PALBA.CZ

IV.díl. Rakousko. Anšlus 1938. Č 1.

Rakousko po 1. světové válce (protokoly podepsány v Saint – Germain dne 10. září 1919), jako nástupnický stát vzniklý po rozpadu Rakousko – Uherské říše patřilo k těm nejméně populárním a nestabilním státům Evropy.




Bylo to dáno tím, že byly nejen zpřetrhány vazby mezi státy z říše vzniklé na poli hospodářském, ale i politickém. Je tedy jasné, že Rakousko z této podstaty má velice dlouho po 1. světové válce problematické vztahy ke svým sousedům. K tomu přispěje nemalou měrou i Versailleská smlouva, která necitlivě nechala vzniknout státům na základě historických hranic (div ne pomyslnou čárou, která historii moc nerespektovala). Problematické také bylo, že na základě Versailleské smlouvy je přímo zakázáno jakékoliv spojení Rakouska s Německem (lidé mluví stejnou řečí). To přesto, že již v roce 1918 (ještě před Versailles) si útvar Rakouska dává sám název „Německé Rakousko“. Možná právě proto, neboť Evropa i svět se obává „Velkého Německa“.

Již v samém počátku vzniku Rakouska se uvnitř země lidé rozdělí na 2 nesmiřitelné tábory – „pravice“ a „levice“.
Obnovu hospodářství Rakouska po 1. světové válce umožní „Mezinárodní půjčka“, kterou dostal stát po podepsání tzv. „Ženevského protokolu“ z roku 1922.
Vládnoucí politickou stranou se stává Křesťansko – sociální strana. Té ve vládnutí pomáhají různé domobranecké organizace, z nichž nejsilnější byla tzv. Heimwehr. Domobranecké organizace neměly nijak zvlášť vytýčený a ustavený program, ale všechny spojovalo jediné – „Boj proti bolševismu – antimarxismus“.
Zvláště pak Heimwehr vždy vystupuje jako provládní síla a postupně si určitou ideologii vybuduje. Podobně jako v Mussoliniho Itálii, a také s jeho pomocí, Heimwehr vystupuje jak proti komunistům a sociálním demokratům, tak také proti rakouským nacistům (když se šlo proti komunistům a socdem, jde mnohokrát Heimwehr s rakouskými nacisty).
Na podporu Křesťanských socialistů pak dokonce Heimwehr vytvoří v roce 1930 politickou organizaci – Heimatbloc (Heimatbloc pak vystupuje především proti rakouským nacistům podporovaným Hitlerem z Německa).
Levici v začátku Rakouska zastupuje Sociální demokracie (od roku 1920 je v opozici proti vládě), která řídí své masové dělnické organizace – odbory, družstevní, kulturní a sportovní spolky. Sociální demokracie si také utvoří takzvaný „Schutzbund“ - ozbrojenou organizaci, která jí má chránit proti Heimwehru a rakouským nacistům.
Při parlamentních volbách v dubnu 1927 získá buržoazní blok 85 křesel v Parlamentu a levice 71 mandátů (pro buržoazní blok hlasuje přes 1,7 miliónu voličů, pro sociální demokracii 1,5 miliónů voličů). Jen tak pro ilustraci uvádím, že komunistická strana Rakouska tehdy získala jen 16 000 hlasů.
Vláda Rakouska je tak vytvořena ze strany Křesťansko – sociální, pangermanistů a z některých dalších drobných buržoazních stran.
Parlamentní volby roku 1927 přinesou Rakousku premiéra Ignatze Seipela, který je představitelem katolické církve a udržuje těsné spojení s Vatikánem. Politika Seipelovy vlády se tedy opírá o Křesťansko – sociální stranu a pangermanisty, a opírá se také o Heimwehr. Nová vláda Rakouska přinese pro obyčejné lidi některé restrikce. Vzroste clo na obilí, tím ceny mouky a rolníkům jsou zvýšeny daně. Již v té době začíná velká nespokojenost levice, kterou musí řešit Heimwehr a to mnohdy velice nevybíravě. Již v lednu 1927 přepadne Heimwehr demonstraci dělníků v Schattendorfu a zabije přitom 2 účastníky a 7 je jich zraněno. Tento zločin vyvolá v celém Rakousku bouři protestů.
Zvláště dělníci vedeni socdem požadují důrazný zákrok proti fašistickému Heimwehru. Ve Florisdorfu dojde pod vlivem těchto událostí k živelné stávce. Odbory řízené socdem. jsou nuceny proletariátem vyhlásit v den pohřbu zabitých dělníků přerušení práce na ¼ hodiny.
Vrahové z fašistického Heimwehru jsou pak 14. července 1927 souzeni vídeňským trestním soudem.
Soud neuvěřitelně vrahy osvobodí!
Osvobozující rozsudek ještě více podnítí k řádění a násilnostem. Heimwehr se cítí silný a chce se vypořádat se sílícím levicovým hnutím.
Vídeňští pracující na to odpoví zastavením práce. Tak je ráno 15. července 1927 přerušena dodávka elektrické proudu, nejezdí tramvaje, nejezdí vlaky, neboť stávkují i železniční zaměstnanci.
Do ulic Vídně vyjde statisícový zástup demonstrantů a volá „Pryč s fašismem!“ Dav táhne k justičnímu paláci.
Před justičním palácem vydá policejní prezident Schober rozkaz, aby proti demonstrantům byly použity zbraně. Dav se vrhá proti ozbrojeným policajtům a postupně začnou pouliční boje. I Schutzbund použije své pistolky, většinou však dělníci bojují jen holemi, nebo holýma rukama. Při pouličních bojích je 85 dělníků zabito. Při těchto pouličních bojích je to komunistická strana, která nutila sociální demokracii, aby vydala z tajných skladů pro Schutzbund zbraně, a aby je Schutzbund proti Heimwehru a rakouské vládě použil. Komunisté chtějí revoluci - sociální demokracie nesouhlasí.
Sociálnědemokratičtí vůdcové však vidí revoluční náladu mas a vyzvou dělníky ke generální stávce, kterou však omezí na 1 den. Dělnictvo ve Vídni je různými pokyny (jiné dávají komunisté, kteří podněcují k boji – jiné dává sociální demokracie) dezorientováno.
Do července 1927 je rakouská dělnická třída, rakouská levice, poražena a v Rakousku je znovu ustanoven řád a pořádek.
Události roku 1927 jsou historicky „Prvním „ velkým střetnutím levice a pravice v Rakousku. Byla to jen předzvěst mnohem krvavějších střetů.
Hospodářská a politická situace Rakouska v letech 1928 a 1929 pak vede k určité stabilitě a prosperitě.

