HMS Agincourt
(ex Rio de Janeiro, ex Sultan Osman I.)
Po spuštění britské konstrukce bitevní lodi Dreadnought na vodu roku 1906, bylo rázem všem námořním mocnostem jasné, že jejich lodě s porovnáním této konstrukce neobstojí. A tak začlo zbrojení. Ne všechny státy však byly schopny takové konstrukce navrhnout a stavět a proto si jejich stavbu objednávaly u removovaných firem v Německu, Anglii, USA a jinde. S přihlédnutím k ekonomickým možnostem, speciálním požadavkům, rivalitě se sousednímy státy atd., vznikaly mnohdy velice zajímavé konstrukce. Bezesporu tou nejzajimavější byla loď, kterou si u firmy Armstrong Withworth a Co. v Elswicku objednala Brazílie.
Pořizovací náklady: 14,1 Mio USD
TTD: HMS Agincourt
Stavba lodi byla zahájena v srpnu 1911 a dokončena v předvečer první světové války to jest v srpnu 1914. V době zahájení stavby se jednalo o největší bitevní loď světa. Na její konstrukci bylo asi nejzajímavější to, že se jednalo o loď typu Dreadnought s největším počtem těžkých děl. HMS Agincourt nesl celkem 14 děl hlavní ráže 305mm, umístěných v sedmi věžích vždy po dvou označených písmeny A, B, P, Q, X, Y, Z. Všechny věže ležely v podélné ose lodi s tím, že veže A a B stály na přídi (věž B byla vyvýšena nad věží A), věže P a Q ležely ve středu lodě mezi dvěma komíny a věže X, Y a Z byly na zádi lodi. Umístění zadních věží bylo silně atypické. Střední vež Y ze tří věží na zádi, byla nad obě vyvýšená. Toto konstrukční řešení se opět objevilo až na japonských těžkých křižnících z období druhé světové války. Sekundární výzbroj tvořilo 20x152mm, 10x76mm, 2x76mm protiletadlové a 3x533 torpédomet. Pancéřová ochran této lodi byla taky na slušné úrovni. Pancéřový pás na čáře ponoru měl sílu 229mm a na koncích se zeslaboval na 101mm. Jeho výška pak byla 4,1m a sahal od přídě až 12m před záď lodě, kde byl uzavřen 150mm pancéřovou přepážkou. Nad hlavní palubou se nacházela pancéřová citadela uzavřena přepážkami, které byly umístěny šikmo k ose lodi. Střecha této citadely byla vyrobena ze speciálně tvrzené oceli o síle 38mm. Věže hlavního dělostřelectva a barbety chránil 305mm pancéř. Dolní pancéřová paluba měla tloušťku 76mm, střední byla o síle 38mm skloněna šikmo a její horní vodorovná část byla silná 25mm. Horní pancéřová paluba pak byla silná 38mm a na koncích se zeslabovala na 25mm. Velitelskou věž chránil stejn jako hlavní dělostřelectvo 305mm pancéř, zádní velitelskou věž pak 228mm pancéř. Komunikační šachty velitelských věží chránil 152mm pancéř. Pasivní ochrana byla doplněna o 17 vodotěsných přepážek a řada dalších pomocných, které celý trup lodi rozdělovaly na 365 samostatných vodotěsných úseků. Strojní vybavení lodi bylo dodáno firmou Vickers. Čtyři lodní vrtule poháněly turbíny Parsons, které byly umístěny ve třech strojovnách. V bočních strojovnách byly vysokotlaké turbíny a turbíny pro zpětný chod. Stroje pracovaly při tlaku 12 kg/cm2 a dosahovaly 320 otáček. Jejich výkon byl 23.550 kW a dokázal lodi udělit rychlost 22,4 uzlů (41 km/h). Párou je zásobovalo 22 kotlů typu Babcock and Wilcox, uzpůsobených pro vytápení naftou nebo uhlím. Jejich provozní tlak byl 17,6 kg/cm2 a otopná plocha všech kotlů byla 6.949m2, plocha roštů 204m2. Kotle stály ve třech kotelnách s tím, že v přední kotelně bylo 6 kotlů a v dalších dvou vždy po osmi kotlích. Z prvních dvou kotelen odváděl spaliny přední komín, z třetí kotelny pak zadní komín. Volný prostor mezi druhou a třetí kotelnou sloužil jako skald střeliva pro věže P a Q. Mezi sklady munice ještě stály generátory elektrického proudu, destilační zařízení a další pomocné agregáty. Na hlavní palubě mezi středními věžemi P a Q stál 24m vysoký stožár opatřen dvěma jeřáby pro spuštění záchranných člunů. Při délce 204,7m, šířce 27m, ponoru 8,2 měla loď výtlak 27.500 t netto, s plnou zátěží byl pak výtlak 30.735 t. Posádku tvořilo 1.267 mužů. vezená zásoba uhlí byla průměrně 1.500 t. Maximálně však mohla loď pobrat až 3.000 t uhlí a dalších 500 t nafty bylo uloženo ve dvojitém dnu. Maximální dojezd při ekonomické rychlosti 10 uzlů činil 7.000 námořních mil.
