PALBA.CZ

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 13.

Mapa Evropy v 30. letech.



Varianta X.
Tato varianta počítala s tím, že hlavní těžiště války bude v jihovýchodní Evropě, kde Jugoslávii přepadne Itálie podporovaná od počátku Albánií. Tento konflikt také připouštěl koordinaci útoků Itálie, Německa, Rakouska a Maďarska ve stejnou dobu. Maďaři by do tohoto konfliktu vstoupili hned od počátku války, nebo když by se jim jevila situace příhodná a to hned. Varianta X., na rozdíl od předchozích variant nepočítala s účastí SSSR.
Tato Varianta X. se projednávala na konferenci dne 15. listopadu 1932 a hned v začátku hl. štáby „ Malé dohody“ konstatovali, že se nesmí čekat jak se projeví Maďarsko. Rozhodli se, že i v případě neutrality Maďarska si najdou vhodnou záminku, dají Maďarsku ultimatum a po krátkém ultimatu proti němu vystoupí vojensky v souladu s nástupními plány dle Varianty IX.
Nebyla také ani vyloučena možnost, že Maďarsko bude od počátku války podporovat italskou ofenzivu proti Jugoslávii, a to 12 až 14 pěšími a 1 až 2 jezdeckými divizemi ve směru na Záhřeb.
AČSR mohla být hned od začátku vytížena obranou proti překvapivému německému útoku a tak by převzala hlavní ofenzivu proti Maďarsku armáda rumunská. Rumunská armáda by své útočné operace zahájila nejpozději do 10. mobilizačního dne ve všeobecném směru na Budapešť. Jugoslávská armáda a AČSR by tuto rumunskou akci podpořily jen v omezeném rozsahu. Při rozboru se předpokládalo, že italská ofenzíva ve velice úzké frontě proti Terstu bude delší dobu neúspěšná. To donutí Itálii vylodit větší jednotky v Albánii a zahájit ofenzívu proti jižnímu Srbsku ve směru na Skopje.
Ofenzíva italské armády proti dobře vycvičeným jugoslávským jednotkám pro boj v horách, však nemusela uspět. Trvání italské ofenzívy také záviselo na kapacitě námořního přísunu, který byl značně omezen nedostatečnou vykládací technikou a vybaveností albánských přístavů, stejně jako špatnou dopravní sítí v albánském vnitrozemí. Z těchto důvodů by Jugoslávie posílila své jednotky proti Maďarsku a pověřila je většími ofenzivními akcemi.
Rumunská ofenzíva na Budapešť by tak mohla být podporována větší částí jugoslávských jednotek z jihu a alespoň symbolickými jednotkami AČSR ze severu.
Ofenzíva proti Maďarsku chtěla zabránit koordinaci útoků italské a německé ofenzívy, proto Rumuni svůj útok měli zahájit co nejdříve.
AČSR by nejprve kryla maďarské hranice. Až by stabilizovala německou frontu, měly čs. jednotky zahájit proti Maďarsku omezené útočné akce přibližně podle Varianty IX.
Na žádost jugoslávské vlády věnovaly štáby „Malé dohody“ této Variantě X. velkou pozornost. Jugoslávie totiž nebyla proti Itálii zajištěna spojeneckou smlouvou o neútočení.
Všechny snahy Jugoslávie rozšířit „Malou dohodu“ proti Itálii totiž neuspěly, stejně jako neuspěly snahy ČSR rozšířit ji o smlouvu proti Německu, stejně tak neuspělo Rumunsko, když chtělo rozšířit malodohodovou alianci proti SSSR.

Mapa Maďarska.




Varianta XI.
Stejně jako Varianta IX. předpokládala i Varianta XI., že konflikt v Evropě vypukne na jihu s těžištěm proti Jugoslávii. Tato Varianta XI. navíc předpokládala i společný bulharsko-sovětský útok na Rumunsko a německo-rakouský útok na ČSR.
Také tady při Variantě XI. si dává „Malá dohoda“ jako prvořadý úkol, vyřadit nejprve Maďarsko, aby bylo zachováno vzájemné spojení mezi armádami a státy „Malé dohody“.
Pro většinu variant je charakteristické, že si štáby „Malé dohody“ dávají jako prvořadý úkol vyřadit nejprve slabší protivníky, i za cenu, že proti nim budou muset nasadit většinu svých sil.
Dle Varianty XI. má ofenzíva proti Maďarsku proběhnout podle schématu, který je uveden u Varianty IX.
Když bude Maďarsko vyřazeno, nebo až se zhroutí maďarská obrana, přijde na řadu Bulharsko. Je tedy jasné, že první je třeba vyřadit ty slabší, kterými jsou tady Maďarsko a Bulharsko.
Ofenzíva proti Bulharsku je záležitostí rumunské a jugoslávské armády. Když se bude hroutit maďarská obrana, bude to starost AČSR, aby obsadila a zajistila Maďarsko. To umožní rumunské armádě odeslat na bulharskou frontu minimálně 112 pěších praporů, 165 baterií děl, 24 korouhví jezdectva a nejméně 60 bojových letadel.
Proti Bulharsku má jugoslávská armáda přispět ještě většími silami. Jugoslávie má vyslat proti Bulharsku 120 až 140 pěších praporů, 180 až 200 dělostřeleckých baterií, 16 korouhví jezdectva a 100 až 120 bojových letadel, což je celkem 14 až 16 divizí.
Cílem koordinovaného jugoslávsko-rumunského útoku je oblast okolo bulharského hlavního města Sofie, kde se předpokládá obklíčení a zničení většiny bulharské armády. ofenzíva má mít 2 etapy.
V etapě 1. zajistí rumunské jednotky přechody přes Dunaj a přesunou na jeho pravý břeh dostatek sil.
Teprve v etapě 2. budou pronikat na jihozápad směrem na Sofii.
Jugoslávská armáda vede Hlavní nápor od Pirot (Pirot leží na jugoslávské straně hranic, 75 km SZ do Sofie), přes Slivnicu údolím Mnišavy, který by byl doplněn pomocným útokem od řeky Vardy, nasměrovaným do povodí Strumice (Strumica pohraniční řeka v jihozáp. výběžku řecko-jugoslávsko-maďarských hranic) v oblasti severně od bulharsko-řeckých hranic. Pravé křídlo rumunských jednotek musí při tom udržovat spojení s Jugoslávci postupem od Bechetu (Bechetu, na soutoku Schylu (Jiu), asi 100 km SZ od bulharského Plevna) na soutok Schylu s Dunajem.
Tady bylo patrné, že uvažované množství rumunských a jugoslávských jednotek je značně nadsazené a přeceňuje množství jednotek, které by bylo schopno nasadit Maďarsko a Bulharsko.
U Maďarska se očekával nástup dle Varianty IX., ale ze zvýšeným úsilím proti Jugoslávii. Pokud by do války zasáhli i Bulhaři, nepočítali Rumuni s možností pokusu o zajištění předmostí na levém břehu Dunaje a s útokem bulharské armády na nedalekou Bukurešť.
Dle Rumunů, ale i malodohodových štábů, nebyla bulharská armáda na takovou akci (přechod řeky Dunaje) technicky dobře vybavena. Tady se spíš uvažovalo, že se Bulhaři pokusí vniknout do Dobrudži a budou postupovat po pravém břehu Dunaje k jeho deltě, vstříc útoku Rudé armády. Pokud však spojený nepřátelský generální štáb soustředí nápor na Jugoslávii a zapojí do útoku i bulharskou armádu, považuje se za pravděpodobné, že Bulhaři vyčlení pro obranu na Dunaji jen slabé síly a větší část svých jednotek nasadí do útoku ve směru na Skopje a Niš.
Ve Variantě XI. byly uvedeny i předpokládané síly, které by použily útočníci proti „Malé dohodě“.
Italové by proti Jugoslávii nasadili 12 až 14 pěších divizí a předpokládalo se, že by i Maďarsko použilo stejné množství divizí (12 až 14), které by byly ještě doplněny 6 divizemi bulharskými.
Pro nás zajímavé je, že proti ČSR se v roce 1932 počítalo, že Německo nasadí 20 až 30 divizí, Rakousko 5 divizí a Maďarsko 4 až 6 divizí.
Rumunský hlavní štáb odhadoval, že proti němu v Besarábii bude v I. fázi války útočit 15 až 20 divizí sovětských, z nichž však ale většina Rudé armády nastoupí proti Polákům. Bylo totiž patrné ze špionážní činnosti, že SSSR se bude snažit co nejdříve obsadit východní část Polska, aby tak dosáhl spojení s německou armádou na západě.
Podle této kalkulace má být proti Jugoslávii nasazeno 24 až 30 divizí pěších, proti Československu celkem 19 až 41 divizí a proti Rumunsku 21 až 28 divizí.
Celkem tedy „Malá dohoda“ předpokládala, že dle Varianty XI. bude čelit 74, v krajním případě až 99 pěším divizím, přičemž bylo nutno počítat s nárůstem počtu nepřátelských divizí v čase, a to zvláště po skončení mobilizace v SSSR.
Tady je zvláštní, že tato Varianta XI. vůbec nepočítá s možností využití rakouského území pro útok na Jugoslávii (zvláště když další varianty s tím počítají). Vůbec se také u Varianty XI. nerozebírá způsob obrany jednotlivých států proti útoku velkých sousedních států (SSSR, Německo, Itálie).

