V 1.chvíli jsem chtěl začít s brbláním, co že to p.kolega "Michan" zpracovává.Pak jsem si však uvědomil, že mezinárodněpolitická situace v danném období nemusí býti až tak všeobecně známou. I pro mne se zde objevilo několik nových údajů. Takže p."Michanovi" za to díky a uznání.
Nemyslím, že by se mělo sklouznouti k otázce, zda jsme se mohli brániti a ubrániti. Toto téma zde již běželo, a to s dosti jednoznačnou odpovědí 2x ano.
Co se mezinárodních vztahů týče dovolím si však poukázati na svůj příspěvek k tématu: ROK 1938 - Mohli jsme se bránit? A mohli jsme se ubránit?2.díl; ze dne: 20.8. 2007:
"Bez ohledu na výsledek Mnichovského diktátu (tedy před jeho přijetím námi) zůstává základní otázkou mezinárodní politická hra. Mnichov byl projevem politiky ústupků. V tom nalézáme odpověď i na otázku co by s ČSR, jako rušitelem evropského míru, udělaly západní velmoce.
Odpověď zní, že nic. Politiku ústupků totiž musíme správně chápat. Všeobecně se má za to, že jejím důsledkem byla válka. A je to pravda. Všeobecně se má též za to, že sama byla důsledkem války. A i to je pravda, jenže se nemůžeme bavit jen o traumatu ztrát z 1.světové.
Obě (poz.:maritivní) velmoci, jak Británie (dále jen GB), tak i Francie (dále jen F), měly mají a budou mít celosvětové zájmy. V tomto ohledu hraje Evropa jen takovou roli ... jaká je zrovna situace. A střední Evropa je pak spíše na periferii dění. Politika ústupků tedy měla F i GB uvolniti ruce, a to pro možné bojiště, které jimi bylo vnímáno jako významnější. Tedy pro Asii-a proti expandujícímu Japonsku. Neudělali by tedy nic. Tak jako neudělali nic ve věci španělské a později ve věci polské.
Stranou by zůstala i Itálie. Jednak byla velmi vyčerpána vlastními válkami. Jednak bylo středobodem jejích zájmů Španělsko. Ještě roku 1939 Itálie odmítá vstoupit do války a spojenecká smlouva s Němci měla doložku, že žádná ze stran nerozpoutá velkou evropskou válku alespoň (tuším) 12 let. Italský odpor vůči středoevropskému válčení šel až tak daleko, že nechtěli případně povolit ani přelet strojů legie Condor (pro nás důležité Bf 109 by to zřejmě stejně nedokázaly) a ty by tak musely zůstat ve Španělsku. To ovšem bylo cílem Říma. Co do velkých spojenců tak byli Němci, stejně jako my, osamoceni.
Všeobecně se pak soudí, že Malá dohoda (dále jen MD) nefungovala. To není zcela přesné. Po celá 30-tá léta Německo usilovalo o oslabení ČSR na Balkáně. A bylo úspěšné. I díky součinnosti E.Beneše.
MD totiž nebyla paktem se všeobecnou zárukou. De-facto šlo o pakt, který měl reagovat v případě jen a pouze Maďarské agrese. Na všeobecný ho nejprve chtěla rozšířit Jugoslávie, a to tak, aby jí byly poskytnuty záruky vůči Itálii. To Beneš, se svou příslovečnou prozíravostí, zablokoval. Pak se divil (a on se OPRAVDU divil!!!), že mu MD nechce poskytnout pomoc proti Německu.
Jenže roku 1938 nabraly události překotný spád. V zásadě platí, že zahraniční dobrovolníci nikdy nemohou mít potenciál, aby zvrátili nebo ovlivnili průběh válečných událostí. V případě ČSR mohlo jít o vyjímku. Do naší armády se hlásily opravdu masy dobrovolníků. Jen z USA desetitisíce (dle údajů našich zastupitelských úřadů). U balkánských států se někdy objevuje stejný údaj, ambasády ovšem střízlivěji referují o tisícovkách zájemců, a to jak z Jugoslávie, tak i z Rumunska a Bulharska (dále jen Jug., RO a BG). Nejdůležitější ovšem byla skladba těchto žadatelů o vojenskou službu. V nezanedbatelné míře šlo o důstojníky, a to z velké části i generálních štábů (o jejich případné prospěšnosti naší věci netřeba pochybovati).
Za takových podmínek si vlády všech 3 zemí uvědomovaly, že čelí klasickému hlasování o důvěře nohama. V případě, že by v československo-německém konfliktu zůstaly (byť i jen) mimo hru, hrozil by jejich armádám reálně rozval. Proto BG předává, v čase mnichovské krize, do Prahy, diplomatickými kanály, informaci, že v případě konfliktu s Německem bude zachovávat blahosklonnou neutralitu. V BG brali slovanskou vzájemnost dost vážně, takže se ani příliš aktivně později nezapojují do války proti SSSR. Zajímavé je i to , že sama vláda BG zastávala názor, že i blahosklonná neutralita je neudržitelná za předpokladu delšího konfliktu mezi Čechoslováky a Němci. Řecko navíc, o své ochotě k blahosklonné neutralitě, ČSR informovalo ještě dříve.
Jug. a RO byli v jiné, ač obdobné, situaci. Byli totiž členy MD. Proto v předvečer Mnichova předali Maďarsku nótu (a informovali o tom Prahu), ve které Budapešť varují, že vstoupí-li do konfliktu československo-německého budou to obě mocnosti, v souladu s MD-ými závazky, považovat za důvod k válce. Existuje názor, ne neopodstatněný, že šlo jen o formalitu. Maďarské jednotky tou dobou již totiž proti našemu území vystoupily. Na každý pád tímto ČSR nemusela mít obavy o své zásobovací trasy.
Snad nejzajímavější byl postoj SSSR. Nehodlali nám přispěchat přímo na pomoc, tak jak fedrují komunisté. Ale nepřímo ano. Ruský zájem o Polsko již narůstal a dohoda s Hitlerem tu ještě nebyla. Proto Moskva předává Polsku svou nótu, ve které ho varuje, že vstoupí-li do konfliktu ČSR a Německa bude to považovat za důvod k přehodnocení vzájemných smluvních závazků, včetně těch rozhraničovacích. Co tím v SSSR mysleli objasnili, když ke společné hranici přisunuli 40 divizí. Samozřejmě, že nešlo o pomoc ČSR, ale z našeho úhlu pohledu to Polsko vyřazovalo ze hry.
Pomnichovská mezinárodní situace nebyla dobrá. Ale stále ještě nelze říci (karetní terminologií), že by ČSR držela v ruce jenom plívy. "
Prosím-nepochybuji o tom, že SSSR by nezasáhl do naší války s Němci, ale naprosto jasně vyřazoval Poláky. Je samozřejmě otázkou, zda by, v případě jejich napadení (velmi pravděpodobné), byl do té války zatažen, avšak domnívám se, že nikoliv. Němci by měli plné ruce práce s ČSR (že by nás "vyřídili během 14-ti dnů je natolik vysoce nepravděpodobné, že bych to až vylučoval) a obě maritivní velmoce (i v Mnichově) daly znát svůj naprostý nezájem o centrální Evropu. Pakliže budeme nahlížeti MD je třeba říci, že váhavě a bez nadšení (tváří v tvář válce celkem pochopitelné), ale zafungovala.
Základním problém tak zůstává politická vůle. K obraně tak zřejmě nikdy dojíti nemohlo, protože vůle o ní rozhodnouti na politické scéně prostě chyběla. Je nanejvýš hloupé za to Beneše chváliti. Nejen-že opět odkazuji tamtéž:"Vůči Benešovi a republikanismu (českému zvláště) pociťuji značný odpor i proto, že neznám jediného krále, který "by to zabalil" bez jediného výstřelu. Co mne ovšem naprosto deptá je aureola pro Beneše. Aureola toho, kdo (1938) zachránil národ a za 2.sv.v.!porazil! Hitlera (na tom opravdu měli zásluhu jiní). Ten člověk měl plán, a to eroplán a rovněž později dokonale selhal vždy, když to bylo důležité! A co se spásy národa týče měl by být spíše zatracován, jako naprostý hazardér! Německý nacismus se nikterak netajil přesvědčením, že slovanské národy nemají právo na existenci, nebo alespň existenci svobodnou-neotrockou. A, jak "p. Ingr" správně podotýká na příkladě Židů, již rámcově bylo jasné co si pod tím náckové představují. Benšův eroplán tedy vydával národ na pospas, on to věděl a naprosto ho to netížilo Budoucnost tehdy nemohl předjímat nikdo.
Roku 1938 jsme tedy stáli před volbou mezi obranou a cestou k pravděpodobnému národnímu zániku. To co zvolili naši politici nebylo národní spásou, ale nakročením tím 2.směrem. To, že národ přežil je spíše věcí souhry náhod než jejich zásluhou. Zbývá však otázka, zda jsme se mohli ubránit. "
Leč dovolím si upozorniti ještě na 2 problémy. Jednak Beneš ve svých poválečných (a tedy ne zcela na 100% spolehlivých) úvahách k dané věci často uváděl, že (nejde o přesnou citaci) počítal s porážkou Německa od (západních? maritivních?) velmocí a jejich stud což mělo vésti k obnově ČSR.Ikdybych přijal (a že tak nečiním) toto prohlášení za důvěryhodné, pak počítati před válkou, která ještě ani nezačala, s jejím výsledkem, poskytnout zvažovanému protivníku vybavení pro 40 divizí a vsaditi na ten výsledek války přežití národa...

