PALBA.CZ

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 17.

Dlouholetý ministr zahraničí ČSR a pozdější její prezident dr. Eduard Beneš.





Varianta XVIII.
Na aktivu „Malé dohody“ v Bukurešti v roce 1936 se jako druhé téma připravovaly společné operační plány pro případ všeobecného válečného konfliktu v Evropě, které dostaly název Varianta XVIII.
Ve Variantě XVIII. se již braly v úvahu uzavřené spojenecké smlouvy mezi Francií, SSSR a Československem a také sovětsko-rumunský pakt o neútočení. V úvahu se brala i dohoda s Tureckem a Řeckem, která byla zaměřena proti Bulharsku.
Všechny tyto dohody jako politické úspěchy, znamenají, že v případě „Velké Evropské války“ bude SSSR spojencem Francie a Československa proti nacistickému Německu. Pak také dohoda s Tureckem a Řeckem zcela paralyzuje činnost armády bulharské. Činnost Bulharska by nyní byla možná jen pokud by se hroutila ofenzíva proti Maďarsku a pokud by se špatně vyvíjely události na čs.-německé a italsko-jugoslávské frontě.
V tomto konfliktu samozřejmě představuje nejnebezpečnějšího protivníka Wehrmacht, od něhož se očekávalo, že zaútočí po obsazení Rakouska.
Wehrmacht by tím dosáhl spojení s italskou armádou a stál by na hranicích s Jugoslávií. Některé jednotky Wehrmachtu by tak mohly být přesunuty do Maďarska, kde by mohly být nasazeny proti Jugoslávii.

Mapa Evropy 1937.




Úvahy „Malé dohody“ zapracované do Varianty XVIII. jasně říkaly, že by bylo Německo nuceno bojovat na dvou frontách – na východě proti Československu – na západě proti Francii. Pokud by chtěl Wehrmacht zvítězit, musí nejprve rychle porazit a obsadit Československo a pak rychle přesunout většinu svých jednotek na západ proti Francii.
Československou armádu by musel Wehrmacht v tomto případě zastihnout nepřipravenou a porazit jí dříve než na východní frontu dorazí Rudá armáda.
Zase - ani v této Variantě neuvádí malodohodové plány nějaké přesné direktivy pro přesun Rudé armády do ČSR. Jen z různých jiných souvislostí v plánech je patrné, že jediná uvažovaná cesta sovětské armády je přes Rumunsko.
Podle Varianty XVIII. se počítalo, že Wehrmacht nasadí proti Československu stejně vojska jako u Varianty XIV. (20 divizí, z nichž 2 až 3 motorizované, od 14. mob. dne dalších 10 divizí a 5 rakouských). Německý generální štáb vyžadoval rozvinutí všeobecného útoku nejpozději do 1 týdne od zahájení války. To proto, aby AČSR nedokončila mobilizaci a nestačila zaujmout ani nástupní prostory. Podle zpravodajců AČSR zde byl rozdíl v provedení útoků proti předchozím Variantám.
Nástup Wehrmachtu v roce 1936 předpokládal, že útok bude vycházet od Krušných hor směrem na Prahu, ale ten bude zahájen až po prvních úspěších na Hlavních nástupových směrech. Hlavními nástupovými směry byly - ze Slezska na Olomouc a od rakouských hranic na Brno. Uvažoval se také útok z jihu, který měl Wehrmacht vést už od Českých Budějovic, protože německý generální štáb věděl o nepříznivé dopravní situaci v Rakousku. Útok Wehrmachtu z Moravského pole by dle názoru čs. hlavního štábu přicházel v úvahu až při zahájení generálního ústupu AČSR z Čech.
Aby se AČSR nezachytila na Slovensku, měl Wehrmacht přesunout část svých sil do Maďarska a spolu s maďarskou armádou tak oddělit Československo od Rumunska.
Je jasné, že malodohodové štáby za této situace nemohou počítat s nějakou maďarskou neutralitou. Předpokládalo se takovéto rozmístění maďarských sil: proti Jugoslávii bude obranný kryt tvořit 5 pěších a 1 jezdecká divize. Většina maďarských jednotek bude nasazena proti severozápadnímu Rumunsku, aby bylo odříznuto čs. železniční spojení s Rumunskem a aby zde maďarská armáda vybudovala odolné obranné pozice v Sedmihradsku. Samotná ofenzíva proti Československu přichází v úvahu až po stabilizaci proti Rumunsku. Tato stabilizace má znemožnit příchod Rudé armády na čs.-německou frontu. Pokud by se to nepovedlo, musí Maďaři vázat na čs. hranicích co nejvíce jednotek AČSR.
„Malá dohoda“ tak počítala, že maďarská armáda sestaví své záložní skupiny v prostoru u Budapešti.
Nástup maďarských jednotek proti severozápadnímu Rumunsku se měl uskutečnit od Debrecenu ve směru na Careii Mare a Satu Mare, v průsmycích mezi severními výběžky Bilharských hor a horami Rodenskými, podél řeky Samos. Po dosažení železničních tratí směřujících k pohraniční stanici Halmey by útok pokračoval v jen menším rozsahu. Maďarská armáda by tím chtěla jen získat výhodnějších terénních čar, na kterých by se maďarské a německo-maďarské jednotky mohly udržet proti nastupující Rudé armádě. Zde by vyčkávaly v tvrdé obraně do doby úplné likvidace Československa. To by umožnilo přesun významnějších německých jednotek na rumunsko-maďarskou frontu.
Při těchto úvahách malodohodové štáby téměř nepočítaly, že by Bulharsko do války vstoupilo. Teoreticky by to přicházelo v úvahu jen v tom případě, že by bylo obsazeno Československo, francouzská ofenzíva by probíhala neúspěšně na západě a neúspěšně by probíhaly rumunsko-sovětské akce proti Maďarsku. Jen v tomto případě se mohla bulharská armáda, odhadovaná na 10 až 14 divizí, pokusit překročit Dunaj a ohrožovat Bukurešť. Rumunské velení to však nepovažovalo za pravděpodobné – nedostatečné technické vybavení. Také se muselo brát v úvahu, že by proti Bulharsku prováděla útočné akce jugoslávská armáda. Proti ní by museli Bulhaři vyčlenit 3 divize soustředěné v jihozápadním Bulharsku v prostoru Petrič a další přibližně stejně silnou skupinu v údolí řeky Marica proti turecké pohraniční pevnosti Edirne, kudy vedla většina komunikací. Bulharům by na útok proti Rumunsku zbývalo jen 6 divizí. Teprve snad ve druhém měsíci války mohla bulharská armáda postavit celkem 20 divizí pěších, 1 horskou a 2 divize jezdecké.
Bulharský říční oddíl, který se odhadoval na 2 menší říční monitory a 4 ozbrojené strážní čluny se moc v úvahu nebral. On by totiž mohl zasahovat jedině, kdyby Bulharsko vyřadilo rumunské dělostřelectvo na levém břehu Dunaje. Hlavní štáb „Malé dohody“ z těchto výše popsaných skutečností považoval Bulharsko za příliš izolované a neschopné do války zasáhnout.
Nejdůležitější pro „Malou dohodu“ bylo rychle vyřadit Maďarsko.
Hlavní tíhu ofenzivních bojů v této Variantě ponese Rumunsko, její armáda, od 12. mobilizačního dne nasadí 20 svých divizí, které by nastupovaly zejména od Oradea ve směru na Debrecen. Pokud by maďarská armáda pokračovala v ofenzivě proti strategicky důležitému severozápadnímu Rumunsku, nasadí rumunská armáda proti nim jen takové síly, které se zde budou schopny udržet až do příchodu Rudé armády na obrannou linii.
V případě, že se maďarská ofenzíva zaměří na Jugoslávii, stočí se rumunský nápor u Solnoku na jih a bude směřovat na Keczkemet do týlu maďarských vojsk útočících proti Subotici.
Za takto dané situace musí AČSR věnovat hlavní pozornost, aby zadržela německo-maďarský nápor. Úspěch čs. obrany závisí na včasném obsazení pohraničních hřebenů. AČSR se musí zaměřit na co nejrychlejší provedení mobilizace, přesuny vojsk do nástupních prostorů a zaujmutí obranných postavení. Již v roce 1936 se u AČSR počítalo s novým prvkem v obraně – se souvislými pásy pevnostních opevnění. Tyto pevnůstky měly umožnit včasnou strategickou obranu a obrana AČSR tak mohla odolat i mnohonásobné nepřátelské přesile na delší dobu. Z toho důvodu mohla AČSR vést ofenzívu proti Maďarsku až s 9 divizemi. Pokud by se maďarsko-německá vojska zasekla v Sedmihradsku, měla být ihned zahájena československá ofenzíva. Směr Hlavního úderu čs. armády byl obdobný jako u předchozích Variant, jen s tím rozdílem, že mělo být co nejdříve dosaženo předmostí, odkud by mohla být ostřelována maďarská města a jiné cíle.
Obrana Jugoslávie proti Itálii a Albánii se i u Varianty XVIII. v malodohodových válečných plánech uvažovala až na druhém místě. Hlavní pozornost se zase věnovala Maďarsku. Jugoslávský hlavní štáb i tady, u této varianty, věřil, že jeho skvěle vycvičená vojska a terén Italy zastaví na hranicích.
Jugoslávská armáda chtěla využít toku řeky Drávy a hornaté oblasti Korutanska a soustředit asi 6 divizí v prostoru Subotica, s prvou obrannou linií na kanálu spojujícím Suboticu s řekou Tisou ( Baczser kanal, jižně od Subotice v Jugoslávii ). Tady se mělo postupně soustřeďovat až 14 jugoslávských divizí a z nástupního prostoru mezi Dunajem a dolní Tisou vyrazit přes Szegedin na Keczkemet a Budapešť. Menší část jugoslávských sil měla postupovat více na severovýchod a vnikat do týlu maďarských vojsk bojujících na rumunské frontě. Útok jugoslávské armády měl být maximálně urychlen, pokud by příliš pokročily akce maďarsko-německých vojsk v severozápadním Rumunsku.
Soustředěná ofenzíva všech tří armád „ Malé dohody“ proti Maďarsku byla připravena až do všech nejmenších podrobností tak, aby bylo možné co nejrychleji obklíčit maďarskou armádu před Budapeští a porazit ji.
Ve Variantě XVIII., v jejích plánech, byla zapracována i dosti podrobná, i když málo pravděpodobná, možnost konfliktu s Bulharskem.
„ Malá dohoda „ nevylučovala tu možnost, že by bulharské choutky na boj podpořil svým vyloděním italský expediční sbor na bulharském pobřeží u Burgasu nebo Varně.
Při podobném vývoji měla jugoslávská armáda zaujmout na bulharských hranicích spolehlivý obranný kryt, vybudovaný z maximálně 60 druhořadých pěších praporů, 8 až 10 korouhví jezdectva, 70 až 80 dělostřeleckých baterií a 60 letadel. Pokud by se Italové vylodili, počítalo se, že cílem bulharského útoku bude prostor Skopje.
Když se již v prvé fázi války podaří malodohodovým vojskům paralyzovat Maďarsko, je aktivita Bulharu nepravděpodobná.
Pokud by i tak chtěli Bulhaři bojovat, počítalo se s rumunským útokem od Bechetu, kombinovaným s jugoslávským náporem od Pirotu, jejichž konečným cílem by mělo být obklíčení a zničení bulharské armády u Sofie.
Pokud by Bulharsku vyhlásilo válku Turecko a Řecko, vyčkali by Jugoslávci a Rumuni s ofenzívou až po porážce Maďarska.

