PALBA.CZ

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 29.

Mapa č. 2 godesberského vyjednávání.





Jako poslední k bodu č. 3) Československo – Sovětská smlouva z let 1935 – 1938 jsem si nechal:
Stanovisko SSSR v září 1938.
Tady bychom si měli říci, jak se chovalo SSSR v pro Československo tragický měsíc – září 1938, který vyvrcholil „Mnichovskou zradou“. V začátku bych citoval pana Miloslava Johna – Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR, ze strany 270, 271 a první odstavec ze strany 272, neboť jemu přísluší provést tak hlubokou kritiku výkladu historie po 2. světové válce v Československu. Já mohu jenom konstatovat, že moje poznatky, mé poznámky, narazily na mnoho rozporů ve výkladu Mnichova také, a proto se závěry pana Miloslava Johna souhlasím a plně se s nimi ztotožňuji. Cituji tedy, dle Miloslava Johna:

„Komunistická literatura po léta soustavně zdůrazňovala pevné odhodlání SSSR poskytnout napadenému Československu nezištnou vojenskou pomoc za všech okolností. Byla odsuzována čs. buržoazní vláda za to, že odmítla nabízenou sovětskou pomoc a dala přednost kapitulaci.
Toto základní dogma spojené s poukazem na věrolomnou zradu západních spojenců dominovalo v tzv. marxistické historiografii celá desetiletí.
Jen málokteří publicisté se časem odvážili tyto postuláty alespoň částečně zpochybnit, a to především tam, kde dokumenty a zřejmé nesrovnalosti očividně nesouhlasily s požadovaným výkladem, stanoveným ideologickým oddělením KSČ a jemu poplatnými institucemi v čele s Čs. akademií věd, univerzitními fakultami, Ústavem marxizmu a leninizmu a v neposlední řadě i Vojenským historickým ústavem. Tyto instituce vždy interpretovaly nejnovější dějiny našeho státu tak, aby odpovídaly duchu sovětské ideologie a komunistické propagandy. Po celá desetiletí dokázali monopolní vykladatelé historie tvrdě postihovat všechny antagonické názory a sebemenší odchylky od určeného výkladu tragických událostí v dějinách našeho státu. Soustavně znemožňovali každé, i sebemenší odstředivé směry, včetně těch, které vyplývaly z prostých zákonů logiky.
Tento pseudovědecký výklad záměrně falšující dějinné události patří minulosti. Bohužel je nutno konstatovat, že naše knihovny jsou dodnes zaplaveny početnými pracemi z per autorů zastávajících překonané sovětizační tendence. Stále se tak ovlivňuje nejen část méně erudovaných čtenářů, ale i vyučování historie ve školách všech stupňů. Mnozí z historiků a pedagogů poplatných dřívějšímu režimu se samozřejmě dnes přiklánějí k novým hodnocením zmíněných událostí a usilují o to, aby si nadále udrželi svá vysoká postavení, aniž by ovšem sebekriticky odsoudili dřívější, čisté historické vědě odporující ideologii.
Svobodný přístup k ověřeným dokumentům a možnost skutečného historického bádání v oblasti převratných událostí z roku 1938 nám dnes především umožňuje konstatovat, že otázka realizace sovětské vojenské pomoci prodělávala od podpisu spojenecké smlouvy v květnu 1935 až do září 1938 určitý vývoj, reagující na změny zahraniční politiky a vlastních zájmů SSSR.
Dále je nutno připomenout, že SSSR byl ve smyslu čl. 2 čs.-sovětské spojenecké smlouvy povinen přijít napadenému Československu na pomoc jen v případě, že současně proti Německu vystoupí i Francie. Na další státy se smlouva nevztahovala. Nezahrnovala případný válečný konflikt s Polskem, či s Maďarskem, a jak se ukázalo v březnu 1938, nevztahovala se dokonce ani na případ, kdyby čs. armáda spolu s Francií zakročila proti německému Anšlusu Rakouska. Čs.-sovětská smlouva nestanovila sovětské závazky pro případ, že by Francie Československu pomoc neposkytla. SSSR tedy po odmítnutí francouzské pomoci koncem září 1938 nebyl povinen vojensky vystoupit na obranu Československa.
Vždy, když se sovětská vláda oficiálně vyjadřovala k pomoci napadenému Československu, podmiňovala ji současným vystoupením Francie.
Existovala ještě vyloženě okrajová, víceméně symbolická a za dané mezinárodní situace prakticky neuskutečnitelná možnost, a sice pomoc Československu na základě řádného členství SSSR ve Společnosti národů, jejíž stanovy zavazovaly členy poskytnout potřebnou pomoc kterémukoli agresorem napadenému členu dle čl. 16 a 17 Paktu SN, pokud ovšem Rada SN odhlasuje vojenský zásah proti jednoznačně určenému agresorovy. Koncem 30. let byl však prakticky vyloučen jednoznačný výsledek hlasování. Navíc by byla akce SSSR znemožněna geografickými podmínkami a postojem Rumunska a Polska oficiálně. Přitom sovětští představitelé právě tuto možnost připomínali, ač si byli vědomi, že Rada SN nikdy nedospěje v tomto smyslu k pozitivnímu rozhodnutí, takže jejich sliby, o nichž byli přesvědčeni, že je v žádném případě nebudou muset splnit sloužily jen k propagandě.
Ještě větší fantazií byla licoměrná sovětská prohlášení, že SSSR nebude ke svému zákroku vyžadovat, aby hlasovací procedura proběhla kladně, ale že postačí, když se čs. vláda odvolá k SN. Rovněž v tomto případě bylo sovětským představitelům známo, že jde o sliby, ostatně jen částečně doložené, které nebude třeba plnit. SSSR až příliš dobře věděl, že takový zásah Rudé armády by mohl lehce přerůst v evropskou válku proti bolševizmu, a to si SSSR v žádném případě nemohl dovolit. Vůbec také nepřipadalo v úvahu, že by se SSSR rozhodl jít napadenému Československu na pomoc sám, jen na základě vlastního rozhodnutí.“

Tolik tedy pan Miloslav John, ve své knize – Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR.

Budeme pokračovat.
Od 1. světové války a VŘSR v bývalém carském Rusku uplynulo 20 let. Evropa a celý svět na svou vlastní kůži poznaly působení komunistů a bolševiků nejen v Rusku a SSSR, ale i mnozí ve své vlastní zemi. Všichni viděli, že komunistické myšlenky přinášejí do jejich zemí chaos a jen těžko mnozí rozlišovali co je to nacismus, fašismus a rozdíly mezi komunismem. Bohužel nacismus a fašismus se jim v té době zdál jako větší pořádek!!! Bylo to krátkozraké, ale svět a Evropa to v té době tak viděly a mnozí i vysocí političtí představitelé si jen těžko mezi dvěma zly vybírali to menší ( jiná doba – 1918 až 1938 – jiné nastavení hodnot – jiné chápání hodnot.).