Také Rakousko, jako všechny státy světa, pak postihne „Hospodářská krize“. V Rakousku se nejprve na podzim 1929 zhroutí banka „Bodencredit – Anstalt“ a v květnu 1931 je to především Credit – Anstalt. To má za následek, že jsou zavřeny mnohé továrny a závody a rychle přibývá nezaměstnanost. Vede to k úpadku obchodu a vzniká schodek ve státním rozpočtu. Vláda Rakouska žádá o pomoc západní mocnosti. Vyrovnání krátkodobých úvěrů, které poskytla Rakousku Banka pro mezinárodní platby v Basileji a britská vláda, si vyžadují značné snížení počtu státních zaměstnanců. To vede k dalšímu růstu nezaměstnanosti a dalším novým vnitřním komplikacím a zrevolučnění mas, ke kterým se přidávají i někteří intelektuálové a státní zaměstnanci.
Opět se začíná projevovat revolučnost proletariátu, který začne na vládu pravice tlačit.
Právě v těchto těžkých podmínkách Rakouska se velmi daří agresivnímu fašistickému hnutí.
Heimwehr, který je podporován rakouským velkokapitálem a agenturami italského fašismu, začíná otevřeně vystupovat proti parlamentnímu zřízení a žádá jeho odstranění (scénář jak v Mussoliniho Itálii). Vedle Haimwehru však také začínají své projevy v Rakousku zviditelňovat i nacionální socialisté orientovaní na Hitlerovský nacismus. Obě tyto fašistické organizace viní z chaotické situace Rakouska dělnickou třídu (její stávky a protesty) a začínají proti ní vystupovat. Tento projev podporuje i vláda, jejíž někteří členové přímo patří k Heimwehru.
Když hrozí přímé zhroucení rakouské ekonomiky, stane v čele rakouské vlády Engelbert Dollfuss.





, člen Křesťanských socialistů a někdejší ministr zemědělství. Ten ustaví v květnu 1932 nový vládní kabinet a jako premiér se opírá o Parlament, který má převahu jen jednoho hlasu. V této chvíli chtějí sociální demokraté, ale i fašisté (zejména nacisté po nástupu Adolfa Hitlera v Německu), využít slabosti - těsné parlamentní většiny vlády a usilují o vypsání nových voleb. Během těchto procedur dojde do 7. března 1933 k odstoupení 3 předsedů Národní rady. Znamená to faktické vyřazení Parlamentu z politických procesů. Vláda Rakouska tak ukončí činnost Parlamentu a začne vládnout na základě zmocňovacího zákona z roku 1917.
Vláda chce vytvořit rakouský vládní model, kterým by došlo ke zrušení ústavního soudu, omezení moci soudů obecných, omezení svobody shromažďování a tisku. Takto je zrušena Nacistická a Komunistická strana (květen 1933), stejně jako radikální levicový Republikánský obranný svaz - v první polovině roku 1933. Zrušen je Schutzbund a přičleněny jsou úderné oddíly Heimwehru k policii.

IV.díl. Rakousko. Anšlus 1938. Č 2.


Dollfussova vláda, v rámci svých zákazů, zakáže všechny schůze a demonstrace v zemi a pro neposlušné zřizuje zadržovací (koncentrační), tábory.
Rakouská vláda pod vedením Engelberta Dollfusse zformuje v květnu 1933 „Vlasteneckou frontu“, kterou chce nahradit všechny dosavadní politické strany. Mnoho členů zakázané rakouské nacistické strany uprchne do Německa. Hned nedaleko hranic s Rakouskem se začnou organizovat do vojenské legie. Nacistická vláda v Německu pak reaguje tím, že chce destabilizovat ekonomiku v Rakousku. Uzavře hranice, čímž omezí oboustranný cestovní ruch.
Heimwehr ve dnech 5. až 7. ledna 1934 obsadí budovy sociálnědemokratického tisku v Innsbrucku, Linci, ve Štýrském Hradci a v Eisenstadtu. Začátkem února 1934 policie pozatýká velké množství vedoucích činitelů obranného svazu levice Schutzbundu.
Dne 12. února 1934 přepadnou oddíly Heimwehru Dělnický dům v Linci. To už je na obyčejné členy Schutzbundu moc přepadů a postaví se fašistům Heimwehru na ozbrojený odpor. Heimwehr totiž v té době, tedy v únoru 1934, také hledá údajné sklady zbraní zakázaného Republikánského obranného svazu.
V Rakousku je vyhlášena generální stávka, kterou organizují odbory a sociální demokracie. Vláda pošle proti dělníkům nejen jednotky Heimwehru, ale i pravidelnou armádu. Armáda je podporována dělostřelectvem, minomety, tanky, obrněnými vozy a letectvem.
Zvláště těžké pouliční boje vypuknou ve Vídni, kde se příslušníci Schutzbundu, vyzbrojeni puškami, granáty a kulomety, opevnili v Marxhofu, Goethehofu i na předměstích Vídně. Bojuje se na barikádách a nejtěžší boje pak jsou ve vídeňském předměstí Floridsdorfu.
I v ostatních městech probíhají těžké pouliční boje s vládními vojsky. Ve Steyeru obsadí Schutzbund a dělníci místní zbrojovku. Ve Štýrském Hradci, v Brucku a v Salcburku se bojuje na barikádách. Proti těžkým zbraním armády a Heimwehru je to však nerovný boj, který přesto trvá několik dní.
Teprve 18. února 1934 musí příslušníci Schutzbundu zastavit svůj ozbrojený boj. Armáda a Heimwehr začíná účtovat!
V boji, nebo popraveni jsou vůdcové protifašistických bojů – Koloman Walisch, Münich Reiter, Weissel. Ale po skončení bojů jsou ještě armádou a Heimwehrem postříleny stovky účastných i neúčastných lidí. Tisíce dělníků a účastníků bojů jsou uvrženy do koncentračních táborů. Části antifašistů se podaří utéct za hranice, kde pokračují dál a končí v SSSR.
Právě tyto únorové boje roku 1934 jsou příčinou, že je koncem února 1934 zakázána Sociální demokracie Rakouska a její odbory jsou rozpuštěny. V době bojů se k Sociální demokracii nepřidalo ani rolnictvo, ani střední vrstvy Rakouska.
Po těchto únorových událostech nastolí vláda premiéra Dollfusse diktaturu, a 1. května 1934 vstoupí v platnost nová ústava. Ústava aplikuje na rakouské poměry italskofašistickou myšlenku „Korporativního státu“.
Nové státní orgány „Stavovského zastupitelství“ (státní rada, hospodářská rada a kulturní rada) mají neomezenou nadvládu, kde vše co se ve státě bude dít diktuje velkokapitál, katolická církev a bohatí sedláci.
Do „Vlastenecké fronty“ musí povinně vstoupit nejen všechny státní zaměstnanci, ale i odborové, sportovní aj. organizace.
V této době se rakouští národní socialisté (v únorových bojích byli neutrální, nebo utekli) pod vlivem Německa domáhají, aby bylo Rakousko připojeno k Německu. Když je však vláda Rakouska zakáže, odpoví na to její příslušníci z ilegality individuálním terorem. To přesto, že Dollfuss zavedl za účast v teroristických akcích trest smrti.
Nacionální socialisté řízeni z Německa si dokonce vytvoří své vlastní ilegální ozbrojené organizace – úderné a esesácké oddíly.
V Německu v Mnichově, ale i v dalších německých městech vznikají tzv. „Rakouské prapory“, které jsou odhodlány na povel Hitlera překročit rakouské hranice.
I když premiér Dollfuss s Berlínem jedná o zmírnění napětí, rozhodnou se nacionální socialisté Rakouska pro převrat.
Dne 25. července 1934 se ilegální 89. standarta SS nacionálních socialistů Rakouska pokouší ve Vídni o vojenský převrat. Obsadí vysílačku rozhlasu a Spolkové kancléřství Rakouska. Nacionální socialisté Rakouska přes rozhlas do země vyhlásí, že byla vytvořena nová vláda v čele s nacionálním socialistou Rintelenem.
Ve Spolkovém kancléřství Rakouska esesák Planetta postřelí kancléře Dollfusse, kterého potom nechá v mukách vykrvácet.

