PALBA.CZ

Vzácná barevná fotografie Ki-45 Kai Hei pozdějšího provedení


V polovině 30. let minulého století se stala velmi populární myšlenka těžkého dvoumotorového stíhače, velmi silně vyzbrojeného a disponujícího vysokým doletem. Takový stroj, reprezentovaný především německým Bf 110 (ZDE), který se stal jakýmsi etalonem, měl být schopen doprovázet vlastní bombardéry a chránit je po celou dobu letu. Zároveň se také počítalo s bojem s nepřátelskými bombardéry, s bitevním nasazením a podobně. Ne vše se později ukázalo být reálné, především v hlavní předpokládané roli se neosvědčily, nicméně jako těžké stíhače pro boj s bombardéry, noční stíhače a podobně dosahovaly vysokých úspěchů.

Vývoj takového letounu pro Koku Hombu (japonské armádní letectvo) začal v březnu 1937 na základě dosti nejasných propozic vypracovaných v Rikugun Kokugijutcu Kenkyusho (armádní výzkumný letecký ústav) v Tachikawě. Osloveny byly firmy Mitsubishi (Ki-37), Nakajima (Ki-39) a Kawasaki. Její Ki-38, vyvíjený pod vedením Izama Imashiho, se jako jediný dostal alespoň do fáze stavby makety, na podzim 1937 však byly práce přerušeny, protože byly zpracovávány již dostatečně konkrétní nové požadavky Rikugun Koku Hombu (generální štáb armádního letectva). Zněly na stroj s maximální rychlostí nejméně 540 km/h v 3500 m, s výdrží 4 hodiny a 40 minut + 30 minut na boj při cestovní rychlosti 340 km/h, poháněný motory Nakajima Ha-20 b (což byly zmenšené Bristoly Mercury) o výkonu 603 kW a vyzbrojený dvěma pevnými 20 mm kanony a obranným kulometem. Tyto specifikace obdržela pouze firma Kawasaki, jednak z důvodu největšího pokroku při vývoji Ki-38, jednak pro velké vytížení Mitsubishi a Nakajimy jinými projekty.

První prototyp Ki-45


Práce na novém armádním experimentálním dvoumístném stíhacím letounu Ki-45 začaly v lednu 1938 již pod vedením šéfkonstruktéra Takeo Doie a jeho zástupce Cujishi Nemota. Ti samozřejmě navázali na Ki-38, použito bylo aerodynamicky výhodné eliptické křídlo i ocasní plochy. Výzbroj se od zadání poněkud lišila, tvořily ji dva pevné kulomety typ 89 ráže 7,7 mm (500 nábojů na hlaveň) v přídi a kanon Ho-3 ráže 20 mm v trupu (upravená protitanková puška!), druhý člen osádky, radista - střelec (a nabíječ kanonu), disponoval pohyblivým kulometem typ 89 ráže 7,7 mm. První prototyp (číslo 4501) byl v továrně v Gifu dokončen v lednu 1939. Přinesl velké zklamání, především pro maximální rychlost pouze 480 km/h. Problém tkvěl především v motorech, které měly vzhledem k výkonu příliš velký průměr a tedy i velké gondoly, které se staly zdrojem nadměrého odporu. Motory byly vůbec zdrojem mnoha problémů, byly velmi poruchové, přitom jejich výkon byl nižší než deklarovaný. Špatná ovladatelnost letounu a problematický ručně zatahovaný podvozek jen podtrhávaly celkový neúspěch. Snaha o zlepšení výkonů se na druhém prototypu projevila upravenými kryty motoru a aerodynamickými kryty nábojů vrtulí, třetí prototyp měl dokonce tyto kryty duté navazující přímo na kryt motoru. Mimo to měl také nový, elektricky zasouvaný podvozek, což vyřešilo alespoň jeden problém. Úpravy krytů motorů však výkony nijak nezlepšily, takže stavba dalších šesti prototypů byla zastavena.


Druhý prototyp

Třetí prototyp

Začátkem roku 1940 dokonce letectvo uvažovalo nad ukončení projektu. Nicméně letoun této kategorie byl natolik žádaným, že i přes přetrvávající potíže letectvo vyzvalo Kawasaki k dalšímu vývoji s jinými motory, Nakajima Ha-25 o maximálním výkonu 783 kW. Ty byly sice těžší, ale jejich vyšší výkon při malém průměru byly jasným kladem. S Ha-25 byl dostavěn sedmý prototyp a při zkouškách, započatých v červenci 1940, bylo dosaženo rychlosti až 520 km/h. To již bylo slibné, takže s nimi byly dostavěny ostatní prototypy (čtvrtý až devátý) a postaveny další dva. Stále však nebylo vše ideální, proto Takeo Doi na podzim 1940 nabídl celkovou rekonstrukci stroje, což bylo přijato. Došlo k zavedení technologicky výhodnějšího lichoběžníkového křídla, stejně tak byly zjednodušeny i ocasní plochy, zmenšen byl průřez trupu, vylepšena kapotáž motoru a podvozku. Zesílena byla výzbroj, místo kulometů typ 89 byly instalovány Ho-103 ráže 12,7 mm (pp. 250 nábojů na hlaveň), kanon Ho-3 (se 100 náboji ve dvou zásobnících) zůstal, k zaměření měl pilot namísto teleskopického zaměřovače moderní reflexní typ 100. Také obranná výzbroj byla zmodernizována použitím kulometu typ 98 ráže 7,92 mm (675 nábojů v 9 zásobnících). Některé zdroje hovoří také o možnosti zavěšení dvou 100 kg pum, nicméně není mi známo foto s takovou výzbrojí. První prototyp takto vylepšeného stroje, označeného Ki-45 Kai, byl dokončen v srpnu 1941 a přinesl jednoznačný úspěch ve všech směrech. Následovaly další dva prototypy a dvanáct předsériových strojů.