Zpět k našemu problému, zpět k září 1938.
Svět, Evropa a veškerý jejich tisk, zná SSSR, ví, že vyhlašuje jen sliby, které nebude muset plnit. Začíná proto vidět v postoji SSSR (a francouzsko-sovětské a československo-sovětské smlouvě) záminku k legalizaci vstupu Rudé armády do střední Evropy.
Světový tisk, Evropa a svět začínají jednoznačně osočovat SSSR, že si chce pomocí průchodu Polskem násilnou cestou, třeba za cenu války s Polskem, prorazit do Evropy cestu, a že SSSR je motivován svými mocenskými zájmy, které jsou také zájmy KI (Komunistické Internacionály).
Tisk začíná ukazovat na nebezpečí, že vstup Rudé armády do východní, či jihovýchodní Evropy bude v Polsku a Rumunsku vyvolávat u lidí snahy o změny společenského zřízení, a že tam bude postupně zaváděn sovětský systém. Západní tisk došel k názoru, že přitom automaticky dojde k připojení východní ukrajinské části Polska k SSSR, k odtržení rumunské Besarábie, která by také byla připojena k SSSR. Zároveň píše o tom, že tento válečný průchod Polskem, nebo Rumunskem bude mít za následek velké zdržení. Píše o tom, že bude ještě více zkomplikována mezinárodní situace, a že může dojít k protisovětskému vystoupení. Zdržení bude znamenat kolaps čs. obrany, kapitulaci AČSR aniž by k nějaké pomoci došlo. Mezitím Německo obsadí Československo a bude to SSSR a nacistické Německo, které si mezi sebou budou rozdělovat východní země a budou rozhodovat o změnách v Evropě. To všechno ovlivnilo západoevropské vlády, ale především to narušilo důvěru Francie a s tím i postupně čs. představitele, kteří tak začínali ztrácet důvěru v účinnost sovětské pomoci.

Komunističtí historici vždy zdůrazňovali, že je Sovětský svaz neochvějně rozhodnut Československu pomoci a jako důkaz uváděli právě Litvinovem navržené možnosti řešení cestou SN (Společnosti národů – jenom tam poslat žádost).
Řekněme si něco o tom.
Ještě krátce před sjezdem NSDAP v Norimberku jedná prezident Beneš a ministr zahraničí věcí Krofta se sovětským vyslancem Alexandrovským o všech možnostech sovětského postupu v případě, že dojde k čs.-německé válce.
Dne 3. a 4. září 1938 předá vyslanec z Moskvy odpověď, ve které se čs. vládě dává na vědomí, že 2. září 1938 se k Litvinovi dostavil francouzský chargé d‘ affaires Payrt a položil mu z příkazu ministra zahraničí Boneta oficiální otázku, s jakou pomocí ze strany SSSR může Československo počítat vzhledem k obtížím ze strany polské a rumunské (průchod). Litvinov tehdy odpověděl, že Francie je vázána pomoci Československu nezávisle na SSSR, kdežto pomoc sovětská je vázána na pomoc francouzskou. Proto má SSSR větší právo zajímat se o pomoc Francie. Jestliže však Francie pomoc poskytne, je SSSR odhodlán splnit všechny své závazky dle čs.-sovětského paktu. Jestliže Polsko a Rumunsko dělají teď těžkosti, mohlo by se jejich chování, zvláště stanovisko Rumunska, snadno změnit, kdyby SN učinila rozhodnutí, že jde o útok. To by v každém případě usnadnilo postup SSSR (viz. E. Beneš, Mnichovské dny, str. 311 a 312). Vyslanec Payrt pak projevil pochybnosti o možnosti jednoznačného výsledku hlasování v Ženevě, ale Litvinov odpověděl, že i dosažení prosté většiny by mělo ohromný morální význam, zvláště pokud by „PRO“ hlasovalo i Rumunsko. Zároveň Litvinov požádal, aby byly využity všechny možnosti k odvrácení války, a aby byla vydána společná sovětsko-francouzsko-britská deklarace proti agresi a aby byla neprodleně zahájena jednání hlavních štábů…
Právě tyto sovětské návrhy Litvinova považují čs. představitelé za naprosto nereálné. Vždyť Litvinov dobře věděl, že Polsko i Rumunsko již předem oficiálně vyhlásilo, že z SN pokud by je nutila umožnit Rudé armádě průchod – ihned vystoupí. Od Litvinova to bylo licoměrné ohánět se SN – SSSR svůj závazek splnit nechtěl!!!
Tehdy totiž i francouzská vláda nepočítala s pozitivním výsledkem hlasování v SN a zásadně se postaví proti násilnému průchodu SSSR přes Polsko a Rumunsko. Francouzská vláda se obává postraních úmyslů SSSR, inspirovaných Kominternou. Obává se změn režimů v Polsku a Rumunsku po vniknutí Rudé armády do těchto zemí.
Tehdy musí i čs. představitelé posuzovat vyjádření francouzského ministra zahraničí Bonneta, který otevřeně charakterizuje sovětský postup jako snahu dostat Francii a pokud možno i Velkou Británii do války s Německem, které by se SSSR neúčastnil, a ponechal si tak možnost rozhodnutí vstoupit do války až v jejím průběhu. Francie prostřednictvím Bonneta označuje všechny sovětské návrhy jako nerealizovatelné, jasně sledující záměr vyhnout se spojeneckým závazkům vůči Československu.
Na příkaz prezidenta Eduarda Beneše, se pod dojmem těchto informací obrací čs. vyslanec v Moskvě dne 3. září 1938 na zástupce sovětského komisaře pro zahraničí Poťomkina s upozorněním, že postup navrhovaný v Ženevě Litvinovem je příliš teoretický, zdlouhavý a pravděpodobně bude i neúčinný. Dále se dotazuje, zda by SSSR nemohl ve prospěch Československa vystoupit aktivněji.
Tehdy čs. vyslanec v Moskvě Fierlinger nevylučuje možnost, že „Sověti jsou odhodláni Československo opustit“, a že „je rozhodně třeba počítat se zdrženlivým sovětským postojem v blížící se krizi“. U Litvinova je pak čs. vyslanci dost kladně sděleno, že „jeho návrhy sice mohou být předmětem diskuze, ale že SN nelze za žádných okolností obejít, stejně jako je nutné věc předem projednat se všemi státy, které by mohly být zataženy do konfliktu“.
Ve zprávě, kterou Fierlinger píše čs. ministru zahraničí Kroftovi vyslovuje naději, že „Ženevské řešení má v očích Sovětů spíše teoretickou, než morální hodnotu“ a pokud dojde k agresi, mohla by snad být procedura v Ženevě velmi krátká, ovšem pokud by se našly velmoci ochotné proti agresi vystoupit.
Nakonec pak Fierlinger dne 8. září 1938 do Prahy hlásí, že „pro SSSR je vyjasnění rumunského stanoviska důležité a bez něj je velmi obtížné získat jakoukoli představu o tom, co by mohla Rudá armáda vojensky dělat“.
Stanovisko polské a rumunské vlády je v těchto zářijových dnech neměnné – negativní v průchodu Rudé armády přes jejich území.
Patří sem však přeci jen vyjádření rumunského ex – ministra zahraničí N. P. Comnéneho, který popisuje údajné jednání s Litvinovem v Ženevě ve dnech 11. a 12. září 1938 (viz. N. P. Comnéne, Preludi del grande dramma, Roma 1947, dále I responsabili. Miláno 1949 a L‘ Attitude de la Roumaine en 1938 Le Monde, XII., z 11. 12. 1947). Podle Comnéneho Litvinov nejdříve odmítá o podmínkách tranzitu přes Rumunsko jednat s poznámkou, že klíč k jeho realizaci neleží v Bukurešti, ale v Paříži a v Londýně. Teprve o den později, když už v čs. pohraničí propukne všeobecné Henleinovské povstání, dojde dle ministra Comnéneho k dalšímu rozhovoru, při kterém se s Litvinovem domluví, že v případě německého útoku na Československo Rumunsko za jistých podmínek jednorázově propustí po tratích procházející severní Bukovinou sovětský expediční sbor v síle 100 000 vojáků, včetně omezeného počtu tankových a dělostřeleckých jednotek a umožní nonstop přelety sovětských letadel.
Takovéto překvapující tvrzení tehdejšího rumunského ministra zahraničí nelze bohužel podepřít žádnými historickými dokumenty a představuje tak pravděpodobně jen poválečné alibistické líčení, které značně odporuje všem ostatním doloženým událostem. Nenajdeme totiž o podobném jednání ani nejmenší zmínku v sovětských historických pramenech a ani v nejnovějších ruských pramenech. Prokázáno je jen jednání rumunského ministra s francouzskými představiteli o francouzskou vládou nabídnuté kompenzaci za povolení transferu Rudé armády formou urychlených dodávek francouzských zbraní a jiného materiálu. Také je doloženo dokumenty, že se tehdy Rumunsko oficiálně vyjádřilo, že za stávající situace je pro něj nemožné průchod Rudé armády oficiálně povolit. Ve stejném smyslu pak vyzní i narychlo svolaná schůzka Carola II. s kabinetní rumunskou radou na Sinaji, na které bylo po vyhodnocení nejnovějších aspektů britské politiky doporučeno neangažovat se pro Československo.

