Americký střední tank M3 ( Grant, Lee)*
)* britské označení
Předmluva
Při popisu tohoto amerického středního tanku se vrátím o několik let zpět, do období 1. světové války, kdy americká armáda měla postavenu, jen jednu tankovou jednotku. Jednalo se o 304. tankovou brigádu, které velel, později velmi známý, George S. Patton, v té době v hodnosti majora. Jednotka měla ve stavu 175 bojových vozidel a poprvé si prožila bojový křest na konci 1. světové války, a to, dne12.září 1918 u Saint-Michelu a do příměří 11. listopadu 1918 přišla o50% svých mužů a skoro o všechna vozidla (90%).
Po skončení války, i přes demobilizaci armády, v letech 1919-1920 vyrobil americký průmysl 952 lehkých tanků American Renault 6-ton Tank a 100 těžkých tanků Mark VIII.
Ale v červnu 1920 Kongres rozhodl rozpustit existující tankové jednotky, tanky dostaly pěchotní jednotky a byla jim dána pouze podpůrná úloha a toto trvalo až do roku 1927, a ke změně došlo až když se ministr obrany Dwight Davis zúčastnil manévrů britské armády, kde měl možnost se seznámit s možnostmi tankových jednotek.
Pod dohledem náčelníka štábu generála C. P. Summeralla bylo naplánováno vytvořit pokusnou jednotku, ale organizace této jednotky byla dána majorovi Adnovi R. Chaffeemu. Jednotka byla umístěna ve Fort Meadu, ke dni 1. července 1928, jako pokusná mechanizovaná brigáda. Dále vznikly další tankové jednotky, organizačně spojené s jezdectvem.
Krátce před začátkem druhé světové války americká armáda měla ve výzbroji převážně lehké tanky, s výjimkou několika zastaralých středních tanků. Bylo to z důvodu nezájmu oficiálních míst, dále důsledkem různých názorů ve velení armády, kde se vedly pochybovačné řeči o roli tanků v budoucích konfliktech. A když se k tomu přičte minimální vojenský rozpočet na výrobu nových tanků, bylo najednou zjištěno, že americká armáda nemá dostatek tanků, žádnou zpracovanou taktiku tankového boje, vycvičené posádky a už vůbec výrobní kapacity pro hromadnou výrobu tanků. Američané se také dozvěděli, že německá armáda vyzbrojuje své tankové jednotky středními tanky, proto byla nutnost výroby podobných vozidel i pro americkou armádu, podepřená možností, že se tyto tankové jednotky střetnou jako protivníci v příští válce.
Část první : Vznik a vývoj středního tanku M3
V tomto duchu vzniká střední tank M2 , rozhodnutí o výrobě tohoto tanku bylo přijato Oddělením výzbroje (Ordnance Deparment) v květnu 1936. Američtí konstruktéři, tlačení hlavně časem, navrhli kompromisní, zároveň svérázné řešení, rozšířili a prodloužili korbu lehkého tanku M2, s tím, že přidali k podvozku další vozík opatřený třetím párem pojezdových kol. Projekt nazvaný T5 byl vyzbrojen kanonem ráže 37 mm v plně otáčivé věži a čtyřmi kulomety v kasematech v rozích korby. Vozidlo mělo být poháněno sedmiválcovým hvězdicovým zážehovým motorem Continental o výkonu 199,8 kW (268 HP). V listopadu 1937 byla hotova pojízdná maketa tanku s ocelovým podvozkem a s horní částí korby vyrobenou ze dřeva.