Otto Planetta,



Nebo také pozdější jméno – Franz Holzweber.





Spolu s dalšími esesáky u něho sedí, pokuřují a odpírají kancléři Dollfusovi poskytnout jakoukoliv lékařskou pomoc.
Boje vypuknou v celém Rakousku. Již však po několika hodinách je puč údernými oddíly Heimwehru a armádou potlačen, a to nejen ve Vídni, ale i v Korutanech, Štýrsku a Horním Rakousku.
Hitlerovské Německo Rakousku na pomoc nepřišlo. Nepřišlo proto, že Mussolini pošle na hranice s Rakouskem, na Brennerský průsmyk 5 italských divizí. Anšlus Rakouska se tak v roce 1934 konat nebude.
Hitler se od nacionalistického puče v Rakousku distancuje a do Vídně místo zkompromitovaného německého vyslance Reitha vyšle Franze von Papena, který byl v jeho vládě vicekancléřem a nyní na svou funkci ve vládě rezignuje. V roce 1934 nebylo Německo vojensky na žádný konflikt připraveno.
Novým kancléřem Rakouska se po smrti Dollfusse stává Kurt Schuschnigg.




Schuschnigg nechá okamžitě esesáka Planettu a dalších 6 nacistů odsoudit k trestu smrti a tisíce dalších nechá internovat do tzv. zadržovacích (ve skutečnosti koncentračních) táborů.
Na politickém nebi Rakouska pak začne ostrý boj o moc mezi kancléřem Schuschniggem a místokancléřem a vůdcem Heimwehru knížetem Stahrembergem. Tento politický boj skončí až v květnu 1936 vítězstvím kancléře Schuschnigga. Schuschnigg totiž dne 1. dubna 1936 vydá v Rakousku zákon o zavedení všeobecné branné povinnosti. Úderné oddíly Heimwehru tak splynou s pravidelnou armádou Rakouska. Kníže Stahremberg nyní ztratil vojenskou oporu. Schuschnigg provede reorganizaci vlády - Stahremberga z vlády propustí a celou moc pak soustředí do svých rukou.
Mezi roky 1934 až 1936 se na mezinárodním poli velice zhorší postavení Rakouska.
Ještě jednou je 14. dubna 1935 na konferenci ve Strese potvrzena deklarací nedotknutelnost a nezávislost Rakouska. Přijatá deklarace ve Strese je podepsána Anglií, Francií a Itálií.
Ovšem fašistická Itálie se velice rychle po Strese začíná sbližovat s Hitlerovským Německem, neboť velice potřebuje podporu Německa pro svou válku v Etiopii.
Itálie hází usnesení ve Strese velice rychle přes palubu a již v lednu 1936 Mussolini, v rozhovoru s německým velvyslancem řekne, že Itálie nebude nic namítat proti Anšlusu, budou-li zaručeny italsko-německé hranice na Brenneru a zřekne-li se Německo výbojů na Jadranu.
Dne 13. března 1936 „radí“ Mussolini Schuschniggovi, aby usiloval o dohodu s Německem – tj. aby souhlasil s připojením Rakouska k Německé říši.
Samozřejmě v Berlíně toto všechno ví. Okamžitě využijí situaci a 11. července 1936 již podepisuje německý velvyslanec ve Vídni von Papen s rakouskou vládou dohodu, kterou se Rakousko zavazuje, že bude koordinovat svou zahraniční politiku s Německem. Také se v dohodě říká, že rakouská vláda přijme do svých řad 2 zástupce rakouských nacionálních socialistů. Zároveň rakouská vláda vyhlásí rozsáhlou amnestii pro nacionální socialisty.
Zajímavé jsou body 1. a 2. z této dohody z 11. července 1936, kde se v bodě č. 1) a 2) říká, cituji:
„1) Vůdce a kancléř Adolf Hitler prohlašuje, že německá říšská vláda uznává plnou suverenitu Rakouské spolkové republiky.
2) Obě vlády považují politický režim platný v druhé zemi včetně otázky rakouského nacionálního socialismu, za vnitřní záležitost a nehodlají jej ovlivňovat ani přímo, ani nepřímo.“
!!!!! – co dodat o věrolomnosti!
V listopadu 1936 je pak podepsána přísně tajná rakousko-německá dohoda. V té Rakousko prohlašuje, že je ochotno bojovat po boku Německa proti komunismu, a že nebude uzavírat na Balkáně žádné nové hospodářské smlouvy bez předběžných konzultací s Německem.
Nacistický tlak Německa na Rakousko pak začíná sílit. V Berlíně je již jasno, že Anšlus přijde - názory se liší jen ve způsobu provedení.
Ministerstvo zahraničí Německa, které vede von Neurath dává přednost postupnému ekonomicko-politickému pohlcení Rakouska, k čemuž má posloužit celní a měnová unie mezi oběma státy.
Radikálové v nacistickém vedení NSDAP však žádají „rychlé řešení“, o které se mají postarat rakouští nacionalisté tím, že budou prohlubovat vnitropolitickou krizi v Rakousku. Mají podkopávat pozice Schuschniggovy vlády, čímž vytvoří situaci, že bude nezbytný přímý zásah, třeba i vojenský, Berlína.
Proto přijede v květnu 1937 do Berlína čelní představitel rakouských nacistů Seyss-Inquart. Ten je přijat Göringem a Hessem a z Německa si odváží pokyny, jak mají rakouští nacisté postupovat, aby svou činností připravili puč, nebo zásah německé branné moci.