Varianta XII.
Také Varianta XII. podrobněji řeší již několikrát uvažovaný případ komplikovaného velkého evropského válečného konfliktu.
V tomto velkém válečném konfliktu připadá v úvahu útok sovětsko-maďarský na Rumunsko, italsko-albánský útok na Jugoslávii a německo-maďarský útok na Československo.
Největším rizikem Varianty XII. je samozřejmě sovětsko-maďarská ofenzíva proti Rumunsku.
Hlavní štáb rumunské armády předpokládá v roce 1932, že válka se SSSR vypukne během krátké doby.
Rudá armáda v prvé vlně zaútočí se 14 až 16 pěšími a se 4 až 5 jezdeckými divizemi. Již zhruba od 15. mobilizačního dne SSSR posílí prvosledové jednotky o dalších 15 divizí a po skončení mobilizace, tedy zhruba za měsíc, vyšle dalších 30 až 50 divizí. Tak proti Rumunsku a Polsku bude stát celkem 63 až 85 divizí, z nichž ale většina bude nasazena proti Polsku. Hlavní sovětský nápor se všeobecně očekává v Bukovině, ve směru k průsmykům severozápadně a jihozápadně od pohoří Rodna. Velice pravděpodobný je pak další pomocný sovětský útok ve směru na Jassy, který je motivován snahou rychle navázat kontakt Rudé armády s maďarskými jednotkami.
Vstřícný maďarský útok počítal se 14 pěšími a 1 jezdeckou divizí. Maďarský útok bude proveden ve směru na Oradea a Baj v severní části Sedmihradska a pomocný útok od Békes podél rozvětveného toku řeky Körös.
Sovětsko-maďarská ofenzíva má jasný strategický úmysl, kterým je obsadit co nejrychleji Rumunsko a oddělit ho od spojenců na severu, tedy od Polska a Československa. To samozřejmě předpokládá, že útokem musí být ovládnuto Sedmihradsko.
Rumunské vrchní velení vědělo, že je skoro nemožné odolávat delší dobu sovětským útokům z východu a maďarským útokům ze západu. Rumunská obrana se musí na západě opřít o Sedmihradsko a na východě o řeku Dněstr, jehož břeh musí být co nejdříve opevněn linií stálých pevnůstek.
Při této variantě proto Rumuni požadují od svých malodohodových spojenců, aby co nejrychleji zlikvidovali Maďarsko. Rumunská armáda se tak může soustředit na obranu proti SSSR. Má to být společná jugoslávská a československá ofenzíva, která zlikviduje maďarský ofenzivní tlak a povede k rychlému obsazení Maďarska.

Uvažovalo se i o variantě, že Maďarsko do války nevstoupí společně se SSSR, ale bude nějaký čas vyčkávat a k SSSR se připojí až při jeho znatelných úspěších. V tom případě musí vojska „Malé dohody“ udržovat na maďarských hranicích jisté krycí jednotky a nemůže být tak dosaženo cíle č. 1 tj. donutit Maďarsko ke kapitulaci dříve, než se rozvinou velké akce na frontách s dalšími státy.
Takovéto setrvávání Maďarska v neutralitě je nevýhodné i z hlediska války na rumunsko-sovětské frontě. Pokud by Rudá armáda postupovala do rumunského vnitrozemí, mohlo ztratit Rumunsko část svých nejvýkonnějších tratí a silnic, které by mu znemožnily spojení s Československem a Polskem. Pozdější stabilizace fronty někde ve středním Rumunsku by pozdější nástup rumunské armády ztížila, protože Maďaři by už překročili největší část málo přístupného terénu Sedmihradska. Státy „Malé dohody“ tedy uvažují, že nesmí ponechat Maďarsku svobodu jednání.
Naopak!
„Malá dohoda“ vydá Maďarsku krátké ultimátum, když to nepomůže, vyprovokuje Maďarsko ke vstupu do války.

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 14.

