PALBA.CZ

Vickers F.B.5 „Gun Bus“
Britské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1914 - 1916


stíhací letoun Vickers F.B.5

Vývoj
Toto letadlo je spíše známo pod jménem „Gunbus“, což bylo pojmenování které vzniklo až po válce a navíc bylo vhodné k pojmenování i pro jiné, podobně konstruované stroje. Faktem, na který jsou Britové právem hrdí je, že tento letoun byl již od samého počátku konstruován jako stíhací a tudíž i s plánovanou kulometnou výzbrojí a to již v roce 1912. Nový stroj pod názvem „Destroyer“ (Vickers E.F.B.1) byl hotov na počátku roku 1913. Byl zalétáván, ale nadměrná váha výzbroje způsobila ihned havárii. Tato nehoda však nezdržela vývoj této koncepce rámových dvouplošníků, vybavených motorem v tlačném uspořádání a s kulometnou výzbrojí v přední polosféře. Takto řešená koncepce letounu se stala oblíbenou zejména ve Velké Británii a Francii. Německo také před válkou projevilo zájem o Vickers F.B.5, ale nakonec šlo vlastní konstrukční cestou.

Skutečný F.B.5 (kromě předchozích prototypů, kterých bylo celkem 6) postavila společnost Vickers Ltd., Crayford – UK v roce 1914 a první let se uskutečnil v červenci 1914. Po stavbě několika prototypů (6 ks) dospěl Vickers před válkou k sériové výrobě, což bylo právě včas. Dvoumístný stroj byl poháněn rotačním devítiválcovým motorem Monosoupape, se kterým však bylo v provozu mnoho problémů. První stroje byly dodávány do Francie v únoru 1915 ke 2.peruti.



Bojové nasazení
Prvního bojového vítězství se Vickers dočkal poněkud jiným způsobem, než by se dalo s jeho výzbrojí počítat. Dne 25.prosince 1914 se osádka Vickerse střetla s německým letounem, ale kulomet se mu zasekl a tak musel střelec poslat Němce k zemi běžnou puškou. Prvenství v úspěšném použití kulometu tak nakonec získal francouzský Voisin 3 (LA), který byl vlastně taky „gunbusem“. Kromě domovských britských ostrovů, byl Vickersův letoun FB.5 licenčně vyráběn i ve Francii, kde získal prvenství, když jim byla v červenci 1915 vyzbrojena vůbec první čistě stíhací jednotka, 11.peruť. Ta byla lokalizována na západní frontě. Další britské jednotky vybaveny tímto strojem následovaly (2, 5, 7, 11, 16, 18, 24, 25, 32, 35 a 41 peruť). Kromě Britů byl Vickers F.B.5 používán ještě ve Francouzském a Dánském letectvu.

Vickersů bylo postaveno celkem kolem 224 kusů, ale na jaře 1916 již se jednalo o značně zastaralý model. Byl sice stále velmi důležitý a potřebný, ale i přes dodatečnou výzbroj dalším kulometem (osádka si i tak běžně brala do kabiny karabinu) na pravou stíhačku prostě neměl. V roce 1916 již nebyl dostatečně rychlý, ani jeho dostup, stoupavost atd. nemohla být konkurenceschopná.

Asi nejznámějším leteckým esem na Vickersu F.B.5 byl britský letec Frederick James POWELL (*1895 - +1992), který měl na svém kontě 6 uznaných sestřelů a dalších 9 nepotvrzených. Polovinu těchto sestřelů dosáhl na F.B.5 a druhou polovinu na F.E.8.


Další typy
F.B.6 – Vycházel konstrukčně přímo z typu F.B.5. Změnou bylo zvětšení rozpětí horního křídla. Tato verze se nikdy do sériové výroby nedostala.

F.B.9 – Jednalo se o další modifikaci typu F.B.5 s proudnicově designovanou gondolou a se zlepšením upevnění kulometu Lewis. Pro Royal Flying Corps bylo postaveno 50 ks, které se používali jako cvičné.



TTD _ Vickers FB.5
------------------------------------------------------------------------------------------
* Rozpětí: 11,13 m
* Délka: 8,28 m
* Hmotnost prázdného letounu: 553 kg
* Vzletová hmotnost: 930 kg
* Maximální rychlost: 113 km/h (ve výšce 1.500 m)
* Výzbroj: 1 – 2 kulomety Lewis 7,7 mm
* Dostup: 2.745 m
* Stoupavost: 1.520 m za 16 min.
* Vytrvalost: 4,5 h (cca 400 km)
* Motor / Výkon: Gnóme Monosoupape 9-válec / 100 k (75 kW)
* Počet členů osádky: 2
* Vyrobeno kusů: 224 ks
- 119 ks – fa Vickers, Velká Británie
- 99 ks – fa Darracq, Francie
- 6 ks – fa Nielson, Dánsko






Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.flugzeuginfo.net
www.acepolots.com
www.wikipedia.org
www.aviastar.org

Tak tohle letadlo jsem ani neznal Zajímavé je, že se podobná koncepce v podobě Boulton Paul Defiant udržela až do počátku druhé světové války, kdy byla definitivně na řadu let odsouzena jakožto obtížně použitelná.
Dvoumístnou posádku si mohly dovolit v podstatě až proudové stíhací letouny. Do té doby se tak moc lpělo na každém kilogramu, že tato koncepce byla pro klasické denní stíhačky vlastně nemožná. Ono se to úplně nezdá, ale ten střelec se svou výstrojí může klidně vážit 100 kg, což je v případě tohoto letounu nějakých 11% hmotnosti (tedy hodně).
Inu vývoj si musel projít i slepými cestičkami

ale i přes dodatečnou výzbroj dalším kulometem

Ten druhý kulomet byl instalován do páru k prvnímu a byl tedy ovládán střelcem, nebo pevně ukotven v trupu a ovládán pilotem?