Základem výzbroje byl 20 mm kanon Ho-3


Úspěšné zkoušky vedly koncem roku 1941 k vydání požadavku na sériovou výrobu pod označením dvoumístný armádní stíhací letoun vz. 2 model A Toryu (zabíječ draků) neboli Ki-45 Kai Koh. Výroba běžela v továrně v Gifu od ledna 1942 do září 1943, v září 1942 začala výroba také v Akashi, zde běžela do konce války. Sériové stroje nakonec poháněly motory Mitsubishi Ha-102 o výkonu 805 kW, silnější a spolehlivější než Ha-25. Mnohé zdroje uvádí, že tyto motory byly použity až v průběhu výroby, tomu ale odporuje nepoužití jiného označení pro takovou verzi. První Toryu přišly k jednotkám v srpnu 1242. Kombinovaly vysokou palebnou sílu, velký dolet, solidní pasivní ochranu a na dvoumotorový stíhací letoun neobvyklou obratnost (Ki-45 byl asi nejblíže ze strojů této kategorie kýžené schopnosti vyrovnaného boje s jednomotorovými stíhači), nicméně snaha nasadit je jako běžné stíhací letouny nepřinesla úspěch. Podstatně více se osvědčily jako bitevníky a se zvyšujícími se počty amerických těžkých bombardérů, především B-24 5. letecké armády USAAF, se jejich hlavní prací stal boj s nimi. Pro tento úkol však nebyla palebná síla (na japonského stíhače té doby velmi silná, cca čtyřnásobná oproti standardnímu Ki-43 (ZDE)) dostatečně účinná, a proto vznikla speciální varianta Ki-45 Kai Otsu, vyzbrojená namísto Ho-3 ručně nabíjeným kanonem (původně tankovým!) vz. 94 ráže 37 mm. V tachikawském arsenálu (Rikugun Koku Kosho) jich přestavbu z Kai Koh vzniklo cca 20. Kanon byl zajisté velmi účinný, nicméně ruční nabíjení bylo velmi omezující, takže se tato verse více nerozšířila. Dříve byly tyto stroje chybně považovány za bitevní, včetně chybně popisované výzbroje, kombinující 37 mm kanon v trupu a 20 mm Ho-3 v přídi, taková kombinace výzbroje neexistovala. Další protibombardérová výzbroj, a nutno říci že úspěšnější, byla tvořena dvojicí kulometů Ho-103 umístěnou šikmo ve hřbetě trupu namísto palivové nádrže. Takto upravené stroje byly údajně později zpětně označeny Ki-45 Kai Koh Tei podle verse Kai Tei (viz. níže), základem jejíž výzbroje byly právě šikmo střílející zbraně.

Ki-45 Kai Koh


Potřeba účinnějšího stroje pro boj s bombardéry dala impuls pro vývoj další verse, označené Ki-45 Kai Hei. Základem výzbroje byl opět kanon ráže 37 mm, tentokrát však již pro vzdušný boj podstatně vhodnější poloautomatický Ho-203 (s 15 náboji, jsou však udávány i jiné počty) v přídi. Ho-3 v trupu byl zachován. Přestavbou z Kai Koh jich v tachikawském arsenálu vzniklo cca 65, první v květnu 1943. Další stroje, již z novovýroby, se lišily prodlouženou přídí. Kulomet radisty, vzhledem k povaze nasazení spíše zbytečný, byl u velké části strojů odstraněn. Stroje později dovyzbrojené dvojicí šikmých kanonů Ho-5 po vzoru Ki-45 Kai Tei (viz. dále) byly údajně označeny Ki-45 Kai Hei Tei.