Ve Variantě XII. bylo určeno, že hlavní velitelství AČSR bude sídlit v Turčianském Svätém Martině. Proti ČSR se počítalo s útokem 15 až 20 německých divizí, ke kterým se přidá 5 divizí rakouských. Útok německé armády bude veden proti Praze a Olomouci. AČSR v tomto případě soustředí na maďarských hranicích 4 divize.
Ofenzíva Maďarska na ČSR byla dle zpravodajských informací plánována i ve směru na Mukačevo a Užhorod.
AČSR své 4 divize měla využít i v případě porušení maďarské neutrality k útoku.

Proti Jugoslávii mělo do útoku nastoupit asi 20 italských pěších divizí, které by počínaje 10. mobilizačním dnem útočily napříč horským a značně nepřístupným terénem na jugoslávskou obranu ve všeobecném směru na Záhřeb. Tento hlavní italský útok v severní Jugoslávii měl přitom podporovat pomocný útok z albánského území, který by směřoval na Skopje. Tlak Italů z Albánie však ale závisel na kapacitě vyloďování italských vojáků a techniky v albánských přístavech. Závisel také na schopnosti italské armády postupovat těžkým členitým terénem Albánie, země, která byla známá skoro naprostou absencí železnic.
Jugoslávie počítala s tím, že na maďarské frontě vytvoří obranu, ale nevylučovala přípravy k ofenzívě.

V takto těžké situaci pro všechny 3 státy „Malé dohody“ (útok 3 velmocí) se mohla strategická situace změnit jedině okamžitou ofenzívou proti nejslabšímu článku nepřítele, tedy útokem proti Maďarsku, jeho likvidací a stejně tak likvidací i Bulharska. To prosazovala ve variantě XII. „Malá dohoda“, a to bez ohledu na to, že bude mít potíže ze stabilizací front proti SSSR, Německu a Itálii.
Nejpravděpodobnější byl maďarský útok na Rumunsko, který by byl koordinován se sovětskou ofenzívou z východu. V tomto případě by AČSR proti Německu, jugoslávská armáda proti Itálii a rumunská proti SSSR použila ve strategické obraně jen část svých sil a co nejvíce jednotek by pak nasadila do bleskové ofenzíva proti Maďarsku. Protože by byl hlavní nápor orientován proti Rumunsku, připadla by největší část bleskové ofenzívy proti Maďarsku na AČSR a na jugoslávských jednotkách. Všechny nástupové směry by byly zachovány podle dřívějších Variant. První úkol ofenzívy by byl - zastavení maďarského náporu na Sedmihradsko. Zastavení náporu bylo požadováno do 7 dnů od zahájení války. V dalším týdnu se vyžadovalo, aby byla maďarská armáda donucena k rozhodující bitvě.
AČSR ze severu a Jugoslávci z jihu rychle proniknou do maďarského vnitrozemí, odrazí protiútok maďarské zálohy a zničí zbytky maďarské armády v prostoru Budapešti. Poté bude následovat obsazení celého Maďarska a rychlá kapitulace maďarské armády. Část čs. sil, které postupují od Komárna vyčlení jednotky do obrany s čelem na západ proti rakouským hranicím, odkud se očekávala snaha poskytnout maďarské armádě pomoc. Podobnou akci podnikne i jugoslávská armáda.
Maďarské jednotky, které budou ustupovat z rumunské fronty, budou při tom vytlačovány 2 až 3 rumunskými divizemi. Tyto rumunské jednotky se pak sloučí do útočného klínu od Aradu na Orosházu a do povodí Tisy, kde rychle naváží spojení s jugoslávskou armádou. Až bude Maďarsko okupováno, nahradí bojové jednotky druhořadé síly jednotlivých států.

Ve Variantě XII. počítal čs. hlavní stan s úspěšným rozvíjením francouzské ofenzívy na pravém břehu Rýna, který bude nutit německé velení, aby odvolalo z čs.-německé fronty další divize. Pokud se podaří AČSR frontu proti Německu stabilizovat, měla by čs. armáda i nadále, podle dohody s francouzským hlavním štábem, vázat nejméně ¼ německých divizí. AČSR by se měla připravovat také k závěrečné ofenzívě na německé území.
Podle existujících domněnek (neexistují písemné podklady) bylo prvním cílem čs. ofenzívy útok do střední části Rakouska a dosažení přímého spojení s Jugoslávií.

I v této Variantě XII. je pozoruhodné, že počítala s účastí Polska ve válce Rumunska proti SSSR, ale prameny (historické, písemné) neobsahují ani nejmenší zmínku o dohodách malodohodových štábů s Polskem.


Varianta XIII.

Stejný rozsah velkého válečného konfliktu v Evropě jako u předešlých variant, předpokládá i Varianta XIII, jen ho rozšiřuje o dalšího nepřítele, o Bulharsko. Protože zájmy obrany jednotlivých malodohodových států byly co do hlavního nepřítele rozdílné, připadají v úvahy následující možnosti války proti státům „ Malé dohody“ :
1) SSSR, Maďarsko a Bulharsko zaútočí najednou.
2) Zaútočí jen Maďarsko a SSSR a Bulharsko bude vyčkávat.
3) Zaútočí Maďarsko s Bulharskem a SSSR bude vyčkávat.
4) SSSR, Maďarsko a Bulharsko zaútočí najednou, ale s jistým časovým odstupem.