To je neskutečným hazardérstvím. A následně počítati s tím, že se mezinárodní politika bude opírati o nějaký pocit studu či viny nebo i o reálné provinění...to už není ani hloupost. To je prostě stupidita
Dále bývá často uváděno, že nás benešovo rozhodnutí ušetřilo strašlivých ztrát. USA, za 2.sv.v., ztratily 360 000 lidí. Jen protektorát (

bez dalších území předmnichovské ČSR

) ohlási 365 000 zabitých. Válečný odpor by byl zřejmě jen srovnatelně krvavý.
Konečně je dosti zásadní, že 1-ou ze stěžejních obav Beneše (můžeme-li tomu věřiti) bylo, aby nerozpoutal (on) velkou evropskou válku. Domnívám se, a to důvodně, že by nerozpoutal. Ale i kdyby-velká evropská válka byla stěžejním zájmem ČSR roku 1938. On byl presidentem tohoto státu a měl hájiti jeho zájmů. Bez ohledu na kohokoliv a cokoliv. Ve všech úvahách o politickém uspořádání v září 1938 je tedy třeba předestříti, že neexistovala žádná reálná politická síla v Československu, která by chtěla vésti zemi k obraně (o vojsku to již neplatí). A lze to jednoznačně vnímati jako selhání ČS politiky i státnosti.