Po těžkých ztrátách v roce 1985, kdy jednotky SPECNAZ působící v okolí pevnosti Krer při akcích mudžahedínů ztratili pomalu dvě roty vojáků byl jejich velitel stále více přesvědčen o pomstě. Reakce na tyto ztráty z vrchního velitelství byla odlišná a tak na základě rozkazu velení 40.armády sovětských sil bylo zakázáno překročit pakistánské hranice, aby nedošlo k mezinárodním problémům a dále byly zakázány veškeré boje v oblasti do 5km od hranic. To, že druhá strana přecházela tyto hranice nikomu nevadilo.
Zásobovací pevnost Krer byla umístěna na cestě z Bajuaru v Pakistánu, asi 20km jihozápadně od afghánského města Asad Abad, oblast Konar (Kunar). V normální době zde bylo méně jak 400 bojovníků, kteří mohli v případě hrozícího nebezpečí být rychle doplněni. (Sovětská rozvědka počítala s 500 vojáky a špatně odhadla jednotku jako Islámský pluk Abdula Vakilya). Kdežto jednotka umístěná v Kreru patřila k Sayyafově frakci http://en.wikipedia.org/wiki/Abdul_Rasul_Sayyaf a spadala pod velení polního velitele Assadullaha. Pevnost byla dobře vybavena minomety, bezzákluzovými kanony, kulomety DŠK a ZU 23. Poloha pevnosti ve vysoké nadmořské výšce také stěžovala její dobytí a hlavně na přístupech z afghánské strany byly vysoké srázy, které neumožňovaly použití techniky. Z pakistánské strany byl přístup lepší, ale tam sovětské jednotky nesměly.
Pro tuto operaci měly být vyčleněny 15. brigáda SPECNAZ a její podřízené prapory a 334. prapor SPECNAZ. Jejich palebná a letecká podpora měla být zajištěna jednotkami, které normálně podporovaly 66.samostatnou motostřeleckou brigádu (SMB). 15.brigáda často spolupracovala s Afghánskou národní armádou, jednotkami policie Sarandoy a KhAD http://en.wikipedia.org/wiki/KHAD , jež byla pod kontrolou KGB.
Úkolem brigády bylo zastavit přísun zásob z Pakistánu.
Průzkum bojem
Až po zadržení mudžahedinského „jazyka“, který „zcela dobrovolně a bez nátlaku“ předal veškeré své znalosti o počtech zbraní a přítomných mudžahedinů a také o struktuře mudžahedinské jednotky, měl velitel dostatek informací k podniknutí dalších kroků a tak nechal zplánovat útoky na předsunuté obranné stanoviště v okolí pevnosti a připravit léčky u brodů na řece Kunar. Tento plán byl na velitelství v Kábulu schválen. Samozřejmě že zde byl ještě druhý plán a to provedení útoku na samotnou pevnost s přechodem pakistánské hranice. Předtím však bylo zapotřebí více informací, než jenom od jednoho „jazyka“, o pevnosti Krer a tak byl 334.prapor pověřen vytvářením léček u řeky Kunar, z něhož byly vyčlěněny dvě roty každá přibližně o 45 vojácích.
Tyto jednotky se jedné zimní noci rozmístily v okolí míst vybraných pro přepady. Po zaujetí místa hlásily, že mají kontakt s protivníkem a že ho pronásledují. Ve skutečnosti to nebyla pravda a oni využily této skutečnosti ke zdolání příkrých svahů až se dostaly na náhorní plošinu kde narazily na dvě postavení mudžahedinů. Velitel předal zprávu a rozhodl o útoku na tyto postavení. Pro nadcházející útok přerozdělil své jednotky do 3 skupin(čet) z nichž dvě měly provést útok a třetí byla určena pro krycí palbu při útoku a pak při stahování jednotek.
Při přibližování se k palebným pozicím, vojáci zjistili, že dostat se k levé z nich bude časově náročnější kvůli těžkému terénu. Velitel jejich připomínku přijal a upravil podle ní plán z něhož vyplunulo, že první skupina bude pokračovat v útoku na pravou pozici a druhá skupina měla zlikvidovat každého kdo by se pokusil opustit levou pozici a jít zjišťovat co se děje u sousedů. První skupina zahájila zteč a velmi rychle splnila svůj úkol. Tak jak velitel předpokládal, Mudžahedíni z druhé pozice opravdu vyběhli aby zjistili co se děje, a jelikož nezaznamenali žádné nebezpečí vrhli se vpřed aby zjistili co se děje přímo na místě. Jakmile se dostali na vyvýšeniny kolem postu, sovětští vojáci zahájili palbu a pak dobyli i tuto pozici.