Varianta XIX.
Poslední varianta před Mnichovem!
Na konci listopadu 1937, těsně před rokem Mnichova 1938, se koná na X. konferenci „ Malé dohody“ v Praze, jednání o rozsáhlých vojenských opatřeních.
Poslední, v Praze připravovaná, „ Varianta XIX., má řešit nástupní plány pro „Velkou válku v Evropě“, ve které má být Československo napadeno Německem, Rakouskem a Maďarskem a Rumunsko pak Maďarskem a Bulharskem.

Strategickým záměrem nepřátel je v první fázi vyřadit rychlým úderem ČSR.

Tak jak rychle rostla síla Wehrmachtu a rostl počet jeho obrněných a motorizovaných divizí, musely malodohodové štáby počítat s překvapujícím útokem. Útok proti ČSR mohl následovat po krátkém ultimátu a mohl přijít i bez vyhlášení války. Právě těmto záměrům Německa, chtěl čelit čs. hlavní štáb urychleným budováním opevnění. Opevnění, jejich několik linií, mělo zabezpečit krytí mobilizace AČSR, mělo zabezpečit přesuny jednotek do nástupových prostorů. Ve válce měla opevnění zabezpečit obranu státu už na hranicích Čech a Moravy na dlouhou dobu.
V té době bylo na spadnutí připojení Rakouska k Německu a tak ČSR musela počítat s výstavbou alespoň dílčích opevnění na přírodou nechráněné jižní hranici. Počítalo se i s budováním souvislé linie opevnění na maďarských hranicích.
Podle zpráv z čs. rozvědky počítal čs. hlavní štáb armády, že Wehrmacht bude schopen už od 5 dne války zaútočit nejméně 22 pěšími a 3 motorizovanými divizemi, které se budou snažit obklíčit a zničit čs. armádu ještě v českomoravském prostoru.
Podle generálního štábu Wehrmachtu mělo být Československo zlikvidováno dřív, než se na západě řádně rozvine francouzská ofenzíva.
Při německém útoku na Československo se od maďarské armády očekávalo, že zahájí ofenzívu ve směru na západní Slovensko, čímž bude podporovat německý tlak od západu.
Československé zpravodajské služby v té době dodaly zprávy, že existují různé formy maďarského nástupu proti Československu. Tyto formy útoku se liší podle bojové situace na ostatních frontách.
Pokud by se německý nástup do Československa zastavil, nebo ustrnul na nenarušených liniích čs. opevněních, bylo nutno očekávat zvýšené německo-maďarské útoky proti západnímu Slovensku.
Kdyby naopak akutně hrozilo nebezpečí hromadné přepravy Rudé armády přes severozápadní Rumunsko, zaměřily by se maďarské útoky na vyřazení železničního uzlu Satu Mare, a na paralyzování železnice probíhající dále na západ těsně po čs. hranici.
Podle štábů „Malé dohody“ a jejích zpravodajských služeb by Maďarsko muselo v každém případě vyčlenit 4 divize pro obranu na řece Drávě a v úseku mezi Dunajem a Tisou na jugoslávské hranici a dalších nejméně 5 až 6 divizí k obraně na rumunských hranicích. Pak by zbytek, což je v nejlepším případě 12 až 15 maďarských smíšených brigád, které by mohly být teprve ve 2. etapě mobilizace doplňovány na normální divize, mohl zaútočit na Československo.
Podle představ čs. velení se mohlo největší nebezpečí zrodit z údolí Nitry nebo Váhu, což by usnadnilo Německu zničení československé armády.
Pokud by však útok Wehrmachtu probíhal podle jejich plánů, nemusela by jej už maďarská armáda podporovat útokem do Pováží, ale mohla by útočit v operačním směru na Košice, nebo na železnice v severozápadním Rumunsku. To aby byl včas zastaven sovětsko-rumunský nápor, který by směřoval na pomoc ČSR.

