Bitevní lodě třídy Imperatrica Marija
Napsal: 11/9/2008, 23:31
Bitevní lodě třídy Imperatrica Marija
...od ostrova Guernsey po Finský záliv...
Rusko sice ve válce s Japonskem (1904-1905) utrpělo na moři drtivou porážku a přišlo o velkou část své flotily. Díky rychlé vývoji bitevních lodí to však neznamenalo pro Rusko zase tak velký problém, šlo přeci jen o bitevní lodě staré koncepce, které se po nástupu moderních dreadnoughtů staly loděmi druhé kategorie. Jako u předcházejících bitevních lodí se Rusko snažilo nakoupit nové lodě v zahraničí, první lodě poválečné éry pocházely z USA, šlo o semidreadnoughty třídy Imperator Pavel I. Navíc se zde otevřela jiná možnost, díky přistoupení Ruska k „Srdečné dohodě“ vnikla v roce 1907 Trojdohoda. Tento svazek otvíral Rusku možnost nákupu lodí a technologií přímo v „Mekce“ dreadnoughtů, v Británii....od ostrova Guernsey po Finský záliv...
Británie, v době Rusko-Japonské války spojenec Japonska, však nebudila u ruského námořnictva prozatím důvěru, proto to směřování prvních lodí do USA. Navíc se v Rusku, stejně jako v Rakousku-Uhersku a Itálii, začínalo prakticky z nuly a své bitevní lodě nemusely svazovat s předchozími projekty a používat již zavedené a osvědčené komponenty při stavbě nových lodí. Británie a Německo se díky zbrojní horečce v té době drží zavedených komponent, proto první dreadnoughty mají dvoudělové věže.
Na světě se proto objevuje koncepce třídělových věží, poprvé se tato koncepce objevuje u projektu prvního italského dreadnoughtu „Dante Aligieri“. Této loď má své čtyři třídělové věže umístěny v jedné ose, mimo přední a zadní věž jsou dvě věže umístěny uprostřed lodě. Toto uspořádání dostalo označení podle svého konstruktéra – systém Cuniberti. Tuto koncepci si Rusko vybralo pro své dreadnoughty.
První ruské lodě této třídy byly stavěny pro Baltskou flotilu, čtyři lodě třídy GANGUT stavěly loděnice v Petrohradě. Tyto lodě přežily první světovou válku i následnou občanskou válku, zapojily se i do dalšího světového konfliktu. Ale o těchto lodích snad bude některý z dalších článků. V tomto článku půjde o další řadu ruských dreadnoughtů, stavěnou pro Černomořské loďstvo. Podle první lodi byla celá třída označována jako IMPERATRICA MARIJA.
Finance na stavbu byly poskytnuty v roce 1911, mimo tří lodí objednaných v tomto roce byla v roce 1915 objednána čtvrtá loď. Třídu tedy tvořily bitevní lodě IMPERATRICA MARIJA, IMPERATRICA JEKATERINA VELIKAJA, IMPERATOR ALEXANDR III, poslední lodí byl IMPERATOR NIKOLAJ I. Jak však záhy poznáme, jména těchto lodí se časem měnila podle politického vývoje v Rusku. Více informací o stavbě těchto lodí je v tabulce 1.
tab 1Konstrukce lodí vychází z již stavěné třídy Gangut, mění se však síla pancéřování i výkon pohonného jednotky. Základní koncepce s čtyřmi třídělovými věžemi, umístěnými v ose plavidla, zůstává stejná. Díky slabší pohonné jednotce klesá rychlost o dva uzle, maximální výtlak je nižší o cca 1850 tun. Lodě jsou ale primárně určeny pro službu v uzavřeném Černém moři, jejich soupeřem mělo být turecké námořnictvo. To mělo objednané nové bitevní lodě, vyzbrojené děly ráže 305 a 343 mm.