Hans S. píše:Ten druhý kulomet byl instalován do páru k prvnímu a byl tedy ovládán střelcem, nebo pevně ukotven v trupu a ovládán pilotem?

To bohužel nevím jak byl ten druhý kulomet istalován, ale podle jedné z fotek v článku se zdá, že by mohl být umístěn na boku gondoly v jeho spodnější části.....a i přesto občas střelec/pozorovatel nosil další osobní zbraň (pistol, karabinu) pro případ, že by kulometná výzbroj selhala.

To s tím rozložením váhy máš pravdu. A to ještě tehdy běžně nepoužívali padáky, jinak by měl takový letoun už asi i problém vzlétnout:-)

U toho Boulton Paul Defiant to ale již samozřejmě bylo v obráceném "gardu", střelec/pozorovatel seděl za pilotem a mířil do zadní části. Což bylo nepříjemné zjištění pro Německé stíhače, kteří ale brzy zjistili, že dopředu je tento stroj bez výzbroje a tak jej nakonec dokázali snadno likvidovat. Ovšem v porovnání s Vickersem, který mohl střílet do přední polosféry, tedy i směrem pod sebe, mohl Boulton Paul Defiant střílet pouze vedle sebe a nad sebe do zadu (ve střelbě pod sebe mu vadila výškovka a směrovka).

Já bych toto letadlo k Defiantu moc nepřirovnával, tady šlo o vyřešení úplně jiného problému - volného výstřelu vpřed.
Synchronizace výstřelu byla ještě v plenkách, navíc spojenci ji nebyli schopni solidně vyřešit. Oproti tomu Němci zvládli na jednoplošnících Fokker řady E synchronizaci velmi dobře a proto vznikají různé konstrukce s pohonem tlačnou vrtulí a volným výstřelem vpřed - například Airco D.H.2



Vysvobozením od podobných konstrukcí bylo umístění kulometu nad horní křídlo, ovšem pouze za cenu sníženého počtu nábojů v zásobníku a špatného přebíjení během letu.

Však jsem to k Defiantu nepřirovnal kvůli potížím se synchronizací, ale právě kvůli ovládání jediné útočné výzbroje střelcem. Jinak ta letadla nemají společného nic.

sa58 napsal:
... ovšem pouze za cenu sníženého počtu nábojů v zásobníku a špatného přebíjení během letu.
On čtyřvrstvý zásobník s 96 náboji pro Lewisův kulomet zase takový handicap proti pásu se 150 náboji nebyl.
Britové (na SE5) měli věc vyřešenu tak, že mohli kulomet nad horním křídlem stáhnout do svislé polohy před pilota; pak se zásobník vyměnil poměrně dobře. Šikovní piloti to prý svedli jednou rukou.
Zásobník se dal vyměnit; co já vím, pro pásem zásobované kulomety vozili piloti právě jen do závěru založený pás.

Pokud si matně pamatuji na Němečka, zásobník s 96 náboji nebyl k dispozici od začátku, přišel o nějaký ten měsíc později, zprvu tam bylo jen 40-50 nábojů. SE5 byl přece jen letoun pozdější výroby, v roce 1915/16 šlo například o Nieuport 11 a něco podobného Bébé asi neměl.

Ten druhý kulomet byl instalován do páru k prvnímu a byl tedy ovládán střelcem, nebo pevně ukotven v trupu a ovládán pilotem?

Pokud si já dobře pamatuju z Němečka, tak ten kulomet byl umístěn v podstatě nad pilotem a mířil dozadu nahoru nad horní křídlo. Používání muselo zavánět celkem slušnou akrobacií...

Zásobník se dal vyměnit; co já vím, pro pásem zásobované kulomety vozili piloti právě jen do závěru založený pás.

Jenže u pevně zabudovaných kulometů s pásovým podáváním byla zásoba munice poněkud vyšší, 150 nábojů v pásu patřilo k pohyblivým kulometům, protože větší množství by zatěžovalo střelce.
A kulomet nad křídlem se u stíhaček udržel právě pro možnost stažení dolů, umožňoval tak poměrně bezpečný útok ze spodní polosféry...

Pokud se nepletu, tak například Airco D.H.2, které mělo pěvně montovaný dopředu střílející kulomet v gondole, mělo v kabině k dispozici 4 zásobníky (každý po 48 nábojích) plus další již byl nasazen na zbraň. Celkem tedy měl nějakých 240 nábojů.

Krásný pohled na vnitřní konstrukci letounu.