Ale opět - je tady třeba dodat, že ani v těchto plánech Varianty XIX., není k dispozici ani jediný důkaz, že by byly dělány nějaké přípravy na sovětsko-rumunskou vojenskou spolupráci - ani v rumunských historických archivech – ani v historických archivech SSSR.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 18.

Hlavní štáb jugoslávské armády v této Variantě XIX. předpokládal, že v 1. fázi války nebude určitě napaden svými sousedy. Pro Jugoslávii samozřejmě akce Maďarska proti Československu a Rumunsku znamenají dle „Malé dohody“, že musí Maďarsku okamžitě vypovědět válku a zahájit ofenzívu.
V tom případě, že by spojené německo-maďarské velení v této Variantě dalo přednost útoku na Rumunsko, aby zamezilo předpokládanému transportu Rudé armády severozápadním Rumunskem, očekával hlavní štáb Rumunů útok zhruba stejného počtu maďarských divizí, které by byly ale posíleny nejméně o 6 divizí Wehrmachtu. Wehrmacht by se musel na východ dopravovat železnicí od Vídně na Budapešť a Debrecen. Tato železnice probíhala v úseku od rakouských hranic až po Komárno blízko čs. hranic, což bylo v mnoha místech v dostřelu čs. dělostřelectva.
Akce Bulharů se očekávaly až po zhroucení čs. obrany a po oddělení Rumunska od zbytku Československa.
„Malá dohoda“ také podle Varianty XIX. považovala ve všech svých operačních plánech, že nejdůležitější v této válce je, co nejrychleji vyřadit z akce Maďarsko.
Opět se zde předpokládalo, že čs. armáda bude na západě plně vytížena bojem proti drtivé německé přesile. Jasné tedy bylo, že vyřazení Maďarska, tolik potřebné k zachování stálého spojení s Československem, bude provádět rumunská a jugoslávská armáda.
Na maďarské území musí rumunská armáda vstoupit ihned po prvních zprávách o akcích Maďarů proti Československu.
Ofenzíva měla probíhat podle předchozích Variant. Rumunská prvá útočná vlna v síle 15 pěších a 2 jezdeckých divizí měla směřovat na Szolnok s úkolem, aby na řece Tise zřídila několik předmostí. Od 10. mobilizačního dne mělo být nasazeno dalších 8 až 10 divizí a měl být zahájen nápor na Budapešť. Hlavní těžiště této rumunské ofenzívy představovalo pravé křídlo, jehož úkolem bylo co nejrychleji obsadit severovýchodní část Maďarska, čímž by se zlepšilo komunikační spojení s Československem díky husté železniční síti s dobrým napojením na Košice a na Zvolen.
Hlavní štáb jugoslávské armády, přestože v politickém kurzu jugoslávské vlády probíhají změny, se stále připravoval, že proti Maďarsku vystoupí ve smyslu smlouvy „Malé dohody“.
Jugoslávská armáda počítala s nasazením severní skupiny v síle 14 až 15 divizí, které by útočily přes Tisu mezi Szegedinem a Csongrádem a v koordinaci s rumunskou armádou by pak postupovaly na Budapešť z jihu. Plné nasazení jugoslávské armády se očekávalo až po 15. mobilizačním dnu.

Tady je bohužel smutnou skutečností, že jugoslávská vláda v září 1938 zbrzdila přípravy své armády a dala jí pokyn k dodržování plné neutrality v případném konfliktu.

Československá armáda by musela proti německé přesile nasadit valnou většinu svých sil, proti Maďarsku tak mohla vyčlenit jen nepatrné síly, které by postačovaly nejvýše k přípravě slabého obranného krytu.
Protože se projevila jugoslávská nechuť angažovat se ve prospěch Československa, musel čs. generální štáb v září 1938 odeslat na maďarské hranice 2 pěší a 1 rychlou divizi. Další čs. divize, soustřeďované na západním Slovensku a rovněž zahrnuté do 3. armády, mohly v krajním případě vystoupit proti Maďarsku také, ale jejich prvořadým úkolem bylo čelit německo-maďarským akcím v prostoru Bratislavy a hlavně zajistit levé křídlo čs. 4. armády na jihomoravských hranicích.

Nyní přímo citát z Miloslav John – Září 1938, str. 388:
„Rozhodný rumunský postup za čs. krize (myšlena Mnichovská krize v září 1938), odeslání jednotek na maďarské hranice a příprava na vyhlášení mobilizace velmi účinně paralyzovaly rozhodování Maďarska, zda se připojit k německému útoku. Budapešťská vláda se neodvážila vystoupit vůči Československu a byla za to ze strany Německa ostře kritizována.“

Celkově lze malodohodové nástupní plány, včetně Varianty XIX., kritizovat pro jejich šablonovitost. Je v nich vidět přeceňování vlastních možností a podceňování schopností potencionálního nepřítele. Sebevědomé a příliš optimistické jsou i představy o možnostech delší stabilizace obrany na vyhlédnutých liniích, stejně jako sebevědomé jsou představy „Malé dohody“ o vlastní ofenzívě.