Původní jmeno lodi bylo vybráno zadavatelem a to Brazílii a měla nést název Rio de Janeiro. V lednu 1914 však brazilská vláda nabídla svou nedokončenou loď do dražby. Důvodem byl kolaps obchodu s kaučukem a následné finanční problémy Brazílie. Dražbu lodi vyhrálo Turecko, které ji odkoupilo za 2,7 Mio liber. Pod novým jménem Sultan Osman I. byla loď v červenci 1914 dokončena a připravena ke službě o měsíc později. Vzhledem ke vstupu Velké Británie do války na straně spojenců, byla tato loď zabavena jako vítaný přírůstek pro Royal Navy a jako taková byla zařazena do 1.eskadry 6.divize bitevních lodí pod velením viceadmirála C.Burneye. V době zařazení do Royal Navy patřila HMS Agincourt mezi první britské lodě s rozmístěným hlavních děl v ose lodi. Tím pádem mohla vést palbu ze všech svých čtrnácti děl na obě strany lodi. Samozřejmě zařazení této lodi k britské flotě a ne k jeho majiteli Turecku se setkalo se značnou nevolí. Pokud k tomu ještě přičteme další bitevní loď stavěnou pro Turecko (ex Reshadiye, HMS Erin) , kterou Velká Británie zabavila, není se čemu divit. Nákup lodi Agincourt byl z velké části financován z veřejných tureckých sbírek. To se promítlo do veřejného i vojenského mínění v Turecku, která zatím bylo co se námořnictva týče, příznivcem Anglie, zatímco pozemní armáda více tíhla k Německu. Když pak těsně po začátku války přenechalo Německo svou středomořskou divizi tvořenou bitevním křižníkem Goeben a lehkým křižníkem Breslavu Turecku, vedlo to ke konečnému rozhodnutí Turecka vstoupit do války na straně Německa a jeho spojenců.
Válečné akce:
HMS Agincourt se v sestavě 1.eskadry 6.divize bitevních lodí zůčastnila největšího námořního střetnutí a to bitvy u Jutska (Skagerraku) 31.5. až 2.6.1916. I když se tradovalo, že salva ze všech děl dokáže loď převrátit, potvrdil její velitel pravý opak. Během této bitvy vypálil Agincourt na nepřítele celkem 14 salv ze svých těžkých děl, to jest 196 střel a docílil jediného zásahu. Nicméně pohled na střílející loď ze všech svých čtrnácti děl hlavní ráže musel být jistě impozantní. Pozorovatelé to přirovnávali k explozi bitevního křižníku. Loď samotná z bitvy vyvážla bez poškození, snad až na pár vypadaných nýtů, což byl běžný jev. Po bitvě se Agincourt vrátil do rutinní služby. V roce 1918 byl přeložen do 2.bitevní eskadry, kde se dočkal ukončení války.
Další zajímavostí HMS Agincourt bylo i její vnitřní vybavení. Turecké velení si vždy potrpelo na luxus a tak i vnitřní vybavení lodi bylo na britské poměry nebývale luxusní. Loď se stávala oblíbeným místem pití drinků důstojníky Royal Navy a proto dostala přezdívku "The Gin Palace".
Po válce byla loď opět nabídnuta k prodeji do Brazílie, ale prodej nebyl úspěšný. Tak kdysi jedna z největších a nejvíce vyzbrojených lodí světa byla v roce 1919 vyřazena ze služby a degradována do role skladištní lodi. V této roli sloužila do roku 1921, kdy v důsledku Washingtonských smluv byla definitivně vyžazena a roku 1924 sešrotována. Tak skončila loď, jejíž stavba zruinovala svého původního zadavatele a dalšího, který ač za její dohotovení zaplatil a zadlužil se, jí nikdy do svých právoplatných rukou neobdržel.
Hmotnost boční salvy HMS Agincourt:
14x305 mm - 12"/45 (30.5 cm) Mark XIII = 5.404 kg
10x152 mm - 6"/50 (15.2 cm) BL Mark XIII = 453 kg
Celkem = 5.857 kg
Zdroje:
www.wikipedia.org
Válečné lodě (3) - Hynek, Klučina, Škňouřil - Naše vojsko 1988
) - proběhla v roce 1924, tentokrát na bitevní lodi Sao Paulo. Podpora námořnictvu pak ještě víc klesla, věci došly tak daleko, že Sao Paulo se nakonec stalo zdrojem náhradních dílů pro Minas Gerais. Ale to už je jiná kapitola...