Na frontách proti velmocím Evropy SSSR, Itálii a Německu se stejně jako u Varianty XII. počítá se zaujetím strategické obrany.
Pro první fázi války je pro koalici „ Malé dohody“ samozřejmě tou nejhorší možností ta možnost 1), když by Rudá armáda zahájila ofenzívu proti rumunské Bukovině a Besarábii a současně by útočila ve směru na soutok Dunaje a Prutu, aby navázala co nejdříve spojení s bulharskou armádou, která by útočila od západu proti Dobrudži. Zároveň se muselo uvažovat o tom, že i Maďaři, v tom samém čase, zaútočí proti Sedmihradsku a ve shodě s koordinovaným plánem budou mít snahu proniknout do týlu rumunské armády a budou se snažit co nejrychleji navázat spojení s Rudou armádou.
V Bukurešti na konferenci „ Malé dohody „ se právě tato možnost 1), považovala za nejvíce pravděpodobnou, to i v tom případě, že by zprvu Itálie a Německo do války nezasahovaly.
Při známém faktu, že Rudá armáda disponuje nevyčerpatelnými zdroji živé síly, se na rumunské frontě očekával těžký, těžko zastavitelný, útok Sovětů na Sedmihradsko, který by sledoval navázání kontaktů s maďarskou armádou a pokračoval na ohbí Dunaje u Galati. Rudá armáda by se vylodila i na černomořském pobřeží, aby navázala kontakt s bulharskou armádou. Tyto útoky Rudé armády by zároveň doprovázel ten útok „ Hlavní“ – útok proti Polsku.
Vzhledem k „ Hlavnímu „ útoku proti Polsku bylo nejdůležitější pro Rudou armádu co nejrychleji porazit Rumunsko a vyřadit ho z války.
Tady však podrobnější rozbory možností bulharské armády stále ukazovaly, že není vůbec schopna, svými silami, překročit technicky Dunaj.
V případě možnosti 2), že by Bulharsko zatím do konfliktu nezasahovalo, měly rumunské jednotky nechat na Dunaji jen slabé krytí a zaměřit se na posílení obrany proti SSSR a co nejdéle zadržovat Rudou armádu na řece Dněstru a na východních svazích Karpat. Každopádně měla rumunská armáda také mohutně posílit i obranné linie proti Maďarsku.
Pokud by SSSR válku nevyhlásil a vyčkával na vývoj situace, měla stejně rumunská armáda pro jistotu posílit obranu proti němu na východě. Proti Bulharsku by Rumuni nejprve zaujali obranu na Dunaji, pro kterou by nebylo třeba mnoho sil, a silnější krytí by bylo jen na čáře Konstanca-Cernavoda ( západně od Konstancy na rumunské části Dunaje) v ohbí Dunaje v Dobrudži.
Až vojska „ Malé dohody“ prolomí maďarskou obranu a zahájí postup na Budapešť, nasadí rumunská armáda ihned část svých sil proti Bulharsku. Rychlý spád válečných operací v Maďarsku pak odradí bulharskou armádu od útočných choutek a donutí jí ke zdrženlivosti.
Rozhodně se po kapitulaci Maďarska očekávala žádost Bulharska o mír.
Účast SSSR ve válce se tady považovala za závislou na vývoji československo-německého konfliktu a na válečné aktivitě Francie.
Možnost 3) považovaly státy „ Malé dohody za relativně nejvýhodnější, ale také za nejméně pravděpodobnou.
Možnost 4) , představovala jen časově posunutou možnost 1) a štáby „ Malé dohody jí hodnotily stejně – tedy jako nejtěžší.

Opatření proti možnost 1), možnost 2), možnost 3) a možnost 4), dělily štáby „ Malé dohody“ na dvě subvarianty, označené – Subvarianta 13a a 13b.

Subvarianta 13a představovala zaujetí strategické obrany proti Německu, Rakousku, Itálii, Albánii a SSSR, které by bylo v kombinaci s okamžitou, drtivou, ofenzívou proti Maďarsku, probíhající přibližně podle Varianty XII.
Subvarianta 13b vycházela z předpokladu, že Rumunsko úplně stabilizuje frontu proti SSSR, což mu poskytne možnost vyčlenit 12 svých divizí, sestávajících hlavně z rychlých jednotek ( s tanky a OA), s kterými zaútočí na Bulharsko. Zároveň se musí zapojit Jugoslávie.
Také jugoslávský hlavní štáb počítal, že na dlouhou dobu zastaví ofenzívu Itálie a Albánie na horském terénu. Také Jugoslávie tak vyčlení do ofenzívy proti Bulharsku 12 až 15 svých divizí. Spojené rumunsko-jugoslávské jednotky pak v prudkém náporu zlikvidují Bulharsko dříve, než mu bude moci přijít na pomoc SSSR.
Protože se v celém konfliktu již od začátku počítá s účastí Maďarska, vstupuje také ve smyslu smlouvy „ Malé dohody“, do hry i Československo.
AČSR by se stala tím hlavním nositelem boje proti Maďarsku, do kterého by se dle předchozích variant zapojily armády Rumunska a Jugoslávie. S ohledem na chování SSSR tak mělo být nejprve zlikvidováno Bulharsko a teprve poté Maďarsko.

Tady se dozvídáme jeden málo známý historický fakt.
Autorem společného plánu nástupu armády Rumunska a Jugoslávie proti Bulharsku byl tehdejší náčelník hlavního štábu armády Rumunska – generál Antonescu.
Ano, je to ten Antonescu, který se později stane maršálem a diktátorem Rumunska, Rumunska, které se účastní 2. světové války po boku hitlerovského Německa.
Je to ten diktátor Rumunska, který je na nátlak SSSR po roce 1945 popraven.

Plán sestavený generálem Antonescem počítal s velkou koncentrací bulharských sil v okolí Sofie.

Generál, pozdější maršál a diktátor Rumunska – Ion Antonescu.




Část jugoslávských sil měla nejdříve proniknout k výšinám severně od Sofie a ovládnout úžinu u Ichtimanu ( Ichtiman, 55 km jvv. odSofie, východně od jezera Iskar). Další skupina měla postupovat k oblast Lomge a odtud na Plevno. Rumunská armáda by po odražení Bulharů od Dunaje přešla řeku a postupovala vstříc jugoslávské armádě dle předchozích Variant IV., VII., X., nebo XI. Kdyby bulharské jednotky předtím překročily Dunaj (velmi nepravděpodobné) a pokusily se o postup na Bukurešť, měly být tyto části nejdříve izolovány a pak by následovala akce proti nim, až po rozvinutí postupu na jih od Dunaje. Tento postup by byl dodržen i v případě, že by Bulhaři pronikli do Dobrudže. Podle plánu měly rumunské jednotky velmi rychle dosáhnout údolí Marice ze severu. Až by se setkaly s jugoslávskými jednotkami, které provádějí pomocný útok z prostoru Strumica, bylo by obklíčení bulharské armády dokončeno.
Úkolem říční flotily v první fázi bylo, že se jugoslávské monitory měly soustředit na středním úseku Dunaje proti Maďarsku a rumunské měly zajišťovat dolní tok Dunaje proti Bulharsku. Během ofenzívy se pak měla také přidat čs. dunajská flotila. Až by se zhroutil odpor Maďarska, přesunuly by se jugoslávské říční válečné lodě na dolní tok Dunaje a pomáhaly by vybojovat rumunská předmostí u Bechet při ústí Tinoku a řeky Jiu (Schyl). Zajištění horního toku Dunaje během okupace Maďarska byl úkol pro čs. flotilu.
Vymezeny přesně byly i operační oblasti čs., rumunského a jugoslávského letectva. Jako u předchozích variant by probíhaly nálety proti Maďarsku - na bulharské frontě pak mělo začít ničení mostů až po přechodu valné části bulharských jednotek na levý břeh Dunaje, aby jim byl znemožněn spořádaný ústup. V operačních plánech přesně uvedené přechody, by se naopak chránily pro vlastní ofenzivu. Rumunské a jugoslávské letectvo mělo přesně a podrobně naplánovány soustředěné nálety na mosty a komunikační uzly u Sofie, Trnova, Stare Zagory, Plovdivu a Plevna.
V roce 1932 na jednání v Bělehradě byly přesně vymezeny i budoucí okupační zóny v Maďarsku.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 15.