Nemá cenu zde popisovat sílu pancéřování bitevních lodí, jeden obrázek hovoří za vše.
pancéřováníPáru pro pohon zajišťovalo dvacet kotlů Yarrow, dodaných Charkovskou lokomotivkou, čtyři turbíny Parsons byly vyrobeny anglickou firmou John Brown. Ty poháněly čtyři mosazné šrouby o průměru 2,4 metru. V kotlech mohlo být spalováno uhlí i mazut. Bližší informace o pohonu a výkonech v tabulce 2.
tab 2
Hlavní výzbroj lodí tvořilo dvanáct děl ráže 305 mm, umístěných ve čtyřech třídělových věžích. Šlo patrně o jeden z nejlepších modelů této ráže na světě, délka hlavně byla 52 x násobek ráže (305 L/52). Děla vyráběl známý „Obuchovskij stalelitejnyj zavod“ z Petrohradu.
Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno kanony poněkud neobvyklé ruské ráže 130 mm, šlo o klasické uložení po jednom kanonu v bočních kasametech. Po obou stranách bylo umístěno 20 kanonů, pouze Imperator Alexandr III měl o dvě 130 mm děla méně (18 ks).
Kromě dělostřelecké výzbroje disponovala každá loď ještě podhladinovými torpédomety, šlo o čtyři 450 mm torpédomety.
Díky pozdějšímu začátku stavby se na počátku války ve stavu Černomořské flotily žádná moderní bitevní loď nenacházela (více tabulka 4). Černé moře ovládá díky své rychlosti „turecký“ bitevní křižník Goeben a křižník Breslau, s příchodem moderních dreadnoughtů se karta rychle obrací v ruský prospěch. Bitevní lodě nemohou sice bitevnímu křižníku konkurovat v rychlosti (21 vs 26 uzlů), ruské 305 mm děla se však vyznačují velmi dobrou přesností při střelbě na velkou vzdálenost, o síle boční salvy není třeba ani hovořit. Pánem Černého moře se stává Rusko, díky těmto lodím může flotila podnikat daleko více ofenzivních akcí, zaměřených proti Bosporu či anatolskému pobřeží, po vstupu Bulharska do války na straně Centrálních mocností se cílem útoku stávají i bulharské přístavy a pobřeží.
Situace se ale mění k horšímu ráno 7.11.1916 v Sevastopolu, na lodi Imperatrica Marija dochází k požáru střelného prachu. Krátce po vyhlášení požárního poplachu dochází k silnému výbuchu, který ničí přední bojový můstek, stěžeň a přední komín, přední věž je výbuchem deformovaná a je vyhozena z lože. Největším problémem je ale vyřazení přední strojovny a výpadek čerpadel pohánějící hasící zařízení. Jediná záchranná loď s výkonným hasícím zařízením není prozatím k dispozici, loď nelze ani díky ohni na přídí vyvázat a usadit na mělčinu. Podaří se jen natočit loď zádí proti větru a za cenu sebeobětování několika členů posádky zatopit muniční komory druhé věže. Krátce po sedmé hodině však dochází k druhé explozi 130 mm munice, tentokrát je poškozen trup pod vodou, loď nabírá rychle vodu a příď klesá pod hladinu. Velící admirál Kolčak dává pokyn k opuštění lodě, loď se v 7:12 začíná převracet dnem vzhůru. Tato vydrží čtyři minuty a potom klesá ke dnu. Katastrofu nepřežije více jak 300 námořníků, mnoho dalších je raněno a popáleno. Exploze není nikdy pořádně vyšetřena, spekuluje se o samovznícení nekvalitního střelného prachu.
Téměř okamžitě po potopení lodě je odstartován plán na vyzdvižení a opravu lodě. Po vynesení zbytku munice z vraku se měly utěsnit jednotlivé úseky a stlačeným vzduchem z nich vytlačit vodu. Po vyplavání na hladinu (stále dnem vzhůru) mělo být loď zavlečena do suchého doku k důkladnému utěsnění. Poté vy následovalo opětovné vytažení na hlubokou vodu, obrácení trupu do normální polohy a opětovné zatažení do doku ke následné opravě. Bohužel rychle se odvíjející události umožnili vykonat jen první část projektu. Loď se vynořuje z moře až v květnu 1918, tou dobou ale Sevastopol ovládají Němci, v přístavu dokonce kotví hlavní protivník – Goeben. V květnu 1919 je trup konečně zatažen do doku, díky jeho dobrému stavu na něm začínají probíhat konzervační práce a postupně se připravuje na vytažení na moře. V říjnu 1920 však opět dochází v doku k explozi 130 mm munice, dok je nutno kvůli požáru mazutu zatopit a v tomto stavu opouštějí vrak bělogvardějci a nalézají je rudí. Ti v roce 1923 odtáhnou vrak na mělčinu, v roce 1926 je vrak dotažen do doku a rozebrán na šrot. To je definitivní konec lodi Imperatrica Marija.
