PALBA.CZ

úvodní slovo:
Tímto tématem otevíráme Pandořinu skříňku Česko - Slovenských vztahů, které přiznejme si, za 75 let společného soužití nebyli vždy zcela idylické, nicméně vzájemně nám pomohli přežít první polovinu 20.století, kdy hrozilo že oba národy budou vymazány z mapy světa. Tento článek si klade za úkol pokusit se alespoň o částečnou rekonstrukci nejdiskutovanějšího období vzájemných dějin a to formou faktů. Jsem si vědom, že zdroje a názory se mohou lišit, proto bych byl rád, aby případná diskuse, které zcela jistě vyvolá emoce, se zdržela urážlivých výroků ať na jedné, či druhé straně, nebo vůči pisatelům. Věřím, že pokud tato pravidla budou dodržována, můžou být příspěvky, fakta…, prospěšná pro všechny zúčastněné a mohou pomoci objasnit či změnit náhled na události popisované v tomto inkriminovaném období.


Obsah:
1. Vznik Slovenského státu
2. První Vídeňská arbitráž
3. Politika
4. Židovská otázka
5. Slovenská armáda
6. Válka s Maďarskem
7. Válka s Polskem
8. Válka se Sovětským svazem
9. Slovenské národní povstání
10. Konec Slovenského státu
11. Slováci v zahraničních armádách
12. Ekonomické následky WW2


Oficiální název Slovenská republika, byl stát na území dnešního Slovenska v letech 1939 – 1945. V důsledku Mnichovské dohody ze září 1938 bylo území Slovenska (tehdy ještě jako součást Československa) okleštěná o jižní území, obsazené sousedním Maďarskem. Po správní stránce bylo Slovensko rozděleno na 6 žup (Bratislava, Nitra, Trenčín, Banská Bystrica, Ružomberok, Prešov).


Vznik:.......................................14.března 1939
Zánik:.......................................8.května 1945 (kapitulace)
Hlavní město:.............................Bratislava
Rozloha:....................................38.055 km2
Počet obyvatel:..........................2.655.053 (v roce 1940)


1. Vznik
Slovenský štát vzniknul díky mocenským zájmům Německa, které od počátku roku 1939 chystalo vést válku proti Polsku. Za tímto účelem se Německo rozhodlo zlikvidovat i ten zbytek z Československa, který byl po přijeté Mnichovského diktátu značně oslaben, nicméně stále vyzbrojen moderní armádou, schopnou provést pro Německo něco nepředvídatelného. Dne 13.března 1939 si Adolf Hitler do Berlína pozval Dr. Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského. Nabídnul slovenským představitelů vyhlášení samostatného státu, výměnou za rozbití ČSR. Na výběr tak měli dvě varianty. Buď bude Slovensko i nadále jako autonomní oblast součást ČSR, čímž si však proti sobě poštve Hitlera, nebo vyhlásí Samostatnost s vědomí, že zbytek Čech a Moravy bude obsazen Německem.

Zápis z jednání mezi Josefem Tisem a Adolfem Hitlerem dne 13.března 1939:

"Ďalej boli prítomní: ríšsky minister zahraničných vecí von Ribbentrop, štátny minister Meissner, generál Keitel, generál Brauchitsch, štátny tajomník Dietrich, štátny tajomník Keppler, minister Ďurčanský.

Vodca pozdravuje ministerského predsedu Tisa a v dlhšom výklade mu opisuje vývoj v Československu. Od jesene minulého roku zažilo Nemecko dve sklamania. Jedno zapríčinilo Československo, ktoré čiastočne vedené zlou vôľou, čiastočne, ako napríklad u Chvalkovského, pre slabosť, nezabránilo, aby sa politické pomery nedostali do koľají, neúnosných pre Nemecko. Len Nemecku môže Československo ďakovať za to, že ho ešte viac neokýptili. S najväčším sebazaprením sa Nemecko vzdalo jazykových ostrovov pri svojich hraniciach, len aby zabezpečilo Československu normálny životný priestor. Vďaky sa za to nedočkalo. Žiadny Čech nestratil v Nemecku zamestnanie. Naopak, prijali sme u nás mnohých Čechov. Nik im neskrivil ani vlas na hlave, nik ich neurážal, ani nenapadol. Celkom inak to vyzerá na českej strane. Čo najprísnejšie opatrenia pri prepúšťaní sa týkali Nemcov. Tisíce prišli o chlieb. Všade dochádza k všemožným provokáciám voči Nemcom a k ich diskriminácii. Nemci sú aj naďalej pod dozorom, takže ich situácia je ešte horšia ako pred septembrovou krízou. Tento vývoj nezodpovedá dohodám. V tlači sa Nemecko až do pred včerajška usilovalo o absolútne lojálny postoj. Tlač bola zdržanlivá a mnohé z toho, čo sa tam udialo, nezverejňovala, len aby udržala nezakalenú atmosféru. Zatiaľ v tom čase opätovne česká tlač prinášala nepriaznivé správy o Nemecku a určité orgány neustali vo svojom systematickom štvaní. Pokračovala letáková a ústna propaganda. Čechom sa navráva, že súčasný stav je len dočasný, opätovne sa medzi ľudom oživujú nádeje na zmenu nepriaznivú pre Nemecko. Vodca to už Chvalkovskému povedal a vytkol mu, že sa tu neustále prilieva olej do ohňa. Stredná Európa je daný, uzavretý hospodársky priestor, ktorý môže žiť len vtedy, ak je úplne pokojný. Potrebuje uvoľnenie. Geograficky je to už charakterizované tým, že Čechy a Morava sú obkľúčené Nemeckom a Nemecko vo svojom priestore nikdy nemôže strpieť ohnisko nepokojov.

V posledných týždňoch sa pomery stali neudržateľnými. Starý Benešov duch opäť oživol. Český ľud podnecujú k odporu. Situácia je neistá a nepokojná. A včera došlo k tým udalostiam v Brne a Jihlave. Kým my v Nemecku s Čechmi zaobchádzame dobre, v Československu to ide od desiatich k piatim. Takéto pomery nemôže Nemecko trpieť. Aj tamojší Nemci sa bránia, pretože nechápu, prečo by sa im malo vodiť ešte horšie ako predtým. Českú otázku sme vtedy vyriešili v súlade s našim svetonázorovým chápaním. Avšak ak toto riešenie nepovedie k úspechu, tak sme rozhodnutí vyriešiť ju bezo zvyšku, bez ohľadu na tieto ideologické zásady.

Druhým sklamaním pre nás je postoj Slovenska. V minulom roku stál Vodca pred ťažkým rozhodnutím, a to či má dopustiť obsadenie Slovenska Maďarskom, alebo nie. Vodca mal mylné predstavy, veril totiž, že Slovensko sa chce pripojiť k Maďarsku. Tento omyl vyplýval zo vzdialenosti medzi Slovenskom a Nemeckom a z prevahy väčších problémov, ktoré vtedy tento problém zatieňovali. Až počas krízy sa Vodca vzdal tohto názoru. Vtedy po prvýkrát počul a pozoroval, že Slovensko chce žiť vlastným životom. V Mníchove boli Vodcove rozhodnutia vedené nie mocensko-politickými ale národno-politickými záujmami. Urobil niečo, čo mu odcudzilo jeho priateľa Maďarsko, lebo tento princíp presadil aj proti vôli Maďarska. Tento svoj postup pred mesiacmi opätovne vysvetľoval.

A teraz poslal do Bratislavy ako svojho vyslanca Kepplera, ktorému Sidor vyhlásil, že je vojakom Prahy a bude sa vzpierať možnému odchodu Slovenska z československého zväzku. Keby to bol Vodca vedel už skôr, nemusel si znepriateliť svojho priateľa Maďarsko, ale mohol ponechať voľný priebeh všetkému, ako to prebiehalo.

Preto teraz dovolil prísť ministrovi Tisovi, aby tak v čo najkratšom čase získal jasno v tejto otázke. Nemecko nemá východne od Karpát žiadne záujmy. Vlastne by mu malo byť jedno, čo sa tam deje. Otázka stojí tak, či Slovensko chce žiť vlastným životom, alebo nie. On od Slovenska nič nechce. Svoj národ, ba ani jediného vojaka by nenasadzoval za niečo, čo slovenský národ vôbec nechce. Chcel by len konečne mať potvrdené, čo vlastne Slovensko chce. Nechce, aby mu Maďarsko predhadzovalo, že konzervuje niečo, čo vôbec nechce byť konzervované. Na nepokoje a demonštrácie sa vo všeobecnosti pozerá veľmi zhovievavo, avšak v tomto prípade sú nepokoje len vonkajším znakom vnútornej neistoty. To nebude trpieť a preto dovolil prísť Tisovi, aby vypočul jeho rozhodnutie. Ide už nie o dni ale o hodiny. Raz bol povedal, že ak sa chce Slovensko osamostatniť, on bude toto jeho snaženie podporovať, ba dokonca garantovať. Splní svoje slovo, ako náhle Slovensko jasne vysloví svoju vôľu po samostatnosti. Ak by však váhalo alebo sa nechcelo od Prahy odtrhnúť, tak on prenechá osud Slovenska vývoju, za ktorý už nebude zodpovedný. Potom už bude vystupovať len v nemeckom záujme, a ten neleží východne od Karpát. Nemecko nemá so Slovenskom nič do činenia. Ono nikdy nepatrilo k Nemecku.

