PALBA.CZ

Německá samohybná děla – díl 1
15cm sIG auf Panzerkampfwagen I Ausf. B


První světové válce vládlo nad zákopy dělostřelectvo, bez něj se neobešla žádná ofenzíva. Mimo stacionární dělostřelectvo se začínají (mimo hipotrakce) využívat k tažení ve větší míře různé pásové traktory a nákladní vozy. Ty však neodstraňují největší nevýhodu – závislost na solidních cestách a časovou prodlevu pro přípravu k palbě. Problematický je také převoz dělostřelectva původně určeného pro převoz hipotrakcí, jejich podvozky nejsou upraveny pro tažení většími rychlostmi a často samotná konstrukce děl neumožňuje jejich tažení. Někdy se používá metoda převozu na korbě nákladního automobilu, ani to však neřeší problém s potřebou rychlého zaujmutí palebného postavení a poskytnutí potřebné palebné podpory tankovým a mechanizovaným jednotkám.

V meziválečném období se proto objevuje stále více samohybných děl na pásových podvozcích, schopných držet krok s tanky a mechanizovanou pěchotou. Samohybné dělostřelectvo jim okamžitě poskytuje palebnou podporu, ta je omezena pouze ráží děl a logistickou podporou. Problémem je výběr vhodných podvozků pro samohybné děla, v některých státech je navíc uplatňována strategie použití tanků pro přímou podporu pěchoty. Sovětský svaz například vybavuje své lehké tanky T-26 a BT větší věží s krátkohlavňovým kanonem ráže 76,2 mm, tyto tanky jsou určený k přímé podpoře tankových brigád a svazů. Na druhé straně spektra je tank KV-2 vybavený houfnicí ráže 152 mm, případně prototyp samohybného děla na podvozku těžkého tanku T-35.

Německo plánovalo využití tankových podvozků již před začátkem druhé světové války. Nejznámějším samohybným dělem je asi legendární útočné dělo StuG III, v průběhu války se z něj však stává spíše samohybné protitankové dělo, jehož dlouhohlavňový kanon je určený k zastavení přívalu sovětských středních a těžkých tanků. Německá armáda na plukovní úrovni disponovala výkonnou těžkou pěchotní houfnicí 15cm sIG 33 (15cm schwere Infanteriegeschüts 33), tažená verze však trpěla všemi výše uvedenými nedostatky. Proto byl zadán berlínské firmě Alkett po ukončení polského tažení požadavek na vývoj samohybného děla ráže 150 mm. Důraz byl kladen na maximální využití stávajících komponent. Nemělo tedy jít o novou konstrukci, konstruktéři měli na výběr vlastně čtyři tankové podvozky. Byl vybrán ten nejstarší a nejmenší, šlo o lehký tank Panzer I Ausf. B. Nové samohybné dělo obdrželo označení 15cm sIG auf Panzerkampfwagen I Ausf. B.

15cm sIG 33

Na podvozek tohoto lehkého tanku byl umístěna houfnice sIG 33 ráže 150 mm. I když šlo o pěchotní houfnici, německé označení je řadí mezi kanony. To, že šlo vyloženě o nouzovou instalaci, dokládá umístění houfnice na tank (zbavený věže) i s kolovým podvozkem. Kolem houfnice pak byla namontována jednoduchá nástavba z pancéřových plechů. Ta kryla osádku pouze z přední strany a z boků, její síla byla 10 mm. Již na první pohled šlo vyloženě o nouzový prostředek, německá armáda však v této době nedisponovala jiným samohybným prostředkem s podobnou výzbrojí.



Osádku tohoto vozidla tvořili čtyři muži, řidič, dva nabíječi a velitel – střelec. Kromě houfnice nedisponovalo vozidlo žádnou další výzbrojí. Odměr houfnice byl 12,5° na každou stranu, náměr se pohyboval od - 4° do 75°. Mimo tříštivotrhavé a trhavé střely disponovala osádka i protipancéřovým střelivem, i zásah trhavé střely o hmotnosti 38 kg dokázal vyřadit každý tehdejší tank.

tak to vypadalo bez plechů

V roce 1940 je vyrobeno 38 těchto samohybných houfnic, poprvé jsou bojově nasazeny během západní kampaně v létě 1940, další místem nasazení je balkánské bojiště v roce 1941. Houfnice jsou používány i na začátku invaze do Sovětského svazu, tam však jejich pouť Evropou končí.



Co napsat na závěr? Podobně jako u stíhače tanků s československým kanonem ráže 47 mm se vyloženě jednalo o nouzové řešení a překlenutí času potřebného pro vývoj a výrobu modernějších samohybných děl, vyzbrojených houfnicemi ráže 150 mm. Podvozek lehkého tanku byl hlavní limitující faktor, proto se vývoj obrací na používání podvozků tanků Pz 38 a Pz III a IV. Ale to je již jiná kapitola, o té snad až příště.


