PALBA.CZ

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 5.

Evropa 1925.




Tak jak se složitě vyvíjela situace v Evropě a ve světě, v druhé polovině 30. let, stejně tak složitě se vyvíjejí vztahy uvnitř „Malé dohody“.
Navenek naprostá shoda a při každé příležitosti se vydávají komuniké, že jsou všechny 3 státy připraveny své závazky splnit. Komuniké, která vydávají vládní představitelé i zástupci hlavních štábů velení, po pravidelných setkáních, vůbec nenaznačují, že dochází k rozporům. Ti, co čtou mezi řádky, a nebo jsou blíže zasvěceni do problematiky „Malé dohody“ však vidí, že právě ta výhradní orientace na Maďarsko, je vzhledem k stanoviskům Itálie, v podstatě neúčinná. Že je to právě ta neschopnost malodohodových států prohloubit závazky proti Německu, Itálii a do určitého času i proti SSSR, co jí znehodnocuje.
Skoro do konce roku 1936 zaujímají státy „Malé dohody“, alespoň navenek, společný postoj k otázkám mezinárodní politiky.
Tak například v červenci 1933 podepíší konvenci o definici „Agresora“ a postupují také společně, aby zmařili „Pakt čtyř“ (Velká Británie, Francie, Itálie a Německo), který navrhne Itálie.
Jednotně začínají prosazovat později i normalizaci vztahů se SSSR.
Ostře odsoudí italskou agresi v Habeši a důsledně plní sankce, které Itálii způsobí velké ekonomické potíže.
Společně se připojí i ke smlouvě o neintervenci, podepsané v Rio de Janeiru v roce 1936, ale nepřeruší diplomatické styky s republikánským Španělskem.
Naprosto jednotně vždy vystupují vůči všem snahám o porušení Versailleské smlouvy.
K prvnímu určitému rozporu dojde ve dnech 6. a 7. června 1936 při jednáních v Bukurešti, kterého se účastní československý prezident Beneš, rumunský král Carol




a jugoslávský regent Pavel.



Po skončení zasedání je vydáno rozporuplné prohlášení k případnému německému Anšlusu Rakouska ve kterém se říká, cituji:
„V případě Anšlusu, nepůjdou-li velmoci, nebudeme mobilizovat, budeme hledat modus vivendi. Budeme mobilizovat částečně, nemluvíce o tom.“
Regent Pavel pak při tom upozorní na prohlášení francouzského státníka Flandina, že Francie při Anšlusu nic nepodnikne a poté připustil, že, cituji:
„leda snad, kdyby Malá dohoda šla napřed.“
Rumunský ministr zahraničí Titulescu k tomu dodá, že, cituji:
„není závazek pro Francii mašírovat.“
Dohromady se sice účastníci konference ztotožňují s Benešovým názorem, že Anšlusem Rakouska by vzniknout světový konflikt mohl, ale jak Pavel, tak i Titulescu se nemíní v tomto směru nijak angažovat, takže nebezpečí rakouského Anšlusu se tím zcela znevažuje.
A je to právě Jugoslávie, která se v roce 1936 jako první snaží zbavit závazků „Malé dohody“.
Nejprve zamítá čs. návrh, aby se rozšířily malodohodové spojenecké smlouvy. Zamítá je přesto, že jsou podloženy slibem rozsáhlých čs. dodávek včetně vybudování zbrojních továren v Jugoslávii na výrobu „Malou dohodou“ unifikovaných zbraní.
A zase hned naopak dne 24. ledna 1937 Stojadinovičova vláda uzavírá samostatnou smlouvu o věčném přátelství s Bulharskem. Jugoslávie tak narušuje účinnost tzv. Balkánského paktu z 9. února 1934 namířeného proti bulharským snahám o revizi hranic v oblasti Egejského a Černého moře. Jugoslávie pak také uzavírá s fašistickou Itálií v březnu 1937 pakt o neútočení, a tím se stane nejslabším článkem pomalu upadající „Malé dohody“.
Ale rychlý odklon Jugoslávie od „Malé dohody“ nevyjadřuje jen toto výše popsané, vyjadřují to i další jednání, v nichž Jugoslávie zaujímá nežádoucí postoje (pro Malou dohodu).
Je to například postoj již při konferenci, která se koná dne 16. až 19. září 1937. Tehdy navrhuje rumunský ministr zahraničí N. P. Comnéne členským státům Balkánské dohody a pak ještě jugoslávské vládě zvlášť, zorganizovat společnou protirevizní akci na podporu Československa (revize vychází z Německa, Itálie a týká se menšin). Již ta předběžná jednání s jugoslávským představitelem Anričem jsou zcela bezvýsledná. Konečnou, naprosto negativní odpověď tlumočí 25. října 1937 rumunskému ministru zahraničí přímo sám předseda jugoslávské vlády Stojadinovič. Pak se také ostatní státy Balkánské dohody, Turecko a Řecko vyjádří, že rumunský návrh nepodpoří.
V průběhu této doby dojde k slavnostnímu prodloužení jugoslávsko-francouzské smlouvy. Při té příležitosti navštívil Stojadinovič Paříž, kde ujišťuje francouzskou vládu, že Jugoslávie zůstane Francii a „Malé dohodě“ věrná a že nelze pochybovat o tom, že v případě vypuknutí světového konfliktu vystoupí po boku Francie. Licoměrné Jugoslávii to již nikdo nevěří, protože její slova jsou v rozporu s činy jugoslávské vlády.
Nikdo tehdy nepochyboval, že je Jugoslávie na cestě k neutralitě.
Francouzský ministr zahraničí Delbos pak oplácí v prosinci 1937 návštěvu Jugoslávii. Delbosovi však neujde, že před jeho návštěvou Stojadinovič oficiálně navštívil Řím a Berlín.
V Itálii Stojadinovič zdůraznil, že Jugoslávie bude i nadále pokračovat v cestě, kterou ji vytyčuje italsko-jugoslávská dohoda z března 1937. Stojadinovič pak dodá, že výslovně odmítl požadavky na posílení „Malé dohody“.
Když se potom v polovině ledna 1938 setká v Berlíně Stojadinovič s Hitlerem prohlásí, že Jugoslávie se nikdy nepřikloní k jakékoli alianci, která by byla zaměřena proti Německu. Zároveň Stojadinovič kladně komentuje Hitlerovy výroky o hrozbě bolševizace Evropy a o společném německo-jugoslávském zájmu zamezit každému pokusu o restauraci Habsburků. Jediným čím Stojadinovič trochu zklame Itálii při rozhovorech v Německu je, že se nevyjádří k návrhu na větší sblížení s Maďarskem.
I jiné příležitosti Stojadinovič využívá k rozbití souladu mezi státy „Malé dohody“. Soustavně se vyjadřuje v tom smyslu, že je naprosto nutné dosáhnout čs. dohody s Německem a projevuje nedůvěru k bojové zdatnosti Československé armády, která prý má slabinu v nevýhodném národnostním složení.
Násilný Anšlus Rakouska Německem považuje Stojadinovič za nevyhnutelný a vyjádří se tak, že to pro Jugoslávii nepředstavuje žádné neštěstí.
Stojadinovič je tak zaslepen, že přitom vůbec nebere v úvahu, že právě obsazení Rakouska bude pro Jugoslávii v roce 1941 osudné. Bude stejně osudné jako přímé spojení Německa s Maďarskem.
I to jak kritizuje Československou armádu za její národnostní složení se má jednou vymstít právě Jugoslávii.
Právě v roce 1941, za války Jugoslávie s Německem, dojde na frontě k drtivému selhání chorvatských pluků a přímo k dezerci několika větších slovinských jednotek z fronty. Toto vše způsobí kolaps celé jugoslávské armády a Jugoslávie je dobyta za několik dní.

