Vánoční příměří - rok 1914
Napsal: 25/7/2008, 10:21
Vánoční příměří
25.prosince 1914
WW1
Němečtí a Britští vojácí vyjímečně spolu beze zbraní na Vánoce 1914
Od zahájení válečných operací v srpnu 1914 uplynulo již téměř pět měsíců nepřetržitých bojů, které demoralizovaly a šokovaly vojáky obou stran svým rozsahem ztrát. Samozřejmě i únava z dlouhých pochodů, přesunů, četných bitev a stresu z války si vypisovali svou krutou daň.
Za úsvitu 25.prosince 1914 uslyšely Britové, držící zákopy kolem belgického města Upry, zpěv vánočních koled, který se ozýval z protilehlých německých zákopů. Zároveň se jim naskytl obraz, jak celá linie německých zákopů je vyzdobena vánočními stromečky a nad úroveň zákopů se vysouvají transparenty s nápisy „Merry Christmas“ a „Frohe Weinachten“. Ze zákopů se pomalu vynořili němečtí vojáci, kteří se bez střelby vydali vpřed do prostoru země nikoho. Došli asi doprostřed a zastavili se mezi liniemi zákopů a začali pokřikovat na britské vojáky, aby se k nim přidali. Obě strany se pak setkaly uprostřed v zemi nikoho, která byla celá přeoraná krátery po výbuchu granátů. Vojáci si začali vyměňovat mezi sebou drobné dárky jako cigarety, povídali si a dokonce spolu hráli i fotbal. Jedno z utkání prý skončilo vítězstvím Britů 3:2 a hra skončila až poté, co se míč propíchnul o ostnatý drát. Na jiných místech musel místo míče posloužit kus slámy převázaný provazem, nebo plechovka od marmelády. Jeden z německých vojů po válce vzpomínal, jak si na Boží hod britský voják otevřel v zemi nikoho holičství a bylo mu jedno, jestli jsou jeho zákazníci Němci nebo Britové. Během Vánoc taky mohla být pohřbena těla padlých vojáků, která dosud ležela v zemi nikoho mezi nepřátelskými zákopy. Toto spontální Vánoční příměří mnohde došlo i oficiálního uznání důstojnickým sborem. Palba byla zastavena do půlnoci a na některých úsecích fronty vydrželo příměří až do půlnoci následujícího dne, či ještě později.
Tyto události pak pokračovali po téměř celé délce frontové linie o délce 800 km a zejména bylo přátelské tam, kde proti sobě stáli němečtí a britští vojáci, tj. na asi 50 km úseku fronty kolem belgického Ypres. Na mnoha místech se však i nadále střílelo, i když vojáci často mířili úplně mimo cíl, na což si stěžovalo velení v podobě vyšších důstojníků. Sbratřování pokračovalo na některých místech fronty celý týden, než velitelé tyto akce zakázali pod hrozbou vojenských soudů a následných trestů. Je zajímavé, že v oblastech, kde proti sobě měli ležení němečtí a francouzští vojáci k žádnému sbratřování nikdy nedošlo, i když se to dá pochopit. Protože Francouzi bojovali na své půdě.
Z deníku německého důstojníka Kurta Zehmische, který byl náhodou objeven v roce 1999 na půdě domu nedaleko Lipska. Kurt Zehmische byl v civilu učitelem a uměl kromě mateřského jazyka i francouzsky.
„Na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Můj saský pluk pak začal pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojin Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si v zemi nikoho ruce a popřáli si vzájemně veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet. Pak jsme po celé délce našeho kilometr dlouhého zákopu rozmístili svíčky a vánoční stromečky. Byla to dokonalá iluminace – Britové vyjadřovali potěšení pískáním a tleskáním. Jako většina lidí jsem strávil celou noc vzhůru. Byla to nádherná, i když poněkud chladná noc“. (Kurt Zehmische)
Kurt Zehrmisch zázrakem přežil první světovou válku a vrátil se k svému povolání učitele. Druhou světovou válku ale nepřežil. Po Hitlerově příchodu k moci se vrátil k armádě, stal se majorem a poslali ho na východní frontu. Zajali ho Rusové a odvezli ho do vězeňského tábora. V listopadu 1946 zmizel.
Jiný německý voják si do deníku poznamenal: „Angličané jsou za příměří nesmírně vděčni, protože mohou zase hrát fotbal“. (Gustav Riebensahm).