A jak se k otázce Anšlusu Rakouska stavěly velmoci světa - garanti Versailleské smlouvy?
O postoji Mussoliniho Itálie jsme si již řekli. Co však Velká Británie, Francie a USA?
Britská politika vycházela v rakouské otázce z toho předpokladu, že pohlcení Rakouska Německem je jen první důležitou etapou v připravovaném německém útoku na SSSR. Vláda Velké Británie neměla tak proti Anšlusu skoro žádné námitky. Již 31. května 1937 prohlašuje britský velvyslanec v Berlíně v rozhovoru s von Papenem, že, cituji:
„Anglie plně chápe, že je třeba otázku (Rakouska) řešit v rámci Německé říše.“
I Francie, která ještě v roce 1936 proti Anšlusu byla, své stanovisko přehodnotí. Francouzské vládnoucí kruhy jsou totiž znepokojeny stále sílícím lidovým hnutím ve své zemi (pod vlivem Španělské republiky). Jsou proto ochotny vykoupit se z tohoto nebezpečí tím, že dají volnou ruku Hitlerovi v Rakousku.
Když v listopadu 1937 přijede do Německa náměstek britského ministerského předsedy Halifax, nejprve v rozhovoru s Hitlerem zdůrazní jeho „zásluhy“ na „rozdrcení komunismu v Německu“ a prohlásí, cituji:
„Že Hitler přehradil komunistům cestu do západní Evropy, a proto se Německo může právem považovat za baštu Západu proti bolševismu.“
Dále tam Halifax navrhoval, aby byl po vyřešení anglo-německých problémů uzavřen pakt čtyř mocností – Anglie, Německa, Francie a Itálie. Poté Halifax říká a vysvětluje, cituji:
„Že, anglická strana nezastává názor, že je nutné bezpodmínečně zachovat status quo, a že je třeba přizpůsobovat se novým podmínkám, napravovat staré chyby a pamatovat na změnu dosavadní situace, jestliže se tato změna stane nezbytnou.“
Vlastně tím Halifax dával souhlas Německu nejen k Anšlusu, ale zároveň i k pozdější okupaci Československa, neboť těmito slovy naprosto revidoval Versailleskou smlouvu v nových podmínkách. Dokonce sliboval, že budou projednávány i německé koloniální nároky, jakmile bude dosaženo dohody v dalších otázkách mezi Anglií a Německem.
V listopadu a prosinci 1937 se při neoficiálních jednáních s Hitlerovskými emisary vyjádří kladně k Anšlusu francouzský ministerský předseda Chautemps a další francouzští ministři.
Ale o Anšlusu ví i USA. Dne 23. listopadu posílá americký velvyslanec v Paříži Bullitt po svých rozhovorech s Göringem a Schachtem do Washingtonu zprávu, že Hitler je rozhodnut obsadit Rakousko!
Vláda USA nepodnikne nic, k zprávě se vůbec nevyjádří. USA agresi vůči Rakousku zabránit nechce!

IV.díl. Rakousko. Anšlus 1938. Č 3.