Vodca sa pýta ríšskeho ministra zahraničných vecí, či k tomu chce ešte niečo dodať. Ríšsky minister zahraničných vecí zdôrazňuje aj vo svojom mene, že tu ide o rozhodnutie v rozmedzí hodín a nie dní. Predkladá Vodcovi práve doručenú správu, ktorá hovorí o pohyboch maďarských jednotiek pri slovenskej hranici. Vodca číta toto hlásenie, zmieňuje sa o ňom Tisovi a vyslovuje nádej, že sa Slovensko skoro a jasne rozhodne.

Tiso ďakuje Vodcovi za jeho slová. Už dávno túžil počuť z Vodcových úst, aký je jeho vzťah k jeho národu a jeho krajine a ako sa on pozerá na tieto problémy. Berie na vedomie, čo bolo povedané, a ubezpečuje, že Vodca sa na Slovensko môže spoľahnúť. Prosí o prepáčenie, že sa pod dojmom Vodcových slov nemôže okamžite jasne vyjadriť alebo dokonca prijať nejaké rozhodnutie. Chce sa so svojím priateľom vzdialiť a celú otázku si v pokoji premyslieť, no oni však preukážu, že sú hodní starostlivosti a záujmu, ktorý Vodca preukazuje ich krajine. Tým sa rozhovor skončil."


Po těchto rozhovorech v Berlíně byl Slovenský štát vyhlášen „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14.března 1939. Prvním a jediným prezidentem Slovenského štátu (Slovenská republika až od 21.června 1939) se stal Dr. Jozef Tiso. Tak vznikl nový stát pár měsíců před zahájením Druhé světové války a několik měsíců po Mnichovské dohodě (září 1938) na troskách Česko-Slovenské republiky (tzv. druhá republika) jako přímý důsledek zhoršující se mezinárodní politické situace a na hrubý nátlak nacistického Německa. Nově vzniklý stát byl již dříve okleštěn o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, které zabralo v souladu s Mnichovskou dohodou Maďarsko a dále pak o území Oravy a Spíše, které zabralo Polsko.

Ke vzniku Slovenské republiky přispěla mimo jiné i neochota, či další důvody, ze strany pražské vlády ohledně uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky podle původní Pittsburské dohody z roku 1918. Vyrovnání se Slovensko dočkalo až za Druhé republiky (1938 – 1939), kdy v Žilině 6.října 1938 byla zformovaná autonomní slovenská vláda v čele s Dr. Jozefem Tisem (*1887 - +1947). Téměř všechna moc se na Slovensku soustředila do rukou politické strany HSĹS. Podobné autonomie se dočkala i Podkarpatská Rus.


Jozef Tiso a Adolf Hitler_1942


2. První Vídeňská arbitráž
Jednalo se o mezinárodní arbitráž, která jako přímý důsledek Mnichovské dohody byla svolána 2.listopadu 1938. Touto arbitráži byla Česko-Slovenská republika na nátlak Německa a Itálie nucena odstoupit svá jižní území o celkové výměře 11.830 km2 Maďarsku (10.307 km2 jižní Slovensko + 1.523 km2 na Podkarpatské Rusi) a dalších 226 km2 Polsku (především území Oravy a Spíše). A to i přesto, že západní mocnosti již v Mnichově garantovali hranice Česko-Slovenské republiky. Na tomto území žilo celkem 859.885 obyvatel z toho však bylo 276.287 slovenské národnosti, kteří se tak museli vystěhovat ze svých domovů nebo se stát součástí jiných zemí ovšem s riziky národnostních třenic. V listopadu také Německá Třetí říše zabrala dle Mnichovské dohody předmostí (Petržalka) hlavního města Bratislavy a nedaleký hrad Děvín o celkové výměře 37 km2 a 15.566 obyvatelích.


- červená barva - území zabrané Maďarskem po Vídeňské arbitráži
- modrá barva - území zabrané Maďarskem po Malé válce


3. POLITIKA
První slovenská republika byla od svého vzniku politickým a vojenským spojencem nacistického Německa, se kterým podepsala Ochrannou smlouvu, ve které Německo získalo právo umisťovat své vojenské jednotky v ochranném pásmu podél hranic s Protektorátem Čechy a Morava. V listopadu 1940 přistoupila k Paktu tří, tj. Osa Berlín-Řím-Tokio. Dalšími signatáři Paktu tří, bylo Německo, Itálie, Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko. Dále se Slovensko v roce 1940 stalo součástí Paktu proti Kominterně (proti bolševismu), jehož dalšími členy bylo Německo, Itálie, Japonsko, Mandžukuo, Finsko a Španělsko. Slovenská republika byla uznána v průběhu její existence řadou zemí, především pak členskými státy Osy (Paktu tří) jako bylo Německo, Maďarsko, Itálie, Sovětský svaz (až po uzavření Sovětsko Německého paktu o neútočení ze srpna 1939), Vatikán, Švýcarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Španělsko, Švédsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie (později Chorvatsko), Mandžusko, Kostarika, Ekvádor, Salvador, čínská vláda v Nankingu, francouzská vláda ve Vichy…atd.

Vládnoucí politickou stranou bylo HSĽS (Hlinkova slovenská ľudová strana, v jejímž čele byl katolický kněz Dr Jozef Tiso, který byl od 26.března prezidentem Slovenské republiky. Značnou politickou moc však měl kromě prezidenta i premiér Vojtech Tuka (*1880 - +1946), který byl proti Tisově vůli vnucen na tento post Německem. Právě tento politik maďarského původu bez vědomí prezidenta vyhlásil válku Sovětskému svatu a kdo prosazoval konečné řešení židovské otázky.

Politický proud orientující se na Německo započal na Slovensku již v době vyhlášení autonomie v rámci ČSR. Nutno podotknout že až do smrti Andreje Hlinky v roce 1938 (zakladatel politické strany HSĽS – Hlinkova slovenská ľudová strana), byla jeho stranou HSĽS požadována autonomie pouze v rámci ČSR. Teprve po jeho smrti se v HSĽS začali formovat radikálnější požadavky s jednoznačnými separastickými tendencemi. Představitelé tohoto separastického proudu byly především Ferdinand Ďurčanský, Jozef M. Kirschbaum, Alexander Mach, Vojtech Tuka a Karol Sidor. Poslední zmiňovaný si však uvědomoval nebezpečí ze strany nacistického Německa a hledal oporu samostatného Slovenska v sousedním Polsku. Taktéž před Dr. Tisem odmítl vyhlášení samostatnosti pod Německem. Nicméně politika na Slovensku v letech 1938 – 1939 stále více směřovala k proněmecké zahraniční politice a v pohledu na vnitřní uspořádání směřovala k totalitnímu fašizujícímu režimu. Na autonomním Slovensku se to projevilo zejména nuceným sjednocováním politických stran, zmanipulovanými volbami s jedinou kandidátkou do Sněmu Slovenské země (18.prosince 1938), zesílením cenzury, zákazem vydávání opozičních tisků, zřízením úřadu propagandy, zřízením koncentračního tábora v ilavské věznici (nešlo o koncentrační tábor ve smyslu jak je chápán u nacistického Německa), pouličním výtržnostem, násilím, zastrašováním občanů Hlinkovými gardami, prvními protižidovskými akcemi a vyháněním občanu české národnosti atd. (po vyhlášení Slovenského státu bylo nuceno se vystěhovat do Protektorátu Čechy a Morava na 130.000 Čechů). Cíl vzniku samostatného Slovenského státu byl autonomní slovenskou vládou v čele s J.Tisem vyhlášen již v programu vlády, který byl slovenskému sněmu předložen 21.února 1939. Tento program byl v Praze chápán jako útok na existenci ČSR tak, jak bylo v rámci vyrovnání mezi Českem a Slovenskem deklarováno. Centrální vláda se nakonec rozhodla pro mocenský zásah za cílem udržení celistvosti ČSR. Proto byl na Slovensku v noci z 9. na 10.března 1939 vyhlášen výjimečný stav. Prezident Hácha odvolal slovenskou autonomní vládu. Vojenské a četnické složky obsadily na Slovensku klíčové pozice a internovali na 250 osob, převážně funkcionářů Hlinkových gard. Během zásahu nedošlo k žádným násilnostem ani lidským ztrátám. Vojenský zásah na hraně ústavnosti však měl opačný efekt, než jaký se od něj v Praze očekával. Na Slovensku to bylo chápáno jako útok na autonomní státoprávnost a nenašel zde žádnou podporu. Již během 24 hodin viditelně zkrachoval.


Hlinkovi gardy



4. Židovská otázka
Podle sčítání obyvatelstva z roku 1930 žilo na území Slovenska přibližně 135.000 obyvatel židovského původu, přičemž po 1.Vídeňské arbitráži v listopadu 1938 se přibližně 40.000 židů dostalo na odstoupená území, která zabralo Maďarsko. Již v Žilině 6.října 1938 při vyhlášení autonomie, byl v Manifestě slovenského národa úryvek:…“Vytrváme po boku národov bojujúcih proti marxisticko-židovskej ideológii rozvratu a násilia“ (Slovenská pravda 8.10.1938, s.1.). Radikálnější akce na sebe nenechali dlouho čekat. Po 1.Vídeňské arbitráži bylo na 7.500 židů deportováno na území, které po této arbitráži okupovalo Maďarsko. Stejně jako v Čechách i zde byl v židovstvu hledán obětní beránek, který byl zodpovědný za územní ztráty.

Židovská komunita na Slovensku se po vzniku autonomie velmi rychle dostala do pozice občanů druhé kategorie, kteří již nebyli pro elitu HSĽS partneři k diskusi a jednání o jejich osudu. V lednu 1939 pak vláda vytvořila komisi pro řešení židovské otázky, jejíž členem nebyl žádný zástupce židovské komunity na Slovensku (Slovenský národný archív, fond Úrad predsedníctva vlády, kartón 35, 747/39).