Vyjměme však z toho všeho přípravy „Malé dohody“ v nasazení letectva. Všechny plány „Malé dohody“, které se týkají nasazení letectva jsou naopak moderní a vycházejí ze zkušeností ze Španělské války. Pojďme si o nich říci něco více.
Letecké štáby „Malé dohody“ měly po celou dobu své plány rozpracovány do nejmenších detailů, ve kterých byly rozvrženy všechny činnosti a které obsahovaly všechny operační zóny jednotlivých států.
Již v prvních hodinách války měly průzkumné letouny Československa, Rumunska a Jugoslávie přesně zjistit jak jsou obsazena maďarská letiště, v kterých místech se soustřeďují maďarské jednotky. Především však letecké průzkumy všech tří států měly dokonale ověřit, zda se hlavní síly maďarské armády přesunují do prostoru západně od Budapešti, nebo na východ od Dunaje k řece Tise. Všechny tyto zpravodajské informace o pohybech maďarské armády měl potom ihned vyhodnocovat spojený letecký štáb v Užhorodě.
Pokud by zpravodajské informace konstatovaly maďarský nástup proti Československu, posunulo by jugoslávské letectvo hranice svých operací dále na sever, až k Budapešti a k Pápa, asi 70 km severně od Balatonského jezera a rumunské letectvo by převzalo letecké operace až po linii Miskolc-Eger-Hatvan-Budapešť-Dunaföldvár-Szeget.
Hned v době vzletů zpravodajských letounů se plánovalo, že budou napadena všechna maďarská letiště letkami stíhacího letectva. Překvapivé útoky na maďarské letouny měly být provedeny na stálá i záložní letiště, aby tak bylo maďarské letectvo zastiženo ještě na zemi. Další vlny malodohodových stihačů byly připraveny, aby zachytily útoky zbylých nebo přeživších maďarských letounů, které měly v leteckých soubojích zničit. Jen v malých odstupech za útoky stihačů „Malé dohody“, měly na maďarská letiště zaútočit letky bombardovacích letounů, které měly ničit přistávací dráhy, skladiště benzínu a munice, hangáry a dílny.
Útok na všechna maďarská letiště měl probíhat současně a ve velkém stylu, aby byla maďarská letecká obrana, hned v prvý den války zničena, aby ztratila schopnost protiúderů.
„Malá dohoda“ by si tak pro všechny boje zajistila leteckou nadvládu nad maďarskými bojišti.
Všechny protiakce letectva „Malé dohody“ měly dezorientovat nepřítele četnými klamnými nálety, které by prováděly malé skupiny letounů, za kterými by ihned následovaly třetí vlny malodohodových stíhačů.
Již po 2 hodinách letecké činnosti „Malé dohody“ se plánovalo masové nasazení dozbrojených stíhacích letounů proti stanovištím maďarské protiletadlové obrany (PVO) u komunikačních uzlů a vybraných mostů. Těsně za touto vlnou by zaútočily bombardovací letky. Jednotlivé nálety bombardérů na sebe přesně navazovaly podle podrobných harmonogramů.
„Malá dohoda“ měla připraveny operační plány pro různé fáze své ofenzívy. Piloti měli dokonale nacvičeny reakce na změny situace dle výsledků průzkumů, aby tak příprava náletů byla co nejkratší.
Pořadí cílů bylo určeno přesně podle důležitosti, přesně bylo propočteno množství letounů, náletové trasy, druhy pum, otočné a orientační body, místa setkání s doprovodnými stíhači. Byly určeny náhradní cíle bombardování, pro případ, kdyby v cílovém prostoru bylo nevyhovující počasí. Letecké síly „Malé dohody“ měly k dispozici panoramatické náčrtky a fotografie cílů a byly stanoveny přesné zásady pro napadání cílů náhradních. V těch zásadách například bylo, že z náletů jsou vyloučeny obytné čtvrtě (do výslovného rozkazu).
Až skončí letectvo „ Malé dohody“ útoky na letiště a PVO, nastoupí masové denní a noční letecké útoky proti vybraným komunikačním uzlům, místům soustředění maďarských jednotek a proti jejich přesunovým trasám. Letecké harmonogramy předpokládají, že k takovým náletům dojde nejpozději do 6 hod. od vyhlášení války. Stíhací letky mají v krátkém předstihu před bombardovacími útoky znovu napadnout maďarská letiště projevující činnost a doprovázet vlastní bombardovací letouny. Avšak většina stíhacích letounů by už v této fázi byla vyslána k útokům proti pochodovým proudům, vlakům a lodím. Přednostně měly být vedeny útoky proti pozemním jednotkám, které se přeskupují k bojové linii, a to bez ohledu na vývoj situace ve vzduchu.
Moderně také byla leteckými štáby „Malé dohody“ podrobně propracována taktická letecká podpora pozemních operací, při kterých měly letouny přímo zasahovat do pozemních bojů. Za tímto účelem byli k pozemním jednotkám přiděleni letečtí důstojníci, kteří měli v přiděleném úseku řídit leteckou bojovou činnost.
Po rozsáhlém zničení maďarského letectva, hlavně stíhacího, po zničení cílů důležitých pro maďarskou ofenzívu, bylo podle přesného harmonogramu připraveno napadání cílů v operační hloubce.
S bombardováním měst s rozptýleným válečným průmyslem, s bombardováním administrativních a správních středisek a kasáren blízko obytných čtvrtí se zatím nepočítalo. Připraveny však byly, k bombardování těchto cílů mělo dojít teprve pokud by se maďarská obrana stabilizovala, nebo kdyby došlo k přímé spolupráci maďarských a německých jednotek. Takové bombardování přicházelo však v úvahu jedině na rozkaz vrchního velitele. Vrchní velitel by je vydal jedině, pokud by byl nečekaně silný maďarský odpor, nebo pokud by příliš dlouho trvala vlastní ofenzíva „Malé dohody“. Teprve potom měly být zahájeny i nálety na maďarská průmyslová města, aby se tak otřáslo morálkou obyvatelstva, což mělo donutit maďarskou vládu ke složení zbraní. Tento druh náletů není však v historických análech „Malé dohody“ podrobněji rozpracován.

Operační činnost říčních flotil „Malé dohody“ byla rozpracována, její zásady, u všech předchozích Variant.
Čs. dunajská flotila, jejíž operační oblast je omezena dunajskou hranicí, se má v případě konfliktu přesunout do dunajských ramen a na dolní toky Hronu a Váhu. Tady odtud by v případě potřeby vyrážela do útoku proti maďarským jednotkám na horním Dunaji. Hlavním a základním úkolem čs. říční flotily bylo, aby zaminovala Dunaj.