Ki-45 Kai Hei staršího provedení

Kai Hei pozdějších sérií


Skutečně velkosériovou protibombardérovou versí se stal Ki-45 Kai Tei. Základem jeho výzbroje byla právě dvojice kanonů Ho-5 umístěná šikmo ve hřbetě trupu. V přídi byl instalován Ho-203, Ho-3 podle většiny zdrojů již instalován nebyl, ale mnohé naznačuje, že minimálně u části strojů použit byl (zde je ovšem problém s možností záměny za Ki-45 Kai Hei Tei). Odstraněn byl kulomet radisty, jehož kabina byla u některých strojů plně zakryta, ostatně často byly stroje nasazovány jen jako jednomístné, neb radista se až příliš často jen „vezl“. Dříve byla tato verse nesla chybné označení Kai Hei. Výroba běžela v Akaši od dubna 1944 a do prosince dala 477 strojů. Letouny pozdějších sérií dostaly namísto kolektorového výfukového systému samostatné výfuky pro každý válec, což o něco zvýšilo rychlost (v Gifu byly prokazatelně zavedeny dříve, již u některých Kai Hei). Přes absenci radiolokátoru se stroje Hei/Tei ukázaly být pro B-29 značně nebezpečným protivníkem i při nočních akcích a staly se v této roli vůbec nejúspěšnějším japonským stíhačem. Pro noční nasazení se ovšem s radiolokátorem počítalo, konkrétně šlo o typ Taki-2, jeho vývoj se však velmi zdržel, takže jím bylo vybaveno pouze cca deset strojů označených Ki-45 Kai Bo. Vznikly přestavbou z Kai Hei/Tei a byly z hmotnostních důvodů (radiolokátor a s ním související vybavení vážily cca 300 kg) vyzbrojeny pouze jedním kanonem Ho-301 ráže 40 mm v trupu.

Dvojice šikmých kanonů Ho-5 aneb japonská šikmá muzika

Ki-45 Kai Tei pozdějšího provedení

Dramatické setkání s B-29 (alias Bí-san)


Jak již bylo řečeno, Torju byl účinný také v bitevní roli. Často je verse Ki-45 Kai Tei popisována jako bitevní stroj vyzbrojený dvěma kanony Ho-5 v trupu a jedním Ho-203 na přídi a se závěsníky pro dvě 250 kg pumy. Jedná se však o další omyl. Je možné, že jde o záměnu se stroji, přestavovanými koncem války pro sebevražedná nasazení právě instalací závěsníků pro dvě 250 kg pumy (jiné měly výbušniny umístěny v zadní kabině).

Jeden stroj byl od září 1941 zkoušen s kanonem Ho-401 ráže 57 mm. Ho-401 se stal později základem výzbroje bitevních Ki-102 Otsu (viz. níže).

Celkem byl vyroben 1701 kus Ki-45. V Gifu byl vyroben 331 stroj: 3 prototypy Ki-45, 11 prototypů Ki-45 s motory Ha-25, 3 prototypy Ki-45 Kai, 12 předsériových Ki-45 Kai a 302 sériových Ki-45 Kai Koh (z nich cca 20 bylo přestavěno u Rikugun Koku Kosho na Ki-45 Kai Otsu). V Akashi vzniklo 1370 kusů: 893 Koh a Hei (z nich cca 65 vzniklo přestavbou Koh u Rikugun Koku Kosho) a 477 Tei.

U Kawasaki v Kagamigahaře pracovali na modernizovaném Ki-45 II s motory Mitsubishi Ha-112 II o výkonu 1120 kW a upraveným drakem. Letectvu o vývoj zpočátku nejevilo přílišný zájem, později v průběhu stavby prototypu však začalo požadovat stroj jednomístný, neboť potřeba obranné výzbroje se příliš nepotvrdila. Prototyp byl tedy narychlo přepracován a dokončen pod novým označením Ki-96. Zkoušky, započaté v září 1943, prokázaly výtečné letové parametry, např. maximální rychlost stoupla až na 600 km/h při zachování výborné ovladatelnosti. Další dva prototypy byly již od začátku stavěny jako jednomístné, s kapkovitou kabinou. Výzbroj tvořily dva kanony Ho-5 ve spodní části trupu (200 nábojů na hlaveň) a jeden Ho-203 na přídi (16 nábojů), dále bylo možno zavěsit dvě 250 kg pumy či 200 l přídavné nádrže. Ki-96 se přes výtečné vlastnosti výroby nedočkal, neboť Takeo Doi přesvědčil Koku Hombu o jeho dalším vývoji ve dvou versích: dvoumístné bitevní, jež dostala označení Ki-102 a jednomístné výškové stíhací označené Ki-108.

První prototyp Ki-96

Třetí prototyp Ki-96


Bitevní stroj měl pro zachování těžiště posunutého dozadu vlivem zástavby kabiny pro radistu/střelce motory posunuté vpřed. Byl také upraven výfukový systém, namísto kolektorového měl každý válec motoru individuální výfuk. Letoun byl velmi silně pancéřován. Základem výzbroje se stal kanon Ho-401 ráže 57 mm na přídi (16 nábojů), doplněný dvěma Ho-5 (200 nábojů), zaměřovač byl typu 3. Střelec ovládal kulomet Ho-103 (pp. 250 nábojů). Zavěsit bylo možno až 800 Kg pum. Vážně se uvažovalo nad zavedením řízené střely I-Go Ib (Ki-148 I Otsu), která na nich byla zkoušena, dokonce začala i její výroba, ale bojové nasazení již nestihla. Pro zvýšení doletu bylo možno pod křídlo zavěsit dvě 200 l přídavné nádrže. První prototyp, stavěný v Akashi, vzlétl v březnu 1944, následovaly další dva a poté do konce října 20 strojů ověřovací série. Do výzbroje byl přijat pod označením armádní bitevní letoun vz. 4 model B čili Ki-102 I Otsu, postaveno bylo 215 kusů.