Mezi radikálním (Tuka, Mach) a umírněným křídlem (Tiso) v řadách HSĽS v otázce antisemitismu panoval především rozdíl v rychlosti vyřazování židovské komunity z občanského, politické, kulturního a ekonomického života na Slovensku. Umírněnější chtěli postupovat v omezení jejich postavení na 4%, což představovalo číslo vzájemnosti jejich počtu k majoritní komunitě. Radikálnější chtěli vyřadit židovskou komunitu za každou cenu bez jakýchkoliv ohledů. Důvod byl především ekonomický, protože podle zprávy vypracované Ústredným hospodárským úradom k 1.lednu 1941, bylo na Slovensku na 12.300 židovských podniků a celková hodnota židovského majetku představovala přibližně 38% slovenského národního bohatství.

V březnu 1939 vznikl Slovenský štát a řešení židovské otázky se stalo jednou z nejdůležitějších úloh v novém státě. Již v dubnu 1939 na základě vládního nařízení 63/1939 byla přijata první definice židovského občana, což se dostáváme k otázce řešení rasového původu. Toto nařízení dále již usměrňovalo počet židovských občanů v nikterých povoláních. Tento trend se postupně přitvrzoval. K radikálnímu obratu došlo v létě 1940, kdy Německo po svém vítězství na Západě určilo svým satelitním státům jasnou formu na řešení židovské otázky. V červenci 1940 se J.Tiso setkal v Salzburgu s A.Hitlerem, kde Německo autoritativně provedlo zásahy ve vládních a stranických funkcích na Slovensku a protlačila do čela radikálnější křídlo. Důsledkem tohoto jednání byl Slovenským sněmem odsouhlasen zákon 210/1940 s pověřením vlády na řešení židovské otázky v horizontu jednoho roku. Prezident tento zákon podepsal. V září 1940 pak byl vytvořen Ústredný hospodárský úrad (v čele s A.Morávkem), který přímo podléhal předsedovi vlády V.Tukovi. Tento úřad měl řešit hospodářské vyřazování židovského majetku. Na ministerstvu vnitra bylo vytvořeno tzv. židovské oddělení (14.oddělení). Právě toto oddělení od roku 1942 organizovalo deportace židů do vyhlazovacích táborů.

V letech 1940 – 1941 nastali rozsáhlé změny v židovské komunitě. Z přibližně 12.300 židovských podniků, jich bylo arizováno jen na 2.000, ostatní byly likvidovány. Taktéž na 100.000 ha půdy bylo odejmuto a stejně tak stovky domů. Pro židy, kteří tímto přišli o práci (cca 10.000) se Ústredný hospodárský úrad snažil zajistit rekvalifikaci, tento proces byl ale na počátku roku 1942 zastaven. O tom, že ztráta práce vedla k prudkému ekonomickému a sociálnímu propadu v židovské komunitě asi není třeba co dodávat. Na 64.000 židů zůstalo bez jakékoliv možnosti obživy. Dne 2.dubna 1941 byly vyhláškou ministerstva vnitra vytvořeny pracovní tábory a vládním nařízením 153/1941 pak vláda určila podmínky pro pracovní povinnost židů ve věku 18 až 60 let. V září 1941 existovalo na 80 pracovních středisek, kde pracovalo 5.440 židů. Snahy o vytvoření větších pracovních táborů narazili na nedostatek finančních prostředků a byli záhy opuštěny.

Deportace židů v roce 1942 byly vyvrcholením politiky antisemitismu slovenských politických orgánů, vlády, sněmu a Státní rady. Židé na Slovensku se tak stali velmi rychle objektem nacistického řešení. Slovenská strana tak přijala v březnu 1942 nabídku na vyvážení židů ze Slovenska na území okupovaného Polska. Již 2.prosince 1941 podepsal premiér Tuka v Bratislavě s německým vyslancem H.E.Ludinem dohodu o deportaci židů - slovenských státních příslušníků. Už tehdy se Tuka zavázal, že za každého deportovaného žida zaplatí 500,- RM. S otázkou deportací vystoupil předseda vlády Tuka a ministr vnitra Mach na zasedání slovenské vlády 3.března 1942. Následně Tuka na zasedání Státní rady 6.března 1942 prohlásil na téma deportace:….“Otázka Židov má byť vyriešená postupne vysťahovaním a to do oblasti Ukrajiny. Už nám aj označili, kde majú byť umiestnení. Židia tým, že opustia územie nášho štátu prestanú byť štátnymi občanmi Slovenskej republiky. So sebou môžu vziať na 14 dní jedenia. Slovenská republika je povinná s každým Židom odovzdať 500 RM. Vysťahovacia akcia Židov začne mesiacom marcom a končí asi v mesiaci auguste 1942. Bola však z našej strany vyhradená podmienka, aby Židia, ktorí sú prekrstení boli v novom domove umiestnení vo zvláštnych osadách od ostatných Židov separovane, kde budú mať svojích duchovných a svoje kostoly“.

Na zasedání vlády 24.března 1942 přednesl ministr vnitra A.Mach návrh na ústavní zákon y vystěhování židů, který byl zaslaný na jednání Sněmu Slovenské republiky. Sněm ústavní zákon 68/1942 o vystěhování Židů projednal až 15.května 1942, přičemž byl do zákona vložen paragraf, který umožňoval části židů z důvodu sociální potřeby zůstat (určitá specifická povolání atd.). Dále prezident republiky mohl udělit vyjímky, přičemž J.Tiso udělil na 1.000 vyjímek, které od deportace ochránili cca 4.000 židů. Od března do října 1942 bylo ze Slovenska provedeno 58 transportů, přičemž bylo deportováno 57.628 židů (2/3 všech židů na Slovensku). Až na pár stovek z tohoto počtu ostatní zahynuli. Deportování podle ústavného zákona byli zbaveni státního občanství a mohli s sebou vzít max. 50 kg potřebného majetku (který byl přesně určen). Slovenská vláda za každého deportovaného zaplatila jako osidlovací příspěvek 500,- RM (přibližně tehdejších 5.000,- Ks). Ústavní zákon následně legalizoval deportace. V srpnu 1942 před odchodem posledních tří transportů vystoupil v problematice Židovstva na dožínkových slavnostech v Holíči i prezident J.Tiso:… „Ešte by som sa zmienil o jednej otázke, ktorá sa spomína, a to o otázke židovskej. Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí. Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zabaviť svojho večného nepriateľa, Židia? Je to kresťanské? Láska k sebe je príkazom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od seba odstránil všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrožuje život. A že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, myslím, o tom nikoho netreba presvedčovať. Nedávno naši páni dostali do rúk starú knihu, v ktorej boly popísané mestá uhorské i hornouhorské. Tam bolo napísané, koľko vtedy v roku 1840 bolo Židov na Slovensku v mestách. Vo veľkých mestách, ako je Žilina, Nitra a iné, bolo vtedy 30-40 Židov. A za 100 rokov sa to zdesaťnásobilo! Bolo ich stále viac a akých! Nie na poli, ale v úradoch, v bankách a na všelijakých vysokých miestach sedeli Židia. Títo odčerpávali dôchodok slovenskej zeme, slovenskej práce pre seba. Mali sme zistené, že 38% národného dôchodku mali Židia. Vtedy, keď tri milióny národa maly 62%, vtedy 5% Židov malo 38% národného dôchodku! A ten pomer medzi národom a židovstvom sa stále rozširoval. Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili v čas, keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme tak podľa príkazu božieho: Slovák, shoď, zbav sa svojho škodcu!“ Stanovisko radikálů a umírněných se tímto dostalo na stejnou úroveň.

Na Slovensku po deportacích zůstalo necelých 20.000 židů. Před deportacemi uteklo do sousedního Maďarska kolem 6. až 8.000 židovských občanů a dalších cca 2.000 se skrývalo na území Slovenska. Na podzim 1944 po potlačení SNP (Slovenské národní povstání) a po příchodu německých vojsk na území Slovenska, se opět započalo s deportacemi židů do vyhlazovacích táborů. Realizaci tentokráte přenechala slovenská strana plně v rukou nacistického Německa. Tudíž již nebyla respektována žádná další vyjímka. Ze Slovenska tak v druhé etapě 1944 – 1945 bylo deportováno dalších 13.500 židů, přičemž asi 1.000 bylo popraveno ještě na území Slovenska. Přibližně 10.000 dalších židovských občanů se zachránilo díky pomoci slovenských občanů.


Deportace Žídů


Zdroje:
Ivan Kamenec – Slovenský stát – 1992
http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz
http://www.altermedia.info
http://www.holocaust.cz
http://www.cz.altermedia.info
http://www.ww2wings.com
http://www.fronta.cz
http://www.wikipedia.org

5. SLOVENSKÁ ARMÁDA
V původních hranicích před Vídeňskou arbitráží (2.listopadu 1938) mělo Slovensko rozlohu 49.885 km2 a více jak 3,514 Mio obyvatel. Z tohoto počtu však bylo cca 752.000 obyvatel maďarské národnosti (v oblastech, které poté připadly Maďarsku) s jejichž loajalitou se rozhodně v případě válečného konfliktu počítat nedalo. Po Vídeňské arbitráži a v důsledku Mnichovské dohody pak Slovensko v historických hranicích přišlo v listopadu 1938 na úkor Maďarska, Polska a Německa o území o celkové ploše 10.570 km2 (Maďarsko 10.307 km2, Polsko 226 km2, Německo 37 km2. Kromě toho přišla Podkarpatská Rus, jako součást Československé republiky, o svá jižní území o ploše 1.357 km2 na úkor Maďarska (78 měst a vesnic, včetně Užhorodu a Mukačeva). Nový Slovenský stát tak měl výměru 38.315 km2. Co se obyvatelstva týče, tak z více jak 3,5 Mio klesl v důsledku ztrát území, stěhování národnostních menších atd. počet obyvatel na 2,772 Mio; z toho bylo Slováků - 2.290.000, Němců - 128.346,
Čechů - 93.688, Židů - 87.487, Rusínů - 79.000, Maďarů - 67.000 a Romů - 27.000. Celkem tedy 2.772.000 obyvatel.