Kompletně ocelový prototyp obdržel označení T5 Medium Tank, Phase I (W-30369), a byl dovezen do Aberdeenu v únoru následujícího roku. Ve věži byla namontována jen pouhá atrapa výzbroje, protože kanon nebyl pro tento tank ještě dokončen, Prototyp měl ve středu a výše umístěno stanoviště řidiče a navíc dva kulomety. Jelikož nebyl ještě hotov plánovaný kanon, byl první prototyp vyzbrojen dvěma kanony ráže 37 mm M2A1 spřaženými s kulometem ráže 7,62 mm. Na zádi tohoto prototypu byly navíc instalovány deflektory, které měly odrážet střely do zákopů. Pro projekt T5 Phase II byl plánován pohon vznětovým motorem, ale z toho nápadu sešlo. Další , v pořadí druhý prototyp Phase III, byl dokončen v listopadu roku 1938, byl vybaven novým rychlopalným kanonem ráže 37 mm, jako pohon byl instalován devítiválcový hvězdicový zážehový motor Wright s výkonem 258 kW (346 HP), který mu dodal rychlost až 53 km/h. Stanoviště řidiče bylo dáno na levou stranu korby, a byl zesílen pancíř, čož zvýšilo hmotnost tanku na 19,3 t. U sériově vyráběných strojů M2 Medium Tank byla tloušťka pancíře snížena na 25 mm, tím se hmotnost tanku snížila na potřebných 17,2 t, protože hmotnost prototypu (19,3 t) překračovala nosnost průměrného amerického mostu. Stanoviště řidiče bylo vráceno do středu a vozidla poháněl také motor Wright, o málo vyšším výkonem (260,9 kW /350 HP/) s pětistupňovou převodovkou. Tanky měly pásy o šířce 356 mm, a byly vybaveny gumovými spojkami. Závody Rock Island Arsenal v létě 1939 vyrobily celkem 18 kusů tanků M2. To také v době vypuknutí druhé světové války byly jediné americké střední tanky, a po zprávách o německém tažení v Polsku byl pancíř M2 uznán jako slabý. Proto také v květnu 1940 byla vypracována nová verze, s označením M2A1. Verze byla vybavena novým motorem Wright R975EC2 s výkonem 298,2 kW (400 HP), který byl doplněn kompresorem. Na korbu se zesíleným pancířem na 32 mm byla nainstalována nová dvojmístná věž, posíleno bylo také zavěšení a zešířeny pásy. Tyto změny přinesly zvýšení hmotnosti na 18,7 t.
Byla plánována masová výroba, armáda jich měla obdržet během 18 měsíců na 1741 kusů. ale v té době byl již koncepčně zastaralý, i když ho porovnáme s tanky roku 1939, byl to takový dobrý průměr. Byl vyzbrojen kanonem ráže 37 mm, jeho pancéřovaní mělo tloušťku jen 32 mm, a byl dost vysoký, což nebyla žádná přednost. Jen závody společnosti Chrysler měly zadanou výrobu na 1000 kusů této techniky. Ale úspěch německých tankových jednotek ve francouzské kampani donutila americké vedení přehodnotit situaci, objednávky byly zrušeny, pouze v Rock Island Arsenalu byla v období od prosince 1940 do srpna 1941 vyrobena série asi 94 tanků M2A1 (objednaných 106), tyto stroje nebyly nikdy použity v boji, ale byl na nich prováděn výcvik a v roce 1942 uznána jako zastaralá.
Chaffee, v té době již generál, se snažil prosadit samohybná děla ráže 75 mm, kterými by vyzbrojil tanková vojska, vytvořená již v roce 1940, schopné ničit protitankové dělostřelectvo, a také chyběla vozidla, které by se s úspěchem postavila německém středním tankům. Byly hledány možnosti adaptace vozidla M2A1, s tím, že na korbu M2 instalovat plně otáčivou věž s kanonem ráže 75 mm, ale takový kanon Američané neměli, a tak se rozhodli okopírovat francouzský tank B1 bis, který měl instalovánu houfnici ráže 75 mm na korbě. Tento nápad byl již vyzkoušen, při přestavbě druhého prototypu T5 na samohybné dělo T5E2. Bylo tedy rozhodnuto zvětšení pravého kasematu, do kterého byla instalována houfnice ráže 105 mm, s tím, že na korbu byla dána malá věžička s jedním kulometem a velkým dálkoměrem. Další konstrukční změny, zesílení pancíře a žádost Britů o okamžitou pomoc při dodávkách tanků pomohly tomuto vozidlu stát se východiskem pro vývoj nového tanku.