Ki-102 I Otsu

Nekvalitní ale zajímavý snímek ze zkoušek řízené střely I-Go Ib na Ki-45 I Otsu


Zkoušen byl kanon Ho-402, což byl Ho-401 s dlouhou hlavní. Plánována byla také verse s motory Mitsubishi Ha-104 o výkonu až 1900 ks, ale již nedošlo ani ke stavbě prototypu.

Ho-402


V té době Koku Hombu stále urgentněji požadovalo účinnější stroj pro boj s bombardéry B-29 než byl Ki-45. Práce na Ki-108 (viz. níže) však nebyly bez problémů (především z důvodu použití přetlakové kabiny) a proto bylo z ověřovací série Ki-102 I Otsu šest strojů určeno k přestavbě na výškové stíhací Ki-102 I Koh. Zůstaly dvoumístné, druhý člen osádky však již neměl výzbroj. Jeho úkolem bylo navádění pilota dle informací z pozemních center PVO. Výškové vlastnosti zlepšila montáž motorů Ha-112 II Ru vybavených turbokompresory s nejvyšším výkonem 1120 kW a schopností udržet výkon 920 kW až do 8200 m (u verse bez turbokompresoru do 5800 m). Výzbroj byla obdobná jako u Ki-96. První stroj byl zalétán v červnu 1944. Zkoušky byly, až na obligátní problémy s turbokompresory, úspěšné a proto bylo v listopadu nařízeno dostavět 20 Ki-102 I Otsu v provedení I Koh. Dokončena jich však byla již jen 15.

Ki-102 I Koh již po válce


V červenci 1945 vznikl ještě prototyp noční stíhací verse Ki-102 I Hei, přestavěný z Ki-102 I Koh. Rozpětí křídla vzrostlo na 17,35 m, délka trupu na 13,05 m. Letoun využíval novou SOP. Pilot seděl pod kapkovitým překrytem. Výzbroj tvořily dva kanony Ho-105 ráže 30 mm ve spodní části trupu a dva šikmé Ho-5. V přídi se počítalo s radiolokátorem (Taki-2 ?, Tama-3 ?), jeho operátor měl kabinu v trupu za křídlem s malým kapkovitým překrytem. Prototyp již nebyl zalétán, druhý ani dokončen.

Na bázi Ki-96 byl, jak je uvedeno výše, vyvíjen výškový jednomístný stíhač Ki-108. Poháněn byl motory Ha-112 II Ru. Výzbroj byla na úrovni Ki-96 (nejméně jeden prototyp však nesl pouze dvojici Ho-5), hlavní změnu představovala přetlaková kabina, schopná udržet ve výšce 10000 m tlak na úrovni 3000 m. První zkušební stroj byl přestavěn ze sedmého sériového Ki-102 I Otsu a byl hotov v březnu 1944, druhý vznikl přestavbou z osmého Ki-102 I Otsu. Provedeno s nimi bylo již jen několik zkušebních letů. Pro sériovou výrobu se počítalo s Ki-108 Kai, odvozenou z Ki-102 I Hei, v březnu a květnu 1945 vznikly dva prototypy, které však již nebyly zalétány.

Ki-108 zjevně bez Ho-203

Přetlaková kabina


ZHODNOCENÍ
Ki-45 byl na dvoumotorový těžký stíhací stroj dobře ovladatelný a neobvykle obratný, svými piloty byl v tomto přirovnáván k P-40 (což ovšem nelze z pohledu typickéno armádního pilota té doby, pro nějž byl etalonem obratnosti Ki-43, považovat za až zas takovou lichotku). V některých ohledech ovšem logicky nemohl jednomotorovým stíhačům konkurovat (typicky např. v rychlosti výkrutu), což nasazení brzy prokázalo. Přesto se však Japonci poměrně umíněně snažili jej takto používat delší dobu a teprve vysoké ztráty a malé výsledky je odradily. Zato v protibombardérové roli, v průběhu bojů stále důležitější, si Torju vedl velmi dobře díky své palebné síle (i jediný 20 mm kanon byl v armádním letectvu v období 1942-43 nevídaně mohutná výzbroj), postupně ještě zesilované. I jako noční stíhač měl dobré výsledky, ač absence radiolokátoru byla velmi omezující.

Bitevní Ki-102 představovaly hrozivou zbraň, byly však zavedeny příliš pozdě a v malých počtech, takže již neměly větší naději na úspěch.