V roce 1937, 38 kde nyní jsme, to hraje Stojadinovič na všechny strany.
Jak se zhoršuje postoj „Slovanské Jugoslávie“ vůči „Slovanskému Československu“ to dokumentuje i výrok zástupce Jugoslávie ve Společnosti národů Subotiče, který pronese v lednu 1938 v Bělehradě k rumunskému diplomatovi Miceskovi. Tehdy Subotič Miceskovi řekne, že by bylo žádoucí, aby se Rumunsko co nejvíce ztotožnilo s novými trendy jugoslávské zahraniční politiky a že tak zůstane ušetřeno válečných bouří, které se mohou kvůli Československu rozpoutat.
Ten samý Subotič pak svému čs. kolegovy Heidrichovi říká, že, cituji:
„Stojadinovičovou snahou je, aby Jugoslávie mohla v příštím konfliktu zůstat pokud možno neutrální.“
Neutrální by prý Jugoslávie měla být i kvůli tomu, že je úroveň jugoslávské armády nedostatečná.
Ale jugoslávská vláda Stojadinoviče jde dál, ona zpochybňuje i možnost francouzské vojenské pomoci Československu (tady má bohužel pravdu, kterou si v té době nikdo neuvědomí a ani v čase nepřipustí). Jugoslávie tvrdí, že v okamžiku vypuknutí československo-německé války Francie zřejmě podlehne tlaku Velké Británie, která není vůbec ochotna vést pochybnou válku kvůli Československu.
Ještě to byla doba, kdy to Francii nadzvedne. Ještě to byla doba, kdy to v celé Francii vzbudí značné pohoršení. Již 20. ledna 1938 sděluje francouzský ministr zahraničí Delbos čs. vyslanci Š. Osuskému, že povolal do Paříže bukurešťského a bělehradského vyslance a pověřil je, aby svým vládám tlumočili francouzskou nespokojenost s jejich současnou politikou.
Přímo při tom pak Osuskému řekne, že, cituji:
„Burgérovi uložil, aby vyřídil Stojanovičovi a regentu Pavlovi, že na oko neustále ujišťují Francii i „Malou dohodu“, že budou při nich stát, budou-li napadeny, ale že Francie bohužel s politováním konstatuje, že skutečná jugoslávská politika se s těmito slovy značně rozchází.“
Tehdy se ještě francouzská vláda marně pokouší na Jugoslávii působit i ekonomickým nátlakem. Páky však nemá. Zahraniční obchod mezi Jugoslávií a Francií je nevýrazný. A pokud jde o prodej zbraní, tam Francie nechce výrazně zasahovat, neboť si chce udržet aspoň nějaký vliv na velení jugoslávské armády.