Zastoupení Slováků v Československé armádě během Mnichovské krize bylo jen cca 25%. Celkem v září 1938 Československá armáda kromě svých mírových stavů mobilizovala 1.250.000 vojáků, což celkem představovalo 17 prvosledových pěších divizí, dalších 17 záložních pěších divizí, 4 motorizované rychlé divize, dělostřelecké útvary, pevnostní posádky a hraniční jednotky. Dle vojenských plánů byla hlavní síla armády soustředěna na Moravě (60%), v Čechách pak 25% (pro zadržení prvotního německého náporu). Na nejméně ohroženém Slovensku bylo soustředěno 15% z celkových sil.

Většina výzbroje pocházela z výbavy původní Československé armády, která byla ve třicátých letech považovaná za jednu z nejlépe vyzbrojených a mobilních armád světa. Po rozpadu republiky zůstalo na území Slovenska velké množství vojenského materiálu, včetně tanků a letadel. Paradoxně tak měl nový Slovenský stát k dispozici obrovské množství vojenského materiálu včetně nejmodernějších tanků a letadel, ale díky odsunu českých vojáků chyběla dostatečná lidská síla a odborníci na tuto techniku (na 50 českých vojáků zůstalo i nadále ve slovenské armádě). Na území Slovenska po rozpadu Československa zůstalo kromě bojové techniky i velké množství logistické techniky (stovky nákladních a osobních automobilů, motocyklů atd.).

V březnu 1939 tak mohlo Slovensko disponovat touto výzbrojí (*bez záruky):
obrněný automobil - OA vz. 27 - 3 ks
obrněný automobil - OA vz. 30 - 18 ks (podle jiných zdrojů jen 10 strojů)
tančík - Tančík vz. 33 - 30 ks
lehký tank - LT vz. 34 - 27 ks
lehký tank - LT vz. 35 - 52 ks
stíhací letoun - Avia B-534 - 81 ks (z toho 66 ks B-534, 15 ks Bk-534)
bombardovací letoun - Letov Š-328 - 101 ks
bombardovací letoun - B-71 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero MB-200 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero 100 - 14 ks
dělo - 20 mm Oerlikon - 62 ks (vz. 36 CA)
dělo - 75 mm vz. 15 - 85 ks
dělo - 80 mm vz. 5/8 - 15 ks
dělo - 80 mm vz. 17 - 74 ks
dělo - 80 mm vz. 30 - 13 ks
dělo - 83,5 mm vz. 22 - 24 ks
dělo - 100 mm vz. 14/19 - 146 ks
dělo - 100 mm vz. 16/19 - 38 ks
dělo - 100 mm vz. 30 - 30 ks
dělo - 105 mm vz. 35 - 36 ks
dělo - 150 mm vz. 14/16 - 54 ks
dělo - 150 mm vz. 25 - 72 ks

V březnu 1939 disponovalo Slovensko celkem 25.000 vojáky na mírových stavech. To představovalo 950 důstojníků, 150 délesloužících poddůstojníků, 4.800 poddůstojníku a 19.000 mužstva. V případě válečného konfliktu bylo Slovensko schopno v prvním sledu postavit celkem 52.000 mužů tvořených 1.700 důstojníky, 300 délesloužícími poddůstojníky, 7.000 poddůstojníky a 43.000 členy mužstva. Kromě toho jako každý stát mohlo Slovensko mobilizovat záložní ročníky, jako tomu bylo v případě útoku na Polsko v září 1939. Tehdy ze 160.000 záložníků povolaných do 20.září 1939 nastoupilo 115.000 osob rozdělených do tří pěších divizí a jednoho motorizovaného oddílu (1.pěší divize „Jánošík“, 2.pěší divize „Škultéty“, 3.pěší divize „Rázus“ a motorizovaný oddíl „Kalinčák“).


Lehké tanky LT-35 a LT-38


Rok 1939 (bez záruky)
obrněné auto.............................OA vz. 27..................3 ks
obrněné auto.............................OA vz. 30..................10 ks
tančík........................................Tančík vz. 33.............30 ks
lehký tank.................................LT vz. 34...................27 ks
lehký tank.................................LT vz. 35...................52 ks
lehký tank.................................LT vz. 38...................37 ks
stíhací letadlo.............................B-534.......................91 ks
bombardovací letadlo..................Š-328.......................73 ks

Rok 1940 (bez záruky)
lehký tank..................................LT vz. 40...................21 ks

Rok 1941 (bez záruky)
útočné dělo................................Marder III..................18 ks
lehký tank.................................Panzer II. c.................16 ks

Rok 1942 (bez záruky)
střední tank...............................Panzer III. N...............5 až 7 ks
lehký tank.................................LT vz. 38.....................74 ks (někdy uváděno jen 32 ks)
stíhací letoun............................. Me Bf-109 E................27 ks

Rok 1944 (bez záruky)
stíhací letoun............................. Me Bf-109 G-6.............15 ks


Avia B-534


6. Válka s Maďarskem _ březen 1939
Po vzniku samostatného Slovenského štátu, byl tento již druhý den uznán sousedním Maďarskem. Nicméně již 23.března 1939 Maďarsko zahájilo útok na Slovenskem ovládanou Podkarpatskou Rus (tzv. Malá válka) se snahou dobýt další území nad rámec První Vídeňské arbitráže. Německo i přes svou Ochrannou smlouvu však Slovensku žádnou vojenskou ani politikou pomoc neposkytlo. V řadách nově vzniklé slovenské armády se zúčastnili bojů i někteří odcházející čeští důstojníci a vojáci. Ministr obrany ještě v den, kdy obdržel zprávu o vpádu maďarských vojsk na území Slovenského státu, dal rozkaz k protiútoku a podal do Budapešti a Berlína ostrou diplomatickou nótu. Postup maďarských vojsk se podařilo zastavit díky rychlé mobilizaci právě vznikajících slovenských vojsk, Hlinkovy gardy, ale i dobrovolníků. O den později, tj. 24.března maďarské letectvo bombardovalo letiště Spišská Nová Ves, při kterém zahynulo 13 osob. Slovensko bylo nuceno na základě maďarského ultimáta přistoupit na další redukci území v prospěch Maďarska. Příměří bylo uzavřené v Budapešti 27.března 1939. Tím přišlo o nejvýchodnější část svého území na kterém žilo cca 70.000 obyvatel, ale pouze cca 4.000 Maďarů.

Ze strany Slovenska se této Malé války zúčastnili 3 pěchotní pluky, 2 dělostřelecké pluky, 9 obrněných vozidel a 3 lehké tanky. Vrchním velitelem byl Augustín Malár. Celkové lidské ztráty byly 22 mrtvých vojáků, 36 civilistů. Dále 360 slovenských a 311 českých zajatců.

Ze strany Maďarska se této Malé války zúčastnilo 5 pěších praporů, 2 jezdecké prapory, 1 motorizovaný prapor, 3 obrněná vozidla, 70 tančíků a 5 lehkých tanků. Vrchním velitelem byl Adrás Littay. Celkové lidské ztráty 8 mrtvých a 30 raněných.
Podrobnosti o Malé válce naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3588




7. Válka s Polskem _ září 1939
Slovenské síly se jako Německý spojenec již 1.září 1939 zúčastnili napadení Polska. Cílem bylo znovuzískání území, které bylo Polskem zabráno dle Mnichovského diktátu. Polské kampaně se zúčastnila slovenská „polní armáda“ pod velením ministra obrany gen. Čatloše. Ta bylo tvořena 1.pěší divizí (Jánošík), 2.pěší divizí (Škultéty) a 3.pěší divizí (Rázus). Dále se tažení zúčastnila Rychlá skupina (Kalinčák). Mobilizace na útok proti Polsku byla vyhlášena 26.srpna 1939 a ze 160.000 záložníků povolaných do 20.září, nastoupilo 115.000 osob. Z tohoto počtu bylo do polních vojsk zařazeno 51.000 osob.