Stíhací varianta Ki-102 představovala asi to nejlepší, co bylo Koku Hombu vůbec proti B-29 schopno nasadit, nepatrný počet strojů však nemohl nic změnit. Proč byla tato pozdější verse Ki-102 označena jako Koh je mi záhadou...


TECHNICKÉ ÚDAJE (Ki-45 Kai Koh / Ki-45 Kai Tei / Ki-102 I Otsu / Ki-102 I Koh / Ki-108 Kai)

ROZMĚRY
Rozpětí: 15,02 m / 15,02 m / 15,57 m / 15,57 m / 17,47 m
Délka: 10,6 m / 11 m / 11,45 m / 11,45 m / 12,95 m
Výška: 3,7 m / 3,7 m / 3,65 m / 3,65 m / 3,8 m
Nosná plocha: 32 m² / 32 m² / 34 m² / 34 m² / 40 m²

HMOTNOST
Prázdná: 3695 kg / 4000 kg / 4950 kg / 5150 kg / 5495 kg
Bojová: 5275 kg / 5500 kg / 7300 kg / 7150 kg / 7350 kg

VÝKONY
Max. rychlost: 550 km/h (v 7000 m) / 540 km/h (v 6000 m) / 580 km/h (v 5000 m) / 580 km/ h (v 10000 m) / 620 km/h (v 10000 m)
Dostup: 10700 m / 10000 m / 10000 m / 13000 m / 13500 m
Dolet: 2250 km / 2000 km / 2000 km / 2000 km / 2200 km

Ki-45 Kai Hei (spodní bokorys) a Kai Tei (ovšem s uvažovaným Ho-3 v trupu, čili v provedení odpovídajícímu Ki-45 Kai Hei Tei)

Ki-96 (prostřední bokorys), Ki-102 I Otsu a Ki-108 (spodní bokorys)


ZDROJE:
Type 2 Toryu, FAOW č.21, Bunrin-Do 1990 (bohužel jen částečný amatérský překlad)
Sohatsu Sentoki Toryu, Y. Watanabe, 1993 (bohužel jen částečný amatérský překlad)
Letadla Japonska 39-45 1.díl, J. Schmid, Fraus 1998

Super článek.Mám otázku.Nevíš jak na tomhle byl tenhle typ statisticky v počtu sestřelů protivníka a jestli "udělal" nějaká stíhací esa?

Popravdě se o tyhle věci moc nezajímám, určitě odpoví někdo jiný.

Je např. uváděno, že 4. Sentai sestřelila od podzimu 1944 do konce války přes 150 B-29 (z celkem cca něco přes 400 v boji ztracených B-29).

Z hlediska stíhacího boje to bylo špatné. Američané v době příchodu tohoto letounu byli takticky velmi vyspělí a neměli žádné potíže využít vyšších výkonů svých letounů. K tomu se připočítává mnohem slabší obratnost, než u klasických jednomotorových japonských stíhaček a ve výsledku to dá velké množství pěkných japonských vlaječek pod kabinu amerických letounů. Denní nasazení tohoto letounu v čisté stíhací roli bylo tragické, intenzivní a naivní. Japonské velení se v tomto směru učilo jen pomalu.

Japonská konstrukce dosti bledne v porovnání s etalonem této kategorie - Bf 110. Německý letoun byl nasazen dříve, podával vyšší výkony, byl vybaven solidním pancéřováním a nesl výzbroj zcela rozdílných parametrů. Jo a v noci taky radar

S tou výzbrojí až zas tak souhlasit nemohu, minimálně v případě Kai Tei. Ale jinak máš s tím příkrým odsouzením Torju vcelku pravdu, na stroj zavedený v roce 1942, kdy Němci už chystali Me 410, to bylo nic moc.

Absence radaru samozřejmě nebyla ani tak chyba letounu, jako zpožděného (oproti jiným zemím) vývoje...a taky Němců, kteří se sice chvástali spojenectvím, ale většinou skutek utek.

Výborný článek, díky Yamato.

jak na tomhle byl tenhle typ statisticky v počtu sestřelů protivníka a jestli "udělal" nějaká stíhací esa?

S japonskými sestřely to je těžká věc - vznesené nároky stíhačů jsou někdy až několikanásobně vyšší než ve skutečnosti byli, z toho vyplývá i určitá nevěrohodnost většiny statistik. Tohle je typický příklad -

Je např. uváděno, že 4. Sentai sestřelila od podzimu 1944 do konce války přes 150 B-29 (z celkem cca něco přes 400 v boji ztracených B-29).

Můj zdroj (B-29 hunters of JAAF, Osprey) uvádí celkové operační ztráty B-29 360 kusů, přičemž stíhačům jich údajně padlo za oběť jen 183. 4.Sentai by sama sestřelila velkou část v boji ztracených B-29, což je nesmysl. Všechny jednotky vybavené Ki-45 sestřelili podle japonských historiků 70 Superfortressů.

Ale k těm esům - celkem 5 japonských es létalo na Ki-45.