Technické data 15cm sIG auf Panzerkampfwagen I Ausf. B
délka – 4,42 m
šířka – 2,68 m
výška – 3,35 m
hmotnost – 8,5 t
výkon motoru – 100 HP
max. rychlost – 35 km/h
dojezd – 110 km
pancéřováni - 10 - 13 mm
osádka – 4



zdroje:
Ivo Pejčoch – Obrněná technika 2
Chris Chant - Dělostřelectvo

Ještě nějaké obrázky


15cm sIG33


schéma

Sa - těch starých filmových záběrů, těch starých fotek co člověk z té doby viděl.
Nikdy by mě nenapadlo, že za plecháčema jsou kola. Vždy jsem jen dumal proč je to tak vysoké, ta plechařina? ( Plechový cirkus ala Áda - jak říkávali dědové - mí dědové) - Ď.

Ponúka sa otázka či bolo možné húfnicu zasa zložiť z tanku a používať samostatne.

Celkem by mě zajímalo, jakým přesným způsobem ta houfnice byla připevněna na ten podvozek. Jestli se třeba při střelbě nemohlo stát, že se celá houfnice vlivem zpětného rázu neuvolnila a nesjela z podvozku dolů nebo jen popojela a zranila tak osádku. Jinak se mně ta kola jeví jako naprostá zbytečnost, která zabírá spoustu místa. Teda za předpokladu, že by se nedala z tanku sundat a používat znovu jako vlečná zbraň.

Jinak ta kola tam jsou jako přídavné pancéřování (pro ty, co nejedí vtipnou kaši, upozorňuju, že jde o vtip).

Tyto stroje se zúčastnili ruského tažení jako součást 701-706 SIG(Sf) Kompanien - těžkého dělostřelectva. Každá Kompanie měla ve výzbroje 6 ks 15cm sIG auf Panzerkampfwagen I Ausf. B. Poslední přeživší stroje byly vyřazeny ze služby na podzim 1943 (704 Kompanien z 5.pancéřové divize).

Přikládám pár fotek samohybného děla 15cm sIG auf Panzerkampfwagen I


>> Sturmpanzer I a jeho doprovodné polopásové vozidlo (vzadu) <<>> David a Goliáš - Sturmpanzer I míjí ruský KV-2 <<


>> Sturmpanzer I patřící ke stavu 10. tankové divize je s poškozeným pravým pásem odtahován k opravě <<>> Sturmpanzer I na cestě na frontu <<

Převzato z : panzernet (4x)

David a Goliáš - Sturmpanzer I míjí ruský KV-2

Jak se na to dívám, tak ta silueta muela být hodně vysoká, když hooodně vysoký KV-2 je ještě o pár čísel menší.

I když z nouze vznikla ošklivá kraksna, přeci jen 150mm je 150mm a 38kg když někam spadne...

Ten údaj k instalaci hlavní zbraně včetně kol je trošku nepřesný, tak jej doplním. Sturmpanzer I. byl oficiálně bez kol, tedy alespoň bez gumové obruče. Jinak za vývojem tohoto zajímavého stroje stála firma Alkett (Altmärkische Kettenfabrik), která měla za úkol maximálně využít podvozek tanku PzKpfw I. Ausf. B. I přes maximální snahu příliš podvozek tančíku nezatěžovat, tak hmotnost samohybky dosáhla 8,5 tuny. Vzhledem k tomu, že původní tančík byl projektován pro hmotnost 5,8 tuny, tak se nárůst hmotnosti o 40% negativně projevil na životnosti a poruchovosti podvozkového ústrojí. K tomu je potřeba přičíst obrovskou sílu, která se každým výstřelem přenášela na celý stroj. Takže se není čemu divit, že k poruchám docházelo výrazně častěji, než u původního tančíku PzKpfw I. Ausf. B. pro udržení hmotnosti stroje alespoň na nějaké rozumné úrovni, bylo pancéřování konstruované pouze proti ručním zbraním a střepinám z menších projektilů. Pancéřová kabina tak byla svařená z desek o síle 10 mm (některé zdroje uvádí 13 mm). Díky malému rozměru podvozku, byla bojová kabina velice vysoká, což ale znamenalo posunutí těžiště. V terénu se tak Sturmpanzer I. velice nepříjemné nakláněl a hrozilo i jeho převrácení. Není pak asi potřeba zmiňovat, že vysoká kabina přímo přitahovala nepřátelskou palbu.

Stranový odměr kanonu byl 12,5° na každou stranu a vertikální náměr se pohyboval v rozsahu -4° do +75°. Tříštivotrhavá a protipancéřová munice se používala s účinným dostřelem do 4,7 km. Projektil o hmotnosti 38 kg opouštěl hlaveň úsťovou rychlostí 240 m/s. Obrovskou nevýhodou stroje byla vezená zásoba munice. Podle různých zdrojů to bylo pouhých 5 až 8 nábojů na palubě. Dva byly vezené na zadní části blatníku levého pásu, jeden na pravém pásu a dva v opěře děla. To vše v proutěných koších. Tři zbylé náboje se asi strkali někam po kanon. Bez doprovodného polopásového vozu se tak Sturmpanzer I. nemohl v boji prakticky používat nehledě na tom, že na doprovodném voze byl jeden až dva členové obsluhy kanonu. Kanon sIG 33 (schweres Infanterie Geschütz) ráže 150mm měl hlaveň o délce 11,4 násobku ráže.