AČSR měla zajišťovat prostor západně od řeky Sajó a od Tisy až k jejímu ohybu 10 km jižně od Szolnoku a na západě pásmo od čs. hranic po čáru Nagy-Köröz-Kunszentmiklos-Lepsény (Balaton)-rakouské hranice.
Rumunská armáda měla okupovat část Maďarska od hranic až po řeku Sajó a Tisu.
Jugoslávská armáda měla zajistit jižní Maďarsko západně od Tisy až po rakouské hranice, přibližně po čáru Zala-Egerszeg až k čs. pásmu.
Když v roce 1934 vstoupily v platnost nové Varianty nástupních plánů, bylo na konferenci „Malé dohody“ v Praze dohodnuto, že po porážce Maďarska bude čs. armáda okupovat celou oblast mezi horním tokem řeky Sajó a Tisou a jugoslávská armáda prostor trojúhelníku v západním Maďarsku, přibližně od středu Balatonského jezera napříč dřívější styčnou linií s čs. jednotkami po čáru Zánka-Sümeg-Szombathely.
V roce 1934 začíná většina Variant ztrácet opodstatnění proto, že se v Evropě prosazují totalitní velmoci.
V březnu 1934 tak dojde v Bukurešti k novému jednání šéfů hlavních štábů „Malé dohody“.
Na této konferenci generál Antonescu kritizuje některé podrobnosti Variant I. až XI., ale hlavně zdůrazní, že v příští válce budou malodohodové státy vystaveny především útokům sousedních velmocí.
Rumunský náčelník hlavního štábu generál Antonescu zde dokazuje, že není rozhodující, zda Maďarsko vyhlásí válku současně s útokem některého z velkých států, či bude dočasně zachovávat problematickou neutralitu. Na toto téma vypracoval Antonescu podrobný materiál, ve kterém dokazuje, jaké nebezpěčí představuje Maďarsko pro malodohodové státy. Zároveň generál Antonescu požaduje, aby bylo za všech okolností Maďarsko zlikvidováno okamžitou ofenzivou podle Variant IX., X., XI., XII., nebo XIII. Antonescovo memorandum zároveň požaduje, aby každý ze spojenců v „Malé dohodě“, pokud nebude smrtelně ohrožován válečnými událostmi jinde, poskytl co nejdříve k ofenzivě proti Maďarsku dostatečné jednotky, za které považuje nejméně 112 praporů pěchoty, 32 eskadron jízdy, 150 baterií děl a 120 bojových letounů.
Nejnovější zpravodajské informace roku 1934, které hodnotily maďarskou armádu říkaly, že Maďaři mohou v I. etapě, tedy zhruba od 4. do 6. mobilizačního dne, disponovat jen 7 hraničními brigádami a teprve od 7. mobilizačního dne 10 divizemi a po 10. mobilizačním dni až 14 pěšími a 2 jezdeckými divizemi. Počítalo se také s postavením dalších 5 až 7 hraničních brigád sestavených už většinou z nedostatečně vycvičených příslušníků II. zálohy vyzbrojené starými zbraněmi. Rozložení maďarských sil bylo předpokládáno takto:
- Proti Jugoslávii: 7 pěších divizí v I. etapě (do 12. mobil. dne).
- Proti Rumunsku: 7 pěších divizí (do 21. mobil. dne).
- Proti Československu: 7 pěších divizí ( do 11. mobil. dne).
Na tyto předpoklady se nyní předělaly i nástupní plány malodohodových armád. Maďarsko má být napadeno dříve než stačí dokončit mobilizaci a provést nástupní přesuny. Tady generál Antonescu doporučuje, aby byla zahájena soustředěná ofenzíva už od 10. mobilizačního dne. Pro tyto předpoklady generála Antonesca jsou přezkoušeny a dle nejnovějších poznatků okamžitě upraveny nástupové Varianty IX. až XIII.

Bulharská armáda se brala jako méněschopná a její útočné akce byly málo pravděpodobné. Bulharsko, vzhledem k nedostatečným komunikacím a malým zásobám válečného materiálu jsou schopny postoupit tak nejvýše k řece Dunaji, a to nejdříve od 19. mobilizačního dne. „Malá dohoda“ ze svých zpravodajských informací ví, že bulharská armáda není technicky na výši době a veletok jako Dunaj je pro něj nepřekonatelná překážka. Proto se ví, že Bulharsko může vyřadit soustředěný útok na Sofii, pokud se uskuteční už od 12. mobilizačního dne a to hned po prvých známkách zhroucení maďarské obrany.
Celá revize nástupových plánů „Malé dohody“, se pochopitelně, vzhledem k tomu, že ji navrhoval generál Antonescu, většinou zabývala revizí rumunských hledisek.
Polsko bylo i nadále pro „Malou dohodu“ považováno za stát přátelský, s nímž Rumunsko svazuje spojenecká smlouva proti SSSR.
Jak za chvíli uvidíme, radikální změny těchto stanovisek přinese až francouzská aktivita na začátku roku 1935. Od této doby se začne rumunská zahraniční politika odklánět od dosavadního spojenectví s Polskem a bude se orientovat stále více na Francii, a tím také na Československo.


Varianta XIV.