Capt. Isamu Kashiide - japonský tisk ho za války překřtil na "Krále zabijáků B-29". Tvrdí se, že létal na Ki-45 Kai Hei (což nemusí být úplně pravda, ještě se k tomu dostanu) a útočil téměř zásadně čelně. Velmi si pochvaloval výzbroj letounu. Nárokoval plných 26 Superfortressů ( a 7 sovětských letadel v roce 1939), historici mu přiznávají 17 B-29 ( a 2 Rusy).
Capt. Fujitaro Ito - bojoval na Ki-45, Ki-61 a nakonec Ki-100. Sestřelil více než 13 letadel, všechno to byli bombardéry ( z toho 9 Superfortressů).
Sgt. Nobuji Negishi - sestřelil 6 B-29, dalších 7 poškodil.
2Lt.Sadamitsu Kimura - Jeho skóre bylo údajně 22 Superfortressů (z toho 5 za jednu noc během tří vzletů), japonští historici mu potvrzují 8 sestřelů.
2Lt. Hannoshin Nishio - 5 sestřelů B-29.

V podstatě všude se píše, že Isamu Kashiide létal na Ki-45 Kai Hei. Jenže Kashiide vzpomínal na to, že měl v Ki-45 kanón 37mm ,přičemž kanón střílel rychlostí tří ran za minutu. To by ukazovalo na Ki-45 Kai Otsu, protože Ho-203 v Ki-45 Kai Hei má rychlost střelby 120 ran za minutu. A nebo si to Kashiide pamatuje (respektive pamatoval) špatně, ale že by zaměnil 3 rány za minutu za 120 se mi nezdá.

Jinak se můj názor na Ki-45 celkem shoduje s Hansovým a Yamatovým - jako doprovodný denní stíhač nepoužitelný, nicméně proti bombardérům bez doprovodu docela účinný stroj.

EDIT - Ve výčtu es vlastně chybí ještě jeden zajímavý chlapík, Yasuhiko Kuroe. Ve svých pamětech tvrdí že sestřelil 51 nepřátel, jeho skutečné skóre je však pravděpodobně 30 sestřelů. Většinu války bojoval u 64.Sentai na jednomotorových stíhačkách, ale v lednu 1944 byl převelen jako zkušební pilot do Armádního leteckého zkušebního střediska (Rikugun Kókú Shinsa Bu). Ale proč o něm píšu - 25. března 1945 sestřelil při zkušebním letu s Ki-102 Koh dva Superfortressy. Byli to pravděpodobně jediné dva sestřely dosažené na tomto typu letadla.

farky-díky super :-)!

YAMATO píše:S tou výzbrojí až zas tak souhlasit nemohu, minimálně v případě Kai Tei.

No srovnáme-li výzbroj s možnostmi Bf 110, tak je na tom Ki-45 neslavně. japonci neměli kanon, který by se parametry a výkonem alespoň přibližoval MK 108. No a Bf 110 mohl nést tyto zbraně dvě a k nim ještě další lehčí + nahoru mířící MG/FF jako Schräge Musik.

Farky-jo a čemu lze přičíst že japonští piloti tak "nadstřelovali" počty zničených protivníků? S kodexem Bušidó se to moc neshoduje.....

Osobně se domnívám, že to bylo především mentalitou. Troufám si tvrdit, že většina pilotů (a zvláště pak japonských) si sestřely v pravém slova smyslu nevymýšlela.
Myslím, že natolik věřili vlastnímu úsudku, tedy tvrdému zásahu nepřátelského letounu a naopak natolik nevěřili schopnostem a vůbec chtění nepřítele přežít, že právě u nich docházelo k tak vysokému přehánění. Nicméně i mezi Japonci byly výjimky, které odmítaly hlásit jako sestřel letoun, který neviděli dopadnout na zem.

Hans S. píše:

YAMATO píše:S tou výzbrojí až zas tak souhlasit nemohu, minimálně v případě Kai Tei.

No srovnáme-li výzbroj s možnostmi Bf 110, tak je na tom Ki-45 neslavně. japonci neměli kanon, který by se parametry a výkonem alespoň přibližoval MK 108. No a Bf 110 mohl nést tyto zbraně dvě a k nim ještě další lehčí + nahoru mířící MG/FF jako Schräge Musik.

Tak samozřejmě že Japonci takové kanony měli, ovšem později, takže se jen málo rozšířil. Mám na mysli armádní Ho-155 a námořní typ 5.


Ho-302 měl samozřejmě oproti dvojici MK 108 podstatně nižší kadenci, to je fakt. V případě zásahu to bylo tak nastejno. Ho-3 se, pravda, dvojici MG 151/20 nevyrovnal (a hlavně je otázka jak to s ním u Kai Tei bylo), ale zas ta dvojice šikmých Ho-5 byla zas mnohem lepší než MG FF.

Čili až zas tak radikální rozdíl, abych zrovna v tomto Ki-45 odsuzoval bych tu opravdu nehledal.