Jako první zaútočila 1.pěší divize 1.září 1939 v 5:00, kdy v oblasti Javoriny překročila státní hranice s Polskem. Nenarazila však na žádný odpor a postupovala dále na Nowy Targ. Úkolem divize bylo chránit levý bok německé 2.horské divize. O dva dny, tj. 3.září obsadila Slovenská armáda území zabrané Polskem v roce 1938. První boje s Polskou pravidelnou armádou začali 4. a 5.září. Postup 1.divize se zastavil v hloubce 30 km dne 7.září. Hlavní síly se poté z Polska stáhly a pro ochranu zde zůstal pouze jeden prapor. Slovenské 3.pěší divizi připadl úkol chránit státní hranice v délce 170 km. Mezi 2. až 4.zářím odráželi samostatné výpady polské pohraniční stráže a malých vojenských jednotek. Dočasný úspěch docílilo Polsko obsazením slovenské obce Nižný Komárnik u Dukelského průsmyku. Poláci za to zaplatili šesti mrtvými, obránci jedním. Poté divize zaútočila plnou silou, vytlačila polské jednotky ze Slovenského území a 11.září se zastavila na čáře Bukolsko – Kulaszne – Baligród – Jablonski – Cisna. Jednotky 2.pěší divize byly ponechány v záloze a do bojů nezasáhli. Pouze prováděli zajištění již dobytých území. Od 16.září tento úkol převzala část Rychlé skupiny (Kalinčák), která překročila hranice s Polskem 8.září. Slovenské jednotky byly staženy z Polska koncem září 1939. Slovenské letectvo operující z letiště Kamenice nad Cirochou zapojilo do polské kampaně svou 37. a 39.stíhací letku vyzbrojenou letouny Avia B-534 spolu s 16.průzkumnou letkou s letouny Š-328. Úkolem slovenského letectva byla ochrana německých Ju-87 při náletech na jižní Polsko a podnikání průzkumu do hloubky 60 až 90 km.

Ztráty slovenské armády byly 18 mrtvých, 46 raněných a 11 nezvěstných. Do Slovenského zajetí padlo přibližně 1.350 polských vojáků, z nichž nějakých 1.200 bylo v únoru 1940 předáno Německu a část sovětským orgánům. Zbytek byl soustředěn v zajateckém táboře v Lešti. Ze slovenského letectva bylo PO Polska sestřelena jedna Avia B-534 a dvě B-534 sestřelily polský RWD-8 prchající do Maďarska.

Slovensko tak získalo zpět oblasti na Spiši a Oravě a navíc obsadilo další oblasti v severní Oravě a severní Spiši, které Polsko vlastnilo od roku 1920 (po WW2 bylo toto území Polsku zase navráceno). U příležitosti této války byl na Slovensku zřízen již 11.září 1939 válečný kříž a pamětní medaile Javorina-Orava.


- zelená barva - území zabrané Polskem po Mnichovském diktátu
- červená barva - území zabrané Slovenskem v září 1939


Telegrafické poděkování A.Hitlera prezidentu J.Tisovi za zapojení Slovenska do války s Polskem.

prezidentu Slovenské republiky,
panu Tisovi, Bratislava
Děkuji Vaší Excelenci za Vaši telegrafickou zprávu, že se Slovensko zapojilo do osudového boje za budoucnost Evropy na straně Německa a za ujištění o Vašem věrném spojenectví. V neochvějné víře v oprávněnost naší věci jsem si jistý, že úplné vítězství bude náležet našim zbraním.
Adolf Hitler




8. Válka se Sovětským Svazem _ 1941 – 1945
Slovenský štát se spolu s dalšími německými spojenci zúčastnil východního tažení proti Sovětskému svazu. Tuto akci slovenské armády odsouhlasil slovenský premiér Vojtech Tuka, bez vědomí prezidenta J.Tisa. Nutno poznamenat, že V.Tuka (maďarského původu), byl na post premiéra vnucen Německem a i jeho velkým přičiněním byla na Slovensku prováděno od roku 1942 tzv. konečné řešení židovské otázky.

V první fázi útoku na SSSR 24.června 1941 se zúčastnila tzv. Rychlá divize v počtu 1.910 mužů. Ale již od 22.června probíhala na Slovensku mobilizace osmi ročníků záloh a byl sestaven polní sbor. Původní rychlá skupina tak byla brzy (v červenci 1941) rozšířená na 5.000 mužů v síle Rychlé brigády pod velením plk.gšt. Rudolfa Pilfouska. Později byla Rychlá brigáda posílená o další jednotky a přeměnila se na Armádní sbor v celkovém početním stavu 50.698 vojáků, pod vedením gen. Ferdinanda Čatloše (ministr obrany). Již v srpnu 1941 však byla velká část slovenských jednotek z důvodu začínajících žní demobilizována a tak byly slovenské jednotky reorganizovány. Vznikla tak Rychlá divize o síle 8.000 mužů pod velením Jozefa Turance, a dále pak Zajišťovací divize o síle dalších 8.000 mužů pod velením Augustína Malára. Zajištovací divize působila v týlu a měla za úkol provádět především strážní a policejní službu. Rychlá divize, která byla nejmodernější součástí slovenské armády, postupovala v rámci německé skupiny armád Jih v ose Kyjev - Rostov. Výzbroj divize byla především bývalé Československé provenience, tj. tanky LT-35, LT-38 a LT-40. V roce 1942 se tato divize účastnila ofenzívy na jižním křídle a v rámci skupin armád A postupovala až na Kavkaz. Po neúspěchu jižní ofenzívy a hrozící katastrofy u Stalingradu, byla tato včetně skupin armád A evakuována při hrozícím sovětském průlomu na Rostov. Slovenské letectvo bylo nasazeno na východní frontě od počátku války do podzimu 1941 a poté znovu od léta 1942. Za rok 1941 měla na kontě celkem 3275 operačních startů, 59 vzdušných soubojů a 6 sestřelů nepřátel bez vlastních ztrát. Výstroj pocházela opět z bývalého Československa a představovala stíhací letouny Avia B-534 a lehké bombardovací Letovy Š-328. Z důvodu zastaralosti těchto letadel také byla na podzim 1941 stažena z fronty a přezbrojena na Me Bf-109 E. Znovu vyzbrojena a přeškolená jednotka byla jako 13.letka nasazena na podzim 1942 na jižním úseku fronty v oblasti Kerče a Kubáně. V březnu 1943 došlo k přezbrojení na modernější Bf-109G. Slovenská 13.letka byla zařazena jako součást německé JG 52. Letka zaznamenala během roku 1943 circa 2.000 operačních vzletů a dosáhla při tom 210 sestřelů při vlastních ztrátách 7 pilotů.

Válka proti Sovětskému svazu byla stále více mezi slovenskými vojáky i civilním obyvatelstvu nepopulární. Na podzim 1943 byly všechny slovenské vojenské jednotky silně demoralizované a stažené z fronty. Z celkového počtu 16.000 mužů pozemních jednotek, jich 3.000 dezertovalo. Na frontě tak zůstala pouze opuštěná 13.letka.

V roce 1944 se Slovensko dostalo na dosah působiště 15.USAAF, která podnikala nálety z jižní Itálie. Slovenská 13.letka byla proto stažena z východní fronty k vlastní obraně. Podle tajných instrukcí se však měla bojům s Američany vyhýbat, což se skutečně většinou dařilo. Dne 26.června 1944 však byla 13.letka donucena přijmout boj s americkými letadly, načež přišla o 5 Bf-109G a další 2 byly poškozeny. Tím de facto 13.letka zanikla.

Na jaře 1944 se fronta přiblížila k východnímu Slovensku. Podle německých plánů, měla slovenská armáda bránit přechody přes Karpaty v počtu 1. a 2.pěší divize (cca 35.000 mužů). Vzdušná podpora měla být zajištěna Skupinou vzdušných zbraní (SVZ) se 40 letouny. Nicméně slovenské odbojové a vládní kruhy již počítali s opuštěním svého bývalého spojence a přechodem na stranu Sovětského svazu. Za tímto účelem měla být Sovětská Rudá armáda vpuštěna přes Karpaty na Slovensko. Německé velení ovšem s touto alternativou počítalo a tak na poslední chvíli provedli operaci Kartoffelernte mit Pramie, což bylo odzbrojení slovenských jednotek. Tím výbušná situace na Slovensku vyvrcholila ve Slovenské národní povstání. Bohužel ke smůle SNP, přeletělo dne 31.srpna 26 letounů do SSSR, protože nemělo informace o zahájení odporu proti Němcům. Tito letci pak povstání citelně chyběli.


německý gen. Kirchner a slovenský gen. Turanec u Vojnova


9. Slovenské národní povstání _ SNP _ srpen 1944
Od jara 1944 vedly skupiny slovenských politiků úvahy, jaký bude další osud Slovenska ve světle předpokládané porážky nacistického Německa. Postupně nabýval názor, že není možné nečinně sedět a čekat na konec války, který by navíc Slovensko zastihl jako německého spojence. Proto byl naplánován přechod slovenských vojenských jednotek na stranu Sovětského svazu a vpuštění Rudé armády přes Karpaty do Slovenska. Tím by se výrazně napomohlo k porážce německých jednotek, které ještě stále drželi jižní frontu v Maďarsku. Sovětské jednotky by tak přes Karpaty vpadli němcům do týlů, čímž by výrazně narušili plánované ústupové boje, které ještě měli stát mnoho lidských životů na obou stranách. V důsledku těchto plánů a i sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a spojenectví s Německem, vypuklo 29.srpna 1944 SNP (Slovenské národní povstání). To vzniklo, když německý Wermacht začal obsazovat slovenské území v rámci své operace Kartoffelernte mit Pramie a odzbrojovat slovenské jednotky. Centrem SNP bylo střední Slovensko s velením v Banskej Bystrici. Povstalci měli v říjnu 1944 asi 50.000 mužů a dalších 7.000 partyzánů pod velením Jána Goliana, později Rudolfa Viesta. Některé zdroje hovoří až o 60.000 mužů pravidelné armády a 18.000 partyzánech. Nejtěžší boje se vedli v září a říjnu o Strečno, Priekopy, Martin, Sučany, Partizánské, Telgrát a Čremošné. Povstalci však byli odříznuty od vojenského materiálu a tak trpěli nedostatkem munice, těžkých zbraní, letectva atd. Jako nejúčinnější pomoc SNP byla východokarpatská operace Rudé armády a československých jednotek ze SSSR, na Dukelský průsmyk.


jednotky SNP při nástupu


Povstalecké letectvo bylo soustředěno na letiště Tri duby v Banskej Bystrici. To bylo tvořeno vším možným, co bylo po ruce, včetně dvouplošníků Avia B-534. Dne 17.září 1944 se jim dostalo posil ze SSSR v počtu 21 stíhaček La-5. Povstalecké letecké síly vykonali celkem 573 bojových vzletů, při kterých sestřelili 13 německých letadel a zaznamenali i poslední sestřel dvouplošníkem (když B-534 sestřelila Ju-52). Někteří slovenští piloti tak bojovali proti Rusů, Američanům i Němcům.