Počátkem roku 1938 Německo svůj tlak na Rakousko ještě více vystupňuje.
Na 12. únor 1938 si Hitler pozve do Berchtesgadenu rakouského kancléře Schuschnigga, kde mu předložil požadavky, aby osvobodil rakouské nacionální socialisty, kteří byli uvězněni za protistátní činnost, včetně vrahů a aby vyhlásil pro nacistickou stranu Rakouska amnestii a povolil jejich politickou činnost. Schuschnigg má také jmenovat Seyss-Inquiarta ministrem vnitra rakouské vlády. Hitler dál požaduje propuštění ze služby dvou vysoce postavených důstojníků, kteří nejsou nakloněni Německu. Požaduje také korigování rakouské zahraniční politiky tak, aby splynula s německou a žádá připravit hospodářskou unii.
Schuschnigg doprovázen ministrem zahraničí Rakouska Quidem Schmidtem je vystaven psychickému nátlaku. Hitler se k Schuschniggovi chová jako k nějakému žáčku nižšího ročníku.
Po nočním jednání je Schuschnigg zdrcen a pod všemi těmito nátlaky Hitlera a jeho okolí, požadavky Německa podepíše. Tím prakticky připravil pro Rakousko ortel smrti. Po této schůzce v Berchtesgadenu je úplně jasné, že Německo co nejdříve připojí Rakousko ke své říši.
Nátlak na Rakušany pokračuje i po schůzce, aby si to ještě Schuschnigg nerozmyslel a necouvl. Hitler spolu s Keitelem připravují plán na zastrašení Rakušanů. Plán má vyvolat dojem, že se Německo připravuje na válku s Rakouskem. Šéf Abwehru Canaris dostal příkaz, aby pomocí svých agentů a důvěrníků v Rakousku šířil zprávy, že německá 8. armáda má zrušené dovolené. Že jsou v Mnichově, Ausburgu a Řezně soustřeďovány železniční vagóny pro přepravu vojsk. Je nařízen čilý radiový provoz, který má naznačit, že se vojenské jednotky stahují k rakouským hranicím.
Dne 16. února 1938 se uskuteční změny v rakouské vládě a je vyhlášena politická amnestie. Rakouský prezident Miklas již 15. února 1938 večer ratifikuje dohodu mezi Hitlerem a Schuschniggem.
Jmenováním Seyss-Inquarta ministrem vnitra Rakouska získávají rakouští nacisté naprostou volnost v jednání, čímž vlastně začíná vnitřní rozklad Rakouské republiky.
Co se děje si uvědomuje i Evropa a svět.
Italský ministr zahraničí hrabě Ciano tehdy veřejně prohlásí, cituji:
„Anšlus Rakouska je neodvratný. Můžeme se jen snažit ho poněkud oddálit.“
K stejnému se vyjádří i britský diplomat Cadogan, když řekne, cituji:
„Skoro si přeji, aby už Německo Rakousko obsadilo a konečně ta věc skončila. Co z toho – lézt pořád Hitlerovi na nervy s rakouskou otázkou, když přitom nemůžeme v této záležitosti vůbec nic dělat.“
V Rakousku místní nacisté rozpoutávají vlnu akcí. Vyrazí ve svých hnědých košilích s páskami s hákovými kříži na rukávech do ulic. Stejně tak tam však vyrazily i lidové masy, které zatím s nějakým Anšlusem nesouhlasí.
Protest lidí vyvolá, že se Schuschnigg zachová nestandardně.
Na shromáždění „Vlastenecké fronty“ dne 9. března 1938 vyhlásí, že 13. března 1938 se bude konat plebiscit, ve kterém mají Rakušané odpovědět na otázku – zda si přejí „svobodné, německé, nezávislé a sociální, křesťanské a jednotné Rakousko“.
Mnoho Rakušanů, včetně Schuschnigga v té chvíli počítalo s tím, že kladně odpoví takových 68 až 75% lidí.
V Berlíně nastane zděšení, Hitler zuří.
Dobře ví, že plebiscit ohrožuje jeho plány. Pokud by se většina Rakušanů vyslovila pro samostatné Rakousko, byl by „v čudu“. Před světem by neospravedlnil, když by se pak na Rakousko vrhl.
A Hitler Rakousko potřeboval. Potřeboval ho jako odrazový můstek do střední a jihovýchodní Evropy.
Hitler zuří, že ho Schuschnigg podvedl, a s Göringem a Goebelsem se rozhodnou, že musí okamžitě jednat, spád událostí urychlit a rakouský problém vyřešit. Vyřešit ve prospěch Říše.
Göring připravuje 300 letadel, která budou propagačně létat nad Rakouskem a Goebels do rána 11. března 1938 diktuje texty letáků, plakátů a oběžníků. Tiskárny jsou střeženy policií a do doby než se dají vojska do pohybu je nesmí nikdo opustit.
Seyss- Inquart je ve Vídni informován, že musí ultimativně požadovat zrušení plebiscitu, a že musí své nacisty vyhnat do ulic.
V Berlíně, v říšském kancléřství to 11. března 1938 vypadá skutečně jako při válce. Před Hitlera je povolán náčelník generálního štábu Beck, který musí přiznat, že armáda nemá žádný plán na obsazení Rakouska připraven. Že sice v červnu 1937 ještě maršál von Blomberg vydal direktivu „Fall Otto“ pro případ vojenského zásahu proti Rakousku, ale to bylo připravováno, kdyby ve Vídni došlo k pokusu obnovit monarchii. To je vše. Štáb musí improvizovat a připravit nový plán a rychle.
Hitler s Göringem také stylizují dopis pro Mussoliniho, v němž ospravedlňují svůj postup a žádají Duceho o souhlas. K Mussolinimu je poslán jako zvláštní posel princ Philipp Hessenský.
Den 11. března 1938 je v otázce Anšlusu Rakouska dnem nejdůležitějším. Německo uzavře hranice a nervozita mezi rakouským obyvatelstvem vzroste.
Hitler dopoledne vydá ultimatum, v němž hrozí, že pokud Schuschnigg neodvolá plebiscit ještě dopoledne tohoto dne, Německo vojensky zasáhne. Prostřednictvím Seyss-Inquarta je vyvíjen nátlak na Schuschnigga, aby tlumočil Hitlerovo rozhořčení nad vyhlášením plebiscitu a aby mu předal vůdcovo ultimatum.
Hitler se v říšském kancléřství radí s Görigem a Goebelsem, jakou formu bude mít spojení Rakouska s Německou říší.
V 10 hodin dopoledne dne 11. března 1938 jedná Göring s velením Wehrmachtu – s Brauchitschem, Beckem a Jodlem.
Ve 13 hodin je vydána směrnice pro Wehrmacht, podepsána Hitlerem, kde se v bodě 1) říká, cituji:
„1) Budou-li jiná opatření bez úspěchu, zamýšlím vniknout brannými silami do Rakouska, abych tam zavedl ústavní poměry a zabránil dalším urážkám obyvatelstva, které je přátelské Německu.
2) Celou operaci budu řídit sám.“
Ve 14 hodin 45 minut Seyss-Inquart volá Göringovi, že Schuschnigg souhlasí s odvoláním plebiscitu.
Němci tak pochopí slabost Schuschnigga a ihned vysílají druhé ultimatum, které již přímo požaduje odstoupení premiéra a jmenování Seysse-Inquarta na jeho místo.
Schuschnigg se podvolí a i jeho vláda podá demisi, ale prezident Miklas odmítá Seysse-Inquarta jmenovat premiérem.
Němci vyhrožují!
Dne 11. března 1938 v 19 hodin 45 minut je v rakouském rozhlase přerušeno vysílání hudby a kancléř Schuschnigg oznamuje, že se „podvoluje brutální síle“ a pod hrozbou německého ultimata rezignuje na svou funkci.
V té samé době, okolo 20 hodiny večerní se Göring (celou akci řídil na pokyn Hitlera z Německa) dozvídá, že prezident Miklas se stále nemá k tomu, aby ustoupil a provedl jmenování Seyss-Inquarta premiérem a tak Göring do Rakouska vzkazuje, cituji:
„Tak dobře, dám rozkaz k pochodu a pak učiňte vše, aby jste se zmocnil moci. Oznamte vedoucím osobnostem, co vám nyní řeknu: Každý, kdo klade odpor nebo jej organizuje, bude ihned odevzdán našemu stannému soudu okupačních jednotek. Je to jasné? Týká se to i vedoucích osobností, nebude výjimek.“
A pak z Německa pověřil Göring Seysse-Inquarta premiérováním v Rakousku – prakticky na jednu noc a den.
Dne 11. března 1938 ve 20 hodin 45 minut je vydána 2 směrnice k plánu „Fall Otto“, podle které má Wehrmacht vstoupit do Rakouska v ranních hodinách dne 12. března 1938.
Ve 20 hodin 48 minut je oznámeno do Německa, že Schuschnigg a vláda svou funkci složili a ještě před tím rakouské armádě nařídili, aby Wehrmachtu nekladla odpor.
Pozdě večer 11. března 1938 přijde ještě zpráva od prince Philippa Essenského z Říma, že Mussolini souhlasí s vojenskou akcí Hitlera a nemíní do konfliktu zasahovat. Adolfa Hitlera ta zpráva z Říma velice rozradostnila a ihned svému zvláštnímu vyslanci v Římě pro Mussoliniho vzkazuje, cituji:
„Řekněte Mussolinimu, že mu to nikdy nezapomenu… Nikdy, nikdy, nikdy! Ať se stane cokoli. Jakmile bude tato rakouská záležitost vyřízena, jsem ochoten s ním podstoupit jakákoli rizika.“
Göringovi pak vůdce řekl, cituji:
„Toto je nejšťastnější chvíle mého života. Ani na vteřinu jsem o velikosti Duceho nepochyboval.“
Dále pak Hitler hovořil o tom, že se po 10 letech konečně může vrátit do svého rodného Rakouska a navštívit hrob rodičů v Leondingu.
Pravdou je, že pak Hitler skutečně vůči Mussolinimu projevoval neobyčejnou náklonnost a to až do roku 1945. Když kdokoliv v Hitlerově okolí něco naznačil proti Mussolinimu, tak Hitler okamžitě připomněl Mussoliniho jednání v době Anšlusu Rakouska.
I z tohoto všichni historici světa vždy vyvozovali a vyvozují, že Hitlerovi na připojení Rakouska velice záleželo, a že na Rakousku velice lpěl.