To spíš ten radar, ale za to Ki-45 jako takový opravdu nemohl. Ostatně za tu výzbroj taky ne. Výzbroj byla taková, jaká byla dostupná.

Doufám, že zas nezačnem vášnivou debatu o nepříliš podstatné věci

Mimochodem, ty okna s citací jsou sakra nepřehledný...

čemu lze přičíst že japonští piloti tak "nadstřelovali" počty zničených protivníků? S kodexem Bušidó se to moc neshoduje.....

Tohle téma je opravdu celkem složité a jak už psal Hans - hodně souvisí s mentalitou Japonců . Japonští stíhači samozřejmě nenadsazovali počty svých vítězství záměrně. Přehánění je normální jev už od doby prvních vzdušných soubojů. "Orlové Nipponu" nenadsazovali počty svých sestřelů zřejmě o moc víc než ostatní (je to složitější, ale nechci to moc natahovat). Všechny strany bez vyjímky přeháněli a proto existovali systémy ověřování sestřelů. Problém s Japonci je ten, že u nich takový systém v podstatě neexistoval. Nahlášený sestřel byl téměř automaticky uznaný jako fakt, protože japonský voják (navíc většinou důstojník) by nikdy neudělal něco tak nečestného, aby lhal o počtu zabitých nepřátel (zmiňovaný kodex Bušidó). Neměli fotokulomety, na potvrzení sestřelu nepotřebovali ani očitého svědka. Proto je hodně statistik sporných, nahlášené japonské sestřely byli vlastně oficiální. Komplikuje to i několik dalších věcí - japonské záznamy jsou neúplné, sestřely se navíc dost často nepřipisovali konkrétnímu pilotovi ale celé jednotce. Ani neměli něco jako označení "letecké eso", stavěli kolektiv nad jednotlivce. Dokonce i vyznamenání se udílelo výhradně posmrtně (tedy s vyjímkou konce války, kdy se císař pokoušel pozvednout morálku). Ale aby to nebylo úplně OT, uvedu takový příklad související s Ki-45 - Capt. Isamu Kashiide sice měl za války potvrzeno zničení 26 Superfortressů a ve skutečnosti jich zřejmě sestřelil "jen" 17 (podle historiků), ale je téměř s jistotou potvrzené, že dalších cca 20 B-29 poškodil. Nenárokoval tedy každý letoun který zasáhl, ale jen ty o kterých si myslel že spadly a svoje nároky měl podložené.

Vůbec téma sestřely, nadsazování počtů atd. je natolik složité a rozporuplné (a to nejen u Japonců), že by vydalo na celý článek a dlouhou diskuzi. Tady už sklouzáváme dost mimo téma Ki-45.

farky-díky.Naprosto vyčerpávající odpověď. Prostě Bušidó versus fotokulomet....:-)

YAMATO: Tak samozřejmě že Japonci takové kanony měli, ovšem později, takže se jen málo rozšířil. Mám na mysli armádní Ho-155 a námořní typ 5.

- no nevím, co je samozřejmého na tom mít kanon s parametry MK 108 . Ho-155 lze těžko posuzovat za skutečně nasazovaný v nějakém rozumném počtu, konečně jsem dosud nenašel nějaké detaily krom nějaké dokumentace o jeho zástavbě do Ki-84-Ic. Mimochodem je to současník spíše MK 213, tedy kanonu úplně jiné generace a výkonů.

Ho-302 měl samozřejmě oproti dvojici MK 108 podstatně nižší kadenci, to je fakt. V případě zásahu to bylo tak nastejno. Ho-3 se, pravda, dvojici MG 151/20 nevyrovnal (a hlavně je otázka jak to s ním u Kai Tei bylo), ale zas ta dvojice šikmých Ho-5 byla zas mnohem lepší než MG FF.

- Ho-302 neznám. To bylo nasazeno, nebo to taky měli jen v nějaké malé sérii? O účinnosti zásahu téměř čehokoliv v porovnání s MK 108, nebo nedejbože MK 103 bych si troufl zapochybovat. Muselo by to dělat do potahu díru o průměru zhruba 100 - 150 cm jen aby to bylo alespoň srovnatelné. Dělalo?
- Ho-3..ech Kadence 300/min je strašná. Asi tak 40% MG 151/20. Jediný kanon MG 151/20 toho vystřelí více a navíc byl ládován zřejmě nejefektivnější municí 20 mm kanonů: pentritem plněné tenkostěnné Minen-Geschoß. Divil bych se, kdyby dvojice Ho-3 měla alespoň 30% účinnost oproti dvojici MG 151/20.
- Ho-5, nejlepší japonský kanon. Parametry podobný MG 151/20. Těžko srovnávat zrovna s "oldschool" MG/FF. Ho-5 je výkonnější - má vyšší jak úsťovou rychlost, tak i kadenci. Jenže MG/FF byl o 1/3 lehčí a co je dosti důležité - i do něj bylo možné páskovat Minen-Geschoß munici, pak se účinnost značně srovnávala, možná byla u německého kanonu i vyšší.