Jsou to politické události v Evropě a ve světě, v konci roku 1934 a na začátku roku 1935, které ovlivní práce štábů „Malé dohody“ na Variantě XIV. a radikálně změní vztahy k zahraniční politice, stejně jako změní úlohu Maďarska v očekávaném všeobecném válečném konfliktu.
Například proběhne jednání bulharského ministerského předsedy Mušanova s jeho maďarským kolegou Gömbösem v Berlíně a v Římě, což jasně naznačí, že Maďarsko i Bulharsko se přidávají k politice Německa a Itálie. V Evropě se šíří pověsti o připravovaném návratu Otty Habsburského do Rakouska.
Události zvýší politickou i vojenskou činnost „Malé dohody“. Na vše reaguje konference „Malé dohody“, po delších přípravách, která se uskuteční ve dnech 25. a 26. března 1935 v Bratislavě a Bělehradě.
Štáby „Malé dohody“ musí také vzít v úvahu i další události.
Dne 18. října 1934 je SSSR na francouzský popud přijat do Společnosti národů (SN). Schyluje se k podepsání velice důležité francouzsko-sovětské smlouvy, ze které bude odvozena rozhodující smlouva čs.-sovětská. Jsou to smlouvy se SSSR, které prakticky odstraňují nebezpečí nenadálého útoku SSSR na Rumunsko.
V Evropě se začíná ukazovat, že se totalitní sovětský režim dostává do stále většího protikladu s totalitním režimem nacistického Německa a fašistické Itálie.
SSSR přechází na stranu francouzského aliančního systému. Vítá to zejména Československo, které v uzavřené smlouvě očekává záruku pohotové a mohutné pomoci Rudé armády. Účast SSSR na straně ČSR zároveň prakticky vylučuje ukvapené reakce Maďarska a omezuje i jeho činnost v SN.
Je to také ale doba, kdy Německo již veřejně vyhlašuje výstavbu Wehrmachtu, při všeobecné branné povinnosti, a zahajuje usilovné zbrojení. Proto Varianta XIV. naprosto reálně počítá s možností německých útoků na ČSR.
Útoky Německa na ČSR mají být vedeny z několika stran. Ze Slezska na Olomouc, ze Saska na Prahu a po Anšlusu Rakouska i od Vídně na Brno. Pokud bude dosaženo přímé německo-maďarské hranice, musí AČSR očekávat dříve nebo později i vstup Maďarska do války. Pokud se projeví zvýšená aktivita rumunské armády, bude nutné očekávat maďarskou ofenzívu podél Krupiny na Zvolen a údolím Hornádu na Košice, což bude sledovat přerušení spojení Československa s Rumunskem.
Na útok na Československo by Německo vyčlenilo 20 divizí, z nichž by 2 až 3 byly motorizované. Od 14. mobilizačního dne má pak německou ofenzívu posílit dalších 10 německých divizí a asi 5 slabších divizí rakouských. Štáby „Malé dohody“ zvažovaly, že na tuto frontu musí být nasazena co nejdříve a co nejvíce čs. jednotek, aby se tak AČSR dokázala pevně zachytit ve strategické obraně u svých hranic. Další vývoj války pak ukazuje, že je nutno vyřadit urychleně z války Maďarsko. Tady by převážnou část ofenzivních akcí na Budapešť musela převzít rumunská a jugoslávská armáda.
Síly, které bylo Maďarsko schopno do ofenzívy proti Československu zasadit se odhadovaly na 13 až 16 pěších divizí, z nichž by 8 až 10 divizí útočilo ve směru „Hlavního úderu“ tj. údolím Nitry. Dále se pak počítalo se záložním uskupením v síle asi 2 divizí v jihozápadním Maďarsku a s dalším stejně velkým uskupením jihovýchodně od Budapešti.
Ve Variantě XIV. se předpokládalo, že záměrem nepřítele je co nejrychleji vyřadit z války Československo, jako nejnebezpečnějšího protivníka německo-maďarské koalice.
Pokud vstoupí do války Maďarsko, zahájí oba partneři ČSR bojové akce proti Maďarsku, s tím vědomím, že AČSR může vyčlenit jen malé síly.
Rumunská armáda má během 2 týdnů nasadit do ofenzívy 12 až 13 divizí pěších a 3 divize jezdecké. Jugoslávská armáda vyšle do ofenzívy 15 až 16 pěších divizí a 2 jezdecké brigády.
Tady se počítalo i s možností, že se AČSR podaří stabilizovat frontu proti Německu a tak bude možno zasadit do ofenzívy proti Maďarsku dokonce až 9 čs. divizí, včetně rychlé brigády.
Společný operační plán „Malé dohody“ počítal s obklíčením hlavních částí maďarských jednotek a s jejich zničením v jediné rozhodující bitvě. Přednostně má být obsazeno severovýchodní Maďarsko, aby se tak uvolnila cesta pro Rudou armádu přijíždějící na čs. –německou frontu.
Ve Variantě XIV. byl také podrobně rozpracován plán bojové činnosti říčních flotil.
Rumunské lodě měly zprvu operovat na Tise a po prvých příznacích krize maďarské obrany měly projet na Suboticu a odtud vnikat dále do maďarského vnitrozemí. Jugoslávská říční flotila měla operovat v úseku Dunaje od Moháče na sever a zpočátku podporovat přechod jednotek přes řeku Drávu.
Zajímavostí je, že o čs. říční flotile se v operačních plánech nemluví. Očekávalo se, že čs. dunajská říční flotila, její lodě, budou zničeny hned na počátku maďarského útoku.
Také ve Variantě XIV., stejně jako u ostatních Variant, není ani v tomto nástupním plánu sebemenší zmínka o tom, že by po okupaci Maďarska přicházelo v úvahu nasazení alespoň části rumunských a jugoslávských jednotek proti Německu. Zrovna tak tady chybí i řešení případného průjezdu sovětských jednotek okupovaným Maďarskem. Ale co je ještě horší, není zde ani náznak, jak by projížděly jednotky Rudé armády Rumunskem.

Varianta XV.
Varianta XV. vycházela ze stejných předpokladů jako Varianta XIV., ale brala navíc v úvahu, buď okamžitý, nebo alespoň očekávaný útok Itálie a Albánie na Jugoslávii. Štáb „Malé dohody“ odhadoval, že Itálie do ofenzívy nasadí až 30 divizí. Je velice pozoruhodné, že jugoslávské štáby své operační plány proti Maďarsku moc neměnily. Jestliže předtím chtěli nasadit proti Maďarsku 15 až 16 divizí, tak jenom nyní Jugoslávci uvažovali, že nasadí proti Maďarsku 13 až 14 divizí. Takto ušetřené 2 divize mají posílit strategickou obranu proti Itálii. Toto snížení jugoslávských divizí má pokud možno vyrovnat AČSR zesílením svých jednotek na jihovýchodních hranicích s Maďarskem.
Od jara 1934 platí i vylepšená dohoda o operačních cílech malodohodového letectva. Doplnění a nové podrobnosti nasazení letectva se projednávají na schůzce v Praze. Je tam vypracován podrobný operační plán s přesným označením cílů pro letectvo, se seznamy potřebných technických prostředků, s mapovým materiálem a podrobným harmonogramem leteckých útoků. Hlavní pozornost je věnována železničním uzlům a mostům. Nejdůležitější z nich, například mosty přes Dunaj v okolí Budapešti, u Donaföldvár a v Baja mají být letecky zničeny už v prvních hodinách války. V další etapě se pak mají letecké nálety zaměřovat na maďarskou armádu v nástupových prostorech, na její mobilizační střediska, hlavní arzenály a sklady. S leteckými nálety na otevřená města se nepočítá, stejně jako se nepočítá s bombardováním maďarských zbrojovek a jiných závodů důležitých pro válečnou výrobu. Bombardování těchto míst, stejně jako bombardování administrativních středisek, by přicházelo v úvahu až v etapě 3, pokud by se nepodařilo prolomit maďarskou obranu, a pokud by všeobecná ofenzíva ustrnula.
Vzhledem k tomu, že se většina cílových oblastí, které mělo letectvo bombardovat, nacházelo v blízkosti čs. hranic, měly být některé rumunské letky přemístěny na Slovensko a operovat odtud.
Velice podrobně byla také studována možnost průlomu na poměrně úzké frontě ve směru na Budapešť. Tady byly nejlepší předpoklady v nástupovém směru od Ballassgyarmát ve směru na Rétság a Vác. Také dělostřelecká palba na maďarské hlavní město Budapešť měla být uskutečněna až v případě neúspěchu malodohodové ofenzívy.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 16.