Jak zde bylo již uvedeno, po hlášeních zpravodajských služeb, blesková válka nejen ve Francii, otevřela oči i těm nejzarytějším pochybovačům, a jak to bývá, najednou se našly výrobní kapacity, finanční zdroje a začaly se připravovat nové prototypy tanků. Projektová dokumentace byla hotova v rekordním čase, výroba byla schopna vyprodukovat velké množství techniky.
Vývoj nového tanku začal kolem 15. června 1940, a již 11. července dostal nový stroj označení M3, přesto, že nebyl dokončen ani úvodní projekt. Společnost Chrysler obdržela dne 28. srpna 1940 zakázku na 1000 tanků M3, náhradou za zrušenou smlouvu na výrobu tanků M2. Vypracování konečné koncepce se protáhlo do konce září 1940. Generál Chaffee požadoval plně otáčivou věž s kanonem ráže 75 mm, bylo probráno mnoho variant umístění kanonu, ale nakonec bylo rozhodnuto, o podobném řešení jako u prototypu T5E2, s tím, že věž s kanonem ráže 37 mm se spřaženým kulometem byla umístěna na korbě, a na ní další věžička s protiletadlovým kulometem. Tato věž byla nejdříve otestována na jednom vozidle M2, s tím, že po levé straně čela korby byly plánovány další dva kulomety. Tato kompromisní výzbroj byla řešením mezi potřebami pěchoty (protitankový kanon ráže 37 mm) a jezdectva (kanon ráže 75 mm).
Maketa konečné verze projektu byla převedena koncem roku a v Rock Island Arsenalu se pustili do výroby vzorového stroje, který byl hotov 13. března 1941. V porovnání s původním projektem, byl u makety zvětšen obsah palivových nádrží, snížena podlaha koše věže, odstraněna zbývající kasemata, zlepšena viditelnost z vnitřku tanku a celkově zajištěna bezpečnost posádky. Bylo navrženo vyrobit jen 360 kusů tanku M3, protože zástupci tankových vojsk nebyli s novým tankem vůbec spokojeni, a očekávali, že se co nejdříve začne vyrábět tank v plně otáčivé věži s kanonem ráže 75 mm. Je třeba říci, že projekt tanku M4 Sherman byl v tom čase částečně hotov, ale pokud by se vše připravilo na výrobu tanku M4, trvalo by to ještě dlouho, a tohle velké zdržení vlastně rozhodlo ku prospěchu výroby tanku M3, než bude výroba tanku M4 kompletně připravená.
Posádka tanku M3 byla složena ze sedmi mužů (velitele tanku, řidiče, radisty, střelce z kanonu ráže 75 mm a jeho nabíječe, střelce z kanonu ráže 37 mm a nabíječe kanonu ráže 37 mm). Byl zesílen čelní pancíř na 50,8 mm a boční na 38,1 mm, čímž stoupla hmotnost na 28,2 t, a protože nebyl zvýšen výkon motoru, klesla maximální rychlost vozidla na 35,4 km/h, dále tank byl vybaven radiostanicí SCR 508. Koncem března začaly v Aberdeenu probíhat armádní testy prototypu.
Sériová výroba středního tanku M3 byla rozdělena mezi několik společností. Společnost Detroit Arsenal dokonce začátkem září 1940 začala budovat novou halu na výrobu tanků M3, v lednu 1941 nedaleko Detroitu byl postaven základ výrobní haly dlouhé 420 m a 152,5 m široké, a to byl vlastně tank M3 ve fázi vývoje. Výrobní hala byla v celku hotova koncem března 1941 a mezitím konstruktéři Chrysleru připravovali technickou dokumentaci nezbytnou pro sériovou výrobu. Další společnosti, které se měly podílet na výrobě tanků M3, byly tyto, American Locomotive Company, Pressed Steel Car Company, Baldwin Lokomotive Works a Pullman Standard Car Company, také byla přizvána společnost Lima Locomotive Company, ale z určitého důvodu z toho sešlo, Spojené státy zatím nebyly ve válečném stavu, a armáda tolik tanků nepotřebovala.