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 30.

Samozřejmě se zde objevují i historické zprávy opačného druhu, z nichž jsme si část naznačili.
Tak například polský velvyslanec v Bukurešti hlásí dne 16. září 1938 do Varšavy, že na nátlak vysokých důstojníků rumunského generálního štábu se rumunská vláda usnesla, že v případě potřeby zřejmě Rumunsko propustí sovětská vojska vymezeným koridorem u Tigrine. Týž polský velvyslanec hlásí i „nápadné přesuny“ rumunských bojových jednotek k maďarským hranicím a připojuje přesvědčení, že Carol II a někteří členové rumunské vlády se budou ve věci povolení průchodu angažovat kladně. Doplní to tím, že předchozí oficielní prohlášení ministra Canciova vyplynulo z rumunské snahy hájit především své vlastí zájmy a že je třeba předpokládat závislost konečného rumunského stanoviska na stupni angažovanosti Francie.
Když vypoví Francie Německu válku a zahájí proti němu bojové akce, je jasné, že Rumunsko Rudou armádu přes své území pustí.
Ten samý den pak italský tisk uveřejní zprávu, že došlo na SN v Ženevě k dohodě Comnéne versus Litvínov o koridor 8 km. Tyto zprávy rumunská vláda dementuje. Pro tato tvrzení chybí historické písemné podklady.
O věrohodnosti kladného rumunského stanoviska průchodu musí být jen pochyby – posiluje je hlášení stálého čs. delegáta u SN Heidricha z 15. září 1938, ve kterém do Prahy hlásí, že mu Comnéne naznačil jiný průběh rozhovoru s Litvínovem, než jak neférově italský a polský tisk píše. Otázka průchodu se detailněji vůbec neprojednávala a Comnéne se naopak vyjádřil, cituji:
„ že, Rumunsko vlastně vyhovělo sovětským přáním, když se postavilo proti tranzitu sovětských pozemních jednotek a zbavilo tak SSSR povinnosti poskytnout napadenému Československu účinnější vojenskou pomoc“.
Faktem dle dokumentů oficielních však je, že se ve druhé polovině září 1938 začalo sovětské stanovisko k otázce vojenské pomoci ČSR ostře vyhraňovat!

Tady již musím precizně citovat výzkumy, historické výzkumy pana Miloslava Johna ze strany 276, 277 a 278 – Čs-sovětská spojenecká smlouva z let 1935-1938. Jsou to výzkumy trvající desítky let a i změna slova je nepřípadná, cituji:
„ Od 18 září 1938 ( tady byla chyba září - nikoliv listopadu) bylo sice verbálně potvrzeno, že SSSR pomoc poskytne jen ´spolu s Francií´, ale ani toto prohlášení se ve Francii nepovažovalo za naprosto věrohodné. Tím více znepokojoval sovětský postoj čs. vládu.
Kardinální otázkou už nebylo, zda Francie splní své spojenecké závazky, aby tak byla získána podmínka pro následné vystoupení SSSR, ale vyvstávala tu i další, neméně závažná otázka, zda to bude mít skutečně v úmyslu a nakonec i obava, zda je SSSR za dané situace vůbec schopen účinnějšího zásahu.
Z chování sovětských diplomatů vyplývalo, že SSSR zřejmě nezaujme postoje, které by mu v případě potřeby znemožňovaly nejít do války s Německem. Jasně se ukázalo, že tendence sovětské politiky jsou závislé na liniích Komunistické internacionály, které za dané situace přikazují konkrétně se ve prospěch Československa neangažovat, ale dostat Francii do válečného konfliktu a využít válečného oslabení obou protivníků pro své cíle.
Dosavadní odborná literatura naznačuje, že dr. E. Beneš nadále věřil v sovětskou pomoc, a to i v tom případě, že Francie svůj závazek nesplní.
Zdánlivě to dosvědčují některé pasáže z jeho poválečných prací.
Věřil skutečně, že SSSR vypoví Německu válku i bez účasti Francie, dokonce jen na základě pouhého zaslání stížnosti SN???
Na to nemohl přece jako jeden z nejzkušenějších evropských politiků přistoupit!
Zastával po řadu let vrcholné funkce v SN, a byl jistě velmi dobře informován o tendencích světové zahraniční politiky. Musel vědět, že skomírající SN není schopna se k důraznějšímu zákroku proti agresorovi, byť i jednoznačně určenému – není schopna rozhodnout.
Vždyť to potvrzovaly předchozí naprosto neúčinné sankce při italském útoku na Etiopii, která byla řádným členem SN, chabé verbální protesty proti znovuobsazení demilitarizovaného Porýní v roce 1936, neúčinné protesty proti obsazení Rakouska a proti velmocím intervenujícím v občanské válce ve Španělsku.
Všechny poválečné Benešovy publikace nedávají odpověď na otázku, z čeho vyplývalo jeho zoufalé spoléhání na solidnost sovětské politiky.
Nápadné je, že ve svých úvahách zřejmě úmyslně opomíjí řadu velmi důležitých událostí z konce září 1938. Celkově posuzuje situaci až neadekvátním optimismem. Mnohá jeho vyjádření naznačují, že nechtěl vyhrocovat poválečnou situaci Československá. K důkladnému a otevřenému rozboru příčin selhání spojenců se Beneš nedostal, ač to svým důvěrným přátelům sliboval ( viz E. Beneš – Mnichovské dny. Praha 1968).
Pokud by měl naprostou svobodu projevu ( zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí ) a neomezovala by jej nutnost zachovávat přátelské vztahy k SSSR, jistě by mnohé pasáže jeho pamětí vyzněly konkrétněji a otevřeněji….
Beneš znal lépe než kdokoli jiný skutečné možnosti sovětského zákroku. Nástupu sovětských vojsk stálo v cestě jak Polsko, tak i Rumunsko, jejichž stanoviska k otázce průchodu mu byla jasná. Nemohl si ani dělat iluze o pozitivním výsledku hlasování v Ženevě a získal naprosto přesné informace o vývoji francouzské i sovětské politiky jak vnitřní, tak i zahraniční. Jistě si byl vědom i drtivého vlivu stalinských čistek na bojeschopnost Rudé armády….
Podle Benešova tvrzení i vrcholní představitelé AČSR, hlavní velitel čs. armády a předchozí náčelník štábu arm. gen. Krejčí i generální inspektor čs. branné moci arm. gen. Syrový, pozdější předseda čs. vlády v kritických zářijových dnech, pevně věřili v sovětskou pomoc, ač je znám Syrového výrok pronesený v těchto dnech: ´Co prakticky učiní Sověti z hlediska vojenského, nedá se dosud říci.´ Nicméně Beneš v závěru stati věnované sovětskému postoji v publikaci – Mnichovské dny ( str. 263-264 a 268) - s určitou nejistotou krátce přesvědčuje sebe i ostatní slovy: ´….neměli jsme vůbec obav o jeho ( SSSR) postup, byli jsme si jistí, že závazky a sliby splní a své vojenské přípravy sám pro eventualitu války vykoná…´
Benešovou důvěrou v solidnost sovětské politiky nebyla schopna otřást ani velmi tristní depeše moskevského vyslance Fierlingera doručená do Prahy 17. září 1938, ve které se vysloveně konstatovalo: ´… Couloundre arciť vůči mně neskrývá, že odvolání se SSSR k Paktu SN uvádí Paříž do pochybností. Vyvolává to v Paříži dojem, že se Moskva schovává za SN, jejíž mechanismus vždy selhává. V Paříži vládne podezření, že dnešní sovětský režim, vědom si svých slabin, nechce riskovat válku, a proto hledá alibi v Ženevě. Též příliš zjevné odvolávání se na nevyjasněnou posici Polska a Rumunska působí špatně. Řekl jsem Coulounderovi, že nevyluji určitou nechuť SSSR jít dnes do války. Nepodceňuji též jisté příznaky vnitřních obtíží SSSR. Poťomkin mi posledně znovu naznačil, že SSSR se chce vyhnout podezření, že zatahuje Evropu úmyslně do konfliktu, kterého by se nakonec sám nezúčastnil a kterého by pouze využil k podvratné propagandě. Samozřejmě že SSSR je nucen sledovat realistickou politiku a že pro něj jsou dnes dvě alternativy: buď jít do války společně se západem, a válku poměrně snadno vyhrát, anebo, bude-li ČSR zrazena, se od západní Evropy definitivně izolovat….´.