Čili až zas tak radikální rozdíl, abych zrovna v tomto Ki-45 odsuzoval bych tu opravdu nehledal. To spíš ten radar, ale za to Ki-45 jako takový opravdu nemohl. Ostatně za tu výzbroj taky ne. Výzbroj byla taková, jaká byla dostupná. Doufám, že zas nezačnem vášnivou debatu o nepříliš podstatné věci

- no vidíš..a mně výzbroj Bf 110 přijde mnohonásobně silnější, účinnější, efektivnější. Nemůžeme letadlo hodnotit jestli za něco mohlo, nebo nemohlo. Musíme ho stavět ke konkurenci a hodnotit je právě při srovnání. Japonská letadla této kategorie korespondují téměř výhradně s těmi německými (těžký stíhač specializovaný na boj s těžkými bombardéry). Faktem zůstává, že z hlediska výzbroje se Ki-45 konkurenci v podobě Bf 110/Ju 88/He 219 tedy zrovna moc nepřibližoval. On se tedy asi nepřibližoval ani těmi výkony. No a schopnost točit se lépe, než Bf 110/Ju 88/He 219 je mu na houby jak za dne, tak v noci Ale tipl bych si, že letoun měl relativně nízkou vzletovou rychlost, což je v noci velmi vítané.

Absence radaru samozřejmě nebyla ani tak chyba letounu, jako zpožděného (oproti jiným zemím) vývoje...a taky Němců, kteří se sice chvástali spojenectvím, ale většinou skutek utek.

Těžko říci, zda absenci radaru považovat za chybu letounu, ale faktem zůstává, že to účinnost jistě dále snižovalo. Naopak tyto letouny bez radarů dosahovaly takovýchto výkonů právě díky absenci radaru. Ten třeba na Bf 110 bral okolo 50 km/h - a to noční Bf 110 G-4 byly schopné v optimální výšce udělat stále ještě 550 km/h. Koukni, kam by s podobnými radarovými anténami spadl Ki-45.
Nepřijde mi, že by se v Říši na japonské spojence kašlalo. Do Japonska byla pokud vím doručena většina moderních technologií. Motory, letouny, zbraně.. To, že Japoncům byly německé výrobky často k ničemu díky zcela jinému přístupu a schopnosti dělat z relativně spolehlivých výrobků nespolehlivé, bych neviděl jako problém Německa. No a jestli do Japonska neposlali radary? Požádali vůbec Japonci o pomoc v tomto směru? Uvážím-li, jak se poučili od svých evropských spojenců z hlediska taktiky, nedivil bych se, kdyby více věřili svému oku, nežli systému Himmelbett

Mimochodem, ty okna s citací jsou sakra nepřehledný...

- mi povídej strašný - ale jsou alternativy

Srovnávat Ho-155 s MG 213 je IMHO dost nesmysl. Ten byl jen v ráži 20 mm, 30 mm byla jen plánována.

Sorry, myslel jsem Ho-203 ráže 37 mm. Samozřejmě je problematické ho srovnávat s dvojicí MK 108. Vyšší účinnost a lepší balistika vs. nepoměrně vyší rychlost palby.

O Ho-3 se přít nebudeme, to skutečně nebyla zrovna moc povedená zbraň.


Přijde mi vysloveně nefér srovnávat Ki-45 Kai s Bf 110 G či dokonce He 219! To už kdyžtak nezavedený Ki-45 II (čili o něco méně výkonný Ki-96) a pak Ki-102 I Koh. Jistě, Japonci byli vysloveně pozadu, Ki-45 Koh měl parametry na úrovni Bf 110 ze začátku války.

Radary: Němci toho skutečně mnoho neposkytli ti se zajímali velmi intensivně již na začátku války, ale dokonce ani jamašitově delegaci nic neukázali a ti si to museli najít načerno. A později nebylo lépe. A nejen s radary.

Píšu z telefonu, takže jsem určitě na něco zapoměl ;-:

- Však píšu MK 213, ne MG 213. Nicméně dočkal se Ho-155 většího nežli zcela bezvýznamného nasazení, pokud se tedy nasazení skutečně dočkal? MK ani MG 213 ne.

- jo Ho-203 - no, dost slabota, co k tomu dodat

- Ki-45 a nefér srovnání s Bf 110 G, tedy se současníkem, resp. dokonce starším letounem? A s čím jiným bys ho chtěl srovnávat, vždyť žádná přímější konkurence na celém světě nebyla. Faktem zůstává, že porovnáme-li snad jakýkoliv parametr Bf 110 s Ki-45, zjistíme, že si japonský letoun nevede dobře. No a porovnání se dle mého skromného názoru vyhnout nemůžeme, protože právě porovnávání něčeho s něčím je to nejvíce zajímavé
Ki-45 v mých očích představuje pozdní realizaci mylných představ na těžkou denní doprovodnou stíhačku. Ta ale (stejně jako v Říši) našla své uplatnění v jiné roli.

Kdyby nic jiného tak poslední dvě věty jsou naprosto trefné.