IV.díl. Rakousko. Anšlus 1938. Č 4.

Je 12. března 1938 ráno, když jednotky Wehrmachtu překročí na mnoha místech německo-rakouskou hranici a vstupují na území Rakouské spolkové republiky. Již za hranicemi, na cestách a ve městech je Wehrmacht vítán zfanatizovanými nacisty, ale i rakouským obyvatelstvem. Je to vlastně slavnostní vstup. Generál Guderian, s Hitlerovým nadšeným souhlasem, nechá tanky, auta a vozy vyzdobit květinami a říšskými vlajkami.
Samotný Wehrmacht však svým přesunem po ose ukazuje, že jde vlastně o „Plechový cirkus“. Na cestách přesunu zůstane stát mnoho tanků a aut. Nejedná se o procenta, ale o více než 15% techniky, která na cestách zůstane stát. Wehrmacht má také při dopravních nehodách a přesunu 33 mrtvých. To vše si Wehrmacht způsobí sám.
Rakouští nacisté jsou v tranzu, již od večera 11. března 1938 věděli, že referendum bylo odvoláno.
Americký reportér William El. Shirer tehdy napsal, že narazil na hysterický zástup před jedním z Vídeňských kostelů a píše, cituji:
„hnědokošiláči v Norimberku (v Německu) neprovolávali nacistická hesla s takovým zápalem.“
Ale Rakušané téměř okamžitě pocítí nacistický teror.
Již brzy ráno, ještě než Wehrmacht dojel do Vídně, přiletěl do Vídně Himmler s Heydrichem a s předvojem gestapa a ihned začalo zatýkání. Za těmito vojenskými oddíly přijedou oddíly policie a SS. Jen například v samotném městě Vídni je zatčeno 76 000 osob a první transporty vězňů odjíždějí do Dachau již 1. dubna 1938. V koncentračním táboře skončí i bývalý premiér Schuschnigg.
Řádění nacistů jsou vystaveni především Židé.
Evan B. Bukey, americký historik o tom napsal, že, cituji:
„party nacistů dlouhé týdny pochodovaly ulicemi, znesvěcovaly synagogy, plenily obchodní domy a vylupovaly byty. Motorizované oddíly SA namátkově okrádaly a zabíjely spoluobčany. Za přihlížení jásajícího davu vyvlékaly židovské rodiny z domů, dávaly jim do rukou kartáče, cákaly na ně kyselinu a nutily je kleknout a celé hodiny marně drhnout Schuschniggova propagandistická hesla.“

Židé v ulicích Vídně po Anšlusu.