Již průběžně jsme hovořili o tom, že všechny operační plány, ve všech Variantách, byly zaměřeny především proti Maďarsku. Nanejvýš tak některý z napadených států některou z velmocí dodával pro „Malou dohodu“ jen míň jednotek.
Chybou všech vypracovaných Variant tak je, že neobsahují zmínky o možnostech přesunu rumunských jednotek na čs.-německou frontu, nebo o zapojení jugoslávské armády do ofenzívy proti Rakousku. Varianty nestanoví ani podmínky, jak se mají rumunské a jugoslávské jednotky chovat při náhodném kontaktu s Němci, na které by například narazily na maďarském území, nebo během uvedených leteckých operací. Stejná chyba o které jsme již částečně mluvili ve Variantách je, že není vypracována konkrétní dohoda o přesunech sovětských divizí přes rumunské území. Stejně tak není řečeno nic o nasazení Rudé armády po boku rumunských jednotek proti maďarské armádě.
Jen těžko lze pochopit, proč malodohodové štáby neuvažovaly z ryze strategického hlediska mnohem efektivnější řešení válečných konfliktů, při kterém by zastavovaly agresi největších protivníků, kterými bylo především Německo a Itálie. Je jasné, že tady převažovaly důvody zahraničněpolitické, že tady rozhodovaly vlastní zájmy států před nimiž musela logika vojáka, vojenská hlediska, ustoupit.
Pro historii by to vše však člověk měl vědět, neboť je to vývoj vojenství až do sklonku 30. let, který sice neměl na 2. světovou válku žádný vliv, ale existoval.
Faktem je, že v kritickém roce 1938 již prakticky z „Malé dohody“ vystoupila Jugoslávie a jediným řádným spojencem ČSR v tuto dobu bylo jen Rumunsko. Ale i v rumunském postoji v případě vojenského konfliktu je mnoho nedořešených problémů.

Odeslání zvláštní depeše do Paříže bylo poslední akcí štábů „Malé dohody“.
Tato zvláštní depeše požadovala, aby dosavadní oboustranné dohody o organizaci spojení mezi francouzským hlavním štábem a štáby jednotlivých spojenců „Malé dohody“ byly nahrazena společnou dohodou, navrhovanou už v prosinci 1936 (byla by to čtyřdohoda – Francie, ČSR, Rumunsko a Jugoslávie).
Tato Úmluva měla odstranit potíže při vyřizování neodkladných záležitostí – tak si to představovali vojáci.
Bohužel – tato „Dohoda“, nebo „Úmluva“ se už neuplatnila…

Proč, kde je příčina, že se všechny vojenské přípravy promění v nicotu?
I když vše není ideální ve variantách, je nutné říci, že vojáci na válku připraveni byli.
Jednou z příčin, že všechny přípravy přišly vniveč je francouzsko-československá smlouva a i zní vycházející československo-sovětská smlouva - jejich nedokonalost. O první z nich – francouzsko-československé smlouvě si nyní řekněme.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 19.

2) Československo – Francouzská smlouva z let 1924 – 1938.
První čs. – francouzská smlouva o spojenectví a přátelství (Karte d‘ Aliance et d‘ Amitie) vznikla z iniciativy bývalého vrchního velitele vojsk „Dohody“ maršála Ferdinanda Foche




po jeho návštěvě Prahy v květnu 1923. K podpisu této smlouvy došlo v Paříži dne 25. ledna 1924.
Francouzsko – československá smlouva se skládala z 8 základních článků, které zavazovaly Francii a Československo k automatickému vzájemnému poskytnutí vojenské pomoci pokud by jeden z těchto dvou států byl ohrožen jiným státem.
Při běžném přečtení budily některé články smlouvy dojem, že jde o prostý konzulární pakt, který předpokládá oboustranné vzájemné konzultace a stanovuje zásady společného postupu v případě porušení Versailleské smlouvy, nebo při ohrožení některého z jejích signatářů Německem. Smlouva však zároveň zahrnovala tajné doložky (Notes secrétes des 26.-31. janviér 1924 échangées par les ministres des Affaires étrangéres des deux relatives ŕ la coopération militare), které byly zaměřené na zcela konkrétní vojenská opatření v případě války s Německem, včetně předcházející těsné spolupráce hlavních štábů obou spojeneckých armád v přípravě vzájemně se doplňujících nástupních plánů a ostatních náležitostí vojenského paktu o automatické vzájemné pomoci.
V minulých letech byl málo známý ten fakt, že to byla právě čs. vláda, která se zásluhou ministra zahraničních věcí Eduarda Beneše nechtěla, vzhledem k úspěšně se rozvíjejícím hospodářským vztahům s Německem, příliš proti Německu angažovat dohodami o konkrétních vojenských plánech. Čs. vláda tak neprojevovala zájem o nějaké přesnější určení podmínek vojenské spolupráce s Francií.
Ministru zahraničí Benešovi stačil jen prostý politický význam smlouvy!!!
Beneš dlouho houževnatě odporoval francouzským snahám o konkrétnější upřesnění dohod o vojenské spolupráci, a to i navzdory tomu, že výstavbu čs. armády řídí ve 20. letech převážně důstojníci francouzské vojenské mise. Francie, francouzská armáda, předpokládala, že v případě války s Německem bude její potencionální spojenec, ČSR, projevovat určitou podřízenost francouzským nástupním plánům.
Beneš ve 20. letech neměl z Německa obavy, nedoporučoval proto podrobnější propracování vojenské konvence s Francií. Beneš totiž nechtěl, aby v mocenském zápase – Velká Británie, Francie a Itálie – vzbuzovalo ČSR averze, již tehdy nevražící Itálie a Velké Británie. K tomu také přispívalo to, že Výmarské Německo smlouvami výslovně uznávalo čs. hranice a nejevilo v té době oficiální zájem o sudetské Němce. Český ministr zahraničí se bránil tehdy i tomu, aby ČSR opětně převzalo v posledních desetiletích značně poněmčené oblasti (Kladsko, Lužice a Slezsko) a připojilo je k Československu.
Mimo jiné Beneš z vlastní iniciativy vypracoval návrh čs.-francouzské spojenecké smlouvy, ve které zcela chyběly konkrétní vojenské závazky ze strany Československa. I tuto smlouvu, její uzavření, se snažil co nejvíce oddálit.
V Paříži tento postup čs. vlády vzbuzoval značný odpor a Beneš byl nucen tento „svůj“ návrh smlouvy stáhnout.
Konečné znění francouzsko-československé smlouvy, které pak bylo v lednu 1924 podepsáno, zahrnovalo jen všeobecná politická ustanovení a vyjma předpokládané spolupráce čs. a francouzského hlavního štábu nebyly v oficiálně uveřejněném textu podrobněji specifikovány vojenské konvence. Na výslovné přání Eduarda Beneše neobsahovala uzavřená smlouva logickou klauzuli o okamžitém poskytnutí vojenské pomoci v případě napadení jedné ze smluvních stran. Teprve tajné doložky formulovaly konkrétní vojenské závazky, ale ani zde nejevilo ČSR ze začátku valný zájem. Teprve v 30. letech, když se politická situace v Evropě přiostřovala, vyžaduje čs. vláda projednání přesných podmínek poskytnutí okamžité francouzské pomoci a upřesnění vojenské spolupráce. Ale i v těch 30. letech dochází jen k řídkým konzultacím mezi štáby Francie a ČSR.
Veřejnosti nebylo všeobecně známo, že čs.-francouzská spojenecká smlouva tajné doložky o vojenské pomoci obsahuje.
Existence tajných doložek vyšla najevo až po podepsání doplňující čs.-francouzské smlouvy podepsané v Locarnu 16. října 1925.
Tato druhá smlouva nebyla ale součástí Locarenských smluv, zahrnujících rozsáhlý soubor již uzavřených a navrhovaných paktů mezi řadou evropských států, včetně Německa. Locarenské smlouvy se týkaly jen záruk německých hranic s Belgií a Francií. Forma „Rýnského garančního spolku“ projednávaná vládami Francie, Velké Británie, Itálie, Belgie a Německa se nevztahovala na záruky německých hranic s jeho východními sousedy, s Polskem a Československem. Byl to na první pohled zřejmý zásah do ducha Versailleské smlouvy. Francie je proto překryla alespoň formálně druhou čs.-francouzskou a obdobně koncipovanou polsko-francouzskou spojeneckou smlouvou. Již v úvodu jsme říkali, že je Francie doplnila prostřednictvím zvláštního protokolu („Protocole finale de la Conférence de Locarno“), ve kterém se výslovně upozorňuje na skutečnost, že oboustranná vojenská pomoc bude uplatněna v případě selhání vlastních Locarenských smluv nebo při jejich porušení Německem, například německým útokem na Polsko, Československo či na Francii.
Francouzská vojenská pomoc Polsku a Československu se měla uskutečnit ve smyslu stanov Společnosti národů. Protože SN je pomalé, má okamžitá vojenská pomoc následovat i bez schválení SN. Především má proběhnout mobilizace, přechod armád na válečný stav a armády mají přejít do svých nástupových prostor a zaujmout obranu u hranic. O výsledku hlasování SN nebylo pochyb a tak se nevylučovalo ani okamžité vyhlášení války, kvůli hrozícímu nebezpečí z prodlení.