Ohromné zklamání pak přinese schůzka představitelů „Malé dohody“ ve dnech 4. a 5. května 1938, tedy jen několik měsíců před Mnichovskou schůzkou, Mnichovskou zradou, krizí v Československu.
Schůzka se má konat původně v Praze, ale na přání právě Stojadinoviče, který nechce provokovat Německo, je schůzka přeložena do odlehlé rumunské Sinaje.
Hlavním bodem schůzky „Malé dohody“ je posouzení maďarských možností po březnovém Anšlusu Rakouska. Zároveň má být probrán postoj jednotlivých signatářů „Malé dohody“ vůči Maďarsku a případné anulování vojenských klauzulí zahrnutých do Trianonské smlouvy (zda povolit zbrojení Maďarsku).
Na schůzce se také okrajově probírá i postoj signatářů „Malé dohody“ v případě, že by vypukla československo-německá válka. Přestože k Maďarsku zaujaly všechny 3 státy podobný postoj, postoj jednoznačný a nekompromisní, k Československu zaujímají na Sinaji jugoslávští a rumunští představitelé odlišný postoj.
Oba – rumunský ministr zahraničí Comnéne i jugoslávský ministerský předseda Stojadinovič – považují agresivnější postoj Maďarska za naprosto nereálný a předpokládají, že se Maďarsko do války jít neodváží.
Ale také oba dají jasně najevo – že pokud se Československo dostane do konfliktu s Německem – bude to výhradně věc Československa.
Stojadinovič dokonce prohlásí, že, cituji:
„Jugoslávie by byla nepoctivá, kdyby slibovala pomoc v případě útoku Německa a Itálie.“
Pak Stojadinovič řekne, že ani vznik všeobecného konfliktu by nemusel znamenat automatickou jugoslávskou účast ve válce a že Německo válku nechce, protože se nejprve musí vypořádat s Anšlusem Rakouska. Pokud jde o Německo má v Československu zájem jen o uspokojení sudetských Němců. Rumunský ministr zahraničí Comnéne pak k tomu jen dodá, že rád sdílí Stojadinovičův optimismus a rovněž československé vládě radí jednat se sudetskými Němci.


Poznámka:
Termín „modus vivendi“ použitý při závěrečném prohlášení z Bukurešti viz zde - http://cs.wikipedia.org/wiki/Modus_vivendi

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 6.

Na konferenci „Malé dohody“, která se konala ve dnech 4. a 5. května 1938 v rumunské Sinaji, byl přizván také zástupce Maďarska Bardossy. Představitelé „Malé dohody“ zde, pokud jde o Maďarsko, uznávají své závazky a zároveň dospějí k přesvědčení, že je to Maďarsko, které se nechce dohodnout. Což vyplývá z jednání právě s maďarským zástupcem Bardossym. Maďarský zástupce byl přizván především v záležitosti jednání o případném povolení maďarského zbrojení. Na konferenci zástupci „Malé dohody“ trvají na uzavření společné dohody o změnách vojenských klauzulí v Trianonské smlouvě a na podepsání paktu o neútočení. Všechno toto Maďarsko podmiňuje změnami v postavení maďarských menšin v malodohodových státech. Státy „Malé dohody“ sice souhlasí s jednáním o menšinách, ale Rumunsko k tomuto požadavku vznese předem řadu výhrad. Zástupci Československa si pak vynutí příslib, že případnou konečnou dohodu musí podepsat všechny státy „Malé dohody“.

Na konferenci „Malé dohody“ konané ve dnech 21. a 22. srpna 1938 v Bledu naznačuje Stojadinovič naprostý nezájem Jugoslávie na osudu Československa a zároveň přitom kritizuje francouzskou zahraniční politiku.
Již o měsíc později argumentuje Stojadinovič tvrzením, že podle sdělení hlavního štábu není jugoslávská armáda vůbec schopná ofenzívy. Když se rumunská vláda přímo zeptá vlády jugoslávské, jaký je její skutečný vztah k závazkům vyplývajících z „Malé dohody“, Stojadinovič dne 21. září 1938 odpovídá, že přijala-li čs. vláda britsko-francouzský návrh, přestává malodohodová smlouva existovat, a Jugoslávie už nemá proto vůči Československu žádné závazky, takže i kdyby Maďarsko na ČSR zaútočilo, zůstane Jugoslávie neutrální.
Když Československo vyhlásí dne 23. září 1938 „Mobilizaci“, odmítá Stojadinovič na schůzce s Comnénem rumunský návrh na společnou akci proti revizionistickým snahám Maďarska a zároveň přiměje rumunského ministra zahraničí, aby v podstatě vyčkával. Samotný jugoslávský hlavní štáb ve dnech „Mnichovské krize“ žádné přípravy neprovede.
Na přímé československé dotazy co Jugoslávie podnikne, jugoslávská vláda vůbec neodpovídá.

V Rumunsku, jako takovém, je situace jiná.
Řekli jsme si, že hlavní prioritou rumunské politiky bylo dosažení hodnotné, ale hlavně spolehlivé garance východních hranic se SSSR a nových hranic s Bulharskem. Zajištění proti Maďarsku bere Rumunsko vždy jako to druhořadé. Rumunsku je jasné, že Maďarsko žádnou sebevražednou akci nepodnikne, že jen čeká na vhodný okamžik, kdy se zapojí do koalice s Itálií, či Německem. Méně pravděpodobné pak bylo, že by se spojilo Maďarsko s Bulharskem, nebo SSSR. Rumuni vždy počítali, že takovýto všeobecný válečný konflikt, by musel být řešen v rámci nějakého širšího a významnějšího spojenectví, než jaký představovala „Malá dohoda“. Do jisté míry tak Rumunsko dává přednost alianci s Polskem proti SSSR a také členství v Balkánském svazu, které jej zajišťuje proti Bulharsku.
V 30. letech dochází k postupné obnově rozvráceného sovětského hospodářství, které probíhá se zahraniční pomocí. Velkým tempem při něm také pokračuje výstavba Rudé armády, na níž sovětský stát vynakládá obrovské prostředky.
Je to právě tato skutečnost, která nutí rumunský hlavní štáb k pochybám, zda jsou vůbec schopny polsko-rumunské jednotky zadržet příval Rudé armády. Podobný názor začíná pomalu převládat i v polských štábech.
Pak tedy obě země, jak Rumunsko, tak Polsko, horečně hledají další významnější spojence, ale v Evropě to je jen Francie, nebo Německo. Samotné spojenectví se SSSR Poláci jednoznačně a ze zásady odmítají. SSSR totiž Polsko považuje za mnohem většího a nebezpečnějšího nepřítele než je nacistické Německo.
Všechny tyto obavy a úsilí Polska, o získání hodnotnějších záruk polských hranic, vyústí nakonec v problematický německo-polský pakt o neútočení v roce 1934.