Jak vidno, jednalo se doslova a do písmene o nouzový projekt. Ale na druhou stranu, i když se vyrobilo od ledna 1940 do února stejného roku pouhých 38 strojů, tak poslední z nich přežil vojenská tažení až do poloviny roku 1943. Je tak z toho patrné užití, tj. nikoliv prvním sledu, ale opravdu pouze jako palebná podpora útočících tanků. S nepřítelem v přímém střetu se stroje Sturmpanzer I. prakticky nesetkávali. Na druhou stranu mě ale překvapuje, že bylo takto z PzKpfw I. Ausf. B. přestavěno tak málo samohybek. Vždyť k dispozici byly stovky těchto tančíků, které byli nevhodné a zastaralé již na začátku války.

Na druhou stranu mě ale překvapuje, že bylo takto z PzKpfw I. Ausf. B. přestavěno tak málo samohybek. Vždyť k dispozici byly stovky těchto tančíků, které byli nevhodné a zastaralé již na začátku války.

Myslím, že jsi si na to odpověděl v první části svého příspěvku sám.

To si nemyslím. Pouze jsem psal o přetíženosti podvozku, ale jinak to byla vcelku úspěšná zbraň. Samozřejmě bráno v uvozovkách, protože německá armáda v té době prostě nic jiného tohoto typu, neměla. Proto si kladu otázku, proč přestavěli jen 38 strojů? Podle dosti rozdílných pramenů bylo Ausf. B vyrobeno od 399 do 1100 ks. Němci si tak mohli dovolit přestavět stovky podvozků za relativně malé finanční a časové náklady. V době útoku na Západ tak mohla armáda mít mnohem větší počet podpůrných dělostřeleckých prostředků a to nejen jako podpora útočícím tankovým jednotkám, ale i pravidelné armádě.

Psal jsi o přetíženém podvozku, nevhodných jízdních vlastnostech a malém průměru. K počtům: odečteš-li již vyřazené/zničené podvozky plus stroje ještě sloužící v první linii, stroje u výcvikových jednotek a nutnost muničních vozidel, taková sláva by to zas nebyla.

To bych tak jistě netvrdil. K datu 1.6.1941 měla německá armáda ještě ve stavu 877 strojů Pz I. bez rozlišení verze. Tj. bez těch, které přestavěli na různé muniční vozy a další podpůrné prostředky. A věřím, že i těch starých kanonů měli dostatek. Ve výrobě je měli v letech 1936 - 1945 kolem 4.600 ks. Takže přestavět třeba 200 podvozků na Sturmpanzer I., který byl daleko vyšší bojové hodnoty, než Pz. I. bylo v jejich možnostech.

To bych tak jistě netvrdil. K datu 1.6.1941 měla německá armáda ještě ve stavu 877 strojů Pz I. bez rozlišení verze. Tj. bez těch, které přestavěli na různé muniční vozy a další podpůrné prostředky.

No však právě to je to, o čem hovořím. V průběhu počátečního útoku na SSSR se v první linii stále nacházelo 410 ks, přičemž lze předpokládat, že všechny byly postupně semlety. Zbytek se tedy zřejmě nacházet u výcvikových či policejních (?) jednotek. Nebo jím také mohly být doplňovány bojové ztráty.

V této souvislosti rovněž není nezanedbatelné, že v roce 1940 se už jednalo o poměrně letité a intenzivně využívané stroje. Tudíž mě zas tak moc nepřekvapuje, že případná vyšší investice do vcelku diskutabilního prostředku na tomto podvozku moc podpory nezískala.

Na východní frontě bylo k 22.6.1941 pouhých 181 strojů typu Pz I. Samozřejmě máš pravdu, že celá řada se jich nacházela u výcvikových jednotek a rovněž máš pravdu, že po letech provozu byl jejich stav tomu odpovídající. Nicméně na počátku roku 1940, kdy se přestavba těch 38 kusů realizovala, bylo jasné, že jiný prostředek tohoto typu prostě není a ještě dlouhou dobu nebude. Vývoj zabere toho půl roku až rok. A v té době již existoval přeci plán útoku na Západ. Asi ani jeden nevykoumáme, proč jich nepřestavěli více. Pouze se můžeme dohadovat.

Asi ani jeden nevykoumáme, proč jich nepřestavěli více. Pouze se můžeme dohadovat.

Jen k těm počtům na začátku Barbarossi, já těch 410 ks nakoupil v článku o Pz.I, který vyšel kdysi v HPM 91/1. Avšak více jak půlka z nich mohla být ve velitelské verzi, zřejmě.

Já tu informaci zase "nakoupil" na fronta.cz a vím, že ji mám i v několika knihách doma. Hledat se mi je ale nechtělo:-)

Dávnejšie ma napadlo že keby z Pz1 a 2 narobia veriteľské verzie tak im ostane viac podvozkov Pz 3 a 4 na bojové. Samozrejme najväčšiu spotrebu má asi výcvik.