Když byl Benešovi dne 18. září 1938, tedy v den po zcela otevřeném vyjádření čs. vyslance v Moskvě, doručen anglo-francouzský návrh, aby Československo odstoupilo Německu všechna místa v pohraničí s více jak 50% německými obyvateli, požádal vyslance Alexandrovského o sdělení stanoviska SSSR k nové situaci.
Dle vlastí Benešovy interpretace položil sovětské vládě následující dotazy:
´1) Stále ještě očekáváme, že se Francie vzpamatuje a že pozná, oč Hitlerovi jde. V tom případě dojde k válce. Co učiní SSSR k naší společné smlouvě?
2) V případě, že by Francie definitivně odmítla splnit své závazky, jaký by byl postup SSSR, kdyby se Československo rozhodlo trvat na svém odporu a došlo k vojenskému konfliktu s Německem ( viz E. Beneš, citace dílo ze strany 316 a 317)?´
Sovětský vyslanec přinesl dle Beneše odpověď z Moskvy 21. září 1938 ráno.
1) Na prvou otázku SSSR údajně striktně odpověděl, že splní-li své spojenecké povinnosti Francie, splní je samozřejmě i SSSR, a to do všech důsledků.
2) Na druhou otázku sovětská vláda údajně odpověděla, že dojde-li k válce mezi ČSR a Německem a Německo bude útočníkem, a nevyplní-li přesto Francie hned své spojenecké závazky, požádá SSSR v tom případě čs. vládu, aby se ihned obrátila na SN. I kdyby rozhodnutí SN nebylo jednoznačné, rozhodla by se Moskva pro pomoc Československu.

Tato Benešova verze kontaktů s Alexandrovským není asi přesná. Ve všech ostatních dokumentech je průběh onoho jednání popisován dost odlišně, hlavně pokud jde o Benešovy otázky a sovětské odpovědi na ně.
Čs prezident údajně požadoval odpovědi na otázky:
´1) Poskytne SSR v případě německého útoku v souladu s čs.-sovětskou smlouvou neprodlenou a účinnou pomoc, pokud tak učiní Francie?
2) Pokud Československo v případě německého útoku požádá Radu SN v Ženevě o uplatnění čl. 16 a17 Statutu, pomůže mu SSSR jako člen SN?´