Jinak geograficky situované Rumunsko (nesousedí s Německem), dává vždy přednost orientaci na Francii.
V době kdy je ve funkci ministra zahraničí Titulescu, významný zastánce francouzského systému kolektivní bezpečnosti a pevného přátelství s Československem a s Francií – představuje Rumunsko nejpevnější článek „Malé dohody“.
Za Titulesca je i reálná naděje na vyřešení průjezdu Rudé armády přes Rumunsko a dokonce snad i na prohloubení malodohodové smlouvy i na případ německého útoku na Československo.
Ovšem ještě před tím, než mohou být upřesněny francouzské garance, dojde k odvolání ministra Titulesca a k uzavření sovětsko-francouzské a z ní vyplývající čs.-sovětské spojenecké smlouvy, které způsobí určité politické rozladění mezi Rumunskem a Francií.
Problémem se stane to, že případná sovětská pomoc Československu, i když vázaná na Francii, vyžaduje nutně souhlas rumunské vlády s transportem sovětských vojsk přes rumunské území. To proto, že průjezd přes Polsko je naprosto vyloučen.
Většinová část rumunských politiků vysloví vážné obavy, aby povolení k průchodu Rudé armády přes rumunské území, i když vydané na žádost Francie, či Společnosti národů, SSSR nezneužilo k obsazení Besarábie, či k ovlivňování rumunské vnitropolitické situace.
Zároveň si rumunská vláda není rovněž jistá, zda nová francouzsko-sovětská spojenecká smlouva nějak nezabrání uskutečnění francouzských záruk rumunských hranic vůči SSSR. Tyto obavy nedokáže rozptýlit ani rumunsko-sovětská smlouva o přátelství, nedokáže je rozptýlit ani pakt o neútočení uzavřený na popud Francie se SSSR v září 1935.
V roce 1936 se na francouzský nátlak povede jediné, že je dosaženo příslibu zatím blíže nespecifikované dohody s Rumunskem o případném průchodu sovětských vojsk přes rumunské území, po jediné železniční trati, kolem které je vymezen koridor maximální šířky 10 km. Je také navrhováno i povolení sovětské letecké a vojskové základny v severním Rumunsku.
Je vydán souhlas s výstavbou strategické železnice od sovětských hranic přes Besarábii ve směru na křižovatku Satu Mare a k čs. hranici na Podkarpatské Rusi. Trať projektují čs. technici a financuje ji čs. a francouzská vláda. Povolení stavby kompenzuje čs. strana Rumunsku zvýšenými dodávkami průmyslového zboží včetně zbraní a financováním výstavby rumunského zbrojního průmyslu. Trasa trati vede odlehlými kraji a částečně i málo přístupným terénem, což vyžaduje velké terénní úpravy. Proto je trať v několika úsecích stavěna jen jako jednokolejná.
Trať se začíná stavět ihned, a to i přes všechny protesty polské vlády a rumunské opozice.
O této trati ještě mluvit budeme – je dobré si o ní vše pamatovat.
Nyní si řekněme důležitou věc – jednání o konkrétních podmínkách průjezdu Rudé armády dál nepokračuje.
To přesto, že v únoru 1936 slibuje rumunský král Carol francouzskému ministru zahraničí Paul-Boncourovi, že technické otázky průjezdu budou projednány přímo s čs. hlavním štábem a jeho prostřednictvím i se zástupci Rudé armády.
Nyní to nejdůležitější – k těm jednáním bohužel nedošlo.
Celou dobu probíhají jen sporadické, ale co je nejhorší zcela nezávazné rozhovory. Jako například se v červenci 1936, kdy se uskuteční, přes odpor rumunských opozičních stran, rozhovor ministra zahraničí Titulesca se sovětským lidovým komisařem pro zahraničí Litvinovem.
V rozhovorech není dosaženo žádného konkrétního výsledku. Všechna jednání o průjezdu Rudé armády přes území Rumunska (nikdy také jak uvidíme do Mnichova nedostavěné trati) pokračují zdlouhavě a jsou neustále narušována neřešitelnými překážkami technického, organizačního, ale i politického charakteru.
Stavbu této trati studovali a řídili čs. experti a podmínky průjezdu odhadovali většinou se skrytou pomocí svých rumunských kolegů (sověti nikdy neposkytli co, kdy a kolik by dopravovali a jakou kapacitu vyžadují). Pokusy o kontakt se sovětskou stranou neuspějí, neboť sovětští experti vyžadují kompletní diplomatické povolení průjezdu a dávají všem najevo, že o průjezd Rumunskem má velení Rudé armády jen velice okrajový zájem.
V době těchto prvotních nezávazných jednání o železniční trati, která měla zabezpečit průjezd Rudé armády do Československa, dojde v Rumunsku k politickým změnám.
Nová rumunská vláda, ze které je odstaven Frankofil Titulescu pak průjezd Rudé armády dále neřeší.