Mudžahedinské pozice byly jako z učebnice. Byly tam hluboké bunkry pro uskladnění jídla, munice a zbraní. Byly připraveny pro dlouho trvající boj bez podpory zvnějšku a byly v nich spojovací prostředky. Nájezdníci se v dobytých pozicích zdrželi asi 10min. Vzali nalezené funkční zbraně a zničili ty, které se nedaly odnést. Skupina palebné podpory střílela na zbylé Mudžahedíny, kteří se snažili znepříjemnit život úderným skupinám při jejich ústupu. Průzkum bojem byl úspěšný a přinesl mnoho požadovaných informací a také dokázal jak se dají obejít pomazané hlavy v Kábulu, které se tak bály bojů v přihraničním pásmu. Přišel čas zplánovat hlavní akci – dobytí pevnosti.
Příprava na Akci Z
Všechny informace získané jak od „jazyka“ tak z průzkumu bojem pomohli sovětům si udělat obrázek o pevnosti Krer. Velitel brigády začal plánovat provedení útoku lstí a tak, aby pevnost byla jednou provždy zničena.
Útok byl naplánován na odpoledne a noc 30.března 1986.
334. a 154.prapor Specnaz byly jednotky vyčleněné k útoku. První měla útočit ze severu a druhá proti ní z jihu. K jejich podpoře byla vyčleněna jedna četa houfnic D-30 122mm a četa raketometů BM-21 od 66. SMB z Džalalabadu. Jednotky byly doplněny i o jednotky z ANA a KhADu. Štáby výše uvedených praporů začaly společně pracovat na plánu operace.
Jednotky 334. praporu se měli přesunout z Asad Abadu na obrněných transportérech k městu Sarkani. Překročit řeku, přesunout se k horám, sesednout a pod ochranou obrněných transportérů začít lézt do hor na ten samý hřeben kde dříve podnikli průzkum bojem. Při tomto výstupu měli na sebe přilákat pozornost mudžahedínů.
Jednotky 154.praporu se měli přesunout z Jalalabadu k převozu na obrněných transportérech. Dělostřelectvo mělo jet s nimi. Řeku měli jednotky překonat již bez transpotérů a dělostřelectva, které měli zůstat na západním břehu. Pěší přesun měl být provedný skrytě z jihu mezitím co mudžahedíni soustředili svoji pozornost na postup sovětských vojsk ze severu. Nad ránem se měli obě jednotky potkat na hřebeni Spina. Po jeho obsazení měli dobýt samotnou pevnost, zničit vše a ve večerních hodinách pod příkrovem šera se vrátit na základnu.
Plán je jedna věc ale realita druhá. Ta udeřila ještě než nadešel den D. Jednotky prováděli nácvik bojů, kontrolovaly zbraně, munici a do toho všeho přišla epidemie infekční žloutenky, která postihla 154.prapor. I po doplnění jednotek kuchaři a podpůrným personálem byl prapor schopen nasadit nějakých 150 vojáků z nichž 3. rota byla nejpočetnější a měla 70 mužů, první byla druhá nejsilnější se svými 50 vojáky a 2.rota se svými dvěma četami byla doplněna o příslušníky štábu praporu.
Úder přichází ze severu
Počasí bylo stále studení a vrcholky hor byly přikryté sněhem. Polní velitel Assadullah mohl v podvečer 30.března ze své pevnosti vidět blížící se kolonu sovětských a afghánských jednotek přijíždějících od Sarkani. Viděl je projet městem a přejet most. Mířili k severní části hřebenu, po jediné předpokládané a možné cestě pro útok na jeho pevnost.
Těžké boje se rozpoutaly jakmile sověti sesedli z vozidel a pod jejich krycí palbou zaútočili na předsunutá palebná postavení. Přišla noc a boje stále pokračovaly. 334.prapor měl horského vůdce, ale i tak ve tmě zabloudili a šplhali na hřeben z boku a ne čelně. Mělo to svou výhodu neboť mudžahedíni soustředili svojí PALBU na přístupovou komunikaci. Jakmile se Specnaz přiblížili z boku k palebným postavením, začali jedno podruhém ničit pomocí granátů. Na obou stranách byly těžké ztráty a to i přesto, že se boje odehrávaly v noci.