Další zásadní vliv na velikost výroby určovala potřeba Velké Británie, která se v roce 1940 obrátila na Spojené státy s pomocí o vyzbrojení svých jednotek, když většinu obrněné techniky po boji musela zanechat na evropském kontinentu. Britská delegace rozpracovala s americkou stranou rozhovory ohledně výroby křižníkové tanky (3650 kusů) podle britského projektu. Ale narazila na problém, američtí průmyslníci, ani americká vláda nebyla ochotna začít výrobu cizího produktu. Další, neméně důležitý prvek, byla odlišná koncepce použití tanků, britská strana upřednostňovala tank, jako základní prostředek pro boj s tanky nepřítele, zatímco pro Americkou armádu to bylo pouze bojové vozidlo rychlých jednotek, působící v týlu nepřítele po prolomení fronty. Nakonec k dohodě došlo, Britové americkou koncepci výroby tanku uznali, protože tank nabízený Američany disponoval velkou palebnou silou a byl vhodný i k boji s tanky nepřítele. A tak mimo společnosti v Detroitu, se na výrobě britské zakázky podílely také společnosti American Locomotive Company, která měla vyrobit 685 tanků a fabrika Baldwin Locomotive Works, na kterou připadlo dodat 534 kusů této techniky.
První vyrobené tanky byly hotové již začátkem dubna, a byly to výrobky společnosti Amercan Locomotive Company (ALCO) a Baldwin Locomotive Works, protože jejich výrobní haly byly připraveny, v Detroitu byl první tank hotov až 12. dubna 1941. Pro první jmenované společnosti (ALCO, Baldwin), byl k dispozici pouze jen jeden systém přenosu výkonu motoru, takže ministrovi obrany a generálnímu štábu, bylo nejdříve předvedeno vozidlo společnosti ALCO, systém demontován, převezen do společnosti Baldwin, kde se ukázka bojového vozidla předvedla o pár dní později.
Sériová výroba tanků v těchto společnostech (ALCO, Baldwin) se úplně rozjela v červnu, montážní linky Chrysleru v Detroitu opustily první tanky v červenci a z výrobních linek společností PSC a Pullman sjížděly obrněné stroje v srpnu 1941. Zde jsou počty vyrobených tanků M3 od začátku výroby do jejího ukončení v srpnu roku 1942 od jmenovaných společností : ALCO (385 kusů), Baldwin (295 kusů), Chrysler (3243 strojů), Pullman (500 kusů) a PSC (501 kus), celkem bylo vyrobeno 4924 tanků M3 (Lee I / Grant I), v této statistice jsou uvedena i vozidla s nainstalovanými britskými věžemi (některý zdroj uvádí pouze počet 4724 tanků).
Také byla plánována výroba tanků M3 v kanadské pobočce firmy ALCO, v Montreal Locomotive Works, mělo zde být vyrobeno 1175 strojů této verze, přizpůsobených kanadským klimatickým podmínkám. Společnost měla od americké strany kompletní dokumentaci tanku, ale Britové, kteří měli v Kanadě větší vliv, zde prosadili svou koncepci křižníkového tanku, a tak byl z tanku M3 použit pouze podvozek a pohon a horní část korby byla úplně jiná, s výzbrojí v jedné věži. Vozidlo, které bylo nazváno Ram, bylo podle ráže kanonu vyráběno v několika verzích, stroj Ram Mk.I (kanon ráže 40 mm), verze Ram Mk. II (kanon ráže 57 mm) a také byl pro tank Ram blokován název M3A6.
Sériové tanky se pohybovaly maximální rychlostí v rozmezí od 33,8 - 38,6 km/h, a jejich hmotnost byla 31 tun. Byly sice pomalejší než německé tanky PzKpfw III, ale jejich výzbroj byla lepší, první vozidla měla nainstalován kanon M2 ráže 75 mm. Bylo to americkou stranou upravené francouzské dělo, vyvinuté koncem 19. století, kanon měl být hlavně použit k ničení pozemních cílů, proto byla hlaveň zkrácena z důvodu zpětného rázu úsťové rychlosti střely. Po této úpravě byl kanon vybaven protizávažím na konci hlavně, ne všechny stroje měly tuto úpravu, stabilizátor nebyl montován ze začátku výroby, například v Detroitu byla instalace stabilizátoru zavedena v listopadu 1941 a u ostatních společností dokonce až v lednu 1942.