Toto přátelení mezi většinou katolickými saskými a bavorskými pluky a Brity mohlo být uskutečněno jen proto, že němečtí vojáci mluvili dobře anglicky, protože před válkou pracovali v Británii. Pracovali zejména jako taxikáři a holiči ve městech jako Brighton, Blackpool a Londýn. Když pak v srpnu vypukla válka, byli donuceni se vrátit do Německa. Někteří z nich však i nadále měli rodiny v Anglii.
Skupinka nepřátelských vojáků, kteří se rozhodli spolu aspoň na chvilku zapomenout na hrůzy války
Jak mohlo k něčemu takovému vůbec dojít?
První půl rok války nebyl mezi mužstvem taková nenávist vůči nepříteli, jako se stalo později se stupňující brutalitou a intenzitou bojů. Vojáci obou stran si uvědomovali, že i jejich soupeř je na tom co se stresu a strádání v zákopech týče stejně. Nebylo neobvyklé, že pokud se setkali průzkumné oddíly obou stran, tak mnohdy spolu sdílely společný úkryt před nepřízní počasí. To bylo typické především pro frontu, která byla bráněna Francouzi a Němci. Francouzi se řídili heslem „žít a nechat žít“ a mnohdy se obě tyto armády ležící naproti sobě jen omezili na vzájemné pozorování. Jiný přístup byl ale u Britů, kteří v té době roku 1914 měli nasazenou převážně profesionální armádu, která se nepříteli snažila za každou cenu znepříjemňovat pobyt v zákopech, udržovat neustálé napětí, provokovat atd. Boje se zatím ještě vedli v relativně nezdevastované krajině, kde ještě pořád byly vesnice, louky, lesy atd….Navíc zákopové boje byly teprve na počátku, protože první dva až tři měsíce se vedli spíše manévrovací boje, než se situace zasekla do patové situace zákopových bojů. Samozřejmě zákopy a bojové podmínky z konce roku 1914 se nedali srovnat s tím, co teprve mělo přijít.
Zdroje:
První světová válka den po dni – Ian Westwell – 2000
www.1914-1918.webgarden.cz
www.vstupnistranka.wz.cz
www.blisty.cz
25.prosince 1914
WW1
Němečtí a Britští vojácí vyjímečně spolu beze zbraní na Vánoce 1914
Od zahájení válečných operací v srpnu 1914 uplynulo již téměř pět měsíců nepřetržitých bojů, které demoralizovaly a šokovaly vojáky obou stran svým rozsahem ztrát. Samozřejmě i únava z dlouhých pochodů, přesunů, četných bitev a stresu z války si vypisovali svou krutou daň.
Za úsvitu 25.prosince 1914 uslyšely Britové, držící zákopy kolem belgického města Upry, zpěv vánočních koled, který se ozýval z protilehlých německých zákopů. Zároveň se jim naskytl obraz, jak celá linie německých zákopů je vyzdobena vánočními stromečky a nad úroveň zákopů se vysouvají transparenty s nápisy „Merry Christmas“ a „Frohe Weinachten“. Ze zákopů se pomalu vynořili němečtí vojáci, kteří se bez střelby vydali vpřed do prostoru země nikoho. Došli asi doprostřed a zastavili se mezi liniemi zákopů a začali pokřikovat na britské vojáky, aby se k nim přidali. Obě strany se pak setkaly uprostřed v zemi nikoho, která byla celá přeoraná krátery po výbuchu granátů. Vojáci si začali vyměňovat mezi sebou drobné dárky jako cigarety, povídali si a dokonce spolu hráli i fotbal. Jedno z utkání prý skončilo vítězstvím Britů 3:2 a hra skončila až poté, co se míč propíchnul o ostnatý drát. Na jiných místech musel místo míče posloužit kus slámy převázaný provazem, nebo plechovka od marmelády. Jeden z německých vojů po válce vzpomínal, jak si na Boží hod britský voják otevřel v zemi nikoho holičství a bylo mu jedno, jestli jsou jeho zákazníci Němci nebo Britové. Během Vánoc taky mohla být pohřbena těla padlých vojáků, která dosud ležela v zemi nikoho mezi nepřátelskými zákopy. Toto spontální Vánoční příměří mnohde došlo i oficiálního uznání důstojnickým sborem. Palba byla zastavena do půlnoci a na některých úsecích fronty vydrželo příměří až do půlnoci následujícího dne, či ještě později.