Prvá ( ad.1) ) otázka je ve francouzských i v sovětských pramenech citována celkem shodně s Benešovou interpretací, protože šlo o otázku pro SSSR nepříliš choulostivou, na kterou mohl SSSR naprosto bez obav kladně odpovědět.
Ve znění druhé otázky ( ad. 2) ) a v odpovědi na ni jsou už značné odchylky.
Alexandrovskij se později vyjádřil, že mu Beneš druhou otázku položil jen jako doplňkovou a procedurální a že se její formulace zásadně lišila od jím později uváděné interpretaci.
V publikaci ´ Mnichovské dny´, vydané v Praze v roce 1968, Beneš na str. 316 tvrdí, že mu Alexandrovskij odpovědi osobně doručil 21. září 1938 ráno, což ráda zdůrazňovala komunistická historiografie. Dle Beneše tedy SSSR údajně přislíbil Československu vojenskou pomoc i v případě, bude-li pro uplatnění čl. 16 a 17 hlasovat jen prostá většina členských států SN. Benešova interpretace ale zkresluje význam ad 2) a vykládá ji po svém. Snažil se ji snad Beneš vyložit tak, aby získal určitou podporu pro odmítnutí anglo-francouzského plánu?
Měla mu snad posloužit k podpoře antikapitulantských tendencí, vyšlo-li by najevo, že SSSR je odhodlán překročit limit svých závazků vyplívajících ze statutu SN?
K tomu je třeba připomenout Benešovo vyjádření po doručení anglo-francouzského ultimáta 21. září 1938, že po věrolomném odpadnutí Francie by bylo zapotřebí konkrétněji vyjádřeného příslibu sovětské vojenské pomoci. Připomněl také, že některé členské státy budou jednání v Radě záměrně protahovat, takže rozhodnutí Rady SN, byť Československu příznivé, by bylo vyhlášeno pozdě.
Beneš tvrdil, že sovětského vyslance požádal, zda by SSSR nebyl schopen jednat v takovém případě rychleji. Podle Beneš, jeho interpretace, se Alexandrovskij ještě téhož dne vrátil s novou formulací podmínek poskytnutí vojenské pomoci, dle kterých by jejímu uskutečnění postačilo, kdyby Československo podalo v Ženevě stížnost proti útočníkovi a oznámilo to sovětské vládě, čímž by se SSSR cítil autorizován jít mu na pomoc ( Mnichovské dny, str. 317).
V Benešových poválečných publikacích vztahujících se k zářijové krizi se vyskytuje řada nesrovnalostí, hlavně v interpretaci zmíněné klíčové otázky ( ad. 2) ). Není vůbec logické, proč se při krátkém jednání s komunistickým předákem Gottwaldem, které proběhlo po odchodu Alexandrovského z prezidentovy pracovny, znovu hovořilo o odpovědi na kritickou ad. 2). Gottwald totiž při audienci Benešovi radil, že ´…jestliže se jedná o něco, co přesahuje závazky, ať to Beneš přesně zformuluje a dotáže se na to sovětské vlády´.
Pokud by formulace ad.2) a Alexandrovského odpovědi na neproběhly tak, jak líčí Beneš ve svých poválečných pamětech, pak by snad určitě komunistickému předákovi sdělil, že to už dávno udělal a že má dokonce už v rukou příznivou sovětskou odpověď.
Zmíněné Benešovo poválečné tvrzení je svou povahou naprosto ojedinělé a v jeho prospěch neexistuje žádný dokument cizí provenience.
Všeobecně se proto považuje za značně zkreslené, nebo dokonce nepravdivé ( viz I. Pffaff, cit. Dílo, str. 111 a tentýž autor – Jak tomu bylo se sovětskou pomocí v mnichovské krizi. Svědectví, 14, č. 56/1978 a 15, č. 57/1978).
Kdyby totiž ad.2), pro SSSR neobyčejně choulostivá otázka, zněla skutečně tak, jak ji formuluje Beneš ve svých poválečných publikacích, pak by také sovětská vláda odpovídal na konkrétní dotaz, za jakých podmínek je odhodlána napadenému Československu vojensky pomoci.
Je prokázáno, že Beneš už nejméně měsíc bezpečně věděl, že takové řešení nepřichází v úvahu a že s ním SSSR také nepočítá.“

Tolik výzkum Miloslava Johna a jeho přesná citace.

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 31.

Všechna poválečná písemná vyjádření Beneše k otázce ad. 1. a ad.2. naznačují, že neměl zájem o násilný průchod SSSR Polskem, nebo Rumunskem. Spíše mu všechny spekulace se sovětskou pomocí sloužily k předběžnému vnitřnímu rozhodnutí, že bez Francie to nemá po 21. září 1938 cenu přijmout sovětské návrhy, neboť by to bylo ve svých důsledcích „ křižácké tažení proti bolševismu“.
Další depeši od Fierlingera z Moskvy, která byla přijata v Praze 20. září 1938 ve 20,30 hodin a byla v příkrém rozporu s tou ze 17. září 1938 – zněla velice optimisticky – na ad.1 zněla : „ano, hned a účinně“. Na ad. 2. nevyjasněnou a nepřesnou otázku zněla odpověď : „ ano, v každém ohledu“.
Tak tyto sovětské odpovědi považoval Beneš za předběžné.
Ono je totiž prezidentu Benešovi doručeno 21. září 1938 časně ráno ultimatum anglo-francouzské, které podrážděně reaguje na čs. odmítnutí anglo-francouzských návrhů z 19. září 1938. V tomto ultimátu, doručeném časně ráno 21. září 1938 už je oficiální prohlášení Francie, že se do hrozící války nezapojí!!!
Oficielní odpověď Alexandrovského ( kladná) je doručena až po dodání ultimáta. Tady není vyloučeno, že sovětská odpověď čekala na reakce čs. strany.
I rozbor projevů Litvinova v Ženevě, kde se 21. září 1938 vyjadřuje „ s pomocí Francie“, naznačuje nechuť SSSR jít do války a navrhuje jakési další jednání evropských velmocí, což za dané situace znamená opět na úkor Československa.

Tady budu opět citovat pana Miloslava Johna a jeho výzkum ( já se s ním ztotožňuji a odpovídá mnoha dalším souvislostem a vyjádřením v ostatní – Použitá literatura - a mé poznámky), neboť i tady záleží na každém slově: Je to ze str. 282 a pak ze str. 285 a další, cituji:

„ Charakteristická byla i tendence jeho ( Litvinova) dalšího projevu proneseného v Ženevě 23. září 1938, ještě před vyhlášením čs. mobilizace ( večer 23. září 1938). Vysloveně zde potvrdil, že ´ československá vláda nepoložila otázku sovětské pomoci neodvislé od pomoci francouzské´ (!) Když pak přijala francouzsko-britské ultimátum, požádala vládu sovětskou, zda by se sovětské Rusko cítilo vázáno smlouvou sovětsko-československou, kdyby Německo předložilo nové požadavky, nebo anglo-francouzské jednání nemělo úspěch a Československo se rozhodlo hájit své hranice se zbraní v ruce. To bylo pochopitelné, neboť když Československo přijalo německo-britsko-francouzské ultimátum, jež ve svých důsledcích zahrnovalo vypovězení smlouvy čs.-sovětské, měla sovětská vláda nepochybně právo se této smlouvy zříci. Nicméně však sovětská vláda odpověděla, že ´jestliže Francie poskytne svou pomoc, dohoda čs.-sovětská opět vstoupí v platnost…´.
Všimněme si, že toto oficiální prohlášení je formulováno jinak než nepříliš hodnověrně doložená předběžná ujištění tlumočená do Prahy 21. září 1938 Alexandrovským. Vyplývá z něj jistý náznak sovětské rezignace na dosavadní verbální linii.
Podle zmíněného Benešova tvrzení mu velvyslanec Alexandrovskij předal odpověď sovětské vlády na jeho otázky 21. září, ale již po přijetí anglo-francouzského ultimáta. Údajně potvrzovala ochotu SSSR angažovat se ve prospěch Československa, podá-li čs. vláda k SN stížnost na německý útok. Z Benešova podání vyplývá, že mluvil se sovětským vyslancem nejdříve dopoledne a poté odpoledne, v rozmezí maximálně 7 hodin, což vzbuzuje jisté pochyby. Během této relativně krátké doby nebyl Alexandrovskij schopen odeslat do Moskvy zašifrovaný telegram s Benešovými dotazy. Není ani příliš pravděpodobné, že by měl čs. prezident u sovětské vlády takový kredit, aby sovětská vláda „ ihned“ zaujala k jeho dotazu kladné stanovisko. Nedůvěru vzbuzuje i fakt, že Beneš vynakládal tolik úsilí, aby přesvědčil čs. vládu i oponující čs. generály a politiky, že je nutné přijmout anglo-francouzské ultimátum, když v té době ještě neměl v ruce novou, údajně tak závažnou odpověď sovětské vlády. Otázkou zůstává, proč také nevyužil nové sovětské odpovědi, byla-li skutečně tak pozitivní, aby přijetí ultimáta odvolal. Do Benešem zachyceného průběhu událostí logicky nezapadá ani Alexandrovského intervence na čs. ministerstvu zahraničí - ´proti pokusům svalit odpovědnost čs. vlády na SSSR´.