Varianta XVI.
Na 8. konferenci malodohodových štábů v Bělehradě, přibližně za rok po konferenci v Praze, byla rozpracována Varianta XVI. To již proběhla řada převratných politických událostí, hlavně v oblasti mezinárodní politiky. Již platila francouzsko-sovětská a čs.-sovětská spojenecká smlouva, navíc byl v říjnu 1935 za spolupráce francouzské a čs. diplomacie podepsán sovětsko-rumunský pakt o neútočení a sovětsko-rumunská smlouva o přátelství.
Spřáteleným státem se stalo SSSR, který bude v příští válce na straně „Malé dohody“, především na straně Francie a Československa. Rumunská armáda je volná a nemusí většinu svých jednotek držet na východě proti SSSR a může je nasadit proti Maďarsku. Vznikal zde nový předpoklad, že když je SSSR na straně „Malé dohody“, nezapojilo by se do války ani Bulharsko. I tady je Rumunsko volné a může své síly zapojit především proti Maďarsku.

Varianta XVI. počítala s všeobecnou válkou v Evropě, když hlavním těžištěm bojů by byla italsko-jugoslávská fronta. Současně se zde také předpokládalo, že Německo bude okupovat Rakousko a zaútočí tak současně i na jihozápadní část Československa.
Začátek italské ofenzívy byl očekáván po 10. mobilizačním dni. Strategickým cíle Itálie bylo rychlé vyřazení Jugoslávie. Až potom mělo přijít na řadu Československo a Rumunsko. I když nebyl postoj Maďarska jednoznačně určen, považovaly státy „Malé dohody“ za nemyslitelné, ponechat v týlu svých armád nespolehlivé Maďarsko, a to i v případě, že by ohlásilo svou neutralitu, nebo že by k útoku Německa a Itálie došlo postupně. Sebemenší konflikt s Maďarskem, rozpoutaný z jakékoli příčiny, znamená opět automatické zapojení „Malé dohody“ do války, s cílem co nejrychleji vyřadit Maďarsko.
Operační plány Varianty XVI. předpokládají přechod jugoslávské armády proti Itálii, Albánii a Německu do strategické obrany, což znamená, že Jugoslávie proti Maďarsku nasadí jen menší síly. Stejně tak AČSR musí provést rychlý nástup do předem vybudovaných pozic na německých hranicích a do 8. mobilizačního dne v hlavním obranném postavení a v záložních uskupeních za ním musí AČSR rozmístit 20 divizí. Pokud nedojde k Anšlusu Rakouska, budou krýt rakouské hranice jen divize AČSR. Jestliže však začne Wehrmacht obsazovat Rakousko, byl údajně čs. hlavní štáb (podle osobního sdělení autorovi Miloslavu Johnovi to řekl plukovník generálního štábu J. Fetka, který byl v roce 1938 pracovníkem operačního oddělení HVOA, když řekl, že tyto připravené plány se dodatečně zničily) připraveno několik alternativ čs. ofenzivních akcí proti Rakousku.
Jednou z ofenzivních akcí AČSR proti Rakousku byl rychlý postup čs. jednotek až k Dunaji s cílem dosáhnout výhodné obranné linie a rozšířit případné ústupové šije pro pozvolnou evakuaci českých zemí.
Druhá alternativa pak počítala s rázným postupem AČSR na jih za účelem narušit spojení Německa s Maďarskem.

Ve Variantě XVI. bylo hlavním nositelem ofenzivy proti Maďarsku Rumunsko. Pro Rumunsko představovala maďarská hranice hlavní nepřátelskou frontu.
Rumunská armáda měla během prvních 8 dnů války nasadit do ofenzívy 14 divizí a koncem 3 týdne války už celkem 20 pěších divizí a všechny své technické jednotky.
Levé křídlo postupu rumunské armády proti Maďarsku měla posílit skupina postupující od Aradu přes Lovrin, ve směru na komunikační uzel Kiszembor u Szegedu na řece Körös.
AČSR měla překročit Dunaj západně od jeho ohbí u Vácu, pravděpodobně ale už u Esztergomu, a postupovat přes Dorog a Pilisvörösvár na Budapešť tak, aby město bylo do 3 týdnů od zahájení ofenzivy v dostřelu čs. polního dělostřelectva. Dvě z čs. divizí měly po překročení Dunaje postupovat na západ a přes Togod rychle pronikat na Tatbánya do maďarského vnitrozemí za účelem odříznutí Maďarska od Rakouska a k posílení čs. obrany proti Německu. Tady je zřejmé, že čs. hlavní štáb měl velmi optimistické představy o schopnostech svých 2 divizí.
I u této varianty jugoslávské vrchní velení pevně věřilo, že proti italskému náporu udrží svou první linii obrany. Jugoslávci také předpokládali, že přírodní překážky na hranicích s Itálií a obranná linie proti Maďarsku podél řeky Drávy a na kanále, který spojoval Dunaj s Tisou, bezpečně odolají maďarským útokům. Pokud dojde k stagnaci na italské frontě, může jugoslávské vrchní velení nasadit proti Maďarsku až 13 divizí, které nasadí do ofenzivy západně od Dunaje ve všeobecném směru na Szekesfehérvar (Stoličný Bělehrad – Stuhlweisenburg). Tento nástup mohl být doprovázen pomocnými útoky na Nagykanizsa (Velká Kaniša, jižně od Blatenského jezera – Balatonu), na sever podél kanálu ve směru na komunikační uzel Jánosháza a Sárvár. Pokud by Jugoslávci měli ještě k dispozici další síly a situace by to vyžadovala, mohla ve směru na Kiskunhalás a Kiskunmajsa útočit další jugoslávská skupina, která by podporovala rumunský nástup na Seget a jeho úsilí o vybojování přechodů přes řeku Tisu.
V této době už měla rumunská armáda provádět mohutné operace po celé délce rumunsko-maďarské hranice.
Pro letectvo „Malé dohody“ se operační cíle nelišily od plánu uvedeného u Varianty IX. Letectvo mělo svou hlavní pozornost soustředit na komunikační uzly u Budapešti, křižovatku Nagycenk jižně od Neziderského jezera a města Körmend, Sárvár, Tiszafüret, Szolno, Baja a Dunaföldvár. Ve Variantě XVI. bylo vypracováno také několik variant nasazení letectva, které se lišily podle průběhu ofenzívy.