Německé jednotky začali povstání potlačovat již od 31.srpna 1944 a na jejich posílení byli vyslány i německé policejní jednotky z Protektorátu Čechy a Morava. Německé jednotky vytvořily speciální bojové skupiny (kampfgruppen), kterým se postupně podařilo zatlačovat povstalce. Dne 25.října se německé jednotky dostali ke Zvolenu a o dva dny později obsadili Bánskou Bystrici. Povstalecké letouny byly evakuovány do Sovětského svazu. To byl i konec povstání a zbylé jednotky se stáhli do hor, odkud dále vedli partyzánský boj.

Celkové ztráty na straně povstalců dosáhli 1.720 padlých, 3.600 raněných, asi 10.zajatých. Další ztráty pak představovali následné partyzánské operace, které si vyžádali dalších cca 12.000 padlých a zavražděných. Na německé straně se potlačení účastnilo na 50.000 mužů, z nichž 4.200 padlo a 5.000 bylo zraněno. Na 300 němců se dostalo do zajetí. Z německé strany byl pověřen potlačením SNP Hermann Hoffle.

SNP ztroskotalo na svém předčasném vyhlášení, na odzbrojení slovenských jednotek, které měli přes Karpaty otevřít cestu do vnitrozemí a i minimální koordinaci mezi demokratickým a komunistickým křídlem povstalců. V době SNP zůstalo věrno bratislavské vládě cca 8.600 mužů ve zbrani.

Po potlačení povstání bylo Slovensko již zcela závislé na nacistickém Německu a to i ve vnitrostátních otázkách. Přesto SNP bylo velkým přínosem, i když se jeho vývoj nakonec ubíral jiným směrem, než bylo původně plánováno. Jeho špatně vyzbrojena armáda musela nakonec uprchnout do hor, kde se dále věnovala partyzánské činnosti a i nadále na sebe vázala velké německé síly, které by jinak byli nasazeny na východní frontě.

povstalecký pancéřový vlak ve Zvolenu



10. Konec Slovenského štátu _ květen 1945
Koncem roku 1944 zůstala ještě věrná bratislavské vládě Slovenská domobrana o síle 20.000 mužů, což představovalo přibližně sílu jedné divize. K domobraně byl později přičleněn i pracovní sbor, který tvořily 2 technické divize na Slovensku, 1 technická divize v Maďarsku a 1 technická divize v Itálii. Dne 12.ledna 1945 bylo povoláno do vojenské služby v domobraně dalších 10 ročníků záloh z území, které ještě zůstali pod kontrolou bratislavské vlády. Po jejich nástupu dosahovala domobrana početního stavu 41.533 mužů.

Koncem WW2 již ustupovali slovenské jednotky do Čech a Moravy (ty které zůstaly věrné Slovenské vládě pod nadvládou Německa) a spolu s maďarskými a německými jednotkami se snažili potlačit sílící odpor českého národa. Smutným příkladem ze dne 19.dubna 1945 je vyvraždění české osady Ploština na Vizovicku slovenskou ozbrojenou jednotkou „Josef“ ve spolupráci s nacisty. Stejná akce se opakovalo dne 23.dubna, kdy byla vyvražděna osada Prlov u Vsetína.

Slovenský štát byl zlikvidován v průběhu října 1944 až dubna 1945, kdy jeho území dobyla Sovětská armáda ve spolupráci s Rumunskou armádou (poté co ta přešla ze strany Němců na stranu SSSR) a Československým armádním sborem.



11. Slováci v zahraničních armádách
Pokud se zmiňujeme o slovenské účasti v Polské a Ruské kampani po boku nacistického Německa, musíme i jednim dechem dodat, že mnoho Slováků nebylo spokojeno s rozdělením ČSR a politiky, kterou vedl samostatný Slovenský stát. Mnoho jich tak uprchlo do Polska, Rumunska a vedlo pak boj proti nacistům ve Francii a pak především ve službách RAF a v Sovětském svazu. Do RAF se dostalo na 250 slovenských občanů, kteří nemalou mírou přispěli k porážce nacismu a k pozvednutí prestiže Slovenska, potažmo Československa. Mnozí z nich za toto zaplatilo daň nejvyšší, svým životem.

Koncem roku 1942 se u slovenských jednotek, které bojovali v Rusku po boku nacistického Německa začala projevovat nespokojenost s touto válkou. Již dříve docházelo k ojedinělým přeběhům Slováků do sovětského zajetí, ale situace se začla radikálně měnit díky přítomnosti československé vojenské mise v SSSR, která se o slovenské vojáky začala zajímat již od roku 1941.Slováci sami viděli genocidu Němců vůči Ukrajincům v místě svého působení a to ještě více prohlubovalo nespokojenost spolupráce s Německem. Od počátku roku 1943 pak docházelo k přeběhům celých vojenských skupin do sovětského zajetí nebo k ukrajinským partyzánům. Již od května 1943 působil v brigádě Saburova na Ukrajině oddíl 56 Slováků pod velením kp. Jána Nálepky. Z řad 1.pěší slovenské divize v oblasti Melitopole přešlo na 2.000 Slováků do sovětského zajetí a další dezerce pokračovaly. Slováci byli soustředěny v zajateckém táboře č.82 v Usmani, kde se prohlásili za Pluk slovenských dobrovolníků. Delegace této jednotky se setkala s E.Benešem při jeho návštěvě SSSR a předala mu žádost o vstup do československé zahraniční armády. Československá vojenská mise rozhodla, že z tohoto pluku bude utvořena 2.československá paradesantní brigáda (2.pdb), která se zúčastní plánovaného SNP. Tato jednotka, která byla tvořena ze 70% Slováků, 15% Zakarpatských Ukrajinců, 14% Čechů a dále byla doplněna o Volyňské Čechy se do bojové akce dostala v září 1944 v rámci Karpatsko-dukelské operace. Do 18.září se probojovala do Pulaw, čímž bylo dosaženo bojového úkolu jednotky. Načež byla stažena z fronty. Její další využití mělo být v rámci Dukelské operace, která selhala oproti plánovanému vpuštění Rudé armády Slovenskou armádou na území Slovenska. Přesto že se pak boj o Dukelský průsmyk protáhl v krvavou řež, nebyla tato jednotka znovu nasazena. Až koncem záři se politická situace ze strany SSSR změnila natolik, že 2.pdb se 25.září 1944 mohla vrátit zpět na frontu a provést výsadky na povstalecké Slovensko. Tato posila umožnila výrazné protažení doby odporu proti nacistům a vázala vzájemnými boji velké množství německých jednotek (cca 50.000 němců). Anabáze obranných bojů 2.pdb na území Slovenska skončila v polovině února, kdy její zbytky tvořeny 96 důstojníky, 36 rotmistry a 447 členů mužstva vyšla u Brezna nad Hronom z německého týla a spojila se, se sovětskými a rumunskými vojáky.



12. Ekonomické následky WW2
Z procesu proti Dr. Ing. Zaťkovi ve znaleckém posudku Prof. Dr. Matury, je uveden rozdíl v ekonomických následcích WW2 na území Čech a Moravy na jedné straně a Slovenska jako samostatného státu s vlastní politikou na straně druhé. Tato čísla měla ospravedlňovat vznik Slovenského státu a jeho činnost v období WW2.

Slovenský průmysl utrpěl ve válečných letech škody za 1 Mld, zatímco český za 38 Mld Kč. Slovenská národní banka přišla o 2,555 Mld Kč, zatímco Česká národní banka o 135 Mld Kč. Slovenská finanční správa za financování clearingové špičky 2,727 Mld Kč, zatímco Česká finanční správa 60 Mld Kč. Celková hodnota škod na Slovensku byla kolem 6 Mld Kč, ale v Českých zemích to bylo 429 Mld Kč. Slovensko až do vypuknutí SNP neutrpělo ztráty na svém zemědělství.




ZÁVĚR
Hodnotit existenci Slovenského štátu není rozhodně jednodnoduchá úloha. Slováci se své autonomie v rámci Československa domáhali již od poloviny 20tých let 20.století, nicméně pražská vláda jim v tomto nemohla, nebo nechtěla vyhovět. Až v hodině dvanácté se na Slovensko dočkalo slibované autonomie, ale protože to čekání bylo příliš dlouhé, tak se možná dá pochopit i snaha o úplnou samostatnost. Velkou ranou, stejně jako Čechům, byl Mnichovský diktát, který Slovensko připravilo o část území, které museli odstoupit Německu a Polsku. Další, mnohem větší ranou, pak byla První Vídeňská arbitráž, která připravila Slovensko (stejně jako před tím Čechy a Moravu) o cca 1/3 území, které muselo odstoupit Maďarsku. Česko-Slovenská republika se již nemohla nijak účinně bránit proti těmto příkořím, navíc ve světle vědomí, že západní mocnosti i přes své záruky pro nás nehnou ani prstem. Slovenská vláda si pak již šla vlastní cestou a v únoru se rozhodla pro úplnou samostatnost. Možná právě tento program byl impulsem pro nacistické Německo, které se tak rozhodlo definitovně vymazat Česko-Slovensko z mapy země. A rozhodlo se přispěchat s nabídkou ochrany Slovensku. Důvodů byla jistě řada, ale jedním z nich snad i to, že i když Česko-Slovensko bylo zbaveno bránitelných hranic, přeci jenom jeho početná a moderní armáda mohla v případě plánovaného útoku na Polsko něco neplánovaného podniknout proti Německu. Navíc v případě samostatného Slovenska, by zbytek Čech a Moravy přišel o část své vojenské síly a strategie, která se opírala o ústup a obranu na pomezí česko - slovenských hor.