Co nebylo v plánu uvedeno a co zněpříjemnilo výstup vojáků 334.praporu byla skupina mudžahedínů na kterou narazili a která zrovna byla na cestě z Pakistánu do své pevnosti v údolí Pech, provincie Kunar. Ti byli varováni převozníkem o aktivitách sovětských a afghánských jednotek převozníkem a tak se rozhodli vyčkat pod ochranou pevnosti Krer. Po kontaktu s nepřítelem, zahájili manévrovou obranu a brzdili tak postup sovětských vojáků.
Úder přichází z jihu
154. prapor opustil Džalalabad v noci 30.března a nad ránem dorazili k převozu kde sesedli a překročili řeku. Jejich OT a dělostřelectvo zůstali na druhé straně. Celá přeprava přes řeku trvala 4 hodiny. Poté vojáci začali výstup k pevnosti. V průběhu výstupu muselo být několik vojáků vystřídáno a ponecháno na místě kvůli infekční žloutence. Další komplikace se vyskytly ze strany příslušníků KhADu a afghánské armády, kterým se nechtělo jít do boje a tak velitel praporu zavelel: “Nechat na místě svému osudu!“
Zpráva byla předána a vzápětí všichni bojovnící stoupali nahoru bez jakýkoliv problémů.
Po težkém výstupu pod krytem bojů 334.praporu, byl prapor na náhorní plošině Spina za úsvitu 31.března. Po krátké poradě velitele praporu s veliteli rot o dalším postupu se prvním cílem stal nejbližší palpost, který vojáci objevili při svém výstupu. Stal se snadnou kořistí, neboť mudžahedíni se akorát probouzeli, po volání imána k modlitbě. Po několikahodinovém boji byla většina palpostů dobyta a vojáci vedli palbu na mudžahedíny, kteří se dostali do pasti pod jejich pozicemi.
Sovětští vojíci brali co nejvíc munice a zbraní ze skladů, které našli u palpostů a ničili všechno co se dalo použít proti nim. V tu dobu se 1.rota přesunula na vyvýšeninu z které mohla postřelovat většinu přístupových cest k pevnosti, což bylo nějakých 700 metrů na pakistánském území. Zaujali pozice a kryli svoje kamarády před nenadálým útokem.
Pevnost Krer byla dobyta.
Poslední kdo bojoval byla skupina z pevnosti Pech, ale těm brzo došla munice a stáhli se do Pakistánu. A tak se aspoň na chvíli rozhostil klid v pohoří Hindukůše neboť bouře měla přijít za chvíli.
Protiútok
Ještě než začal, tak několik dalších vojáků 154.praporu podlehlo infekční žloutence. Nad ránem okolo 8 hodiny se u pozice 1.roty objevila skupina asi 40 mudžahedínů. Ze vzdálenosti přibližně 70 metrů na ně sověti zahájili palbu. Ti co přežili, se schovali za skály a vedli urputný boj. Věděli že pomoc přijde co nevidět, neboť zatímco rusové byli zaneprázdněni dobýváním a likvidací opevněných míst, velitel pevnosti Assadullah se svými nejbližšími utekli pro další bojovníky do kempu u pakistánského města Bajuar. S těmi se vraceli nákladními auty. Sověti ihned vyžádali palbu na pozice kde mudžahedíni začali sesedat. Dělostřelecká palba dokázala na chvíli zpomalit protiútok ale mudžahedíni se chtěli pomstít a pomsta je hnala kupředu.
Dělostřelecký návodčí stále upravoval palebné sektory, tak jak se mudžahedíni stále více přibližovali k jejich pozicím. Nakonec už musel zadat svoje souřadnice, kde bylo i velení praporu a tak dělostřelectvo zaměřilo jejich pozice. Po chvíli již granáty dopadaly na jejich hlavy a těm co přežili pomohli se přesunout do výhodnějších pozic. Okolo 10hodiny byla 1. a 2.rota nebojeschopná. Třetí rota vůbec neodpovídala.
Vojáci 334.praporu se snažili dostat ke 154.praporu, neboť do mezery mezi nimi se tlačili stále více mudžahedíni. Poté co si velitelel brigády udělal obrázek o situaci nahoře na hřebenu vyžádal MEDEVAC a podporu Mi-24. Tím oficiálně ukončil neoficiální akci, neboť rádiové rozhovory s vrtulníky byly odposlouchávány KGB.
Bohužel pro vojáky nahoře, zdravotní vrtulníky nemohli sednout kvůli síle mudžahedínské palby.
A tak všichni přeživší, pod ochranou palbou chránili praporní obvaziště a vyčkávali příchodu noci. Jelikož 154.prapor byl silně zdecimován úkolu nalezení a shromáždění vojáků se chopil 334.prapor a v průběhu noci nalezl několik dalších.
