BRITSKÉ LETECKÉ PROTILETADLOVÉ ŘÍZENÉ STŘELY
Napsal: 8/5/2008, 20:00
BRITSKÉ LETECKÉ PROTILETADLOVÉ ŘÍZENÉ STŘELY
V Anglii se leteckým protiletadlovým raketám, na rozdíl od těch pozemních příliš nedařilo a zavedené typy se ve světě příliš nerozšířily. Přesto doufám, že alespoň malý pohled do historie by mohl alespoň někoho z vás zaujmout.
Fairey Fireflash
V roce 1949 získala firma Fairey zakázku na vývoj letecké prtletadlové řízené střely. Byla, jako v tehdejší době všechny PLŘS určena na boj s bombardéry, takže se nesmíme divit, že je z dnešního pohledu až zoufale neobratná. Hlavním úkolem bylo zničení bombardéru, aniž by se nosič dostal na dostřel obrané výzbroje, takže ani dostřel nebyl nijak obrovský, ale 3,1km bylo pro daný účel dostačující.
Firma zvolila poměrně jednoduchý a rozšířený způsob navádění a to po paprsku radiolokátoru. Jednou z největších výhod je celková jednoduchost systému v letadle i raketě a přitom je systém použitelný i za snížené viditelnosti. Základním požadavkem na radar je, aby průměr paprsku ve vzdálenosti maximálního dostřel nepřevyšoval o víc než je poloměr účinku bojové hlavice. Při tomto způsobu navádění je totiž raketa vybavena čidly ( obvykle ) na koncích křídel a pokud se některé čidlo dostane mimo paprsek radiolokátoru, autopilot se snaží vrátit střelu zpátky. Základní nevýhodou je, že systém je jen obtížně využitelný na boj s manévrujícími cíli.
U této rakety je běžně jako základní nevýhoda uváděn způsob pohonu, při odpalu ji poháněly dva odhoditelné startovací motory na přední části ( jsou to ty dvě samostatné "raketky" ), po dobu hoření těchto motorů ( cca 1,5s ) raketa nebyla řízena ( blokace řídícího systému ), dosáhla rychlosti přes 2M.
Po celou dobu letu raketa rotovala, jednak kvůli stabilizaci, rotace navíc vyrovnávala případné výrobní vady jak draku rakety tak i motorů. Zajímavé je to, že po dohoření startovacích motorů, po dobu řízeného letu k cíli letěla raketa jen setrvačností. Vzhledem k dosažené rychlosti, malému dostřelu ( 3,1km ) a sníženému odporu to nebyla až taková vada.
Pokud se ptáte, proč nebyl použity, alespoň na udržení rychlosti letový raketový motor, možná vás důvod poněkud udiví. Protože bylo celkem jasné, že půjde spíše o zkušební raketu, hlavně na vyzkoušení naváděcího systému, došlo při řešení vzniklých problémů, ke snaze uspořit finance. Hlavní problémem bylo rušení úzkého naváděcího paprsku radiolokátoru spalinami raketového motoru!! Použitím rakety bez letového motoru se tak velice levně a rychle podařilo pokračovat ve zkouškách.
Nakonec bylo vyrobeno asi 300ks raket, většina byla spotřebována při zkušebních střelbách.které probíhaly v letech 1955-57 u jednotky 6 JSTU . Střelby probíhaly z letadel Meteor,Hawker Hunter a Supermarine Swift.
TTD:
Délka---------2,83m
Hmotnost------150kg.
Dostřel-------3,1km
V Anglii se leteckým protiletadlovým raketám, na rozdíl od těch pozemních příliš nedařilo a zavedené typy se ve světě příliš nerozšířily. Přesto doufám, že alespoň malý pohled do historie by mohl alespoň někoho z vás zaujmout.
Fairey Fireflash
V roce 1949 získala firma Fairey zakázku na vývoj letecké prtletadlové řízené střely. Byla, jako v tehdejší době všechny PLŘS určena na boj s bombardéry, takže se nesmíme divit, že je z dnešního pohledu až zoufale neobratná. Hlavním úkolem bylo zničení bombardéru, aniž by se nosič dostal na dostřel obrané výzbroje, takže ani dostřel nebyl nijak obrovský, ale 3,1km bylo pro daný účel dostačující.
Firma zvolila poměrně jednoduchý a rozšířený způsob navádění a to po paprsku radiolokátoru. Jednou z největších výhod je celková jednoduchost systému v letadle i raketě a přitom je systém použitelný i za snížené viditelnosti. Základním požadavkem na radar je, aby průměr paprsku ve vzdálenosti maximálního dostřel nepřevyšoval o víc než je poloměr účinku bojové hlavice. Při tomto způsobu navádění je totiž raketa vybavena čidly ( obvykle ) na koncích křídel a pokud se některé čidlo dostane mimo paprsek radiolokátoru, autopilot se snaží vrátit střelu zpátky. Základní nevýhodou je, že systém je jen obtížně využitelný na boj s manévrujícími cíli.
U této rakety je běžně jako základní nevýhoda uváděn způsob pohonu, při odpalu ji poháněly dva odhoditelné startovací motory na přední části ( jsou to ty dvě samostatné "raketky" ), po dobu hoření těchto motorů ( cca 1,5s ) raketa nebyla řízena ( blokace řídícího systému ), dosáhla rychlosti přes 2M.
Po celou dobu letu raketa rotovala, jednak kvůli stabilizaci, rotace navíc vyrovnávala případné výrobní vady jak draku rakety tak i motorů. Zajímavé je to, že po dohoření startovacích motorů, po dobu řízeného letu k cíli letěla raketa jen setrvačností. Vzhledem k dosažené rychlosti, malému dostřelu ( 3,1km ) a sníženému odporu to nebyla až taková vada.
Pokud se ptáte, proč nebyl použity, alespoň na udržení rychlosti letový raketový motor, možná vás důvod poněkud udiví. Protože bylo celkem jasné, že půjde spíše o zkušební raketu, hlavně na vyzkoušení naváděcího systému, došlo při řešení vzniklých problémů, ke snaze uspořit finance. Hlavní problémem bylo rušení úzkého naváděcího paprsku radiolokátoru spalinami raketového motoru!! Použitím rakety bez letového motoru se tak velice levně a rychle podařilo pokračovat ve zkouškách.
Nakonec bylo vyrobeno asi 300ks raket, většina byla spotřebována při zkušebních střelbách.které probíhaly v letech 1955-57 u jednotky 6 JSTU . Střelby probíhaly z letadel Meteor,Hawker Hunter a Supermarine Swift.
TTD:
Délka---------2,83m
Hmotnost------150kg.
Dostřel-------3,1km
