.000 mrtvých a zraněných Japonců. Velící generál Maciu sice vydal rozkaz město nerabovat, ale v té době se nalézal upoután na lůžku 100 mil od Nankingu. Je pravdou, že jeho rozkazy byly ještě z kraje průniku vojsk do města dodržovány, ale z přibývajícím časem brutalita Japonců rostla. Mnoho Číňanů se japonské armádě, která v počtu 50.000 mužů vstoupila do města, vzdávalo v domnění, že stále platí rozkaz vrchního velitele japonských vojsk o pokojném vstupu do města a nedrancování. Ale mýlili se.
Poté co byl nemocný generál nahrazen generálem Nakadžimou a Asakem Jasuhikou, již nic nebránilo brutalitě v cestě. Sám Nakadžima byl považován za sadistu toho nehrubšího zrna. Po vstupu japonských vojsk do města se pokoušelo mnoho lidí utéct z obleženého města přes řeku Jang-c´-ťiang. Japonci ale do nich začali střílet z kulometů. Za chvíli byla řeka pokryta více než 5.000 mrtvými těly mužů, žen i dětí. Po slavnostním vstupu do města, dne 17.prosince, Japonci zajali všechny, o kterých se domnívali, že byli čínští vojáci. Tito zajatci, včetně i těch již dříve zajatých na předměstích pak byly poslány ven z města a na rozkaz Asaka Jasuhika střelbou z kulometů jich bylo tisíce zmasakrováno, těla částečně spálená a naházená do řeky. Pak už vítězné armádě nebránilo nic v masakrování. Namátkově zabíjeli civilisty, někdy jen pro zábavu, někdy z podezření, že mohli být v armádě. Pokud jim došli náboje, používali bodáky a meče. Z vraždění se stal sport, kdy mezi sebou vojáci soutěžili, kdo zabije více lidí. Je znám případ, kdy dva Japonští důstojníci mezi sebou soutěžili, kdo první zabije více jak sto lidí. Pomyslným vítězem se stal jistý Toshiaki Mukai, který sám zavraždil 106 lidí, jeho kolega důstojník Tsuyoshi Noda pak o jednoho méně. Japonci vymýšleli různé způsoby mučení a se svými obětmi se nechali fotografovat jako s trofejemi. Důstojníci japonské armády své podřízené přímo vybízeli k vyplenění všeho, co má alespoň nějakou cenu. Někteří vojáci úplně zdivočeli a vraždili a znásilňovali aniž by je k tomu musel někdo nabádat. Během šesti týdnů, do doby než se z nemoci zotavil a vrátil generál Maciu, se vítězná japonská armáda vyžívala ve zvěrstvech a brutalitě na civilním obyvatelstvu. Za dobu nankingského masakru vojáci znásilnili a poté brutálně zavraždili na 20.000 žen a dívek. Znásilňovali mladé dívky, mladší i deseti let, stejně tak ženy starší 70 i těhotné. Dalších na 60.000 žen a dívek znásilnění sice přežilo, ale následky si nesly celý život. Japonci znásilňovali kde se dalo, na veřejnosti, v ulicích na pro Číňany posvátných místech a to jak za tmy tak i za dne. Jejich brutalita neznala mezí. Byly zaznamenány případy, kdy kojence a batolata vyhazovali do vzduchu a poté je chytali na nasazené bodáky. Vojáci chodili dům od domu a vytahovali mladá děvčata od rodin a pak je hromadně na veřejnosti znásilňovali, přičemž nutili rodiče se na to dívat. Pokud odmítli sledovat to strašné divadlo, ihned je popravili. Znásilněné ženy ihned poté mrzačili na těle, odřezávali jim ňadra zaživa, upalovali je i další rodinné příslušníky zaživa, nabodávali své oběti na bambusové tyče, masakrovali je řeznickými noži a bajonety, které jim zaváděli do pochvy. Mnoho „osvědčených“ žen bylo určeno jako vojenské prostitutky, které byly pořád dokola a dokola znásilňovány. Jsou známe skutečnosti, kdy Japonci nutili otce znásilňovat své dcery, syny nutili souložit s matkami, pokud odmítli opět byli popravováni. Mniši zasvěceni celibátu byli pro potěšení vojáků nuceni znásilňovat ženy, jako „vtipnou“ záležitost si považovali někteří Japonci, když mužům uřízli genitálie a pak je posměšně ukazovali dalším vojákům, a poté je nechali oběti sníst. Statkáře nutili souložit s domácími zvířaty, muže svazovali a poté je propichovali bambusovými tyčemi hlavně v oblasti genitálií. Jsou známé případy, kdy rozřízli za živa dělohu těhotným ženám a vyňali z ní plod. Po celém městě byli těhotné naháněné jako cíl a smrtící ránou bajonetem do břicha je vraždili, uřezané hlavy obětí z řad žen i mužů a poté pro výstrahu vyrovnány v ulicích všem na očích, malé chlapce ještě děti nabodávali na tyče a bajonety a nechali je pohozené na ulicích….atd. atd. atd. Brutalita Japonců prostě neznala mezí……..
Když se Japonci blížili k městu, skupina znepokojených civilistů vytvořila bezpečnou zónu uvnitř města s asi dvaceti utečeneckých táborů, každý čítal od 200 až po 12.000 lidí. Pro Japonce byli cizinci nedotknutelní a ty se takto snažili ochránit obyvatelstvo. Nicméně i během těch 6 týdnů brutality, vraždění, znásilňování a rabování, vnikli Japonci i do bezpečné zóny a zajímali mladé muže s odůvodněním, že se jedná o čínské vojáky. Po každém takovém vniknutí do bezpečné zóny na místě zajali a popravili na 100 mužů. Cizinci, nemohli mnoho dělat. Snažili se tedy aspoň podat světu zprávu, co se v Nankingu děje. Některé záběry kamer se dostali spolu se svědectvími přeci jenom ven a jejich brutalita šokovala celý svět. Tyto záběry a zprávy pak ovlivnili především mínění Američanů a tím se značně obrátil jejich náhled na Japonce, který nakonec vedl k hospodářské blokádě Japonska a posléze i ve válečný konflikt.
Podle odhadů většiny expertů, padlo za obět Japonské brutality v Nankingu na 300.000 Číňanů a 80.000 znásilněných žen a dívek (některé odhady obětí jsou ještě větší). Tento masakr nemá pravděpodobně v lidských dějinách obdoby a zůstává nejstrašnější událostí XX.století. O to smutnější až tragickou dohru měl tento masakr po válce, kdy bylo na 28 tehdejších japonských vysokých vojenských úředníků a ministrů vyslýcháno v Tokiu před mezinárodním soudem pro jejich účast na masakru v Nankingu. Přišlo se na to, že Tokio o těchto zvěrstvech vědělo a ignorovalo je. Z celkového množství 28 vyšetřovaných, dva během procesu zemřeli a jeden byl předán do mentálního ústavu. Ostatní byli v roce 1948 odsouzení k trestu smrti nebo doživotí, ale již během roku 1956 byl každý z odsouzených propuštěn na svobodu s pouhou podmínkou. Následná desetiletí po masakru začalo Japonsko vše ohledně Nankingu popírat. Dodnes se Japonsko nikdy neomluvilo a ani nesnažilo odškodnit pozůstalé.
Budiž nám toto výstrahou.
Zdroje:
www.nanking-massacre.com
www.wikipedia.org
www.2ww.wz.cz