Evropa v roce 1937.




Na polský nátlak donutí rumunská opozice v roce 1937 krále Carola, aby odvolal svůj slib z února 1936.
Do rumunské ústavy je zařazen článek, který naprosto vylučuje všechny formy průjezdu cizích vojsk rumunským územím, a to i v případě, že o povolení k průchodu požádá sama Společnost národů.
Rumunsko se tak oficiálně přesouvá na stranu Polska.
To i přesto, že se objevují občasné náznaky, že stanovisko zakotvené v ústavě Rumunska není konečné.
Král Carol, někteří členové vlády a hlavně představitelé rumunské armády nevylučují změnu, která by mohla nastat v tom případě, že by se zapojila Francie do čs.- německého konfliktu.

Na samotné stavbě strategické železniční tratě dojde na jaře 1938 k zastavení prací. Při tomto zastavení prací jsou odhaleny četné korupce, zpronevěry a dokonce i sabotáže.
Zasáhne francouzská vláda. Na základě tohoto francouzského zákroku, který je provázen i hrozbou čs. hospodářských sankcí a zastavením dodávek zbraní, je výstavba železniční tratě opět zahájena.
Ovšem v jednáních o použití této strategické železniční trati, není ani na jaře 1938 dosaženo sebemenšího pokroku. Povolení transféru Rudé armády přes rumunské území tak zůstane až do tragického září 1938 nevyřešeno!!!
Oficiálně stále platí striktní rumunský zákaz jakékoli formy přesunu sovětských jednotek.

Trať sama, přestože jí bylo velice třeba, není zcela hotová. Některé úseky nejsou dokonce překlenuty ani úzkorozchodnými kolejemi pro pracovní vlaky. Hromadný transport sovětské armády byl v nedohlednu. Neřešily se ani vlastní technické otázky průjezdu přes Rumunsko. Vůbec nebylo provedeno napojení stávající trati na sovětské širokorozchodné železnice. A předpokládané překládací stanice zůstanou jen na rýsovacích prknech.

Taková je pravda a pamatujme si ji! Ještě se dozvíme další pravdy.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 7.

Státy „Malé dohody“ neměly ani mocenské postavení v podunajském prostoru, neboť již v dubnu 1927 uzavře Maďarsko, do té doby naprosto izolované, smlouvu o přátelství s Itálií. Tato smlouva mezi oběma státy je uzavřena se záměrem, aby do Evropy nepronikl bolševizmus. V roce 1930 pak k této smlouvě Itálie a Maďarska přistupuje i Rakousko.
Na základě toho předpokládá zahraniční politika ČSR, že se nebude opakovat situace z roku 1919, kdy maďarská armáda pod rudými prapory a velením Béla Kuna zahájila vojenský nástup na Slovensko. Právě toto protisovětské zaměření smluv vylučuje sovětskou podporu, stejně jako válečnou účast SSSR po boku Maďarska. To bylo to, čeho se státy „Malé dohody“ obávaly. Ke všemu přistupují i počáteční přátelské vztahy ČSR s Itálií, kdy se čs. vláda utěšuje, že se Itálie bude ve vlastním zájmu snažit zabránit opětovnému vzniku Rakouska-Uherska, což odpovídá i zájmům „Malé dohody“.
K první vážné roztržce s Itálií dojde až v roce 1935, kdy ČSR uzná SSSR a uzavře s ním spojeneckou smlouvu. A také když čs. ministr zahraničí dr. E. Beneš jako vrcholný představitel Společnosti národů prosazuje sankce proti Itálii při jejím útok na Etiopii. Jsou to pak omezené dodávky čs. zbraní habešské armádě, které rozkol s Itálií dovrší.
Tato roztržka pak značně zvýší okrajový význam italských smluv s Maďarskem a Rakouskem. Také uzavření čs.-sovětské smlouvy a toto rozladění čs.-italských vztahů pak zmaří plány ČSR na dosažení dohody s Rakouskem o případné společné obraně proti Německu. Stejně tak zmaří i dohodu s Maďarskem o uspořádání podunajského prostoru.
Tak jak stoupá hospodářská závislost Itálie na nacistickém Německu mění se i radikálně význam Maďarska, které již nemůže být nadále paralyzováno státy „Malé dohody“.
Tento propletenec jednotlivých smluv pak pokračuje.
Je tady nevyjasněné stanovisko Rumunska k otázce průchodu Rudé armády na pomoc Československu. Jsou tady určité pochyby o věrnosti závazkům, které vyplývají z malodohodové smlouvy, jak to zdůrazňuje francouzský představitel Daladiér ve svém rozhovoru s čs. vyslancem Osuským dne 21. ledna 1938. Tehdy Daladiér řekl, že má starosti o „rumunský petrolej“ v souvislosti s dočasným nástupem vlády O. Gogy, který jako předseda rumunské křesťansko-sociální strany je znám svými profašistickými sklony.
Naštěstí je tato rumunská vláda ještě v lednu 1938 nahrazena vládou patriarchy Cristea, ve které krátce působí jako ministr zahraničí Tatarescu, Frankofil, zastánce „realistické revize“ vztahů k Francii a Československu, který se snažil hlavně o utužení Balkánského paktu a o zkvalitnění „Malé dohody“. Posílí se také postavení krále Carola, který souhlasí s Tatarescovým úsilím o zastavení německých expanzních plánů do jihovýchodní Evropy cestou bilaterálních jednání s jednotlivými středoevropskými státy.
Bohužel i tato realistická vláda v Rumunsku brzy padne a rumunský postoj k Československu začne opět kolísat.
Jak již víme v Sinaji, na konferenci „Malé dohody“ podpoří rumunský představitel Comnéne Stojadinovičův názor, že otázka sudetských Němců je výlučně záležitostí ČSR a Německa a že Rumunsko a Jugoslávie do ní nemohou zasahovat. Stejně se pak vyjádří i rumunský král Carol v rozhovoru s prezidentem Benešem, když mu řekne, cituji:
„…Rumunsko v případě čs.-německé války nezasáhne. Dá se na pochod jen tehdy, zaútočí-li Maďarsko. Jinak bude rumunský postoj velmi pozitivní a vůči Maďarsku vždy tvrdý…“
V podobném názoru pak vyzní i prohlášení rumunské vlády, kterým se zamítají Stojadinovičovy snahy o uzavření dvoustranné jugoslávsko-rumunské dohody, která byla zaměřena proti československým zájmům.
Pro všechny možné smlouvy v Evropě byl osudovým obratem rok 1935, kdy byla uzavřena čs.-sovětská spojenecká smlouva. Pro mnohé evropské politické kruhy tato smlouva mezi ČSR a SSSR znamená zastřený pokus o infiltraci bolševizmu do střední Evropy. Právě z této smlouvy vzniká nutnost průjezdu Rudé armády přes některou ze dvou zemí – přes Polsko, nebo přes Rumunsko.
Většina evropských zemí, zvláště zemí poblíž SSSR má vážné obavy z přítomnosti Rudé armády za válečných podmínek v Evropě.
Právě z obav z nežádoucího pronikání sovětského vlivu rapidně klesá význam „Československo-Sovětské smlouvy“, protože právě tento průchod sovětských jednotek Polskem, nebo Rumunskem se nedaří vyřešit.