Do vozidel dalších sérií byly montovány kanony M3 s delší hlavní a vyšší úsťovou rychlostí, protože si to vyžádala potřeba v boji s německými tanky, podle projektu měl být v otáčivé věži instalován kanon M6 ráže 37 mm, ale výkyvy v dodávce byly příčinou, že byl montován starší kanon M5, a dokonce část vozidel vyjela z výrobní linky bez jakékoliv hlavní zbraně ve věži. Dále bylo zjištěno při testech na polygonu, že při palbě z ručních zbraní mohou být poškozeny a tím pádem vyřazeny z činnosti mechanismy otáčení kanonu ráže 75 mm a také systémy zvedání obou kanonů. Byly vyvinuty speciální kryty, ale jejich používaní bylo využito jen ojediněle. U vozidel pozdějších výrobních sérií byl u kanonu ráže 75 mm vyměněn periskopový zaměřovač za modernější teleskopický typu M15, byl také zrušen jeden kulomet z korby a odstraněna část střílen. Dalším problémem se staly postranní průlezy, které se zasekávaly, a to buď způsobenou poruchou, nebo důsledkem zásahu střelou, to se vyřešilo celkem jednoduše, byly zavařeny nebo zakryty pancéřovými deskami, a aby se zvýšila možnost opuštění tanku, byl přidán únikový průlez na dně korby. Řidič navíc dostal funkci radisty, čímž se počet osádky snížil na šest osob.
Tank procházel dalšími modifikacemi až během výroby. Před jejím urychleným zavedením totiž neproběhly žádné větší testy na polygonech. Tank se tak dostal do velkosériových výrobních linek doslova přímo z výkresů. Z úprav můžeme vyjmenovat například vylepšení ventilace bojového oddílu, posílení podvozku dodáním silnějších pružin a u závěrečných sérií bylo posunuto směrem dozadu podpůrné kolo. Bylo také vyzkoušeno použití horizontálních pružin tlumiče, a to u tanku se sériovým číslem W-305005, ale byl to jen pokus, jinak v sériové výrobě to nebylo zavedeno. V rámci vylepšení byly montovány také širší pásy a na zadní část korby byly přidány dvě bedny na nářadí.
V říjnu 1940 byla podána zakázka na vozidla podle britských požadavků. Nejdříve je vyráběly závody společnosti Baldwin, Pullman a Lima Locomotive Works, poslední jmenovaná podstoupila zakázku firmě Pressed Steel Car Company (PSC), celkem britská strana objednala 2085 středních tanků M3. Na základě britských požadovaných změn, byla postavena objemnější odlévaná zploštělá věž protažená směrem dozadu, kde byla umístěna radiostanice. Protiletadlová přidaná věžička byla odstraněna na ůkor většího průlezu, na který byl podle možnosti nainstalován protiletadlový kulomet. Věž britské verze byla hotova a testována v listopadu na tanku M2. Britská verze tanku byla doplněna protipísečnými kryty nad pásy, periskopem pro řidiče, a byly pro ni vyvinuty speciální pásy WE-210. V zadní části korby byly později pancéřovány nádrže na palivo, to se však týkalo jen tanků nasazených později v Malajsii.
Britové se dočkali prvního tanku v červnu 1941 od firmy Baldwin, a poslední vyjel z výrobní linky v březnu roku 1942. Britové pojmenovali svou verzi tanku M3 podle velitele armády Unie za občanské války a pozdějšího prezidenta USA generála Granta, tank dostal tedy název Grant (později General Grant) . Britská armáda, bojující nejen v Africe, ale i na Dálném východě, a výroba Grantů nestačila pokrýt její potřeby, bylo dohodnuto vyplnit tuto mezeru dodávkou tanků M3 v původní americké verzi, a to, v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu (lend-lease). Tyto tanky proto, aby se to nepletlo, dostaly název Lee (později General Lee) (podle velitele armády Konfederace generála Lee. Americká strana nikdy nepoužila tyto názvy, podle ní nesl tento tank pouhé označení ,,střední tank M3".
<> Pokračování <>