Za úsvitu 1.dubna, dělostřelecká palba a palba z vrtulníků, stále přeorávala pozice mudžahedínů a chránila čekající vojáky na náhorní plošině.
Dopoledne pak přistáli na místě vojáci výsadkové roty 66.SMB a pomohli naložit mrtvé a raněné do vrtulníků a dohledat zbytek pohřešovaných. Kromě dvou vojáků se jim podařilo najít všechny. V tu dobu provedli dvě družstva z 334.praporu ještě jeden výpad na území pakistánu s cílem dohledat poslední vojáky v okolí strážního stanoviště pakistánské armády, které bylo prázdné.
Tyto družstva zůstala na hoře až do 2.dubna, kdy oficiálně ukončily hledání po dvou chybějících vojácích a vrátili se zpátky na základnu.
Závěr
Akce skončila tak jak skončila, pevnost byla zničena ale za cenu vysokých ztrát.
Slabou stránkou pevnosti bylo její těžké vybavení a zodolnění vůči dělostřelecké palbě. Avšak proti lehké pěchotě a speciálním jednotkám neměla šanci. Mudžahedíni podcenili sověty v tom, že nevěřili, že na ně zaútočí v noci a že půjdou do útoku bez podpory OT a BVP. A tuhle výhodu Specnaz dokonale využili. Bohužel tím, že akce byla utajena nemohli si vyžádat dostatečnou leteckou a palebnou podporu a to se jim málem stálo osudným.
Velení 40.armády zakázalo další operace proti této pevnosti. I když rok na to se jeden uskutečnil.
Velitel 15.brigády byl odeslán domů. Vrtulníkářům tato akce prošla neboť jim nikdo nedokázal že útočili na pakistánském území jelikož pásky z černé skříňky hovořily jasně.
Pakistánská strana vůbec nereagovala na tuto akci.
Pevnost Krer byla opět postavena a sloužila dál svému účelu.
Co se týká ztrát, tak ty jsou hodně odlišné podle toho kdo je prezentuje. V průměru sověti ztratili nejméně 60 vojáků a mudžahedíni přišli o přibližně stejný počet.
A trocha moudra v kostce nakonec:
Sovětské zkušenosti z Afghánistánu
Jsou aplikovatelné pro všechny války kde se utkávají dobře vyzbrojené a zabezpečené armády s malými skupinami rebelů, partyzánů a vedou spolu tzv. GUERILLA WAR.
Tady jsou některé zkušenosti:
1. Guerilla war ukázala, že to není boj vyspělé technologie proti venkovanům. Spíš je to boj na výdrž a s národní hrdostí. Ta strana, která má větší morálku a cíl pro který jsou všichni ochotni umřít, bude na konci války vládnout v zemi.
2. Zajistit logistické zabezpečení a spojení je velmi důležitý úkol pro obě strany. Na druhou stranu, zajištění těchto dvou úkolů je velmi náročné z hlediska vysokých počtů vojáků, kteří pak mohou chybět na jiném místě.
3. Zbraňové systémy, uniforma a doplňky, rádiové prostředky a přepravní prostředky, které jsou určeny pro konvenční válčení budou buď špatně fungovat nebo budou úplně k ničemu v těžkém terénu.
4. Taktika pro konvenční válku je absolutně nevhodná pro guerilla war. Jednotky musí být vybaveny speciálně pro tuto válku, zreorganizovány a musí projít zvláštním výcvikem k tomu aby mohly bojovat proti guerillovým jednotkám nebo jako guerillové jednotky. Nejefektivnější jsou pěší jednotky.
5. Tanky mají omezené možnosti v težkém terénu, ale mohou být jako dobrá záloha v pro ně výhodném terénu. BVP a vrtulníky hrají podstatně důležitější roli v palebné podpoře bojujících jednotek. Mechanizvané jednotky jsou účinné pouze v případě že jsou sesednuté a používají jejich obrněná vozidla k palebné podpoře nebo jako záložní. Tyto jednotky vyžadují podporu ženijních jednotek.
6. Polní hygiena, ošetřování raněných v poli a preventivní očkování jsou nejdůležitější součástí ochrany jednotek. Je těžké dostat MEDEVAC do horských oblastí.
7. Televize a novináři jsou další důležitou zbraní v guerilla war. Úspěšný boj může být ještě zvýrazněn když je zveřejněn v jakýchkoliv médiích.
8. Týlové zabezpečení určuje kvalitu života a také kvantitu nasazených jednotek.
9. Velení je další důležitou věcí i když občas je těžké se dovolat.
10. Vzdušná nadvláda je k ničemu i když může zasadit přesně mířené údery.