Dne 21. září 1938 svolal prezident Beneš čs. vládu, předáky politických stran a zástupce čs. armády arm. gen. L. Krejčího a J. Syrového k jednání o anglo-francouzském ultimátu. Oba generálové prohlásili, že AČSR udělá to, co vláda rozhodne, tedy půjde odhodlaně i do naprosto nerovného boje. Současně však zdůraznili, za této situace připadá v úvahu jen možnost těžké a poměrně krátké obrany, která se na delší dobu prodloužit nedá. Arm. gen. Krejčí, náčelník hlavního štábu a hlavní velitel čs. armády podotkl, že nelze zatím říci, jak by se izolované střetnutí s Německem konkrétně vyvíjelo.
Ve stejném smyslu, údajně až po Alexandrovského odpovědi na Benešovy otázky, proběhla i porada s náčelníkem ředitelství opevňovacích prací div. gen. K. Husárkem o bojeschopnosti čs. opevněných linií a s legačním radou Heidrichem o situaci ve Společnosti národů v Ženevě. O výsledku těchto porad a o perspektivách čs. obrany se Beneš stručně vyjádřil v poválečné publikaci ´Mnichovské dny´ (str. 322 a dále.). Muselo mu být naprosto jasné, že SSSR může Československu poskytnout nejvýš pomoc obdobného rozsahu, jako poskytoval vládnímu Španělsku, a to ještě s handicapem krajně obtížného transportu. Takovou možnost připustit nechtěl. Obával se, aby se Sovětský svaz nedostal do situace, kdy by ČSR mohl pomáhat jen v té míře, v jaké pomáhal Španělské republice v občanské válce.
Beneš měl přesné informace o rámcových možnostech poskytnutí sovětské pomoci. Také čs. hlavní štáb zastával názor, že SSSR by nebyl schopen sám válku s Německem vyhrát, zvláště za daných geografických podmínek a s ohledem na poslední vnitropolitické události v zemi. Z toho také vydedukoval, že kdyby čs.-sovětská koalice válku s Německem prohrála, či kdyby válka skončila smírem diktovaným Německem, byly by důsledky pro Československo strašlivé ( viz – Mnichovské dny – str. 321 a dále – Úvahy o slovanství – str. 80). Znamenalo by to katastrofu pod Hitlerovým jařmem na dlouhá desetiletí, ne-li na celá staletí.
Po projednání Heidrichova telegramu s rozborem plamenného projevu Litvinova v Ženevě 24. září 1938 bylo jak prezidentovi Benešovi, tak i čs. ministru zahraničí Kroftovi jasné, že se jeho celkové zaměření značně odlišuje od odpovědi předané vyslancem Alexandrovským 21. září večer a že z něj zřetelně vyplývají příznaky jistého odstupu od dosavadních sovětských prohlášení. Z projevu se dalo vycítit, že rámcové prohlášení sovětské vlády z 21. září o neochvějném odhodlání SSSR poskytnout Československu pomoc mohlo být vydáno jen z ryze propagandistických důvodů a bez obav, že je bude nutné splnit, zatímco Litvínov použil formulaci – ´spolu s Francií´.
Poskytnutí vojenské pomoci po dohodě se SN nepřicházelo za daných okolností v úvahu. Možnost samostatné sovětské akce proti Německu rovněž nepřicházelo v úvahu, protože Sověti si byli velmi dobře vědomi, že takový konflikt by mohl přerůst ve válku proti téměř celé Evropě. Respektovali upozornění generálního štábu Rudé armády, že by ji SSSR nemohl vítězně zakončit. Takový konflikt ostatně neodpovídal plánům Kominterny. Charakteristická byla i Litvinovova zmínka o tom, že před dvěma dny vznesla čs. vláda dotaz, zda je SSSR připraven poskytnout pomoc, poskytne-li jí i Francie. Přitom se v projevu vůbec nezmínil o dalších, čs. vládě krátce předtím sdělených alternativách sovětské pomoci, nezávislé na pomoci francouzské….
Ve skutečnosti existuje jen jediná, krajně nevěrohodná zpráva o ochotě SSSR poskytnout Československu vojenskou pomoc i bez spoluúčasti Francie, a to poválečné tvrzení Klementa Gottwalda, publikované poprvé v moskevské ´Pravdě´ dne 28. prosince 1949… Tvrzení pochopitelně nadšeně převzala a soustavně opakovala komunistická historiografie. Gottwald výslovně udává: ´Stalin mi jasně řekl, že SSSR je připraven poskytnout Československu vojenskou pomoc, a to i tehdy, když to Francie neučiní´.
Jedinou podmínkou prý bylo, že ´se Československo bude bránit a o sovětskou pomoc požádá´.
Stalinovo vyjádření bylo prý ihned předáno prezidentu Benešovi. Onu informaci přebírali bez nejmenších pochyb a ověřování i další marxisticky orientovaní sovětští historici ( Například V. G. Poljukov – Anglija a mjuchenskij rozgovor, kde autor toto jednání datuje až na 18.9. 1938, a obdobně i Majskij, Kdo pomáhal Hitlerovi. Ze vzpomínek velvyslance, Praha 1964.), na něž později navázali další.
Gottwaldův kontakt se Stalinem samozřejmě nijak neověřovali, uváděli jen neúplné a velmi pochybné odkazy a všem choulostivějším záležitostem se záměrně vyhýbali.
Zcela nevěrohodná a očividně deformovaná citace, především pak nápadné rozpory v dataci utvrzují v přesvědčení, že jde o ryze propagandistická tvrzení, záměrně neuvádějící jiné souvislosti a fakta, jehož ´vertifikace´ je podporována jen zdůrazňováním ´marxistického přístupu´k historickým událostem.
Nezodpovězena zůstává otázka, proč například J.V. Stalin jednal o tak zásadní otázce jen s předákem opoziční čs. stran, navíc s osobou, která v té době neměla v Kominterně příliš velký kredit. Daleko logičtější by jistě bylo projednávat tak závažnou otázku s odpovědnými čs. diplomaty či vojenskými zástupci, nebo nejlépe rovnou s prezidentem Benešem. Věrohodnost údajné Gottwaldovy rozmluvy se Stalinem ostatně zpochybňuje i doložená zpráva sovětského vyslance v Praze Alexandrovského o výsledcích Gottwaldovy audience u prezidenta Beneše dne 19. září 1938. Pokud by se údajný Gottwaldův rozhovor se Stalinem opravdu udál, ať už dle Gottwalda v květnu 1938 a dle Poljukova až 18. září 1938, a bylo jisté, že onu zásadní informaci Gottwald Benešovi předal, pak není vůbec logické, proč se Beneš při audienci 19. září znovu na totéž Gottwalda dotazoval…
Nedostatek věrohodnějších dobových dokumentů a téměř úplná absence dalších konkrétních materiálů znemožňuje přijmout totalitní historiografií soustavně uváděné tvrzení, že druhá odpověď sovětské vlády, Benešovi údajně předaná 21. září 1938, zahrnovala jasné vyjádření SSSR o ochotě poskytnout Československu pomoc i bez účasti Francie. Zmíněný soubor, zahrnující celou řadu dokumentů pochybné ceny a věrohodnosti, přitom uvádí i Alexandrovského telegram, obě údajné Benešovy otázky z 19. září 1938 i se sovětskou odpovědí na ně. Je-li po léta dogmaticky uplatňovaná verze o neochvějném sovětském spojenectví i bez spoluúčasti Francie skutečně pravdivá, proč se tedy uvádí naprosto pochybné a nedoložené Gottwaldovo tvrzení a nikoli Benešovo poválečné vyjádření. Je velmi pravděpodobné, že značná část uváděných sdělení vůbec neexistovala či zněla zcela jinak a že si Beneš, zatížený nesmírným duševním vypětím a časovým stresem během osudového čs. rozhodnutí, Alexandrovského vyjádření špatně vyložil. Nesnažil se snad Alexandrovskij Beneše přesvědčovat, aby čs. vláda anglo-francouzské ultimátum nepřijala a nepodřizovala se uzurpátorským německým požadavkům a nevyjádřil se přitom odlišně od směrodatných moskevských instrukcí?
V každém případě se ale Benešovy otázky zřejmě vztahovaly jen k vystoupení Francie. Když čs. vláda přijala anglo-francouzské ultimátum, požádala sovětskou vládu, zda by se sovětské Rusko cítilo vázáno smlouvou sovětsko-československou, kdyby Německo předložilo nové požadavky, nebo anglo-německé jednání nebylo úspěšné, a Československo se rozhodlo hájit své hranice se zbraní v ruce. To bylo pochopitelné, neboť když Československo přijalo německo-britsko-francouzské ultimátum, jež ve svých důsledcích zahrnovalo vypovězení sovětsko-československé smlouvy, sovětská vláda měla nepochybné právo se této smlouvy zříci. Nicméně však sovětská vláda odpověděla, že ´jestliže Francie dá svou pomoc, dohoda československo-sovětská opět vstoupí v platnost…´.“