Zbývají však další lodě této třídy, Imperatrica Jekaterina Velikaja a Imperator Alexandr III. Lodě jsou po pádu carského režimu přejmenovány, nyní se jmenují Svobodnuja Rosija a Volja. Obě lodě se po obsazení Sevastopolu Němci na jaře 1918 uchylují do přístavu Novorossijsk, tam je zastihne Leninův rozkaz obě lodě potopit. Svobodnaja Rosija je potopena torpédy u majáku Dobskaja, Volja však odplouvá zpět do Sevastopolu, kde je zabrán Němci. Ti uvažují o její reaktivaci do služby, je dokonce sestavena německá posádka a probíhá její výcvik. Německo však záhy kapituluje a loď dostává nového majitele. Na lodi je vztyčena britská vlajka a její noví majitelé ji přesunou do tureckého přístavu Izmit. Po roce se loď vrací do Sevastopolu, na loď se vrací svatoondřejská vlajka a po nutných opravách již pod novým jménem General Alexejev vrací v létě 1920 do služby. Rudí však v říjnu 1920 porazí bílé vedené generálem Wrangelem a loď čeká dlouhá cesta, přes Istanbul se loď nakonec s dalšími loděmi dostává do internace v tuniském přístavu Bizerta. Tam stojí pod svatoondřejskou vlajkou až do října 1924. K předáním lodí rusům nakonec nedocházím v roce 1928 je General Alexander prodán do šrotu, demontáž začala až v roce 1936. Takto skončila poslední vyrobená loď třídy Imperatrica Marija. Záměrně píši poslední vyrobená, čtvrtá loď, Imperator Nikolaj I je sice spuštěna na vodu, do služby však není již zařazena.
Teď bude ještě následovat vysvětlení nadpisu od ostrova Guernsey po Finský záliv. Sovětům se podařilo v letech 1930-1933 za pomoci speciálních pontonů vyzvednout všechny třídělové věže z lodi Imperatrica Marija, z lodi Svobodnaja Rosija se podařilo do roku 1935 vyzvednout jen dvě věže. Po opravě sloužily věže z Mariji jako pozemní baterie ve fortech 30 a 35 u Sevastopolu. Tam je také jejich osádka po obklíčení města spotřebování munice vyhodily do vzduchu. Děla z Rosiji byly uskladněny jako náhradní díly právě pro tyto baterie.
Daleko zajímavější je osud děl z lodi General Alexejev. Ty jsou zakonzervovány a uloženy společně se zaměřovači a zbytkem munice v námořním arzenálu Sidi Abdallah. O děla mělo zájem Finsko a Polsko, po útoku SSSR na Finsko bylo rozhodnuto o prodeji děl Finsku. Ty jsou přepravovány po čtyřech na třech nákladních lodích, poslední z nich se však zdrží a u norského pobřeží ji zastihne německá invaze. V přístavu Bergen jen náhodou Němci objeví její náklad a zabaví ho. Děla ráže 130 mm jsou umístěny coby pobřežní baterie v Norsku, 305 mm děla však čeká úplně jiný osud. Firma Krupp je upraví coby těžká pobřežní děla a v roce 1941 jsou umístěna na ostrově Guernsey jako součást čtyřdělové baterie Mirus. Finská děla jsou osazena až v roce 1944, jde o dvoudělovou vež v Miakiluoto, ta však po válce připadá Sovětskému Svazu. Další baterie se dvěma děly měly stát na ostrově Isosaari, díky mírové smlouvě však k jejich opětovné instalaci dochází až v 60. letech. Tři děla jsou použity coby železniční baterie, po válce skončí rovněž v SSSR. Do dnešní doby se zachovalo dělo v museu v Kuivasaari.
Baterie Mirus a finské železniční dělo
Tolik o lodích Černomořské flotily, snad vás tento příspěvek moc nenudil.....
zdroje:
František Novotný – Veleobři oceánů
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3
R.M. Melnikov – Linejnye koravli tipa Imperatrica Marija
)