A tak do pohnuté doby konce 30tých let, vznikl nový stát, který pro svůj vznikl potřeboval mocného ochránce. Bohužel již záhy mělo být zjištěno, že záruky ze strany Německa budou dodržovány jen tehdy, pokud se jim to bude hodit. Tak přišlo Slovensko v bojích s Maďarskem o další část svého území. To jistě muselo vyvolat obavy o budoucí existenci nově vzniklého státu. Proto se možná až přespříliš upnul na podřízenou roli, jen aby si udržel jakous takous samostatnost v nějakých (i když proměnlivých) hranicích. Snahou po nápravě škod se pak dá chápat Polská kampaň a opětovné nabití ztracených území, navíc s návdavkem dalších polských území. Nicméně část slovenské veřejnosti se odmítla smířit s politikou nového státu a emigrovala zo zahraničií, od kud vedla boj proti Německu (především pak letci ve službách RAF).

Co se otázky útoku na Sovětskýh svaz týče a řešení židovské otázky, tak to se dostáváme na již hodně tenký led. Invazí do SSSR se nemohlo Slovensko dočkat nějakých územních, či jiných zisků a podle všeho se jednalo o akci, kterou naplánovala pouze úzká vládní elita v čele s premiérem V.Tukou. Co od toho očekávali se dá těžko říct. Možná pouze vděk ze strany Německa. Nicméně samotná kampań se po čase stala nepopulární jak v zázemí tak na frontě a docházelo tak velké dezerci. Ze slovenských vojáků pak byla na území SSSR sestavena brigáda, která obrátila zbraň proti Němcům.

Židovská otázka je pak nejkomplikovanější údálost existence Slovenského státu. Ne každý z Německých spojenců byl ochoten se zbavit svých občanů a ještě za to platit. Proto tyto události budou ještě dlouho vyvolávat vášnivé dohady.

Na obhajobu lze pak kromě výše uvedených letců v RAF přičíst, že na území Slovenska fungoval silný partyzánský odpor v příhodném terénu, který samozřejmě vyžadoval přiměřenou podporu v zázemí, přímo pod nosem nacistů. Tento odpor postupně sílil, tak jak slábla pozice Německa. V době Slovenského národního povstání, tak mohl Ján Golián vyvést z lesů na 7.000 partyzánů, ke kterým si přidalo na více jak 50.000 vojáků. Tato síla pak dlohou dobu dokázala vzdorovat dobře zásobeným německým jednotkám a vázala na sebe síly, které by jinak němci nasadili na východní frontě. Slováci si tímto, za cenu velkých ztrát, našli cestu zpět do demokratické Evropy.


Na úplný závěr chci poznamenat, že si vážím všech obětí, které Slováci přinesli a to jak ve Slovenském národním povstání, v partyzánském boji nebo v zahraničních armádách.

Čest jejich památce
MK


Zdroje:
Ivan Kamenec – Slovenský stát – 1992
http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz
http://www.altermedia.info
http://www.holocaust.cz
http://www.cz.altermedia.info
http://www.ww2wings.com
http://www.fronta.cz
http://www.wikipedia.org

Tak jako jsi spojil své přijmení zřejmě se jménem a vzniklo - kacermiroslav. Spojím i já pro Tebe dvě slova a dám Ti přezdívku - Rychlohistorik - aspoň pro Palbu.
Je dost nešťastné, ke Slovákům i neslušné, začínat psát historiii, ač v případě Slovenského štátu 1939 -1945, dost krvavé historii, skoro hned tou nejtemnější historií.
Měl jsi začít trochu více těmi separatistickými tendencemi nejen ĺuďáků, ale i dalších stran na Slovensku v rámci ČSR, ale i dalšími stranami, které ty snahy neměly.
Je to dost neslušné cos napsal, i když na druhé straně vystihuješ mnohá fakta.
Chybí mi jen více toho pro a proti.
Můj povrchní názor po přečtení.

Přesunuto na opakované žádosti;).

M1A2 Abrams píše: Pochybnosti muzete vynechat, nebot mluvim o smlouve podepsane 23. 3. 1939, v dusledku ktere bylo Slovensko podrizene Nemecku jak po strance politicke, hospodarske tak i v otazke sve armady. Dalsi casti smlouvy se tykali zabezpeceni vlastni meny, vyslani nemeckych poradcu atd...
Takze reci o svevolnem napadeni Polska a Sov. svazu jsou uplne mimo misu.

Část vašeho původního příspěvku:
Opakuji, ze ucast Slovenske armady na tazeni proti Polsku byla podminkou aby vubec nejaka Slovenska republika mohla existovat! Rozhodne to nebyla nijaka zalezitost z vlastni iniciativy, aby se zalibili Nemcum.

Ona "spojenecká smlouva" byla podepsána až po samotném vzniku Slovenského státu. Takže bych řekl že je to dle "mé řeči", napadení Polska nebylo zdůvodů, že je Slovenský stát slíbil Německu při svém vzniku, ale stejně jako v případě války s USA a SSSR, šlo o "přímou" pomoc německému "spojenci".

Skusim Vam to vysvetlit aby ste to (konecne?) pochopil.
Slovenska republika vznikla 14. 3. 1939 na dost znacne oklestenem uzemi v dusledku videnske arbitraze. A hoci byl Slovensky stat uznan take Nemeckem (vzdyt vznikl jen s Hitlerovym svolenim) avsak nemecke vojska pri obsazovani uzemi Ceska (budouciho Protektoratu) nerespektovali zapadni hranice Slovenska a obsadili znacne uzemie Slovenska. Rokovani Slovenske a nemecke vlady vedli 18. 3. ke smlouve, kterou Nemecka strana prebera ochranu nad politickou nezavislosti Slovenska a nad integritou Slovenskeho uzemi. Tato smlouva byl podepsana 23. 3. 1939 spolecne s vlysanim nemeckych poradcu ...
Ono tim ze Slovensky stat vznikl 14. 3. se z neho automaticky nestal rovnocennej partner Nemecka a nebit vule Nemecka tak si Slovensko rozdeli Nemci, Madari a Polaci. Tim padem nezalezi jestli byla smlouva o odevzdani Slovenske armade k dispozici Nemcum podepsana 14. 3. nebo pak, dulezite je, ze jejim podepsanim stratila Slovenska vlada volnost pri rozhodovani o aktivitach sve armady.
O spojenectvi mezi Nemeckem a Slovenskem se muze mluvit, fakt byl ale takovej, ze Slovensko delalo jen to co jim Nemecko bud nezakazalo, nebo naridilo. Ono o tom spojenectvi svedci take to jak poctive plnila Nemecka strana smlouvy s Nemeckem o dodavkach vojenskeho materialu.
Uz chapate?

M1A2 Abrams píše:Skusim Vam to vysvetlit aby ste to (konecne?) pochopil.
Slovenska republika vznikla 14. 3. 1939 na dost znacne oklestenem uzemi v dusledku videnske arbitraze. A hoci byl Slovensky stat uznan take Nemeckem (vzdyt vznikl jen s Hitlerovym svolenim) avsak nemecke vojska pri obsazovani uzemi Ceska (budouciho Protektoratu) nerespektovali zapadni hranice Slovenska a obsadili znacne uzemie Slovenska. Rokovani Slovenske a nemecke vlady vedli 18. 3. ke smlouve, kterou Nemecka strana prebera ochranu nad politickou nezavislosti Slovenska a nad integritou Slovenskeho uzemi. Tato smlouva byl podepsana 23. 3. 1939 spolecne s vlysanim nemeckych poradcu ...
Ono tim ze Slovensky stat vznikl 14. 3. se z neho automaticky nestal rovnocennej partner Nemecka a nebit vule Nemecka tak si Slovensko rozdeli Nemci, Madari a Polaci. Tim padem nezalezi jestli byla smlouva o odevzdani Slovenske armade k dispozici Nemcum podepsana 14. 3. nebo pak, dulezite je, ze jejim podepsanim stratila Slovenska vlada volnost pri rozhodovani o aktivitach sve armady.
O spojenectvi mezi Nemeckem a Slovenskem se muze mluvit, fakt byl ale takovej, ze Slovensko delalo jen to co jim Nemecko bud nezakazalo, nebo naridilo. Ono o tom spojenectvi svedci take to jak poctive plnila Nemecka strana smlouvy s Nemeckem o dodavkach vojenskeho materialu.
Uz chapate?