Tyto události pak pokračovali po téměř celé délce frontové linie o délce 800 km a zejména bylo přátelské tam, kde proti sobě stáli němečtí a britští vojáci, tj. na asi 50 km úseku fronty kolem belgického Ypres. Na mnoha místech se však i nadále střílelo, i když vojáci často mířili úplně mimo cíl, na což si stěžovalo velení v podobě vyšších důstojníků. Sbratřování pokračovalo na některých místech fronty celý týden, než velitelé tyto akce zakázali pod hrozbou vojenských soudů a následných trestů. Je zajímavé, že v oblastech, kde proti sobě měli ležení němečtí a francouzští vojáci k žádnému sbratřování nikdy nedošlo, i když se to dá pochopit. Protože Francouzi bojovali na své půdě.
Z deníku německého důstojníka Kurta Zehmische, který byl náhodou objeven v roce 1999 na půdě domu nedaleko Lipska. Kurt Zehmische byl v civilu učitelem a uměl kromě mateřského jazyka i francouzsky.
„Na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Můj saský pluk pak začal pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojin Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si v zemi nikoho ruce a popřáli si vzájemně veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet. Pak jsme po celé délce našeho kilometr dlouhého zákopu rozmístili svíčky a vánoční stromečky. Byla to dokonalá iluminace – Britové vyjadřovali potěšení pískáním a tleskáním. Jako většina lidí jsem strávil celou noc vzhůru. Byla to nádherná, i když poněkud chladná noc“. (Kurt Zehmische)
Kurt Zehrmisch zázrakem přežil první světovou válku a vrátil se k svému povolání učitele. Druhou světovou válku ale nepřežil. Po Hitlerově příchodu k moci se vrátil k armádě, stal se majorem a poslali ho na východní frontu. Zajali ho Rusové a odvezli ho do vězeňského tábora. V listopadu 1946 zmizel.
Jiný německý voják si do deníku poznamenal: „Angličané jsou za příměří nesmírně vděčni, protože mohou zase hrát fotbal“. (Gustav Riebensahm).
Toto přátelení mezi většinou katolickými saskými a bavorskými pluky a Brity mohlo být uskutečněno jen proto, že němečtí vojáci mluvili dobře anglicky, protože před válkou pracovali v Británii. Pracovali zejména jako taxikáři a holiči ve městech jako Brighton, Blackpool a Londýn. Když pak v srpnu vypukla válka, byli donuceni se vrátit do Německa. Někteří z nich však i nadále měli rodiny v Anglii.
Skupinka nepřátelských vojáků, kteří se rozhodli spolu aspoň na chvilku zapomenout na hrůzy války
Jak mohlo k něčemu takovému vůbec dojít?
První půl rok války nebyl mezi mužstvem taková nenávist vůči nepříteli, jako se stalo později se stupňující brutalitou a intenzitou bojů. Vojáci obou stran si uvědomovali, že i jejich soupeř je na tom co se stresu a strádání v zákopech týče stejně. Nebylo neobvyklé, že pokud se setkali průzkumné oddíly obou stran, tak mnohdy spolu sdílely společný úkryt před nepřízní počasí. To bylo typické především pro frontu, která byla bráněna Francouzi a Němci. Francouzi se řídili heslem „žít a nechat žít“ a mnohdy se obě tyto armády ležící naproti sobě jen omezili na vzájemné pozorování. Jiný přístup byl ale u Britů, kteří v té době roku 1914 měli nasazenou převážně profesionální armádu, která se nepříteli snažila za každou cenu znepříjemňovat pobyt v zákopech, udržovat neustálé napětí, provokovat atd. Boje se zatím ještě vedli v relativně nezdevastované krajině, kde ještě pořád byly vesnice, louky, lesy atd….Navíc zákopové boje byly teprve na počátku, protože první dva až tři měsíce se vedli spíše manévrovací boje, než se situace zasekla do patové situace zákopových bojů. Samozřejmě zákopy a bojové podmínky z konce roku 1914 se nedali srovnat s tím, co teprve mělo přijít.
Zdroje:
První světová válka den po dni – Ian Westwell – 2000
www.1914-1918.webgarden.cz
www.vstupnistranka.wz.cz
www.blisty.cz