Francouzsko-sovětská aliance tehdy představovala od samého začátku jen nutný mezistupeň pro uzavření smlouvy čs.-sovětské.

Všem v Evropě a ve světě bylo z bolševické ideologie jasné, že SSSR vůbec nepředpokládá, že by měl někdy vážně vojensky podporovat „kapitalistickou Francii v imperialistické válce s Německem“.
Stejně ideologicky bylo jasné, že se ani Francie nemíní vážně angažovat ve prospěch SSSR, v jeho případných válečných konfliktech se sousedy v Evropě, se kterými měla Francie spojenecké smlouvy.
Praktické uplatnění francouzsko-československé smlouvy přicházelo v úvahu jen za války s Německem, s tím ale SSSR nehraničila, a tak bylo jeho uplatnění pochybné, a to i v případě, kdyby válka propukla kvůli Československu, v jehož prospěch byla vlastně sovětsko-francouzská smlouva uzavřena.

Právě propletenec těchto významných vojenských aliancí nacistické Německo přesně odhalilo. Nacistická špionáž v symbióze s německou zahraniční politikou přesně věděla, že „Achilovou patou“ všech smluv je právě otázka průjezdu Rudé armády do Evropy.
Nacistické Německo proto zaměří propagandu k vzbuzování dojmu, že čs.-sovětská smlouva představuje ve skutečnosti most k pronikání bolševizmu do střední Evropy, při kterém bolševici využijí tradičního rusofilství českého národa.
Německá propaganda a všechny kanály (samozřejmě i špionážní) se soustředí na Polsko a Rumunsko. Na Polsko a Rumunsko vyvíjí velmi tvrdý nátlak, aby za žádných okolností nedovolili transfer Rudé armády do Evropy.
Němci naznačují Polsku i Rumunsku, že jsou ochotni poskytnout oběma státům mnohem hodnotnější záruky jejich hranic, než mohou očekávat od nedořešeného (právě průjezd Rusů a vzdálenosti Francie) francouzského garančního systému.
Jsou to právě tato nacistická tvrzení, která pochopitelně nacházejí živnou půdu u Polska a Rumunska a přispívají k oslabení sovětských aliancí.
Pak je tedy úplně jasné, že v září 1938 je čs.-sovětská spojenecká smlouva v podstatě neúčinná, protože pro její uplatnění chybí potřebné předpoklady.
V celé Evropě, ale i ve světě, v té době nikdo nepochybuje o tom, že je Rudá armáda připravena využít ozbrojených akcí na polském území, které by při vynuceném průchodu do ČSR vznikly. Nikdo na světě nepochybuje o tom, že jakýkoli průchod Rudé armády do jedné ze zemí na pomoc Československu znamená válku.
Tady je také ten jeden z hlavních důvodů, proč se mnoho zemí začne od ČSR odklánět a nechce mít s ČSR nic společného i přes všechny smlouvy!!!

Tady je skryta odpověď na otázku: Proč byla v letech 1935 – 1938 a pak i 1939 ČSR tím „ prašivým psem Evropy a světa“??? !!!
Omylů a chyb se dopouštějí nejen lidé, ale i státy a v tomto případě to byl i svět a měl na to doplatit v podobě 2. světové války!!!

Pamatujme si i tyto pravdy doby!!!

Ale ještě to není vše, co nám pan Miloslav John historicky sděluje o „Mnichovské zradě“ a době před zradou. Ještě to není vše z faktů a pravd, které by měl každý, kdo chce tuto dobu hodnotit, vědět.
Ještě přijde mnoho faktů a pravd, které dřívější jednostranné historické spisy buď úmyslně, nebo z neznalosti, nejen zamlčují, nebo nezdůrazňují, ale oni je přímo překrucují!!!