Ne, nechápu.
Ono tim ze Slovensky stat vznikl 14. 3. se z neho automaticky nestal rovnocennej partner Nemecka
Slovensko nikdy nebylo rovnocenej partner Německa, ani 14.3. 1939, ani 23.3.1939 a ani 8.5.1945. Byl to vazalskej spojenec Německa a jako takovej vystupoval při všech svých vojenských akcích, včetně té Polské, která nebyla odlišná od ostatních pozdějších, což na jednu stranu píšete, ale na druhou pak u Polska píšete: Dale Slovenska armada napadla Polsko za ucelem dobiti uzemi, ktere Slovensku vzali Polaci.

michan píše:Je dost nešťastné, ke Slovákům i neslušné, začínat psát historiii, ač v případě Slovenského štátu 1939 -1945, dost krvavé historii, skoro hned tou nejtemnější historií.
Měl jsi začít trochu více těmi separatistickými tendencemi nejen ĺuďáků, ale i dalších stran na Slovensku v rámci ČSR, ale i dalšími stranami, které ty snahy neměly.
Je to dost neslušné cos napsal, i když na druhé straně vystihuješ mnohá fakta.
Chybí mi jen více toho pro a proti.
Můj povrchní názor po přečtení.

Ono není zase tak jednoduché psát o historii Slovenského státu a začínat někde jinde než v roce 1938-39. Bohužel první Slovenská republika mohla vzniknout do dosti dramatické doby a jako takovou jsem se jí i snažil zmapovat. Ty pozitivnější stránky jsou ovšem v článku taky zmíněny, ale následují v časovém horizontu později.

Pokud se budeme bavit pro a proti, tak myslím, že právě toto se nedá vyjádřit ani jedním článkem, ani jednou knihou, ani stovkou knih. Průběh života Slovenského štátu je v mnohém dosti rozporuplný. O to více je asi zajímavé, jaká nespokojenost ovšem existovala s jeho existencí u mnohých SLováků, kteří radši odešli do emigrace a bojovali proti Německu. Taktéž velice silná partyzánská válka nelze opominout. Ostatně pokud v létě 1944 dokázal Ján Golinán vst nějakých 7.000 partyzánů, tak to je už pořádná síla a samozřejmě, že i tito potřebovali pomoc v týlu, pod nosem němců.

A zeptam se Vas jestli Vam ide o to kverulantsky mne chytat za slovicka, ci o fakty? Hmm.

M1A2 Abrams píše:O spojenectvi mezi Nemeckem a Slovenskem se muze mluvit, fakt byl ale takovej, ze Slovensko delalo jen to co jim Nemecko bud nezakazalo, nebo naridilo. Ono o tom spojenectvi svedci take to jak poctive plnila Nemecka strana smlouvy s Nemeckem o dodavkach vojenskeho materialu.

V něčem jistě máte pravdu. Co jsem si tak nastudoval, tak pro mě z toho vyplívá, že největším škůdcem byl V.Tuka, který mnohdy jednal za zády prezidenta, vlády...a který se snažil Slovensko zátahnout do všech závazků vůči Německu i do dalších jako útok na SSSR, které závazky nebyli. Ovšem již březen 1939 a Malá válka ukázala, jak dokáže nebo spíše nedokáže Německo plnit své závazky vůči Slovensku.

Díky tomu, že cca 50% zemědělských zásob bylo posíláno do Německa, se Tisovi podařilo stáhnout slovenský kontingent z východní fronty v létě 1941 a ponechat tam místo 50.000 vojáků, nějakých 16.000, přičemž jen polovina z nich byla aktivně bojově zapojena. Přesto i nadále Slovensko zůstalo na straně Německa a aktivně se podílelo na bojích proti SSSR.

Vojtech Tuka byl madarskej spion, proto ty jeho nekale cinnosti nejen proti Slovensku ale take v ramci CSR.
http://www.dacice.info/index.php?page=5 ... p0p0p0p0p0 ("Vojtěch Tuka, což už dnes víme díky několika historickým pracem, byl placeným agentem maďarské vlády, maďarské iredenty, která se snažila získat Slovensko.")

kacermiroslav píše:Rok 1939
ozbrojené auto...........................OA vz. 30..................10 ks
tančík........................................Tančík vz. 33.............70 ks
lehký tank.................................LT vz. 38...................37 ks

OA vz.30 - Slovákům zůstalo 18ks, z toho jeden zničen v boji s Maďary
tančíků vz.33 zůstalo Slovenské armádě jen 30
žádné LT vz.38 v roce 1939, objednáno bylo 10 a pak dalších 20 ks v roce 1940.

kacermiroslav píše:Rok 1942
střední tank...............................Panzer III. N...............5 až 7 ks
lehký tank.................................LT vz. 38.....................74 ks (někdy uváděno jen 32 ks)

Pz. III - dodáno 5 ks, z toho jeden sloužil po zadření motoru jako zdroj náhradních dílů.
LT vz.38 - k 30 tankům dodaným v letech 1940, 1941 bylo objednáno dalších 58 ks. Němci ze svých skladů dodali v letech 1943 a 1944 celkem 37 Pz 38(t) ve verzích A až S.

kacermiroslav píše:Ze strany Maďarska se této Malé války zúčastnilo 5 pěších praporů, 2 jezdecké prapory, 1 motorizovaný prapor, 3 obrněná vozidla, 70 tančíků a 5 lehkých tanků.

Nevíte někdo co to bylo za lehké tanky? Maďaři v té době měli jen 1 Pz I,
1 L-60, nějaké prototypy a pak staré FIAT 3000B (FT-17) bez děl a staré švédské LK II.

kacermiroslav píše:Ze slovenského letectva bylo PO Polska sestřelena jedna Avia B-534 a dvě B-534 sestřelil polský RWD-8 prchající do Maďarska.

Nemělo by to být spíš: "dvě B-534 sestřelily polský RWD-8"?

Možná by bylo lepší místo ozbrojené auto (OA) napsat Obrněný Automobil, ozbrojené auto může být i obyčejný osobák.


Když už je tu toto téma, mám doma navíc knížku "Slovenská armáda 1939-1945" od Klimenta, pokud by to šlo, rád ji za něco vyměním.

Myslím že to boli tanky Ansaldo CV-35M teda tak sa to aspoň píše v knižke Slovenská letectvo 1939 - 1944 od Juraja Rajninca.
Doporučujem prečítať záujemcom o malú vojnu.

K nasadením útvarom:
- zo Slovenskej strany: jednotky po odchode Čechov maly nedostatok personálu takže o nejakom pluku sa nedá hovoriť:
Severná skupina mala 750 mužov a jednu batériu (jej personál je zarátaný v tých 750)
Južná skupina mala 640 mužov a de batérie (z toho 1 KPÚV)

- Maďarská strana: 7., 9., a 24., brigáda + 2. motorizovaná brigáda a dve jazdecké brigády. Neviem aká mala zloženie maďarská brigáda v tom čase ale znie mi to na viac ako 5 pěších praporů, 2 jezdecké prapory, 1 motorizovaný prapor, 3 obrněná vozidla, 70 tančíků a 5 lehkých tanků
Každopádne nemôžem tvrdiť že sa do boja dostali celé brigády.

PS: straty na maďarskej strane sa mi zdajú podhodnotené, bolo by dobré si to pozrieť z viacerých zdrojov.

To: Ramon
Nevíte někdo co to bylo za lehké tanky? Maďaři v té době měli jen 1 Pz I,
1 L-60, nějaké prototypy a pak staré FIAT 3000B (FT-17) bez děl a staré švédské LK II.

odpověď:
skutečně se jednalo o 5 lehkých tanků Fiat 3000B, které byly součástí 2.motorizované brigády umístěné severně od Užhorodu.

M1A2 Abrams píše: Pochybnosti muzete vynechat, nebot mluvim o smlouve podepsane 23. 3. 1939, v dusledku ktere bylo Slovensko podrizene Nemecku jak po strance politicke, hospodarske tak i v otazke sve armady. Dalsi casti smlouvy se tykali zabezpeceni vlastni meny, vyslani nemeckych poradcu atd...
Takze reci o svevolnem napadeni Polska a Sov. svazu jsou uplne mimo misu.

Jak to bylo s tou smlouvou z 23.března 1939 (tzv. Ochranná smlouva)? Já jsem pouze dohledal, že tato smlouva zakládala vazalské postavení Slovenska vůči Německu. Podpisem ochranné smlouvy se pak Slovensko zavázalo provádět svou zahraniční a vojenskou politiku v souladu se zájmy říše. Na území Slovenského státu byla vytvořena tzv. Ochranná zóna, což byla část západního Slovenska ohraničena Malými a Bílými Karpaty. Na tomto území pak byly umisťovany německé vojenské posádky, které nepodléhaly Bratislavské vládě. Ochranná smlouva měla platnost 25 let a její součástí byl i důvěrný protokol o hospodářské a finanční spolupráci.

Pokud tedy tomu správně rozumím, muselo by Německo požádat Slovensko o účast na Polské kampani. Stalo se tak, nebo tuto vojenskou pomoc nabídlo Slovensko samo?

Obsah příspěvku byl použit v tématu Československé obrněné vlaky

to vodouch:
to by stálo za samostatné téma i tady na Palbě. Nechceš se toho zhostit? Nějaké informace o pancéřových vlacích ČSR se dají najít v knize od Klimenta a Franceva - Obrněná technika ČSR 1918 - 1948

pro KačeraMiroslava:
To se ti povedlo, stejnou otázku sem mu položil i v soukromé zprávě, bohužel ju eště nečtl.

Dlouho jsem o této nabídce přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl si pořádně nabít a zkusit něco vytvořit. Nebude to hned, jelikož nemám nastudováno.
Jak se dostanu k soukromé zprávě?

Soukromou zprávu si můžeš přečíst ZDE