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 32.

Tady, u oněch posledních 14 dní září 1938, se nesluší konat jinak, než přesně citovat výzkumy pana Miloslava Johna ( zbývá mě jen se ztotožnit a poděkovat) On to pracně vyzkoumal a sestavil z historických podkladů. Říkám to přesto, nebo právě proto, že některé jeho dílčí myšlenky jsou i v jiných historických knihách, jiných autorů, potvrzeny ( viz v - Použité podklady – například anglického historika Len Deingtona a dalších). Netroufám si to vše (ony poslední dny září 1938 – měsíce Mnichova) prostě popisovat svými slovy, abych ani slovíčkem nepokazil to, co Miloslav John sestavil, abych nezměnil význam slov.
Historická fakta, postup a jednotlivé události září 1938 jsou obsaženy v jeho textu, jen je třeba dávat pozor na význam slov. Některá jeho slova a fakta v nich obsažená předpokládají určité znalosti o oné době. Některé události jsou obsaženy ve větě – je třeba proto i některé události nalézt i v jiných pramenech ( Mobilizace večer a v noci z 23. září 1938 na 24. září a její skvělé provedení československým lidem roku 1938 – rychlé obsazení pevností a zaujetí všech obranných posic a záložních stanovišť a jiné).
Dovolte tedy, abych o dnech září 1938, měsíce Mnichova a zrady na lidu tehdejšího ČSR, dnes již historickém rozboru, historika Miloslava Johna pokračoval, cituji:

„ Velmi nápadné je, že po vyhlášení čs. mobilizace 23. září večer sovětská aktivita značně poklesla.
Po neúspěchu Chamberlainova jednání s Hitlerem v Godesbergu ( Hitler v tzv. godesberském memorandu předložil takové požadavky, že ani anglická strana s nimi úplně jednoznačně nesouhlasila viz http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/450 ... ka-jednani ),
naopak došlo k novým horečným jednáním na západě. Dne 25. září 1938 jednal v Londýně francouzský ministerský předseda Daladier a ministr zahraničí Bonnet. Donutili kolísajícího Chamberlaina k odeslání důrazného protestu proti překročení rozsahu anglo-francouzského plánu, ve kterém byly uplatněny i čs. argumenty. Protest zahrnoval i požadavek, aby Německo odstoupilo od godesberského memoranda. Byl doplněn výstrahou, že kdyby se tak nestalo a ´ Československo bylo napadeno, Francie by dle sdělení Daladiera a Bonneta své spojenecké povinnosti splnila, a kdyby byly v důsledku toho francouzské vojenské síly strženy do nepřátelské akce proti Německu, britská vláda by se cítila povinna jim přispět na pomoc ( viz zápis o francouzsko-britských rozhovorech 25. a 26. 9. 1938 v Londýně – MD, I a II, Praha 1958, str. 304 a473 – a DBFP, Series D, 1937-1945,vol. II, London 1950) ´.
Ve stejný den se ale britská vláda obrátila na čs. vyslanectví v Londýně s dotazem, zda by Československo přispělo k zachování míru a přijalo účast na mezinárodní konferenci. Čs. vláda svou účast sice obratem přislíbila, ale pod podmínkou odmítnutí godesberského memoranda.
Dne 26. září bylo v Londýně vydáno úřední prohlášení o stanovisku k původnímu anglo-francouzskému plánu spojené se shora uvedenou výstrahou. Bylo odesláno A. Hitlerovi s průvodním dopisem zahrnujícím přání dále pokračovat v mírovém jednání.
Nacistický diktátor odpověděl 27. září 1938 novým ultimátem, svalujícím vinu za rozpoutání krize na čs. vládu. Hitler pohrozil zákrokem proti Československu dle původních lhůt ( Hitlerův dopis Chamberlainovi z 27. 9. 1938 viz MD, I, č. 121 a DBFP, 3, č. 1144.).
Chamberlain reagoval na Hitlerovo ultimátum novým dopisem, odeslaným z Londýna 28. září v 11,30 hodin. Nabídl Německu ve věci odstoupení čs. pohraničí nové varianty a vyjádřil svou ochotu odjet ihned do Berlína a zahájit nová jednání ( Depeše s Chamberlainovým dopisem viz MD, I, č 121 a DBFP, 3, II, 1158.).
Hitlerův souhlas se svoláním konference ministerských předsedů Velké Británie, Francie, Německa a Itálie do Mnichova byl Chamberlainovi doručen právě ve chvíli, když byl v britské sněmovně dramaticky a velmi ostře kritizován za dosavadní zahraniční politiku.
Došlo tak k podepsání mnichovské smlouvy, která znamenala úplnou československou a evropskou pohromu, neboť nezastavila agresivní postup nacistického Německa.

Tady jsou spokojení aktéři „Mnichovské zrady“ po podpisu.