Varianta XVII.
Je vážně pozoruhodné, že se ještě v roce 1936 štáby „Malé dohody“ zabývají speciální Variantou, která je zaměřena proti pokusu o znovunastolení Habsburské monarchie. Připravené nástupní a operační plány počítají nejen s odporem k maďarským snahám získat podporu iredentistických požadavků u Itálie a Německa, ale i s rozmachem takového hnutí v Rakousku a Bulharsku.
Práce štábů „Malé dohody“ na Variantě XVII. ovlivní zprávy o usilovném maďarském zbrojení a o dovozu zbraní z Itálie. Konference malodohodových štábů v Bukurešti, která navrhuje společná vojenská opatření souhlasí s předcházejícím rozhodnutím svých předsedů vlád a shrne habsburskou a maďarskou problematiku do jedné záležitosti. Případné akce vojsk „Malé dohody“ pak rozdělí do 2 etap.
Pokud Rakousko projeví snahy porušit mírové smlouvy, mají se nejdříve uplatnit politická řešení, ale hned od samého počátku mají být na jeho hranicích soustředěna vojska, která by hrozila okamžitým zákrokem. K tomu se předpokládá, že nejprve bude stačit jen částečná mobilizace, která umožní odeslat na maďarské a rakouské hranice 10 divizí československých, 10 divizí rumunských a 6 divizí jugoslávských, doplněných celkem 6 jezdeckými divizemi rumunskými a jugoslávskými a 1 čs. divizí rychlou (vybavenou tanky a OA). Každý z partnerů „Malé dohody“ má pak ihned k hranicím přeložit 12 až 15 polních letek, uvést je do bojové pohotovosti tak, aby nálety na cíle v Maďarsku mohly být započaty do 2 hodin.
Samotné válečné akce proti Rakousku a Maďarsku mají následovat ihned po faktickém porušení mírových smluv a po uplynutí krátkého ultimata. To vše za předpokladu, že bude absolutně neutrální Itálie stejně, jako bude neutrální Německo. Při tomto všem se počítá s plnou podporou Francie a pravděpodobně i Velké Británie a s politickou podporou USA. V tom případě, že by se v Rakousku pokusil nastoupit na trůn Otta Habsburský, nebo že by Maďarsko jakýmkoli způsobem porušilo Trianonské smlouvy, mají státy „Malé dohody“ ihned překročit hranice a zahájit ofenzivu proti Maďarsku.
V roce 1936 mohlo být v Maďarsku sestaveno tajně 14 až 15, jen zčásti plně vyzbrojených divizí pěších a 2 lépe vybavené divize jezdecké. „Malá dohoda“ očekávala soustředění většiny sil maďarské armády ve strategickém trojúhelníku Budapešť-Szesfehérvár-Czegléd. Asi 1/3 těchto sil, maximálně pak 5 divizí by stačila zaujmout kryt na hranicích. Celkově byly maďarské ozbrojené síly odhadovány asi na 250 000 vojáků, což vyplývalo ze skutečnosti, že nově cvičené ročníky měly po 60 000 mužích. V době všeobecné mobilizace, prováděné zřejmě ve dvou etapách, mohli Maďaři při dostatku výzbroje postavit až 22 divizí pěších, 2 až 3 divize jezdecké a asi 40 polních letek.
V 1. etapě mobilizace se předpokládalo aktivování 7 hraničních brigád, schopných během 2 dní zajistit ostrahu hranic a v následujících 3 dnech zaujmout i krytí. Zpravodajské služby „Malé dohody“ připouštěly soustřeďování větších maďarských jednotek až od 7. mobilizačního dne.
Ve 2. etapě mobilizace mělo dojít k doplnění hraničních brigád na divize.
Za takto dané situace mohli Maďaři v případě konfliktu s „Malou dohodou“ zaujmout proti dvěma protivníkům strategickou obranu a soustřeďovat síly proti třetímu protivníku.
Pokud by došlo ke konfliktu s Maďarskem i Rakouskem zároveň, soustředilo by se úsilí „Malé dohody“ na Maďarsko. Teprve až by se zhroutila maďarská obrana, přišlo by na řadu Rakousko, pokud by se ovšem samo včas nepodřídilo.
Nejpozději do 8. mobilizačního dne měla vojska „Malé dohody“ začít ofenzivní akce, které by soustředěně směřovaly na Budapešť. Za takto dané strategické situace – pokud by ovšem Německo a Itálie opravdu nezasáhly – počítaly štáby „Malé dohody“ s úplným obsazením Maďarska během tří týdnů. Pokud by se konflikt vztahoval i na Rakousko, měly menší čs. a jugoslávské jednotky zahájit jen dílčí ofenzivní akce v rámci celkového nátlaku. Samostatná ofenzíva jen proti Rakousku se v tomto případě podrobněji nepřipravovala, protože se očekávalo, že po zhroucení Maďarska Rakousko samo požádá o mír.
Pokud Trianonské smlouvy poruší jen Maďarsko, soustředí se vojska „Malé dohody“ jen proti němu. Na rakouských hranicích by čs. a jugoslávské jednotky zaujaly jen slabý kryt.
Pokud by však došlo k pokusu o instalaci Otty Habsburského jenom v Rakousku, ale Maďarsko smlouvu neporušilo a ani události v Rakousku nepodporovalo, počítalo se s okamžitou ofenzívou jen proti Rakousku.
Byl připraven plán, ve kterém by čs. jednotky měly od Mikulova postupovat na Vídeň už během prvního týdne války. Tlak AČSR ze severu měla podporovat jugoslávská armáda útokem od Mariboru na sever. Tažení proti Rakousku by se zúčastnila i symbolická rumunská skupina, složená ze 6 praporů pěchoty, 1 až 2 eskadron jezdectva a z 5 až 6 dělostřeleckých baterií. Hlavním úkolem rumunské armády bylo střežení Maďarska a zásah proti němu, kdyby k němu v průběhu konfliktu s Rakouskem byl sebemenší důvod.

Varianty XVIII a XIX v dalším díle budou již ukazovat vše, co měly připravené štáby „Malé dohody“ před podpisem „Mnichovské dohody“ – zrady - na Velkou válku - na Válku „Evropskou“, která se takto nekonala!!!


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.