Velký šéf Göring pak 28. března 1938 slibuje, že do 4 let vyžene všechny Židy z Vídně.
Ihned za Wehrmachtem jede do Rakouska Adolf Hitler. V městě Linci ho vítá půlmiliónový dav, který propukne v hysterické nadšení, když se vůdce objeví. Hitler je přijetím dojat a právě v Linci změní názor. Změní názor na to, co udělat s Rakouskem. S Göringem mluvili o tom, že poskytnou Rakousku autonomní statut a Německo s Rakouskem spojí v personální unii. Přivítání Hitlerův i Göringův názor mění. Nikoliv autonomie, nikoliv unie, ale „Anšlus“.
Touto změnou je nejvíc překvapen Seyss-Inquart a rakouští nacisté, kteří byli přesvědčeni, že sjednocení obou zemí bude trvat nejméně 5 let.
Seyss- Inquart, kterému přeci jenom nakonec prezident Miklas pravomoci předal, je tak vlastně kancléřem jenom jeden den, tedy 12. března 1938.
Již totiž 13. března 1938 vstupuje v platnost „Říšský zákon o znovusjednocení Rakouska s Německou říší“.
Adolf Hitler vstupuje do Vídně dne 15. března 1938 a desetitisíce Vídeňanů jej vítá skandováním „Děkujeme našemu vůdci!“
Mocnosti západu Anšlusu přihlížejí.
Francie je v té době paralyzována svou další vládní krizí a zmůže se stejně jako Britové jen na předání protestní nóty.
Pro Německo znamená připojení Rakouska to, že Říše získá nejen 84 000 čtverečních km území, ale získá také 6,8 miliónu obyvatel hovořících německy. Výrazně se také Říše obohatila ekonomicky. Němci získali potřebné divizi a zlato. V národní bance Rakouska ukořistili 78 267 kg zlata a 100 miliónů šilinků.
Tehdy americký vojenský atašé ve Vídni major Riley posílá tajnou zprávu do USA, ve které píše, cituji:
„Bráno z čistě ekonomického hlediska má Rakousko pro Německo cenu větší než 100 kolonií.“
Okupace Rakouska má strategický význam. Československo je obklíčeno ze tří stran, Německo získá bezprostřední hranice s Itálií, Jugoslávií a Maďarskem. Říši je tak umožněno vyvíjet expanzi na Balkán a vykonávat i účinnější tlak na jejího spojence Itálii.
Říše získá hutní koncern „Alpine Montangesellschaft“, což je největší průmyslový zbrojní závod v celé jihovýchodní Evropě. To také posílí zbrojení Říše. Do rukou Říše padne nafta v oblasti Zistersdorfu (Dolní Rakousko). Tehdy nejpřístupnější a zároveň geograficky velmi blízký zdroj přírodní nafty, o níž má Německo krajní nouzi. Říše získá továrnu na výrobu výbušnin v Blumau a další podniky rakouského válečného průmyslu, jako je například zbrojovka v Hirtenbergu.
Rakouskou ekonomiku okamžitě začleňuje Göring, jako zmocněnec pro čtyřletý plán do ekonomiky říšské.
Z Rakouska se stane další župa pod názvem „Východní marka (Ostmark)“ a z Vídně, kdysi hrdé metropole na Dunaji, se stane „hlavní provinční město“.

Němci a Rakušané mají co chtěli - se všemi pozdějšími důsledky.
Evropa, Svět – v něm obyčejný člověk – se však radovat nemohou vůbec!




Na 10. dubna 1938 je vyhlášeno hlasování o připojení Rakouska k Říši, kde občané odpovídají na 2 otázky:
1) Souhlasíš se znovuspojením Rakouska s Německou říší, provedeném 13.3.?
2) Souhlasíš s kandidátkou našeho vůdce Adolfa Hitlera? (Tím je míněna kandidátní listina do Říšského sněmu).
A že Rakušané souhlasí, o tom svědčí výsledek. V Ostmarce souhlasí 99,7% občanů a to je víc, než ve zbytku Říše, kde souhlasí 99%.
Z velkých zemí to bylo jenom SSSR, které 17. března 1938 prostřednictvím sovětské vlády navrhuje, aby byla svolána mezinárodní konference, která by projednala opatření k boji proti agresi, protože po anexi Rakouska „je ohroženo Československo a později hrozí nebezpečí, že se agrese vhledem ke své nakažlivosti rozroste v nové mezinárodní konflikty… Zítra může být již pozdě, ale dnes je k tomu dosud čas, jestliže všechny státy, a zejména velmoci zaujmou pevné a jednoznačné stanovisko k problému, jak kolektivně zachránit mír.“
Návrh SSSR je odmítnut a za necelé 3 týdny Velká Británie, Francie a USA uznají připojení Rakouska k Říši de facto. Anglická banka vydá z příkazu své vlády Říšské bance rakouský zlatý poklad, který je zčásti uložen v Londýně.

Velmi brzy se dostane bývalým obyvatelům Rakouska té „cti“, že mohou bojovat za Hitlerovu Velkoněmeckou říši. Obyvatelé Ostmarky, bývalého Rakouska, bojují na všech frontách 2. světové války, především však na Balkáně.
Celkem 326 bývalých rakouských občanů získá Rytířský kříž. Celkem 227 obyvatel Ostmarky dostane generálské lampasy. Když Říše bojuje již 5. rok, slouží v německé armádě 1 000 000 bývalých Rakušanů. Ve Velkoněmecké říši je ze 100% jen 8% obyvatel rakouského původu. Přesto ze 100% jednotek SS je 14% Rakušanů. Ze 100% lidí, kteří se účastní brutálního teroru proti Židům je 40% „lidí“ rakouského původu.
Když je prováděna v březnu 1943 kontrola NSDAP, zjistí se, že je v něm 693 007 lidí rakouského původu.
O život přijde na frontě a v zázemí 372 000 Rakušanů, což je 5,6% z celkového jejich počtu.
Historik Evan B. Bukley o většině rakouských obyvatel napsal, že, cituji:
„podporovala Anšlus a německé válečné úsilí až do konce.“


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Naše vojsko – ročník 4 – číslo 3/2008 – Ing. Jiří Brož.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

Historické dokumenty
Hitlerova směrnice o vstupu německých vojsk do Rakouska
11.března 1938

Přísně tajné.
Berlín, 11.března 1938, 20:56
Vrchní velitel branné moci. Vytištěno ve 35 výtiscích.

1. Rakouská vláda nevyhověla požadavkům německého ultimáta.
2. Rakouským ozbrojeným silám bylo nařízeno, aby ustoupily před německými vojsky, která vstoupila do země, a aby se vyhnuly bojům. Rakouská vláda přestala fungovat ze své vlastní vůle.
3. Za účelem vyhnutí dalších krveprolití v rakouských městech započne vstup německých ozbrojených sil do Rakouska podle směrnic č.2 na úsvitu dne 12.března.