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 8.


To, že politika rozporných zájmů ČSR, Rumunska a Jugoslávie vede k postupnému rozpadu „Malé dohody“, neznamená, že to platí pro práci hlavních vojenských štábů.
Hlavní vojenské štáby „Malé dohody“ na svých pravidelných schůzkách nejvyšších armádních představitelů soustavně hodnotí připravované nástupní plány a rozpracovávají je až do nejmenších podrobností. Samozřejmě hlavního nepřítele vždy představuje Maďarsko, proti kterému bude ihned zahájena společná ofenzíva všech 3 států. Jen některé z připravovaných vojenských plánů se okrajově zabývají i možností válečných akcí proti Bulharsku, nebo proti jiným státům, ale i v těchto případech to má být nejprve rychlé zničení maďarské armády.
Takto vypracované vojenské nástupní a ofenzivní plány uvádí vždy přesné počty vojenských jednotek a načasování ofenzivních akcí. Stejně tak jsou v těchto plánech zakotveny reakce na případnou změnu během konfliktu.
Možnost, že osamocený konflikt s Maďarskem okamžitě přeroste ve všeobecnou evropskou válku, nebo že Maďarsko bude postupovat v souladu s plány Italů a Němců, s tím počítají jen některé z posledních 19 plánů „Malé dohody“. I v těchto případech se však útok na Maďarsko považuje za prioritní, a možnost, že některý ze signatářů „Malé dohody“ bude zaneprázdněn válkou s některým ze silnějších sousedů, se v plánech odráží jen v případném snížení podílu jeho jednotek na akcích proti Maďarsku.
Všechny tyto válečné přípravy proti Maďarsku vypracovaly státy společně, když si přitom navzájem vyměnily zpravodajské informace.
Plány „Malé dohody“ zahrnují i přesný program činnosti vlastní špionážní sítě, vymezení oblastí jejich činnosti, aby si jednotlivé zpravodajské složky navzájem nepřekážely.
V plánech „Malé dohody“ se počítá i s občasnou výměnou informací o německé a italské armádě. Při tom všem samozřejmě probíhá i těsný kontakt s francouzskou zpravodajskou službou. Také hlavní zásady navržených ofenzivních variant proti Maďarsku se po odborné stránce, v hrubých rysech, konzultují s francouzským hlavním štábem. U některých zpravodajských studií, které se zapracovávají do plánů „Malé dohody“ tak dochází k velice náročné spolupráci států čtyř.
Všechny tyto operační plány „Malé dohody“ byly samozřejmě velice přísně utajovány. Dokonce na schůzce štábů dne 27. listopadu 1935 je rozhodnuto, aby se nadále všechny informace vojenské povahy vztahující se k ofenzivním plánům utajovaly i před členy vlád, parlamentů a státních orgánů (vědět má na požádání jen prezident).

Již od konce 20. let se v armádách „Malé dohody“ připravovala typizace výzbroje pozemních jednotek. Z těchto nově zaváděných zbraní v „Malé dohodě“ se uplatní především pěchotní zbraně a děla čs. vzorů. Sem patří puška vz. 24 viz odborný článek od sa 58
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2503
, lehký kulomet vz. 26 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=620
, postupně i těžký kulomet vz. 37



TK vz. 37 po zabudování do pevnosti.





a téměř všechny typy děl viz též zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1571
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=385

Rumunská armáda jako první zavede čs. tank AH – IV – R: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=394
a také LT vz. 35 (Š IIa): http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=390