Nejhrubším nedostatkem historie 20. a 30. let je, že se mezi dvěma slovanskými státy ČSR a Polskem, nikdy neuzavřela dvoustranná smlouva o přátelství a vzájemné vojenské pomoci. Mělo to později tragické následky, které vyústily v 2. světovou válku.

Polsko a Československo, partneři Francie, byly sami o sobě jako jednotlivci pro Francii slabými partnery. Pokud by se Polsko a Československo spojilo dvoustrannou smlouvou, měla by Francie na východě silný blok, který by ve spojení s ní znamenal pro Německo nepřekonatelného protivníka. Samostatně však nebyla československá a polská armáda dostatečnou zárukou na udržení východní fronty do doby, než by se účinná francouzská akce na západě rozvinula.
Francie se celá 20. a 30. léta snažila, aby ČSR s Polskem mezi sebou smlouvu o přátelství a vojenské spolupráci podepsaly, o stejné se snažilo i Rumunsko, ale ani jediné zemi se to nepodařilo.
Část příčin proč nedošlo k uzavření československo-polské smlouvy o přátelství a vojenské spolupráci jsme si řekli ve stati – Západní fronta 1939 – 1945, Úvod Č 2.
Viz http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
Některé další aspekty budou řečeny v kapitole VI. Polsko 1. září 1939.

Po roce 1933, když Německo začne budovat na plné obrátky mohutnou armádu, zůstává francouzský systém kolektivní bezpečnosti opřen už jen o některé spojence, především o Československo. Tehdy se i francouzský generální štáb začíná obávat, že až Wehrmacht bude dobudován, nebude francouzská armáda schopna vést válku tak, aby vyhrála.
Francie se proto zasazuje o další prohloubení vojenské spolupráce s Polskem a ČSR a zároveň doporučuje i podepsání spojenecké smlouvy s Belgií.

Sestavu spojenců, ve které by při porušení Versailleské smlouvy bojovaly proti Německu spojené francouzské a belgické jednotky na západě a spojené jednotky polsko-československé na východě, považoval francouzský generální štáb za nejvýhodnější.
Bohužel tato východní a západní koalice se nikdy neuskutečnila. I tady je jeden z důvodů vzniku 2. světové války.

Samozřejmě se také Francie snaží - také bez úspěchu - zařadit mezi své spojence hlavně Velkou Británii. Velká Británie se však chce angažovat maximálně tak na udržení hranic na Rýně.