Očekávám, že vytyčení cílů bude dosaženo s největším možným vypětím sil co nejrychleji.
Podepsán A.Hitler

Zdroje:
XX.století o sobě, dějiny v dokumentech – Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková – Dialog 2005

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dne 12.února 1938 navštívil rakouský spolkový kancléř K.Schuschnigg Adolfa Hitlera v Berchtesgadenu. Hitler předložil své požadavky, které rakouský kancléř přijal. Přesto všechno ještě 11.března Německo odevzdalo do rukou rakouského kancléře znovu ultimátum s požadavky na demisi vlády a odvolání plebiscitu. Ten byl vyhlášen na 13.března 1938. Nato Hitler vydal směrnici o provedení anšlusu Rakouska, načež kancléř Schuschnigg dne 11.března ve večerních hodinách přijal kapitulaci. Rakousko se tak stalo součástí Třetí říše.

michan píše: Velmi brzy se dostane bývalým obyvatelům Rakouska té „cti“, že mohou bojovat za Hitlerovu Velkoněmeckou říši. Obyvatelé Ostmarky, bývalého Rakouska, bojují na všech frontách 2. světové války, především však na Balkáně.
Celkem 326 bývalých rakouských občanů získá Rytířský kříž. Celkem 227 obyvatel Ostmarky dostane generálské lampasy. Když Říše bojuje již 5. rok, slouží v německé armádě 1 000 000 bývalých Rakušanů. Ve Velkoněmecké říši je ze 100% jen 8% obyvatel rakouského původu. Přesto ze 100% jednotek SS je 14% Rakušanů. Ze 100% lidí, kteří se účastní brutálního teroru proti Židům je 40% „lidí“ rakouského původu.

Mám dotaz. Co si mám představit pod pojmem "účast na brutálním teroru proti Židům"?

Barrymore píše:Mám dotaz. Co si mám představit pod pojmem "účast na brutálním teroru proti Židům"?

Taky mám dotaz: Dokonce ani popírači holocaustu nepopírají masové popravy, mučení, vypalování vesnic, apod. Takže - co je na pojmu "účast na brutálním teroru proti Židům" nepochopitelného?

Já nic nepopírám, ale jak se k těm 40 procentům došlo?
- osoby, které byly příslušníky organizací, toto provádějících,
- osoby, prokazatelně (listinně zaznamenáno) se účastnící pogromů a deportací,
- osoby po válce policií usvědčené a odsouzené z téhož,
- lidé, předaní po válce osvoboditelům jako účastníci brutálního teroru,
- statistika výše uvedeného z Vídně přepočtená na celé Rakousko?
Rakousko mělo v roce 1939 6 653 000 obyvatel. Když vezmu složení populace z roku 1970, tak mládež do 14 let - 24%, důchodci nad 64 let - 14% (v letech 39 - 45 možná těch mládežníků ubylo, protože před válkou populace stagnovala). Celkem cca 38% populace, která se toho asi moc neúčastnila. Takže ve zbytku obyvatel minimálně každý druhý. Babička sice vždycky říkala, že rakušáci byli náckové větší než němci, ale že by až tolik? Ikdyž, vím o jednom chlapovi z Braunau am Inn, který toho napáchal víc, než všichni rakušáci dohromady.

To je mnohem lepší otázka než ta první. Škoda že jsi položil tamtu... teď už se na tebe kvůli ní asi mnoho lidí víš co.

Věta:
"Ze 100% lidí, kteří se účastní brutálního teroru proti Židům je 40% „lidí“ rakouského původu."

Věta je hodně jednoznačná, a základ má - z lidí Himmlerovi mašinérie likvidace Židů. Tedy číslo, které se vypočítává nikoliv z počtu lidí Rakouského původu - Ostmarky, ale které historický autor našel, když zjistil počty lidí, kteří Židy deportovaly, hlídali v koncentráku - SA-mani - a další složky Himmlerovi mašinérie, které je naháněli do plynových komor, nebo se jinak podíleli na jejich likvidaci a mučení ( neměl jsem čas hledat včera znovu všechny zdroje odkud jsem čísla čerpal, ale mě byla jasná - doporučuji si větu přečíst i s poklesnutím , s čárkou, ještě jednou).

Zdroj jsem dnes ráno konečně našel: - Naše vojsko – ročník 4 – číslo 3/2008, str. 51 – autor Ing. Jiří Brož. Cituji celou větu, kterou jsem já rozebral na věty 3, tedy svými slovy jsem použil informace - zde tedy doslovná citace z Ing. Brož:

"Třebaže Rakušané v době Hitlerovy vlády tvořili pouhých 8 % obyvatel Velkoněmecké říše, v SS jich bylo z celkového počtu 14 % a 40 % lidí účastnících se brutálního teroru vůči Židům."

A pak pan ing. Jiří Brož normálně pokračuje, že v březnu bylo členů NDSAP 693 007 a pak ztráty atd.

Díky za vysvětlení. Když to čtu znovu, nechápu, proč jsem tu větu pochopil jinak. Asi zapracovala spánková deprivace způsobená růstem synova chrupu.

michan píše:(...)
Když hrozí přímé zhroucení rakouské ekonomiky, stane v čele rakouské vlády Engelbert Dollfuss.





, člen Křesťanských socialistů a někdejší ministr zemědělství. Ten ustaví v květnu 1932 nový vládní kabinet a jako premiér se opírá o Parlament, který má převahu jen jednoho hlasu.

V tomto audio dokumentu Českého rozhlasu https://plus.rozhlas.cz/vrazda-kanclere ... se-8267960 jsou stručně rozebrány události před a po zavraždění tohoto rakouského premiéra v 1934 (včetně souvisejícího puče v Rakousku ... respektive proč na Rakousko nezaútočilo tehdejší Německo s Hitlerem jako kancléřem=premiérem... funkci německé prezidenta v té době ještě pár dní zastával P. v. Hindenburg).

Autorem tohoto audio dokumentu je Ondřej Houska, dříve historik zaměřený mj. na meziválečnou Itálii, což myslím je velmi užitečné zaměření vzhledem k popisovaným událostem

Otto Planetta je moravský rodák z Vyškova