Mezitím doručil britský vyslanec v Praze Newton čs. vládě poselství varující ji před nebezpečím, že 28. září 1938 v 02,00 ráno překročí německé jednotky čs. hranice. Krátce poté byl čs. ministru zahraničí Kroftovi předán nový podrobný výklad popisující způsob předání německých krajů Německu s připomínkou, že tytéž propozice byly odeslány i do Berlína.
Od večera 26. září 1938 začaly přicházet čs. vládě a prezidentu Benešovi četné telegramy od představitelů různých evropských i zámořských států vyzývající ji k mírové dohodě s Německem a k zabránění válce za každou cenu. Jen z amerického kontinentu zaslalo obdobnou petici 21 republik jižní a střední Ameriky a USA ( viz E. Beneš, cit. Dílo, str. 318-322). Ve stejném smyslu žádaly čs. vládu i vlády britských dominií. Americký prezident F. D. Roosevelt zaslal čs. prezidentovi a německému kancléři A. Hitlerovi výzvu proti aktivaci sovětské pomoci na základě čs.-sovětské spojenecké smlouvy a doporučoval řešení cestou SN. Proto snad Alexandrovskij opakoval známou podmínku, že se má čs. vláda v případě německé agrese ihned obrátit na SN, jejíž většinové rozhodnutí by k sovětskému zákroku postačilo. Tato verze, známá z novější české literatury, podává s největší pravděpodobností Alexandrovského odpověď mnohem optimističtější, než ve skutečnosti zněla.
Je třeba si uvědomit, že prognózy čs. hlavního štábu počítaly vždy s tím, že čs. armáda bude proti německému Wehrmachtu bojovat nejméně dva týdny zcela sama a že teprve po této době snad dorazí na čs.-německou frontu první sovětské jednotky. Symbolický rozsah sovětské akce by v takovém případě velmi podpořil bojovou morálku otřesené čs. armády. Úspěšný čs. odpor měl dle představ čs. vlády přimět západní mocnosti, aby rovněž vstoupily do války. Rýsující se krach této příliš optimistické čs. prognózy měl samozřejmě vliv i na příjetí anglo-francouzského plánu. Také pravděpodobné zkreslení, či dokonce zfalšování sovětské odpovědi na tzv. druhou Benešovu otázku lze přičíst zoufalé naději, že bude odhalena zaslepenost britského a francouzského stanoviska – na západě dojde ke svržení vlád a obě mocnosti vystoupí na obranu Československa. Tento předpoklad do jisté míry sdílel i SSSR. Jakmile se ukázalo, že naděje v tomto směru jsou naprosto neopodstatněné, došel Beneš k přesvědčení, že jít do války jen se značně nejistou výší sovětské pomoci se za dané situace Československo odvážit nesmí, protože takový čs. odpor by za tehdejšího stavu světového veřejného názoru na čs. problematiku mohl hladce eskalovat ve všeobecnou válku proti bolševizmu ( viz E. Beneš, cit. dílo, str. 318-322.).
Z rozmluvy sovětského lidového komisaře pro zahraničí M. Litvinova s čs. představiteli Heidrichem, Vaverkou a Kopeckým, uskutečněné po jeho zanícené řeči za Československo, pronesené na valném zasedání SN v Ženevě 21. září 1938, jednoznačně vyplývá, že sovětský představitel dal na plénu sovětské ujištění o tom, že SSSR splní své spojenecké povinnosti ve smyslu smlouvy. O otázce, zda by SSSR přispěchal Československu na pomoc v každém případě, tj. i bez účasti Francie a bez jednoznačného rozhodnutí SN, se nikdy nejednalo.
Nepochybně jediným pozitivním zákrokem SSSR ve prospěch ohroženého Československa byla jeho reakce na postup Polska. Soustřeďování polských vojenských jednotek u čs. hranic a zřejmé přípravy k obsazení Těšínska přiměly 22. září 1938 Beneše k žádosti k francouzské a sovětské vládě, aby proti Polsku zakročily, což obě vlády učinily, a dočasně tak utlumily polskou nedočkavost. Největší efekt měla v tomto smyslu sovětská nóta polské vládě, o níž vyslanec Alexandrovskij Beneše informoval krátce po poledni 23. září 1938. Zahrnovala hrozbu okamžitého vypovězení sovětsko-polského paktu o neútočení z 23. prosince 1933, pokud polská vojska poruší čs. hranice. Při této příležitosti požádal Alexandrovskij čs. vládu o přesnou informaci, zda ústupky učiněné 21. září jsou konečné a zda by vyvodila důsledky v případě, kdyby Německo žádalo více. Čs. ministr zahraničí Krofta obratem Alexandrovskému sdělil, že další ústupky nepřicházejí v úvahu, ale současně i přiznal neznalost francouzského stanoviska. Vyslovil jen naději, že by snad došlo ke společné válce ( viz E. Beneš cit. dílo str. 323 a 324.).
V tomto směru bylo sovětské stanovisko alespoň verbálně jasnější. Vyplývalo i z Litvinovova projevu v Ženevě 23. září 1938. Ukázalo se, že i Moskva měla zájem, aby se za každou cenu pokračovalo v mírových jednáních a bylo dosaženo ´mírového, spravedlivého a konstruktivního řešení sporných otázek´. Společnou motivací všech těchto výzev byla snaha zabránit válce za každou cenu, pochopitelně především na úkor národnostně smíšeného Československa.

Vrchol nátlaku na čs. vládu představoval Chamberlainův rozhlasový projev z 27. září 1938, v němž se velmi přezíravě vyjádřil k čs.-německé krizi a neváhal použít slov, která vešla do dějin jako typický příklad jeho licoměrné politiky. O nesmírně statečném čs. lidu a o jeho odhodlání bojovat proti vyložené nacistické agresi se nestyděl prohlásit:
´…jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nic nevíme… A i kdybychom měli sebevětší sympatie k malému národu, proti němuž stojí mocný soused, nemůžeme jednat za žádných okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu…´.“

Vítězoslavně se Chamberlain vrátil s potupným „ Mnichovským diktátem“ do Velké Británie.






Prosím, to ještě není konec o Mnichovu.
Ještě nejméně 14 dní až 21 dní, vždy v pondělí sem dodám na Palbu fakta další. Neberme již popsaná fakta předchozí za jediné obvinění jen někoho.
Až bude skončeno toto celé pojednání o Mnichovu, potom si z těchto faktů, doložených faktů, udělejme závěr. Ještě nás čekají mnohá fakta, včetně slíbených archivů.
Ještě není skončeno podání faktů ke kapitola 3) Československo – sovětská smlouva z let 1935 -1938 a ještě nás čeká kapitola 4) Cesta k Mnichovské dohodě ( zradě). Tam ještě rozebereme především zradu Francie a Velké Britanie v měsících leden až září 1938.
Nedělejme předčasné závěry před dodáním všech faktů.
Nikoho nebudu ve faktech omlouvat, ale nebudu ani dělat obvinění bez doložených faktů!!!



Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

"Francie prostřednictvím Bonneta označuje všechny sovětské návrhy jako nerealizovatelné, jasně sledující záměr vyhnout se spojeneckým závazkům vůči Československu."

Jak nazvat takovýto postoj ve světle událostí o několi týdnů později? Pokrytecký? Alibistický?

OK - naprostý souhlas.
To vše ještě v kapitole 4. příště, nebo přespříště, postoje francouzské a anglické vlády rozebereme detailněji.
Nazval jsi to správně - od Bonneta a nejen od něho to bylo - Pokrytectví - Alibismus - jestli nenalezneme slova horší.
Tu zradu a pokrytectví Francie a Velké Británie si nechávám právě nakonec V. díl.
Oni měli co nejvíc do toho mluvit - oni ( Francie a Velká Británie) - ta záruka v Evropě. To vše bude právě v kapitole 4.
Uděláme k tomu i samostatné téma - názor na jednání okolo Mnichova. Po skončení díl V.