Jak víme, nástup nacistů k moci v Německu, na začátku roku 1933, přináší do střední Evropy dalekosáhlé změny. Hitlerovo nacistické Německo požaduje ve svém politickém programu úplnou likvidaci všech článků Versailleské smlouvy. Hitlerovo Německo ví, že k dosažení svého cíle musí plně ochromit Francii a její spojence. Jedním z prostředků jak svého cíle dosáhnout je to, že musí nacisté vybudovat silnou, útočně zaměřenou armádu.
Právě tato doba je dobou, kdy i československá vláda začíná usilovat o konkrétní stanovení podmínek francouzské vojenské pomoci. Tady je právě s podivem to, že do roku 1930 proběhne jen jediná porada hlavních štábů AČSR a Francie, která se uskuteční jen díky tomu, že jí navrhne maršál Foche. Ale ani z této jediné porady ještě nevyjdou žádné přesné podmínky vojenské spolupráce. Tehdy ještě o to československá vláda nestála, tehdy byla ještě československá vláda plně zahleděna na nepřítele Maďarsko a štáby AČSR se plně věnovaly „Malé dohodě“ a vztahům s Jugoslávií a Rumunskem.
Zlepšení situace, prohloubení vojenské spolupráce mezi armádami Francie a ČSR, nepřinese ani porada náčelníka čs. hlavního štábu armádního generála J. Syrového s jeho francouzským protějškem generálem M. Gamelinem – za účasti náčelníka francouzské vojenské mise v ČSR generála Mittelhausera – v Paříži ve dnech 28. až 31. ledna 1931. Na této poradě se probírají jen teoretické možnosti vypuknutí války v Evropě.
Generalita Francie a ČSR konstatuje na poradě, že jako nepřítel aliance přichází v úvahu jen Německo, Rakousko a Maďarsko, které by mohly být podporovány Itálií. Na straně aliance pak bude vedle Francie bojovat Československo, Polsko a Belgie, případně ještě snad Velká Británie. Pokud by se do války zapojilo i Maďarsko, může aliance s jistotou počítat s dalšími válečnými spojenci - Rumunskem a Jugoslávií („Malá dohoda“).
Jediným kladem této porady ze strany ČSR je, že žádá Francii, aby se sjednotily nástupní plány a stanovily společné strategické cíle a došlo tak ke koordinaci s „Malou dohodou“. Současně s tím zástupci čs. armády doporučí uzavření letecké konvence a co nejrychlejší prohloubení spolupráce čs. a francouzského vojenského letectva v otázkách technických, výcvikových, organizačních a taktických.
Jako první vyjádření začátku těsné spolupráce mezi Francií a ČSR má být odeslání 3 francouzských polních letek do Československa a zvýšení počtu čs. leteckých stážistů u francouzského letectva. K vyslání francouzských letek do ČSR nedojde, ale ostatní záležitosti na poli letectva se řešily průběžně.
Pařížské porady zároveň stanovily, že nadále budou pracovní aktivy hlavních štábů armád probíhat 2x ročně a to vždy na začátku zimy v Paříži a na začátku jara v Praze.
Teprve až 1. července 1935, když už o nacistických záměrech není nejmenších pochyb, dojde k vlastnímu uzavření dohody o spolupráci vojenských štábů Francie a ČSR v oboru letectvo.
Tento krok se promítne hlavně v urychlení licenční výroby silnějších leteckých motorů a v zahájení výroby bombardovacích letounů M.B.200. Ale ke konkrétním dohodám francouzské letecké pomoci v případě německého útoku na ČSR opět nedojde.
Pro historii je však slušné ještě dodat, že již v předchozích letech francouzská vláda souhlasila s poskytnutím technické dokumentace na výstavbu stálého opevnění a s postoupením některých dalších licencí.
K dočasnému sblížení stanovisek Francie a ČSR po nástupu nacistů k moci v Německu dojde v době, kdy nacisté začnou nahlas projevovat uplatnění velkoněmeckých myšlenek ve smyslu germánského hesla „Drang nach Osten“, při kterém mají být prvními oběťmi Polsko a Československo. Tehdy reálně uvažující politici Evropy znepokojeně poukazují na ten fakt, že vlivné kruhy v západní Evropě vítají rychlé budování německé armády. Myslí si, že budou moci usměrňovat německou expanzi na východ v naději, že mohutné Německo vytvoří ve východní Evropě neprostupný val proti pronikání bolševizmu. Myslí si, že usměrní Hitlerovy choutky na válku tím, že ho nasměrují proti SSSR.
Při všech těchto úvahách se v dané situaci zdá nejlogičtějším řešením společný čs.-polský postup, ten se však díky zaslepenosti beckovského Polska neuskuteční. Nedojde k tomu co by Hitlera zastavilo určitě, nedojde k uzavření československo-polské spojenecké smlouvy.
Vlády ČSR a Polska sice připouští společné vazby na Francii, ale jednání o smlouvě ztroskotají hned v zárodku pro naprostou rozdílnost vztahů obou zemí k SSSR. Projeví se jen pár dílčích změn, které se týkají vzájemných vztahů. Tak například se zlepší čs.-polské hospodářské a kulturní vztahy a polská vláda dočasně omezí protičeskou propagandu. Jsou uzavřeny také některé dohody o dodávkách čs. zbraní a odprodeji licencí.
Čs. továrna Letov začne například dodávat do Polska kovové vrtule pro sériově vyráběné a v poměrně značném množství exportované polské stíhací hornoplošníky PLZ-11 a PLZ-24. Toto dočasné zlepšení vztahů naznačí i polská účast na tehdy populárním leteckém závodě států „Malé dohody“ a zvýšený dovoz polské nafty z Drohobycze.
K nějakému většímu československo-polskému sblížení však nedojde kvůli odlišným vztahům k SSSR. Tady vyvstanou nepřekonatelné překážky. Přispějí k tomu i francouzské snahy zapojit do systému bezpečnosti SSSR. Jakmile se tak stane, začne se Polsko odklánět i od Francie a pokouší se o dorozumění s Německem.

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 20.

Snaha Francie zabezpečit poměry ve východní Evropě vyvrcholila dne 29. listopadu 1932, kdy byly podepsána francouzsko-sovětská smlouva o neútočení, která se stala základem změny francouzských vztahů k SSSR, ale bohužel zároveň přispěla i k odklonu Polska.
Dne 28. dubna 1934 předloží francouzský státní tajemník Léger sovětskému velvyslanci v Paříži návrh na tzv. Východní pakt za účasti Francie, Německa, Polska, SSSR, Československa a Baltských států (Lotyšsko, Litevsko, Estonsko). Záměrem tohoto „Východního paktu“ je zachování status quo ve střední a východní Evropě. Tento návrh, vypracovaný ministry zahraničí Francie, SSSR a Československa je v červnu 1934 zamítnut.
Úplně negativní stanovisko k němu zaujme Polsko a Německo, kteří již předem odmítají svoji účast ve všech paktech, kde by bylo jedním ze signatářů SSSR.
Když tento „Východní pakt“ ztroskotá, dojde později, opět z francouzské iniciativy, k uzavření dvoustranné sovětsko-francouzské dohody, která zavazuje oba státy k neuzavření paktu o neútočení s třetí mocností. Tou třetí mocností se zde myslí nacistické Německo a fašistická Itálie.