Ovšem k typizaci nedochází u letectva, neboť čs. průmysl nemá potřebné výrobní kapacity a je umístěn příliš blízko u ohrožených hranic, takže se na jeho válečnou výrobu nedá spoléhat.
Rumunsko se zaměřuje na letectvo francouzské a polské. Jugoslávie pak na francouzské a britské stroje. Od roku 1938 pak nakupuje Rumunsko a Jugoslávie i letouny italské a německé.
Typizace zbraní a výstroje představuje v „Malé dohodě“ důležitý článek soudržnosti. ČSR jde tak daleko, že na nátlak čs. vlády musí často čs. zbrojovky dodávat Rumunsku a Jugoslávii válečný materiál pod cenou a vzniklé schodky musí hradit MNO (Ministerstvo národní obrany). Platební podmínky obou partnerů jsou neurovnané, platby přichází pozdě.
Za velmi výhodných podmínek se také v Rumunsku a Jugoslávii ( pro oba státy ) budují pobočky čs. zbrojovek, protože se počítá s tím, že v případě rozsáhlé evropské války by kapacita továren ČSR nestačila. I všechny tyto transakce jsou pro čs. stranu značně ztrátové a nevýhodné.
Problémem také je, že do roku 1938 jsou zástupci rumunské a jugoslávské armády průběžně seznamováni s výsledky čs. zbrojního výzkumu, ač není vůbec jisté zda k objednávkám dojde.
Jedním z problémů zpravodajských služeb, ale i hlavních štábů „Malé dohody“ bylo, že značně přeceňovaly maďarský branný potenciál, stejně jako možnosti maďarské armády.
Ačkoli byla samostatná maďarská akce skoro vyloučena, byla hlavní pozornost „Malé dohody“ vždy upřena na Maďarsko, které mělo být od samého začátku války cílem koncentrovaného útoku.
Mezi vypracovanými a historicky a dokumentačně doloženými variantami operačních plánů malodohodových armád existují pochopitelně i takové, které na nepřátelské straně počítají i s válečným vystoupením dalších evropských států, jako je Německo, Rakousko, Itálie, Bulharsko a SSSR. Těmto státům je však ve společných nástupních plánech věnována jen nepatrná pozornost.
Konflikty proti těmto vyjmenovaným státům mají být výhradně záležitostí jimi napadeného spojence a v dané variantě nástupního plánu se to má projevit jen tím, že partner „Malé dohody“, který je napaden tímto jiným sousedním státem, poskytne pro společnou ofenzívu proti Maďarsku jen menší síly, aby mohl většinu svých jednotek nasadit na své hlavní frontě.
Počínaje rokem 1935 se ukazuje, že Itálie a Německo neponechají Maďarsko svému osudu a že je zahrnují do svých plánů na uspořádání jihovýchodní Evropy. Od této chvíle pak tedy samostatný válečný konflikt jen s Maďarskem nepřichází v úvahu. Státy „Malé dohody“ tak musí počítat jen s velkou evropskou válkou, v níž by musely válčit na několika frontách. Přesto i v těchto případech plánují malodohodové štáby, že musí porazit nejprve Maďarsko a proti Německu a Itálii si musí za každou cenu zajistit pomoc armády Francie. Pokud by do války proti Německu, nebo Itálii zasáhla Francie, či její další spojenci, stejně pak nebylo podle názoru „Malé dohody“ vyloučeno, že se maďarská vláda bud snažit válce vyhnout a že zůstane neutrální. Pokud by se Maďarsko po boku Německa, či Itálie zapojilo do velké evropské války a vyslalo vojska proti některému z malodohodových států, dostalo by se určitě do nejvyššího stupně ohrožení. To proto, že pro „Malou dohodu“ bylo Maďarsko za každé strategické situace nejdůležitějším soupeřem.
Ve všech malodohodových nástupních plánech se považovalo za nejúčelnější vyřadit Maďarsko jako první, a to dříve, než se na ostatních frontách projeví zvýšený bojový tlak. Dokonce v plánech „Malé dohody“ se nacházel i záměr, aby Maďarsko zachovávající nespolehlivou neutralitu, bylo za každou cenu do války zataženo a co nejdříve zlikvidováno, to i za účelem toho, že se zlepší a udrží spojení mezi státy „Malé dohody“.

Ze zachovaných historických dokumentů, z výpovědí a poznámek bývalých představitelů čs. hlavního štábu je zřejmých celkem 19 variant nástupních plánů „Malé dohody“ proti Maďarsku.
Těchto 19 variant nástupních plánů „Malé dohody“ si blíže popíšeme v dalších dílech.


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

Michane, píšeš o velkých stycích Polska a Rumunska. Proč nebyla snaha předejít či nahradit smlouvu ČSR a SSSR lepšími vazbami mezi těmito státy? Byly vůbec takovéto snahy? Např. že by Rumunsko bylo prostředníkem mezi ČSR a Polskem? Nebo k tomu vůbec nedošlo?

Již jsme i my dva kolego Rosomák zde o tomto problému diskutovali - viz zde : http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
( Beckovské Polsko ). Samozřejmě Rumunské snahy o zprostředkování ČSR - Polsko byly a byly průběžné, ale vždy narazily na to, co je řečeno o řádek níž.
Zde v tomto Úvodu jsou popsány - problémy - Proč byla špatná, nebo velmi problematická shoda např Československa a Polska? To přes všechny snahy Francie.
Mnoho dalšího ještě bude řečeno u Čs. - francouzské smlouvy a u Polsko 1. září 1939, kde z hlediska Poláků rozebereme jejich vztahy a smlouvy se všemi sousedy.

Dajú sa niekde prečítať scenáre ako by reagovala malá dohoda (alebo jednotlivé štáty) v prípade tých menej pravdepodobných scenárov?
Pri útoku Talianska, Rakúska, Bulharska, ZSSR?
Michan napísal že tých scenárov je celkom 19 kde by som sa k nim mohol dostať?
Myslím že je jasné že Maďari nemohli podniknúť nič sami proti Malej dohode ale na jednotlivcov si celkom trúfali (Slovensko, Rumunsko a s pomocou Osy aj Juhoslávia).

Když Hektor vydržíš, příští týden v pondělí budou scenáře i v případě velké války tady.
Jestli nevydržíš ten týden, hledej knihu např. - Miloslav John - Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR.
Když vydržíš, budou v mém popisu v pondělí, ještě rozšířené informace i z dalších jinných zdrojů.

Samozřejmě Rumunské snahy o zprostředkování ČSR - Polsko byly a byly průběžné, ale vždy narazily na to, co je řečeno o řádek níž.

Je to smutné, ale je to tak. Michane, díky také za informace, že Poláci měli páky v Rumunsku natolik silné, že dokázali prosadit změnu ústavy. Tj. mohli se tehdy tvářit jako ti silnější a tím ještě více komplikovat normalizaci vztahů s ČSR. Ono vůbec Polsko mezi válkami je jedna velká neznámá.

OK - budu to právě respektovat co říkáš, a to Polsko, jeho předválečné politické a vnitrostátní myšlení se budu snažit co nejvíce a nejvěrněji historicky rozebrat. I pro mne tam bylo hodně neznámých, hodně i nepochopitelných věcí, které nejen s obranou, ale i s životem v ČSR před ww2 souvisely.

Díky, už se vážně těším. Jako vždy, Michane, nebereš si lehké téma...
Ale o to je lepší a překvapivější výsledek.