Na vlády Polska a Československa působí velmi negativně návrh Mussoliniho fašistické Itálie, který byl předložen 4. března 1933. Mussolini v něm tehdy požadoval uzavření paktu mezi Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií. V návrhu tohoto paktu již byly přímo zahrnuty revize některých článku Versailleské smlouvy a dalších mírových smluv z ní odvozených. Mussolini tak chtěl mírovou cestou dojít k tomu, že budou navráceny některé části Pomořanska a Slezska Německu a Maďarsko si mělo opětně připojit výlučně Maďary obývané oblasti Rumunska, Jugoslávie a Československa. Mussolini dokonce navrhoval, aby tato revize hranic proběhla pod patronátem Společnosti národů.
Italský návrh přivítalo nadšeně Maďarsko, ve kterém to samozřejmě povzbudilo jeho nacionalistické skupiny a hnutí. Stejně tak italský návrh našel porozumění i v Německu.
Vše ovšem záleželo na názorech Francie a Velké Británie.
Britové sice zprvu projevili ochotu o menších ústupcích jednat, ale Francie se zásadně postavila proti všem územním změnám. Velká Británie se pak stanovisku Francie přizpůsobila a Mussoliniho návrh byl zamítnut.
Polská a československá vláda si u toho však uvědomila, že v budoucnosti se může takových návrhů vyskytnout víc. I pro mnoho dalších evropských států znamenaly všeobecně laxní italské vztahy k Versailleské smlouvě vážné varování.
Když nacistické Německo 14. října 1933 vystoupí ze Společnosti národů a odvolá i své zástupce z již probíhající mírové konference, musí to něco znamenat.
Ano, znamenalo!
Již za Výmarské republiky se tajně zbrojilo, ale nyní, za Hitlera, po podzimu roku 1933, se začíná s mistrně utajovaným rozsáhlým budováním Wehrmachtu. Obnovuje se německá branná moc a v roce 1935 pak nacistické Německo zavede i všeobecnou brannou povinnost. Hitlerova důvěra v rychle rostoucí Wehrmacht mu pak umožní, aby 7. března 1936 značně riskantně vypověděl Locarenské smlouvy a o několik dní později pohotově využije francouzského bezvládí k obsazení demilitarizované zóny na Rýně, což podstatně zhorší podmínky k případnému francouzskému ofenzivnímu nástupu na Německo.
Tady je třeba dodat, že samotné vypovězení Locarenské smlouvy Německem zatím její komplexní záměr příliš nenarušuje. Německá vláda totiž oficiálně oznámí, že vypovídá jen tzv. Rýnský pakt, a že i nadále uznává závazky vyplývající z oboustranné čs.-německé a polsko-německé smlouvy z 16. října 1925 a stejně tak Německo respektuje dosavadní čs.-německé a polsko-německé hranice. Dokonce nacistické Německo v roce 1936 výslovně potvrdí platnost těchto arbitrážních smluv na další 3 roky.
Nutno také říci, že respektování čs.-německé arbitrážní smlouvy z roku 1925 dokonce potvrzuje – samozřejmě nyní již víme, že se značnou dávkou nacistické věrolomnosti – německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath ještě v březnu 1938, když ujišťuje čs. vyslance Mastného, že Anšlus Rakouska není namířen proti ČSR.
Když Německo provede vypovězení tzv. Rýnského paktu, zachová se odpovědně tehdejší britský ministr zahraničí A. Eden prohlášením, že Velká Británie i po německém odvolání Locarenských smluv nadále uznává své spojenecké závazky a v případě napadení Belgie, či Francie jim neprodleně poskytne vojenskou pomoc.
Tento postoj britské vlády nacistické Německo nečekalo.
V té době se Německo dostává do těžké politické izolace tím, že vystoupí ze Společnosti národů a náhle ukončí i hospodářské a tajné vojenské kontakty se SSSR. Tuto izolaci nestačí zprvu nahradit rozvíjející se vazba na fašistickou Itálii, která Německu přináší spíše povinnosti, než užitek ( suroviny, peníze).
Německo v tuto chvíli nemůže rozvíjet své expanzivní plány. Pokud by v tuto dobu (rok 1934, 35) Německo zjevně porušilo Versailleské smlouvy, mohou nacisté očekávat válku s Francií, po jejímž boku by s největší pravděpodobností stálo Polsko a Československo.
Německý generální štáb takovou válku na dvou frontách považuje za bezvýchodnou a to tím spíše, že není úplně jasný postoj zaneprázdněné Itálie. Němci tehdy musí také brát v úvahu i megalomanské Mussoliniho prohlášení z roku 1935, kdy řekl, že v případě napadení Francie, nebo při porušení Locarenských smluv, vyšle Itálie na pomoc 5 pěších divizí. Tehdy proto ještě Německo nemohlo vědět, zda to platí i pro případ porušení některých článků Versailleské smlouvy.
Hitler proto své vládě doporučil, aby německá zahraniční politika za každou cenu zabránila uzavření čs.-polské smlouvy a navíc, aby politickou cestou vyřadila Polsko, nebo Československo z vazby na Francii formou paktů o neútočení, s přispěním výhodných hospodářských smluv a přátelských dohod spojených- novým výslovným uznáním dosavadních hranic.
Zprvu se tedy německá diplomacie zaměřuje na Československo, ale pokus o politické sblížení s ČSR se nacistům nepodaří. Československá vláda souhlasí s navrhovaným rozšířením hospodářských styků, ale míní i nadále zůstat věrná koalici s Francií. Tato čs.-německá jednání proběhnou formou utajených a neoficiálních rozhovorů německých emisarů s různými čs. představiteli. Výsledek je pro Němce zklamáním. Někteří předáci čs. stran sice navrhují další a oficiálnější jednání (zvláště nacionalistické strany a hnutí), ale musí se podřídit většině, která ve shodě s čs. ministerstvem zahraničí navrhovaným dohodám nedůvěřuje. Nakonec jsou to Němci sami, kteří jednání s Československem přeruší.
Přeruší je proto, že Němci soustředí svůj zájem na Polsko, které se jim jeví mnohem přístupnější.
Již totiž v listopadu 1933 navrhlo Německo Polsku uzavření paktu o neútočení, který by byl spojen s garancí stávajících hranic, včetně koridoru k moři a s rozšířením hospodářské spolupráce. Polsko tento překvapivý nacistický návrh nadšeně uvítá.
Již dne 26. ledna 1934 dojde k podepsání polsko- německého paktu o neútočení. Platnost paktu je 10 let. Pakt je doplněn uznáním polsko-německých hranic a řadou hospodářských smluv.
Německo se podepsáním paktu s Polskem, se svou obvyklou ( tehdy ještě ne tolik známou) nacistickou věrolomností, oficiálně vzdává nároků na bývalá německá území připojená po 1. světové válce k Polsku, čímž jako by Polsku naznačovala, že expanze přes Polsko na východ patří minulosti!!!
Polsko je německo-polským paktem nadšeno!!!
Polská vláda zaslepeně považuje uzavření tohoto paktu za svůj obrovský úspěch, který je podle ní mnohem hodnotnějším zabezpečením západních polských hranic, než byly dosavadní vazby na Francii.
Podle ministra zahraničí Polska Becka umožňuje německo-polský pakt plné soustředění na obranu hranic proti SSSR na východě a nevylučuje ani případnou polskou účast při očekávaném německém dělení Československa.
Takto hluboce uspokojená Beckovská vláda, uspokojená svou vysoce efektivní a perspektivní politikou, zmrazí již jednou zmiňované rozvíjení kontaktů s ČSR. Polsko také samozřejmě odmítá francouzské snahy o užší začlenění Polska do aliance proti Německu.
Ale vládnoucí polští představitelé jdou ve své bláhovosti ještě dál. Sní o zařazení Polska mezi velmoci.
Plánují dosažení hranic s Maďarskem, které by jim umožnilo dostat pod polský vliv Maďarsko a Rumunsko, případně ještě další země jihovýchodní Evropy. Tady pak vybudovat mohutný blok, který by byl schopný odolat jak sovětské, tak i německé agresi.
Tehdy polská vláda vůbec nepochopí, že nacistickému Německu jde jen o vyřazení největšího východního spojence Francie a k dosažení toho cíle se nacisté nebudou štítit použít i zcela licoměrných slibů, o kterých stejně ví, že je velmi brzy poruší.

Němečtí stratégové v té době nepovažují za optimální zaútočit – bez ohledu na právě uzavřený pakt – nejdříve na Polsko.
Ze strategického hlediska je pro Německo daleko cennější dosáhnout, při připravovaném útoku na Československo – polské neutrality. Obsazení Polska uvažují němečtí stratégové až jako druhé, neboť stejně potřebují – ač krajně nevýhodné – hranice se SSSR. Jestliže bude první německý agresivní čin směřoval za polské neutrality na Československo, není vyloučeno, že se v závěrů bojů Polsko, stejně jako Maďarsko, připojí k Německu, aby získalo alespoň okrajový podíl z kořisti. Obsazením Československa dosáhne nacistické Německo mnohem významnějších a perspektivnějších cílů, než při obsazení Polska jako prvního.
Těmto německým záměrům přihrává i fakt, že si polská vláda, ukolébaná zdánlivě vynikajícím paktem s Německem, vůbec neuvědomuje, že mu obsazení Československa odkrývá rozsáhlou jižní hranici Polska a dokončuje tak obklíčení Polska ze všech stran.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.